• Vanggerland
Stylklasika
Datum publikace17. 1. 2022
Počet zobrazení1018×
Hodnocení4.50
Počet komentářů23

Probudil jsem se. Ucítil jsem Marka na svých zádech. Ruku měl položenou přese mě a svůj vzepjatý penis zasunutý do potem vlhké štěrbiny mezi mými stehny.

Došlo mi, že dnes je den D, kdy jdeme vyklidit můj starý byt. Začala se mě zmocňovat nervozita, vzrušení bylo totam. Zhluboka jsem si povzdechl.

Marek se probudil.

Přitulil se ke mně, zavrtěl se a mazlivě zamručel.

Hladil jsem Marka po jeho hebounce chlupaté ruce.

„Marku? Dneska jdeme na ten byt…,“ řekl jsem potichu.

„Já vim. Těšíš se?“ zamručel mi Marek do zad.

„Ani ne.“

„Já jo,“ vyhrknul Marek s takovým optimismem, až mě rozesmál. Naklonil se nade mnou a krásně mě políbil. Vrátil mi náladu. Pohladil jsem ho po týdenním strništi. Nervozita ze mě trochu spadla.

„Tak vstávat! Jdeme na to,“ zavelel Marek. „Ať to máme co nejdřív za sebou,“ vyskočil z postele a natáhl si trenky. „Jdu dělat snídani. Dáš si vajíčka a klobásky?“

„Jo.“

„Tak šup,“ plácnul mě po zadku a odeběhl do kuchyně.

Nejradši bych nikam nešel a zůstal zachumlaný v posteli, ale Markova neposedná nálada mě donutila vylézt.

Když jsem vyšel z koupelny, z kuchyně se už ozývala hudba a voněla snídaně. Vešel jsem do kuchyně, Marek jen v bílých trenkách se u sporáku vlnil. Objal jsem ho kolem pasu.

Marek otočil hlavu a dal mi pusu: „Uděláme si s sebou sendviče, jo?“

„Hm.“

„Pomůžeš mi?“

„Jo! Promiň, ještě trochu spim…“

„V pohodě, zase tolik nespěcháme,“ zasmál se.

Kde se v Markovi bere tolik energie, napadlo mě. Nakopl jsem se a pustil se taky do práce.

***

Cesta tramvají probíhala téměř beze slov. Cítil jsem se, jako bych jel právě k zubaři. Marek mě chytil za ruku.

„Ty vole, ty jsi z toho nějakej vystreslej!“ řekl vesele, ale přitom starostlivě Marek.

„No… trochu jo.“

„Buď v klidu, to zmáknem. Hm?“

Podíval jsem se na Marka, který se krásně usmál.

„Jo.“

Povzdychl jsem si. Štvalo mě, jak mě pořád ovládá stres.

Konečně vystupujem!

„Hele, počkej chvilku,“ Marek zaběhl do prodejny potravin.

Čekal jsem, co z toho zase vyleze. Ale určitě něco fajn, protože Marek měl vždycky dobré nápady.

A skutečně, za chvilku už se hrnul ven se dvěma velkými kartonovými krabicemi.

„Budou se hodit!“ halekal Marek.

„Ty jo, já tě nemít…,“ rozesmál jsem se.

***

Otevřel jsem domovní dveře: „Tak jdem na to.“

„He he,“ zasmál se Marek.

„Čemu se směješ?“

„Ty vole, těšim se, jak s tim zatočíme!“

„Ty jsi blbej.“

Marek ve mně ale rozpustil všechny obavy a vystoupali jsme do patra.

Odemknul jsem dveře.

Přede mnou se otevřel opuštěný byt jako na pitevním stole.

„No ty vole,“ přerušil Marek ticho svým halekáním. „To bude šichta. Tak jdem na to!“ vtrhnul do bytu jako velká voda.

Marek si protáhnul ruce, pak sebral z linky prázdný hrnek, vložil do něho svůj mobil a prázdným bytem se rozeznělo hlasité „Wáj em sí ej…“

Rozesmál jsem se. Najednou bylo Marka všude plno. Marek otevřel okna dokořán a dovnitř se nahrnul čerstvý dopolední vzduch.

„Jé, hele! Moje tričko,“ objevil Marek na gauči své složené tričko z minulého týdne.

„Ale není vypraný.“

„Jsou na něm fleky?“ prohlédl si Marek tričko a lišácky na mě zamrkal.

„Ne,“ smál jsem se.

„Škoda,“ pokrčil Marek rameny a strčil si tričko do batohu. Péro v mých kalhotech se probralo, jako by s Markem souhlasilo.

***

Přebíral jsem všechny věci. Měl jsem pocit, že se přehrabuju jako sup v mršinách. Pár věcí ale ještě trochu žilo. Půjdou ještě zachránit? Knížka, moje oblíbená… Desková hra, tu určitě oživí Marek… Počítač, který měl život nejjednodušší, protože byl na tlačítko. Když měl problémy, tak se jen vypnul a problémy zmizely. Další věc – ani nevím, co to je – hodil jsem to rychle do igelitového pytle. Do pytle na mrtvoly. Druhou věc. Další…

Pokojem se rozezněla písnička „Our house.“ Do očí se mi draly slzy. Our house… Radši jsem se díval do skříně a přehraboval se v ní, aby mě Marek neviděl.

Marek mi v přebírání všech těch věcí intenzivně pomáhal a vždy, když jsem si nevěděl rady, tak jen dal pokyn: „To vyhoď.“ Nebo: „To se bude hodit.“ „To si ještě někdo rád vezme.“

Musel jsem se někdy zasmát, jak Marek vidí věci jednoduše. Ale bylo to tak osvobozující.

***

Práce nám šla docela od ruky. Pytle a krabice se rychle plnily věcmi a zdálo se, že vyklidit byt opravdu zvládneme během dneška.

„Tak pauza! Dáme si obídek, ne?“

„Jo, dobrej nápad.“

Marek vytáhl sendviče a sedli jsme si na gauč. Marek se rozhlížel po bytě a s plnou pusou plánoval další postup prací.

„Co kdybych skočil pro pivko?“ podíval se na mě Marek. „Při práci musíme doplňovat ionty, vole.“

„Jo, jedno by bodlo. Dneska bude zase vedro…“

„Hned jsem zpátky,“ vyběhl Marek z bytu a ze schodiště domovní chodby halekal: „Přinesu ještě nějakou krabici!“

Zůstal jsem sám, ale v bytě hrála hudba z Markova mobilu a já byl ponořen do přebírání věcí.

***

Nevím ani, kolik uplynulo času, ale mobil najednou utichl. Kde ten Marek je, napadlo mě. Už je pryč docela dlouho…

Zaslechl jsem ale z domovní chodby rachot a bylo mi jasné, že to je Marek. Do bytu zase vtrhla jeho energie.

„Čús, sorry,“ smál se Marek a postavil na linku dva lahváče. „Hele, co mám!“ zacinkal na mě klíčema.

„Klíče. A?“

„To jsou tvoje klíče, ty vole!“ vykulil na mě kukadla.

„Moje? Jo, aha… Nekecej!“ došlo mi to. „Ty jo… Děkuju. Vůbec nevim, co na to mám říct…“

Marek položil ruku na pusu, abych mlčel.

„To abys věděl, že tě miluju.“

Marek mě chytil kolem pasu a přitiskl k sobě.

„Jak jsi včera říkal, že se bojíš. Tak se neboj. Já ti slibuju, že s tebou budu a nikdy tě o samotě nenechám. Kdybych musel někam pryč, víš co, třeba jako v pondělí, tak budeš mít tyhle klíče a budeš vědět, že k sobě patříme a že se vždycky vrátím. Jo?“

Srdce mi poskočilo dojetím. Objal jsem Marka a políbil ho.

„Ty jo, děkuju… Já ale pro tebe nic… Slibuju ti, že tě taky o samotě nenechám. A že na tebe budu dávat pozor. Že… budu myslet vždycky na nás oba. Že už nejsme dva, že jsme jeden.“

Markovi se na tváři rozzářil široký úsměv.

„Ty jsi kecka,“ řekl dojatě Marek. „Teda sorry, krásně jsi to řek! … Ty vole, děkuju,“ objal mě Marek. S hlavou na mém rameni krátce popotáhl nosem.

Políbili jsme se a znovu se objali.

„Marku? Já mám pocit, jako kdybysme se právě vzali.“

„Ty vole, no jo. Vždyť jo! My jsme se právě vzali!“ rozesmál se Marek.

Marek zvážněl, zadíval se mi zblízka do očí a potichu řekl: „Chci tě. Teď.“

Ucítil jsem naše k sobě se tisknoucí rozkroky.

„Já tebe taky.“

„Lehni si,“ strčil do mě jemně.

Poslechl jsem a položil se na záda na gauč.

Marek mi pomalu stáhnul kalhoty a rychle si sundal kraťasy. Sundal jsem si tričko. Marek si jednou rukou přetáhnul přes hlavu tílko a sednul si mi nahý obkročmo na nohy, takže naše penisy byly u sebe.

Předklonil se. Začali jsme se něžně líbat a svými penisy se o sebe mazlili.

Marek se zpátky posadil a chytil naše vztyčená péra do rukou. Něžně je spolu mnul a pomalu přejížděl dlaní přes můj kluzký žalud.

Položil jsem ruce na Markovy. Naše ruce se propletly a své penisy jsme tak každý mazlili oběma rukama, zároveň si ruce chvíli vedli a chvíli se nechali vést druhým.

Z mého žaludu pomalu prýštila šťáva a krásně klouzal. Společně jsme moji šťávu pečlivě roztírali po našich tvrdých vzrušených pérech. Marek vypustil ze svých úst sliny a nechal je zatéct do spletence našich rukou. Penisy začaly v našich dlaních hladce klouzat.

Dívali jsme se jeden druhému do očí a střídavě si prohlíželi naše penisy. Jejich vypnuté žaludy se leskly a tuhé válce jejich těl se v našich dlaních vzpínaly. Mazlavými dlaněmi jsme vychutnávali jejich nádherné tvary, přejížděli si rukama naše lesknoucí se tvrdé žaludy, mačkali je v dlaních a hladili si přitom navzájem ruce. Hrozně mě to vzrušovalo.

Brzy mě začal brnět žalud a brnění se pomalu ale jistě posouvalo do nohou…

„Budu stříkat,“ zašeptal jsem.

„Já taky,“ vydechl Marek.

Z mého penisu mi najednou vystříklo sperma na břicho.

Ve stejnou chvíli začal Marek stříkat také svoje horké sperma. První dávka vystříkla až do mých vousů a další dávky Markova semene prudce vystřikovaly na mou hruď, zatímco můj penis povzbuzovaný mezi našimi dlaněmi také silně pulzoval.

Sundal jsem ruce a začal jsem naše společné sperma oběma rukama mísit a roztírat si je po celém svém těle. Občas jsem si olízl dlaň nebo si přejel mokrou rukou po vousech.

Marek se na mě vrhnul a nechal naše těla společnou nadílkou spojit. Těla nám po sobě klouzala a my se divoce líbali, jako by nám to ne a ne stačit a nemohli jsme se jeden druhého nabažit.

Marek se sehnul nad mou hruď a naše semeno mi z ní několikrát olízl. Pak se vrátil ke mně, aby mi dal také ochutnat.

Zase se posadil, vypnul na mě svou lesklou hruď a přejel si po ní rukou. Sperma mu protékalo mezi prsty. Podal mi svou ruku nad obličej. Otevřel jsem ústa a nechal šťávy kapat z Markových prstů.

Marek se opět naklonil nade mě a několikrát mi olízl pupík. Vrátil se s další dávkou našeho společného semene k mým ústům. Začali jsme se zase líbat, Marek hlasitě funěl.

Sperma jsme si v ústech posílali navzájem oběma směry. Občas nám uniklo koutkem úst. Marek mi ho jazykem z vousů olizoval, ze slepených chomáčků vousů zase nasával a potichu u toho mručel.

Markovo strniště na tvářích se lesklo spermatem, jako by bylo pokryté jemnou pavučinkou. Mazlili jsme se navzájem svými vousy. Cítil jsem všemi smysly závratně vzrušující směs naší nadílky.

Marek mě tak silně vzrušoval, že můj penis zůstával i nadále vztyčený. Navíc jak naše těla po sobě stále klouzala, neúprosně dráždila dál naše nepolevující péra.

„Marku, vystříkej mě ještě jednou.“

Marek se široce usmál a uchopil můj kluzký penis do dlaně. Párkrát ho rychlými pohyby povzbudil ještě víc a pak nesnesitelně pomalu přejel celou svou dlaní přes můj žalud.

„Ty vole!“ vykřikl jsem při pocitu, který jsem nikdy nezažil.

Z mého penisu vystříklo několik krátkých dávek nového semene.

Marek ho okamžitě sebral z mého pupíku pusou a horké husté sperma předal do mých úst. Mělo úplně jinou chuť i konzistenci.

Marek se zase posadil a začal si honit svoje péro. Soustředěně se mi přitom díval do očí. Jeho dech se zrychlil. Marek rychle přisedl blíž ke mně, na mou hruď a nabídl mi svoje péro. Vzal jsem ho do úst a tvrdý lesklý žalud si zasunul pod tvář. Mělo nádhernou chuť a stačilo pár pomalých a důkladně provedených pohybů…

„Jo,“ vydechl naléhavě Marek a v mých ústech se rozlila horká chuť čerstvého semene.

Otevřel jsem pusu a Marek mě rychle začal líbat. V ústech se nám rozvinula trpce drsná, samčí chuť…

Když jsme se konečně našeho mazlavého mazlení nasytili, Marek se na mě položil a chvíli jsme jen tak leželi a odpočívali. Hladil jsem Marka prsty po zádech a cítil na sobě váhu jeho těla.

Cítil jsem, jak se k sobě začínáme lepit našimi pomalu zasychajícími dary. Vzduch byl nasycen těžkou mužskou vůní našeho spermatu a potu.

„Ty vole, to bylo krásný,“ šeptal Marek.

„Miluju tě, Marku. Hrozně moc tě miluju.“

„Já vim. Taky tě miluju,“ řekl Marek a vlhkými horkými rty mě políbil. Dívali jsme se chvíli zblízka do očí a vyměňovali si naši lásku pohledy.

„Tak co? Jdeme pokračovat? Myslim ve stěhování, ne v mrdání,“ zeptal se Marek s úsměvem.

Rozesmáli jsme se.

Marek se zvedl a skutečně se musel trochu odlepit, takže se při tom rozchechtal.

Natáhli jsme na sebe oblečení a dali se zase do práce. Cítil jsem na své kůži, jak se naše sperma do mě vsakuje a nabíjí mě energií.

Najednou nám šlo všechno hrozně rychle od ruky. Byli jsme strašně nabití a plní euforie. Už jsem neměl pocit, že mi Marek pomáhá. Cítil jsem, že děláme všechno spolu. A byl to skutečně velký rozdíl. Práce nám šla od ruky a ze mě všechen stres spadl, někam se prostě vypařil, zmizel.

„Co tohle? To chceme?“

„Asi ne. Vyhoď to.“

„Mám tohle umejt?“

„Možná by to trochu chtělo…“

„Jé, to je hezký. Co to je?“

„Bouřková sklenička. To neznáš? Mění se to prej podle počasí. Ale nikdo neví proč.“

„To si můžeme dát za vokno. Já to budu každý ráno pozorovat.“

Den pohodově ubíhal a byt se před očima vyprazdňoval…

Zrovna jsem vypnul vysavač, když se Marek vrátil z venku, kam průběžně odnášel některé pytle.

„Tak už to snad máme všecko. Co myslíš?“ zeptal se Marek.

„Ty jo. Jsme s tím ale zatočili,“ přelétl jsem očima vyklizený byt.

„No jasný. Budeme tady snad celej den, ne?“

„No tak asi… budeme moct jít,“ sbalil jsem vysavač.

„Odvezeme ty věci k nám, zbytek už jsem dal k popelnicím, a pak skočíme na pivko, co?“

„Tak jo.“

***

Byt byl najednou holý a prázdný. V předsíni a na chodbě leželo jen pár pytlů mých věcí.

Uvědomil jsem si, že bych to bez Marka asi vůbec nezvládnul. Objal jsem ho kolem pasu a díval se do prázdného bytu.

Podíval jsem se na gauč.

Tady jsme se poprvé milovali. Najednou se mi ještě nechtělo pryč a při pohledu na gauč se mi sevřelo srdce.

Poprvé spolu… Přepadla mě nostalgie. Pustil jsem Marka a posadil se na gauč. Místo, kde jsem prožíval svoje nemoci, smutky, ale kde jsem zároveň zažil i ty nejkrásnější chvíle v životě. S Markem… Pohladil jsem gauč.

„Tady jsme se před tejdnem poprvé milovali,“ řekl jsem potichu a podíval se na Marka. „Připadá mi to tak dávno…“

„Ty vole!“ zachechtal se Marek. „No jo vlastně… To bylo divoký, co?“ zasmál se.

Zhluboka jsem vzdychl.

„Tak jdem,“ řekl jsem rozhodně a pomalu se zvedl z gauče.

***

Stál jsem ve dveřích a naposledy jsem se podíval na prázdný, tichý byt. Chtělo se mi brečet. Marek mě vzal kolem pasu. Připomněl mi „tady a ted“.

„Tak… ahoj, byte…“

Pomalu jsem zavřel dveře, potichu zamknul a vlhkýma očima se podíval na Marka.

Byl jsem zároveň šťastný, ale zároveň hrozně smutný. Smutný tak, že se ve mně všechno sevřelo a nemohl jsem ani dýchat. Marek mě obejmul.

„Pocem, ty šmoulo.“

Rozškytal jsem se Markovi do ramene.

„Já… nebrečim proto, že…,“ chtěl jsem vysvětlit svoje pocity.

„Já vím, ty vole. Vžďyť já vim,“ hladil mě Marek ve vlasech.

Ulevilo se mi.

„Tak jdem?“ otřel jsem si oči.

„Jdem.“

Popadli jsme všechny pytle a seběhli schody.

Před domem už čekaly další pytle a krabice.

„Ty bláho, jak to poberem?“ dostal jsem starost.

„Klid, volám tágo,“ zahlásil Marek s přehledem světáka. Rozesmál jsem se. S Markem je všechno tak jednoduchý, pomyslel jsem si.

Taxík byl za chvilku před domem.

„Ale děsně smrdíme!“ zahalekal na taxikáře Marek.

„No jo, práce vždycky trochu smrdí,“ smál se taxikář.

Jenom my dva ale věděli, že ve skutečnosti – nádherně voníme.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #23 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyVikys 2022-01-19 20:48
Tak to vypadá, že zatím držím rekord - u nás to sestěhování nastalo po skoro 3 letech. Ovšem nakonec to stejně nedopadlo a rozešli jsme se. Naštěstí v dobrém.
Citovat
0 #22 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyZdenda TB 2022-01-19 18:02
HonzoR: a jak to mám vědět? Moje spisovatelské maximum je napsat zdvožilostní dopis, aby byl také lidský a ne jen technická a věcná žádost jak od robota. :lol:
Citovat
+2 #21 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonza3 2022-01-19 16:24
Cituji aduška:
Si tak říkám, že ono taky občas záleží na situaci. Znám případ, kdy jedna kdysi náctiletá osůbka s o pět let starším přítelem se po měsíci chození sestěhovali k sobě. Taky se znali od vidění asi rok. Teď slaví 12let, co jsou spolu a klape jim to. A není to jen růžový obláček samozřejmě.
Zatímco jiný pár, stejně stáří oba a problémy měli už po 2 měsících, protože slovo matky bylo pro jednoho svaté. Nevím, jak... Vydrželo to mezi nimi skoro 7 let, ale byl to opravdu těžký boj.

Souhlasím. Žádný jeden recept nebo jedna správná možnost není. Každý člověk je jiný, každý vztah je jiný, zrovna tak jako další okolnosti.
Citovat
+1 #20 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyaduška 2022-01-19 15:49
Si tak říkám, že ono taky občas záleží na situaci. Znám případ, kdy jedna kdysi náctiletá osůbka s o pět let starším přítelem se po měsíci chození sestěhovali k sobě. Taky se znali od vidění asi rok. Teď slaví 12let, co jsou spolu a klape jim to. A není to jen růžový obláček samozřejmě.
Zatímco jiný pár, stejně stáří oba a problémy měli už po 2 měsících, protože slovo matky bylo pro jednoho svaté. Nevím, jak... Vydrželo to mezi nimi skoro 7 let, ale byl to opravdu těžký boj.
Citovat
+2 #19 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonzaR. 2022-01-19 15:28
Cituji Zdenda TB:
Že z vyšlo lze říci až na konci, kdy to víte. Kamarádi byli spolu 10 let a nakonec se rozešli, prostě to vyprchalo, ale rozešli se jako dospělí, kdy jsou přátelé a nemají problém se vidět.

Pořád říkám, že to divadlo je furt stejné a jen ti herci v něm se mění. Sice to říkám ve vztahu, jak spolu můžou žít 2 chlapi, ale základ je stejný.

Honza- chtěl bych vidět reakci rodičů na tvé představení. V 18 jsem pokukoval po podobném rozdílu a děsila mne představa,že ho přivedu ukázat, vždyť by byl starší jak sestra. :lol:

To jako fakt myslíš, že si ty povídky cucám z prstu? :lol: Akorát že napsat to se vším všudy, tak si lidi řeknou jo, pěkný, ale autor by neměl tak přehánět. A tím asi tu debatu považuju z mý strany tak na maximu. :-)
Citovat
+1 #18 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyZdenda TB 2022-01-19 15:17
Že z vyšlo lze říci až na konci, kdy to víte. Kamarádi byli spolu 10 let a nakonec se rozešli, prostě to vyprchalo, ale rozešli se jako dospělí, kdy jsou přátelé a nemají problém se vidět.

Pořád říkám, že to divadlo je furt stejné a jen ti herci v něm se mění. Sice to říkám ve vztahu, jak spolu můžou žít 2 chlapi, ale základ je stejný.

Honza- chtěl bych vidět reakci rodičů na tvé představení. V 18 jsem pokukoval po podobném rozdílu a děsila mne představa,že ho přivedu ukázat, vždyť by byl starší jak sestra. :lol:
Citovat
+3 #17 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonzaR. 2022-01-19 15:03
Cituji P.Waits:
Cituji Honza3:
Cituji Miky:
A Honzo3, I když ta otázka nebyla na mě. Tak jakože, kdy člověk může fakt říct, že mu to klaplo/neklaplo? Jakože zůstaneme spolu do konce života? Fakt netuším. Ale tak letos už to bude 7 let, tak to já už to s ním snad vydržím 😅🤣

Jo tak to je dobrá otázka, co to znamená. Mě to vadilo, chtěl jsem se odstěhovat do svýho, ale on nechtěl. Nakonec jsem se odstěhoval, rozešli jsme se a zůstali jen kamarádi.

jak se to nechce pustit máminy sukně tak nohy na ramena a pryč, to je horší než kdyby chlastal :sigh:

Cituji HonzaR.:
Jestli to bylo na mě, tak jo, klape. Ale samozřejmě to není jenom idylka. Jestli to bylo romantický nevím, hlavně to bylo praštěný. A ten věk 17 a 24, to byl totální úlet. :lol:

význam věkového rozdílů se mění v přímé úměře k přibývajícímu věku až jednomu bude 67 a druhému 74 tak už si toho ani nevšimnete :-)

To nikdy nebylo o věkovým rozdílu, spíš o pochopení, že na to, aby byl člověk dospělej a bral ho ten druhej vážně, tak na to ti fakt nemusí bejt CET nebo SÁT, ale někdy stačí i těch NÁCT.
Citovat
+2 #16 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyP.Waits 2022-01-19 14:28
Cituji Honza3:
Cituji Miky:
A Honzo3, I když ta otázka nebyla na mě. Tak jakože, kdy člověk může fakt říct, že mu to klaplo/neklaplo? Jakože zůstaneme spolu do konce života? Fakt netuším. Ale tak letos už to bude 7 let, tak to já už to s ním snad vydržím 😅🤣

Jo tak to je dobrá otázka, co to znamená. Mě to vadilo, chtěl jsem se odstěhovat do svýho, ale on nechtěl. Nakonec jsem se odstěhoval, rozešli jsme se a zůstali jen kamarádi.

jak se to nechce pustit máminy sukně tak nohy na ramena a pryč, to je horší než kdyby chlastal :sigh:

Cituji HonzaR.:
Jestli to bylo na mě, tak jo, klape. Ale samozřejmě to není jenom idylka. Jestli to bylo romantický nevím, hlavně to bylo praštěný. A ten věk 17 a 24, to byl totální úlet. :lol:

význam věkového rozdílů se mění v přímé úměře k přibývajícímu věku až jednomu bude 67 a druhému 74 tak už si toho ani nevšimnete :-)
Citovat
+1 #15 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonza3 2022-01-19 13:27
Cituji Miky:
A Honzo3, I když ta otázka nebyla na mě. Tak jakože, kdy člověk může fakt říct, že mu to klaplo/neklaplo? Jakože zůstaneme spolu do konce života? Fakt netuším. Ale tak letos už to bude 7 let, tak to já už to s ním snad vydržím 😅🤣

Jo tak to je dobrá otázka, co to znamená. Mě to vadilo, chtěl jsem se odstěhovat do svýho, ale on nechtěl. Nakonec jsem se odstěhoval, rozešli jsme se a zůstali jen kamarádi.
Citovat
+5 #14 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonzaR. 2022-01-19 13:26
Jestli to bylo na mě, tak jo, klape. Ale samozřejmě to není jenom idylka. Jestli to bylo romantický nevím, hlavně to bylo praštěný. A ten věk 17 a 24, to byl totální úlet. :lol:
Citovat
+1 #13 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyMiky 2022-01-19 13:17
A Honzo3, I když ta otázka nebyla na mě. Tak jakože, kdy člověk může fakt říct, že mu to klaplo/neklaplo? Jakože zůstaneme spolu do konce života? Fakt netuším. Ale tak letos už to bude 7 let, tak to já už to s ním snad vydržím 😅🤣
Citovat
+1 #12 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyZdenda TB 2022-01-19 13:17
HonzaR: tak to je hezké, až romantické.

Honza3: mladýho spolužák bydlí s manželkou u jeho rodičů v domě a už prý staví samostatný vchod... :lol:

Miky: to je nejlepší, když jste bydleli takhle blízko. Náš dělilo 40km.
Citovat
+2 #11 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyP.Waits 2022-01-19 13:17
Pustit se do vztahu po hlavě, nebo bezhlavě? To je oč tu běží :lol:
Jako starý pardál konstatuji, že je to nakonec stejně jedno, jsou to z části jenom těžko ovlivnitelné chemické procesy a z části povahová a zájmová kompatibilita, chemie se u každého časem vrátí do nějakého rovnovážného stavu a to co zůstane s tím pak musíte žít, pokud nechlastá, negembluje, a nedá se na politiku nebo k nějaké sektě, tak to vydrží třeba i navěky, protože většina lidí je v podstatě strašně líná a začínat stále znovu a znovu je skutečně vyčerpávající. Potom jsou speciální případy notorických hledačů ideálního partnera jejich osud bývá trudný až tragický a tak mě tak napadá, že se o nich málo píše alespoň tady, a přitom by to mohlo být i poučné. :P .
Citovat
+3 #10 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyMiky 2022-01-19 12:58
No tak já vám teď nevím, jak to mám u sebe počítat. Protože asi tak po týdnu známosti ten můj jaksi zapomněl chodit po práci k sobě a místo toho chodil ke mě, každý den. Po asi 3 měsících, kdy spal u sebe na bytě všeho všudy 2x svůj nájem teda pustil a proběhlo ono "oficiální" nastěhování :lol:
Citovat
+2 #9 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonza3 2022-01-19 12:54
Klaplo vám to? Nám ne. Bydleli jsme u jeho rodičů. Takovou blbost už bych dneska neudělal.
Citovat
+2 #8 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonza3 2022-01-19 12:52
Cituji HonzaR.:
Cituji Zdenda TB:
Honzo a jak dlouho, tak zněla otázka. 8)

Ok, věděli jsme o sobě asi půl roku, měli jsme společný známý, který se čas od času zmínili. Viděli jsme se třikrát nebo čtyřikrát na nějaký akci a pak jsme spolu strávili noc. Od druhýho dne jsme spolu bydleli. Já v Tak nějak zas tak moc nekecam. 8)

To je hezký
Citovat
+5 #7 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonzaR. 2022-01-19 12:44
Cituji Zdenda TB:
Honzo a jak dlouho, tak zněla otázka. 8)

Ok, věděli jsme o sobě asi půl roku, měli jsme společný známý, který se čas od času zmínili. Viděli jsme se třikrát nebo čtyřikrát na nějaký akci a pak jsme spolu strávili noc. Od druhýho dne jsme spolu bydleli. Já v Tak nějak zas tak moc nekecam. 8)
Citovat
+1 #6 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyZdenda TB 2022-01-19 12:39
Honzo a jak dlouho, tak zněla otázka. 8)
Citovat
+2 #5 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonzaR. 2022-01-19 12:31
Tak je dobrý se poznat, všechno si dobře rozmyslet, do ničeho se nehrnout… Nebo prostě jednou krásně zešílet. ;-) Co asi tak já na to můžu říct. Snad jenom to, že začít žít s někým, koho v podstatě neznáš, je zatraceně těžký. Ale taky je to strašně krásný.
Citovat
+1 #4 Odp.: Marek a já – 19. kapitola: Ztráty a nálezyHonza3 2022-01-19 10:15
Za 5 měsíců
Citovat