Oliver – 11. kapitola

"Prej že se po tobě neslehne na celou sobotu zem. Já to říkala!"

"Náhodou, večer už jsem ti odepsal," ohradil jsem se.

"Můžeš být rád, že jsem tou dobou byla ještě naživu. Kdybych ještě někdy kývla na tak blbej nápad, jako jít s holkama na hororovou únikovku, něčím mě přetáhni po hlavě, děkuju velmi pěkně."

"Vždyť to nemohlo být tak hrozný."

"Nebylo to hrozný, bylo to příšerný!" zvolala Nina. "Celý ve tmě. A ty hnusný zvuky. Fuj! A furt někde něco padalo. Říkám ti, fakt jsem ráda, že jsem si předtím došla na záchod, jinak bych se strachy asi počůrala."

"No tak to bych chtěl vidět sebe, kdybych tam byl," uchechtl jsem se. "Každopádně… zvládla jsi to!"

"No… já myslím, že ty by ses tam rozhodně bál míň než já. Možná by sis z toho dokonce dělal srandu."

"To zas ne, až takovej hrdina nejsem. Vlastně vůbec nejsem hrdina. Ale možná by mi tam něco vtipný přišlo, to jo."

"Můžem jít příště společně a vzít i tvýho novýho přítele," uculila se na mě.

"Není to můj přítel! A kdybych ho tak klasifikoval, zaručeně by ode mě utekl. Je to prostě… současná známost, to je celý," pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit, jako že jsem úplně v pohodě a vlastně mi na tom vůbec nezáleží. Což ani v nejmenším nebyla pravda. Toužil jsem po tom chytit ho na ulici za ruku, když jsme se šli předchozí odpoledne projít, jakmile jsme dokončili skoro hodinovou tulící chvilku na gauči. Nakonec jsem se k tomu ale neodhodlal.

Nechtěl jsem dát najevo, že tak moc toužím po jeho blízkosti.

A taky jsem nechtěl, aby měl pocit, že mě má v hrsti, proto jsem se ze všech sil držel a od předchozího večera, kdy jsme se u mého domu rozloučili, jsem mu nenapsal.

Když jsem se v pondělí ráno chystal do práce, třikrát jsem se převlékl, jelikož jsem stále nebyl spokojený. Proboha… jestli to od teď budu pořád tak řešit, zblázním se!

Dorazil jsem se zářným patnáctiminutovým předstihem a pozdravil se s Natašou, Sebastiánem a Martinem. Můj žaludek už se však nervózně pohupoval z představy, že za pár vteřin se střetnu i s Oliverem. Loudavým krokem jsem prošel chodbou do kuchyňky, odkud jsem slyšel vrčet kávovar, a pomalu jsem došel až k lince.

"Ahoj," pozdravil jsem, ještě než si mě vůbec všiml, a byl jsem rád, že skrz hluk z kávovaru nebylo slyšet, jak mi poskočil hlas.

"Ahoj," pozdravil mě udiveně a těkl pohledem k hodinám, "jsi tu překvapivě brzy."

Nenapadla mě v tu chvíli žádná trefná odpověď, ale nevydržel jsem mlčet ani vteřinu, ne v jeho přítomnosti. Pokusil jsem se co nejležérněji opřít o linku a poté jsem se zeptal: "Tak co oběd u vašich?" Pak jsem si ruce založil na prsou. A o dvě vteřiny později jsem se znovu opřel o linku, jen jsem u toho tentokrát málem shodil hrnek.

"Už ti někdy někdo řekl, že vypadáš bolestně v křeči, když se snažíš působit uvolněně a jsi nervózní?" prohodil s pohledem upřeným na mě.

"Už ti někdy někdo řekl, že nežádoucí komentáře si máš nechat pro sebe?" odfrkl jsem si.

"Takže víkend ti nestačil na to, aby ses naučil, že nemáš bejt drzej? Obzvlášť na mě?" Udělal dva kroky blíže ke mně, dokud nestál v mém osobním prostoru, a já mu dlaň položil ze strany na krk. Sám jsem musel krk pořádně natáhnout, abych svými rty dosáhl na ty jeho, než jsem se jich však stačil dotknout, o krok ode mě poodstoupil.

"No snad si nemyslíš, že si zasloužíš pusu," zavrtěl hlavou. "Za takové chování. To rozhodně ne."

"Ale no tak," našpulil jsem nešťastně rty. "Jednu pusu."

"Možná později." S těmito slovy prošel kolem mě i s hrnkem kávy v ruce a zamířil zpět do přední části banky. "A ne že se budeš flákat."

Protočil jsem oči, což už Oliver naštěstí nemohl vidět, a poté jsem se neochotně doploužil do kanceláře, abych pokračoval ve třídění smluv za rok 2016. A nemohl jsem uvěřit, že poté, co jsem se tak pracně snažil dávat najevo, jak moc ho nepotřebuju, jsem žadonil o pusu.

Výborně, fakt skvěle!

Až do oběda jsem poté o nikom neslyšel, museli mít na přepážkách pořádný fofr. Teprve ve chvíli, kdy přede mě Oliver položil polední menu, se začalo něco dít.

"Jdeme na oběd?" uculil jsem se na něj.

"Očividně," ušklíbl se, "pokud si teda něco vybereš."

"Ale jo, dám si ten kuřecí steak s rajčaty a mozzarellou." Poté jsem se zvedl ze svého místa a zastavil se až těsně před ním. Zadíval jsem se mu do očí a natáhl ruce k límečku jeho košile, abych mu ho pořádně urovnal. On pohledem sjel z mých očí ke rtům a v další chvíli se ke mně naklonil pro polibek, já však na poslední chvíli uhnul a nevinně se na něj uculil.

Když si mohl on diktovat, kdy mě políbí a kdy ne, tak já jsem mohl dělat totéž.

"Ale, ale," nadzvedl pobaveně obočí. "Ty jsi mi číslo."

"Jak ty na mě, tak já na tebe," prohlásil jsem se zadostiučiněním a obešel ho, abych si vzal z věšáku kabát. Když jsem se ale vracel ke dveřím, ucítil jsem jeho ruku, jak mě zezadu chytá za krk. Narazil mě hrudníkem na zeď vedle dveří, stále mě však pevně držel za týl, abych u toho nemohl cuknout hlavou dopředu a praštit se.

"Tak abychom si to ujasnili," zavrčel mi do ucha, "tady žádné jak ty na mě, tak já na tebe neplatí." Přehmátl si, aby mě chytil za vlasy, a zaklonil mi hlavu. Volnou rukou mi stáhl límec kabátu na stranu a zlehka mě kousl do krku. Vzrušeně jsem zalapal po dechu a naskočila mi husí kůže, když však Oliver silně vsál mou citlivou kůži mezi rty, ujelo mi hlasitější zakňučení. V tu chvíli pustil mé vlasy a přehmátl si dopředu, aby mi mohl pevně přitisknout dlaň k ústům. Tím tlakem mi hlavu zároveň opět zaklonil a nasál kůži na mém krku ještě o poznání intenzivněji.

Boule v mých kalhotech se začínala zvětšovat a já si byl jistý, že mi od něj na krku zůstane pořádný cucflek.

Skrz jeho dlaň jsem zasténal a nohy se pode mnou chvěly vzrušením. Připadalo mi, jako bych se měl udělat jen z toho, že mi vytvářel cucflek.

Když mě pustil, hlasitě jsem se nadechl pusou a snažil se zpracovat vzrušení, které mi stále proudilo v žilách a dělalo mě malátným. Nestihl jsem se na něj ale ani otočit a už mě znovu držel zezadu za krk a vedl mě k toaletám. Na chodbě se jen zběžně rozhlédl, poté už mě ale nastrkal do malinké koupelny a postavil mě přímo před zrcadlo.

"Jen si to pořádně prohlédni," pobídl mě a pustil můj krk. Naklonil jsem se k zrcadlu a prsty si lehce přejel po zarudlém fleku na krku. Myšlenka na to, že mi ten cucflek udělal Oliver, mi rozechvívala kolena.

"Ale… jak to teď mám zakrýt?" zeptal jsem se váhavě.

"To je jednoduché. Nic zakrývat nebudeš. Naopak svůj krk hezky ukážeš," oznámil mi a poplácal mě po zadku, než vyšel zpět na chodbu.

Rozpačitě jsem si odkašlal a snažil se zareagovat zamítavým způsobem, to ale bylo dost těžké, jelikož mě jeho slova vzrušila ještě více. Vypotácel jsem se ven celý rudý, rozpačitý a zároveň nadržený a zahanbeně do Olivera strčil, když jsem kolem něj procházel ven, zatímco mi držel dveře.

"Ale jen se nedělej," uchechtl se, "je mi jasný, že se ti to líbí. Docela už jsem řeč tvého těla prokoukl."

"Ty si nějak fandíš," prohodil jsem a pokusil se nasadit zpět svou drzou a svéhlavou tvář.

"Tak asi nosíš v kalhotech vycpávky," pokrčil rameny, "jelikož jinak si tu bouli v rozkroku nedokážu vysvětlit."

"Jsem prostě hodně obdařený, no," odbyl jsem ho a zapnul si kabát, aby už na mé kalhoty neviděl. Cítil jsem se totiž neskutečně trapně, možná až poníženě, a snažil jsem se ty emoce nějakým způsobem zpracovat. Zjistit, jak moc se mi líbily, nebo naopak nelíbily.

Jakmile jsme vylezli na ulici, potlačil jsem nutkání chytit se ho za ruku a raději jsem obě ruce zabořil do kapes kabátu. Sám bych svou pýchu nepokořil. A on se k ničemu takovému také neměl. Nakrčil jsem obočí, zamračený nad vlastními myšlenkami. Děsilo mě, jak moc jsem toužil po jeho blízkosti, a uvědomoval jsem si, že to zdaleka nebylo poprvé, co jsem nad tím dumal.

A taky mi došlo, že jsem vlastně absolutně netušil, zda Oliver náhodou vztahy s muži nezatajoval.

Pokud jsme vůbec nějaký vztah měli.

Nemohl jsem popřít, že mít na krku výrazný červený flek a sedět přímo naproti jeho stvořiteli mě poměrně rozptylovalo. A vždycky, když jsem to na moment vypustil z hlavy, jako by to Oliver vycítil a okamžitě mi to zase připomněl. Když jsem ale později odpoledne přišel domů, už jsem z toho tak nadšený nebyl, jelikož jsem absolutně netušil, jak to mám skrýt před rodiči. Věděl jsem, že by se hned vyptávali. A já nevěděl, co říct.

Bylo potřeba povolat profíka.

"No teda, činil se," poznamenala Nina, když mi v mém pokoji zakrývala cucflek make-upem.

"Jo, činil," přitakal jsem, "ale aby mě chytil na veřejnosti za ruku, to ne."

"Prosím tě, neblbni," vykulila na mě oči. "Ty si jako myslíš, že se bude hned chovat, jako že spolu chodíte? Zlato, jako bys chlapy neznal. To překlenutí mezi nezávazným randěním a užíváním si a skutečným chozením trvá dlouho."

"A někdy se to nepřeklene nikdy."

"Pokud budeš tlačit na pilu, tak rozhodně ne. A vůbec… víš jistě, že to netají? Jakože randění s chlapy."

"No… jistý si nejsem," povzdechl jsem si.

"Tak by možná nebylo od věci to nějak zjistit, nemyslíš?" navrhla a začala make-up na mém krku zapudrovávat.

"No… pozval mě k sobě zítra na večeři a další ráno spolu pojedeme do práce, tak to z něj zkusím nějak dostat." Nebyl jsem si ale vůbec jistý, zda jsem tu odpověď chtěl opravdu znát.

"Chci znát všechny podrobnosti!" zvolala Nina. "Já jdu zejtra s Márou na oběd, tak už radši nebudu jíst. Protože znáš nás – lepšího žracího parťáka prostě nemám. Prej mi musí povědět o tématu bakalářky, co už si zvolil. A já mu povyprávím o svých tragických rande, protože téma bakalářky je asi tak v nedohlednu jako nějaká normální vláda."

"Tak ho pozdravuj!" Mára byl Ninin kamarád už od plenek. Sice si s ním nikdy nebyla tak blízko jako se mnou, zato to byl asi jediný heterosexuální chlap, který se jí nesnažil dostat do kalhotek a neměl na ni dotěrné komentáře. Proto jsem ho měl tak rád. Navíc s ní velmi rád řešil její oblíbené téma, politiku, v čemž jsem já dost plaval. Když jsem totiž slyšel mluvit jednoho nejmenovaného politika, jenž stavěl svůj projev jen a pouze na nenávistné rétorice, a sledoval reakce jeho zmanipulovaných voličů, zapřísáhl jsem se, že se od politiky budu držet stejně daleko jako v ZOO od pavilonu s pavouky.

"Hotovo," oznámila mi Nina a poplácala mě po tváři.

"Dík," zazubil jsem se na ni.

"Ještě ti to zafixuju sprejem, ale stejně spi na druhým rameni, ať si to v noci neotřeš o polštář. A bacha, až se budeš mýt."

Potřeboval jsem to zakrýt jen před rodiči a následující den ve škole. Věděl jsem, že poté budu muset cucflek zase odhalit, aby Oliver nepřišel na to, že jsem ho snažil skrývat.

A upřímně jsem se už těšil, až bude zase odhalený.

V úterý už jsem k Oliverovi dojel sám, takže mě jen vyzvedl u metra a společně jsme se vydali k němu. Konečně už nebyla taková zima, takže jsem se po cestě nemusel soustředit jen na to, jestli mi umrzne a následně upadne nos, ale i na svého společníka. A na to, jestli mi někdy dá na veřejnosti na přivítanou pusu.

"Dneska jsi nezvykle zamlklý," poznamenal po chvilce.

"Jo, já… jsem jen trošku unavený," řekl jsem výmluvně a můj pohled se na moment střetl s tím jeho. Zkoumavě mě sjel svýma studenýma modrýma očima, až jsem se nepatrně zachvěl, a když jsme vyšli těch pár schůdků ke vchodovým dveřím, odemkl je a podržel, abych mohl vejít. Přivolal jsem výtah a cítil, jak mě stále skenuje pohledem. Atmosféra se postupně zhušťovala.

Přešlápl jsem z nohy na nohu, a když se dveře výtahu otevřely, vešel jsem váhavě dovnitř. Oliver mě následoval a očima mě sjížděl jako kořist zahnanou do kouta. Čekal jsem, že jen co se zavřou dveře výtahu, přirazí mě na zeď a začne se mnou dělat nekalosti, on se však ani nehnul. Stál pár centimetrů ode mě a ani na okamžik nepřerušil náš oční kontakt.

Nakonec jsem to byl já, kdo ucukl pohledem jako první. Sklopil jsem ho ke svým botám a zrzavé prameny mi padaly do očí. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře, a jakmile jsme se zastavili v šestém patře, co nejrychleji jsem vystoupil z výtahu. Už zase se ve mně bilo tolik pocitů najednou – nervozita, očekávání, vzrušení, zvědavost, stejně tak ale i frustrace nad tím, že jsem netušil, co mezi námi vlastně je.

"Určitě jsi v pořádku?" zeptal se, když odemykal dveře, a dlaní mi zlehka přejel po zádech, jakmile jsem kolem něj prošel dovnitř.

"Jo," přikývl jsem. Zul jsem se a počkal, než Oliver odemkne i druhé dveře vedoucí přímo do bytu. V hlavě mi to šrotovalo o sto šest, a jelikož jsem své myšlenky chtěl za každou cenu umlčet, otočil jsem se k Oliverovi a prudce se k němu naklonil, abych ho mohl políbit.

Jeho reflexy však byly rychlejší. Chytil mě za tváře a na poslední chvíli mě zastavil, když byly mé rty jen pár centimetrů od těch jeho.

"Nějak mám problém ti uvěřit," pronesl klidně.

Frustrovaně jsem si povzdechl a poodstoupil od něj, načež jsem tak trochu zoufale pokrčil rameny. K čertu s ním, mojí nejistotou a nedočkavostí.

"Tajíš, že jsi gay?" vypadlo ze mě. Horší už to beztak být nemohlo.

"Jsem bisexuální a ne, netajím to," odpověděl a propaloval mě pohledem, asi aby mu neunikla ani jediná má grimasa či pohyb. "Jen si střežím své soukromí, nic víc."

"To je totéž jako tajení, ne?" nadzvedl jsem obočí. Oliver si tiše povzdechl a pokynul mi, abych se přesunul do obýváku.

"Není," začal, "nestydím se za to a netajím to. Jsem úplně stejně diskrétní ve vztahu se ženami i s muži. Prostě si myslím, že do toho nikomu nic není."

Takže mě na veřejnosti nikdy nechytneš za ruku? Jen na poslední chvíli jsem ta slova polkl.

"Dobře," přitakal jsem, "chápu."

"Je to problém?"

"Ne, není," zavrtěl jsem prudce hlavou. Až příliš prudce na to, aby to vypadalo přesvědčivě.

"Eriku," povzdechl si, "začali jsme si spolu v pátek. Nemůžeš přece čekat, že tě o pár dnů později budu nosit na veřejnosti na rukou."

Jen co jsem dosedl na gauč, hned jsem po něm začal sjíždět níž. Cítil jsem se tak trapně, že jsem měl chuť postavit si vlastní bunkr a schovávat se v něm po zbytek života.

"Abys věděl, tak jsem tohle vůbec nechtěl říkat nahlas," vyštěkl jsem dotčeně. "Prostě se do všeho vrhám po hlavě, no, se omlouvám!"

"Uklidni se, nic se přece neděje," posadil se na gauč vedle mě a natáhl ke mně ruku, já se však o kousek odsunul. V takové situaci jsem pod jeho doteky vážně nechtěl během několika vteřin roztát.

"Děje. Ty to máš naprosto pod kontrolou a já jsem zase naprosto v háji," rozhodil jsem frustrovaně rukama. Klasický já. Co na srdci, to na jazyku. Dával jsem mu do ruky všechna esa, vykládal své karty na stůl přímo před jeho očima. Stejně jako pokaždé.

S každým dalším slovem, které jsem vyslovil, jsem se cítil trapněji a trapněji, takže jsem si nakonec jen zakryl obličej dlaněmi a doufal, že se mé magické schopnosti konečně projeví. V takovém stavu nouze by se mi schopnost teleportace hodila.

"No tak," položil mi Oliver ruku na rameno, "nebreč, to zvládnem."

"Já nebrečím," zaúpěl jsem zoufale nad uvědoměním, že už mě má Oliver za takového blázna, který kvůli tomuhle brečí. "Teda jako sám nad sebou bych asi měl, ale prostě… prostě mě štve, že mi tohle celý není tak jedno jako tobě."

"Ale mně to není jedno," nakrčil Oliver zamračeně obočí. "Vůbec ne. Jen prostě… beru věci trochu pomaleji, to je celé. Navíc nemám tvou povahu. Ale určitě to není špatně, jak to máš, tak se tím netrap. A můžu ti odpřísáhnout, že se za nic mezi námi ani v nejmenším nestydím."

"Fajn," zahuhlal jsem. Tváře mi trapností pořád hořely, ale už jsem se necítil tak příšerně jako předtím.

"Takže… když bude zase jakýkoliv problém, tak mi to prostě řekni, jasný?"

"Jasný," broukl jsem a uhýbal jeho pohledu.

"Nenene," zarazil mě, prsty mě pevně chytil za bradu a zvedl mi hlavu tak, abych se mu musel dívat do očí. "Tohle na mě nezkoušej. Ještě jednou."

"Slibuju, že když budu mít nějaký problém, tak ti to řeknu."

"Výborně," přitakal. "A teď… chceš začít děláním večeře, nebo bys před tím raději, abych ti připomněl, jak se máš chovat?"

"No…," odkašlal jsem si a cítil, jak mi horkost opět stoupala do tváří, "hlad ještě úplně nemám."

"Ani já ne," odpověděl Oliver a pomalu sjel z mé brady na krk. Obemkl mi kolem něj zlehka dlaň, palcem přejel po divoce pulzující tepně a pomalu mě políbil.

"Tak co, budeš dneska hodný?" zeptal se a každé slovo prokládal polibkem. Na rty, tvář, bradu, čelist, krk a pod ucho.

Měl jsem sto chutí padnout na kolena. Chtěl jsem se jeho dotekům a polibkům podvolit. Ale místo toho mě jeho otázka donutila zareagovat úplně jinak.

"Když se takhle blbě ptáš…," pokrčil jsem rameny a potlačil zakňourání, když mi krk pevněji sevřel. Zablesklo se mu v očích a já se i přes nedostatek vzduchu a bolest provokativně ušklíbl.