Macek – 7. Tiskárna

Macek

Tiskárna je docela pěknej nízkej budlík, oplocenej v areálu asi nějaké bývalé fabriky. Všechno se zdálo udržovaný. Tamhle je nakládací rampa a vjezdová brána a tamhle je vchod. Branka i vchodový dveře jsou otevřený. Vešel jsem do chodby a koukám na cedulky na dveřích. Ondřej Jasný – boss. Hmmm, ty vole, si hrajou na Menhetn?

Za mnou se rozrazily dveře. Trhnul jsem sebou! Fuj babo!

„Co hledáte?” bodře na mě vysypala celkem příjemná mladá ženská.

„Dobrý den! Jdu se zeptat na brigádu.”

„Aaaaa, čekám vás, tož to pojďte se mnó! Já su Petra Svobodová, účetní, personalistka a tak,” usmála se a podávala mi ruku. Takový sluníčko, až je to nakažlivý. Takže se usmívám taky.

„Kilián Chalupa.”

Jdeme do protějšího kanclu.

„Posaďte se, Kiliáne. Máte hezké jméno! Dáte si vodu, kávu?”

„Vodu, děkuju.”

„Probereme spolu nějaké obecné informace a pak půjdeme k panu řediteli. Víte, on je na brigádníky trochu podezíravý. Máme s nimi trochu špatné zkušenosti, kradli tu a tak. Jsme menší rodinná firma, dalo by se říct. Teď před koncem roku je hodně práce. Tak jsem šéfa přesvědčila, že potřebujeme posilu. Takže hledáme někoho k ruce, nemusíte mít žádné znalosti. Je třeba jen zabrat, jde spíš o manuální práci, případně úklid.”

„To mi vyhovuje. Mohl bych nastoupit hned, nebo spíš, potřeboval bych to co nejdříve. A prosím vás, na jak dlouho by to případně bylo?”

„No teď myslím určitě na měsíc. Pak se to bude hodnotit znova, jestli ano, nebo už ne. Jestli se nám ta posila vyplatí.”

„Rozumím,” pronesu trochu smutně.

Pozoruje mě po očku a něco datluje do kompu. A při tom do mě stíhá prát nějaké obecné info. Stručně řečeno byl bych holka pro všechno. Zvedne telefon:

„Máme tu uchazeče o brigádu, máš čas? Já vím, ale už jsme se přece domluvili. Tož mě neser!”

Hmmm, tak na personalistku je docela voražená. Mnoooo. Rodinná firma.

„Jdem!”

Vešli jsme do protější kanceláře: Ondřej Jasný – boss. V kanclu bylo spoustu věcí, velkej stůl s různejma papírama. Další, menší stůl s kompem a pak ještě kancelářskej stůl s jiným kompem. A tam seděl u monitoru pan boss. Blonďatá hlava a na první pohled vazoun, široký ramena. Ty vole, to jsou ramena přes celý záda. Hmmm. Koukal do monitoru a pak se otočil na nás… a já asi propadl peklu nebo nebi. Já nevím. To byl snad anděl. Tvář tak hezkou, ostrý chlapský rysy. A uhrančivý, přímý oči. Oči, před kterejma se neschováš. Žádnej páprda to teda není, šacoval bych ho tak kolem pětadvaceti až třiceti. I za stolem bylo vidět, že je dost namakanej. Pod tím trikem to jen hrálo. Světlý vlasy, ne takovej ten peroxidovej blonďák s růžovou kůží jako prasátko. Ne, tohle byl špinavej blonďák se snědší kůží. Takovej jako hodně opálenej. Jestli jsem byl už předtím nervózní, tak teď jsem se uvnitř rozklepal jak sulc. To je super, za chvíli zase se tu budu třást jak drahej pes.

„Čau! Tohle je pan Kilián Chalupa!”

„Dobrý den!” slušně jsem pozdravil. Co to jako je? Zdálo se mi, že už se klepu celej. Tentokrát ne z té práce a pohovoru, ale z toho individua, co tady sedí. Ale překvapivě Žán zrovna asi studoval něco v mým břiše a držel hubu. Ani ň.

Pan boss si mě prohlížel a já si připadal fakt jak na rentgenu.

Zhluboka vzdechl:

„Dobrý den!”

Ten hlas byl příjemně posazenej, ale tak studenej až odtažitej, že mi to k němu vůbec nešlo. Úplně jsem se v těch pocitech z něj ztratil. Najednou byl jako hradba. Hezká, to jo, dokonce mooooc hezká, krásná, ale hradba. Než promluvil, tak bych řekl, že je to hodně milej chlap, a pak… Bóže…

„Pane… pane…”

„Chalupa,” pomohla mu paní Svobodová.

„Jo, takže pane Chalupo, potřebujeme výpomoc někdy před Vánoci…”

„Ondro, potřebujem to už teď!”

„No…”

„Já bych mohl hned! Potřeboval bych co nejdřív!” kníknul jsem do toho jejich přetahování.

Ondra

Koukal jsem do kompu a ladil další zakázku. Zas mě ruší Petra s těma svýma brigádníkama. Myslí to holka dobře, kluci vedle už opravdu padají na hubu. A já taky, dělám jim teď i přípravy, no děs. Jenže ty brigoši jsou na hovno. Buď kradou, nebo chlastaj, nebo obojí, a všichni jsou líný a chtěj jen prachy zadarmo. Měl jsem jich tady už hodně a vždycky litoval. Připadal jsem si, jak kdybych nebyl jen o pár let starší. Sice mě nedávno vyplivla škola, ale přišlo mi, že jsme nebývali tak vyčuraní. Takže já prostě nikoho moc nechci. A navíc jsem dneska fakt utahanej. Protože včera… včera jsem to měl náročný…

Byla neděle a já zašel do fitka. Trochu si zacvičit a zrelaxovat. Dal jsem si nohy, což mě dneska a zejtra bude pěkně bolet. Jel jsem výpady s činkama, pak královskej cvik na nohy a zadek, tedy pěkně hluboký dřepy, a docela jsem si naložil. Nějaký výpony na lejtka a tak. Všiml jsem si tam kluka, černovlasej, dlouhý vlasy kudrnatý gumičkou svázaný. Byl štíhlej, ale docela se mu začínaly rýsovat svaly. Zadek jak malinu. Časem mi došlo, že ho znám z Grindru. Teda znám, viděl jsem tam jeho fotku obličeje, jinou tam neměl. Beru to tak, že když dává někdo na Grindr fotku obličeje, tak to asi myslí i trochu vážně. Ale na Grindru? Sem každej přece chodí jen pro sex. To bych spíš šel na Ibko. Anebo je úplně profláklej. No nic. Ale je to kus. Tak metr osmdesát vysokej a sexy. Tak jsem ho po očku pozoroval a cvičil si svoje. Pak jsme se sešli ve sprše, ufff. Je to teda kus, jako kus, rozumíš. To by mě zajímalo, jak ještě nabyde, když mu stojí.

Usmál jsem se na něj a on si tak odfrkl, protočil oči a otočil se. Jako by chtěl říct: „Neotravuj, dědku.“ Připadal jsem si najednou jak nějakej starej slizkej loudil. Přitom jsem se na něj jen usmál! Hmm, princezna, dobrý no, nemám tyhle nafoukaný kluky rád. Myslí si kdoví co a přitom za nima nic není. Hezká tvářička, hezká prdýlka a tím to končí. Tiktok, Instáč a jedou storky. To není nic pro mě, tak se ofrňuj, nejsi jedinej.

Docela mě to ale rozparádilo a šel jsem do sauny, gay sauny. Bylo tam jen pár dvojic, trojic. S barmanem jsem prohodil pár slov. Párkrát se tu ukážu, tak si mě už pamatuje. Několikrát jsem si vyhřál kosti a popil několik pivek. Scénář jako obvykle. Uběhly asi tři hoďky, dost se to vylidnilo, už jsem to chtěl zabalit a přišel kluk, pěknej. Moc pěknej, vysokej, udělanej, široký ramena, úzký boky. Ne nějak vyrýsovanej, spíš krev a mlíko, ale libovej. Světlý hnědý vlasy. Otevřel pusu a bylo jasný, že mentálně bude trochu jinde. Šel jsem za chvíli za ním do sauny, seděl nahoře, roztažený stehna a pták v pozoru. Dělal jsem jako by nic a sedl si bokem k němu. Naše pohledy se potkaly a on si sjel rukou přes prsa, břicho až na péro. Nespustil jsem z něj oči. On se postavil, slez dolů a začal se předvádět. Vlnil se, pohupoval bokama a koukal na mě. Ukazováčkem jsem zatočil ve vzduchu a on pochopil a otočil se. Výstavní zadek, vlnit se nepřestal a já koukal na ty půlky, jak se vrtí a pohupujou. Už jsem byl taky tvrdej. Vstal jsem, postavil jsem se za něj a dlaní jsem ho chytil za bříško a připlácl k sobě. Ve svých slabinách jsem cítil jeho vlnící se půlky. To vlnění se přeneslo i na mě.

Otevřely se dveře, barman šel polejt kamínka vodou asi s nějakým eukalyptem. Chvíli na nás koukal a my se vlnili, jak kdybychom mu hráli nějakou lajfšou v bordelu. Myslím, že v sauně asi už nikdo jinej nebyl. Byl jsem přiopilej a nadrženej. Hladil jsem to zpocený tělo. Mladý, pružný, pevný. Přisál jsem se mu na krk, vzdychnul, zvedl ruce a chytil mě za hlavu. Z podpaží jsem ucítil dráždivej závan potu. Na tváře se mi přilepily jeho bicepsy, poměrně velký mimochodem. Tak jsem se do jednoho zahryzl a olízal ho. Ten kluk mi zašeptal:

„Omrdej mě…“

Ode dveří se ozvalo:

„Gumu?“

Přikývl jsem a byl jsem rád. Protože nebejt toho barmana, už jsem mu ho tam asi narval naostro. Udržel jsem se. Kluk se vlnil, já ho držel a tělo mi klouzalo pod rukama. Hladil jsem ho všude, kam jsem dosáhl. Byl jsem z toho neskutečně nadrbanej. Přišel barman s gumou, nechal otevřený dveře. Normálně přišel k nám, rozbalil gumu a podíval se mi do očí. Moc jsem nepřemejšlel, odtáhl jsem zadek od svýho tanečníka a vystrčil péro. Trochu s obtížema mi nasadil tu gumu. Vždycky mě to škrtí, nejsem žádnej drobek. Ten barman mi namazal péro gelem a pak rukou zajel tomu klukovi mezi půlky. Chvíli ho tam roštoval a pak na mě mrknul. Hrábnul jsem mu tam taky a našel jsem to docela uvolněný. Trochu jsem si ho projel prstama, to mám docela rád. Svíjel se a hekal. Nasadil jsem a tanečník se prohnul, zařval a nabodl se na mě.

„Mrdej mě…!“

Chytil jsem ho za ramena a pomalu po jeho zádech sjel k bokům a rozjel jsem to. Pleskalo to pořádně. A já ho pleskl pořádně i po zadku a zas a zas.

„Mrdej, mrdej pořádně, víc… prosím!“

To mě dostávalo do transu, předklonil se a já ho chytil za boky jak do svěráku. Prcal jsem ho jak singrovka. Sauna se rozplynula. Slyšel jsem jenom údery svýho srdce, buch, buch, buch. A údery mejch slabin do těch libovejch půlek, buch, buch, buch. Vrážel jsem ho tam zas a zas a vnímal jen ty zásuny. Před sebou zamlženej obraz zmítajícího se kluka v extázi a barmana, kterej nás sleduje a honí si u toho kládu. Pak ho vrazil tomu klukovi do pusy. Už jsem to nevydžel, zaryl jsem mu prsty do boků a plnil tu pláštěnku svým deštěm. Svalil jsem se na lavici. Klukovi se klepaly nohy, měl ruku plnou svejch bičíků a sedl si taky. Barman řekl jen:

„Pěkný, bejci…,“ a šel.

Kluk odpochodoval za chvíli po něm. Koukal jsem na něj, jak se vzdaluje. Krásnej, statnej a milej kluk. Mohl bych se zamilovat? Zkusím ho pozvat na rande? Nebo to nemá cenu, tady je to přece jen o šoustání? Ale zapadli jsme do sebe nádherně. Šlo nám to. Dejchal jsem jak sentinel a pomalu šel do sprchy. To mě trochu probralo. Přemejšlel jsem… Od tý mý vlastně jediný, opravdový a nakonec nešťastný lásky jsem se už nějak nemohl zamilovat. Třeba to už nepřijde. Třeba to bylo osudový a holt to nedopadlo. A už jsem si to na osudu vybral a nedokážu už mít rád. Nebo nechci? Chci se trápit a lynčovat? Vzpomínat a truchlit, nebo to mám zkusit? Měl bych to zkusit? Jenže na seznámení v takovýhle sauně stavět vztah? A co, zkusím to a basta! Šel jsem k baru. Stál tam opřenej, plácl jsem ho něžně po zadku. Culil se a usrkával nějakou colu.

Chtěl jsem ho pozvat třeba večer na procházku, do kina, na pivko, večeři.

Předběhl mě…

„Prosím tě, nemohl bys mi dát pětikilo?“

Vyvalil jsem na něj oči a bylo to všechno pryč. Stejně jako kanálek před chvílí polknul pěnu z mýho sprcháče, tak teď nějakej kanálek polknul moje odhodlání, naději a touhu po něčem jiném. V tu ránu mě přepadla depka. Vždycky ji mám až pár hodin pozdějc. Začnu si nadávat, že jsem jak magor a furt sháním tenhle sex. Že mi to za to nestojí, protože se pak nemám ke komu přitulit. A že takhle skončím s HIV a sám. Taky se vždycky rozhodnu, že to bylo naposledy. Ondro, tentokrát opravdu naposledy! Už to nechci! Jenže za pár týdnů… Nenávidím se, jsem povrchní sexuální mašina, co musí furt stříkat. Jsem závislej na sexu? Je mi smutno a prázdno. Jo, to je ono, prázdno.

Tak jsem se sbalil, oblíkl a zaplatil barmanovi. Ten se uznale culil taky a řekl mi, že si můžem tykat a jméno. To už jsem zapomněl. No a pak jsem dal před toho kluka pětikilo a už jsem neměl chuť ho plácnout ani cokoliv říct. Jen jsem se na něj podíval a zalitoval ho a sebe taky. A pak jsem vypadl.

Jako já nejsem pohoršenej, když si někdo vydělává i takhle, dokonce mám i takový známý. Ale tohle bylo nějak špatně, tohle se má říct dopředu. I když, kdybych mu nic nedal, tak se asi nic nestalo. Jen to zkusil, ale celý to prostě najednou shodil.

Došel jsem domů asi po jedné ráno a ještě mám trochu těžkou hlavu. No a teď otravuje Petra se svýma brigošema a nedá pokoj. Nejraději bych ji prohodil dveřma. A ještě mě bolí stehna a zadek od toho cvičení.

Tak do toho… Zvedl jsem hlavu od kompu a vidím Petru a vedle toho… toho… toho rošťáckého koloucha, kulíška. To mi přišlo na mysli jako první. Slušně pozdravil a nesměle tam přešlapoval. Opravdu hezký kluk. Upřímný pohled, i když takový ustrašený, nebo posmutnělý. Čertík, rarášek, co mu rozházeli hračky. Tmavě hnědá, trochu rozcuchaná čupřina. Spíš malý, prcek a štíhlý jako laň. Světle modrý džíny, mikina, bunda, moc mu to slušelo. Žádnej výstřední nagelovanej šampón, snad nebude ani nafoukaná princezna! Akorát tak do náruče. Chichichi. Zase mám mozek mezi stehnama? Vole, zklidni hormon! A taky nejsem dnešní, z hezkýho kukuče se může vyklubat pěknej prevít. Viz včera, minulý týden, před měsícem… Už jsem se taky dost vyškolil! Umí hrát jak na divadle, tyhle štěňata. Asi ale budu závidět tý, která ho dostane!

Nervózně pokukoval sem tam. No jo, chlapče, před Vánoci chtěj všichni vydělávat na dárky. Ale nejsem sociálka. Pohled se mu ustálil někde na špičkách svých bot. On se mě snad bojí? No s brigádníkama tady žádný vztahy nepěstujeme. S ostatníma jo, snažím se, abychom byli parta. A taky jsme, až na pár výjimek. Taky si nechci nechat firmu rozkrást. Vydupal jsem si ji tátovi tak trochu navzdory. Myslel si, že budu dělat kariéru někde v nadnárodní firmě. Jenže mě tiskařina a grafika baví! Ne, to není přesný… já to miluju!!! Teď je to přesný!

Užili jsme si asi rok bojů a nebojů. Zrazoval mě: konkurence, neprosadíš se, budeš mít akorát dluhy. Furt dokola. Kdybych šel podle něho do korporátu, tak ho mám furt za prdelí. Furt by mi radil, pomáhal a umetal cestičku. No jo, pan chytrej, teď už pražskej velkopodnikatel, chichichi. Ale takhle jsme se trochu pohádali a nic. Dál se o mě nezajímal. Myslím si teda, ze po očku sledoval, co dělám. Když jsem to rozjel, koupil stroje a začalo to plus mínus fungovat, tak už nade mnou asi zlomil hůl a nějak to pobral. Asi od loňskýho roku máme od něj pravidelný zakázky. Sice je furt skeptickej, ale už do mě nevandruje. Prostě jsem si to vydupal, postavil firmu a basta! Bylo to ze začátku dost krušný, pro sebe jsem peníze neměl žádný. Všechno šlo na splátky a výplaty, já až jako poslední, takže nic. Bydlel jsem tenkrát ještě u mamky a zachránilo mě, že jsem měl kde bydlet a co jíst. Nic po mně nechtěla. Tak mi tím dost pomohla. Myslím, že i za skryté podpory táty. Jasně, taky jsem měl krize, pochyby a chtěl to vzdát. Pamatuju si, to bylo se mnou fakt blbý, že tady taťka byl. Nechtěl jsem mu přiznat, že je to na prd. Koukal na mě a v jeho očích a výrazu jsem si přečetl nevyslovený: makej, synku! Neřekl o tom ani slovo, jen se tak usmál. A já věděl, že i když se mnou nesouhlasil, tak mi drží palce. Nakoplo mě to, a tak jsem makal dál, nejsem žádný vořezávátko. Takže já si to od nějakých brigošů nenechám rozebrat.

Jo, chlapče, hezká tvářička to nezachrání. Takovejch tu bylo. Vystajlovanejch namakanejch borečků a práce jim nevoněla. Trochu jsme se s Petrou dohadovali, jestli jo a od kdy. Kluk řekl, že může hned. Dobře teda, ale budeš makat jak černej. Jinak pojedeš jak namydlenej blesk. Ale rozhodně mu teď hned neřeknu, jestli jo, nebo ne.

Zvedl jsem se a podal mu ruku:

„Tak, pane Chalupo, děkuji, že jste se přišel představit. Máme tady i jiné uchazeče a určitě vám dáme vědět.”

„A… aha!” řekl tak smutně, že mě až bodlo u srdce. Safriš, co to se mnou je? Stárnu a začnu bejt cíťa? Proč je mi tak nepříjemně? Petra mě probodla pohledem.

„Děkuji, na shledanou…,” zašeptal, pousmál se a otočil ke dveřím.

No to mě jebne, takovej krásnej kulaťoučkej zadek. Fíha. Tak ten tady dělat nemůže, to bych nic neudělal a musel si koupit slinták. Jenže jak koukám na Petru, tak ta se nedá. No nic… to nejde, co je v domě, není pro mě a basta. Jde tu o práci, tak se, Ondrášku, uklidni!

Macek

Když pan Jasný vstal, měl jsem pocit, že se neudržím na nohách. To je chlap s velkým CH. Ten má snad dva metry, svalnatej vazoun, a ty nohy? Silný stehna narvaný v džínách, vůbec ty jeho objemy, ruce, prsa. No a taky mi neušel ten nabouchanej rozkrok, že jo. Ufff, kdyby to nebyla taková situace, tak se tady snad skácím a rovnou rozhodím nohy do praku. A pozor! To jsem ještě panna počestná, která nepozná penis, ani když si na něj sedne. Fakt krásnej kus chlapa. Macku, ty přemejšlíš jak nějaká nedošukaná děvka. Bóže! Jsem tu přece kvůli práci a vejplatě, ne? Takže klídek. Cítil jsem z něj ale i určitej odstup, velkej odstup. Byl chladnej a přísnej. Krutopřísnej, jak vládce ledovýho království.

Když mě odtud vyprovázeli, tak jsem měl pocit, že to prostě nevyšlo. Nelíbil jsem se jim. Asi čekali něco jinýho. No co, musím teda hodně rychle hledat dál. Zas na druhou stranu, kdybych tam dělal, tak bych si musel Žána asi vyškubnout i s kořenem a nechávat na koleji na stole. To by ten blboun spolubydla čuměl na pořádnej klacek, hahaha.

No nic… Sehnat někde skoro před Vánoci brigošku, to bude oříšek. V nejhorším půjdu prodávat ke stánku na trhy, ale to bych asi zmrznul. Musím zaplatit kolej a nějak se živit a kupovat si věci na celodenní stání venku, na to moc nemám. Částka na účtu se povážlivě tenčí. Začínám sjíždět akce jak nějakej důchodec. Hmmm, Liáno, pohoda skončila. Začne tvrdej chlebíček. Koupil jsem si dva rohlíky a marmeládu, v akci samo!

Ještě jsem zkoušel pozjišťovat nějaký info kolem toho rodnýho listu. Tak pro kopii si musím osobně na matriku. Super, takže do Prahy musím v úřední den. Ale půjde to. To se mi docela ulevilo, hodně ulevilo, protože pak se prokážu v tý nemocnici. Podle tý doktorky mi pak může oficiálně říkat o mamce, co a jak. Aspoň něco pozitivního, hurááááá! To mi fakt zvedlo náladu. Když jsem to probíral s taťkou na balkóně, tak už jsme byli plný voptimismu. Nebude tiskárna, bude něco jinýho, tralala, tralala. Bude rodnej list, tralala, tralala. Strejda půjde do prdele, tralala, tralala. Táta byl podle mě fakt nasranej a řekl mi, že mu musím šlápnout do úsměvu.

Ta tiskárna mi nejde z hlavy… spíš teda její boss. A tak jsem i tohle taťkovi na férovku řekl a asi jsem se při tom i červenal… Jako že ten chlap byl moc… byl moc… moc… Já nevím. Teď mi na to vyprávění zůstal taťka, s mamkou už teď mluvit nemůžu. Ale budu, zase budu! Těším se, všechno jí to povyprávím. Tralala.

A protože mi fakt scházel něčí hlas, ťuknul jsem na Vaška… Ten tam zas nebyl. Tak jsem zavolal René a to bylo super. Vypovídal jsem se, ona taky a docela jsme se nasmáli. Měla taky zážitky s frajerama tam od nich. Probrali jsme nějaký školní věci a řekla, že někdy přijede! Taky bych se měl ozvat Amíkům.

Ondra

Vyprovázel jsem ho slintajícím pohledem, kterej už neviděl. Ale Petra jo. Zavřely se za ním dveře a chvíli mě skenovala pohledem.

„Co na něj říkáš?”

„Nevím, no. Nezdál se ti divnej? Takovej nanicovatej, vyhublej, slabej… A to jméno Kilián? Jak z minulýho století! Myslíš, že nebude krást? A není na drogách? Se mi zdálo, že má kruhy pod očima. To víš, dneska ty studenti… Ještě se někdo hlásil, ne?” vršil jsem nesmyslný fakta, měl bych se stydět. Mimochodem Kilián je sakra sexy jméno.

„Brácha, neštvi mě, co to plácáš? Ty se rozhoduješ podle jména? Si děláš prdel? Vždycky vybíráš a přebereš! Dej na mě! Mám takovej pocit, že ten kluk bude dobrej. Takže já ho beru a hotovo!”

„Hmmm…”

„Je hezkej, viď?”

„Nebuď blbá!”

No to je super, ještě mi bude ségra vodit kluky do práce jak do seznamky.

„Jsem viděla, jak se na něm paseš pohledem!”

„Já nevím, Péťo, nechce se mi fakt nikoho brát!”

Představuju si ty nervy s dalším brigošem. Ségra už toho má taky dost, pomáhá mi, a přitom by mohla být jen na mateřský. Jsem jí za to moc vděčnej. A ji to taky celkem baví.

„Už mě vážně neser! Jestli ho nevezmeš, ne někoho, ale tohohle Kiliána Chalupu, tak končím!”

Hmmm, jenže baví evidentně asi odsaď pocaď. Koukám na ni s vyvalenýma očima…

„Ondroslave, neblbni, vždyť může bejt dobrej. Dej mu šanci. Vzpomeň si, co nám vtloukali naši! Když můžeš, měl bys pomoct. A takhle pomůžeš nám, možná jemu a taky vlastně sobě.”

Ségra má dobrý přesvědčovací schopnosti, mimo jiné. Myslím si stejně, že je napůl čarodějnice, teda jako v dobrým. Máme se hrozně rádi a má pravdu, je toho na nás moc.

„Dobře, tak ho vem, ale já ho zaučovat nebudu! A zavolej mu až zítra.”

„Super… No to je mi jasný, pane Jasný. To by dopadlo, to by nám hned utekl!”