Oliver – 5. kapitola

Mohl jsem si v úterý přispat, jelikož jsem měl až odpolední výuku. Probralo mě tedy až dopolední jasné světlo ostře svítící do mého pokoje. Slastně jsem se protáhl a zaklapl notebook položený na kancelářském křesle vedle mé postele, ze kterého jsem si každý večer před spaním pouštěl film nebo seriál, který jsem viděl už milionkrát předtím.

Vyhrabal jsem se z postele a došoural se do koupelny. Byt už dávno zel prázdnotou. Letmo jsem pohlédl na hodiny, které ukazovaly pár minut po desáté. Můj standardní čas na vstávání, když nebylo potřeba jít do práce.

S kartáčkem v puse jsem chodil po bytě a každou chvilku mi trocha napěněné pasty dopadla na tričko na spaní. Rovnou jsem ho tedy vyhodil do koše na prádlo a vrátil jsem se do pokoje.

V tu chvíli mi ale hlavou probleskl obraz. Jen útržek. Nahé tělo na tom mém. Ruce, které mě pevně držely v šachu. Světle modré oči, které svůj pohled zabodávaly do těch mých.

Zůstal jsem stát polonahý uprostřed pokoje a pokoušel se rozpomenout o něco více. Všechno začalo nabírat na jasnějších a ostřejších obrysech.

Ne, to ne.

Rty přitisknuté k mé čelisti. Ta vůně, kterou už jsem předtím cítil. Neskutečně silný pocit vzrušení, takový, jaký jsem snad nikdy nezažil.

Proklínal jsem se za to, že jsem se tak snažil vzpomenout si.

Do prdele, to ne!

Nemohl se mi zdát erotický sen o Oliverovi!

Okamžitě jsem vzal do ruky telefon a začal si googlit význam snů. Potřeboval jsem přesvědčit sám sebe, že vůbec o nic nešlo, jen vyšinutý výplod mého mozku ve stavu bezvědomí.

"Sny dokážou reagovat na různé předcházející podněty, ať již vnitřní nebo vnější, na naše přání i podvědomé touhy."

Žádné podvědomé touhy. V žádném případě!

Cítil jsem tak neskutečný vztek sám na sebe, takové zoufalství, že jak jsem rázoval po pokoji sem a tam, nakopl jsem si v tom rozlícení malíček. S bolestným skučením a nadávkami jsem se poté oblékal za neustálého kulhání a poskakování po jedné noze.

Musel jsem si před výukou ještě udělat pár úkolů, ale nedokázal jsem se soustředit absolutně na nic. Navíc s myšlenkou, že dnes večer budu svému snu čelit tváří v tvář. Hotové šílenství.

Náhle mi cinkla zpráva.

'Další děsný rande za mnou!'

'To není možný, máš hroznou smůlu. Kdo to byl tentokrát?' odepsal jsem Nině.

'Jeden právník v posledním ročníku. Už jsem říkala, jací namyšlení kreténi jsou právníci?'

'Všichni, nebo jen on?'

'On, ale vydá to za všechny! Končím, už žádný schůzky naslepo! Budu se soustředit jenom na školu.'

'Když to říkáš… :)'

'Hele, strč si ten smajlík někam! Já vím, co si myslíš!'

Ušklíbl jsem se a odložil mobil na stůl. A dobrá nálada mi vydržela přesně šest vteřin, než jsem se znovu rozpomněl na sen, který se stával mou noční můrou v bdělém stavu.

Na to, jak jsem se předchozí den do baru těšil, šla má nálada s blížícím se večerem rapidně dolů. Dorazil jsem na místo s půlhodinovým zpožděním, jelikož jsem se po škole potřeboval nutně jet převléct domů. Oficiální důvod byl ten, že jsem se polil colou.

Neoficiální byl ten, že jsem se tak moc potil, že jsem zkrátka potřeboval něco čistého a voňavého.

Moje hlava nedokázala vypnout a vracela se k mému snu v průběhu celého dne. Děsil jsem se momentu, až Olivera uvidím. Děsil jsem se toho, jak ho uvidím. Toho, jak můj pohled na něj změní jeden jediný sen.

Nebylo totiž možné, abych ho tak vnímal už předtím. Rozhodně ne.

Vešel jsem do spoře osvětleného baru a zamžoural, abych vyhledal náš stůl. Zároveň jsem ale upozorňoval sám sebe, co musím a naopak nesmím dělat.

Chovej se přirozeně, buď nad věcí a hlavně na něj nezírej!

"Eriku!" zamával na mě nadšeně René.

"Ahoj," pozdravil jsem a zmateně se rozhlédl. "Elen tu není? Já myslel, že mě má dneska hlídat."

"Prý to nechává na mně," uchechtl se René. "Takže si pojď sednout a celej večer se ode mě nehneš, samozřejmě." Sarkasticky se na mě ušklíbl, já na něho taktéž, když jsem se však posadil na místo vedle něj a rozhlédl se, humor mě velmi rychle přešel.

Jeho tělo na tom mém, ledově modré oči propalující mě skrz naskrz, naše tvrdé erekce otírající se o sebe.

Obraz byl zase o něco ostřejší. A to mi stačilo se na Olivera jen podívat.

"Vypadáš mimo," zkonstatoval, sedící naproti mně. Už zase. "A taky tě zdravím."

"Jo, promiň, ahoj," zavrtěl jsem hlavou a roztěkaně se rozhlédl kolem sebe. "Skočím… skočím si pro něco k pití."

Stane se ze mě kvůli němu alkoholik.

Nesnášel jsem sám sebe za to, jak mimo jsem z toho byl. Klopil jsem do sebe jednoho panáka za druhým, a když jsem skončil u čtvrtého, objednal jsem si koktejl, abych si ho mohl odnést zpět ke stolu. Trošku dezorientovaně a omámeně jsem se doploužil k našemu stolu, posadil se vedle Reného a pokusil se vnímat příhodu, kterou zrovna rozjařeně vyprávěl svým kolegům. Můj pohled ale neustále cukal někam do zapovězena.

Nedokázal jsem si pomoct. Najednou byl celý tak přitažlivý. Černé vlasy sčesané z čela. Intenzivní pohled ledově modrých očí. Zužující se linie jeho čelisti. Výrazně zkosené obočí, díky kterému vypadal jeho pohled neustále přísnější, než ve skutečnosti byl.

"Je na mně něco divného?"

A furt zírám, výborně.

"Ne, nic, promiň," vyhrkl jsem a sklopil pohled ke svému koktejlu. Jako vážně, vždyť se mu s největší pravděpodobností ani nelíbí chlapi. Co jsem to tady zkoušel? "Děkuju za ten včerejšek."

"Fakt není zač, už jsem řekl," odvětil se samozřejmostí v hlase.

Odpověz něco chytrého. Vtipného. Okouzlujícího.

"Dobře."

Tak nic.

Chtělo se mi plakat a smát se nad vlastní zoufalostí a neschopností. Nebylo žádným překvapením, že se Oliver otočil zpět ke svým přátelům a začal s nimi opět klábosit, jelikož já jsem v tu chvíli byl ten nejhorší společník.

A pod vlivem čtyř panáků toho nejsilnějšího tatratea jsem vyťukal děsivě opravdovou SMS, která bude následující ráno ještě desetkrát děsivější.

'Můj šéf je asi víc sexy, než jsem si připouštěl, help.'

Žádná SMS s odpovědí od Niny však nepřicházela ani v následujících patnácti minutách, takže jsem byl nucen se místo toho socializovat. Ale zásadně jen s Reném a jeho kolegy, Oliverovi jsem se pohledem zarputile vyhýbal. Realita byla už tak dost krutá.

A i když jsem zůstával na koktejlu už dobrou hodinu, ty čtyři panáky rychle za sebou mě pěkně rozložily.

Periferním pohledem jsem zpozoroval Olivera, který se zvedl ze svého místa a blížil se k toaletám. Mohl bych si zahrát na velkou náhodu a jít tam také. Co bych mu ale řekl? Ahoj, hele, zdál se mi o tobě erotickej sen a teď jsem napůl tvrdej pokaždý, co tě vidím. Nechceš s tím něco udělat? Jo, to by asi nešlo.

A přesto jsem měl tak ohromné a nezvladatelné nutkání zvednout se a vydat se za ním. Zkusit něco. Cokoliv. Frustrovaně jsem si povzdechl a vypil zbytek svého mojita.

Nikam nejdu. Zůstanu sedět a ani se nehnu!

A přesně proto jsem o třicet sedm vteřin později otevíral dveře pánských toalet, zrovna když si Oliver myl ruce.

Hluboce jsem vydechl, a když ke mně vzhlédl těma uhrančivýma očima, po zádech mi přejel mráz.

Vím, že musím něco udělat. Zkrátka musím.

A taky vím, že toho budu zatraceně litovat.

Asi jsem na něj opět zíral příliš dlouho.

"Můžu ti nějak pomoct?" sjel mě nedůvěřivě pohledem.

"Já…," vydechl jsem. Těch pár vteřin prodlevy stačilo k tomu, abych opět znejistěl. Hudba skrz zavřené dveře duněla, ale cítil jsem se tak podivně odříznutý od všeho opravdového, že jsem si dovolil udělat dva kroky blíže k němu.

"Jsi v pohodě?" zeptal se pobaveně. "Zdá se mi, že jsi trochu… přebral."

"Jo, to asi jo," uchechtl jsem se sám nad sebou. Opilý, po jednom jediném snu zoufale chtivý po vlastním šéfovi, kterého znám sotva pár týdnů… Neměl jsem být na co pyšný.

Stál jsem tak blízko, že by stačilo jen natáhnout ruku, abych se dotkl jeho hrudníku. Cítil jsem vůni jeho parfému, alkohol proudící mými žilami spolu s krví, a obrazy v mé hlavě se znovu zhmotňovaly.

"Já myslím, že bys měl možná jet domů," nadhodil a já přešlápl z nohy na nohu, až jsem lehce zavrávoral. Natáhl ke mně ruku, aby mě případně zachytil, jelikož jsem to však ustál, hned ji stáhl zpět podél svého těla. Jaká škoda.

"Chytil bys mě?" zeptal jsem se přihlouple, jelikož to z jeho počínání bylo naprosto evidentní.

"Očividně," odvětil. "Měl bych tě radši nechat spadnout?"

"Alespoň bys měl ode mě v práci klid," prohlásil jsem a udělal ještě jeden krok blíže k němu. Tím už jsem byl na dech blízko a výškový rozdíl mezi námi mi přišel mnohem markantnější. Byl o dobrých deset centimetrů vyšší než já, aniž bych si to dříve uvědomoval. Šťouchl jsem ho prstem do hrudníku a zamračil se na něj, když jeho výraz zůstal stále neměnný a nečitelný.

"Jestli jsem někdy vysílal signály, že tě v práci nechci, tak je to jedno velké nedorozumění," pronesl klidně, neustoupil ale ani o krok, ačkoliv jsem stál v jeho osobní zóně. A to zatraceně hodně.

"Ne, jen že jsem neschopnej a línej blbec," zamručel jsem a znovu ho šťouchl do stejného místa. Hlasitě vydechl nosem a já pocítil zadostiučinění, ačkoliv jsem vlastně vůbec nevěděl proč.

"Nikdy jsem si nemyslel, že jsi neschopný nebo blbý," ohradil se. "A to, že jsi líný, jsem ti dal najevo už mnohokrát. Tedy spíš že máš tendence se flákat."

"No právě!"

"Ale od toho jsem tvůj šéf, Eriku," řekl nevěřícně. "Samozřejmě, že ti řeknu, když se mi něco nelíbí. To ale neznamená, že tě v práci nechci, nebo že si myslím, že jsi neschopný blbec."

"A taky mě štve, že všechno děláš tak dokonale a všechno víš," pokračoval jsem, jako bych jeho slova vůbec nezaregistroval. Oliver si pobaveně odfrkl a položil svou dlaň na mou ruku, kterou jsem ho stále šťouchal do hrudníku. Zatlačil na ni, až nakonec skončila podél mého těla, a já si tiše povzdechl.

"Máš zajímavý způsob skládání komplimentů," poznamenal a já ani neměl sílu mu vyvracet, že by šlo o kompliment. Jelikož asi opravdu šlo.

"Máš zajímavý způsob budování pozitivního klimatu v práci," oplatil jsem mu.

"Buduju motivační klima," opravil mě. "A řekl bych, že se mi to daří, efektivita tvé práce výrazně stoupla."

"Protože se bojím dělat si úkoly nebo se flákat, abys na mě zase ne… neměl řeči." Na poslední chvíli jsem se zdržel výrazu nedržkoval.

"Tím pádem účel splněn," pokrčil s úšklebkem rameny a já měl chuť dotáhnout ho za to ke dveřím a trefit ho jimi do hlavy, jak už jsem jednou plánoval. "Ale ve výsledku… se mě fakt bát nemusíš."

"Nebojím se tě!" vyhrkl jsem. "Jen jsem předtím použil blbý slovní spojení."

"Jistě," přitakal a jeho hlas zněl tak ironicky, až jsem si chtěl vyrvat všechny vlasy na hlavě. "Tak co, máš ještě nějakej pěknej kompliment na jazyku?"

Vydechl jsem nosem jako rozzuřený býk a zabručel jsem: "Ne."

"Jaké zklamání, čekal bych, že toho uslyším víc," řekl a prohrábl si vlasy, které se v tlumeném světle nepatrně leskly. Zadíval jsem se na něj a pomyslel si, že kdybych mu chtěl skládat komplimenty, začal bych rozhodně u těch pronikavých očí, které můj pohled přitahovaly jako magnet.

A další věc, která mě v tu chvíli přitahovala skoro stejně tak, byly jeho rty. Zamžoural jsem na ně a jen stěží jsem donutil sám sebe zvednout pohled znovu o něco výš.

Je možné, že ho chci políbit a praštit úplně stejně?

A jak to, že ho vůbec chci políbit? Nemám rád líbání.

Uslyšel jsem, jak se dveře toalet otevřely, a místností se rozeznělo několik mužských hlasů, které spolu vesele klábosily.

Znovu jsem lehce zavrávoral a tentokrát mě Oliver rovnou podepřel, abych nespadl.

"Fakt by ses z toho měl vyspat," pobídl mě a vytáhl z kapsy telefon, když mě pustil. "Zavolám ti Uber."

"Jsem v pohodě!" ujistil jsem ho, vděčný za to, že tok mých nebezpečných myšlenek byl přerušen.

"Neřekl bych," odvětil a podal mi svůj telefon s otevřenou aplikací. "Napiš si tam adresu."

"Nemusíš mi to platit," zamumlal jsem a telefon si od něj převzal. Na čtvrtý pokus jsem napsal správně číslo popisné a podal mu telefon zpět ještě před potvrzením jízdy.

"Za deset minut je tady," řekl, aniž by jakkoliv zareagoval na má slova. Obešel mě a otevřel dveře, načež mě pohledem pobídl, abych vyšel ven. Neměl jsem ani chuť se s ním dohadovat, žaludek jsem měl jako na vodě a má chůze byla stále tak malátná, že jsem se nemusel ani snažit tvrdit, že nejsem opilý. Opravdu dost opilý. Nebylo se čemu divit, když jsem celý den ani pořádně nejedl a poslední jídlo byla zeleninová polévka s bagetou.

"Tys ho opil?" podivil se René, když jsme s Oliverem přišli ke stolu.

"Ani jsem nemusel," zavrtěl hlavou, "zvládl to levou zadní sám."

"Je mi dvacet, můžu pít," ohradil jsem se chabě.

"Ale stále to neumíš," odpověděl René pobaveně. Ve chvílích, kdy jsem sám nevěděl, co se sebou, jako byla tato, to byla ale opravdu pravda.

Oblékl jsem si kabát a do kapsy si zastrčil telefon. Vydal jsem se poté po schodech nahoru a ani mě nepřekvapilo, že Oliver šel vedle mě.

"Zvládnu to," hlesl jsem.

"Rád bych se přesvědčil, že nasedneš do správného auta, když už jsem ti ho objednal," řekl.

Když jsme vyšli na ulici, ovanul mě ledový vichr a zabalil jsem se více do svého kabátu. "Děkuju," zahuhlal jsem s nosem zabořeným do límce kabátu.

"Není zač, o nic nejde," pokrčil rameny.

"Ale jo," broukl jsem, "staráš se o mě."

"Tak bych tomu neřekl," zasmál se, což mě přimělo se také usmát. "A už je tady auto." Ukázal před sebe na místo, kde právě zastavoval můj odvoz.

"Děkuju," zopakoval jsem a vděčně se na něj usmál. Kývnutím mě pobídl, abych si nastoupil, a já měl pocit, že za tu chvilku na ledovém vzduchu jsem dokonale vystřízlivěl.

Tak proč mě ten nutkavý pocit stále neopouští?

Těkl jsem pohledem od něj k autu a zase nazpátek.

A poté, bez většího otálení, abych si to mezitím náhodou nerozmyslel, jsem se k němu naklonil a políbil ho. Krátce a nečekaně, ale tak, aby pochopil, že to opravdu nebylo náhodou. Držel jsem ho za lem kabátu, přitahoval si ho blíž, ale polibek jsem přerušil rychleji, než stihl jakkoliv zareagovat.

Pustil jsem ho stejně rychle, jako jsem ho popadl, a bleskově jsem vklouzl na zadní sedadlo. Zabouchl jsem za sebou a až poté, když se auto začalo rozjíždět, jsem si dovolil se na něj kradmo podívat.

Šokovaně mě sledoval a já měl snad poprvé pocit, že jsem z něj vydoloval opravdovou pořádnou emoci.

Zítra toho budu litovat.

Ale dnes se cítím jako vítěz.