Oliver – 8. kapitola

Oplácel jsem Oliverovi nejistě pohled a panika v mých očích musela být naprosto patrná.

"Kde jsi to našel?" zeptal se ledovým hlasem.

"Za gaučem," hlesl jsem.

Dále jsme se měřili pohledem a mě napadalo hned několik variant. Mohlo to být součástí nějakého kostýmu. Dle jeho reakce tahle varianta ale padla. Mohla to být pomůcka při sexuálních hrátkách. Anebo…

"Prosím, řekni, že nejsi sériový vrah," vydechl jsem. A pokud byl, předem jsem si podepsal ortel smrti.

Oliver na mě zmateně nakrčil obočí. "Cože?"

"No… tohle," ukázal jsem na pouta. "Jakože…"

"Jakože spoutávám oběti a pak je lámu v kole nebo je rozpářu nožem? Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, že si o mně tohle myslíš."

"Na co to teda máš?" zeptal jsem se a začínal rudnout ve tvářích, jelikož mi zpětně docházelo, jakou neuvěřitelnou blbost jsem vypustil z pusy.

"Na sexuální praktiky, ty troubo," rozesmál se. "Ježiš… Já se bál, že budeš znechuceně utíkat a řvát na mě, že jsem úchyl, ale tvoje první reakce je, že jsem vrah. Úžasný."

"Sorry, no," zahuhlal jsem a dlaní si zakrýval obličej, jak trapně jsem se cítil. "To to víno."

"Nejsem vrah, buď v klidu," řekl. "Dej mi dvě minutky, já se obléknu a vrátím se sem, jo?"

"Mhm," přikývl jsem a opatrně pouta uklidil zpět do pytlíčku. No samozřejmě – jak mi držel ruce nad hlavou, jak mě chytil pod krkem, jak mi říkal, že si respekt vydobude jinak…

Já jsem ale kus vola, že mi to nedocvaklo dřív.

"Tak…," začal Oliver, jen co v teplácích a tričku vešel zpět do obýváku. Posadil se vedle mě a pytlíček mi vzal z ruky. "Nechtěl jsem to říkat tak brzy, jelikož jsi na to ale přišel sám, nemá cenu to tajit. Mám rád trochu tvrdší druh sexu a všech těch hrátek okolo."

"To už mi došlo," přitakal jsem.

"Nevím, jak moc jsi obeznámen s termínem BDSM. Znamená to bondáž, disciplína, dominance, submisivita, sadismus a masochismus."

"Já to znám!" zvolal jsem. "Viděl jsem Padesát odstínů šedi," prohlásil jsem hrdě, pyšný sám na sebe, jak moc se vyznám.

"Ach bože," povzdychl si Oliver.

"Takže se mnou chceš podepsat takovou tu otrockou smlouvu?"

"Ne."

"A máš někde složku s informacemi o mně?"

"Jo, říká se jí zaměstnanecká složka."

"To nemyslím! A máš někde soukromou mučírnu s dvaceti druhy bičíků?" zazubil jsem se na něj provokativně a šťouchl svým ramenem do toho jeho.

"Aby tě nikdo neslyšel křičet, až tě budu vraždit? Kéž bych měl."

"Takže seš vrah!"

"Ještě jedna narážka na Padesát odstínů a stanu se jím," zdvihl výhružně prst.

"Dobře no, tak už poslouchám," uculil jsem se. Vlastně mi to přišlo poměrně zajímavé.

"Jaké milé překvapení," ušklíbl se. "Takže… rád tyhle praktiky provozuju, pokud se to mému partnerovi nebo partnerce líbí."

"A když nevím, jestli se mi to líbí, protože jsem to nikdy nezkoušel?"

"Pak máš dvě možnosti. Buď to vyzkoušíš, anebo odmítneš."

"A co se stane, když odmítnu?" zeptal jsem se.

"Tak to budu naprosto respektovat."

"A co by to odmítnutí znamenalo pro… nás?"

"Je ještě příliš brzy na to něco takového řešit," utnul mě. "A pokud je ti nepříjemné, že něco takového provozuju, můžeš mi to samozřejmě říct a odejít."

"No…," protáhl jsem a chvilku ho jen mlčky pozoroval, i když od samého začátku jsem věděl, co odpovím. Můj sexuální život byl katastrofický. Nic mě nebavilo. Nic se mi nelíbilo. Až s ním jsem zažil opravdové vzrušení. A tak nějak jsem tušil, že tohle mohl být krok tím správným směrem. "Říká se, že se má vyzkoušet všechno. Takže do toho určitě chci jít."

"Vážně?" podivil se. "Nepotřebuješ čas na rozmyšlenou nebo tak něco? Já tě nenutím a rozhodně na tebe nechci tlačit."

"Netlačíš na mě," uchechtl jsem se, "rozhoduju se ze svobodné vůle. Chci. Fakt chci, Olivere."

"Ale nikdy jsi nic takového nedělal," zopakoval informaci, kterou jsem mu před chvilkou dal.

"Nikdy," potvrdil jsem.

"A nebojíš se?"

"Nebojím, jsem zvědavý."

"Zvědavost zabila kočku."

"Tak sakra chceš do toho se mnou jít, nebo se mě snažíš jen odradit?" rozhodil jsem nechápavě rukama.

"Já jen chci, aby ses nad tím pořádně zamyslel a nevrhal se do toho tak po hlavě," vysvětlil mi klidně.

"Já taky neříkám, že mě máš hned seřezat do krve."

"Což bych beztak nikdy neudělal," doplnil mě.

"No vidíš. Jsi rozumný chlap, co má navíc soukromou jachtu a tryskáč."

"Co jsem říkal o těch narážkách?"

"Takže nemáš? Ale to je velké zklamání…"

"Eriku, ještě jednou a dostaneš rákoskou. A myslím to fakt vážně."

"Vlk taky sliboval," zakřenil jsem se na něj. Neskutečně mě ta jeho mnou vyvolaná podrážděnost bavila. A taky mě zajímalo, kam až to nechá zajít.

"Fajn," zvedl se a došel ke skříňce vedle gauče. Otevřel jedny z podlouhlých dvířek a vytáhl z nich středně tlustou ratanovou rákosku.

"Ha!" ukázal jsem tím směrem. "Tak tam to všechno schováváš."

"Dost řečí a zvedej se," pronesl chladně. Odsunul židli od tmavě hnědého jídelního stolu, který stál na pomezí kuchyňského koutu a zbytku obýváku, a poklepal na jeho dřevěnou desku špičkou rákosky. "Polož se na něj horní částí těla."

"Řekl jsi, že mě neseřežeš do krve," upozornil jsem ho, ale přesto jsem se zvedl na nohy.

"Taky že ne. Víc než pět ran nevydržíš."

"Pět? To mě teda máš za pěknou bábovku."

"Povíme si po první ráně, ano?"

Když jsem k němu došel, vůbec se mě nedotkl, jen mě pohledem pobídl k tomu, abych se hrudníkem položil na desku stolu. Poté mě ale chytil za ruce a navedl mě tak, abych se chytil bočních hran stolu.

"A v žádném případě mi tam nestrkej prsty, jasný? Věř, že rána přes ně je daleko horší než přes zadek."

"Neboj. A džíny mi nesundáš?"

"Dneska to nebude potřeba," odvětil a poté se odmlčel. A já, ačkoliv jsem si z toho ještě před chvilkou utahoval, jsem lehce znervózněl. "Připrav se."

Uběhlo několik vteřin, než vzduch prořízlo ostré zasvištění a já ucítil prudkou štiplavou bolest na obou půlkách. Tak nečekaně silnou a ostrou, až se mi do očí nahrnuly slzy a v nevolnosti se mi zhoupl žaludek. S hlasitým zasyčením jsem se prudce narovnal a pokoušel se rozdýchat tu bolest.

"Doprdele kurva JAU!" zanadával jsem a otočil se čelem k němu. Pobaveně mě sledoval a rákosku opatrně opřel o stěnu pod okny.

"Tolik k tomu, že pět ran je v pohodě," zkonstatoval a natáhl ke mně ruku, aby si mě k sobě mohl přivinout. "Ale neboj, tohle ti maximálně trochu prokrvilo zadek. Za minutku ta bolest přejde." Dlaní mi sjel na bolavou půlku a jemně ji promnul, já se ho při tom držel pevně jako klíště, obličej zabořený v jeho krku.

Cítil jsem se jako ubohá padavka, co nic nevydrží. Tohle jsem ale do háje fakt nečekal!

"To bylo příšerný," zahuhlal jsem.

"Rákoska je dle mého názoru ten nejhorší bicí nástroj. Je to taková nesnesitelná štiplavá bolest, málokdo ji má opravdu rád. Tvoje reakce je naprosto pochopitelná. A navíc to pro tebe byl pořádný šok," uklidnil mě a přesunul svou dlaň na druhou půlku. A opravdu – stačilo pár vteřin, trocha jemných doteků a bolest byla pryč.

"Nemáš tam něco příjemnějšího?" zeptal jsem se a rty se při tom otíral o kůži na jeho krku.

"Jistě že mám, ale tohle měl být trest," upozornil mě. "Tedy ne že by se jedna rána rákoskou dala považovat za trest. Spíš ses s tím jen seznámil."

"Mně to tedy docela stačilo," podotkl jsem. "Ale chci vidět něco dalšího."

"Neodradilo tě to, jo?" podivil se Oliver. "Tak fajn, pojď si sednout." Dovedl mě ke skříňce vedle gauče, posadil se před ni na podlahu a poplácal na místo vedle sebe. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a ihned jsem žuchl na zem vedle něj. V tu chvíli jsem ale bolestně zasyčel, jelikož můj zadek byl stále ještě citlivý.

"Bacha," zasmál se a pohladil mě po vlasech. "Bude to ještě chvilku citlivé, tak dosedej opatrně."

"To už jsem taky zjistil," zakřenil jsem se na něj. "To bych mohl dostat nějaké bolestné, ne?"

Oliver se na mě pobaveně ušklíbl, poté si mě ale za temeno hlavy přitáhl blíž, aby mě mohl políbit na rty. A znovu. A znovu.

"Tak… můžeme pokračovat?" zeptal se, jakmile se ode mě odtáhl, a pohladil mě bříšky prstů po tváři.

"Val to do mě," pobídl jsem ho.

"Přemýšlím, jak začít, ale asi ti prostě představím všechno, co mi padne pod ruku." Otevřel první ze tří dvířek, ty úplně nejspodnější, a vytáhl odtamtud ohromný balíček čehosi zavázaného v modrém šátku s bílými ornamenty. Začal rozvazovat uzlík navrchu, až cípy šátku dopadly na zem a odhalily klubko provazů. 

"Tohle jsou jutové provazy," řekl. "Používají se na shibari, což je v podstatě svazování v japonském stylu. Jedná se o vázání do určitých pozic, ale největší kouzlo je v samotném průběhu vázání, vůbec ne ve výsledku. Je to vlastně trošku jako sport – pro obě strany."

"Zníš, jako že tě to opravdu zajímá," zkonstatoval jsem. Tak nadšeně mu u toho jiskřily oči – takového jsem ho z práce neznal. 

"Jo, je to zároveň to, co mám na BDSM nejradši. Kdybych si musel vybrat, vzdal bych se všech ostatních praktik krom téhle."

"Bolí to?" zeptal jsem se, když mi do ruky dal smotaný provaz na ohmatání.

"To záleží," odvětil. "Jde o to, co bude mým cílem. A co budeš ty chtít. Můžu si s tebou jen tak hrát a pak ti zaručuju, že to bude zatraceně příjemné. Můžu si tě znehybnit do určité pozice, což už může být poměrně nepříjemné. A taky tě můžu mučit svázáním do hodně bolestivé pozice. Variant je opravdu mnoho."

"A budu si to moct vyzkoušet?"

"Vyzkoušíš si všechno, co tě bude lákat, Eriku, proto ti to ukazuju," odpověděl a provaz vrátil zpět mezi ostatní. 

"A mohl bych to vyzkoušet hned?" Nedokázal jsem si pomoct, umíral jsem zvědavostí. Ještě s tím, jak o tom mluvil. Jak to prezentoval. Jak se snažil kontrolovat se, přesto však bylo z jeho hlasu znát nadšení a vzrušení. 

"Co kdybych ti ukázal ještě pár pomůcek a pak bych ti něco málo s provazy ukázal?"

"Fajn," uculil jsem se a pohledem následoval provazy, které posunul stranou. 

"V téhle spodní přihrádce mám v podstatě jen pomůcky na bondáž. Takže ty provazy, potom pouta, která jsi našel za gaučem… Dál třeba tohle." Vytáhl další černý pytlíček, ve kterém byla ukryta kožená pouta na ruce i nohy.

"Proč to všechno máš v těch pytlíčcích a šátcích?"

"A v kufru," doplnil mě. 

"A v ku – cože? I v kufru?"

"Ano, i v kufru," zasmál se. "A mám to takhle dvojitě uložené ze dvou důvodů – hygienických a pro případ, že by se mi nějaký slídil chtěl podívat do skříně."

"Ale to si ty pytlíčky může přeci otevřít a podívat se dovnitř," namítl jsem. 

"Tak nějak doufám, že tak hluboko by žádný z mých nezasvěcených hostů neklesl."

Přikývl jsem a ukázal na podlouhlou tašku, která vypadala jak na hokejky nebo něco podobného. "Co je v tomhle?"

"Rozpěrky. Připínají se k nim pouta, která má daný člověk na kotnících a zápěstích, a má tak roztažené nohy a zároveň nemůže hýbat rukama. Velmi praktická věcička. Támhle jsou poté klasická policejní pouta, ale nepoužívám je moc často. Maximálně tak při výslechu."

"Výslechu?" podivil jsem se. "A jak takový výslech probíhá?"

"To záleží, jestli vyslýchaný spolupracuje." 

"A když ne?"

"Věřím, že odpověď na to si dokážeš představit," ušklíbl se a já opět cítil lehký tlak v podbřišku. Mé vzrušení se vracelo – a to jsme o tom jen mluvili. 

"Jo… uhm… jasně," odkašlal jsem si, úplně rudý. "Tak… co tam máš dál?"

"Přesunul bych se do prostřední přihrádky. Tam mám zase jen pomůcky na výprask. S rákoskou už jsi měl to potěšení se seznámit."

"Jo, potěšení," pronesl jsem sarkasticky. 

"Dále pak bičíky, plácačky a důtky."

"Důtky? Co to je?" Pod tím jediným jsem si nedokázal nic představit. Oliver vytáhl z prostřední přihrádky další tašku, která vypadala podobně jako ta s rozporkami, a položil ji mezi nás na zem. Vytáhl z ní jakési podlouhlé držátko obalené kůží, které bylo zakončeno dlouhými koženými třásněmi – podobné měla Nina na jedné ze svých kabelek. Ty však měly jen pár centimetrů, zatímco tyto mohly být skoro půl metru dlouhé.

"To vypadá zajímavě," řekl jsem a zvědavě si s nimi pohrával v dlani. Poté jsem pomůcku odložil stranou a přisunul ji k provazům připraveným na pozdější použití. "Pokud nemáš nic proti," dodal jsem. 

"Vůbec ne," zavrtěl Oliver hlavou. "Chceš si vybrat ještě něco jiného na vyzkoušení?"

"Možná," přitakal jsem a začal se prohrabovat bicími nástroji. Vytáhl jsem z nich podlouhlou a tenkou desku s držátkem pokrytou koženkou. "Tohle je…"

"Plácačka," doplnil mě. 

"Tak ještě tohle," přisunul jsem ji k ostatním připraveným pomůckám. 

"Tak pojďme na poslední přihrádku. Tam je to trošku namíchané, ale nebudu ti ukazovat všechno, jen základ." Vytáhl rovnou čtyři různobarevné pytlíčky a položil je přede mě. Z prvního vytáhl něco kovového připevněného na řetízku, absolutně jsem to ale nedokázal identifikovat. 

"Tohle jsou svorky."

"Na…" Prosím, ne. 

"Na bradavky." No sakra. Au!

"Tak to schovej někam do nejtemnějších hlubin a rovnou k tomu přihoď i tu rákoskovou svini," prohodil jsem a zazubil se na něj. 

"Uznávám, že začínat se svorkami by asi nebylo úplně nejmoudřejší. Potom… tohle je anální kolík. Název asi mluví sám za sebe." Ukázal mi černou silikonovou věcičku podobající se malému dildu, na konci však měla zploštělé zakončení. 

"Oh," přikývl jsem a tváře mi zahořely ještě o něco více. "To… to bych dneska možná ještě vynechal, jestli… no…"

"Nechci, aby ses dnes musel svlékat do naha," přerušil mě Oliver, "už tak to pro tebe bude nové a věřím, že se asi budeš dost stydět. Kdybych tě svlékl úplně, bylo by to pro tebe ještě náročnější."

Neskutečné. Opravdu věděl, co dělá. Věděl, co se mi bude honit hlavou. Věděl, jak se budu cítit. 

"Dobře," přitakal jsem. "Tak… co dál?"

"Tady mám některé obojky," ukázal na červený pytlíček. "Kovový na zámeček a kožený, rovnou i s vodítkem."

"S vodítkem?" zopakoval jsem po něm a cítil jsem, jak mi nečekaně cuklo v rozkroku. 

"To je něco, k čemu se člověk musí většinou dopracovat. Stejně jako k samotnému obojku."

Tím pádem si rozjařenou reakci svého přirození nechám zaručeně pro sebe. 

"A co je v tom posledním?"

"Tam jsou roubíky," odvětil a vytáhl jeden se silikonovou červenou kuličkou. "Něco, co jsem na tebe chtěl použít už od chvíle, kdy jsem zjistil, jak nevymáchanou máš pusu."

"By se ti po mým remcání stýskalo," pokrčil jsem rameny, ale se zájmem jsem si tu pomůcku prohlížel. Nakonec jsem ji Oliverovi chtěl vzít z ruky, abych ji přidal k ostatním připraveným hračkám. 

On ji však nepustil. 

"Dnes ne," zavrtěl odmítavě hlavou. 

"Proč?" zeptal jsem se zklamaně. 

"Protože potřebuju, abys mluvil. Budeme to zkoušet poprvé a já potřebuju bezprostřední a explicitní reakci na všechno. Nebudeme to komplikovat nějakými znameními nebo posunky. Navíc bych si na to ani netroufl, jsi v tom nezkušený a já tě neznám dost dobře, abych poznal, že je něco špatně."

Zatraceně zodpovědný. A zkušený. 

"Ještě by bylo fajn, abys na sobě měl něco pohodlného. Počkej tu chvilku." Když se zvedl ze svého místa, pohladil mě po vlasech a vydal se na chodbu a poté do místnosti naproti. Když se vrátil, podal mi tričko a sjel mě pohledem. "Svlékni se do spodního prádla a vezmi si to tričko, aby ses necítil tak odhalený."

Upřímně… cítil bych se pod jeho pohledem odhalený, i kdybych na sobě měl deset vrstev.

Poté se ke mně otočil zády a začal uklízet veškeré vytahané pomůcky, které byly poházené po zemi. Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, kolik prostoru a soukromí mi dává, ačkoliv už si mě předtím sám svlékal, a spěšně jsem se převlékl do trička, které mi dal.

"Hotovo," pípl jsem a založil si ruce na prsou. Oliver se narovnal a otočil se čelem ke mně. Stáli jsme asi metr od sebe a jen se měřili pohledem. 

"Takže…," odkašlal si poté a sklouzl pohledem ze mě k připraveným pomůckám. Vzápětí se podíval zpět na mě: "Jsi připraven?"

"Jo… asi jo," hlesl jsem a cítil, jak se mi nervozitou zběsile rozbušilo srdce. Udělal ke mně dva pomalé kroky a opatrně, aby mě nevylekal, zvedl ruku. Položil mi ji na tvář a chvilku mě jen tak hladil a díval se mi do očí. 

"Pokud by na tebe cokoliv bylo příliš, řekni mi to. Pokud by tě něco bolelo příliš. Pokud by se ti udělalo špatně. A obzvlášť při vázání mě upozorni i na jakékoliv brnění nebo mravenčení, ano?"

"Ano, rozumím," vydechl jsem. 

Oliver se na mě jemně pousmál a naklonil se, aby mohl spojit naše rty. Objal jsem ho pevně kolem krku a polibek jsem mu oplácel, cítil jsem ale, že i v tu chvíli má výraznou převahu. Protože jsem ho nechal. Protože jsem to tak chtěl. 

"Zhluboka se nadechni," pobídl mě a ještě jednou mě políbil. "A úplně se uvolni."

Díval jsem se do jeho pronikavých modrých očí, dech se mi zadrhával v krku a tělo se mi chvělo v očekávání. Napínal mě. Nechával mě umírat nedočkavostí.

Pomalu mě chytil za ruce, kterými jsem ho do té chvíle stále objímal, a ani na chvilku nepřerušil náš oční kontakt. Stiskl mi jemně zápěstí, každou rukou jedno, a zacouval se mnou o dva kroky dozadu. Já ruce automaticky přitiskl ke svému hrudníku, jemu to ale evidentně vůbec nevadilo, nesnažil se je nijak odtáhnout. 

Pustil mě a líným krokem mě obešel, dlaní mi při tom putoval po boku, přes břicho, a když si stoupl za mě, svým tělem přitisknutý na má záda, zatajil jsem dech. 

Objal mě paží kolem hrudníku a zašeptal mi do ucha: "A vydechni…"