Macek – 28. Dárek

Macek

V palici mi doznívalo to tsunami, co mě před chvílí rozcupovalo na milion molekul poletujících tímhle pokojem. Molekuly se znovu pomalu začaly spojovat v jeden celek a já zas začal bootovat, co jsem, kde jsem a kdo je se mnou. Začal jsem vnímat svoje tělo a tělo pana Ondry. Co on to se mnou udělal? Hrome, to byla ale bomba! Jo a “pan Ondra“ už říkat nesmím, nebo smím, ale jen když budu chtít zápis. Prostě je to můj Ondra, Ondrouš a teď ten nejkrásnější a nejvíc sexy Ondrášek, kterej na mně leží a mazlí mě. A já jeho, to je jasná věc, co taky s panem Jasným, že jo.

„To byl ten nejkrásnější útěk, lásko.“

Když mi tohle Ondra řekl, tak jsem se mu trochu zaculil do ramene. Přišlo mi to od něj takový milý. Sice jsem si svůj první sex s ním představoval trošku jinak, ale tohle bylo nádherný. Vůbec se nekonalo žádný: tak a teď ty!

Zatím se mi teda nevrátil pojem o čase, protože absolutně nevím, jak dlouho to celý trvalo, a bylo mi to u mýho velectěnýho pozadí. Co mi nebylo u mýho pozadí a bylo mi z toho trochu trapně, že mi to takhle uteklo. Bylo to teda něco nadpozemskýho i tak, ale chtěl jsem si taky pořádně šáhnout, zmáčknout, ochutnat… Jenže, jenže, prostě jsem to vůbec neurejdoval a Žán taky ne. Podle mě byl z toho samotnej dost překvapenej. No tak jsem holt jak nějaká nadrbaná patnáctka, no. Přikrytej tou krásnou dekou, těma sexy snědýma svalama, jsem se odporoučel do říše snů a musím říct, že tentokrát byly ty sny moc fajn. Až tak, že nevím, jestli jsem se i ve spánku nečervenal. Tralala, tralala.

Vyhnal mě v noci plnej močák. Mžoural jsem ve tmě a jo, tohle se mi nezdálo, Ondra zůstal u mě a pěkně si mě držel. Zavrtěl jsem se.

„Zase utíkáš?“

„Musím čůrat.“

Vyvlíkl jsem se a připadal si nahatej trochu nepatřičně. Našel jsem trenky.

„To si neber! Takhle to stačí.“

Ty volééé, takže tady budu běhat nahatej? A Žána ani nevyčůrám, protože jenom z toho, jakým tónem to pronesl, mi začal měnit skupenství. Vůbec jsem neuvažoval, že bych ho neposlechl.

Cestou zpátky už Žán nabral plnou sílu a já se styděl, tak jsem si ho rukou aspoň připleskl k břichu. Zavrtal jsem se fofrem pod peřinu. Ondra po mně hrábl tou svojí tlapou a za břicho mě přitáhl k sobě, takže jsem měl zadek strčenej v jeho klíně. Počkat, on má trenky? Teda to si vypije! Musím vymyslet jak. Bylo mi v tom jeho objetí jak v ráji. Zavrtěl jsem zadkem a pěkně se usalašil.

Ondra

Sesunul jsem se na bok a Pidižvíka si přitáhnul k sobě. Hladil jsem ho a on za chvíli začal nějak pravidelně odfukovat. Trochu jsem se zvedl a podíval na něj. Přišel mi jak andílek. Možná spíš čertík, protože andílci maj kulatý prdelky a určitě ne takovýhle nářadí, to by těžko vzlítli. Macek měl obojí. Tu nahotinku jsem přikryl a sebe taky. Sice mi furt trenky napínal kámoš, ale byl jsem spokojenej.

Když se vracel ze záchoda, tak jsem i v tom šeru zahlídl, že se přikryl rukou. Stydlín jeden. Zavrtal se zpátky, trochu nepatřičně a já ho chtěl zas těsně u sebe. Tak jsem si ho pěkně potáhnul, pochopil a zapadl do mýho klína, jako by to bylo už po stý. Rukou jsem brnknul o jeho kámoše v plný polní. S tímhle čertiskem si ještě užiju, ten nebude mít nikdy dost. Usmál jsem se pod vousy a usínal.

Macek si tu zahrádku opravdu užíval, makal tam jak čert. Voda byla už rozvedená, všechno zasypaný, tráva zasetá. Dokonce si zanedlouho vysloužil od mamky velkou pochvalu a večeři na přání. Protože uznala, že víc kohoutků je fakt praktický. Pidižvík si nechal udělat smažák s bramborama a kopicí tatarky a já se k tomu takticky nasáčkoval. Tak taky jsem kopal, ne?

Párkrát jsme na kolech navštívili naši lavičku a musím říct, že ty jeho packy nenechavý už po mně rejdily, jako by se nechumelilo. Teda k přímýmu kontaktu s mým nářadím ještě nedošlo, ale když se ke mně přilepil, tak ten tlak musel cejtit a já cejtil ten jeho. Nikdy mi nepřišlo blbý to dělat venku, nebo v garáži, nebo na záchodech, prostě kdekoliv. Ale s Mackem jsem měl pocit, že by to nebylo ono, že to chci jinak. Přece jen jsme se ještě nijak daleko nedostali, on teda se už celej octnul v mých rukách a vykropil se přede mnou, ale já v jeho ještě úplně ne. A já chci, aby to bylo krásný.

Venku to bude taky krásný, ale jindy. Budu ho muset pozvat k sobě, protože už nestačím upouštět páru. Začínám bejt zas dost nadrženej a klidně by mi nevadilo absolvovat jen další jeho útěk. Ne, kecám, chtěl bych ho ojet. Ne, ojet ne, chtěl bych ho pořádně pomilovat, chtěl bych s ním splynout. To se mi honilo v hlavě na naší lavičce s Prdelkou v klíně. Zatím k tomu nebyla vhodná příležitost a vlastně i takhle je nám krásně. Mooooc. To očekávání a těšení je nádherný, i když pak mě z toho skoro bolí ruce. Chichichi.

„Ondro, tys hodně sportoval, viď?“

„Tak normálka, proč?“

„No, že seš takovej jako… pěkně to… no… jako obalenej.“

Mackovy rozpaky jsou prostě rozkošný. Hlavu opřenou o mý rameno, ruku někde na mým břichu a začal rozebírat moji sportovní kariéru. A přitom se dostal sám do lasa svých červánků ve tváři. Musel jsem se v duchu chechtat. To jsou vyznání: prej obalenej. Jsem snad nějakej květák, řízek nebo žampion?

„Spíš je to asi daný od přírody. Občas jsme s klukama hráli fotbal, trochu běhání, hlavně kolo a občas chodím do fitka.“

„Hmmm.“

„No a co ty? Macíčku?“

„Já? Mno, někdy, občas jsem chodil plavat. Jinak jsem na všechno levej. Co je kulatý, to mi uteče a trochu se toho pak bojím. Spíš se bojím, že se ztrapním. Protože vždycky jsem se ztrapnil, když jsem se k tomu přichomejtl. Do míče jsem se netrefil, na lyžích jsem furt padal. Do fitka bych si asi netroufl. Ne, to vůbec.“

„Na tom nic není, je to dobrý na vyčištění hlavy. Nechceš někdy se mnou?“

Zavrtěl hlavou. Myslím, že jemu by to ale pomohlo, právě i s tou jeho špekuličkou. No nic, Ondro, nevzdávej se.

Macek

Byl jsem v takovým příjemným rozpoložení, rozvalenej jen v trenkách na křesílku na zahradě. Bylo teplo a sluníčko už začínalo pěkně pálit. Abyste rozuměli, nebyl jsem ve slipech nebo tak, měl jsem na sobě ty sportovní od Ondry. Asi bych se neodvážil tady pobíhat jen ve spodkách. I když sem skoro odnikud není vidět. Jenže přece tady nejsem doma a nemusím se vystavovat. Sluníčko bylo příjemný, pěkně mě šimralo. Cucal jsem Pepsinu, Bert se povaloval ve stínu, prostě idyla. Vzpomněl jsem si na dávno sobě slibovanej telefonát tetě. Měl jsem to vzadu v kebuli zastrčený v hodně zapadlým šuflíku.

„Haló, Alžběta…“

„Kilián!“ vyhrkl jsem překotně a najednou měl pocit, že už nic dalšího neřeknu. Do prdele. Vždyť teta byla při tom, když mě její manžílek vyprovodil z domova. Jak to mám urejdovat? Neměl bych ji hned poslat do…?

„Fůůůůů…,“ vydechla asi překvapením nebo co, „… Kiliáne, děkuju, že voláš.“

„Hmmm.“

„Chtěla jsem se ti omluvit, moc. Mrzí mě to, ale já se Edy bojím. Víš, on se změnil a už před tím jsem občas zjistila, že dokáže být hodně zlý. Nevím, co říct…, Kiliáne, jsi v pořádku?“

„Jo, teto, jsem. Eda je hajzl, promiň, ale já jsem na vás naštvanej.“

„Chápu to a máš pravdu, je. Chtěla bych se s tebou domluvit, že bych ti začala splácet ty škody, abych aspoň…,“ zlomil se jí hlas.

Ještěže jsem seděl na tom křesílku. Boha mária, to mě poser. Že by mi chtěl z týhle strany našeho příbuzenstva někdo něco splácet?! A proč ona? Asi jí bylo trapně.

„Bety, já po tobě nic nechci.“

„S Edou jsem se od tý doby neviděla, je v Praze asi u vás. Chci se rozvést, ale nemám na to odvahu.“

„Hmmm. Bety, chodíš prej k mamce?“

„Jo, čas od času, když mi to vyjde v práci, tak jedu do Prahy. Vím o tom, co se stalo, a jsem ráda, že voláš. Já se bála ti i zavolat. Doktor se ti chystá napsat, Klára je už lepší. Ale vůbec se nebavíme o minulosti, je jako v jiným světě. Když došla řeč na děti, tak začala plakat. Myslím, že tě potřebuje. Ale nevím, jestli tě přijme. To ti asi napíše doktor.“

„Aha, no právě jsem se chtěl zeptat. Jak to funguje, když tam není ta doktorka?“

„Doktor je v pohodě, sice mi ze začátku dával dost najevo, že si je tam Eda podal. Udělal podvody, stejně jako to dělá celej život. Pořádně dělat se mu nikdy nechtělo a děti, když šly na brigádu, tak musely dát půlku domu.“

„Hmmm, tak díky.“

„Kiliáne?“

„Ano?“

„Uvidíme se někdy?“

„Já nevím, teto…“

„Odpusť mi, prosím a dávej na sebe pozor…,“ típla to v slzách.

Nebylo mi z toho vůbec dobře. Šel jsem domů jako tělo bez duše. Sakra, začalo mi jí bejt líto. Celej život s takovým debilem. Zase si ho vzala dobrovolně, že jo. Třeba takovej na začátku nebyl, anebo měla růžový brejle. Převlíkl jsem se a šel do práce.

Cestou jsem přemejšlel, jestli taky nemám takový růžový brejle. Nemůže se mi to třeba taky stát, že se ten druhej takhle změní? Jenže až tolik? Ne, Ondra určitě ne! Hmmm, brácho, ale si pískej, že to si teta říkala taky. Ne Ondra, ne! Snad ani po svatbě. Po svatbě? Macku, ty seš pitomeček! Co zas vymejšlíš za blbiny?

Budu mít šaty s vlečkou vyšívané, střevíčky a závoj bílý jako padlý sníh. Ondra přijede na krásném koni černém jako noc. Bude mít na sobě bílé punčochy a černý kabátec se širokým páskem a za ním šavličku. Podá mi ruku a vytáhne mě na koně za sebe. Obejmu ho kolem pasu, ten hřebec se postaví na zadní a mohutným skokem se vydá kupředu.

Dojedeme na zámek do stájí a tam mi můj Ondra vykasá tu vlečku, sukni… Sakra, Iva mi do jídla musela dát nějakej matroš. Za prvý nejsem žádná pipka a ženský věci bych si na sebe fakt nebral. A za druhý… a vůbec, co je mi do toho!

Zatřepal jsem hlavou a s baťůžkem před sebou jsem vystupoval z emhádéčka – představy jsou někdy děsný svině! První kroky vedly samozřejmě k mému princi do kanclu. Očekoval jsem prostor, aby tam nebyla zase nějaká schůze, a už jsem mu seděl v klíně. Ruce jak svlačec. To je teda pěkná potvora, po všem se to plazí a moc se toho nejde zbavit, máme to na zahradě. A ten můj, ten se mě taky nezbaví. Jo! Když už si mě tolikrát zachránil, tak teď to má v plný palbě!

„Ahoj Macíčku. Jak ses měl?“

„Ahoj, kulišáku. Bez tebe to není vono, jo a volal jsem tetě.“

„Aha a co? Blbý?“

„Je mi z toho divně, je mi jí líto.“

„Líto?“

„Nakonec jo, omlouvala se a chtěla mi splácet škodu. I když ani nevím, kolik to vlastně je.“

„Aha, no tak to vypadá, že není taková jako strejda, ne?“

„Asi ne, tak je to taky tatího sestra. Nemůže bejt jako ten pošuk.“

Jo, nechtělo se mi, ale je to u pana bosse pěkná robota. Takže šup, převlíknout, samozřejmě pod dozorem, a hajdy uklízet, už bez dozoru.

Kýbl a hadr mi pomohly trochu se dostat do lepčejší nálady. Pozoruju na sobě už nějakou dobu, že ruční práce…, vole…, myslím fakt práce, mi tu kebuli docela odlehčuje. Prostě je mi líp. Tak to všechno i docela rád dělám, a že meju občas počůraný vécka? No a co, zas takový prasata jako u nás na koleji tady nejsou… většinou. Taky nejsem žádná panenka! Nevadí mi to. Naopak, když vidím, jak je něco špinavý, někde bordel, krabice a tak a potom přijdu JÁ a uklidím to, urovnám, udělám pořádek, tak mě to normálka těší. Asi jsem fakt blázen. Jup.

Ondra dneska šel cvičit a lákal mě, jenže přece já nemůžu jít do posilovny. Mezi ty namakance. Dyť já vůbec pořádně nevím, jak to tam chodí. A to prostředí, samej silák a já nazvednu ani činku? Bojím se trapasu a raděj jsem zůstal doma. Stejskalo se mi. Ondra pak bude doma, takže budu osamělej. Dobře mi tak, a jéje, zase ta sebelítost. Seběhl jsem dolů a šel za Ivou. Rozebíral jsem s ní tetu. Můj celkem betonovej postoj k tetě a strejdovi ten telefonát docela rozviklal. Teda jen co se týče tety. Strejda je č…, teda magor.

Nemohl jsem usnout a koukal ještě na pohádky a nechal jsem koukat i Žána. Musel jsem ho pak trochu rozpohybovat, byl celej ztuhlej. Klikl jsem na nějakou pohádku, a nebyla od Trošky, a tam brali kluka dost zvostra, celá parta se na něm prostřídala. A pak mu tam strkali prsty, dva, tři, čtyři…, fascinovaně jsem na to koukal. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli na to koukám s odporem nebo mě to přitahuje, klukovi tam zmizela celá ruka. Ty voléééé, to není možný? Ukaž? Fakt! Žán u toho vyprskl. Do prdele, potěš koště, ještě tohle mě bude rajcovat?

Předčilo to i moji oblíbenou scénku, když přijde mlaďas k trenérovi, že ho bolí tříslo, a ten ho začne prohmatávat a masírovat. Nejdřív přes trenky, pak jen přes slipy a pak naostro a masíruje a masíruje. Nakonec se musel ten chovanec sám dodělat pod dozorem. Vždycky jsem si přál bejt na místě toho hošana. Jůůůů.

Ale tohle, není to už trestný? Jak ten člověk pak kaká? To musí pak trousit při každým kroku, ne? Neroztrhnou mu prdel? Musel jsem se kouknout znova. Ty vole, to nebyla normální prdel, která se občas zaculí. Na monitoru zamlaskala díra jak kráva, otevřelo se to a já asi čuměl do tunelu Blanka. Brrrr, no to je vodporný! Je?

Za chvíli, celkem vyklidněnej, dvakrát, jsem koukl do mailu. A hele, fakt napsal doktor Hruška. A že prej bych mohl zase přijet, že to vypadá už líp. Dokonce se už o mně zmínil a mamka prej kejvla. Jako že by mě chtěla vidět? CHTĚLA!!! Chápeš to? Mě – chtěla – vidět!

Myslel jsem si, že se v tu chvíli zblázním radostí. Moje maminka. Uffff. V další chvíli přišly pochyby. Co když to zase neustojíme? Zvládnu to? Jo, já to zvládnu! Byl jsem si v tu chvíli zase jistej jako před pár měsíci. Udělám cokoliv! Cokoliv!

Ondra

Když jsme si dávali na kolech pivečko, tak koukám, že můj drahej Macíček docela skenuje ostatní kluky. Trochu mě to nasralo. Bylo na něm vidět, že ty upnutý cyklisti mu ty oči vábí. Tak takhle ne, chlapečku, budu tě muset pořádně vošukat, žádný milování! Nic, ohnu tě přes klandr a vojedu!

No jo, za chvíli mě to přešlo. Ale něco na tom bude, abych tady neprováhal! Ač se to nezdá, tenhle kocourek potřebuje svý! Konec konců já taky.

Tak a jelo se zase do Prahy. Měl jsem trochu svírání v žaludku. Opět Kryštof, mamka, Prdelka, já a navíc Petra. Auto nás pobralo celkem solidně. Na programu byly asi tři body, okouknout byt, návštěva v nemocnici, na hřbitově a u našeho taťky. Takže asi čtyři.

V Praze jsme se rozdělili. Kluci šli za dědou Hrabánkem a holky někam po obchoďáku.

„To jsem rád, klucí, že jste zase tady. Betyno, nech je!“

„To je dobrý, dědo, Bety, ahoj.“

„Tak pane Hrabánku, a co je novýho?“ ptal jsem se hned.

„No řeknu vám, že jsem tady jak špion. Sleduju to poctivě, jak jsme se domluvili. Ale nic moc nemám. Hele, tvůj strejda, Macku, chodí ven nepravidelně. A tady dost nepravidelně za ním chodí návštěvy a teda dost často. Je to jak průchoďák. Po baráku se říká, že tam má něco jako bordel. Jenže chodí tam většinou páry. Jestli tam má nějaký pracovnice, tak ty určitě nechodí ven. Nebo jedině v noci, to spím.“

Kilián vytřeštil oči:

„Takže z našeho bytu udělal hampejzník?“

„Já nevím, ale říkali to sousedi. To víš, v baráku se to taky začalo dost střídat.“

Šli jsme obhlídnout chodbu, Kilián zůstal u dědy. Procházeli jsme barák od shora dolů. V šestým jsme se trochu zdrželi a opatrně koukali, co, kde a jak. No dalo by se možná něco přilepit na výtah. Jo, silnou páskou by to šlo. Při troše štěstí by si toho nemusel všimnout. Plán se začal skládat.

Další bod našeho vejletu byl pro mě hodně o nervy. Nemocnice a návštěva paní Chalupový. Bál jsem se o Prdelku. Všichni jsme počítali s tím, že se to může zase zvrtnout a pojedeme s Mackem fofrem domů. Nervózní jsme byli všichni, a Macek? Ten se s přibližováním k nemocnici klepal čím dál víc. Nechtěl to na sobě dát znát, ale já to na něm viděl moc dobře. Šel pevně a jistě, ale já moc dobře cítil, že je v něm malá dušička, protože tohle je pro něj hodně důležitý. Bál se.

Seděli jsme na chodbě na stejný sedačce jako minule. Kilián si poklepával nohou. Přišel doktor, podal Mackovi ruku a pozval ho dál. Macek vstal, udělal dva kroky a přede dveřma ordinace se na mě otočil. Uffff. Prdelka mě prosil očima, netroufl si to asi říct nahlas. Nemohl jsem ho nechat samotnýho.

„Nechceš, abych šel s tebou?“

Zakejvání hlavou a trochu křečovitej úsměv, to stačilo. Doktor ke svýmu stolu přisunul ještě jednu židli.

„Pane Chalupo, no, jak začít…, takhle, vaše maminka se zlepšuje. Opravdu udělala velký pokrok. Kdyby nebyla sama, tak už uvažujeme, že bychom ji někdy časem mohli i pustit. Jenže je sama, takže zatím jsem jí tuto možnost ani neříkal, ani vy jí to neříkejte. Tady to vypadá už normálně, ale asi bude nutné ji nejdřív s tím světem okolo pomalu konfrontovat. No je to složitější…“

„Ano, neřeknu. Kdyby bylo potřeba, tak já se o ni postarám.“

„Chápu, ale nevíme ještě, jak bude na vás reagovat.“

„Hmmm.“

„A taky není cílem tady mít za chvíli místo jednoho vás oba. Vím, že to pro vás taky není lehké. Medikace se jí hodně snížila, takové ty dryáky už dávno nemá. No, když jsem se jí zmínil o vás, tak šeptala vaše jméno, nebo manžela, to nevíme. Ale je čas to zase zkusit. Tedy pokud se na to cítíte.“

„Jo, proto jsem tady. Jsme tady.“

„Dobře, takže uděláme to zase u ní v pokoji. Já se jí ale nejdříve půjdu zeptat, ano? Budou tam dvě sestry a já. Vy půjdete taky?“

Pokrčil jsem ramenama, to si musí rozhodnout Prdelka, a on zašeptal:

„Prosím.“

„Ano, půjdu.“

„Dobře pane, pane?“

„Jasný.“

„Dobře, pane Jasný, když řeknu, tak okamžitě odvedete Kiliána pryč. I kdybyste ho měl odnést. Ano?“

„Chápu.“

Doktor odešel. Asi za čtvrt hodinky jsme stáli před dveřma. Doktor Hruška otevřel a vešli jsme. Pokoj byl světlej a vzdušnej. Na posteli seděla paní Chalupová, tak tohle je Kiliánova maminka. Jediná rodina. Sledovala nás, zdálo se mi, že se Kilián trochu třese. Popošel k ní a zastavil se, stál jsem těsně za ním. Doktor vedle nás a sestry někde vzadu.

Chvíli bylo ticho a paní Chalupový se začala třást brada a ten výraz celkově hrozně zesmutněl. A pak…

„Macíčku…,“ jí tiše splynulo ze rtů.

Můj statečnej Prdelka zavrávoral a zády se opřel o mě. Chytil jsem ho pevně za ramena. Srovnal to, nadechl se a udělal pár kroků k ní.

„Mamííííí…“

Ty vole, já starej bejk a normálně mi vyklouzla slza, druhá, třetí… Tohle nejde převyprávět, nejde.

Protrhly se dvě přehrady, tipuju Lipno a Orlík dohromady. Macek ji objal, vzal ji kolem ramen a ona obejmula jeho. Pláč vygradoval a pak se pomalu ustával. Po očku jsem sledoval doktora, koukl na mě a kejvnul. Asi je to dobrý. Asi je to DOBRÝ! Vyplavávalo to ven.

Ti dva se nemohli odtrhnout. Maminka ho stále hladila po hlavě. Nevím, co si povídali. Tohle je už několikátej další výjev, kterej se váže k Pidižvíkovi a kterej z hlavy nikdy nevymažu. Do prdele, zázraky se dějou. Dějou!

Nechali jsme je o samotě, jen s doktorem. Chvíli jsme čekali a pak se objevili spolu na chodbě. Macek nás všechny představil a šlo se ven. Bylo hezky a ti dva si spolu povídali a povídali. Nebyly to žádný salvy smíchu, ne, ale bylo cítit velký uvolnění a štěstí. To byl novej začátek.

Macek

Teda tohle je dárek nad všechny myslitelný. Teda řeknu vám, já se klepal jak ratlík. Měl jsem strach, velkej, že to blbě dopadne. Jen jsem vstoupil do dveří tý nemocnice, svázala mě neviditelná svěrací kazajka. Nemohl jsem se dodejchnout. Naštěstí nás doktor nenechal dlouho dusit ve vlastní šťávě. Ten zmetek.

Popravdě byl příjemnej a chápavej. Už podruhý. No ale stejně, to první setkání ve mně je. Byl jsem tak rád, že je Ondra se mnou a že se mnou šel i za mamkou. Viděl jsem ji sedět na posteli, srdce jsem měl až v krku, krve by se ve mně nedořezal.

Podívala se na mě a mně se v hlavě roztočilo spoustu vzpomínek, jak na mě koukávala… Nemohl jsem sebou hejbnout. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak jsem uslyšel tichý:

„Macíčku…“

Pak to šlo už ráz na ráz. Řval jsem jak malý děcko, držel jsem ji. Konečně po tý dlouhý době jsem ji držel! A hlavně ona držela mě! Říkal jsem jí, že jsem tady pro ni, že udělám všechno, že mě nesmí odhánět, že jsem její Macek a je jediná, kterou mám. To všechno ze mě šlo jak velkej průjem.

Najednou to byla zase moje laskavá maminka, poznal jsem to. Nevím, co se stalo, kdo s ní co udělal, ale bylo to tu. Byl jsem úplně hotovej. Omlouvala se, že to minule nešlo. Nešlo jí to a já po tom všem, co jsem sám prožil, jsem to chápal. Všechno jsem to moc dobře chápal a byl jsem šťastnej. Můj pohled se v jednu chvíli stočil ke dveřím, u nich už stál jen doktor Hruška a tak se na mě usmál, že jsem se tou uslzenou tváří na něj musel usmát taky, šťastně usmát.

Byli jsme venku, představil jsem mamce všechny jeho Jasnosti a oni byli rádi. Usmívali se a bylo to moc příjemný i venku. Furt jsem mlel a mlel. Čas od času měla něco jako zásek. Poprvé jsem se vylekal. Ale přešlo to. Za chvíli na ní bylo vidět, že toho má dost. Přijdu ještě zítra, přespím u dědy a přijdu znova. Možná mi to nebudete věřit, ale ve městě jsem šel do kostela. Ne se modlit, jen tak jsem tam chvíli stál a děkoval. Byl tam takovej zvláštní klid a přenesl se i do mě.

Kolem baráku jsem se moc motat nemohl, takže vždycky šup a rovnou k dědovi. Pro jistotu jsem byl vyzbrojenej mikinou s kapucí. Děda byl rád, že jsme tam zůstali. Budem spát na jednom rozkládacím gauči. Donesli jsme mu nějaký dobroty, vínko a taky kebabata. To si sám určitě nekoupí, a tak jsem takový ty čůráčky s masem a zeleninou koupil. Docela to mám jednou za čas rád a ten Mustafa vypadal docela solidně. Poseděli jsme a povídali o všem možným. Děda byl nadšenej z mamky a že se mám zeptat, jestli by za ní taky mohl. Bylo to dneska náročný a sprcha mě dorazila, takže mi šly za chvíli rolety dolů.

Ani nevím, kdy se můj souložník ráčil dostavit na kutě. Ale jak jsem to zaregistroval, tak ze mě byl zase svlačec. Ráno mě vzbudila Betyna, protože oblizovala nás oba. Co se objevilo zpod peřiny, to bylo její. Na noze mě to lochtalo, takže mě ta čubka jedna takhle vzbudila. To já nerad, jéééé, já bych se válel.

Děda to měl tady průchozí, takže si asi musel všimnout, že nespíme moc odděleně. Plazil jsem se po Ondrovi statečně. Jen teda při společným vstávání nemusím pusy. Je mi to hloupý, ale já mám docela citlivej nosánek. Tenhle úžasnej zážitek se s nevyčištěnejma zubama a pusou, kterou má každej tak trochu jako polepšovnu, ocicmávat, to si nechám ujít. Už nějaký dejchání zblízka na sebe moc nedávám. I samotnýmu je mi blbý se takhle někomu nabídnout, a už vůbec tomu, kterýho mám tak rád. Naštěstí Ondra to nevyžaduje a stačí mu moje mazlivý a přítulný já. Hahaha. Vždycky když vidím v nějaký filmu, že se dva vzbudí a hned maj pusy v sobě, brrrr. To je pro mě horší snad než tunel Blanka.

Ondra byl taky mimo, vrněl, mručel, ale hladil mě. Jeho bříško bylo tak měkoučký, juj. A copak si myslíte, že bylo níž? No jo, byl tam. Stoják jako u mě. Teda Ondra spal dost odkopanej, no tak jestli…, ale děda už je asi zvyklej.

Šel jsem do koupelny, Betyna se pletla pod nohama a děda už dělal snídani. A víte co? Já si teda moc nepamatuju na žádnýho dědu ani babičku, ale tady jsem se tak nějak začal cejtit. Takže mi nedělalo problém pohybovat se tu jen v trenkách. To jsem se paradoxně možná víc stydíval doma. Uvědomil jsem si to u umyvadla, ty jo… já mám asi fakt dědu. Kdo by si pomyslel před rokem, že nerudnej Hrabánek? Hmmm, super věc.

Za chvíli nás čekalo před vchodem auto. Rozloučili jsme se, ale ne nadlouho. Za pár dnů přijde úder v šestým patře! Těš se, zmetku! Rychle jsem pelášil do auta.

„Kryštofe, můžete mě prosím hodit ještě na hřbitov?“

„S tím počítáme a možná… Hele nevadí, když půjdeme s tebou?“

„Ne, vůbec, já vás představím.“

Ani jsem si nevšiml, že za náma jel Ruda s Ivou. Myslel jsem si, že zůstali u něj a sejdeme se až na obědě. Takže na hřbitově jsem byl překvapenej.

„Ahoj, Prdelko, pojď sem. Všechno dobrý?“

Ruda mě chytil jednou rukou a obejmul mě. Byl jsem z toho až naměkko. Přijeli oba, Ruda i Iva, kvůli mně? A taťkovi? Uffff.

Ondra

Spal jsem jako mrtvola, když mě začala probouzet ta harpie Betyna a pak se přidal můj milovanej rarach. Nejradši bych se zavrtal asi o patro níž, ale jeho hlazení mi to vynahradilo, Betyny jazyk už míň. Musím říct, že děda byl fakt fajn. Kilián se tam producíroval jen v trenkách. No takhle většinou neběhal ani u nás doma. Jinak ten kluk si povolání vybral dobře, protože musel mít nějakej nastřelenej magnet na zvířata. Betyna se od něj nehla.

Tak a byli jsme zase tam, hřbitov. Za náma zaparkoval taťka s mamkou. Kilián byl překvapenej a s úsměvem na tváři udělal rychlý dva kroky k tátovi. A jo, ten nezklamal, protože toho prcka hned obejmul a přivítal se s ním. Na Mackovi bylo vidět, že to s ním furt mává. Usmíval se, ale tak nějak nostalgicky nebo smutně. Zaběhl jsem rychle do krámku pro svíčky. Rád vždycky zapálím svíčku. Šli jsme pomalu, Prdelka udával směr. Za chvíli už si to budu pamatovat. Potichu jsme došli k Mackovu tatínkovi. Kilián postál a k mýmu překvapení začal mluvit.

„Tatí, tohle je Ondra, můj…,“ zarazil se a otočil se na nás, podíval se mi do očí, „… to je můj rytíř.“

Nikdo se nesmál. Kdyby to řekl jinde, tak Petra vyprskne první a Kryštof hned za ní a začnou si mě dobírat. Ale tady to bylo tak hezký.

„Tohle je, tatí, paní Iva a Rudolf a tohle je Petra a Kryštof a všichni dohromady mě tahaj ze všech těch sraček a mejch průserů, víš… místo tebe…“

Zlomil se mu hlas a já úplně cítil tu slzu, která opouštěla jeho oko. Stáli jsme sice za ním, ale já to cítil.

„Ale to ty stejně už všechno víš, viď?“

Chvíli tam stál a já ucítil, že bychom ho tu měli chvíli nechat samotnýho. Iva udělala krok, vzala si ode mě svíčku, zapálil jsem ji a ona šla a dala ji na náhrobek.

Kilián sebou cuknul a otočily se na nás překvapený a mokrý oči. Pak šla Petra, Rudolf, Kryštof, já. Prostě jako procesí jsme tam každej položili svoji svíčku a mýmu Macíčkovi se po tvářích koulely slzy jako hrachy a přitom, si představte, on se usmíval.

Poodešli jsme kousek stranou, ne daleko, ne blízko. Sedl si na chvíli na to místo, odkud jsem ho nedávno sebral. Pohladil párkrát ten studenej kámen. Myslím, že si povídali. Pak vstal a šel k nám. No a potom… potom se pidižvík rozběhl a já úplně viděl, že mi běží do náruče. Tak jsem ho chytil a on mi utřel nos do ramene. Byl dojatej, asi vůbec nečekal, že všichni půjdeme s ním.

„Děkuju, děkuju vám.“

Než jsme sedli do auta, slzy byly pryč a s ujetejma metrama se to prvotní dojetí, vzpomínky, lítost a stesk pomalu vytrácely z hlavy a zůstávaly už jen v srdci.

Na obědě se spřádal plán. Táta se do toho aktivně zapojil, a to nám dost bodlo. Protože jsme s Kryštofem furt nevěděli, jak to dotáhnout. Že na něj vlítnem, to bylo jasný, ale co dál? A táta nám přihrál pěknou možnost a chtěl být dokonce u toho. Měl jsem ohromnou radost, protože mýho pidižvíka nikdo mučit nebude!

Macek

Tohle mi nedělejte. U tatího jsem je pěkně představil, jak se sluší a patří, aspoň podle mýho. I když tatí už všechny znal. Jak ho znám, tak si určitě všechny pěkně obšlápl, i Rudu. Protože by svýho Macíčka jen tak někomu nesvěřil. Hahaha. To naměkko se mě drželo celou cestu až k tatímu. Ale úplně jsem sebou trhnul, když vyšla Iva s hořící svíčkou a položila ji na hrob. Jenže pak šel další a další a šli všichni! To už jsem se prostě neudržel. To bylo pro mě tak hezký a silný gesto, že si ho budu pamatovat, dokud mě Alzheimer neskolí. Byl jsem šťastnej a hrozně mě to dojímalo. Prostě, tatí, máš kluka jak placenou plačku! Ufffff.

Nechali mi pak trochu soukromí, abych mohl vypovídat i to, co je jen mezi náma Kiliánama. Byl jsem za to vdečnej, za všechno. Musel jsem mu skočit do náruče, prostě to bylo naprosto nutný! Hřbitov, nehřbitov, to bylo egal.

Pohrouženej stále do svýho nitra a myšlenek jsem baštil smažák. Mňam. Padalo to do mě jak do ruskýho tanku. Nejde si přidat? Hmmm, asi ne. Z debaty se k mým uším a hlavně do mýho mozku dostaly nicotný útržky. Kilián Chalupa? Zde! Přítomen? Eeee… nepřítomen.

U mamky to ze mě spadlo. Tentokrát jsem se totiž strašně těšil a koupil jsem jí aspoň bichli křížovek. Vyptával jsem se, co celý dny dělá? A taky proč nemá aktivní svý starý číslo. Měla teď nějaký předplacený, že s nikým volat nepotřebuje.

„No mami, ale přece budeš teď volat mně, ne?

„Jo, to víš, že jo, Macku. Víš, mám tu dobu jako přikrytou závojem, těžkým závojem, ale jo, už mi to chybělo tě nahánět! Ale to starý číslo asi zaniklo, dyť já ani nic neplatila.“

„Mamí, to neřeš, určitě bude fungovat. Já to obstarám a příště ho zprovozníme, jo?“

„Dobře, musíš mi všechno říct. Ano?“

Vzal jsem si na ni aspoň to nový číslo a půjdu pak pro novou simku. Byli jsme venku v parku. Mamka byla fajn, jen občas měla ty záseky. Tak jako se zastavila a zadívala se do neznáma, říká se do blba. Asi to ještě úplně v pohodě nebude. No ale stejně, tohle je prostě pecka!

Cestou domů jsem usnul, klátil jsem se z jedný strany na druhou. Střídavě z Ivina ramena na Petřino a zpátky. Byl jsem příjemně unavenej a stráááášně šťastnej. Tohle, co se stalo, to předčilo všechny mý očekávání. Zejtra je neděle, doma jsem se hned pocicmal s Bertíkem, pošrmrdlal zahrádku a šel si čistit svý tesáky. Z postele jsem napsal mamce a zavolal ty úžasný noviny Marťasovi. Radost nekončila, protože oni přijedou! Oni tohle léto přijedou. Jupííííí.

Jo a Ondra bude mít narozky! Tě pic. Macku, je čas na pořádnej plán! Plán hodnej prvních narozenin mýho rytíře. Ne teda, že by mu byl rok, ale chápete, ne? Přemejšlel jsem zespoda, seshora a furt mi tam vadila jedna podstatná věc. Oslava bude hromadná, sejdou se kamarádi a rodina. To mi v mejch plánech dělá neplechu. Nevyhovuje mi to, já bych chtěl něco speciálního. Hned jsem věděl co.

Slavit se to bude už v sobotu, to je tak krátká doba! Bylo mi hned jasný, že to sám nezvládnu. Potřeboval jsem nutně nějakýho kumpána, ale jsem rozhodnutej! Byl čas posunout se dál a hlavně strašně jsem to chtěl. Uvidíme, jestli mu to udělá radost. Tralala, tralala.

Dny utekly docela rychle a já měl svůj dárek vybranej. Takový korálky z černýho kamene jako náramek a k tomu ještě jeden koženej, protože kůže úúúúúú! To je tak sexy. Pár balónků a cetek. Za kumpána jsem si vybral Petru, Ivu, Karlose a Toma a do zálohy jsem měl ještě Matyho. Každej měl svoji úlohu a naštěstí nikomu můj plán nevadil, i když jsem ho neřekl celej. Iva se sice chvíli kroutila a já nevěděl, jak jí říct, že potřebuju nějakej čas bejt doma sám. Nakonec mi pomohla Petra. Nevím teda, co všechno Ivě řekla, ale ta se pak na mě jen culila. Uffff.

Takže oslava se bude konat u Karlose, nechá to jen pro nás. V pátek mě Ondra vezl za mamkou, jen na otočku. Vyzvedli jsme dědu a šli za ní. Zase jsme se procházeli venku. Na dědu reagovala se slzama v očích. Jééé, ona to bude mít mamka asi po mně. Taky jsem poslední dobou nějakej uřvanej. Oživili jsme její starý číslo, byla i ráda. Začala se vracet ke svýmu životu. Bylo to něco nádhernýho a nepřestanu děkovat všem vesmírnejm silám, bohům, ďáblům a nanobotům, který to tady maj stejně všechno v ruce. Jasná věc. V mým plánu bylo cestou zpátky Ondru začít připravovat.

„Ondro, zejtra je ta oslava, viď?“

„Jo, klasicky to bude u mamky, odpoledne. Proč?“

„No, jestli by to… jsme… nebo víš co, necháme to bejt.“

„No co, Macíku? Když jsi to nakousl, tak pěkně zpívej!“

„… oslavit to jindy.“

„Aha. No můžeme.“

V jeho hlase jsem ucítil špetku zklamání. Každej chce ten svůj den prožít po svým a já mu to teď začnu trochu bořit. Jednou stranou je mi to líto, ale vím, co dělám, že jo.

„Fajn, víš, mně do toho něco skočilo.“

„Hmmm a co?“

„Máme sezení s lidma ze školy, takže bych potřeboval odběhnout.“

„Aha, hele to neřeš, stačí popřát, ne? Stejně nejsem na nějaký oslavičky. To je pro děcka.“

Pěkně kecá! Vidím, že ho to mrzí. Prostě i velkej rytíř to má rád. Chce krájet dort, sfoukávat svíčky a tak. A chce, aby u toho byli všichni, co má rád. Vlastní poznání, hahaha.

„Super, já se tam mihnu a pak teda půjdu.“

„Hmmm.“

Chudák můj velkej Ondra vůbec netuší! Vyhodil mě doma, dal mi pusu a schlíple odjel k sobě. Můj, ach jo, takhle ho trápit. To budu mít asi zápis!

V den dé jsme se měli brzo odpoledne sejít u Karlose. Ondra stále nic netušil a myslel si, že oslava proběhne doma. Přijel tradičně na oběd. Všichni drželi basu.

Začal bejt nejistej, že tam není ségra, Kryštof a děti.

„Ondro, volala Petra, že mají nějaký trable s dětma.“

„Hmmm, no jo no. Mami, dej mi prosím ještě knedlík, díky.“

Nejistota nabírala obrátky. Nikde nic, žádný přípravy, nic. Jenže přípravy jsem zvládnul s Petrou a Magdou v baru. Nazdobili jsme to tam, připravili pohoštění, dort a všechno. Tak tak jsem to stihnul zpátky domů, než přijel Ondra.

Šel jsem ledabyle na zahrádku. Iva s Rudolfem si šli taky sednout ven. Klídek pohodička. Ondra chodil sem tam a nakonec na gauči vytuhl. V pravej smluvenej čas jsem si mu sedl na klín.

„Údine, prosím tě, mám velkou prosbu, překvápko. Halóóó, vstávat!“ pleskl jsem ho z boku do stehna.

„Co… co je? Stalo se něco?“

„Teprve stane.“

Ondra by těžce zblblej a to mi hrálo do karet. Slíbil mi, že po sprše, kterou si teda vynutil, si s ním můžu dělat, co chci. To je ale tele, takhle jednoduše podlehl… kdyby věděl… Takže si s mrmláním nechal zavázat oči. Ruda se tomu tlemil a vyloženě si to užíval. Jemu se ten můj plán líbil snad nejvíc. Dovedli jsme ho do auta, posadili ho tam a jelo se.

„Kam jedeme? Mě jako unášíte? Hele, Mackoune, ne že mě prodáš na bazáru!“

„Mno možná bych vydělal, ale uvaž, kdo by si koupil takovou starou hajtru?“ Dal jsem mu hned omluvnou pusu. Trochu jsem se teda před Ivou a Rudou zastyděl, ale co, má narozeniny.

„Ha… ha… haaajtru? Ty zmetku jeden!“

Smál se, ale na očích si to poslušně nechal. Hrál to s náma. Za chvíli jsme stáli uprostřed baru.

„Kde to jsme? Haló, je tu někdo?“

Všichni kolem se potichu tlemili, byli tam už všichni. Ondra trochu znervózněl. Bylo tam absolutní ticho.

„Jo, já jsem tady, vaši zůstali v autě.“

„Aha, Macíčku, miláčku a co bude?“

Sakra, v pikosekundě jsem zrudnul. A je to venku, přede všema. Ufffff. Petra zacpala pusu svejm dětem a Magda svejm, jinak by určitě pištěli, že velkej náčelník není Macíček a už vůbec ne nějakej miláček. No prskat se chtělo všem.

No nic, páska musí dolů.

Ondra zamžoural. Já mávnul a všichni sborově:

„Všechno nejlepší Ondrovi k narozeninám!“

Po všem tom odhalení dostal miláček privilegium popřát oslavenci jako první. Vzal jsem do ruky rudou růži a malou krabičku.

„Ondrášku, moc ti za všechno děkuju a moc tě miluju, všechno nejlepší, můj rytíři.“

Doufám, že to moc nikdo neslyšel, protože jsem se snažil mu to špitat do ucha. No nevim. Zábava se rozběhla, Ondra zářil. Jenže já ho za chvilku přišel zhasnout a zároveň se mi kolem žaludku usadila nervóza.

„Ondro, tak já běžím, hezky to dooslavte.“

„Vážně už musíš? Prosím, zůstaň ještě chvilku. Macíčku.“

Srdce mi pukalo, ale nešlo to. Omluvil jsem se, přede mnou se nenápadně vytratil Tom. Ještě jsem se ve dveřích ohlídl a uviděl Ondru, že rázem posmutněl. Karlos měl instrukce, že k večeru, teda asi za dvě a půl, tři hodiny otevře bar a pomalu to bude směrovat domů.

Před barem jsem skočil k Tomovi do auta a on mě odvezl domů. Vybalil jsem z krabičky od Matyho nástavec. A pak jsem začal s mojí první prdelní očistou. Ufff. To bylo sr… No to je jedno. A do toho Žán, kterej už otravoval dost dlouho.

„Mě v tom chceš vymáchat nebo co?“

„A proč bych to jako dělal, abys smrděl?“

„Nevím, ale hnusí se mi to. Debile.“

„No, zatímco mě to náramně baví!“ Chtěl jsem dodat čůráku, ale proč ho hned urážet, že jo?

„Děláš to snad dobrovolně, ne?“

„Hlavně to dělám kvůli tobě, ty pitomečku!“

„Dělej si to pro koho chceš, já to balím.“

Pravda je, že ze začátku s ním byla řeč a docela byl i vyrajcovanej. Jenže po první rundě skoro zalezl do břicha i s koulema. Jak to říkal ten Maty, poslouchat svý tělo. Měl jsem pocit, že mi střeva plujou po Vltavě. Škrunkalo to a šplouchalo. Nakonec jsem od sprchy na vécko běhal nahatej. Bert seděl před koupelnou a koukal na mě s pohledem: „Ty lidi jsou někdy dost divný!“

Vůbec nevím, jak bych to dělal, kdyby tady byla Iva. Maty mě po sms kontroloval, jak to jde a jestli se to stíhá podle harmonogramu. Tady se musím přiznat, chcačky nechcačky, že mi bylo dost trapně. Jako celej plán věděl vlastně už Tom, Maty a Petra a ostatní se ho asi dovtípili. Chápejte, moc fajn pocit to není, když se na to chystáte a všichni kolem vědí… Uffff. Odpovídal jsem jen pár slovy, nebyl čas.

„Maty, furt kanál.“

„Vydrž!“

Tak jsem jel dál. No nakonec se to nějak asi povedlo, ale pocit, že mám prdel jak orangutan a ještě nějak sedřenou mě vůbec nepoňoukal ke vzrušení. Ty vole, proč nám neudělali ještě jednu šukací díru? Myslím, že by se někam vešla. Dyť tohle je tak komplikovaný, chceš si vrznout a vyčerpáš se ještě před startem.

Ondra mi napsal smsku a vyřešil problém, kterej jsem ještě neměl dořešenej.

„Macku, dneska budu spát u sebe. O.“ Super.

Žána jsem nuceně vydoloval skoro až z pupíku a oholil, nechal jsem si jen vocasního kníra. Čeknul jsem čas, hmmm, snad stíhám. Sms Tomovi:

„Už.“ A všechno pobalit. Nervy zas dolehly. Taky ten pocit trapnosti mě neopouštěl. Ty volééé, jako Tom ví, že… a veze mě na porážku!

Usmál se na mě a očuchal mě:

„Vyvoněnej?“

Zčervenal jsem jak rak, tenhle den asi po stý. Rozcuchal mi háro a jeli jsme.

„Náhodou jsi to vymyslel úžasně. Je to romantický, až mu závidím.“

„Hmmm, Tome, já se trochu bojím,“ přiznal jsem se, nějak jsem začal panikařit. Co když nebudu dost čistej, co když to nepůjde, co když mě to bude moc bolet, co když…

Otočil se na mě a došlo mu, co zatím asi nikdo nevěděl.

„Co? Fakt? Kili, ty… tohle… prvně?“

„Hmmm.“

„Ty vole, já nemám slov. To je teda fakt dárek! Hele, bude to dobrý, neboj, Ondra tě má přece rád, bude vám krásně. Nenervuj se, bude to super.“

Musel se mnou nahoru a pomoct mi napsat jeden nápis na prsa. Poplácal mě po ramenu a po slovech:

„Držím moc palce! Ty seš stejně éro!“ za ním bouchly dveře. Osaměl jsem a začal kmitat.

Ondra

Už u mamky se mi to zdálo takový podezřelý. Nikde nic, nikde nikdo. Třeba zapomněli, tak nejsem mimino. No ale takový překvápko jsem už dlouho nezažil! Prdelkovi jsem se vyznal přede všema a vůbec jsem to nevěděl. Ne že bych po tomhle zrovna toužil. No co, aspoň každej ví, že od tohohle pidižvíka ruce pryč. I když má asi deset trestnejch zápisů, prej hajtra!

Nakonec všechno bylo fajn. Jenže pak, i když jsem to čekal, stejně jak kdybych dostal mokrým hadrem přes držku. Můj Macíček šel za jinejma. Mrzelo mě to tak, že jsem se chtěl už loučit a jít domů. Bylo mi teskno. Ale nějak se na mě nalepila mamka a ségra, děti a nešlo to. Byl jsem pasovanej za náčelníka v záloze. Teda náhradníka, za… Kiliána. Ach jo. Nic to přece není, vždyť má svůj program a určitě to neudělal schválně. Nemohl za to, prostě se to nějak blbě sešlo. Hmmm, ale stejně.

Večer už jsem nemohl vydržet a stejně mě ještě zdržel Kryštof s plánama na tu pražskou akci. Než jsem se utrhl, tak stejně Karlos řekl, že bude otevírat, ale ať zůstanem, jak budem chtít.

Naši šli a já taky. Maty mi nabídl, že mě hodí domů. Ani jsem neměl chuť, ale přemluvil mě. Vůbec se mi nechtělo se s nikým bavit. Nálada pod psa. Kiliánovi jsem napsal, že budu doma, a teď mi strašně chyběl. Měl jsem blbec jet k mamce.

Počkat, co to je? Na prahu mýho bytu byla obálka. Asi nějaký letáky, co kdo blbne? Na obálce ale bylo moje jméno, ručně psaný. Začal jsem mít rozechvělej pocit, to písmo jsem poznal.

„Můj milovaný Ondrášku, mám pro tebe připravený ještě jeden dárek, jako ty pro mě, tenkrát pod polštářem, pamatuješ? Najdeš ho, když půjdeš podle šipek. Doufám, že navždy a jedině Tvůj Macík.“

Ha! On nezapomněl na můj – Bertův dárek pod polštářem? A taky mi něco nachystal.

Nedočkavě jsem otvíral a zaboha se nemohl strefit do zámku, sakra. Jupí! Macíček mi dal ještě dárek! Jak kdyby mě v tu chvíli někdo naspeedoval. Ten můj uličník! Co asi teď dělá? Hmmm.

Nakonec se mi podařilo zdolat ty zatracený dveře. V mým minimalistickým bytečku byly na podlaze papíry se šipkama. Šipky vedly do ložnice. Otevřel jsem dveře a s otevřenou hubou zíral.