Oliver – 6. kapitola

Třeba, když zůstanu po celý zbytek života zahrabaný pod peřinou v posteli, si mě nikdo nevšimne.

Zprávy od Niny mi na telefonu cinkaly celé ráno. Skoro bych až zapomněl, jakou SMS jsem jí v rámci včerejšího zoufalého opilého stavu napsal.

'Já to věděla!!'

'Věděla jsem, že se ti líbí!'

'Bylo mezi vámi něco?'

'Hej, neschovávej se, ty zbabělče, mluv se mnou!'

Odhodlal jsem se odepsat až po čtvrté zprávě: 'Velmi nečekaně jsem to posral. Napíšu ti pak.'

Stokrát raději bych se ale nechal popichovat od Niny a se vší trapností bych jí vyprávěl celou tu nepovedenou historku znovu, než se druhé možnosti postavit tváří v tvář.

Představa, že za hodinu a půl mám čelit Oliverovi, mě děsila tak moc, až jsem přemýšlel, že nejlepší bude vymluvit se na nemoc nebo kocovinu a zůstat doma. To by ale znamenalo, že mu budu beztak čelit zítra nebo příští týden.

Do prdele, já ho fakt políbil.

Tohle chtělo razantnější řešení. Konfrontovat ho. Teatrálně sebou přitáhnout nějakého chudáka, aby tvrdil, že je můj přítel. Nebo…

'Končím.'

Ano, to je ideální řešení, pomyslel jsem si, když jsem mu zprávu odeslal. Odpověď přišla během několika minut.

'Kvůli tomu, co se stalo včera? Neblbni.'

Zamračil jsem se a chvilku váhal s odpovědí, mezitím mi od něj však přišla další zpráva.

'Jestli chceš skončit, tak prosím, ale koukej dneska přijít a vyřešit to z očí do očí.'

Nepříjemně jsem se nad tou představou ošil.

'Nemůžu přijít jindy?'

'Ne. Buď tady v deset, jak jsme domluveni. A doufám, že dorazíš střízlivý.'

Zdržel jsem se jakékoliv sarkastické poznámky a odepsal jen stručné 'ok', než jsem se se zoufalým zasténáním schoval zpět pod peřinu.

Ach bože, co jsem to udělal.

K bance jsem se doploužil pět minut před desátou a s těžkým srdcem jsem vešel dovnitř. Nataša na mě s úsměvem okamžitě zamávala, Martin se Sebastiánem si mě nevšimli, jelikož se zrovna věnovali klientům, a Oliver ke mně vzhlédl od svého počítače. S kamenným výrazem mi kývl na pozdrav a já měl chuť ze dveří vycouvat zpět na ulici a skočit pod tramvaj.

"Běž dozadu, přijdu tam," řekl mi Oliver, když jsem kolem stolů procházel k zadním dveřím.

"Tam právě jdu," zamručel jsem otráveně, jako by to snad nebylo očividné. Pravda však byla, že jsem byl zatraceně nesvůj. Posadil jsem se ke stolu, sundal si kabát a založil ruce na prsou, v nervózním tiku jsem při tom poklepával nohou.

Když se dveře znovu otevřely, hrklo ve mně a tep mi vyletěl strmě vzhůru. Oliver stál ve dveřích a sledoval mě, což způsobilo, že mi náhle úplně vyschlo v krku.

"Takže?" nadzvedl obočí a udělal dva kroky blíže ke stolu.

Hluboce jsem vydechl a napočítal v mysli do pěti, načež jsem spustil svůj v tramvaji narychlo nacvičený monolog: "Omlouvám se. Promiň, že jsem včera udělal to, co jsem udělal. Byla to chyba a já byl opilý a vím, že to pro tebe bylo fakt nepříjemný. A ode mě to bylo neslušný, mrzí mě to."

"Takže chceš opravdu skončit kvůli tomu?" zeptal se.

"Jo, uvádělo by nás to oba do pěkně nepříjemný situace a je to zbytečný."

"Není nám deset, Eriku, jsme dospělí. Tohle opravdu není potřeba."

"A tobě to nevadí? To, že… že bys mě tu měl vídat po… ty víš čem?"

"Měl bych se snad bát, že po mně vyjedeš pokaždé, co sem přijdeš?" uchechtl se.

"Jistě že ne," vyhrkl jsem, rudý jako rajče. "Už neudělám nic, co by ti bylo nepříjemné, přísahám! Bylo to tím alkoholem, nějak jsem nemyslel. A vím… vím, že máš určitě holku nebo manželku nebo tak něco, tak té se omlouvám samozřejmě taky."

Proboha, co když má i dítě?

"Uklidni se," zavrtěl pobaveně hlavou a posadil se na židli hned vedle mě, což bylo neobvyklé, jelikož běžně si držel poměrně velký odstup. "S nikým nechodím, takže tím se fakt trápit nemusíš. Mě by spíš zajímalo, proč jsi to udělal."

No není to jasné, ty blbečku?

"Protože jsem byl opilý," zahuhlal jsem. A protože jsem tě zatraceně chtěl.

"Běžně v opilosti líbáš lidi?"

"Jen když jsem v tom správném, nebo vlastně spíš špatném rozpoložení. A vím, že jsem to neměl dělat, omluvil jsem se za veškerou újmu a znechucení, které jsem ti tím způsobil! Vím, že se ti to nelíbilo a že se lidi takhle náhle líbat nemají, promiň!" rozhodil jsem zoufale rukama.

"Ale já jsem nic takového neřekl," odvětil.

"Takže se na mě fakt nezlob a byl bych rád, kdybychom o tom už nikdy – cože jsi neřekl?" zarazil jsem se.

"Neřekl jsem, že se mi to nelíbilo nebo že bych snad byl znechucený," pronesl tak prostě, jako by se nechumelilo. "Ale o tom samozřejmě nemusíme vůbec debatovat, jelikož máme mezi sebou pracovní vztah a jistá pravidla, která by bylo velmi neetické porušit."

Cože to?

"Řekl jsi teď, že se ti to vlastně… líbilo?" vydechl jsem přihlouple, úplně mimo.

"To sis z toho celého vzal fakt jen tohle?" odfrkl si nevěřícně. "Ačkoliv mám k tobě poměrně dost výhrad, tak ano, dejme tomu, že to překvapení nebylo úplně nepříjemné. Ale to nic nemění na zbytku mých slov, rozumíme si?"

Nic.

"Rozumíme si?" zopakoval o něco rázněji a naklonil se ke mně blíž.

Kombinace jeho vůně a intenzivního pichlavého pohledu modrých očí celou situaci příliš neusnadňovala.

"Jo," hlesl jsem tiše.

"Neslyším tě," namítl, ačkoliv byl tak blízko, že mě zkrátka musel slyšet. Jen se rozhodl trápit mě ještě o něco déle.

"Ano, rozumím," řekl jsem o něco hlasitěji a uhnul svým pohledem.

Z ticha, které se mezi námi poté rozhostilo, mi přeběhl mráz po zádech. Zíral jsem na mezeru mezi našimi koleny a snažil se zhluboka dýchat, uklidnit svůj zběsilý tep. Nechápal jsem proč, ale nedokázal jsem k němu svůj pohled zvednout.

"Výborně," přikývl a zvedl se. "Teď můžeš pokračovat ve své práci, pokud sis tu výpověď mezitím rozmyslel."

"Fajn," broukl jsem a až poté, když se ke mně otočil zády, jsem k němu zvedl svůj zrak. Provázel jsem ho pohledem, dokud bez jediného ohlédnutí neopustil místnost, a poté se mi na rtech rozlil potěšený úsměv.

Sice mě odmítl, aniž bych se doopravdy vyslovil, ale na druhou stranu mi dal najevo, že mě také chce. To se počítá, ne?

Ale asi se to nepočítalo, jak jsem během následujících dnů zjistil.

Nejprve jsem si myslel, že šlo jen o takové silácké řeči, nic víc. Čekal jsem, že se na sebe při první příležitosti, kdy budeme sami, vrhneme. Jenže Oliver se opravdu choval, jako by se mezi námi vůbec nic nestalo. Jako by mi nikdy nepřiznal, že mě vlastně chce také. Jeho vůle byla tisíckrát silnější než moje.

Pokaždé, když jsme se srazili v kuchyňce, jsem se mu jenom rozpačitě vyhnul a pohledem jsem těkal všude kolem, zatímco on mě zcela klidným hlasem pozdravil a občas i sám začal hovor. Nechápal jsem, jak dokáže být tak v klidu, tak distancovaný, bylo to pro mě naprosto nepochopitelné.

Více než týden po našem prapodivném rozhovoru, když jsme spolu byli v bance těsně před zavíračkou sami, mi k mému údivu navrhl, zda nechci zase hodit domů.

Takže přesně o čtvrt hodiny později jsme seděli v autě, panovalo mezi námi podivné ticho a já byl jako na trní.

"Jak to jde ve škole?" zeptal se. "Už máte letní semestr skoro měsíc, ne?"

"Jo, jde to," přitakal jsem automaticky. Upřímně… poslední týden jsem ani v nejmenším netušil, co se ve škole děje. Fyzicky jsem sice na přednáškách a seminářích byl přítomen, ale duchem… Tím jsem byl někde úplně jinde. "Zatím se toho moc neděje."

"To si pamatuju, vždycky jsem začal něco dělat až během zkouškového."

"Asi jako každý. Neznám snad nikoho, kdo by se na vysoký učil průběžně. A já se obvykle učím až večer před zkouškou."

"To mi k tobě docela sedí," ušklíbl se a zatočil směrem ke Karlovu náměstí.

"Nedělej, že mě znáš," uchechtl jsem se. "Protože krom pár rozhovorů v kanclu nebo na obědě mě fakt neznáš. I když ano, tohle ke mně sedí." Nemohl jsem popřít, že v mých slovech v tu chvíli byla znát hořkost z toho, jak Oliver nás dva naprosto zazdil.

"Netvrdím, že tě znám, na to člověk potřebuje opravdu hodně času, aby někoho poznal."

"A taky musí chtít," doplnil jsem ho.

"Ty si myslíš, že nechci?"

"Možná," pokrčil jsem rameny.

"Možná že chci, jen… no," vydechl a nechal svá slova nevyřčena. Už to udělal zase, zase něco nadhodil a pak to zazdil!

Párkrát jsem se zhluboka nadechl a dlouze vydechl, abych se uklidnil a nezakousl ho na místě.

"Řekni mi náhodnou věc o sobě," vypadlo ze mě, když jsem byl dostatečně v zenu. Alespoň na chvilku.

"Cože?" nakrčil zmateně obočí.

"Náhodná věc o tobě, povídej."

"Nevím," zasmál se. "Třeba… koupil jsem si před pár týdny vaflovač, který jsem nutně potřeboval, a ani jednou jsem ho zatím nepoužil."

"To je smutný," zkonstatoval jsem. "Miluju vafle."

"Teď ty," pobídl mě.

"Vstávání dřív než v deset je moje smrt," přiznal jsem.

"To vysvětluje, proč se ráno ploužíš po kanceláři jako duch. Mimochodem, tohle má být způsob, jak se efektivně poznat?"

"Jo," přitakal jsem. "Přijde mi to mnohem zábavnější než vyjmenovávat jméno, věk, stav a záliby. Náhodná fakta jsou lepší, mám pocit, že tě tak poznám přirozeněji. Nebo ne tebe, ale kohokoliv, samozřejmě."

"Samozřejmě," zopakoval, načež zastavil na semaforech.

"Ale fakt je to efektivní! Teď víš, že nejsem ranní ptáče a že mám rád vafle."

"Dobře, rozmyslím si další fakt, který ti prozradím," řekl a prsty lehce poklepával do volantu.

Sledoval jsem jeho tvář ozářenou červeným světlem linoucím se ze dvou semaforů vedle sebe a napadlo mě, že čekat na zázrak, kdy podlehne neodolatelnému kouzlu mé osobnosti, bylo jaksi marné.

"Pospícháš domů?" zeptal jsem se.

"Proč se ptáš?" nakrčil podezřívavě obočí.

"Odpověz na otázku."

"Fajn," povzdechl si, "asi nepospíchám."

"Takže se mnou určitě budeš chtít zajít na večeři," zazubil jsem se na něj, ale už jen ze způsobu, jakým se následně nadechl, mi bylo jasné, jaká bude odpověď.

"Eriku, o tom už jsme mluvili a dohodli jsme se, že —"

"Já vím, na čem jsme se dohodli. Žádný líbání ani nic podobnýho. Ale o společný večeři nepadlo ani slovo."

"Ale to spadá všechno pod to, že bychom se neměli sbližovat."

"A jak se to prosím pěkně liší od toho, že mě právě vezeš domů, ačkoliv bydlíš úplně na druhý straně Prahy?" prohlásil jsem sarkasticky a založil si ruce na prsou.

Oliver dlouze vydechl nosem, stejně jako jsem to dělával já, když jsem se potřeboval uklidnit, načež se rozjel dál směrem k I. P. Pavlova.

"Že bys na to neměl co říct? No páni!" zvolal jsem vítězoslavně a šťouchl ho do ramene. "Přiznej to, chceš se mnou trávit čas úplně stejně."

"Sklapni, nebo tě vyhodím za jízdy," zavrčel, což mě přinutilo se znovu pobaveně uculit.

"Už se vzteká," zazpíval jsem a užíval si, jak moc jsem ho dokázal vyvést z míry. Nedělo se to příliš často.

Náhle ale Oliver zajel do první boční uličky, která se mu naskytla, a zaparkoval mezi dvěma auty na první dobrou, tak hladce, jako by celý život nedělal nic jiného.

Jako vážně mě chce vyhodit z auta?

"Ale no tak, přece mě fakt nevyhodíš," řekl jsem a omluvně se na něj usmál. "Já tě jen pošťuchoval."

Oliver se na mě však jen mlčky díval, mračil se a já absolutně netušil, co se v další chvíli stane. Tedy… z jeho výrazu se zdálo, že se mě chystá chladnokrevně zavraždit, ale snažil jsem se tu variantu vytěsnit.

Měl jsem pocit, že se na mě dívá neskutečně dlouho. Připadalo mi to jako celé minuty. Hodiny.

"Chceš ještě něco dodat?" zeptal se ledově klidným hlasem, který se plížil tím tíživým tichem panujícím mezi námi jako duch. Srdce se mi divoce rozbušilo a v krku se mi usadil knedlík. Stěží jsem dokázal dýchat. A to se na mě jen díval, nic víc.

"Ne," hlesl jsem. Byl tak blízko. A já seděl na svém místě jako zařezaný, ruce i nohy olověné a srdce zažívající jeden malý infarkt za druhým.

"Fajn," přikývl a odpásal se. Sledoval jsem každý jeho pohyb, dech se mi zadrhával v krku, a když se ke mně naklonil blíže, celý jsem se napjal v očekávání. V tu chvíli, kdy byl tak blízko, jsem to opět nevydržel a pohledem jsem sklouzl k zemi.

Proto jsem si ani nevšiml, kdy ke mně natáhl ruku, ale náhle mi prsty vklouzl do zrzavých kadeří na temeni hlavy. Pozvolným tahem mi zaklonil hlavu, abych mu pohled musel opětovat, a já byl přesvědčený, že jestli mě okamžitě nepolíbí, tak to se mnou sekne. A pokud to udělá, sekne to se mnou pravděpodobně taky.

"Bojíš se očního kontaktu?" zeptal se a já zašmátral po odepínání bezpečnostního pásu. Pokud mě nehodlá políbit on, udělám to sám. Ve chvíli, kdy jsem však pás povolil, ho volnou rukou zachytil, ale nezacvakl ho zpět. Jen ho držel, takže se mi pás stále ovíjel kolem pasu a hrudníku.

"Chceš odejít?" zeptal se.

"Ne…," hlesl jsem tiše.

"Jsi v pořádku?" pokračoval a povolil tah vyvíjený na mé vlasy.

"Mhmm," zamručel jsem souhlasně.

"Použij slova, Eriku."

"Ano, jsem," řekl jsem lehce chraplavým hlasem, jak moc jsem měl sucho v krku.

"Je ti cokoliv z toho, co teď dělám, nepříjemné?"

Ach bože, fakt se musí tak vyptávat? Nechci čekat, už ne.

"Není," šeptl jsem. V další chvíli se sevření mých vlasů opět upevnilo, bezpečnostní pás se znovu zacvakl, a než jsem se vzpamatoval, cítil jsem Oliverovy rty na těch svých. Mým tělem projela vlna vzrušení, a když mi za vlasy silněji zatáhl, prohnul jsem se s tlumeným vzdechem v zádech.

Nikdy v životě se mnou líbání tohle neudělalo.

Cítil jsem jeho hrudník na tom svém a konečně jsem donutil svou ruku, aby se vzpamatovala a já ho mohl obejmout kolem krku. Přivinul jsem si ho k sobě ještě blíž, protože sám jsem díky pásu moc nikam nemohl, a nechal ho, aby mi jazykem vklouzl do pusy. Druhou rukou mi sjel na stehno a silně ho promnul, a já v další chvíli s hrůzou zjistil, že jen z toho, co se mezi námi právě dělo, už jsem byl napůl tvrdý.

Volnou rukou jsem se ho chytil za paži, kterou mě držel za vlasy, a nevěřícně jsem vnímal reakce vlastního těla, tak neobvyklé a silné. Naprosto semlely mou mysl a jakékoliv racionální uvažování, nezbylo ze mě nic než chvějící se hromádka chtíče.

Oliver sjel rty na můj krk a silnějším tahem mi hlavu zaklonil tak moc, až jsem nemohl pořádně dýchat. Ze rtů se mi vydral rozechvělý sten, jakmile nasál citlivou kůži na mém krku mezi své rty, a se zavřenýma očima jsem vnímal jen teplo jeho těla, vůni a doteky. Když pomalu zvedl hlavu a jeho horký dech se mi otřel o ucho, naskočila mi husí kůže a bolestivě tvrdé bradavky se otíraly o lehkou látku košile.

Skoro tak bolestně tvrdé jako můj malý velký problém tam dole.

Ještě jednou mě políbil, poté však pustil mé vlasy a pomalu se ode mě odtáhl.

"Ne," hlesl jsem a znovu si ho přitáhl blíž, abych ho mohl políbit. Nečekal to a dopadl na mě vahou horní části svého těla, to mě však ani v nejmenším nevykolejilo. Oběma rukama jsem ho pevně objal kolem krku a sám jsem mu jazykem vklouzl do úst. Nedokázal jsem přestat. Nechtěl jsem přestat.

"Fajn, nebudu se hádat," uchechtl se Oliver, když jsme se od sebe odtáhli.

"Co kdybychom jeli k tobě?" nadhodil jsem. Nebylo se čemu divit, veškerá krev z mého mozku se nahromadila v dolních partiích, a on navíc tak zatraceně dobře voněl.

"Brzdi," zarazil mě. "Odvezu tě domů."

"A musí to být?" zkusil jsem to ještě jednou a nevinně se na něj zazubil. 

"Musí," řekl a pohladil mě po stehnu. Poté se ode mě už doopravdy odtáhl a nastartoval. Nespokojeně jsem se na něj zadíval a přemýšlel, jak bych ho mohl přesvědčit. Začínala mě napadat samá zoufalá řešení, která by mi na atraktivitě a přitažlivosti v jeho očích zrovna nepřidala. 

"Ale," začal, když se vrátil na hlavní, "myslím, že bychom na tu večeři mohli zajít zítra, co říkáš?"

"Chceš se mnou jít na večeři?" podivil jsem se. "A co se stalo s tvým skálopevným přesvědčením?"

"Máš pocit, že po tom, co se stalo před pár minutami, má cenu se něčeho takového držet?" odfrkl si pobaveně.

"Já si to nemyslím od samého začátku, Olivere."