Macek – 15. MI5

Ondra

Konečně jsem uviděl modrý světlo.

„Haloooo, tady na rampě, rychle!“ volám na ty záchranáře. Přijeli rovnou i s doktorem.

Pak to šlo nějak jedno přes druhý. Začal cvrkot. Záchranáři začali pobíhat. Posvítili mu do očí, začali mu měřit všechno možný, na prst mu dali klips.

„Nepravidelný puls… Rychle, ještě mu dejte…“

Měřili tlak, dostal nějakou injekci, asi adrenalin, nebo já nevím. Doktor ho ohledal a hned ho položili na nosítka a na hrudník nasadili nějaký přísavky. Ulevilo se mi, konečně nějaká pomoc. Konečně přijeli.

„Má 39,8… vysoká horečka… slabé dýchání, Pepo, kyslík, honem!“

Byl jsem v šoku, najednou se zhroutil celej svět. Vnímal jsem to všechno zastřeně, nemohl jsem odtrhnout oči od Kiliána, jak tam ten drobek leží a píchají mu do ruky kanylu a dávají kapačku. Dostal masku na dýchání.

Pane Bože, ne! Vydrž to, Kiliáne, prosím, vydrž to. Bojuj, ty můj kluku, bojuj, buď statečnej!

Odnesli ho do sanitky a tam to pokračovalo. Jako v transu jsem poslouchal ty jejich povely a informace. Do toho jsem se snažil odpovídat na jejich otázky.

„Víte, jak tady ležel dlouho?“

„Nevím. Přišel jsem před chvílí, je to asi patnáct minut a našel jsem ho tady.“

„Znáte totožnost?“

„Ano, Kilián Chalupa, je to náš zaměstnanec.“

„Jo, dobře. Museli jsme to hlásit policii.“

„Můžu jet s ním?“

„Ne, to nejde. Musíte počkat na policii. Heleďte, už jsou tu. Klidně ale přijeďte potom. Vezeme ho na urgent do Bohunic, do fakultky.“ Pak se ještě otočil, stiskl mi rameno: „Nebojte, je mladý, on to vybere!“

Sanitka odjela, modrý světla se vzdalovaly a já zůstal úplně mimo, slzy se mi zas rozkutálely po tvářích. Co se to stalo? Není to jen špatnej sen? Nebylo to celý jen jako? Sedl jsem si na zem a tupě civěl před sebe. To není možný, to přece není možný. Neublížil mu nakonec někdo?

„Ehmmm, vy jste ho našel?“

„A… ano.“

Policajti byli celkem vstřícní, viděli, že jsem úplně mimochodnej. Chvíli si to tu prohlíželi.

„Pane Jasný, pojďte někam dovnitř.“

Snažili se mě nějak připozvednout a postrčit. Šli jsme ke mně. Rozsvítil jsem a sesunul se na židli. Pomalu jsem jim odvyprávěl, co se stalo.

„Doktor řekl, že podle něj jde nejspíš o nějaký kolaps, vzhledem ke stavu toho hocha. To zranění na hlavě bylo jen povrchové, to by nezpůsobilo ten stav. To víte, ale v takových případech to musíme prověřit, jestli nedošlo k napadení a tak. Jen nám prosím ještě dejte občanský průkaz, musíme to zapsat.“

Co budu dělat? Musím za ním. Vstal jsem a chtěl jít pryč.

„Jste v pořádku? Nechcete někoho zavolat?“

„Ne, ne, děkuji. Já tady zavřu a pojedu do nemocnice.“

Kiliána dali na urgentní příjem. Zazvonil jsem na zvonek u velkých šoupacích dveří s nápisem KARIM, Klinika anesteziologické, resuscitační, intenzivní medicíny – urgentní příjem.

„Ano, urgent, prosím?“

„Dobrý den, Jasný. Prosím vás, přivezli k vám dnes večer pana Chalupu, můžu ho vidět?“

„Otevřu vám, ale počkejte na chodbě.“

Svolávám všechny svatý, snad to bude dobrý. Musí to bejt dobrý. Doktor říkal, že to vybere. Čekal jsem docela dlouho. Pak přišel doktor, byl moc příjemnej.

„Dobrý den, ještě za ním nemůžete, ještě uděláme CT a půjde na rentgen. Ten stav je kritický, tedy spíš byl kritický. Z toho nejhoršího se rychle stabilizoval a zlepšuje se. Lépe dýchá. Je tam asi zápal plic a došlo ke kolapsu organismu asi z vyčerpání. Ještě se mi zdá, že je trochu moc hubený, jako zanedbaná výživa. Prostě to tělo delší dobu nedostávalo, co mělo, a vlivem té nemoci už prostě vypnulo. Měl tedy štěstí, že ho našli ještě včas. Nemusel to přežít. Vy jste bratr?“

„Ne, pan Chalupa u nás pracuje. Já ho právě našel. On tady nikoho nemá, jen tady studuje.“

„Aha, ale tak to nevím. Informace můžeme podávat jen rodinným příslušníkům. Hmmm. To jsem se měl zeptat nejdříve. Nenapadlo mě to. Takhle… samozřejmě za ním můžete chodit, to je jedině dobře. Jen nevím, nebudeme vám moci bez jeho svolení dávat informace. Teď je uspaný, takže nemůže projevit žádnou vůli. Uvidíme pak. Počkejte ještě asi dvacet minut a pak vás tam teď večer pustím, opravdu jen na chvilku. Výjimečně. Jinak máme návštěvní hodiny od čtrnácti do osmnácti hodin. Sestřička pro vás pak přijde.“

„Dobře, děkuji. Děkuji moc.“

Hlava mi šrotovala, je teda podvyživenej, závislej? Hlavně ať to přežije. Trochu jsem se uklidnil, prej to nejhorší máme za sebou. Nejsem příbuznej, ale komu mám dát vědět? Vždyť nic nevíme. Do prdele. Možná by šlo zjistit nějaký čísla z jeho mobilu, ale ten má asi u sebe. Pak mě napadlo…

„Ahoj Petře, jsem v nemocnici na Karimu v Bohunicích, můžeš prosím tak za hodinu přijet? Ne, já ne, Kilián. Díky.“

Přišla sestra a pomohla mi oblíknout takovej zelenej hábit, co se zavazuje vzadu. Návleky a roušku. Příště si to mám prý koupit v nějakým automatu na chodbě. To jsem vůbec nevěděl, že se sem chodí v mundúru. Musel jsem si vydezinfikovat ruce a šli jsme. Nikdy jsem na takovým oddělení nebyl. Člověk má nějaký představy, ale dokud to nevidíš přímo… No, připadal jsem si jak v Chicago Hope. Byl to prostor neurčitýho tvaru, kde různě leželi pacienti, kolem nich přístroje, oddělený paravanama a prosklenýma přepážkama. U každýho někdo byl, buď přímo u pacienta, nebo seděl u stolečku u postele. Bylo tam dost sester a vůbec personálu.

Dovedla mě ke Kiliánovi. Bože, to byl pohled. Vedle něj byly samý přístroje, všude to blikalo, pípalo. Vedly do něj hadičky. Už byl asi jen v andělovi. Vypadal klidně, ale strhaně, na obličeji dýchací masku, spal. Vlasy měl zplihlý, asi jak se potil a z tý horečky. Chytil jsem ho za ruku, hladil po hlavě a tiše na něj mluvil.

„Kiliáne, už je to dobrý, bude to dobrý, jsi v nejlepších rukou. Musíš bojovat, jsi silnej pidižvík. Velkej kluk a ti přece něco vydrží! Všichni ti pomůžeme, jo? Zvládneš to, zvládneme to společně! Kiliánku…,“ zas to na mě přišlo, ale nechtěl sem před ním brečet, co když mě slyší? Tak jsem se snažil vzchopit. Za chvíli mi sestra naznačila, že už bych měl jít. Udělal jsem mu křížek na čelo, jak mi to dělávala babička, a šel jsem. Nějak se mi z toho neudělalo dobře, z toho všeho. Jak jsme od něj odešli, tak jsem se rozklepal a jo… no… začal jsem brečet. Udělalo se mi slabo.

„Pane, vy jste úplně zelený, nechcete prášek na uklidnění? Nemám někoho zavolat?“

„Přijede kamarád, to je dobrý. Děkuju.“

„No sedněte si, nechcete si lehnout? Já bych vás tady nerada sbírala, nebudete úplně lehkej.“

Usmála se a odvedla mě zas na chodbu. Dostal jsem prášek a vodu. Občas na mě jen tak vykoukla, jestli jsem se neskácel.

Viděl jsem tyhle intenzivky xkrát ve filmu. Jenže to se vás přímo netýká. To člověk bere úplně jinak. A teď? Teď se mě to teda sakra týká! Vidět tam toho kluka ztracenýho, samotnýho, drobka… to je… to je prostě hrozný. Nemůžete mu vůbec pomoct. Já vím, je to dobře. Všechny ty hadičky, co z něj koukaj, přístroje, ten frmol, světla, monitory, je to dobře. Já vím, že tohle ho zachrání, musí to takhle být, tohle dává naději na přežití, to všechno vím a jsem za to rád. Dokonce si uvědomuju, že tam není až tak sám, ty sestry a sestřáci jsou opravdu úžasný, příjemní. Doktor taky. Oni na něj mluví, oslovujou ho jménem, dokonce ho sestra taky pohladila. Je to špičkový TOP pracoviště, já vím. Ale stejně, stejně jsem z toho úplně odrovnanej. Tohle nikdy, nikdy nevymažu z paměti. Nemůžu vůbec v hlavě ten hurikán uklidnit.

Zazvonil zvonek a otevřely se šoupací dveře. Přišli Péťa a ségra. Hned se ke mně vrhli a já zas brečel. Petr odběhl a za chvíli se vrátil i s tím doktorem.

„Ondro, neboj. Tady s Michalem se známe.“

„Dobrý den, už jsem to tady pánovi říkal, myslím, že bude dobrej. Petr mi řekl, že je jeho obvoďák, takže jemu informace můžeme poskytnout. Vlastně stejně pak dostaneš zprávu. Takže je to jedno. Myslím, že z toho kolapsu se dostává rychle. Jak se organismus dostane z šoku, tak se to začne rovnat. Reaguje tak, jak si přejeme, to je dobře. Uvidíme, co v noci. Srdce se uklidnilo a dostalo do normálu, to je úplně v pohodě, ještě si to dovyšetříme. Vodu na plicích jsme neviděli. Kapou mu antibiotika na ten zánět, nějaká výživa, tekutiny, rádi bychom, aby ještě možná den, dva spal a dál uvidíme. Nebojte se, bude to dobrý. Měl na kahánku, ale vy jste ho zachránil!“

„Ještě ne, ale děkuju,“ odtuším, že ta záchrana bude ještě trvat.

„Jo, Péťo, nevíš, nemá nějakou alergii?“

„Neříkal nic, ještě kouknu do jeho dětské karty, už mi přišla. Ale myslím, že jsem tam nic neviděl.“

Rozloučili jsme se a nechali Kiliána odpočívat. Venku už na mě začal působit ten prášek. Odjeli jsme k mamce, já už nemohl ani řídit. Ségra mi k ní naštěstí vzala auto. Snažil jsem se mamce říct, co se stalo, ale mlel jsem pátý přes devátý.

Nakonec jsem už jen tupě čuměl před sebe. Poslali mě na kutě do mýho bývalýho pokojíčku. Zavrtal jsem se tam do peřiny, ale moje myšlenky byly dál úplně někde jinde. Doktor mě docela uklidnil. On to zvládne, bude to dobrý, on je sice malej prcek, ale bojovník a nevzdá se. Nevzdá.

Spánek jsem měl jak na vodě, ráno jsem vylezl hodně brzo. Napsal jsem mamce vzkaz, že už jsem odjel. Ta hlava je neskutečný zařízení. Furt vám podsouvá nějaký dedukce a do toho najednou hodí úplně jinou věc. Mně například – papír. Sakra, vždyť on zůstal na rampě. A to mě taky přivedlo k mýmu osvědčenýmu konceptu. Musím něco dělat, jinak na sebe nechám ve velkým padat takový to: co když to nezvládne, co když zůstane nějak omezenej, co když se doktor pletl, co když tam je něco jinýho, co když opravdu bere, co když… co když… Abych tomuhle aspoň z části zabránil, musím se sebrat a dělat. Oukej. Musím zajistit praktický věci. Takže papír.

Přijel jsem do práce a začal vozit papír do skladu. Snad to na tý rampě tolik nenavlhlo. Ještě tam nikdo nebyl. Za chvilku jsem to všechno nafrkal tam, kam to patřilo. Tomovi a Petře jsem napsal smsku, že mají hned, jak budou v práci, přijít za mnou. No jo vlastně, ještě ten kýbl včera zůstal na chodbě. Tak ať se o to někdo nepřerazí. Vzal jsem kýbl i s hadrem a šel ho uklidit. Otevřel jsem úklidovku, vylil jsem vodu a chtěl jsem ten hadr propláchnout v čistý vodě. Co to je?

V umyvadle byly namočený trička? Proč? Hele a vedle na zemi taška… s věcma? Kdo si tady dělá odkladiště? No jo, ale tohle tričko měl myslím na sobě včera dopoledne Kilián. Takže to jsou jeho věci? Ještě jsem neměl kafe, tak mi to asi moc nezapalovalo. Možná se polil a hodil to sem. Ale proč jich bylo víc? Vyždímal jsem ty trika a hadr. Hodil jsem je do kýble, to dám doma do pračky. Hadr jsem chtěl hodit přes druhej kýbl, ale uvědomil jsem si… tady je šňůra? To je šikovnej, aspoň ty hadry pak tolik nesmrdí. Hodil jsem ho teda na šňůru. No ale počkat, na konci tý šňůry visí ponožky? Vysypal jsem tu igelitku, ufff… ponožky, trenky, kapesníky. Moc vábně to nevonělo, takovou zatuchlinou. Hmm? Pomalu mi to docházelo, Kilián si tady pere prádlo? Ale na koleji si přece taky může prát, ne? Proč teda tady? Stál jsem tam jak tydýt, pohled mi přeskakoval z kýble na trika, na tu špínu, na šňůru, na umyvadlo, na trika a furt dokola. Nacpal jsem to všechno zpátky do tašky. Když si tady pere a suší na šňůře, to si pak nosí na kolej? Není to krkolomný? Pak jsem si vzpomněl, že jsem ho tu nedávno viděl jen v trenkách. Ty vole! Že by si to na kolej nenosil? To snad ne! Šel jsem vedle, otevřel jsem dveře a… a zůstal stát s otevřenou hubou, doslova jako opařenej.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale už jsem slyšel lidi, jak chodí do práce. To ne. Jak? Jak to mohl dělat? Jak to, že jsme si nikdo ničeho nevšimli? Jak to, že ho neobjevili sekuriťáci, nebo jak to, že nehlásili, že je odkódováno? Samý otázky. Popošel jsem dovnitř. Nervy se začaly napínat a srdce se mi sevřelo v křeči. Chtělo se mi brečet. Krucinál já toho kluka přetrhnu, už jenom proto, že jsem kvůli němu furt jak ubrečená nána. Tak tady si spal? Na zemi? Jak pes… Bylo mi ouzko.

V rohu ležení, kartony, deky. Támhle krabice, na tom deska a rozložený nějaký papíry a skripta. Vedle rohlíky, hmm tvrdý. Stará skříň, uprostřed rozhozený Kiliánovy kecky. Chtěl jsem je dát aspoň ke zdi. Vzal jsem je do ruky a ta jedna byla jak hnůj. Aha a zespodu prasklá. Bože můj. Já jsem takovej debil. Udělalo se mi zase docela slabo. Do prdele, ten mě bude mít ještě na svědomí! Potichu jsem zavřel a šel k sobě. Zapadl jsem do židle. Pomalu mi docházelo… co mi docházelo? Že vůbec nic nevím. Že tu Kilián bydlí, žádná kolej. Bydlí tady, proč?

„Ahoj, víš, jak je na tom?“ volal jsem Petrovi.

„Ondro, je ráno, nevím nic. Prosím tě, uklidni se. Já tam zavolám až kolem jedný, jsme tak domluvený. Dopoledne tam mají hodně práce!“

„Já vím, ale kdybys…“

„Já tam chvíli dělal, znám to. Nech je pracovat a Kiliána nech nabrat sílu. Neboj, bude to dobrý. Bude, rozumíš?“

„Hmmm. Promiň, já vím. Prosím tě, hned mi pak zavolej. Jo hele a není možný, že byl trochu pod vlivem?“

„Ondro, neser mě. Byl prostě sesypanej, zápal plic, podvyžive… no, víš co. Já se Michala zeptám. Dám ti pak hned vědět.“

„Díky.“

To už přišel Tomáš.

„Co se děje? Nějakej průser? Máš kafe?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tak já ti ho udělám.“

Přišla Petra a za chvíli se vrátil Tom s kafatama. Koukali na mě a já na ně, nemoha najít slov. Jak jim to mám říct? No nic.

„Pojďte.“

„A do prdele,“ vydechla Petra v tom kamrlíku.

Koukali jsme tam jak tři puci na nový vrata. Za chvíli jsme se vrátili zpátky do kanclu. Nikdo nic neříkal. Nakonec se Tom začal pochichtávat.

„To je ale rošťák ten Prdelka, co? A šikovnej. Nikdo si ničeho nevšiml. Chichichi. A kde vůbec je?“

„Tome, pozdějc. Takže, prosím vás, máme mimořádnou situaci. Tome, teď jdi zařídit, co je nejnutnější. Koukni, co se má dnes jet. Ať si někdo vezme moje věci. Co není kritický, můžete odložit. Papíry si musíte vozit sami. Bude ti na to stačit půlhoďka?“

„Jo jasně, to rozdělíme. A proč půlhoďka? Co se teda sakra děje?“ s nechápavým výrazem nás sledoval.

„Kilián včera zkolaboval a byl skoro mrtvej, když jsem ho tady našel. Za hodinu se sejdeme u mamky doma. Řeknu vám, jak to bylo, a vymyslíme, co dál. S Petrou jsme chtěli dneska z Kiliána vymámit, co se děje. Bohužel to nepůjde. Takže musíme udělat nějakou špionáž sami. A já se potřebuju s váma domluvit a poradit.“

Tomáš na mě zůstal koukat s vyvalenýma očima a už se nevzmohl na slovo.

Za hodinu jsme seděli u nás doma. Tam jsem všem už poměrně v klidu popsal, co se včera stalo. A pokračoval jsem dnešním ranním objevem. Mamka i Tom z toho byli dost přešlí. Najednou se rozhostilo ticho a každýmu se něco honilo v hlavě. Mně konkrétně: proč?

„On tam opravdu Kilián spal?“

„Jo, mami, má tam prostě udělanej takovej kutloch.“

„Hmm. A nepřespával tam jenom, když tam zůstal dlouho do večera a nechtělo se mu na kolej?“

„Pral si tam věci, měl tam učení. Chápeš?“

„Aha, no jo, to… A to jste nic nepoznali?“

„Ty, mami, právě že jsme nepoznali vůbec nic. Ale nemyslím si, že je nějakej bezdomovec. Na mě dělal dobrej dojem hned, jak jsem ho uviděla poprvé, když se tenkrát přišel hlásit na brigádu. Je to slušnej kluk. Mně to nesedí, že by byl nějakej vykuk.“

„Ségra, to nikdo neříká, ale normální to není. Tak, teď se potřebujem domluvit, co a jak dál. Mami, co myslíš, nebude blbý mu prohlížet věci?“

„No to bude, ale co ti zbývá? Já tam půjdu s tebou, abys v tom nebyl sám. Budu ti dělat svědka. Je mi to také proti srsti, ale měli bychom nějak zjistit kontakt na jeho rodiče. Musíme jim říct, co se stalo! To musíme.“

Tomáš pokejval hlavou:

„Co když to s něma nemá nějak dobrý? Když přece takhle skončil? Co udělá takhle mladej člověk, když nemá kam jít? Když je v nouzi? Jde domů, ne? K rodičům. Co?“

„To máš pravdu, Tomáši, ale jako máma si myslím, že mají právo vědět, že jejich syn je v nemocnici.“

„Hmm, asi máte pravdu. Hele a kdy se tak nějak probere? Co počkat jeden den?“ Tomáš to furt nemohl pobrat.

„No právě, tam to všechno začíná – rodiče. Tome, říkali, že ho chtějí ještě den, dva nechat spát. Nevím, kdy bude při vědomí. Zítra? Možná. Takže v práci si beru volno. Prosím tě, Tome, budeš to tam mít na povel. Já tam stejně plus mínus budu, jen potřebuju mít volný ruce. Snad to za den, dva dáme dokupy. Petro, mohla by ses se mnou střídat v nějakým aspoň minimálním úklidu?“

„Ne, ne, to nechte na mně, já to udělám. Stejně tady nemám pořádně co dělat.“

Mamka trochu kecá, má aktivit určitě dost, ale jsem rád.

„Ty, Ondro, bejt tebou, zajel bych na tu kolej. Vždyť já ho tam předevčírem vysazoval a on tam šel! Ještě jsem čekal, než zapluje dovnitř. Sakra! To mě teda taky pěkně ochc…!“

Mamka se začala smát:

„Řeknu vám, ten kluk se neztratí, má nápady a umí si poradit, to se musí nechat!“

„Jo, paní Jasná, jenže si umí pomoct taky skoro do márnice!“ Tom je najednou trochu dotčenej, že ho Prdelka taky očůral. Ale všichni nějak podvědomě chápeme, že to nebylo schválně.

„No na kolej se určo chystám, ale on pravděpodobně za chvíli z tý koleje zase vyplul, víš?“

„To je tele, hergot! Kdybych tam počkal dýl. Nebo za rohem. Třeba se tohle všechno nemuselo stát. Jenže já to vůbec netušil! Mít ho tu, tak ho… asi přetrhnu!“

„Kluci, nic si nevyčítejte! I když to je těžký, tu situaci si řešil Kilián sám a nikoho do ní nepustil. My za to nemůžeme, nikdo! Můžeme bejt šťastný, že ho brácha našel včas.“

Ségra má pravdu. Tak jsme se zase rozjeli a měli jakž takž plán. To mi udělalo dobře. Potřebujeme fungovat, dělat nějaký konkrétní kroky.

Co asi dělá Kili? Už kouká? Nebo ještě spí? Odpoledne tam půjdu.

Do Kiliánova kamrlíku jsme šli jak svatá trojice, mamka, ségra a já. Dost se mi protivilo přehrabovat se v jeho věcech. Aspoň že tu nejsem sám, to bych si fakt připadal jak podlej šmejd. Zkusili jsme probrat papíry. Věděli jsme, že je na veterině. Nic moc jsme ale nenašli. Dopisy od nějakýho pana Hrabánka. Byla tam stejná zpáteční adresa, jako měl v indexu. V těch dopisech byly další dopisy se jménem buď Kilián Chalupa, ale většinou tam bylo Klára Chalupová. Adresa stejná. Nějaký pojistky, vyúčtování a tak. To by mohlo bejt vodítko. Na stole bylo položenejch i pár fotek. Na jedný byl mladej Kilián asi s rodičema, vypadalo to jak fotka z dovolený, vypadali celkem v pohodě. Pak tam byla jedna s nějakým klukem a dělali škleby. A ještě jedna focená ve třídě, taky s tím klukem a ještě holkou. Jenže jinak nic, nic. Žádnej adresář, žádný telefonní číslo, žádnej mail, nic. Do kompu jsme se nedostali. Ve skříni a v těch bedýnkách bylo oblečení, teda moc ho nebylo. Plus pracovní věci, nabíječka na telefon, nějaký knížky, cédéčka, talíř, příbor. Pak tam měl nějakej čaj, pár skleniček marmelády a asi dvě Májky. Otevřeli jsme ještě jeho skříňku v šatně a tam taky nic.

Musel jsem jít chvíli na vzduch, bylo mi hrozně. Hrabu se mu ve věcech. V osobních věcech. Přitom každej by to nechal, počkal by, až se kluk probere, a pak dělal jen to, co řekne, o co si řekne. Tohle je prostě divný, ale na druhou stranu jsem věděl, že nutný. Myšlenkama jsem lítal od postele na áru přes kolej až někam do Prahy, na zatím virtuální adresu. V těch myšlenkách byl středobodem jeden střapatej, zprvu uhihňanej kluk. Tomáš měl pravdu, mít ho tady, tak mu dám snad na prdel. Ach jo, jenže nejdřív bych ho asi umazlil. Dal bych si ho do postele a ani bych ho nepustil vyčůrat. Prostě bych ho tam držel, objímal a byl s ním do skonání světa. Jenže to, za prvý, by musel on chtít. Za druhý by musel být klučičí. Za třetí by musel odložit svoje masky a hradby a vůbec, za několikátý by se hlavně musel uzdravit.

Vzal jsem v práci tu igelitku s věcma a kýbl s mokrýma tričkama. Doma jsem to vyndal a říkám si: jak bych se cítil já bejt v Kiliho kůži? Ležím, bezbrannej, nemocnej, v limbu a mezitím se mi někdo hrabe ve věcech… v mojí špíně? Brrrr. Pod návalem toho dojmu se snažím na nic moc nekoukat, nezkoumat a hlavně nehodnotit. Prostě jsem to rychle roztřídil na dvě kopičky, světlý, tmavý. Tmavýho bylo víc, tak jsem to nabouchal do pračky a pustil. Rozhodl jsem se, že se budu snažit, cokoliv se dozvím, cokoliv uvidím, cokoliv ucítím, tak to vypustím. Nechci, aby mi to ovlivňovalo názor. Bude to jako cizího kluka, ne Kiliánovo. Ačkoliv ten puch z tý tašky, to byla síla. Spíš to byla zatuchlina od mokrejch věcí. Asi to tam válel dlouho. A je jasný, že to je normální, když to je ušpiněný a mokrý, že jo. Ale nic, nic… prostě to nebylo. Má přece do háje právo na soukromí! To, že se do toho vrtám, se mi možná jednou hodně vymstí. Možná se už na mě Kilián ani nepodívá. Možná to neunese. Jenže já nechci zneužít situace, chci mu pomoct, ať už to dopadne jakkoliv. A taky nechci, aby mu ty věci zplesnivěly, že jo.

Vydal jsem se na kolej. První dveře jsou otevřený, tak jdu dál.

„Dobrý den, kampak? Vás neznám!“ vykukuje na mě paní vrátná z prosklený kukaně.

„Dobrý den, jdu za panem Chalupou,“ zkouším ležérní tón, jako by se nechumelilo.

„Nooo, ale to ne. Ten tady nebydlí. To vás nemůžu pustit. Vy jste jeho příbuzný?“

„Bratranec, říkal, že ho najdu tady. To je divný.“

„Takhle, heleďte…,“ nahnula se ke mně přes stůl a trochu šeptem mi sdělovala, „… bydlel tu, ale musel odejít, víte. Je to už nějaká doba, počkejte, no měsíc, dva? Hele, já už nevím. No ale už tu určitě není. Víte co, běžte do prvního patra, hned vpravo má kancelář vedoucí. Možná vám něco řekne, nějaký kontakt, adresu. Počkejte, já jí zavolám, jestli je tam… – Paní vedoucí, je tady bratranec pana Chalupy, může za vámi? Jo. Dobrý.“

„Děkuju.“ Jojo, na vrátnici se člověk doví věcí, chichichi.

Paní vedoucí si mě měřila hodně pátravým a nutno říct, ne úplně příjemným pohledem.

„Dobrý den, Ondřej Jasný.“

„Dobrý, vy jste bratranec pana Chalupy?“ natočila hlavu a nemělo cenu dál lhát.

„Ne, ne…“

„Takže vymahač?“

Vykulil jsem oči:

„Ne, proboha, to nejsem.“

„A kdo tedy jste?“ Baba mě nepustí ani ke slovu, jak u výslechu.

„Jsem jeho… no, zaměstnavatel.“

Její pohled byl pichlavej snad ještě víc.

„To si děláte srandu, ne? Hele, já nejsem dnešní. Běžte, nemám na vás čas.“

Ty vole, tak to teda ne!

Koukám jí přímo do očí a důrazně jí oznamuju:

„Paní vedoucí, to tedy nepůjdu, tohle je vážná věc, takže mě pěkně poslouchejte! Kilián Chalupa je na áru, zkolaboval! On nám o sobě nic neřekl a do smlouvy uvedl jen adresu sem. Potřebujeme dát vědět rodině, já nevím, kde…“

„Posaďte se.“

„Děkuju.“

„Poslyšte, co u vás dělal?“

„No takového pomocníka, já mám tiskárnu. Přišel k nám před Vánoci.“

„Hele, tak to lžete! Mně říkal, že dělá v baru na nočních.“

Zůstal jsem koukat jak opařenej a jen jsem šeptem opakoval:

„V baru…? Noční…?“

„Jo. Máte občanku?“

„Ano, mám, ale… počkejte moment, prosím, jen si zavolám. – Petro, prosím tě, můžeš mi hned přivézt Kiliánovu smlouvu? Na koleje, je tam adresa…“ Paní vedoucí na mě mává, aha… „Počkej, jo, tak stačí oskenovat a pošli mi to ke mně do mailu. Dík.“

„Nezlobte se, ale já každému nevěřím. Víte, lidi jsou různí. Kilián měl finanční problémy a já mu nechci ublížit.“

Podám jí občanku.

„Já to chápu, to děláte dobře.“

„A jak je na tom, proboha?“

Tak vyprávím ten příběh. Mezitím jí na mobilu ukazuju jeho smlouvu i s jeho podpisem a ještě připojenou přihlášku na sociálku.

„Museli jsme ho vyloučit pro neplacení kolejného. Mně to bylo moc líto, ale nemohla jsem bohužel nic dělat. Nevěděla jsem, že má další práci. Vím jen o tom baru. Ale ani nevím, jak se jmenuje, jen že to je někde u Zelňáku. Máme tu jen adresu trvalého pobytu, ale tu vám stejně dát nemůžu. Jinou nám neuvedl.“

„Počkejte, je to tahle, Praha…?“ diktuju adresu z dopisů.

„Jo, tak to je stejná adresa.“

„Hmmm, co nějaký kamarád tady, spolubydlící?“

„Spolubydlící… no moc se asi rádi neměli. A hlavně ten už tady taky není, se školou skončil. Můžete mi na sebe nechat kontakt? Kdyby náhodou, člověk nikdy neví.“

Tak se ploužím pomalu zpátky. Ať mi někdo vypráví, že jde o každým všechno zjistit. Digitální a já nevím jaká stopa. Heršoft, tady jsem nic nevyzjistil. Jen se mi potvrdilo, co už vím. Kilián musel z koleje a asi se přestěhoval k nám. Takže je u nás zhruba od ledna, no páni. Jen finančně mi to furt dohromady neštymuje. Vždyť měl dva výdělky, jaktože neměl na kolej? Nebo možná už pak zas měl, ale nechtělo se mu z tiskárny? No ale, kdo by chtěl spát na zemi?

„Čau Ondro, volám jen v rychlosti, Kilián ještě spí. Měl v noci zas velkou horečku, ale ustoupila. Jinak všechno při starým. Jdeš tam odpoledne?“

„Jasně že jo. Po druhý jsem tam.“

„Dobře, čau.“

Nooo… čau, Petře, to jsem už mohl říct akorát do hluchýho telefonu.

V nemocnici se nás sešlo nějak moc. Ani jsem nikomu nic neříkal, ale přišla mamka, Petra, Tom, dokonce i Pája a Petr. Všichni v zeleným jsme si zavazovali jeden druhýmu tkaničky. Ještě návleky na boty. Připadám si už jako ostřílenej návštěvník urgentu.

Přišel nějaký jiný doktor.

„Dobrý den, vy všichni jdete za panem Chalupou?“

Sborově jsme pronesli:

„Ano.“ No, jako Hujerovi.

„Aha, no prosím, než půjdete dál, počkejte na sestru, ale můžete jen po dvou. No nebo výjimečně vás tam pustím po třech. Je tady pan doktor Karas?“

„Jo, dobrý den, Karas.“

„Vám tedy mohu sdělit aktuální stav pana Chalupy. Můžeme stranou?“

„Ale já jim to stejně hned řeknu, tak oni se o krok posunou a nebudou poslouchat, jo?“

Petr je prostě dobrej, takže jsme to slyšeli všichni. Kiliánovi v noci vylítla horečka, ale ustáli to všechno dobře a už se to srovnalo. Už má jen 37,6. Tělo prý bojuje s infekcí. Pokračuje všechno jako včera. Jen mu dali nosem sondu do žaludku s výživou. Stále spí a budou ho budit asi zítra. Srdce je v pořádku, takže jen zbývá ten zápal plic a aby nabral sílu. Mimo všech možných vyšetření mu dělali i testy na návykové látky a bylo to všechno v pořádku.

Koukl jsem na Petra a ten na mě mrknul. Trochu jsem se zastyděl. Chtěl jsem se ještě zeptat, ale jak? Neměl jsem poslouchat, tak jsem trochu hlasitěji řekl:

„Mami a nevíš, kdy se začnou projevovat nějaký proleženiny a tak?“

Mamka zdvihla obočí a koukala na mě, jako bych spadl z višně. Naštěstí doktor to pochopil…

„Máme tady speciální matrace, ty se různě vyfukují a nafukují, právě kvůli proleženinám. Zatím nic takového nehrozí, a i když se to nezdá, tak s ním cvičíme. To je nutné, aby pohybový aparát zůstal v hybnosti. Máte ještě nějaké otázky?“ doktor se usmíval. „Dobře, tak sestřička si pro vás přijde.“

První šli mamka, Tomáš a Pája. Nebyli tam moc dlouho, ale stejně jsem byl jak na trní. Když vyšli zpoza rohu po ty dlouhý chodbě, tak mamka měla u nosu kapesník a šli jak opařený. No to jsem včera zažil taky, prvotní šok. Dokonce se mi zdálo, že i Pájovi se nějak klepe brada.

Tak jsme šli my, ségra, Petr a já. Já už to viděl, stejně jsem měl drkoty. Kilián ležel, nově měl strčenou hadičku do nosu, fuj. Nehejbal se, jen ležel. Zdál se mi trochu oteklej. Měl namazaný víčka nějakou mastí a vypadal, no, tak… divně, jak živá mrtvola. Ozývalo se všudypřítomný pípání a monitory. Hned jsem ho vzal za ruku.

„Kili, ahoj, tak jak ses měl? Co v noci? Prej ses rozpálil. Už to bude dobrý, uvidíš. Jsi statečnej.“

Je to těžký mluvit na někoho, kdo leží a neodpovídá, nehejbe se, nereaguje. Už jsem nevěděl, co, tak jsem povídal, co v práci, že ten papír jsem zavezl do skladu. Že nám chybí, že si musíme sami vozit a uklízet. Petr se ségrou odešli a já tam ještě chvilku zůstal. Hladil jsem ho a pomalu mi docházely všechny slova. Je to tam tak strašně těžký. Do prdele. Měl jsem v sobě zas tu obrovskou tíseň. Ale ne, je to dobrý, je to lepší. Když jsem si představil, že tady člověk leží den, noc, den, tak mě oblilo horko. To musí bejt hrozný, stále světlo, ruch, někdo někde chodí. Všechno pípá. Vydržel jsem tam, co šlo, a pak už jsem sám nemohl.

Vyšel jsem ven taky s kapesníkem v ruce. Čekali na mě všichni. Petr nám ještě vysvětlil, že jak dostává infuze a zavodňujou ho, tak je trochu nateklej. Že to je jen krátkodobý, až to odpojí, tak to přejde. Šli jsme mlčky chodbou, zmáčkli tlačítko a vyšli na schodiště. Dveře od KARIMu se za náma zavřely a mě obestoupila ještě větší tíseň.

Zajel jsem s Petrem do ordinace. Koukali jsme na Kiliánovu kartu, adresa se zase shodovala. Matka Klára Chalupová, otec Kilián Chalupa. No vida, tak aspoň máme potvrzené rodiče. Jenže Kilián byl pěkný kvítko, protože tam byla poznámka, že se neobtěžoval na výstupní prohlídku a byl vyřazen bez kontroly na žádost nového lékaře. Ten nebyl u doktora snad dva roky. Ještě jsem si vzpomněl na tu dietu. Nikde tam o tom nebylo ani slovo. Jenže to nemuselo být aktuální. Podle mě to bude bezlepkáč asi jako já papež.

Nezbývalo moc nadějí, vlastně jen poslední. Druhej den ráno jsem se proto vydal do Prahy. Panelák jsem našel snadno. Pokukoval jsem po zvoncích, ale žádné jméno Chalupa. Zato tam bylo jméno Hrabánek. Zvoním a nic.

Tak čekám a čekám. Procházím se okolo, ale žádnej moc velkej pohyb tady v tom vchodě zrovna není. Asi za slabou hodinu se ke vchodu belhá nějakej dědula se psem.

„Dobrý den, promiňte, nevíte, jestli tu bydlí pan Hrabánek?“

„Dobrej. Vy jste od elektráren?“

„Ne, ne…“

„Nebydlí a tady nikdo nic kupovat nebude! Nazdar!“

Děda je načuřenej, pes poskakuje okolo. Zalezl do vchodu a bylo. Stojím, koukám, vypadám snad, že prodávám hrnce? Nebo vysavače? Hmm, ani jsem se nestihl zeptat na Chalupovy. Zkouším jiný zvonky a nic. Časem se snad ještě někdo objeví.

Nakonec jsem si zajel pro bagetu a kafe. Zkouším zvonit znova: Hrabánek, crrrrrrrr.

„Ano?“

„Dobrý den, Ondřej Jasný, nutně s vámi potřebuju mluvit!“

„Proč? Vy jste ten, co čekal dole, že jo? Ne, já…“

„Chalupovi!“ zařval jsem na něj už zoufale.

„P… prosím?“

„Pane Hrabánku, jsem zoufalej, prosím můžete sem přijít?“

„Pojďte vy, první patro.“

Vyšel jsem nahoru, dědek si mě prohlížel.

„Nejste žádnej ten šmejd?“

„Ne, to nejsem, jsem z Brna, hledám Kiliánovy…“

Oči se mu rozšířily:

„Pojďte dál,“ a vtáhnul mě dovnitř. „Stalo se něco?“

„Ano, Kilián je v nemocnici, znáte ho?“

„Bože, kluk, co se mu stalo? Je to vážný? Mluvte!“ oči se mu zaleskly.

Když jsme se usadili, tak jsem mu vyložil, co se stalo a co tady dělám. A on mi vyprávěl příběh, ze kterýho mi za chvíli tekly slzy. Nebyl jsem schopnej to pobrat. Vůbec. Vůbec. TO pobrat. V hlavě mi to vařilo a nešlo to zastavit. Nešlo. Martin, pytlíky s vodou, táta, veterina, máma, strejc, smrt, sklep, bar, tiskárna, škola, áro… To prostě nemůže na jednoho drobnýho kluka takhle všechno dopadnout! Do prdele, to přece nemůže! Jak to mohl vůbec zvládnout? Jak to mohl unést… Seděl jsem, koukal a nemohl jsem mluvit.

Pan Hrabánek si utřel oči a vyfrknul se. Řekl jen:

„Pojďte.“

Šel jsem. Šel, ale nevím, kudy ani kam, možná jsme něčím jeli. Civěl jsem jen před sebe a nechal se směrovat. Nemůžu to vůbec pochopit. Ten pidižvík, ten kolouch. Proč mu někdo nepomohl, proč? To má jen toho hajzla strejdu? Nemá jiný příbuzný? Proč jsem mu nepomohl já?!! Vždyť je úplně sám! Na všechno. Sám. Najednou koukám a přede mnou je nápis Kilián Chalupa. Hřbitov.

Asi jsem poděkoval panu Hrabánkovi, asi jsme si vyměnili telefony. Asi… Jednal jsem mechanicky. Odjel jsem do Brna a jel jsem na autopilota. Technicky jsem vnímal všechno, ale byla ve mně prázdnota. Temná, studená, hnusná prázdnota. Musel jsem bejt sám. To už tady jednou bylo a ten hnus se vracel do mý hlavy. Ani nevím, jak jsem se ocitl zpátky v Brně. Telefon jsem vypnul už v Praze. Vystoupil jsem z auta a šel. Šel jsem opět mezi hroby. Nevím, jak dlouho jsem tam chodil. Prázdnotu začal nahrazovat vztek. Ten kluk dřel jak kůň a já ho obviňoval, že ujíždí. Nešetřil jsem ho a on přitom byl na všechno sám. Když si vzpomenu na ty srážky, ještě se mi omluvil, že to zpackal. Předtím ty Vánoce, jak přišel hned dělat, potřeboval peníze. A ještě na Štědrej den byl sám na koleji. A jak jsem nechápal, že má radost z těch pracovních bot. Přijdu si jak hyena, mrzí mě to, tak moc mě to mrzí. Rejpal jsem se do sebe dál a dál.

Zapnul jsem telefon, ten začal bláznit, pípal a pípal. Napsal jsem Petře:

„Jsem na hřbitově.“ Věděl jsem, že přijede. Když jsem byl tenkrát jen krůček od propasti, tak jsem tady byl pečenej vařenej. A mnohdy jsem odsud nechtěl odejít. Nevím, proč zrovna hřbitov, byl jsem tenkrát na tom opravdu hodně bídně. Uklidňovalo mě to a zároveň to bolestivě rylo do mý duše.

Stejně jako dneska. Vlastně ne, dneska je něco jinak než posledně. Bublá ve mně vztek na všechny, na všechno a na sebe. Každýho, kdo se na toho pidižvíka jen křivě podívá, tak ho zabiju! Normálně ho umlátím, je mi to jedno! Pak se vztekem začíná do mě proudit ještě jeden pocit. Musím mu pomoct! Ne proto, že bych ho chtěl vedle sebe. Chtěl, ale jen proto mu pomáhat nechci. Ne. Ale proto, že ten kluk se snaží. Snaží se v tomhle světě přežít a teď je krůček od propasti on. Nemá o koho se opřít! A i když se ke mně třeba otočí zády a zamává mi, nebo mi ani nezamává, tak si to prostě zaslouží. Za to, jakej je! Za to, že jde dál, chce jít dál. A co všechno už zvládnul! Ne, já tady nebudu jako chcípák fňukat! A to je teď právě jinak než tenkrát! Naskočil motor Kilián.

Zároveň cítím, že to nebude úplně jednoduchý. Protože on by totiž mohl mít o koho se opřít, ale nechce. Proč nechce? Nechce bejt na obtíž? Nechce bejt litovanej, nechce hrát chudinku, nechce nikoho využívat?

„Ondro, Ondro!“ Petra za mnou běžela, věděla, že je zle. Padli jsme si kolem krku a já brečel. Na hřbitov tu začalo bejt až moc nějak rušno. Za chvíli totiž přišla máma a za ní Tom. Petra jsme potkali skoro u východu. Všichni tihle lidi mi tenkrát zachránili život a taky táta. Ten volal, volal, až se konečně někomu dovolal.

Seděli jsme u mámy doma a já povídal a povídal… o jednom střapatým rošťákovi, co po starým dobrákovi Hrabánkovi házel pytlíky s vodou.