Macek – 25. Lavička

Ondra

Pidižvík byl zpocenej jak dveře od chlíva. Za chvíli zas drkotal zubama. Sice byla noc, ale za zkoušku nic nedám.

„Peťo, spíš?“

Za chvíli po tý smsce volal.

„Stalo se něco, Ondro?“

„No Kilián má horečku a…“

„Kolik?“

„37,9.“

„Dej mě nahlas… Ahoj Kili, co vyvádíš?“

„Ahoj, no byli jsme na kole a potom v noci se mi udělalo blbě a mám zimnici.“

„Bolí tě krk? Břicho? Hlava? Na hrudníku?“

„Ne, nic mě nebolí, možná ty nohy z toho kola. Jsem jak mátoha.“

„Zvracel jsi? Nebo průjem?“

„Ne, nic.“

„Ondro, promačkej mu trochu břicho, pro jistotu.“

Kilián trochu povytáhl překvapeně obočí a stahoval si peřinu stranou. Si tady mám hrát na doktora? Hmmm, čeho já se ještě dočkám!

„Sáhni mu hlavně dolů, aby to nebyl třeba slepák.“

Tak jsem třema prstama začal Prdelkovi prohmatávat břicho. Uffff, měl jsem co dělat. Vyšetřil bych ho celýho, jenže on se drkotal a ještě víc zrudnul. Prostě za jinech okolností by to bylo sakra zajímavý, chichichi.

„Kiliáne, nebolí to někde? Nic?“ zjišťoval Petr.

„Ne, nebolí.“

„Ondro, má to měkký? A promačkal jsi mu to břicho i dole pod trenkama?“

„Jo, je měkký. A jo, i dole.“

„Dobře. Kiliáne, kdybys měl přes 38, vem si paralen. Před tím kolem jsi byl v pohodě?“

„No moc ne, byl jsem hrozně unavenej a nevyspalej.“

„Tak co lezeš na kolo? Dostaneš před prdel a Ondrouš taky! Jste vážně jak malý! To budeš mít možná z toho kola, jsi zas přetaženej. Kdyby se to zhoršovalo, jeďte na pohotovost. A odpočívat! Ondro, zítra ho celej den nepouštěj z postele, jasný?“

Kilián se rychle zachumlal. Petr měl pravdu, mohli jsme to kolo odložit. Taky jsem měl celkem dost, a to byla jen malá projížďka. Jenže já jsem kus chlapa, ale co tenhle vychvíst? Možná taky ty nervy, určitě toho za poslední dny moc nenaspal. Sakra, ještě aby se zas octnul ve špitále.

V křesle se mi spát nechtělo a samotnýho ho nechat taky ne. Takže jsem si přitáhl matraci ze svý postele. Než jsem se zavrtal, tak jsem si k němu ještě sednul.

„Kdyby se něco dělo, tak mě vzbuď, ano?“

„Ano a děkuju.“

„Počkej, ještě změříme teplotu.“

Zvednul ruku a strčil jsem mu tam teploměr.

„Máš to stejný. Tak zkus spát, jo?“

„Hmmm. Dobrou.“

Zalezl jsem taky pod peřinu a znova jsem v myšlenkách bloudil po tom bříšku, který zrychleně dejchalo a bylo opravdu měkoučký a jemňoučký. Od pupíku dolů se mu táhl takovej úzkej proužek chlupatýho kožíšku. Když jsem zajel prstama trochu pod gumu trenek, abych ho prohmatal ještě kolem toho slepáku, tak se ten dech na chvilku úplně zastavil. Bříška mých prstů narazily na místo, kde ty chloupky zmohutněly. Trochu jsem cuknul zpátky. Bylo mi teda líto, že Kilián stůně, ale stejně jsem usínal s naprosto tvrdým.

Macek

Petr dirigoval Ondru, že mi má promačkávat břicho. Kdyby mi nebylo tak hnusně, možná bych si to i užíval. Zrovna jsem nebyl ve formě, ale to neznamenalo, že Žán byl na tom stejně, znáte to. Tyhle zrádci se na svý majitele moc neohlížej. Když Ondra zajel prstama pod mý spací trenky, tak jsem myslel, že budu mít infarkt. Cítil jsem, že se pomalu dotýká míst, kde začínám bejt chlupatej. A to už začínalo bejt Žánovo výsostný území a Žán začínal vstávat. Prej jestli to mám měkký! Spíš to vypadalo, že tady bude za chvíli něco pěkně tvrdý. Naštěstí byla prohlídka zdárně u konce. Hned jsem hrábl po peřině a šupajdil pod ni. Bylo to akorát, blbě neblbě, Žán zas stanoval.

Znova jsem dostal teploměr do podpaždí. Pak se Ondra natáhl kousek ode mě na matračku. Lehl jsem si na bok a skrčil jsem se. V tý nastalý tmě jsem se nebál a pozoroval jsem ho. Do pokoje dopadalo hodně slabý světlo, za chvilku jsem si přivykl a pozoroval siluetu jeho tváře. Bylo to krásný takhle usínat. Lepší než s Bertem. Mohlo by to bejt ještě lepší, kdybych zaplul k Ondrovi. Nebo on ke mně. Hahaha.

Ráno jsem se vzbudil dřív než Ondra. Bylo mi už o hodně líp. Horečka byla určitě pryč. Teda ale tohle nemůžu vydržet! Dole na matračce se vyvaloval ten můj svalnatej idol. Měl tričko vyhrnutý skoro u krku a peřinu objímal pod sebou. Vystrkoval na mě zadek. Ležel jsem natočenej k němu a tiše jsem se pásl pohledem. Vyklenutý půlky přecházely do statnejch stehen. Jedna noha pokrčená, druhá natažená. Tyjo, musím někde zjistit, jaký má číslo těch ploutví. Fascinoval mě ten pohled, no nejen mě, takže budu muset zůstat pod peřinou. Ondra se začal vrtět, otočil se na záda. Jeho tvář byla tak klidná, zavřený víčka a tiše oddechoval. Sledoval jsem každej milimetr čtvereční na tý krásný tváři a strašně moc bych se jí chtěl dotknout. Zjistit, jaká je na omak, co vlasy? Jsou jemný? To vyhrnutý tričko odhalovalo bříško, měl všude snědší kůži. Jak spal, tak vypadal celej tak roztomile, tak přístupně. Jenže pak mi pohled sklouznul níž. Ty voléééé! Já si už od patnácti říkám, kdy mi konečně ty ranní stojáky skončí, a teď koukám, že Ondra má naprosto totožnej problém jako já. To trvá tak dlouho? Do kolika? Ty vole to budu chodit ráno se stanem i v důchodě? Do prdele, proč nám to ty vocasové dělaj?

No prostě jsme vstali tři, Ondra ještě spal. Jeho trenky byly fakt napnutý. Uffff. Teda to musí bejt pořádnej kus, takovej objemnej, jakože dost tlustej. Fíha. Nemohl jsem odtrhnout oči. Jenže Ondra se vzbudil, chvíli mžoural a pak mu padnul pohled na mě, pak uvědomění a rychle přes sebe hodil peřinu a zrudnul.

„A… ahoj Kiliáne, jak je ti?“

„Dobrý, je to lepší.“ Rudnul jsem úspěšně taky.

Sedl si a pak vystartoval pryč. Stihl jsem jen zahlídnout, že ten ranní stoják mu ještě držel. Teda tohle mít v sobě, tak jsem prokuchanej skrz a je jedno, jestli začne zepředu nebo zezadu. Jak tohle může někdo dostat do sebe? Jenže já a Žán jsme zahořeli novou horečkou, tohle bysme teda rozhodně chtěli mít v sobě a hodně hluboko! Co nejhloubějc. Žán si jen pomlaskával a já byl nadrbanej na to nechat se vykuchat.

Za chvíli přišel Ondra s teploměrem. Situace v našich bojových liniích se uklidnila, na obou frontách. A já začal mít pocit, že jsem kuře a kolem mě se motá starostlivá kvočna. Kdybych byl vajíčko, tak mě určitě vysedí. Hele, přiznávám se bez mučidel… mně to dělalo táááák dobře. Celej princ Kilián si bažil, skoro chrochtal. Čaj do postele, rohlíky do postele. Když mi přinesl ten čaj, tak jsem si zahrál hru… chci se ho dotknout, teď hned, je to prostě nutný!

„Tady máš čaj s medem a citrónem. Vypij to horký!“

Jenže já se trochu víc posadil na posteli, natáhl si peřinu až po krk a otevřel pusu. Jasný znamení pro Jasnýho pána.

„Kiliáne, napít se snad zvládneš, ne?“

Ach jo, já chci full servis! Chvíli jsem ještě koukal, Ondra zatřepal hlavou a dal mi napít.

„Nepálí to?“

„E – e…“ a zas jsem otevřel klapačku. Takže jsem získal další chvíli, po který jsem tak toužil. Seděl u mě na posteli, byl bokem nalepenej na můj bok, sice byla mezi náma peřina, ale já jsem byl v sedmým nebi. Kašlal jsem na to, že jsem vypadal jak nemožný mimino, já hodlal využít každou příležitost ho mít blízko. Držel mě za hlavou a dával mi napít. Cejtil jsem se jako nějakej šejk, co si neutře ani zadek. Teda po tom jsem znova netoužil, ale tohle bylo fajn. Moc fajn.

Pozdějc za mnou zašel tatí a řekl mi, že by mě hnal! Já vysvětloval, že nejsem línej se napít a tak, ale že v tom je něco jinýho. Jenže on to nepochopil. Prej by mě měl Ondra hnát svinským krokem, abych nebyl povaleč. Ale tatí, to teda já fakt nejsem!

Ondra

Teda probudit se a cítit, jak na mně visí Prdelkův pohled, tak to mně vehnalo krev i do tváří. Hlavně když jsem si uvědomil, na co tak vejrá. Jo, tam už bylo krve nahnáno dost, sakra. Musel jsem rychle utéct a uklidnit se ve sprše.

Když jsem přišel s čajem, tak se ten drzoun posadil na posteli, vytáhl obočí, trochu vykulil oči, začal s nima koulet jak neviňátko, rty pevně stisknutý. Pak jen otevřel pusu. Co jsem s ním měl dělat? Vrátila se mi ta nemocnice. No dobrá, já tě teda napojím, ty hříbě. Jednou! Sedl jsem si k němu a zdálo se mi to, nebo se ke mně přitiskl? Oči už vykulený neměl, ale byly takový spokojený. Jen jsem si řekl, Ondro, ty jsi ale pěkný pako.

„Dál už budeš pít pěkně sám!“

„Ano.“

„A nedělej si ze mě srandu a služku!“ cvrnknul jsem mu ukazováčkem do frňáku.

„Hmmmm,“ culil se u toho vítězně.

Prej, hmmmm. No dobře. Možná se pletu, ale pidižvíkovi evidentně dělá dobře, když se o něj někdo stará. Musel jsem aspoň na pár hodin do práce. Mamka slíbila, že na něj koukne. Byl už celkem v pohodě. Sprchu jsem mu ale nedovolil, uvidíme k večeru.

Když jsem se vrátil, tak mi mamka referovala, že Kilián dost spal. Občas tam nakoukla. Na oběd si došel dolů a pak zas chrněl. Ale jinak sekal latinu.

„Pane Ondro, já bych potřeboval do tý sprchy, jsem celej ulepenej!“ žadonil a házel na mě psí oči.

„Jojo, ale rychlou, tak mazej.“

Ulepenej. Wau. Sprcha. Wau. Měl bych bejt muška a zaletět se podívat. Prdelka se bleskově vymotal z peřiny a utekl do sprchy, zase bosky. Než jsem mu stihl říct, ať si vezme něco na nohy. To je prevít. Mamka mu přišla výjimečně převlíknout peřinu, protože o tohle se normálně stará sám. Taky co jí nedá do koše na prádlo, to mu nevypere. Koukal jsem, že tam měl zrovna pěknej čuchník, ani jsem si včera nevšiml. Na židli trička, spodky, hozený kalhoty, pod tím na zemi věci z kola. A pod stolem měl zakopnutý další trenky a ponožky. Tak pěkně, další záznam do trestníku.

„Zapluj ještě do postele a zejtra si tady koukej uklidit!“

„Co?“

„No co? Máš to tady celý rozpinďouřený, támhle spodky, ponožky, bordel na židli…“

Už se nadechoval, že se začne dohadovat, ale pak jenom vyfoukl vzduch a stačilo mu, že na mě koukal jak belzebub.

„Hmmm.“

K večeru přišel Kryštof, že prej ho něco napadlo, jak na ty vymahače. Došel jsem pro toho našeho bordeláře. Už se zase hrnul dolů jen tak bos.

„Kiliáne, neštvi mě! Koukej si vzít ponožky a pantofle. Měl jsi včera horečku. A sypej!“

Předváděl mi, jak nejpomalejc si umí navlíkat ponožky. Kroutil jsem očima. Když šel kolem mě, tak nafoukl tváře a jak malý děcko na mě zaprděl pusou. Hned mi vylítla ruka, panečku, ta sedla rovnou na půlku. Hajzlík jeden, jen poposkočil a se smíchem běžel dolů. To tě jednou přejde, chlapečku. Další záznam…

„Hele, Kiliáne, moc toho o nich nevíme. Na smlouvě jsou vymyšlený adresy, telefony nefungujou. Nic. Takže bohužel, musíš je pomoct odhalit, když se s nima uvidíš.“

„Ne, to ne! Neblbni, Kryštofe, ještě mu něco udělají! Nebude dělat volavku!“

„Ondro, jinak to nejde. Jak je chceš najít? Máš něco lepšího?“

Neměl jsem.

„Mezi lidma mu nic neudělají. Maximálně dostane pár facek. To, Kiliáne, musíš přežít. Ale aby nebyl úplně bez pomoci, tak jsem to vymyslel takhle. Budeš se muset na nějakou dobu vzdát soukromí. Dostaneš do mobilu sledovací apku. Já a Ondra a možná i Tomáš tě budeme moct lokalizovat. Bude to po nezbytnou dobu. A dostaneš ještě tenhle starej seniorskej mobil. Ten budeš mít v batohu, nevyndávej ho. Bude ztlumenej, ale je tam SOS tlačítko. Takže když bude ouvej, zašátráš v batohu a uvnitř ho zmáčkneš. Kdyby ti vzali mobil, tenhle ti snad nevezmou. Budeš se muset furt držet mezi lidma. Když budeš chtít někam jít, budeš to hlásit Ondrovi. Na odlehlých místech, třeba ze zastávky k vám do tiskárny, by bylo dobrý ho nějak doprovodit. Jinak dělat všechno jako normálně. No a bylo by nejlepší je nějak vyfotit, nahrát nebo cokoliv. Když je uvidíš, hned budeš mačkat SOS. Nám to pošle smsky a budeme se někdo snažit hned jet za tebou. Takže musíš zdržovat a tak. Kdybys s nima mluvil, ideální by bylo pustit na mobilu nahrávání.“

„Kryštofe, teda dobrý, ale je to nějaký děravý.“

„Ondro, já vím, jenže já nic lepšího nemám. A nechat ho sledovat se mi zdá přehnaný a můžou si toho všimnout. Co ty na to, Kili?“

„Mně se to zdá cajk, já to zvládnu! Ondro, nebojte.“

Všechno jsme to nainstalovali, vyzkoušeli. Domluvili jsme to i s Tomem, smsky budou chodit nám třem a musíme se vždycky domluvit, kdo pojede. Prdelka si odpočinul, prospal se a byl dobrej. Budu ho muset začít trochu honit, aby zesílil, přece jen mám na tom kole svý plány. Teda jako honit, a ne honit.

Macek

To bude jak v hodně slabý Bondovce. Už se vidím, jak před něma šátrám do baťohu a mačkám tlačítko pomoci a nebudu ho moct najít a oni to poznaj… No do prdele. To bude akce. Nejhorší je, že nevíme, kdy to přijde. Ve škole by to bylo ještě docela v klídku, tam je hodně lidí. Ale jinde? Ondra koukal dost nesouhlasně, ale moc nám toho nezbejvalo. Jít na policajty skoro s ničím, tak to odloží, nebo si budou myslet, že si to vymejšlím. Jen si vzpomenu, jak se mnou jednali, magoři.

Po necelým dnu už mě vůbec nebavilo se válet v posteli. Ale prej musím odpočívat, připadal jsem si jak princátko na hrášku. Volal jsem si s dědou, psal všem zahraničním stážistům a taky konečně koukl do mailu a to mi moc radosti neudělalo. Napsala mi doktorka Bláhová z Prahy. Prej jede na nějakou stáž za kopečky a všechno po ní přebírá ten protivnej doktor Hruška. Jen o něm slyším, mám vosypky. Kentaur, fosílie, děs a hlavně debil. Prostě nepříjemnej byrokrat. Další část mailu vypadala líp. Mamka se zlepšuje a ta hysterická reakce se už neobjevila. Bodejď jo, když jsem tam od tý doby nebyl, že jo. Navrhovala, že časem, až ten Hruška dá vědět, že by se to mohlo zkusit znova. Teta tam prej občas chodí. Budu jí muset zavolat. Vůbec bych se měl víc starat. Jako mám tam jít znova? Dyť to já nezvládnu! Jak to mám vydržet? To nedám, jen jsem si na to vzpomněl, už mi začaly slzet oči. Uffff. Tohodle jsem se opravdu moc bál. Nechtěl jsem to znovu opakovat. Jenže kvůli komu? Hlavně kvůli sobě, protože jsem se tam minule skoro složil. Ale třeba by to mohlo pomoct, na druhou stranu, přece to tak nezůstane nafurt? Budu to muset vydržet, je to moje maminka. Bylo mi moc teskno, zalezlej pod peřinou jsem hledal klid. Odsud se zdály ty trable nějak vzdálenější.

V pondělí začala akce. Byl jsem z toho trochu nervózní, žádný setkání s nima nebylo příjemný. Jak jsem byl celej napnutej, kde se ti dva mamlasové objeví, tak jsem všude špízoval, všeho si všímal. Než jsem někam šel, očekoval jsem si, co a jak. Furt oči na šťopkách. No hotovej špion. Potom mě to trochu začalo prudit. Musel jsem hlásit, kdy chci jet ze školy do tiskárny. Jel jsem normálně emhádéčkem, kdyby mě náhodou sledovali, tak aby si nemysleli, že jsem nějak hlídanej. Tomáš stál v autě u zastávky a vzal mě pak ten kousek do práce. Pár dnů uběhlo a nic. Jednou mě vezl Ondra, jednou Tom. Začal jsem mít pocit, že jsem na obtíž a akorát otravuju.

Časem taky ta moje ostraha otupěla. Už jsem okolí tak moc nesledoval. Ale stál při mně anděl strážnej, tatí, dík. Měl jsem namířeno do menzy do bufáče. Rozhlížel jsem se a na parkovišti jsem zahlídl, jak ten jeden magor leze z auta, rozhlíží se a druhej vylezl taky. Uhnul jsem rychle pohledem pryč a začal se bavit se spolužákama. Naštěstí nás šlo dost. Po očku jsem je sledoval. Postávali u auta a pozorovali mě. Zaplul jsem do menzy a zmáčknul tlačítko na tom Aligátorovi, nebo co to bylo za pádlo. Ufff, co teď? Byl jsem z toho najednou vyjukanej. Začal jsem se cejtit fakt jak lovená zvěř. Sakra, měl bych je zkusit nějak vyfotit. Z menzy se mi moc odejít nechtělo. Budova menzy byla velká a měla docela prostornou vstupní halu, bufet byl u její zadní strany dole v přízemí a okolo byly židličky a stolečky. Na boku byla trafika s takovým papírnictvím a kopírkou. Menza samotná byla v prvním patře. Na jedný straně haly byly velký okna, když jsem se podíval hodně ze strany, tak jsem to jejich auto trochu zahlídl. Oni tam asi už nebyli. Hmm, sakra, ještě aby přišli sem.

Vocapnul jsem Ondrovi: „Jsem v menze v bufetu. K.“

Pak mě napadlo, že z vécka by možná bylo vidět líp. V kabince bylo okýnko nahoře u stropu. Super, jenže jak tam sakra vlezu? Vzal jsem koš, vysypal z něj papírový ručníky a dal si ho na mísu. To byl ten správnej výhled, akorát na parkoviště. Já vám dám, zmetci! Vyfotil jsem pár fotek auta. Rychle jsem přelít fotku, a jo, značku z toho asi vyčtem. Šmíroval jsem dál z hajzlíků, ale ty dva už se u auta neobjevili. Za chvíli mi přišla smska, že mám jít ven, že tam je Pája a natáčí na telefon okolí.

Ten barák měl nad vchodem takovou velkou placatou střechu, kterou držely zděný sloupy. Šel jsem pomalu, hlavně nic neuspěchat. Skrz velký okna se záclonama, co se tady táhly kolem vchodu, jsem viděl ty dva, jak před menzou postávaj. Ty záclony byly důležitý, protože dovnitř nebylo tolik vidět. Ty hajzlové byli trpěliví. Před menzou byly různý hloučky lidí a na druhý straně vchodu jsem viděl Páju, protentokrát mýho zachránce. Tak teď, jak to sehrát. Chtěl jsem to udělat tak, že bych si jich jako vůbec nevšiml. Jak jsem vylezl ze dveří, tak jsem hned zamával na Páju. Měl u ucha telefon a s někým mluvil, ale zamával mi taky. Šel jsem rovnou k němu a koutkem oka jsem si všimnul, jak se ty dva rozešli ke mně, ale jak uviděli, že si máváme s Pájou, tak zůstali stát. Padnul jsem mu kolem krku, vytřeštil na mě oči. No co, v Bondovkách to je normálka.

„Čau Pájo, cicmej se se mnou.“

Přilepil jsem se k němu fakt hodně a začal jsem se s ním otáčet, abych ten telefon aspoň podle citu natočil na ty dva. Pája jako furt mluvil kraviny do founa a já s tím pomalinku točil sem tam. Uffff. Za chvíli to sbalil, nevypadl z role, obejmul mě oběma rukama a zvedl ze země. Zatočil se mnou a šli jsme k jeho autu. Rychle jsem vylovil ještě founa a zkusil nenápadně natočit jejich auto, hlavně tu značku. Tu jsem se snažil zapamatovat, ale jsem na to pitomeček.

Chtěl jsem, abysme je sledovali, ale Pája měl příkaz mě přivézt do tiskárny. Asi si pan Jasný-kvočna chtěl zkontrolovat, jestli jsem se choval podle instrukcí a jsem celej. Hahaha.

Nahrávky byly dost rozmazaný. Na kompu se nám jakž takž zjevili ti dva hajzlové. Přece jen trochu vidět byli. U auta jsme měli víc štěstí. Fotky z vécka byly dobrý. Takže jsem je naposílal Kryštofovi.

Za nějakou dobu už jsme mířili já, Ondra a Kryštof do toho baráku, kde jsem byl zavřenej. Moc mi to teda příjemný nebylo, trochu jsem se rozklepal.

„Kryštofe, je to nutný, abych tam šel?“ zastavil jsem se před policajtama.

„Kili, je to naprosto nutný. Co jsi vyjukanej? Jdeme přece s tebou, ne? Tak se seber a jdem.“

„Bude to dobrý, Kiliáne, neboj,“ usmál se na mě Ondra.

Nakonec došlo na podání trestního oznámení, vypověděl jsem všechno, co jsem věděl, snad i to, jaký jsem měl trenky, když jsem Martině podepisoval tu smlouvu.

„Je pravděpodobné, že to budou zkoušet znova. Dáme na pana Chalupu pozor, zítra u školy bude náš člověk. Pane Chalupo, zkuste se jim nevyhýbat. Máte někdo dva tisíce?“

„Jo, tady.“

„Dobře, zaprotokoluju číslo té bankovky, tuhle jim dáte, pane Chalupo, ano?“

„Ano.“

No tak Bondovka asi teprve začíná. Safra.

V noci jsem docela unavenej zaplul do peřin. Spát jsem ale moc nemohl, převaloval jsem se z jedný strany na druhou. Bert chrápal, hmmm, aspoň někdo má sladkej život. Bál jsem se toho zejtřka, co když nepřijdou? Chtěl bych, aby přišli, aby to bylo už za mnou. Měl jsem radost, že jsme to dneska zvládli a že nás benga neposlali někam. Možná mají trochu černý svědomí, protože tenkrát mi to udělali podle mě neprávem. Tenhle policajt byl celkem normální, ani mi nějak nedával najevo, že jsem pěkně blbej a nalítl jsem. Byl jsem rád, že se nám to dneska povedlo. Už říkám nám, a ne jen mně? Tatí, to je super, viď?

Ondra

Už několikátej den se hryžu do rtů, jak jsem nervózní, než se Kilián tady vykubalí zpátky. Zatím se ty magoři neukázali. Ale nakonec to klaplo. Nouzová smska přišla v pěkně blbou chvíli. Já měl zrovna na telefonu největšího zákazníka… Tomáš ke mně vlítnul s Pájou.

„Já pojedu, je ve škole?“

Zakejval jsem a poslal jsem Pájovi polohu. Do prdele, ještě že nás je tu víc. Všechno bylo domluvený, tak snad ho tam vyzvedne v pořádku a pidižvík nebude dělat nějaký hrdinský činy.

Nervoval jsem se, ale pak to bylo dobrý. Dorazili v pořádku. A hlavně měli ty fotky a videjko, takže taky dobrý. Vyrazili jsme na policii. Kryštof tam podal trestní oznámení, byl domluvenej s tím „známým“, kterej tenkrát převzal Romanův případ. Kilián vyprávěl od začátku celej příběh. Bude muset přijít svědčit ještě Karlos, podepisovali to tenkrát v baru a taky tam proběhla ta splátka.

Koukal jsem na Kiliána a viděl jsem, že se mu klepou ruce. Asi ty zážitky z tý vazby ožily a možná hlavně to, co se dělo potom. Muselo mu bejt těžko, snad to zvládne!

Ten policajt byl fakt příjemnej, a když viděl, že Kilián tady nepovídá nějaký báchorky, tak vymejšlel možnosti. Až mě to překvapilo. Vypadalo to minimálně na nějaký podvodný jednání a kdoví co ještě. Museli jsme mu věřit, že to zvládnou a Kiliána ochrání. Potřebovali přímej důkaz a přitlačit je pak ke zdi. Já se teda zejtra vydám ke škole taky. Nemusí o mně nikdo vědět, někde se tam zašiju. A jestli mi na Prdelku někdo šáhne, tak se mi splaší kladiva.

Schválně jsem jel spát k sobě. Ráno jsem byl na místě brzo a šel to omrknout. Poflakoval jsem se pak celý dopoledne po bufetu, venku, zase v bufetu. Na mobilu jsem měl jejich fotky sice rozmazaný, ale aspoň něco. Taky fotku jejich auta.

Kolem oběda na parkoviště přijelo to známý auto, značka seděla. Vylezli ty dva týpci. Kolo bych si o ně neopřel, rádoby drsňáci. Mě by teda nepřesvědčili. To se jim to machruje, na studenty! Kožený bundy, holý hlavy… a taky určitě prázdný. Začali se poflakovat kolem jako já. Uklidil jsem se před školu. Za nějakou dobu se objevil pidižvík, skenoval nenápadně okolí. Rychle jsem se otočil zády, kolem byli lidi, takže si mě snad nevšiml. U menzy se ten kluk trochu zapomněl, udělal to schválně, protože celou dobu byl mezi lidma. Vybral si takovej koutek celkem stranou a za křovím. Z mojí strany jsem tam trochu viděl. Ty dva ho tam odchytli, jeden ho vzal kolem ramen. Chvíli tam něco řešili, vypadalo to, jako když se sejdou starý známý. Pak se to všechno seběhlo rychle. Najednou se Kilián předklonil! Co? Zas dostal do břicha? Batůžek mu spadnul na zem. Ty dva odcházeli směrem k parkovišti. Vyrazil jsem! Klouby jsem měl zaťatý do běla. Zmrdi! Najednou vidím, že na parkovišti vylezli z auta dva chlapi. A další dva se v tu ránu objevili za těma týpkama. Přišli k nim, zdálky jsem viděl, jak se tam pošťuchujou, pak ty dva stíny vytáhli bouchačku a zbylý dva je sebrali, dostali želízka. Tak a máme to.

Už jsem byl u Kiliána, funěl tam u toho křoví. Vytřeštil na mě oči.

„Jsi v pořádku? Ukaž.“

„Co… co… co tady…? Jo jsem, jen jsem dostal do břicha.“

Z bundy vytáhl mobil a ukázal mi, že stále nahrává. Zastavil to.

„Ty jsi takovej šikula! Paráda!“

Usmál se trochu pokřiveně. To už k nám docházel jeden z policajtů, taky pěknej drsňák.

„Mladej, jsi oukej? Nepotřebuješ ošetření?“

„Ne, pane, děkuju.“

„Dobrá, takže jsou zadržení a další věci vám řeknou u nás. Můžete přijít odpoledne? Šéf tam bude.“

„Jo, jsme už domluvení,“ řekl jsem mu, vzal baťůžek, Kiliána pod křídlo a šli jsme. Auto jsem měl na jiným parkovišti.

„To teda bylo! Pane Ondro, viděl jste to? Myslíte, že mě už nechají?“

„Určitě, Kiliáne. Bude to dobrý, uvidíš.“

Macek

Dopadlo to suprácky! Bude ze mě za chvíli minimálně Spajdy! Karlos při poznávačce identifikoval, že pro tu splátku v baru byli tihle dva. Zabavená bankovka, fotky, můj jedinej doklad o zaplacení s podpisem toho magora. Byl tak blbej, že se podepsal opravdovým jménem. Moje nahrávka z tý předávky se taky celkem hodila. Když se totiž slyšeli, tak jim došlo, že jsou v prdeli, a začali postupně zpívat. Organizoval to nějakej chlap, co má bordel někde u nádraží. Zjistilo se potom, že tam je i nelegální herna. Taky to nebyli úplně svatouškové, ale naštěstí žádná mafie. Začali bonzovat jeden na druhýho. Neměli vůbec žádný oprávnění poskytovat půjčky, takže nedovolený podnikání a další a další. Časem se podařilo zjistit i další oběti, takže suma sumárum toho bylo dost. A hlavně je to pryč, je to za mnou. A víte co? Nemusím už nic platit, prej ty peníze stejně půjčovali z nelegálních výnosů.

Mně vám spadl takovej kámen ze srdce, že jsem se z toho prostě posral. Doslova. Teda naštěstí ne do gatí. Doma to na mě všechno dolehlo a začalo mi to kroutit břichem a běžel jsem. Byla to nejvyšší intenzita. Podle měřítek, co jsme mívali s Marťasem, to byl stupeň: vychcal jsem se prdelí.

Byl jsem ale šťastnej jak blecha. Je to za mnou!!! Tralala tralala.

Večer jsem spokojeně udělal hajají, drbal našeho chlupáče a rozjímal dlouho do noci, co všechno se se mnou v posledních měsících děje. A dal jsem si úkol: ještě dorazit strejce.

V sobotu se u snídaně objevil i pan Jasný. Iva mě vítala kvakvaem a chlebem s medem. Mňam.

„Kiliáne, tak povídej, jsme s Rudolfem strašně zvědaví.“

„Jé, to bych se měl ještě převlíknout, já nevěděl… teda dobrý ráno, dobrý den, pane Jasný.“

„Lapni, jez a povídej!“

Pan Jasný byl taky dost zvědavej.

„… no a tak jsem měl ty peníze, který byly už zapsaný, to číslo, chápete? Celkem mě to vycvičilo a já je uviděl a stihnul jsem si zapnout nahrávání ve founu, teda v telefonu. Zkoušel jsem to už před tím, z tý kapsy to bylo celkem obstojně slyšet. Šumělo to, ale bylo slyšet, jak mi vyhrožujou, jak straší, že to nikdy nesplatím, že zas za měsíc už bude splátka tři litry. Usvědčili se sami.“

„No tak zaplať pánbůh, že to takhle dopadlo. Bála jsem se. Teda do čeho ty se ještě nedostaneš.“

„Kiliáne, jsi šikula, vzali jste to za správnej konec. Už bude klid. Hlavně si to pamatuj a trochu příště přemýšlej.“

„To já už budu, to jo, to já jo.“

Pan Jasný se na mě usmíval a Iva taky. Bertík už mě tahal ven.

„Hele a myslíte si, že by se dalo něco udělat i s mým strejdou?“

„Tak hele, ty hele,“ chechtal se pan Jasný. „Určitě, musíš chtít sám, běž za Kryštofem, oni ti s Ondrou zas pomůžou. Jsem rád, že to chceš řešit! A už běž, nebo to Bert už nevydrží!“

A já měl taky radost, vyběhl jsem si vzít tepláky a šel s Bertíkem na prochajdu. Usmíval jsem se jako blbeček a házel mu klacek. Začíná to bejt nějaký moc v pohodě! Nebude to nuda?

Když jsem si rychtoval zahrádku, tak mě napadlo, že bych mohl udělat takový poděkování. Napsal jsem smsky Kryštofovi, Ondrovi, Karlosovi, Tomovi, Pájovi a taky doktorovic. Nakonec všichni mohli, jen Tom jel někam mimo a Karlos se urve. Ještě zbejvalo pozvat Jasných.

„Chtěl jsem vás večer pozvat na posezení. Víte, chtěl jsem vám všem poděkovat.“

Paní Iva s Rudolfem na mě zůstali překvapeně koukat.

„Rádi, jasně a kam?“ vzpamatoval se první pan Jasný.

„No jen sem.“ Možná bych je měl pozvat do restaurace, ale na to nebyly fondy.

Zajel jsem do sámošky a nakoupil, co mě tak napadlo a co jsem mohl utáhnout. Odpoledne jsem zabral kuchyň. Iva s Rudolfem odjeli na nějakou návštěvu. Bert mi ochotně asistoval a každý upadlý kolečko salámu nebo kostka sýra nenávratně zmizely v jeho hladovým krku.

„Berte, neňufej do mě, mně to pak padá!“ napomínal jsem ho stále dokola a on jen vrtěl ocasem. Moc se mi to nedařilo, v hlavě jsem měl úplně jinou vizáž těch svých výtvorů. No holt nemám žádnou knedlofakultu. Plněný vajíčka jsem vzdal, nakrájel jsem je na chlebíčky. Ale fakt jsem se snažil, to zas jo.

Ondra

Prdelka mě zve na večer domů. Vím, že přijel taťka, stejně jsme se chtěli sejít, ale to on nevěděl. V sobotu jsem byl cvičit s Lukášem, měl bych vytáhnout i Kiliána, ať trochu zesílí. Musíme naplánovat zas to kolo. Teď toho bylo hodně, ale zítra by to možná šlo. Už zítra? Konečně? Rozbušilo se mi srdce.

Doma už bylo dost lidí. Nějaká oslava? Hmmm, je tu i Pája a Karlos s Magdou? Kilián běhal sem tam, nosil na stůl talíře s chlebíčkama, jednohubkama, talířky s olivama a nakrájeným sýrem. Vypadalo to docela pěkně, některý chlebíčky byly jak po obrně, ale bylo to milý. Asi už to bylo podle jeho představ a zjednal si pozornost. Stoupnul si před nás a v ten moment celej zrudnul a třásl se mu trošku hlas.

„Já to… moc děkuju, že jste přišli. Ehm… Chtěl jsem vám všem moc to, poděkovat, že mě taháte z bryndy, a teď když se to povedlo tamto, tak jsem vám to chtěl říct. Moc si toho vážím, co pro mě děláte. No mně to moc nejde, takhle mluvit… ehm… no já bych to bez vás nezvládnul. Hlavně teďka Kryštof, Ondra, kluci, Pája, všichni jste mě…,“ teď se tomu klukovi ušatýmu hlas zlomil úplně, „… zachránili, zase. Děkuju.“

„To my rádi!“ … „To my dělali kvůli těm chlebíčkům, že jo?“ … „Co tam máš dál?“

Korunu tomu nasadil Pepíček, kterej se postavil před Kiliána, dal si ruce v bok a prohlásil: „Ale Kiui, ty seš náčelník a ten se přece nezachraňuje! Ten je největší, ne? Že jo, tati?“

„Pepčo, každej občas potřebuje zachránit, i náčelník, víš? Ty taky přece, před bubákama. A říkej mu pěkně: K I L I,“ vysvětlovala Petra.

„Ale náčelník přece nemá bubáky. Kili.“

„To víš, že má.“

Kilián se rozhlížel a nějak zrychleně mrkal. Pak jsme se bavili s Péťou a ztratil jsem ho z dosahu. Za chvíli jsem si uvědomil, že tam není ani Prdelka, ani Bert. Venku taky nebyli. Šel jsem se podívat nahoru. Opatrně jsem nakoukl a Kilián seděl na zemi, zády opřenej o postel, rukama si objímal kolena a hlavu měl položenou na nich. Ještě jsem si všimnul, že vedle něj leží fotka s jeho rodičema. Stisknul jsem rty a polknul vzlyk. Bylo mi to líto a zas jsem si uvědomil, co asi prožívá. Do trestního zápisníku jsem si zapsal: „Nějaký tresty smazat, nebo v případě, že budou odměna, tak přidat.“

Chtěl jsem za ním jít a pohladit ho, ale cítil jsem, že asi chtěl bejt sám. Sám si to prožít.

Musel jsem ale uznat, že to občerstvení, co udělal, byla mňamka. Oblizovali jsme se a bylo to moc pěkný. Domluvili jsme se na příště, že se tady venku udělá grilovačka.

Kilián za nějakou dobu přišel a snad jen já jsem si všiml trochu zarudlejch očí. Ale už se smál a děcka už ho nepustili. Jé, ten bude večer utahanej jak opice. Znám to, ty caparti dokážou divy. A teď jsou na něj čtyři, to je velká přesila.

Kilián ještě mě a Kryštofa zatáhl vedle.

„Když jsme takhle v tom, tak jsem vás chtěl poprosit ještě, jestli byste mi nepomohli i s tím bytem v Praze. Nebo spíš se strejcem.“

„Už jsem si říkal, kdy s tím přijdeš. To je dobře. To zvládneme, něco jsem promejšlel už tady s Ondrou. Nějaký návrhy máme, ale podrobně to probereme asi jindy. Budeme se tam muset podívat, do tý Prahy.“

„To není problém, u dědy můžeme bejt. To je v prvním patře. Jinak já tam možná pojedu za mamkou, ale to ještě nevím.“

„Za mamkou?“

„Jo, Ondro, psala mi doktorka, že se mamka lepší, tak možná, ale jak to dopadne…“

„Chtěl bych tam jet s tebou, co?“

„To budu rád, trochu se toho bojím.“

Taťka za chvíli zahlaholil:

„Halo! Díky… No, já nebudu dělat žádný proslovy. Kiliáne alias Prdelko, protože tuhle přezdívku jsem slyšel asi dřív než tvoje jméno, my ti děkujeme, žes tohle dal tak pěkně dohromady. A taky doufám, že se tady mezi námi už cítíš jako doma. A pocem… Já jsem Rudolf, tak mi už taky tykej!“

Když zazněla Kiliánova přezdívka, tak se osazenstvo potichu zasmálo a Kilián nám zase zrudnul. Děcka z toho měly ale druhý Vánoce a pořvávaly „Prdelka, prdelka…“ Zacpávaly si u toho pusu, jako by řekly sprostý slovo. Jinak to tykání Kiliánovi opravdu u někoho dělá problém.

„Jé… no… když… né… já…“

„To je rozkaz!“

„Tak jo, pane, eeeee… Rudo.“

Ten byl tak roztomile v rozpacích, že jsem ho už nechtěl trápit a k taťkovu tykání jsem se nepřidal. Počkám si.

Macek

Super, bylo to super. Ruda mě pak vytáhl na skleničku nějakýho lepšího rumu, mňam. Byl dobrej a kvalitní, protože druhej den mi nic nebylo, i když těch skleniček bylo víc.

V neděli jsme měli naplánovanej další vejlet na kole. Tentokrát jsem z garáže kola vytáhl já. Šel jsem se nahoru převlíknout. Ondra už byl převlečenej a zase zatraceně sexy. Vyjeli jsme zase na tu stejnou stranu. Musím říct, že se mi jelo bombasticky. Minule to bylo hrozný. Teď jsem si to užíval, akorát nevím, co vjelo do Ondry? Vyrazil a jel docela svižně. Chtěl jsem ho dojet a předjet, protože co si budem, chci s ním držet krok! Nechci bejt ten slabší, nějakej ocásek někde na chvostu. Dupal jsem do toho, jak jsem jen mohl, nohy zabíraly. Nemůžeš – přidej víc. To mi běželo hlavou celou dobu. Mimo to tam byl taky obraz jeho zadku, kterej se vlnil na sedačce a různě se mi přibližoval a zase vzdaloval. Uffff. Srdce jsem měl až v krku a plíce asi někde u řídítek. Zadek, zaber. To dám, to musím dát! Síly se ale pomalu tenčily.

Dojížděl jsem ke stánku a on se opíral o kolo:

„Áááá, koho to tu máme? Je to Kilián, nebo Červená karkulka?“ hihňal se jak pitomeček, že jsem úplně rudej. Vyplázl jsem na něj jazyk.

„A to je co? Chichichi! Na, tady máš limču.“

Lemtal jsem tu kofolu a koukal na něj a on koukal na mě. Naštěstí už jsem rudej byl, protože při tom vzájemným pozorování bych určo zrudnul. Ale bavilo mě to. Nebudu už popisovat, co jsem všechno viděl, ale bylo to koooooouzelný.

Jeli jsme dál a Ondra se už držel u mě. Stejně jsem se snažil jet rychle. Najednou zas vyrazil a v jedný zatáčce přibrzdil a odbočil ze stezky. Projel kousek po trávě, slezl a šel s kolem dál. Chce jít čůrat? Asi ne, kejvnul na mě hlavou. Tak jsem šel za ním. A hele, lavička.

„Vidím, že potřebuješ víc přestávek, tak si tady chvíli sednem, jo?“

„To není fér, se mi posmíváte. To se vám to jezdí, když máte tak dlouhý nohy a… a… a… moc silný!“

Kecnul jsem rezignovaně sebou vedle Ondry a pak mi došlo, co jsem řekl. Tázavě se na mě díval, culil se a plácnul se do stehen:

„Máš něco proti mým nohám?“

Upsss. Možná jsem ještě o jeden stupeň červený ztmavnul. Rychle jsem uhnul očima a študoval jsem špičky svých tenisek. Atmosféra nějak zhoustla.

„Ne… to ne…, promiňte…“

„Já se nezlobím, chápu, že se ti moje nohy nelíbí.“

„L… lí… líbí, právě že… moc.“

Poposedl si blíž a to jeho stehno se dotklo mýho. Byl jsem jak ta kytka, který se jen dotknete a ona vystřelí. Bože, ufffff. Ondrovy prsty se zlehka dotkly mojí tváře a on mi zvedl hlavu a otočil k sobě. Koukal mi zpříma do očí a vůbec se už neculil. Díval se tak vážně a dejchal s otevřenou pusou.

„Tak proč si na ně stěžuješ?“ zašeptal.

„N… n… ne.”

Nemohl jsem dejchat, srdce mi běželo maraton. Doufám, že sem zajede sanitka!

Palcem mi přejel po tváři…