Povídky

Natiahol som ruku do skrinky a zobral ten kus látky. Boli ešte stále vlhké, nasiaknuté potom. Predsa len, mal ich na sebe celý tréning. Priložil som si ich k nosu. Tá vôňa bola veľmi výrazná, po celom dni a posilke dostali boxerky zabrať. Naskočili mi zimomriavky z celej situácie, ale aj z toho, čo som držal v rukách. Veľakrát som fantazíroval o Lukášovi, nikdy sa mi však nenaskytla podobná príležitosť.

Do své postele pouštěl kohokoliv mnohem ochotněji než k psacímu stolu. A tam už taky přišla i jeho chvíle, přestože ani tentokrát nespěchal. Dlouho dráždil pružnou mladou dírku jazykem, než si s ohledem na toho kluka vzal kondom, potřel ho gelem a pronikl do něho. Jeho vlastní orgasmus byl jako silný záchvěv dvou o sebe třoucích se tektonických desek, a když viděl, že jeho milenec má znovu nabito, přivedl ho rukou k orgasmu podruhé.

„Chceš to pofoukat?“ zasmál se jeho hostitel, trochu se naklonil přes stůl, a když si nabral další lžíci, zlehka mu sevřel zápěstí a několikrát neslyšně foukl. Z toho dotyku a pohledu na rty našpulené jako k polibku mu lehce zaškubalo v rozkroku. Stačilo by natáhnout krk a…

“Mám si ho vytáhnout a začít honit? Udělat se u tohohle porna v živém provedení? Mám se k nim přidat? Nebo se mám prostě sebrat, jít domů a sbalit Davidovi kufry?” přemýšlel jsem potichu. Myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi, ruce i kolena se mi třásly. Alkohol jako by ze mě rázem vyprchal a čas se zastavil. Nakonec jsem vymyslel něco mnohem lepšího.

Ale má pravdu. Jakkoliv samozřejmě doufám, že se nevidíme naposledy, tak pokud by náhodou už znovu přijít nechtěl, má nárok na to odejít odsud s tím, že zjistil a vyzkoušel všechno, co zjistit a vyzkoušet chtěl. Ve svý podstatě jsme si přesně kvůli tomu začali psát. A přesně s tím jsem ho sem pozval. Dvakrát. Takže mu to nebudu odpírat.

A ještě plno dalších věcí se mi na něm líbí. Třeba to, jak je to pro něj všechno… nový. I proto mě ten sexting s ním baví mnohem víc než s jinýma klukama. Oni už totiž vědí, co a jak. Jde jim rovnou o to jedno. Nebo třeba i o to druhý, ale vždycky přesně vědí, o co jim jde. On neví nic. Je nádherně nezkušenej – a mě baví mu to všechno ukazovat. Vést ho. Učit ho. A baví mě být svědkem toho, co to s ním dělá.

Večery a hlavně noci mám z celýho dne nejradši. Jsou totiž jenom moje. Přes den mi zabírají čas přednášky a cvika a brigády a samozřejmě hospody a bary, prostě typickej vysokoškolskej život, ale večer se můžu zavřít ve svým pokoji doma… anebo taky ve svým pokoji na koleji, to záleží…, a věnovat se tomu, co mě baví nejvíc. Což jsou kluci. Reální kluci. A vymyšlení kluci. To taky záleží.

Mohlo by se zdát, že to všechno řídím, a jakože jo, když mu pevnějc stisknu vlasy, tak na moje udávaný tempo velmi vochotně reaguje, ale zároveň mám pocit, že v tuhle chvíli nemám pod kontrolou absolutně nic. Pokaždý, když přede mnou takhle bez rozpaků klesne na kolena, tak doslova cítím, jak je to všechno v jeho režii, že mě má přesně tam, kde chce. Ne že já bych to teda nechtěl. Protože jo, přesně takhle se mi to taky líbí moc.

Po příjezdu do Damiánova podkrovního bytečku se najednou vyjevil zbytek věcí, které nás spolu čekali. Pít ještě dokázal sám, když měl brčko. S jídlem to však bylo horší. Zjistil jsem, že musím být skoro u všeho, být s ním pořád. Krmil jsem ho, pak sebe, vařil mu čaj nebo kávu, skládal oblečení, psal za něj esemesky nebo věci do školy, které mi diktoval. Musím říct, že to bylo už jen první dva dny mnohem náročnější, než jsem si v té nemocnici myslel. Co vás ale asi bude zajímat více, jsou ty ostatní povinnosti, které se ukázaly být jako nezbytné.

“Hele, co kdybychom zašli do klubu? Kolega z práce si našel někoho a šel by s ním. Bylo by to takové dvojité rande. Co ty na to?” Nemusel jsem ani nic říkat a David jasně vypozoroval z mého výrazu, že se neměl ani ptát, a tak to zkusil vylepšit: “A můžeš si vzít svou kamarádku. Magdičku. Svou nejlepší kamarádku…” Na chvíli jsem se zarazil, protože s touto novinkou jsem se ještě nesetkal. Nicméně ani toto mě neobměkčilo: “Do žádného gay klubu nepůjdu.” Jenže jsem nakonec šel a věci se nakonec vyvinuly tak, jak nikdo nečekal.

S Ondrou se na něj jenom zvědavě zahledíme. Já teda nejen zvědavě, ale taky docela obdivně, co si budem! Prostě mě fascinuje, jak zatraceně málo mu stačí, aby získal kompletní kontrolu nad situací. Ani za milion let bych nedokázal říct těch pět slov takhle pevně. Tak přesvědčivě, aby už nikoho dalšího v místnosti nenapadlo ani pípnout.

Neubráním se poťouchlýmu úsměvu, prostě ať se snaží sebevíc, z jeho pusy ty výhružky ani náhodou nemůžu brát vážně. Když vím, že stačí přitáhnout ho k sobě, trochu si ho povodit a bude pode mnou vzrušeně sténat během pár vteřin. A i když jsem z něj šíleně nadrbanej a vím, že těch následujících pár hodin se uvolnění zjevně nedočkám, tak mě tahle přetahovaná s ním pořád baví.

Ano. Já! Zrovna já mám to štěstí, že si mě Lukas už dávno vybral za pomocníka, nebo chcete-li spíš sparing partnera ke zdejší královské sportovní disciplíně, v níž vyhrává již několikátou sezónu. Mnohonásobný vítěz atletického výstřiku do dálky s asistencí. Neporazitelný mistr. Ano! Přesně! Já mám tu čest. Já jediný jsem poctěn. Jenom já, já a zase pouze já jsem mohl být již nesčetněkrát přímo u zdroje, v těsné blízkosti těch nejimpozantnějších cákanců, jaké kdy Ostrov viděl.