Oliver – 1. bonusová kapitola

"Ale já tam chci."

"Ne."

"Olivere!"

"Co je?"

"Dělej, vezmi mě tam!"

"Řekl jsem, že tě tam vezmu, až budeš připravený."

"Ale já jsem připravenej. Jedinej, kdo tu není připravenej, seš ty."

"No fajn, tak nejsem připravený já."

"A kdy budeš?"

"Nikdy."

Zoufale jsem zanaříkal a založil si ruce na prsou. Propaloval jsem Olivera pohledem, vyčítavě se na něj mračil a jemu to bylo zcela upřímně u pr…

"Tak ho tam vezmi jen nakouknout," ozval se Luky sedící proti nám, načež si prohrábl modré vlasy, které mu ladily s tričkem. Ten kluk byl jako chameleon, každý měsíc jiná barva vlasů.

"A on bude chtít hned něco dělat, to víš, že jo. Žádný peklo. Neexistuje," zamítl Oliver rázně, neochotný ustoupit byť jen o krůček. Dobrá, bylo potřeba nasadit těžší kalibr.

"Ty si snad myslíš, že bych tě neposlechl na slovo?" podivil jsem se. Obočí mu při mých slovech vyjelo výš a odpověď mi byla jasná, ještě než ji vyslovil.

"Ano, to si přesně myslím."

"Ale já tě poslouchám," namítl jsem. Poposedl jsem si k němu na gauči blíž, až se naše stehna a ramena přitiskla k sobě. Položil jsem mu dlaň na koleno a lehce mu ho promnul.

"Vím, o co se snažíš, Eriku. A odpověď zní ne."

"O nic se nesnažím," prohlásil jsem nevinně. Pomalu jsem dlaní vyjížděl po jeho stehnu, přímo přes rozkrok, po břiše až na hrudník. Zatlačil jsem na něj a Oliver se tak musel opřít o zadní opěrku gauče. Přehodil jsem si přes jeho stehna nohy a rukou jsem ho stále hladil po hrudníku. Natáhl jsem k němu krk, abych svými rty dosáhl na jeho tvář. Líbal jsem ho na hranu čelisti a pod ucho, vdechoval vůni jeho kolínské a na moment jsem skoro až zapomněl původní záměr svých činů. A on pravděpodobně také, jelikož jsem cítil jeho dlaň, jak mě hřeje přes džíny na stehnu. Druhou rukou mě chytil za očko obojku a natočil si mě tak, aby mohl spojit naše rty. Objal jsem ho pažemi pevně kolem krku, takže i když jsme se od sebe po chvilce oddálili, jeho tělo bylo stále přitisknuté k tomu mému.

"To je hrozný s váma," ozval se Luky a poté poukázal na svého momentálního dominanta, jeho ženu a pár dalších lidí, kteří u našeho stolu seděli. "Jakože v pohodě, my se bez vás bavíme. Ale víte o tom, že jste na deset minut úplně vypnuli? Jistě, že nevíte! Tenhle večer už po šestý. Teda ne že bych vám to počítal."

"Asi ti to taky spočítám," ozval se Aleš, jeho dominant. "Mám pocit, že už jsme tak na čtyřiceti ranách rákoskou. Přidejme k tomu tedy ještě deset za drzé poznámky."

"Tak to bys mi je mohl vyplatit dole. A mohli bychom rovnou vzít i Erika s Oliverem," prohlásil Luky a významně na nás pohlédl. Informace o tak velkém trestu ho ani v nejmenším nerozhodila. Oznámil nám to, jako by nás zval do kina na fajn film. A dost možná to tak i vnímal.

Věděl jsem, že kdybych se v tu chvíli přidal a na Olivera zatlačil, zaručeně by to zatrhl. Proto jsem k němu jen s úsměvem vzhlédl a dlaní mu sjel z krku zpět na hrudník. Hladil jsem ho po něm a občas se naklonil, abych ho mohl políbit na hranu čelisti.

Poté jsem se od něj odtáhl, a jelikož jsem ho sledoval z profilu, viděl jsem za něj k baru a dveřím vedoucím do hrací části klubu. Zrovna tam stál chlapec a dvě dívky, sledovali nás a něco si špitali. Chvilku jsem je mlčky pozoroval, než jsem se pohledem znovu zaměřil na Olivera a vzápětí mu zabořil tvář do krku.

Od té doby, co jsme se k sobě vrátili, jsme v klubu byli už čtyřikrát. A já si všímal, kolik lidí ho sledovalo. Kolik lidí nás sledovalo. Často se dělo, že když jsem si šel pro pití, začal mě někdo okukovat. Jen málokdy to však bylo proto, že by o mě měl zájem. Doopravdy mě někdo oslovil asi jen dvakrát; jednou muž, jednou žena. V obou případech jsem slušně odmítl a v obou případech to dotyčný vzal v klidu. Častěji se ale dělo, že mě někdo pozoroval a v rozhovoru jsem pak zaslechl něco jako: "Fakt nechápu, co na něm Oliver vidí." Nebo: "Si myslí, že sem jen tak přijde a přebere nám ho." Nikdy se ale nestalo, že by mě někdo konfrontoval přímo.

Přesto jsem se Oliverovi jednou svěřil. Nejprve se ze mě snažil vydolovat, kdo to říkal, aby si to s dotyčnými mohl vyřídit, to jsem však nebyl schopen určit. Příliš jsem se na ně nedíval, abych na sebe nepoutal ještě více pozornosti.

"Netrap se tím. Lidi mají prostě problém rozdýchat, když nemají navrch. A dokážou pak být fakt zlí," uklidňoval mě tehdy. A poté mě vzal do ráje, do jednoho z pokojů s ohromnou postelí a těžkými okovy v jejích rozích. Připoutal mě, nasadil mi roubík a třikrát za sebou mě udělal všemi různými způsoby, zatímco mi do ucha šeptal, jak jedinečný jsem.

"No dobře."

Zvedl jsem hlavu z jeho ramene a zmateně zamrkal, když mě jeho hlas vtáhl zpět do reality. Až po pár vteřinách mi došlo, na co kývl.

"Takže mě vezmeš do pekla?"

"Vezmu, ale," zarazil se a chytil mě za očko obojku, "nehneš se ode mě ani na krok, jasný?"

"Jasný," zazubil jsem se.

"A jestli se ode mě vzdálíš víc, okamžitě si tě dám na vodítko," pokračoval a výhružně se na mě mračil. Ne že bych si z toho něco dělal. Navíc, věděl jsem, jak z toho byl nervózní, takže jsem ani neměl v plánu vyvádět kdovíjaké hlouposti.

"Dobře," přitakal jsem a políbil ho na tvář. Velmi neochotně se zvedl a přes rameno si přehodil tašku s věcmi. Chytil mě za ruku a společně jsme následovali Lukyho a Aleše, kteří už mířili k průchodu vedoucímu do hrací části klubu.

"Ty nejdeš?" zeptal se Oliver Alešovy ženy Anny.

"Nejdu," zavrtěla hlavou. "Moc to tam nemusím. A jen ať si hrají, alespoň večer doma nebude mít Aleš tak sadistické choutky."

Nejprve jsem nedokázal pochopit, jak Aleš a Anna fungovali. Poté jsem si vyslechl podstatu jejich problému a svým způsobem jsem pochopil, ačkoliv já bych takovým způsobem fungovat nechtěl. Aleš a Anna spolu byli osm let, z toho tři roky manželé. On byl sadistický dominant, ona zase submisivní žena bez masochistických sklonů. Proto se dohodli, že Aleš si svou sadistickou stránku bude moct vybíjet jinde, pokud o tom Anna bude vědět. Luky byl ideální kandidát – nevyžadoval od Aleše sex ani vztah a jeho silně masochistické já si přišlo na své.

Chápal jsem to, přesto jsem si ale nedokázal představit, že by měl Oliver něco takového dělat s někým jiným než se mnou. A věděl jsem, že on na tom byl úplně stejně. Když mou ruku na prvním schodu vedoucím do pekla pevně stiskl, jen mě v tom utvrdil.

"Seš nervóznější než já," špitl jsem mu do ucha.

Jen něco neurčitého zamručel a až bolestivě pevně mou ruku stiskl, což mě donutilo tlumeně zasyčet. Zároveň jsem se ale i uchechtl, jelikož ta jeho nervozita a s tím spojená nevrlost mi připadala vážně roztomilá.

Už z dálky jsem slyšel rány a bolestné i slastné steny. Vzápětí jsme vešli do ohromné místnosti připomínající rozlehlé sklepení. Vlastně to bylo sklepení. Na kamenných stěnách byla připevněna světla připomínající zapálené pochodně, řetězy zdobily stěny i strop a veškerý nábytek byl vyroben ze dřeva či kovu. Fascinující pohled.

"Půjdeme k trestné lavici," oznámil Aleš, "takže jestli chcete mít dobrý výhled, sedněte si támhle." Ukázal na několik dřevěných laviček a židlí seřazených vedle sebe u zdi.

Oliver přikývl a za ruku mě zatáhl k lavičce. Odložil tašku, posadil se na lavičku a v první chvíli mi připadalo, že si mě chce stáhnout na klín. Nakonec ale jen pokynul na místo vedle sebe. Pobaveně jsem se uculil a posadil se mu na stehno. Cítil jsem, jak mi ovíjí paži kolem pasu a ochranitelsky si mě k sobě tiskne.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a z části vyděšeně, z části fascinovaně jsem sledoval své okolí. Fascinování rozhodně převládalo. Ve velké kleci v rohu sklepení byly zamčené dvě nahé ženy s okovy na rukách i nohách. Ke kříži byl přivázaný muž a střídavě ho bičovaly dvě dívky přibližně v mém věku. Dále jsem si všiml něčeho, o čem jsem slyšel, ale nikdy jsem to neviděl naživo. Takzvaný šukací stroj, před kterým klečela žena s vyhrnutou sukní a sténala do roubíku. O něco dál bičoval starší muž ženu, jejíž tělo zdobily dlouhé rudé šrámy. Vypadalo to opravdu bolestivě, z jejího výrazu ve tváři se však nezdálo, že by si to neužívala.

Přesunul jsem se pohledem zpět na Lukyho, kterého už Aleš připoutával k trestné lavici. Ani jsem si nevšiml, kdy se tak rychle svlékl, ale byl úplně nahý. Ve chvíli, kdy mu na odhaleném pozadí poprvé přistála ostrá rána rákoskou, pohladil mě Oliver volnou rukou po stehnu a zeptal se: "Všechno v pořádku?"

"Mhmm," zamručel jsem souhlasně a dál fascinovaně sledoval výjev před sebou. Lukyho zadek začínal rudnout v přesných obrysech rákosky. Nechápal jsem, jak mohl být u třicáté čtvrté rány, pokud jsem správně počítal, ještě příčetný. Na jeho místě bych řval, brečel, prosil, možná i omdlíval bolestí. On ale držel a občas směrem k Alešovi prohodil nějakou drzou poznámku. Možná i proto s trestem po padesáti ranách pokračoval. V tu chvíli už byl jeho zadek naprosto rudý, takže se s rákoskou přesunul k chodidlům. Začal ho do nich švihat a já se na Oliverovi nepatrně zavrtěl.

Do uší mi pronikaly výkřiky a vzdechy všech okolo, slyšel jsem cinkání okovů a svištění bičů i rákosek, viděl jsem těla svíjející se bolestí i vzrušením, které se muselo dostat snad i do vzduchu. Sám jsem totiž pociťoval, že začínám mít v kalhotách poměrně těsno.

Prsty jsem se prohrábl Oliverovými vlasy a znovu jsem si poposedl, čímž jsem k sobě upoutal jeho pozornost. "Copak?"

"Je to tu… intenzivní," šeptl jsem.

Pohladil mě po stehnu a pohledem zkoumal mou tvář: "V dobrém, nebo špatném slova smyslu?"

"Uhm… v tom dobrém," broukl jsem a cítil, jak mi hoří tváře. Když jsem se zavrtěl potřetí, už to bylo pravděpodobně moc podezřelé. Sklopil pohled k mému rozkroku a vzápětí se mu rty zkroutily do úšklebku.

"Vidím," zkonstatoval a ladně přejel ze stehna přímo mezi moje nohy. Promnul bouli rýsující se pod látkou džínů, naklonil se ke mně a políbil mě pod ucho. Zavřel jsem oči, jelikož těch vjemů na mě náhle bylo příliš. Zachvěl jsem se a tiše vydechl, což Olivera jen povzbudilo, aby nepřestával. Jednou rukou mě pevně objímal kolem pasu, druhou mě dráždil v rozkroku a zároveň mě líbal na jedno z nejcitlivějších míst na mém těle – jen silou veškeré vůle jsem se zdržel hlasitějších projevů.

"A to jsem se bál, že tě to tu vyděsí," zamumlal mi do kůže. "Ale ty seš z toho akorát tak pořádně nadržený."

"Se mi nediv," pokusil jsem se odseknout, ale vyznělo to spíš jen jako zoufalé zakňourání.

"Nedivím. Má reakce byla dost podobná," přiznal. "A nejen poprvé. Když je člověk v tom správném rozpoložení, strhne ho to tu pokaždé." Stále mi lehce masíroval erekci, a ačkoliv jsem to přes látku necítil tak dobře, stačilo to k tomu, abych se pod jeho doteky vzrušeně kroutil.

"Taky… taky mám ten pocit."

"Jaký pocit?"

"Že… mě to tu… strhává," vydechl jsem.

Jako by mé vyjádření strhlo i Olivera. Pustil můj rozkrok a místo toho se natáhl k obojku. Zahákl prst za očko a přitáhl si mě blíž, až se naše čela opřela o sebe. Druhou rukou přejel od pasu podél páteře až k zadní straně krku. Vzápětí mi prsty vklouzl do vlasů, sevřel je a já k sobě víčka přitiskl ještě o poznání pevněji.

"Na kolena," šeptl. I tak jeho hlas zněl pevně. Přejel mi z něj mráz po zádech. Bez řečí jsem se sesunul na kolena mezi jeho roztažené nohy čelem k němu. Až v tu chvíli jsem pomalu otevřel oči a vzhlédl k němu.

"Hodný," zamručel a pohladil mě po vlasech. "Ale zajímalo by mě, jak dlouho hodný vydržíš."

"Dokud se tu trochu nerozkoukám," uculil jsem se a tiše kňourl, když Oliver káravě trhl mými vlasy. Zvedl mě tahem jen na kolena, naklonil se až úplně ke mně a rty se mi dráždivě otřel o ucho.

"Nečekám nic jiného. Ale přesto… pojďme na to pomalu a opatrně, ano?"

"Ano," špitl jsem. Jako bych mu tím dal svolení úplně přepnout. Přehmátl si na mé tváře a pevně je sevřel. Tak bolestivě, až mě to donutilo se zaskuhráním otevřít ústa.

"Chtěl bys být jedním z těch, kteří jsou připoutáni k pranýři? Nebo zavřeni v kleci bez možnosti se osvobodit? Chtěl bys dostat výprask přivázaný k trestné lavici stejně jako Luky?" šeptal mi do ucha a stále mě při tom pevně držel. S každým jeho slovem jsem byl vzrušenější a vzrušenější.

"Chtěl bych… něco. Ale oblečený," dodal jsem a poslední zbytky zdravého rozumu si držel jen stěží.

"Tos mi neřekl nic nového, miláčku," uchechtl se. Občas mě tak v takových chvílích oslovoval. Ve chvílích, kdy jsem se mu ve své submisivní pozici podvoloval a on nade mnou přebíral moc. Anebo jen tak ráno v posteli, když jsem se k němu tiskl a nechtěl ho pustit do práce.

Než jsem se nadál, nasazoval mi na zápěstí kožená pouta a připevnil je k sobě. Poté mě přetočil na kolenou tak, abych klečel čelem do místnosti, tedy sklepení.

Aleš zrovna Lukyho odvazoval. Jen spěšně mu znovu ruce svázal za zády a dovedl ho ke koberečku, který byl tvořen jakousi drátěnkou. Pravděpodobně byl určen na trestné klečení, jelikož předtím na něm jedna dívka opravdu klečela. Pro Lukyho však trest pokračoval tím, že se po něm měl projít. Jeho sešvihaná chodidla mu za to asi nepoděkovala. Aleš vyměnil důtky, a zatímco trestaný chodil pomalu dokola po koberci, on se strefoval přímo do jeho odhaleného rozkroku, který jen ukazoval, jak moc vzrušený byl. Bylo to znát i z toho, jak náhle mlčel.

Na jednu stranu jsem mu záviděl – na pohled ten trest i ponížení vypadaly velmi lákavě. Na druhou stranu jsem věděl, že na nic takového jsem ani zdaleka nebyl připravený. A netušil jsem, zda by můj stud nepřeválcoval veškeré vzrušení. Ačkoliv si každý hleděl svého, už jen pocit, že by kolem mě bylo tolik lidí, by mi ubíral na kvalitě prožitku. To ani v nejmenším nebyl Lukyho problém – se svou exhibicionistickou povahou si prostředí společné mučírny naopak užíval.

"Zvedni se," zaznělo mi jen kousek od ucha. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a vyškrábal se za pomoci spoutaných rukou na nohy. Oliver mě dovedl k trestné lavici, kde předtím Aleš vyplácel Lukyho, a otřel ji připravenými hygienickými ubrousky. Poté mě na ni položil. Byla tvořena jednou prostřední vypolstrovanou lavicí, na kterou jsem se položil břichem a hrudníkem, a dvěma postranními užšími lavičkami, na které jsem si mohl položit ruce a zároveň i kolena. Jako bych klečel na čtyřech, jen s podporou pro trup.

"V pořádku?" zeptal se Oliver.

"Naprosto," zamumlal jsem a nechal si stáhnout džíny ke kolenům.

"Spodní prádlo i triko ti nechám, ano?"

"Ano."

Připevnil mi zápěstí i kotníky pásky k podpěrkám. Pohladil mě po vyšpuleném pozadí a jemně stiskl levou půlku.

"Použiju plácačku a dostaneš dvacet ran. Deset za to, jak jsi mě přemlouval, a deset za to, jak moc jsi dneska roztomilý. Co má s tebou pak člověk dělat?"

Nepatrně jsem se uculil: "Dobře, dvacet plácačkou."

"Otevři pusu, dostaneš svůj oblíbený roubík." Bez řečí jsem poslechl, proti ničemu takovému jsem se téměř nikdy nebránil. Nečekal jsem ale, že nedostanu svůj oblíbený kuličkový, nýbrž vkládací. Tlusté, ale poměrně krátké dildo mi vyplnilo ústa, kožený plát se mi přitiskl na rty a úplně mě utlumil, a když mi pásek utáhl pevně za hlavou a všechno se tak zafixovalo, jen skoro neslyšně jsem zahuhlal.

"Líbí?" zeptal se s úšklebkem, když se ke mně sklonil, aby mi viděl do tváře. Věděl, jak moc je pro mě takový roubík ponižující. A já zase věděl, proč to udělal. Nechtěl mě před ostatními odhalovat ani k nám přitahovat pozornost. Proto mě ponížil takhle, aby o tom nikdo krom nás dvou nevěděl. Parchant jeden. Nikdo to se mnou neuměl líp než on.

Vzápětí už mi na pozadí začaly přistávat postupně sílící rány plácačkou. Bolest se mi rozlévala pod kůží, tlumeně jsem skučel do roubíku a neustále měl díky němu pocit, jako by má ústa celou dobu sloužila jen k jedné věci. Nechával jsem se vyplácet připoutaný k té lavici a krom vlastního huhlání slyšel i rány a výkřiky ostatních. Jako bych byl jedním z nich. Jako bych patřil mezi skupinu vězňů trestaných bezcitnými dozorci.

Až na to, že ten můj dozorce nebyl bezcitný. Ani trochu.

Po dvacáté ráně Oliver odložil plácačku a konejšivě mě pohladil po obou půlkách. Přešel znovu přede mě, pohladil mě po vlasech a políbil na čelo: "Moc hezky jsi to zvládl." Opatrně mi sundal roubík a otřel ho ubrouskem od slin. Polkl jsem a sledoval, jak mi uvolňuje spoutané ruce. Nadrženě jsem se zavrtěl – má erekce o sobě dávala skoro až bolestivě znát.

"Prosím…" hlesl jsem, "chci víc."

"Střídmost asi není něco, co by ti bylo známé, že?" zasmál se a přešel za mě, aby mi uvolnil kotníky. Pomohl mi z lavice na nohy a vytáhl mi kalhoty přes bouli v boxerkách.

"Asi ne." Jen stěží jsem potlačoval zklamání ve svém hlase.

"Ale," řekl a začal mi zapínat knoflík a poté i zip, "pokud budeš hodný a odklečíš si vedle mě dalších deset minut, vezmu tě do ráje. A tam můžeme dělat, cokoliv jen budeš chtít."

"Slibuješ?" zeptal jsem se a uculil se na něj.

"Slibuju."