Oliver – 4. kapitola

Tohle musel být pěkně blbý vtip. Jak jinak by se dalo vysvětlit to, že jsem právě seděl naproti Oliverovi v restauraci a servírka nám nalévala vodu.

"Takže," odkašlal jsem si, "jak dlouho jsi byl na té předchozí pobočce?"

"Pět let," odpověděl, když se napil vody.

"To je dlouhá doba," zkonstatoval jsem. Ta hustá, přímo dusivá atmosféra mezi námi se dala krájet.

"Ani ne, moje máma učí na stejné škole už dvacet jedna let."

To mě donutilo zpozornět. "Tvoje máma je učitelka? Můj táta taky učí, akorát v jazykovce."

"Takže předpokládám, že i ty jsi byl pobízen k tomu, abys převzal žezlo," nadhodil a udělal při tom pobavenou grimasu, jakou jsem u něj ještě nikdy neviděl. Vlastně jsem měl pocit, že mimika jeho obličeje byla celkově dost minimální.

Měl jsem nutkání poznamenat, že jsem netušil, že se umí smát.

"Tak trochu jsem to udělal. Táta učí v jazykovce a já studuju překladatelství. Ale opravdový učitel bych být fakt nechtěl. Když si vzpomenu, jaké peklo jsme na základce i střední učitelům občas dělali, nedokážu si představit, že bych měl nastoupit na jejich místo. Po tobě to vaši chtěli?"

"Zkoušeli to," přiznal, "ale já jsem moc studovat nechtěl. A už vůbec ne učitelství. Udělal jsem si bakalářské ekonomické vzdělání, dál jsem se už ale nedostal."

"Proč ne?" Jelikož mi ale došlo, do jak soukromých věcí jsem v tu chvíli zabíhal, spěšně jsem dodal: "Pokud nevadí, že se ptám."

"Asi ne," pokrčil rameny. "Už mě to prostě nebavilo, nemá to žádný specifičtější důvod. Chtěl jsem už pracovat a vydělat si nějaké peníze. Na některé pozice je ale ten titul potřeba, takže přemýšlím, že si ty zbylé dva roky dodělám dálkově."

"To bude ale dost náročné," poznamenal jsem.

"Nemyslím, že bych to nezvládl."

"Tak jsem to ani nemyslel," uchechtl jsem se a poděkoval servírce, která přede mě postavila talíř tagliatelle s krevetami.

Oliver poděkoval za své krémové rizoto s hříbky, které jsem bytostně nesnášel stejně jako všechny ostatní houby, a poté pokračoval: "Stejně tak, jako vyžaduju v práci disciplínu po ostatních, dokážu být disciplinovaný i já sám."

"O tom nepochybuju," ušklíbl jsem se. "Nějakou si od tebe možná půjčím, třeba bych pak seminárky ve škole neodevzdával tři minuty před deadlinem."

"Že mě to nepřekvapuje. Jak už jsem předtím říkal, prospělo by ti to i v práci."

Protočil jsem oči. Věděl jsem, že zaměstnanec měsíce ze mě rozhodně nebude, ale nemusel mi to pořád předhazovat. "Moje pracovní morálka je naprosto skvělá, jen sis toho zatím nevšiml."

Pobaveně si odfrkl a se zavrtěním hlavy odpověděl: "Jo, to bude ono."

Páni, on se fakt umí smát. Už podruhé mě ta myšlenka trkla.

Ale neuvědomil jsem si, že tentokrát jsem ji vyslovil nahlas.

"Jistě, že se umím smát," prohlásil. "Páni, co ty máš na srdci, to i na jazyku, co? Filtr u tebe evidentně neexistuje."

"Asi ne," přiznal jsem a zazubil se na něj. "Promiň, to mi nějak vyklouzlo. Ale uznej, že já bych sice titul zaměstnance měsíce nevyhrál, ale ty bys Miss Sunshine taky nebyl."

"Miss Sunshine?" podivil se a znovu mu zacukal koutek úst. "O takový ocenění jsem ani nikdy neusiloval."

"Škoda," prohodil jsem a konečně si na vidličku nabral krevetu. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že hustá atmosféra mezi námi se dávno vytratila a já měl naopak nutkání ho provokovat. Asi proto, že mě navzdory mým očekáváním stále ještě nezakousl.

Náhle mi cinkla v kapse zpráva.

René: 'Pro velký úspěch si náš teambuilding zopakujeme. Zítra ve 20 hodin na stejném místě! Jo a Elen ti vzkazuje, že jestli se zase bez rozloučení vypaříš, nemáš si přát vidět, co ti udělá. :D'

"René píše, že prý si dáme další kolo v baru," řekl jsem. "A to je to teprve pár dnů, co jsme tam byli naposledy."

"Taky už jsem se to doslechl. A úterní večer je na pití jako dělaný. Posledně to byl alespoň čtvrtek, ale úterý… Proboha."

"Jak dlouho jste tam zůstali vlastně?" zeptal jsem se.

"Odcházeli jsme kolem jedné ráno. Málem jsem pak zaspal do práce."

Ha, a já doufal, že zaspí úplně!

"Měli jste celkem výdrž," poznamenal jsem.

"Jo, nevypařili jsme se už kolem desáté s cizím chlápkem jako tady někdo," prohodil, jako by nic, a strčil si do úst další sousto.

"B-byl to známý," vykoktal jsem ze sebe a sklouzl na židli o něco níže.

"Dobře," přikývl ledabyle. "Pokračovali jste do dalšího baru?"

"No… uhm… jo," zalhal jsem a cítil, jak mi žhnou tváře pod jeho pobaveným pohledem. Samozřejmě, že mi nevěřil ani nos mezi očima. A velmi taktně se rozhodl na to už nereagovat.

V tu chvíli jsem si ale uvědomil —

"Počkej, jak víš, s kým a v kolik jsem odešel?"

"Všiml jsem si tě," pokrčil rameny, "a pak se po tobě začala shánět Elen."

"Fajn." Nějakou dobu jsem ho ale ještě sjížděl podezřívavým pohledem, než jsem se vrhl zpět do svého jídla.

V práci jsem ten den zůstal až do večera, jelikož jsem si potřeboval napracovat pár hodin (a když byl vepředu u přepážek velký frmol, tajně jsem si udělal i úkoly). Takže když se pět minut před šestou otevřely dveře, Oliver se na mě šokovaně podíval.

"Ten pohled si vyprošuju," uchechtl jsem se, "tváříš se, jako bys mě nikdy neviděl pracovat."

"Nikdy jsi tu do šesti nebyl," namítl.

"Jsi tady jen dva týdny a kousek, zatím moc krátká doba na to, aby sis udělal komplexní obrázek." Zvedl jsem se ze svého místa a začal si uklízet věci, zatímco se Oliver vydal dozadu do šatny.

"Za chvilku budu zamykat a kódovat, tak se do té doby sbal a běž do chodby," houkl na mě zezadu. Udělal jsem těch pár kroků k šatně, jen co jsem do ní ale nakoukl, pohledem jsem ihned uhnul stranou.

Dobře, musel jsem uznat, že ten parchant měl zatraceně pěkné tělo, jen co jsem díky té rozepnuté košili stihl vypozorovat.

A vlastně to ani není parchant.

Nebo možná jo, protože ten hrudník a břicho samy o sobě stojí za hřích, což mě děsně štve.

A o svým šéfovi bych takhle fakt uvažovat neměl.

"Potřebuješ něco?" zeptal se, když jsem stále postával ve dveřích a neměl jsem se k odchodu.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "už letím. Za chvilku mi stejně jede tramvaj. Tak se měj a —"

"Jestli chceš, můžu tě někam hodit autem," pokrčil rameny. "Kde bydlíš?"

"Na Vinohradech," odvětil jsem. "Ale to fakt není nutný, děkuju, chytím si tramvaj, jede mi z Andělu za dvanáct minut."

"Jak chceš. Když počkáš deset minut, hodím tě domů."

"No… tak… tak fajn, díky," vykoktal jsem šokovaně a vycouval na chodbu, jelikož z jeho výrazu se zdálo, že se mnou už pomalu ztrácí trpělivost.

Jak jsme se během jednoho dne dostali od "nečum na mě tak blbě" k "odvezu tě domů"?

***

Kdybych Nině napsal, kde právě sedím, jen bych tím podpořil její teorii, že náš společný oběd bylo rande. A to jsem opravdu nechtěl, takže jsem mobil jen zastrčil do kapsy, právě když se Oliver posadil na místo řidiče vedle mě. Jakmile nastartoval, sklouzl ke mně pohledem a se zamračením mě pobídl: "Připoutej se."

Nadechl jsem se, abych prohodil nějakou provokativní narážku, nakonec jsem ale pusu zase zavřel a připoutal se. Vezl mě domů, takže pokud jsem nechtěl jet tramvají, asi bych ho neměl pošťuchovat.

"Fakt? Bez řečí?" zasmál se překvapeně, ačkoliv se ještě před pěti vteřinami tvářil jako vrah.

"Přišlo mi to jako nejchytřejší postup," uchechtl jsem se.

"To máš pravdu," přikývl a rozjel se setmělou boční uličkou. "Říkal jsi Vinohrady, že? Kde přesně?"

"Když mi zastavíš někde u Míráku, budu naprosto spokojený," řekl jsem a zadíval se na silnici před sebou, na kterou jsme vjeli, už mnohem lépe osvětlenou.

"Dobře." Zapnul rádio a tichem panujícím v autě se rozezněla tlumená hudba.

"Kde vlastně bydlíš ty?" zeptal jsem se.

"Na Hůrce."

"Ale —" zarazil jsem se. "To je úplně na druhou stranu!"

"Já vím," odvětil, jako by se nechumelilo, a zahnul směrem na Karlovo náměstí. A shodou náhod začalo v tu chvíli opravdu sněžit. Ne že by to ke konci února bylo kdovíjak šokující. "Je to jen kousek, o nic nejde."

"Já ti nevím," namítl jsem, "nemusíš mě přece —"

"Co kdybys jen poděkoval a pak mlčel?" přerušil mě. "Ještě pořád tě můžu vysadit."

Zrudl jsem a sklouzl po sedadle o něco níže, poté jsem se na něj ale rozpačitě zazubil: "Děkuju."

"Není zač," přikývl a pobaveně se ušklíbl. "Kdybych tě nechtěl odvézt, ani bych ti to nenabízel."

"Má okouzlující společnost po celý den ti evidentně nestačila," prohodil jsem a užíval si pohled, který po mně hodil.

"Zato tahle cesta mi bude stačit na hodně dlouho."

"Nevěřím!"

"Eriku, zkoušel jsi někdy mlčet na déle než třicet vteřin?" zeptal se naoko otráveně, bylo ale znát, že se i baví.

"Děláš si srandu?" zvolal jsem. "Mlčím v práci celý den, když jsem vzadu sám. Musím si to přece vynahradit. A nedělej, že ti to vadí. Nevěřím, ani náhodou!"

"Měl bych říct, že vadí," pronesl. "Ale evidentně bys mi to stejně nevěřil."

Sledoval jsem, jak jsme zrovna projížděli kolem I. P. Pavlova, a otočil jsem hlavu k oknu co nejvíce, abych zakryl svůj potěšený úsměv.

"Jsme tady," oznámil mi, "fakt nechceš hodit někam blíž? Možná bych se tam i lépe otočil."

"No… když pojedeš po trase tramvaje směr Flóra, tak ti řeknu, kde odbočit. Sjedeš tam pak dobře na silnici, která vede zpět na Mírák, aniž by ses musel otáčet."

"Ideální," přitakal.

"Doufám, že nechceš zjistit, kde bydlím, abys mě mohl v noci zavraždit za to, jak tě štvu."

"Odhalil jsi mě," povzdechl si, "teď už nemá cenu to protahovat a měl bych to udělat rovnou. A jestli řekneš, že jsi netušil, že mimo smyslu pro humor ovládám i sarkasmus, vyhodím tě za jízdy ven."

Uchechtl jsem se a šťouchl ho do ramene: "No… možná jsem to tak trochu měl na jazyku. A támhle odboč doleva."

"Mhm," zamručel a vjel do temné ulice lemované zaparkovanými auty. "Tady?"

"Přesně tak," přitakal jsem a ukázal na čtyřpatrový činžovní dům hned vedle vinárny. Jakmile zastavil, odpoutal jsem se a zářivě se na něj usmál: "Moc ti děkuju za svezení!"

"Opravdu není zač," zavrtěl pobaveně hlavou.

"Dej vědět, až dorazíš domů," dodal jsem automaticky, když jsem ale uviděl jeho zmatený výraz, došlo mi, jakou blbost jsem řekl. Hned z několika důvodů.

Nakonec se ale rozesmál a pokrčil rameny: "Ano, mami. Ale to mi nejdřív musíš dát své číslo."

"Já… j-jo, jasně, promiň," vykoktal jsem rozpačitě. Snažil jsem se tu trapnou situaci nějak otočit a prohlásil jsem: "A nemáš takhle náhodou jakožto můj nadřízený moje telefonní číslo?"

"Mám," pokrčil rameny, "ale nemohu ho používat pro osobní účely, samozřejmě."

Ach, ta jeho korektnost a etický kodex.

"Samozřejmě," zopakoval jsem po něm a zůstal sedět na svém místě. "Takže… chceš ho? Jako moje číslo."

"Pokud bys bez zprávy o mé bezpečnosti neusnul, samozřejmě si ho vezmu."

Protočil jsem oči nad tím, jak sarkasticky se mnou mluvil, i když mě to na jednu stranu celkem bavilo, a vpálil mu: "Kdybys měl účet na sociálních sítích jako každý další normální člověk, bylo by to mnohem jednodušší."

"Že to tak dobře víš," řekl a podal mi svůj telefon, abych do něj mohl zapsat své telefonní číslo. "To, žes mě tam nenašel, neznamená, že je nemám."

"Já tě nehledal," namítl jsem a vrátil mu telefon s už napsaným číslem. "Jen jsem… zjišťoval informace o svém novém šéfovi. Dost neúspěšně."

Ušklíbl se a natáhl se přese mě ke dveřím. Pootevřel mi je a prohlásil: "Když budeš mít štěstí a budu dostatečně v náladě, třeba se něco dozvíš zítra v baru."

Vylezl jsem ven do té štiplavé zimy, až jsem se celý otřásl, a poznamenal: "Pokud to nebude nějaká pořádná pikantnost, se kterou tě později budu moct vydírat, tak mi to k ničemu nebude."

Oliver si pobaveně odfrkl, ještě jednou se na mě podíval a dlaň položil na volant. "Dobrou noc, Eriku."

"Dobrou," odpověděl jsem a zabouchl dveře spolujezdce. Ustoupil jsem stranou, zabalil se do svého kabátu a sledoval, jak jeho auto mizí za rohem.

Musel jsem uznat, že ve slovních přestřelkách mi konkuroval více než dostatečně. K mému zděšení mě vlastně docela válcoval.

Ale vlastně byl docela milý, když chtěl. Nespadal jen do škatulky "arogantní kretén", kam jsem si ho hned první den zařadil.

A když se přese mě naklonil, aby mi otevřel dveře a nemilosrdně mě vykopl ze svého auta, které jsem už okupoval příliš dlouho, praštila mě do nosu příjemná aromatická vůně. Tipoval bych to na Diora.

Takže krom toho, že to možná nebyl ten nejpříšernější člověk na světě, měl i dobrý vkus na parfémy. Zeptal bych se ho, o jaký parfém se konkrétně jedná, ale zavrhl jsem to. Ještě by si ze mě utahoval, že mi evidentně voní.

Což samozřejmě nebyla pravda. Rozhodně ne. Šlo jen o čistě praktický dotaz, nic víc!

Jakmile jsem dorazil domů, zavolal jsem na pozdrav a celý hladový jsem se vrhl do kuchyně, abych vyjedl ideálně celou ledničku.

"Na sporáku jsou bramborové šišky s mákem, jestli chceš," zavolala na mě mamka z obýváku.

"Dík," houkl jsem nazpět a začal si nenasytně nandávat ohromnou porci.

A zrovna, když jsem byl v polovině jídla, zatímco jsem sledoval svou oblíbenou Teorii velkého třesku, mi cinklo upozornění o příchozí zprávě.

'Překonal jsem sněhovou bouři a jsem v pořádku doma. Můžeš se přestat strachovat, ač mi to velmi lichotí.'

Rty se mi roztáhly do širokého pobaveného úsměvu a hned jsem se ostražitě rozhlédl kolem, zda si toho nikdo nevšiml, ačkoliv jsem byl v pokoji sám.

'Bez tý zprávy bych rozhodně neusnul.'