Oliver – 10. kapitola

Skrz víčka se mi dralo sluneční světlo, ale donutilo mě to otevřít oči až po notné chvíli. Zamžoural jsem kolem sebe a chvilku mi trvalo, než jsem se rozpomněl, proč že jsem v té neznámé ložnici. Hlavou mi proběhlo několik útržků z předchozího večera a cítil jsem, jak mi jen z těch vzpomínek zatrnulo v podbřišku. Dlouze jsem se protáhl, až mi luplo v rameni, a s uvolněným výdechem jsem se přetočil na druhý bok.

Ohromná manželská postel, na které jsem ležel, byla prázdná, ačkoliv jsem si byl jistý, že jsme v ní s Oliverem spali společně. Nepříliš ochotně jsem se z ní vyhrabal a doploužil se k zavřeným dveřím. Pootevřel jsem je a nakoukl ven zrovna ve chvíli, kdy si Oliver bral z věšáku kabát.

"Většinou po společné noci utíkám z bytu já. Že by z něj ale utíkal jeho majitel… Nevídané," poznamenal jsem a ušklíbl se, když sebou Oliver polekaně cukl. Poté se na mě otočil a já se cítil skoro až trapně. Perfektně upravený a skvěle oblečený, ostatně jako vždycky. Zatímco já stál ve dveřích s rozcuchanými vlasy, ještě napůl zalepenýma očima a v jeho tričku.

"Dobré ráno," pozdravil mě, "a pro tvou informaci – já neutíkám. Jen jsem jaksi nepočítal s tím, že tu budeš přes noc, a nemám tady nic moc k snídani."

Nad jeho poznámkou mi zrudly tváře – vážně nám jde pro snídani?

"Mám jít s tebou?" zeptal jsem se.

"Nemusíš," zavrtěl hlavou, "zůstaň tady, za chvilku se vrátím."

"A co když mezitím uteču?" zazubil jsem se na něj. Oliver mě sjel pobaveným pohledem a udělal dva kroky, až stál přímo přede mnou.

"Máš to v plánu?" zeptal se.

"Nikdy nevíš," prohlásil jsem provokativně a za rolák jsem si ho přitáhl blíž.

"No…," sjel mě zamyšleně pohledem, když mi položil dlaně ze stran na krk. "Mám tady takový pěkný kovový obojek na zámek. Mohl bych ti ho nasadit a připnout tě za něj řetězem k posteli. Taky na zámek. Takže pokud preferuješ tuhle variantu, stačí říct."

Tvař se, že tě ta představa vůbec nevzrušuje, dělej!

"No, uhm, já…" Výborně.

"To zní, jako že nejsi proti," zasmál se Oliver, "to jsem ani nečekal, musím uznat. Že zrovna ty by ses nechal dobrovolně zamknout na řetěz."

"Nech toho," šťouchl jsem do něj, on mě však stále držel, dlaně mi tiskl ze stran na krk a palci mi přejížděl po hranách čelisti. "A když už mě takhle držíš, tak mi dej alespoň pusu."

"Ty seš tak neskutečně oprsklej," uchechtl se a jednou rukou mi zlehka sevřel krk. Poté paži trochu zvedl a zvýšil tlak na můj krk, což mě donutilo stoupnout si na špičky. Přejel mi mráz po zádech a zároveň mi zatrnulo v podbřišku. Cítil jsem, jak mě tiskne ke zdi vedle dveří, a v další chvíli už mě líbal na rty, stále mě však držel přiškrceného, takže jsem mu polibky sotva zvládal oplácet.

"Tak," vydechl, když se ode mě oddálil a pustil můj krk, "ty tady teď budeš hezky čekat, než se vrátím, a nebudeš mi tu šmejdit, jasný?"

"Jasný," uculil jsem se.

"Když si budeš chtít pustit televizi, ovladač je pod konferenčním stolkem," dodal ještě a poté už se vydal ke dveřím vedoucím na chodbu.

"Doufám, že máš Netflix."

"Ano, mám. Ne že mi u nějakýho seriálu ztratíš, kde jsem skončil," pohrozil mi. "Jo a na co máš chuť k tý snídani?"

"Nějaký sladký pečivo, prosím," požádal jsem a už jsem se sunul do obýváku, abych se mohl natáhnout na gauč a něco si pustit.

Spokojeně jsem žuchl na gauč, v tu chvíli se ale ozvalo mé bolavé pozadí a já tiše sykl. Jak můj zadek asi musel vypadat?

Neubránil jsem se zvědavosti. Vrátil jsem se do chodby, kde bylo ohromné zrcadlo přidělané ke dveřím skříně. Vyhrnul jsem si tričko a boxerky jsem si stáhl pod zadek. Se zaujetím jsem si prohlížel ty fialové modřiny, které se rozprostíraly po celých mých půlkách, a neubránil jsem se myšlence na to, jak moc se mi ten pohled vlastně líbí.

Prohlížel jsem si své pozadí neskutečně dlouho a cítil, jak mé vzrušení stoupá. Nebylo se čemu divit, když jsem předchozí večer musel usínat bolestivě tvrdý. Raději jsem se tedy vrátil do obýváku a dopadl na gauč na břicho, aby nic nebylo vidět, a také proto, že mé potlučené pozadí to velmi ocenilo.

Zapnul jsem si Teorii velkého třesku a znovu jsem zavřel oči, jelikož jsem všechny díly znal zpaměti. Přitáhl jsem si malý polštářek z rohu gauče k sobě a zabořil jsem do něj hlavu.

Ani jsem nevěděl, kdy jsem usnul, ale když jsem oči znovu otevřel, aranžoval Oliver na konferenční stolek talíř plný pečiva a vedle něj misku ovocného salátu. Zamžoural jsem na něj, a když si mě všiml, zeptal se: "Dáš si k tomu kafe? Čaj? Džus?"

"Kafe s mlíkem, prosím," zamumlal jsem rozespale. Tohle byla přesně ta půlhodina, možná víc, která způsobila, že jsem byl naprosto mrtvý.

"Sladíš?"

"Odnaučil jsem se to, takže ne." Malátně jsem se posadil a sledoval, jak Oliver zmizel za stěnou oddělující kuchyňský kout od zbytku místnosti.

"Trochu jsem se tam zdržel, nečekal bych, kolik lidí půjde v sobotu dopoledne nakupovat. Ale jelikož jsi spal, tak to je asi jedno."

"Kolik je hodin?" zeptal jsem se.

"Tři čtvrtě na jedenáct," odvětil, "a jelikož obvykle nespím déle než do půl deváté, tak —"

"Na mě je to zcela běžný čas," přerušil jsem ho. "Když nemusím, nevstávám dřív než v deset."

Naši další konverzaci přerušila konvice, ve které už voda hlasitě vřela, a vzápětí se místností rozvoněla káva, což mě konečně trochu probralo.

"Díky," usmál jsem se, když přede mě postavil hrnek s kávou. Posadil se na gauč vedle mě a já pocítil nutkání se k němu naklonit, dát mu pusu na tvář a přitulit se. To bylo ale něco jiného – intimnějšího. Nebylo to líbání, kdy mě držel pod krkem, ani plácání přes zadek nebo tahání za vlasy a dráždění.

A já sám jsem tuhle intimitu neměl moc rád, takže jsem nechápal, proč mě zrovna s ním tak moc lákala.

"Co zadek?" zeptal se a probral mě tak ze zamyšlení.

"No… bolí," uchechtl jsem se rozpačitě, "a je pěkně fialový."

"Už ses podíval?"

"No… jo," přiznal jsem a natáhl se pro čokoládový croissant. Začal jsem z něj uždibovat a periferním zrakem jsem Olivera neustále pozoroval. "Co máš dneska v plánu, mimochodem?"

"Jak už jsem říkal včera, zítra jedu na oběd k rodičům, jinak žádné plány nemám. A pokud chceš nenápadně zjistit, jestli mám volno, abychom dnes mohli být spolu, tak ti ušetřím práci a řeknu, že samozřejmě můžeme."

Ta přímočarost, kterou oplýval, byla opravdu neskutečná.

"A ty bys chtěl?"

"Ano, Eriku, nemám důvod nechtít."

"Ještě jsem tě ničím natolik nerozčílil, jo?" zazubil jsem se.

"Zatím," doplnil mě a sledoval, jak si drobím do klína a na jeho gauč. "Ale nepochybuju o tom, že ještě něco provedeš."

"Tse," odfrkl jsem si a nacpal si zbytek croissantu do pusy. "Já jsem moc hodný a nedělám vůbec žádné problémy!"

"A co ty?"

"Co co já?" zeptal jsem se nechápavě.

"Ty se mnou dnešek chceš strávit?"

"No jelikož jsem to nadhodil já, tak jako očividně."

"To není tak úplně pravda," namítl, "v podstatě jsem to řekl já. Ty jsi kolem toho jen kroužil."

"Seš nějakej chytrej," protočil jsem oči a napil se kávy.

"A ty nějakej drzej vzhledem k tomu, jak zmalovanej máš zadek."

"A co s tím uděláš?" pronesl jsem provokativně, ale má pusa v tu chvíli byla rychlejší než hlava, jelikož další výprask jsem opravdu nechtěl.

"To má být výzva?" ušklíbl se a odložil svůj hrnek s kávou. "Čekal bych, že po včerejšku budeš alespoň chvilku krotký, ale asi jsem se spletl."

"Můj zadek říká 'buď hodný', ale zbytek těla ne," přiznal jsem.

"No…," natáhl ke mně ruku a zlehka se prohrábl mými vlasy. "Dobré vědět." Čekal jsem, že v další moment mé vlasy pevně sevře, to se ale nestalo. Místo toho v klidu pokračoval ve snídani a já, mírně zaskočen, udělal totéž.

"Máš rád Teorii velkého třesku?" zeptal se po chvilce, jelikož stále běžela na obrazovce.

"Miluju ji," přikývl jsem, "znám všechny díly zpaměti. Máš taky nějaký oblíbený seriál?"

"No… z těch nových netflixovských jsem si oblíbil Shadow and bone."

"Fakt?" rozzářil jsem se. "Ten jsem s Ninou sjel hned první den celý v kuse. Je úžasný! Jaký je tvůj nejoblíbenější charakter?"

"No… ani nevím, každý má něco do sebe. Ty máš nejradši Jespera, že?"

Sakra, je dobrý.

"Trefa," uchechtl jsem se. "Tebe bych tipoval na Kaze. Víš, vlastně se mu v některých věcech dost podobáš."

"Jako například v čem?" zeptal se, zatímco začal ze stolu sklízet nádobí.

"Taky seš takovej chladnej šéf," zasmál jsem se. "Jo a taky máš tak pronikavě modrý oči jako on, všiml sis toho někdy?"

"Nevšiml," odvětil, když se vrátil pro hrnky. "Moc se nezkoumám, víš? To je tvoje specialita."

"A vlastně jsi i podobně věcný. A odtažitý. A dobrý ve všem, co děláš."

"Jo?" zeptal se a zadíval se na mě. Stoupl si před stolek a propaloval mě pohledem.

"Jo. A tohle je přesně ten jeho pohled! Že jsem si toho nevšiml dřív."

"Jo?" zopakoval lehce ironickým hlasem.

"Jo," přitakal jsem, "celej on. A taky se tak mračíš."

"Mhm? Fakt?" pokyvoval hlavou a v jeho hlase stále hrála taková podivná odlehčenost, která mi nějak neseděla.

"A taky chceš po všech, aby tě poslouchali. A nejvíc po mně."

Oliver si stále tak podivně přikyvoval, pichlavým pohledem mě propaloval skrz naskrz a poté, když už jsem se chtěl zeptat, co se děje, se jeho klidný a netečný hlas roznesl pokojem.

"Tak na kolena."

Hlavou kývl směrem ke svým nohám a já cítil, jak mi šokem vyschlo v ústech. Několik vteřin jsme si jen vyměňovali pohledy, můj váhavý a rozhozený, jeho pevný a neoblomný. Takový, který nesnesl odpor.

"Musím se opakovat?"

Nepatrně jsem sebou cukl a poposedl jsem si. Bojoval jsem sám se sebou. Ptal jsem se sám sebe, jestli se mu chci tak moc odevzdat.

Zvedl jsem se na nohy a ukročil na stranu, abych se postavil vedle stolku, přímo naproti němu. Ještě jednou jsem se mu zadíval do očí a poté jako by mě jeho pohled začal tlačit k zemi. Klesl jsem na kolena a cítil, jak zběsile bušilo mé srdce. Pohled jsem sklopil k jeho nohám – stále měl na sobě džíny, které si bral na nákup.

Pohladil mě pochvalně po hlavě a tiše pronesl: "Hodný. Ale příště bez toho otálení."

"Já v tom nejsem nijak vycvičený," ohradil jsem se a vzhlédl k němu, "je to pro mě… úplně nový."

"Já vím," přitakal. "A jde ti to výborně. Jak se cítíš v téhle pozici?"

"Zvláštně," přiznal jsem a očima sjel zpět k jeho nohám. "Ale nejtěžší bylo si kleknout. Tohle už je celkem… fajn."

"Fajn?" podivil se. "Zajímavé pojmenování, takové bych nečekal. Nicméně mi to zní, jako že mi dáváš zelenou."

"Asi jo," hlesl jsem. "Jen z toho prosím vynech můj zadek, ten už si včera zažil dost."

"Rozumím, neboj se."

Čekal jsem zamítavou a výsměšnou odpověď. Něco ve stylu, že si o něčem takovém nebudu sám rozhodovat. Že dostanu dvakrát tolik. Rozhodně jsem ale nečekal takové pochopení.

"Děkuju," vydechl jsem.

"Nemáš zač, ale klekni si pořádně," pobídl mě, chytil mě za ramena a vytáhl tak, abych klečel jen na kolenou. "A ruce za hlavu."

Normálně bych asi odmlouval o něco více, v tu chvíli jsem ale neváhal a propletl jsem prsty za hlavou. Narovnal jsem se a sledoval, jak ode mě Oliver odstupuje, aby si mě pořádně prohlédl. Poté si pro sebe pokýval spokojeně hlavou a přesunul se ke skříňce, načež se začal štrachat v prostředních dvířkách. Po chvilce z nich vytáhl dřevěné dlouhé pravítko, takové, jaké se dříve používalo ve škole, a pomalým krokem se vrátil zpět ke mně.

"Roztáhni ty nohy trochu víc, ať máš lepší stabilitu," řekl a poplácal mě pravítkem po vnitřních stranách stehen. Ihned jsem kolena oddálil od sebe a cukl jsem sebou, když Oliver několik lehkých plácnutí věnoval mému rozkroku.

"Výborně. A teď předpaž."

Na moment jsem se zarazil a vrátily se mi traumatické vzpomínky na tělocvik na základce. Předpažit, vzpažit, upažit… Vždycky se mi to hrozně pletlo, hlavně v tom ohromném množství pokynů.

Po krátkém zaváhání jsem ruce natáhl před sebe a nejistě jsem po něm lupl pohledem. Evidentně pochopil důvod mé nejistoty a pobaveně se na mě ušklíbl: "Ano, Eriku, to je předpažení."

"Já to vím," protočil jsem oči, "jen jsem se radši ujistil."

"Otoč ruce dlaněmi vzhůru," rozkázal mi, a když jsem to udělal, pořádně mě pravítkem přetáhl přes dlaně.

Bolestně jsem zanaříkal a začal si ruce proklepávat, Oliver mi ale nenechal ani vteřinu a vzápětí se ke mně natáhl, aby mě mohl pevně chytit za vlasy.

"Natáhni ruce zpět před sebe a už se je neopovažuj dávat pryč bez mého dovolení," zasyčel mi do ucha a za vlasy mi hlavu zaklonil, "rozumíš?"

"Mhm," kňourl jsem souhlasně, načež mi Oliver za vlasy škubl ještě o něco víc, až se mi do očí nahrnuly slzy. Pevně jsem v tu chvíli stiskl víčka k sobě a srdce mi bušilo o sto šest.

"Slova. Kolikrát ti to budu ještě opakovat?"

"A-ano," vydoloval jsem ze sebe tiše, "rozumím."

"Výborně." V ten moment pustil mé vlasy, pomohl mi se znovu narovnat a pobídl mě, ať ruce znovu natáhnu před sebe, tentokrát hřbetem vzhůru.

"Nechtěl jsem tě tím pravítkem původně vůbec praštit," vysvětlil, když pravítko položil na hřbety mých rukou tak, aby bylo alespoň trochu stabilní. "To bylo za tvou drzost. Co jsem ale chtěl původně, bylo tohle. Drž ruce předpažené tak, aby ti to pravítko nespadlo. Já mezitím připravím vše potřebné. A pokud ti mezitím spadne, přidáme k tomu ještě pár ran přes stehna, souhlasíš?"

Měl jsem sto chutí odpovědět něco ironického, nakonec jsem to ale spolkl a vydoloval ze sebe jen tiché: "Ano."

Možná, že kdybych víc trénoval a při tělocviku se neflákal, nebyl bych na tom teď tak bídně. Každá minuta s rukama v předpažení pro mě byla jako hodina. Rok. Celé století.

"Jen drž," uchechtl se, když viděl, jak sebou šiju. "Možná tě nechám se udělat, když to teď zvládneš."

Nic jsem na to neřekl a raději celou svou pozornost směřoval k pravítku na natažených rukách. Můj rozkrok však dával velmi výrazně najevo, že si je jeho slov vědom. A že už se na odměnu moc těší.

Zhluboka jsem se nadechl a zatnul svaly, abych ještě vydržel, vůbec jsem neměl kapacitu na to, abych sledoval, co Oliver vytahuje ze skříňky. Až ve chvíli, kdy si ode mě převzal pravítko a dovolil mi dát ruce podél těla, jsem si úlevně oddychl a otočil jsem k němu hlavu. Nevěděl jsem, co očekávat. A jeho pohled byl nečitelný, ostatně jako vždy.

"Stoupni si," pobídl mě a já se z bolavých kolenou konečně vydrápal na nohy. "A svlékni si tričko."

V ten moment jsem trošku zaváhal, ale nakonec jsem si tričko přetáhl přes hlavu a odhodil jsem ho na gauč. Očima jsem si při tom neustále hlídal Olivera. Obešel si mě, a když se zastavil za mými zády, položil mi dlaně na ramena a dovedl mě přímo pod kovový závěsný kruh. Když mě znovu obešel, abychom stáli tváří v tvář, třímal v ruce provaz. Jedním prudkým pohybem uvolnil uzlík, který provaz držel pohromadě, a poté kývl k mým rukám. "Dej ruce před sebe."

Zručně si provaz chytil v jeho středu, aby byl přeložený napůl, a začal mi svazovat zápěstí k sobě. Pohledem při tom těkal od mého obličeje k provazu a zase zpět, totéž jsem dělal i já, jako zrcadlo.

Jakmile byly mé ruce spoutané, pomalu je začal zvedat výše, až provaz přehodil přes kruh a vytáhl mi je tak, že jsem je měl pokrčené v pravém úhlu, předloktí před očima, čelem jsem se mohl opřít o svázaná zápěstí. Ale níže jsem ruce nemohl dát ani o kousek.

Oliver si mě pomalinku obcházel, prsty putoval po mém nahém břiše a hrudníku, po zádech, šíji, linii ramene a paže. Když se po druhém kolečku vrátil zpět za mě, vjel mi rukou do vlasů a zlehka mi za ně zaklonil hlavu. Přitiskl se mi k zádům, dlaň mi položil na podbřišek, abych se svým zadkem více natiskl na jeho klín. Zároveň mezi zuby zlehka skousl můj ušní lalůček a já hlasitě zalapal po dechu. Po zádech mi přejel mráz, zachvěl jsem se a zatrnulo mi v podbřišku – byl naprosto neskutečný. Jak věděl, co dělat s mým tělem. Jak mě přiměl k tomu, abych se mu úplně podvolil.

Rty začal sjíždět níže na můj krk, líbal mě chtivě a náruživě a já jen stěží zadržoval steny, které se draly z mého hrdla ven. Rukou sjel zároveň z mého podbřišku níže, až mi začal v líném tempu přes spodní prádlo masírovat napůl tvrdé mužství. To už jsem se ani nesnažil své hlasité projevy nijak potlačovat.

Náhle jeho ruce zmizely, já nejistě přešlápl na místě a nespokojeně jsem zakňoural.

"Otevři pusu," zaznělo mi náhle za zády, až jsem sebou polekaně cukl. Jen co jsem ústa při nádechu otevřel, vecpal mi do nich velký kuličkový roubík. Cítil jsem na jazyku jeho gumovou chuť a tlumeně jsem zahuhlal.

Oliver prudce utáhl pásek roubíku za mou hlavou, čímž mě donutil ústa otevřít ještě více, a já pocítil lehké mravenčení v podbřišku. Nechápal jsem, jak to bylo možné, ale ve chvíli, co mi ústa ucpal, se mé vzrušení zněkolikanásobilo. Pocit bezmoci se o tolik zintenzivnil, že už jsem pod jeho rukama jen tál.

Zavřel jsem oči a vjemy byly ještě silnější – vzrušení, bezmoc, odevzdání, očekávání, stud a znovu vzrušení. Přehlušovalo všechno ostatní.

Jen matně jsem vnímal, jak mi stahuje boxerky, a naplno mi to došlo až ve chvíli, kdy mi na klín, podbřišek a vnitřní stranu stehen začaly dopadat slabé rány důtkami – ten pocit byl tak jedinečný, že jsem ho okamžitě identifikoval i ve svém oparu nadrženosti. Cukal jsem sebou a sténal do roubíku při každé ráně, má erekce byla tak bolestně tvrdá a přecitlivělá, až mi připadalo, že při každé další ráně vybouchnu.

Ztratil jsem pojem o čase, počtu ran, o tom, kde jsem. Jediné, na co jsem ani na okamžik nezapomněl, bylo s kým.

Z ran přešel znovu na dráždění rukou, ale tentokrát už mě nemučil. Rychle svou dlaní pohyboval nahoru a dolů po celé mé délce a volnou rukou mi sundal roubík. A jak se můj dech zrychloval a já sebou zoufale cukal pod sílou toho nepopsatelného vzrušení, chytil mě pod krkem a lehce ho stiskl. Ještě více zrychlil pohyby druhé ruky a nedostatek vzduchu mě k vrcholu přivedl ještě rychleji.

Celé mé tělo se chvělo, měl jsem sucho v ústech, po zátylku mi stékal pot a vzápětí mě zasáhla ta nejsilnější orgasmická vlna, jakou jsem kdy zažil. V tu chvíli pustil můj krk a místo toho mě jen držel. Držel mé svíjející se tělo, pevně si ho tiskl k tomu svému, a když ta nejsilnější vlna odezněla, mé nohy vypověděly službu.

Oliver mi ruce obratně odvázal od kruhu, zatímco mě druhou rukou svíral kolem pasu, abych se nesložil na zem, a zvedl si mě do náruče. Položil mé nahé tělo na gauč, posadil se ke mně a přitáhl si mě k sobě tak blízko a pevně, že jsem se vůbec necítil odhaleně.

Až v tu chvíli mi začal rozvazovat zápěstí, a jakmile jsem byl úplně volný, opřel se zády o boční opěrku, vytáhl si mě výše a já si se zamručením položil hlavu na jeho hrudník.

Naprosto zničený a zároveň naprosto šťastný.