Macek – 1. Martin

Super, to mi ještě chybělo. Nestíhám, a ještě mi ujede bus. Do pr…

Mamka mi totiž vocapla, že se mnou chtěj v šest mluvit. Celej den přemejšlim, co na mě naši vytasí. Takže nechci přijít pozdě, jak nějakej lúzr. Je mi přece osumnáct, teda za chvíli o rok víc, že jo. Jsem prostě dospělej chlap. Hahaha. Že by chtěli řešit dovolenou? Jeeeee, moříčko miluju, města miluju, hory ne moc vysoký miluju. U móře jsme byli asi dvakrát, co si pamatuju. Hele ale i dovča u nás je celkem v pohodě. Moji rodičové dělaj, co můžou, nejsme žádní Rotšíldi. Jsem s nima v pohodě. Sice jsem jedináček, což jim nemůžu odpustit, ale jsou super.

Takhle, samo, taky mám svý obavy. Začalo to tak nějak, když jsem si zajel poprvé rukou do boxerek a zůstala tam docela dlouho. Chtěl jsem si ten den pamatovat, protože pak mi přišlo, že ta ruka byla stvořená jen k tomu. Prostě milník mého života! Hahaha. No ale taky jsem si tenkrát říkal: ty vole, co by na to asi řekli? Byl jsem totiž zvyklej normálně s nima mluvit o všem. Najednou tohle nešlo. No a pak se to povýšilo na druhou, když jsem sledoval další díl nekonečného seriálu na freevideu nebo kde, a zjistil, že při tom čumím spíš na frajery než na frajerky. Strašně jsem se styděl a přišlo mi to nenormální. Přece musím sakra koukat na buchty, ne? Jenže sorry, mně to připadalo spíš jak rozpáranej netopejr. Ach jo, no jednou to přijde a budu muset s pravdou ven. Nejsem blbej, budu muset říct, proč furt nemám holku, když všichni okolo… blábláblá.

Takže od tý doby se moje vnitřní já stále točí na tom, co sakra s tím mám dělat? Zatím ale na mě nikdo netlačí. Teda až na mýho strejdu Edu. Ten vždycky hlásí: „Tak co, mladej, co žáby?“ No fakt vtipný. Nikdo se tomu nesměje a teta se jen tak omluvně podívá. Naštěstí se moc nepotkáváme.

Takže pádim natěšenej. Mami by mohla udělat ty svoje výborný špagety. Mňam. Takže ještě slintám, jak hladovej bernardýn. Napůl popobíhám.

No jo, ale víte, když s Terkou a Marťasem se tak bezva kecalo. Aby vám bylo jasno. Martin je můj kámoš už od základky. Prostě to je můj „brácha”. S nim jsem rozbil okno a v parku jsme házeli do ohně plechovky od spreje. To byly pecky!

Jmenuju se Kilián, u nás v rodině to je prostě tradice. Tak se to ani nijak neřeší. Jen ve škole to je občas boj. Někdy hned v první třídě to bylo… zase bylo na tapetě moje jméno, strkali do mě děcka a smáli se mi. Nikdy jsem se neuměl prát a nesnáším to, vždycky jsem byl hned podělanej a hned jsem bulel. Koukal jsem v té strkanici vyděšeně a pak jsem zachytil pohled kluka, co přicházel. Naše dětské oči se setkaly. Hlavou mi běželo: „Tak další, kdo si do mě přijde bouchnout.“

Martin se ale postavil vedle mě a začal mě bránit. „Nechte ho, nebo dostanete na tlamy!”

„Hele, další magor! Taky jsi mentál jako tenhle s tím mentálním jménem?”

Martin vymrštil svoji ruku a dal mu do břicha. Ten frajírek se ohnul a couvl.

„Chcete ještě někdo? Vypadněte!”

„Jdem, serem na ně, na mentály!”

Nevím, proč to udělal, a on to asi taky už neví. Marťas taky nebyl žádnej násilník. Když ale bylo třeba, tak si srovnal, koho potřeboval. Měl respekt. A od tý doby jsme nerozlučná dvojka. Slíbili jsme si tenkrát bratrství. A samo jako ve Vinnetouovi jsme to chtěli pokrevně stvrdit. No ani jeden jsme se tou rybičkou neřízl, ale stejně jsme dali ruce k sobě a pronesli obřadně: „Bratře!” Bylo to pro nás prostě na život a na smrt! Ve škole se to pak usadilo a bylo to docela v pohodě.

No taky to byl první člověk, se kterým jsem probíral… no… honění a tak. Zatím taky poslední. Ani jeden jsme se k tomu nechtěli přiznat. Ve třídě byly každou chvíli na to nějaké narážky. Nejen od kluků, ale i od holek. Ty neváhaly někoho usadit: „Hele, běž si cáknout a dej pokoj.“ Děsný od nich, když každej kluk v tomhle věku toho má plnou hlavu. Tak se to pak nějak prolomilo i mezi náma a mluvili jsme o tom už v pohodě. Až na tu dobu, co jsem o sobě začal zjišťovat, že nekoukám po sukních.

Totiž Martin byl vždycky statnej chasník a sportovec, nějakej fotbal, kolo a tak. Nakonec zakotvil u juda. No a milej Martínek, můj brácha a kámoš na život a na smrt, se stal i mojí první pubertální láskou. Teda no. Hele, prostě já jsem debil. Od jistý doby mám problém, že po svých objektech nezřízeně čumím. V bazénu jsem dostal skoro od dvou týpků přes držku, když jsem na ně civěl ve sprše jako pako. Jenže to nešlo, ty křivky, ty nohy, zadky a předky. Ufffff. Melu pátý přes devátý. Tak zpátky. Bylo to koncem základky a do Martina jsem se prostě udělal, je krásnej chlap. Mlelo se to ve mně a začal jsem se mu trochu vyhýbat. Trochu dost. Protože jsem měl strach, že mu vybliju, že u tý hoňky myslím na něj. Kopne mě do prdele a přijdu o to přátelství. O člověka, se kterým můžu mluvit o všem. Kravit, koukat na filmy, jezdit na kole, a prostě kterej mě hned tak nezavrhne. Jenže nezavrhne až na to, můžu mluvit o všem až na to!

No a jednou v létě jsem byl na plovce, už jsem šel domů, a najednou Martin.

„Čau, Kili!” ušklíbl se na mě a tak nějak se vecpal se mnou do převlíkací kabinky. Shodil plavky a já čuměl… Hučelo mi nejen v hlavě. Takhle natěsno u něj, cítil jsem jeho vůni, jeho opálený svaly, od pupíku chlupatej, a dál? Uf, ty vole, krásná kláda, a co mě dostávalo do kolen, jeho svalnatý stehna, tak akorát chlupatý… Vau. Chtěl jsem se najednou raději vystřelit na Měsíc, měl jsem strach.

„Co je, vole? Ty se nepřevlíkneš?” Pozoroval mě nahatej a vychutnával si mě. Oblíkl se. Nevěděl jsem, co mám dělat. Koukal na mý napnutý trenky. Už mi bylo do breku. A ta moje tajná láska mi cvrnkla prstem do péra a docela ostře na mě vyjel: „Vole, stojí ti vocas, kurva. Neser mě a poď ven!!!” A šel. A do prdele, to byl trapas. Oči mi vyjely na šťopky, jen jsem vyhekl. Prosím to ne, nechci o něj přijít! O kamaráda a bráchu. Už jsem zapomněl, jaký to je bejt sám. To ne, prosím, Martine! Viděl, že mi stojí péro. Nepřešel to. Dal mi vědět, že to vidí. Poznal, že jsem teplej, a chce to řešit. Bože muj. Co mám dělat? Není kam utéct. Jestli dostanu přes držku, je mi teď jedno. Ať mě klidně zbije, jen ať dělá, že to péro neviděl. Prosím. Chci zůstat kamarád. Mám ho rád. Už mi vlhnou oči.

Když jsem se konečně fakt vyděšeně vysoukal z kabinky, houkl na mě:

„Si jako myslíš, že nevidím, jak po mně čumíš?”

Sakra, co teď? Jak to zahrát do autu? No těžko. Bylo mi hrozně, nikdo to o mně zatím nevěděl. Tak co se stane? Seřeže mě, řekne to našim, ve škole? Budu se muset odstěhovat? Všechno se mi honilo hlavou, stál jsem a koukal na něj. Probodával mě pohledem, nehl brvou, kamennej výraz.

„Nečumím, pro… pro… promiň, já… já nevím, já…” Začaly mi zas vlhnout oči. Říkal jsem si: Joooo, to jsem přeborník, fňukna. Kurva Kiliáne, drž se, teď a tady ne! Trapas číslo dvě. Chtěl jsem utéct, nohy ale byly srostlý se zemí.

Najednou udělal ke mně krok a takovým účastným hlasem pronesl:

„Pocem, ty trdlo, pěkně se v tom meleš, viď?”

Jen jsem držel sevřený čelisti a rozkutálela se mi první slza:

„Hmmmm…”

Vzal mě kolem ramen:

„Vole, Kili, já to tušil. Fakt mě neser, vždyť já tě mám kurva rád. To jako nevíš? Tvůj vocas na tom nic nezmění. Ale fakt jsem na tom jinak, jasný? Vždycky ale budem bráchové, jasný?”

Jen jsem kňournul:

„Hmmmm…”

Ty vole, ta skála, co tenkrát padla! Koukal jsem na něj jak vyvoraná myš a on se usmál a normálně mi dal pusu na tvář. To už jsem čuměl jak puk. Bylo to milý gesto a taky něžný, něco jako: neštítím se tě dotknout, nebudu nikdy tvůj a přitom navždy tvůj. Nikdy milenec a vždycky brácha. No to mě poser a kde je láska? No všude, ty vole.

A najednou jsme se začali bavit jako dřív. A já jsem mu otevřel další dveře mý prokletý duše. A šlo to ze mě najednou jak z kulometu. Že jsem se bál, že mě odvrhne, že dostanu na budku, že se mi vysměje, bude se mě štítit, že to rozkecá a že mě to zničí. Fakt jsem se v tom mlel a bál se. Nikdy jsem sebevědomej nebyl.

Tahle patálie, co mi připravil ten kámoš v trenkách, kterej začal reagovat na chlupatý nohy místo oholenejch, mě dostávala na kolena. Mimochodem není to kámoš, protože si dělá, co chce a co nechci já… Je to největší hajzl, co znám. A věčně uslintanej. Magor. Začal jsem mu říkat Žán, abych ho naštval a aby viděl, kdo je tady pánem. Takže řešení tohodle problému topořivejch tělísek byly dost rozhozený. Od toho, že se prostě zapřu a na kluka se už nepodívam. Přes to, že půjdu do kláštera, ale pak mi došlo, že to bych asi věčně chodil jak naprcaná bělice. Nebo si Žána uříznu, jenže to bych si neužil jaksi nic a zpívat fakt neumím. Jednu dobu jsem uvažoval o změně pohlaví, to bych si něco užil a mohl bejt s klukama, že jo. Jenže malovat se, nosit silonky, podpatky, brrrrr. Takže to taky ne. Naposledy, než mě Martin vyhmátl v kabince, jsem se chtěl prostě oddělat. Utopit nebo tak něco. Jenže miluju rodiče a nechtěl jsem jim to udělat. Zkoušel jsem se říznout, to nešlo. Jsem srab. A najednou jsem s nim o tom všem mohl mluvit a Marťas mi řekl, že jsem blbej, a protáčel oči, jak kdyby to bylo úplně jedno, kdo na koho je. A já bulel jak mimino a strašně se mi ulevilo. Koulely se mi slzy, u nosu nudle a já se usmíval.

Byl jsem mu neskonale vděčnej. Jemu a tomu, že můžu za nim přijít a říct:

„Hele, ten frajer má krásný nohy.” Nemusím se bát, stydět, nic. Stejně jako on mi může říct:

„Ta roštěnka má super prdel.”

A najednou jsme byli dvojka snad ještě víc svázaná než před tím. Občas mě plácl přes zadek. A chvíli trvalo a plácl jsem ho taky. Koukl na mě a tlemil se jak vůl. Bylo to hezký. Taky to byl nejlibovější zadek, co jsem zatím znal! Hahaha. Svěřovali jsme se jeden druhýmu i v tom, co koho bere. Když ze mě vytáhl, co se mi na něm nejvíc líbí, začal mi „nenápadně” předvádět svý svalnatý nohy. Hajzlík. Miluju ho, ale už jinak, a on mě taky.

Dost teda ode mě opisuje a já mu to dost ochotně podstrkuju, anebo počítám svoje a ještě jeho příklady v písemce. Zas třeba při těláku mě tenkrát zachránil. Hele ve sprše to od jistý doby pro mě byl ráj i peklo dohromady, někdy víc ráj, někdy víc peklo. Prostě se mi splašil Žán, stál jsem bezradně s rukama tak nějak mezi nohama a Marťas mi chvíli koukal mezi nohy, mrkl na mě a začal se stavět, aby mě trochu zakryl. Kecal s klukama a jako by nic šel k věšáku, vzal i můj ručník. Já to viděl, vypnul vodu a vděčně se natáhl po ručníku. Pak už jsem to zvládl. Jako občas se někomu trochu ve sprše připostavil a ještě s ním blbnul. Ale na mně by bylo vidět, že to není jen náhlá erekce z mydlení, to je asi jasný, že jo. Ufff, to byla těžká chvilka.

„Díky, kámo.”

„Ty vole, já si představil, že bych se měl sprchovat s kundama, tak mě vomejou. Ty kráso, no máš to na hovno… no i když…” A tlemil se jak měsíček na hnoji.

A taky se stala ještě jedna podstatná věc, pomalu jsem vedle něj přestával bejt ten uťáplej, věčně schovanej v rohu. Nevím jak, ale na konci devítky jsem nějaký to sebevědomí měl.

Terezka se do naší dvojky tak nějak přichomejtla na gymplu. Nová třída, každej trochu vyjukanej. S Marťasem jsme šli na stejnej gympl. Sedli jsme si spolu do lavice a před náma se usadila Terka. Veselej kukuč, celkem akční. Hned od začátku jsem měl pocit, že ta holka je prostě bezva. Sedli jsme si. Tak jsme trojka. Už neděláme takový klukoviny… no i když… hahaha. Terka se s ničím moc nesere, když jsem měl zase blbej pocit kvůli svý orientaci, tak řekla:

„Hele, jsem ta poslední, komu vadí globální oteplování, ale jestli mi někdy pojedeš po mým frajerovi, tak ti dám přes držku! Jo a jinak u mě jak v hrobě.” Dala mi pusu a bylo. Jenže její frajer je totiž od jistý doby Marťas. Takže jak víte, já vždycky po něm jel a vždycky pojedu! Hahaha. Ale Terka to naštěstí od začátku pochopila a vzala tak nějak přirozeně, že jsme nerozlučná dvojka. Že se provokujeme, pošťuchujeme, máme se prostě rádi.

Takže si to pádím domu. A ježiš, do vchodu se hrabe ten nevrlej dědek Hrabánek s Betynou. Ta je fajn jako všichni psi. Miluju zvířata, snad všechny… no blechy ne. Svištím kolem…

„Dobrý deeeen,” a mizím ve vchodě.

„Nazdar, počkej, pojedeme s Betynou s tebou…”

„Pane Hrabánek, strašně spěchám, sorry!”

„Ty spratku jeden zavšivenej, nakopat tě…” Ještě nějaký dozvuky na svou adresu slyším. Musí si dědek počkat, anebo si to do prvního vyšlápnout. Se z něj nepotento, jasný?

Má na mě spadeno léta. Od té doby, kdy jsme před něj na chodník házeli s Marťasem pytlíky s vodou. Od nás ze šestýho to byla vždycky šlupka. Dědek jeden žlučovej, nechápu. Co se člověku během sprintu domů honí v hlavě, děs co?

Tak už jsem tu, rodino. V kuchyni ticho, žádná vůně, oooooh škoda.

Jdu do obýváku.

„Ahoj!”

„Ahoj!”

„Čus…”

A do prdele…