Macek – 9. Pindíci

Macek

Přišla mi sms:

„Kiliane, zavolej mi, dopis. Hrabanek.“

Hmmm, ani nevím, že má dědek… ne, tohle ne, takhle už mu říkat nebudu. No že má na mě pan Hrabánek telefon.

„Dobrý den, Kilián…”

„Ahoj, prosím tě, schovávám u sebe vaši poštu. Na schránce máte jiné jméno a ty dopisy bývají položené na schránkách. Tak je vždycky vezmu k sobě. Teď přišel nějaký od pojišťovny, tak mám obavu, aby se něco neprošvihlo. Jestli mi dáš adresu, pošlu ti to na kolej.”

„Jste zlatej, pane Hrabánek, pošlu vám adresu v esemesce. Díkes moc.”

„Jo jo, to neboj, tohle tu ohlídám. A jak jinak je?”

„Je to na hov… teda nestojí to za nic.”

„Kiliáne, drž se, přijedeš do Vánoc?”

„Jo. Chtěl jsem za mamkou a za taťkou taky.”

„Dobře, hele kdybys potřeboval, můžeš přespat u mě. Zavolej, není problém. Drž se, seš mladej, to zvládneš! Ahoj.”

„Děkuju, na shledanou.”

Pojišťovna, jestli to bude nějaký placení, tak abych šel srát prachy. Nebo bych je mohl vytisknout v tiskárně, hahaha.

V pondělí jsme měli písemnou zkoušku. Bylo to u Hadra a v předtermínu. Že prej to je jen shrnutí a máme to udělat před zkouškama. René se na mě ve třídě už culila a já se taky rozzářil jak horský sluníčko. Zanedlouho bude odjíždět a najednou se jí vůůůbec nechce. Strašně se zamilovala do koní a do jednoho koňáka! Ukazovala mi fotku a je to fakt hřebec. Krásnou černou srst, hřívu, nozdry, štíhlý svalnatý nohy, no hotovej šampión. Víte, o kom mluvím? No jasně, že o hřebci. Hahaha. U Hadra jsme prošli oba dost dobře. Na to, že jsem tomu moc nedal, jsem byl opravdu potěšenej. To se mi to vede, tralala, tralala. Za odměnu jsme si dali nějakou dobrotu v bufáči. Ještě ústní a ještě pár dalších písemek a ústních… hahaha.

Ukecal jsem doktorku Bláhovou, že můžu mamku navštívit před Vánoci. Rodnej list do tý doby nestihnu, ale prej to riskne. Musel jsem slíbit, že o něj ale hned požádám. Což jsem měl na stopro v plánu.

Pondělí, takže bylo volnoooooo. Šel jsem ťuknout na Vaška, třeba by šel na pivko. Otevřel netradičně v trenkách, usmál se od ucha k uchu.

„Ahoj prcku! Ty žiješ? Už jsem tě dlouho neviděl… Pojď!”

„Ahoj!”

Vtáhnul mě dovnitř a tam jsem se zasekl. Ty vole, on má v posteli holku…? Čumím u dveří jak pukavec.

„Ehm… promiň… já…”

„Co blbneš, vo nic nejde, ne? Jen jsme šukali. Viď, Marti?”

Ten kluk se mi snad zdá. Holce vykukuje hlava.

„Pojď s náma, ne?” A smála se na mě.

„Ne, to já nemůžu.” Byl jsem rudej až na prdeli. Ne, já fakt žádnýho rozpáranýho netopejra volizovat nechci!

„Von je Kiliánek zatíženej spíš na mě, víš, Marti. Tak si aspoň sedni. Povídej, Kili, jak se máš?”

„Vašku, ty nás zvládneš oba, viď?“

„Ne, to fakt ne, přijdu jindy…“

„To víš, že bych to zvládnul! A ty sedni a povídej.“

Vašek si sedl k ní na postel. Uffff.

„No mám druhou práci a moc tu nejsem. Co ty?”

V úžasu koukám, jak na mě roztahuje ty svalnatý nohy. Teda to je situace, jsem celej zkoprnělej a nevzmůžu se chvíli na nic.

„Hele, já na to tady seru. Končím, nebaví mě to. Asi půjdu makat k bráchovi.”

Ani jsem se tomu moc nedivil. Vašek nebyl zrovna zapálenej student.

„Je pěknej, Vašek, viď?” Martina mu při tom rukou začne ojíždět celý tělo. Při tom se kolem něj obtáčí jak liána, to je trefný teda. Jsem z toho paf. Žán vůbec neví, co má dělat, a raději si přetáhl přes hlavu kapuci. Sedím stále přikovanej a sleduju to divadlo.

Vašek vstal, zabodl do mě svůj zastřenej pohled a sundal si trenky. Martina na mě mrkla a naštelovala se do kleku. Vašek se otočil zády ke mně, chytil ji za boky a nabral. Pomalu ji projížděl a já měl výhled na jeho zadek, záda a nohy. Pak se do toho opřel, půlky se mu s každým přírazem otřásly. Ti dva plácali o sebe a hekali. Žán už hučel jak piliňáky, ale možná by přestal, kdyby to bylo otočený. Takhle jsem viděl vlastně jen Vaška a bylo krásný takhle ho vidět. Přidat jsem se nechtěl. Jsem sice asi úchyl, ale aby mě někdo vojel… Asi bych to někdy zkusit chtěl, ale ne tady a teď. A taky nevím, sakra… může se po tom na záchod? Není člověk po tom celej vyšťouchanej? Né. Opravdu já chci, aby to poprvé bylo jiný. Nevím jaký, ale jiný.

Tak mi najednou začalo bejt víc nepříjemně.

„Promiňte!” Vašek se na mě zaculil, mávnul a bušil do ní dál. A já šel.

To jejich řádění bylo slyšet po chodbě ještě dlouho. Vašek je požitkář, svobodomyslnej požitkář, ale je hodnej. Tenkrát přišel se srdcem na dlani a tu dlaň mi podal. Nezlobím se na něj, je to hodnej kluk. Přitáhlo nás to na chvíli k sobě, ale nebyla to láska, spíš taková lidskost v tu konkrétní chvíli. V tu konkrétní mou těžkou chvíli. To se nezapomíná. Spíš… spíš… já nevím, jsem najednou tak nějak divně přešlej. Jako když přijedete z dovolený, stojíte na parkovišti s kamarádama, rozloučíte se a říkáte si: tak a vejlet skončil. Žán byl taky pak celej zaraženej. Jako takhle zblízka druhý a ještě ke všemu nahý pohlaví vůbec nikdy neviděl. Začal se propadat do deprese. Celkem jsme se shodli, že tohle nebudem zkoušet a že to necháme plavat. Ve sprše jsem se pak snažil ho ukonejšit a zvednout mu náladu. Byl tak přítulnej, až ho to dojalo k slzám.

V tiskárně práce houstla. Pája na mě furt pokukuje, mrká a culí se. Ale zatím jsme neměli moc příležitost si promluvit. V úterý ráno jsem přišel jen tak tak, šatna už byla vylidněná. Po mně se ještě jak velká voda přihnal Pája.

„Ahoj Kili, konečně!”

Rychle čeknul, jestli tam nikdo není, hodil tašku na zem a přidržel mě pohledem. Prostě jednoduše stále koukaje mi do očí mě chytil za bedra, připlácl k sobě a pořádně mě vykousl.

„Moc tě chci, jsi krásnej! Chci tě mrdat, prdelko!”

Jenže ouuuuuuu, uááááááá. Minule když se ke mně skoro přilepil v šatně, jsem si toho nevšiml, ale teď… no jak to říct. Sakra, prostě mu tak strašně smrdělo z pusy. Málem jsem tam otočil kufr. Úplně jsem se oklepal, fuj, to je kanál! Honem jsem koukal zvýšit distanc aspoň na metr. Na vécku někdo spláchnul a to mě vysvobodilo. Pája ode mě odskočil a mně se ulevilo. Fuj, se pobliju. To bylo teda odporný. A on se na mě smál a mrkal. Toho fakt nechci vůbec, vůbec. Tak hezkej chlap a tak smrdí? Fuj. Co když mu smrdí i pták? Kdo ví, co tam má za sejra. Fuj, zase se mi zvedl kufr. Žán se úplně zhrozil a vyměkl. Jestli mi tyhle traumata kluk vůbec vydrží. Takže tohle byl můj první a doufám poslední smradlaplán. A je po ptákách.

A abych si uchránil svý zdraví a mentální pohodu Žána, tak jsem mu aspoň jemně naznačil:

„Hele, když chceš někoho líbat, je dobrý si vyčistit zuby.“

Zrudnul a ztvrdly mu rysy. Honem jsem utekl do práce.

Ondra

Šel jsem na záchod a akorát vidím to pometlo Páju, jak zapadl do šatny. Ten byl u mě na koberečku za ty příchody taky několikrát. Moc ho nemusím, ale dělá dobře, je spolehlivej a nefňuká. Asi není zlej, ale za kámoše bych ho nechtěl. Taky je dost otevřenej, jednou na firemním večírku se přiopil a nechal se slyšet, že mu to přetejká z koulí a že je stále ve věku, kdy je mu jedno, do jaký díry ty vidle zapíchne. Otvory naštěstí nevyjmenovával. Všichni si asi mysleli svý. Bude to nějakej obecní pomrdávač. Postavu teda má jak plemennej bejk. Takovej tmavej typ, černej jako nějakej Arab nebo Maďar, ale je to myslím Slovák jak poleno. Taky to nemá zadarmo, dost na sobě maká, sportuje, ale něco tam vázne.

Šel jsem na záchod kolem šaten a viděl jsem v zrcadle výjev. Až mi to přišpendlilo nohy. Prostě přišel ke Kiliánovi jako jeho starej, chytil si ho a přilepil k sobě. Ufff. No tak to jim nebudu dělat křoví. Tak spolu asi chodí? To to stihli rychle, ale tenhle kurevník? Až mě z toho bodlo u srdce. Kilián? Ten malej píďa? Byl jsem z toho vedle.

Na druhou stranu mi to může být jedno. Aspoň to trochu narovná můj postoj ke Kiliánovi. Nechal jsem se moc unést. Dobře že spadnu zpátky na zem. Zalezl jsem k sobě a nic do mě nebylo.

„Ondro, potřebuju, aby ses podíval… co je? Vypadáš jak vypůjčenej! Co se stalo?”

„Nic, ségra, jen mi je trochu šoufl. Cos potřebovala?”

„Mnoo, chtěla jsem se domluvit na firemním večírku, aby ses podíval, jestli to zvládneme před Vánoci nebo až po… Nech to, až budeš mít čas. Ju? Nechceš prášek?”

Moje sestřička na mě mhouří podezřívavě oči, zavrtěl jsem hlavou. Jo, holka, na to prášky nejsou. Co jí budu povídat? Že jsem najednou v prdeli? Ale proč? Neuvědomuju si, že bych byl zamilovanej. Vždycky jsem měl rád spíš chlapáky. Tak co to je? Myslel jsem si na něj? To určitě ne! Možná trochu. Já nevím. Od prvního pohledu na něj jsem zmatený, znejistělý a za to jsem na sebe naštvaný. Takových kluků tady dělalo, pěkných, jak z reklamy na spodky. Takových jsem jich potkal v saunách, fitkách a barech. Takových jsem jich měl v posteli. A vždycky jsem ty city udržel. Po svým rozchodu jsem se rozhodl mít všechny emoce pod kontrolou. Protože jen tak se mi povedlo to přežít. Protože jen tak jsem necítil ten nůž, co se mi kroutil v srdci, to rozpálený železo, co po mně teklo. Byl jsem na pokraji propasti. Zakázal jsem si city. Díky tomu a díky Tomovi jsem to zvládl. A teď? Teď to mám narušený. Kvůli narušiteli, takovýmu pidižvíkovi. Přijde takovej prcek a… ach jo. Co to se mnou je? Na moje vysoký kamenný hradby naráží vlna za vlnou a mně z toho asi šplouchá na maják. Nemyslím si, že jsem zlý. Jen už bych podruhé takový rozchod asi nepřežil. Nechci to zkoušet. Přeju mu, aby byl šťastný. Ale Pája, ten Pája? Vždyť mu zlomí srdce! Začaly mi vlhnout oči a sklouzla slza, druhá… Do prdele, to jsem si myslel, že už v sobě žádný nemám! Nemůžu mít, nesmím, a bylo to horší a horší.

Z té nenálady mě vyrušil mobil… nějaká zakázka.

„Ano, uděláme nabídku, napište mi to prosím do mailu.“

Zašel jsem pak za Petrou.

„Péťo, myslím, že ten večírek snad stihneme do Vánoc. Dáš do kupy seznam lidí? Hele a co kdybysme to udělali tady?”

„Mamka mi pomůže, ona už se nabízela. Myslíš jako na hale? To bude blbý, ne? Kam dáme stroje?”

„Asi jo, tak to nějak vymyslete, dík.”

„Určitě, a bude to jen pro zaměstnance?”

„Jo, jen zaměstnance, pro klienty… ne, na to se ještě necítím.“

„A brigádníky, teda brigádníka?“

„Ne…“

Včera bych ještě řekl, že Kiliána taky. Ale teď… teď mi to nešlo. Je mi z toho smutno. Měl bych se vzpamatovat a sebrat. A tak se holt musím na svou obranu snažit ještě více zatvrdit, postavit další patro kamenné hradby. Aby ani ta vlna nemohla přes ni. Vzít kámen za kamenem, jít a postavit další patro. Kolik jich ještě bude?

Normálně to nedělám, ale dal jsem si panáka. Dva.

Macek

Z kastlíku na mě vykukoval dopis od pana Hrabánka. Měl jsem blbý tušení a opravdu, zaplatit povinný ručení. Tak jsem tam volal a zaplatit musíme, jedině sundat z auta značky. Ani nevím, kdo je teď majitel auta? Mamka, strejda, já? To je teda pěkně v loji. A jsem zas hubou v zemi. No nic, zaplatil jsem to, ale nezbylo mi na kolej. Z tý půjčky jsem chtěl hned pět tisíc vrátit. Takže to taky padlo. Nevím, co a jak. S tátou jsme to rozebírali na balkóně a tentokrát jsme ale k ničemu kloudnýmu nedošli.

V tiskárně byl frmol, v baru frmol. Zas nějaký seminárky a zápočty. Ani nevím, jak se jmenuju.

A pak jsem se dost nasral. Jako vážně nasral. Protože toho mám už dost. Mám starosti s penězma, to je ohraná písnička. Děs! A k tomu ještě tohle? Tsssss. A to jsem měl ráno kupodivu dobrou náladu, poskakuju si po chodníku do práce, pohodička. A pak tam přijdu a na skříňce mám nakreslenýho… prostě sprostou kresbu? No tak mám piňdoura, no! Tady? To bych čekal na koleji, tam jich bylo, ale tady? Hele prrr, Macku. Tohle mě nerozhodí! Když si chtěj pánové hrát, tak já to taky umím! Napadla mě odveta a na skříňce jsem to nechal.

„Kili, pojď sem.”

„Ano, Tome?”

„Já to viděl, hele musel to bejt nějakej debil zabržděnej. Ondra to teď řešit nechce, bude asi až odpoledne. Kdyžtak si to smej, líh je támhle ve skříni.”

„Jo, v pohodě.”

Teda mrzelo mě to a mrzel mě ten postoj pana Ondry. I když, co bych čekal, že jo? Nějaký vyšetřování? Třeba přiznejte se, kdo tady kreslí po skříňkách čuráky, nebo bude zleeee! To asi ne. A taky kdoví, třeba mu je to jedno. Nebo je naopak rád. A schválně to nesmeju, protože zejtra…! Hahaha.

Ondra

Včera jsem zůstal doma nakonec celej den. Něco jsem udělal z domova. Bylo mi zle, zvracel jsem a měl průjem. No fuj. Byl jsem slabej jako moucha. Doktor mi řekl, že to bude asi od nervů nebo nějakej virus a hned se mi chtěl hrabat v zadku.

„Hele, kdybych tě neznal, tak tě pošlu do prdele, ale vím, že bys mně tam hned začal vrtat špejlí. Takže vodpal!“

Doktor Petr Karas je další z našich spolužáků s Tomem. Seru na něj. On se vyžívá v tom se v někom hrabat, aby bylo jasno, zejména klukům a nejraději když jsou k němu natočený zadkem. To se pak vyžívá.

„No no no, aby ses neposral,“ chechtal se.

„Už se stalo!“

„Kdybys měl teplotu, nebo ti bylo hůř, tak hned zavolej. Jestli ti to bude odeznívat, tak v pohodě. Tady máš prášek. Čau.“

Odeznělo to a dneska jsem se už vypravil do práce.

„Ondro, to je hajzl, ten mladej smrad! Já ho zabiju, ten spratek usměvavej. Zadupu ho do pampelišek, debil…” Franta vlítl ke mně do kanceláře a řval na celou firmu.

Vyvalil jsem na něj oči.

„Co se stalo?” houknu na něj.

„Máme všichni na skříňkách… to, víš co, ne?”

„Ne, nevím…?”

Nějak mi to nedocházelo. Na včerejší Tomův telefon, že někdo nakreslil vocas Kiliánovi na skříňku a on neví, co s tím, jsem už zapomněl. Jasně, naštvalo mě to, ale byl jsem včera trochu mimochodnej. Prostě to bylo jako na horský dráze. A pak jsem na to zapomněl.

„No, to, no! No…!? Prostě je to tam samej čůrák!”

A bylo mi jasno a skoro jsem vyprskl. Hele, klučina se nezdá. Dobře ty! Poradil si sám.

„Franto, uklidni se… Pokud vím, on ho tam měl první! Hele běžte dělat, já si to vyřeším. Jo?”

„Doufám, že ho vyhodíš! Šmejda, jasný?”

Byl rudej vzteky. No to mi bude jako diktovat? A ještě Kiliánovi nadávat, když se jen bránil? Tak to prrr.

„Hele, koho já vyhodím nebo ne, do toho ti nic není! A neber si ho do huby, dělá jako my všichni a je tu platnej. Nikdo se do něj navážet nebude, jasný? Tak se seber a jdi dělat, za to seš placenej!”

To už jsem řval i já. Co si jako myslí?

Ten kluk je úžasnej, tohle nám tu chybělo. Vzrůšo, trochu tý mexický telenovely. Chichichi. No ale musím se k tomu postavit vážně.

Zašel jsem do šatny, protože tam normálně nechodím. Mám svoji skříň v kanclu. Musím říct, že má kluk docela talent. Takový krasný vocasové. A taky má drzost, protože je jeden splihlej. Na Frantovo skříňce. Tak už to chápu, proč byl tak vzteklej. Že by se ozvala potrefená husa? Chichichi.

Á koukám, nevynechal ani Tomovu skříňku. Vzal to všechno rovným dílem. Tom na mě koukl a začal se chechtat. A já taky. Všem bylo jasný, čí ta pomsta je, a skoro všichni to brali s humorem. Dokonce jsem slyšel Páju někomu říkat: „Já ho mám většího než ty, heč!”

No prostě uvolněná nálada. Až na Frantu, a tak mě napadlo, jestli to náhodou nebyl on, co se první vyřádil na Kiliánově skříňce.

„Ty vole, Tome, co s tím mám dělat?”

„Udělej z něj nástěnkáře!” tlemil se.

„Ty jsi vůl. Teda některý brigoši byli zloději, některý se flákali, některý byli úplně blbý, ale aby nám tady malovali vohony? Tome, co s tím?”

„Připomínám, že on nezačal. Ale taky nevím, co s tím! Mimochodem včera jsi řekl, ať si to smeje, a nic jsi taky neudělal!”

„Tome, já sral horem dolem.“

Asi měl trochu pravdu, možná jsem mu měl aspoň zavolat.

„Tome, sežeň Kiliána a přijďte ke mně.”

Vůbec jsem se na něj nezlobil. Měl jsem se včera kousnout a probrat to s ním.

Klepání mě vytrhlo z rozjímání.

„Ahoj!”

„Dobrý den.”

„Tak, co tomu říkáte? Tome? Kiliáne?”

„Máte pěknou výzdobu!” Kilián na mě našpulil ksichtík.

„Kiliáne, nedělejte si z toho srandu!”

„Včera, když se to objevilo u mě, tak vám to přišlo asi normální, tak to tak beru!”

Teda ten mě utřel, ufffff. Tom mlčel a cukaly mu koutky. Dobře, musím ty skopový hlavy nějak uklidnit.

„Promiňte, Kiliáne, omlouvám se. Měl jsem to s vámi probrat, ale byl jsem nemocný. Vážně mě to mrzí. Nevíte, kdo vám to mohl udělat, nemáte s někým tady spory?“

Zavrtěl hlavou.

„Ten zbytek, to ostatní, to jste nakreslil vy?”

U té přímé otázky se zarazil. A najednou byl ten přidrzlík pryč. Zabodl oči na svoje nohy a mlčel. Jenže já měl svůj důvod, tohle chci mít potvrzený.

„Byl?”

„Hmmmm, byl,” šeptnul.

„Ondro, ser na to!” ozval se Tom.

„Tome, sakra, já nechci nic řešit. Kluci, jak z toho teď ven? Chci se tady Kiliánovi omluvit za někoho, kdo se chová jak dítě. A poprosit ho…, Kiliáne, myslíte, že bych vás mohl poprosit, abyste to umyl? … Nebo ne, já to umeju sám, nechte to…”

Kluk něco zamumlal a vylítl z kanclu, ani mě nenechal domluvit.

„To je trdlo!”

„Ondro, není, je to pracovitej a hodnej kluk. Jen ty nevidíš, co vidím já!”

„Jak to myslíš?”

„Jak to říkám!”

Usmál se na mě a šel. Ten jeho úsměv mi zase připomněl dobu, asi rok zpátky, kdy jsem se rozešel s Lolkem. Nebo spíš to, že Tom byl tenkrát u mě, myslím u mě nablízku. Kamarád, kterej si to vyžral se mnou. Tomáš není na kluky, ale je to kámoš. A tehdy jsem byl ve sračkách, dost hlubokých. Tom nedbal na moje posílání do prdele, ksichty, moje naschvály, on tam prostě byl. A držel mě při životě, než jsem se z toho vyhrabal. Tenkrát mě to dost sebralo. Byli jsme Bolek a Lolek jako z večerníčku. Milovali jsme se, bylo to několik krásných, nádherných let a já myslel, že je to už prostě na furt. Jenže Lolek pak začal pít a kdoví co ještě. Taky jsem zkoušel různý věci, taky jsem měl bouřlivý období, alkohol, sex, drogy a rocknroll. Ale nepropadl jsem tomu. On jo. A hlavně to bylo v letech, když už normálně jste vybouřený. Byl zlej, hodně zlej. No to je jedno. A ten Tomův úsměv… viděl jsem ho tenkrát, jako kdyby mi říkal neboj, to bude dobrý.

Macek

Musím říct, že když mi Tom řekl, že jdeme k bossovi, tak jsem byl plnej revolty. Mně nikdo jen tak kreslit pinďoury po skříňkách nebude. A už vůbec nedovolím, aby se nad tím zavíraly oči. I když teda na druhou stranu, nevím, co konkrétně bych chtěl. Vyšetřování? To je asi pěkná blbost. Omluvu? To asi jo.

Pan Ondra začal vcelku v pohodě. Tom se uchechtával. On byl včera nemocnej? Když na něj kouknu trochu důkladnějc, tak jo, je nějakej zelenej. Nějak mě ta revolta přešla. Už mi ten můj počin nepřišel tak cool. Mohl jsem počkat, když jsem věděl, že není celej den v práci. Že byl marod, to jsem nevěděl. Začal jsem se cítit jako zbrklý tele. A když se mi omluvil, vážně omluvil, tak mi to bylo už líto. Vím, že nemůže zjistit, kdo to udělal. Mohl jsem se na to taky vykašlat a přejít to. Aspoň bych se cítil nad věcí. Pak mě poprosil, abych to umyl, a zas, že to umeje sám. Koukl na mě takovým přímým a hřejivým pohledem. Začalo mi mravenčit v břiše a byl jsem vykolejenej. Tohle jsem v nich ještě neviděl. Kde je ten odměřenej boss?

„Pane Ondro, to ne, já to uklidím!”

Ani nevím, jestli mě slyšel, otočil jsem se na patě a vypálil jak raketa. V tu chvíli bych mu asi běžel i pro jahody ke dvanácti měsíčkům. Měl jsem pocit, že není důležitější věc na světě než umejt ty pindíky. Co jsem nevěděl, že asi pár vteřin před tím vešly do baráku dvě paní. Vylítl jsem z jeho kanclu a… a sejmul jsem jednu z nich. Ta druhá byla Petra.

„P… promiňte… já…”

„Ahoj Kili, tohle je…”

„Promiňte, já… já musím umejt ty pindíky v šatně, pan Jasný by to chtěl čistý!”

Obě na mě vyvalily oči a já na to nedbal a upaloval do šatny. Vzal jsem líh a jednoho po druhým jsem sprovodil ze světa.

V baru byly samý vánoční večírky, až mě to sralo. Před Vánocema pojedu domů, do Prahy. Volal jsem Jirkovi, ale byl nedostupnej. SMS taky nic. Jestli nemá nový číslo. Tak nic. Nakonec jsem musel volat panu Hrabánkovi, jestli bych teda u něj mohl přespat. Ve středu jsem zašel na úřad požádat o rodnej list.

Pan Hrabánek mě uvítal pěkně s Betynou a s buchtou. Tý jo. No Betyna se ode mě nehla, klasika, děvka jedna. Hahaha. Dozvěděl jsem se, že u nás se objevuje strejda a jinak je tam průchoďák. Po baráku si myslej, že je z toho šmajchl kabinet nebo něco podobnýho. Docela mi z toho bylo ouzko. Pan Hrabánek se se mnou dokonce vydal za taťkou. Říkal, že se potřebuje podívat, kam se bude stěhovat. Hahaha. Byl jsem za ten jeho černej humor rád. U hrobu mě nechal a počkal opodál. Šli jsme pak na kafe. Povídal jsem mu, jak to mám. A docela se mi ulevilo, vypovídal jsem se. Poslouchal mě a řekl, že jsem statečnej spratek a že mi drží palce.

Ve čtvrtek jsem se vydal za mamkou. Koupil jsem jí k Vánocům plyšovýho psa, hafana. Trochu většího. Má psy ráda. Nic jinýho mě nenapadlo a taky mě nenapadlo, že tohle budu někdy mamince dávat. No co už.

Když jsem tam vcházel, už mi bylo divně. Vnitřně jsem se rozklepal a sevřel se mi žaludek. Byl jsem domluvenej, že půjdu rovnou k doktorce Bláhový. Na recepci jsem to jen prolítl.

„Dobrý den.”

„Ráda vás vidím, pane Chalupo.”

„Díky, já vás moc ne. Teda jako jo, ale… no promiňte. Jak to s maminkou vypadá? Je to lepší?” s nadějí v hlase se ptám.

„No zázraky to nejsou, ale trochu, malinko lepší to je.”

„Včera jsem si požádal o opis rodnýho listu.”

„To je dobře, u maminky už nikdo nebyl. Ne, počkejte, vlastně asi jednou tady byla ta její švagrová. Pustila jsem ji tam jen na minutku.”

„Můžu jí dát tohle?” vytáhl jsem hafana.

„Ten je krásný, jasně že můžete. Jste připravený?“

Kývl jsem, jako připravenej jsem nebyl. Věděl jsem, co mě čeká. Roztřásly se mi kolena a pak celej. Asi jsem měl vyděšenej výraz, protože ta doktorka mě chytla za ruku. Pravda je, že než jsme došli ke dveřím, tiše mi tekly slzy. Koukala na mě.

„Kiliáne, buďte silný, budu tam s vámi. Musíte být, kvůli ní! A domluvíme se: tohle si necháte na potom, až odejdeme, jo?”

Vytáhla papírovej kapesník a utírala mi slzy. Klepal jsem se. A jen jsem na tu otázku pípnul:

„Jo.”

Pomohlo to. Vím, musím tam přijít s úsměvem. I když se zdá, že nevnímá, tak kdo ví? Bylo mi tak hrozně smutno, všechno se mi vrátilo. Moje dětství, vzpomínky, poslední roky. Takový ty různý ústřižky paměti, když jsme se s tatím mamce utíkali schovat v lese, když jsme hráli žolíky, když jsme si s Marťasem rozbili kolena a přišourali se k nám, když… Tehdy jsem byl šťastnej. Ano, byl, jen jsem si to asi neuvědomoval. Bylo to samozřejmý. A teď to není. Stali jsme tam, já sbíral síly a ona to viděla a věděla. Držela mě za paži a čekala. Jsem tu kvůli mami, už jsem toho vydržel dost, musím věřit. Jo, musím věřit, že to bude dobrý. Všechno jednou bude dobrý.

Zhluboka jsem nabral vzduch do plic, jednou, dvakrát, třikrát. A pak mi v palici ještě vyletěla jedna vzpomínka… Zachytil jsem pohled kluka, co přicházel. Naše dětské pohledy se setkaly. Tak další si do mě přijde bouchnout. Martin se ale postavil vedle mě a začal mě bránit. „Nechte ho, nebo dostanete na tlamy!” … To mě nakoplo. Martin se tenkrát postavil vedle mě, byl tam se mnou a bránil mě. Silnej, ne svalama, ale postojem, myšlením a přesvědčením.

A já se zase nadechl, usmál se a kejvnul. Doktorka otevřela dveře a vešli jsme. Mami vypadala o dost líp, ležela a koukala do stropu. Ale nebyla tak strhaná v obličeji. Vypadala odpočatě.

„Ahoj, mamí!” Obejmul jsem ji, dal jí pusu a pohladil po vlasech. Zdálo se mi, že se trochu usmála. Malinko, takový jako škubnutí. „Jak se máš? Přinesl jsem ti k Vánocům pesana, hele.”

Dal jsem jí ho před oči a zase takový škubnutí. Doktorka byla v klidu. Dal jsem jí psa a ona ho chytla rukou. Držel jsem ji za ruku a vyprávěl, co a jak. Byl to velkej pokrok, velkej.

Ale stejně, když se zavřely dveře, spustily se mi slzy a bulel jsem. Ten čas, vzpomínky a to všechno mě dohnalo. Seděl jsem zas u doktorky.

„Pane Chalupo, viděl jste, že maminka už trochu reaguje, potřebuje čas. Věřte jí, nemůžu vám dávat falešné naděje, v tomhle nikdo neví. Mozek je dost málo probádaný orgán. Třeba to bude dobré. Uvidíme, držte se. A ten rodný list stačí, když pošlete mailem. Aspoň budu mít čím se ohánět, kdyby něco.”

U pana Hrabánka jsme si dali víno, bulel jsem i u něj. Řval jsem beze studu jak malej kluk.

„Kiliáne, klidně tu můžeš zůstat přes Vánoce. Jsem sám. Je to jedno. A Betyna bude ráda… a já taky. Vždyť je to už pozítří!”

„Já… já to, jste hodnej, pane Hrabánek…,” posmrkuju, „ale já tady teď nemůžu bejt, já to nezvládnu, nezlobte se, je to moc… nemůžu…” A zas jsem se rozeřval.

Věděl jsem, že to všude bude na hovno, ale tady fakt ne. To bych skočil z okna. Utíral jsem si červený oči a nudli u nosu. Koukal na mě.

„Nebudu tě nutit, chápu to, ale zavoláš mi, jo? Zavolej starýmu dědkovi, dám ti na ucho Betynu! Hele, ty rošťáku, a neříkej mi pane Hrabánek. Mně by bylo milejší, kdybys mi říkal dědo, strejdo, jakkoliv, ale to pane… mi rve uši. Jo?”

Brečel jsem a smál se dohromady. „Tak jo… dědo.“

Ráno jsem dostal snídani a svačinu na cestu. Pobalil jsem se a poděkoval. To oslovení mi furt nešlo přes pusu, zvyknu si.

„Dědo, až na tom budu líp, tak vám to oplatím. Přijedete do Brna, jo? Na vejlet, a půjdem na Špilas a na kafe, že jo?”

„Ty jsi blázen, ty spratku jeden, tahat starýho dědka po tramtáriích,” smál se a odšoural se do pokoje. Když přišel, dával mi balíček. „To máš k Vánocům! Aspoň zas můžu někomu něco dát!”

Zrudnul jsem, do prdele, já nic nemám. To mě nenapadlo. Sakra.

„Děkuju, ale já nic nemám, já jsem osel.” Zas mi vlhly oči a on mě jen pohladil po tváři.

„Nejsi osel, to je v pořádku. Tak hlavně ať je ten příští rok lepší!”

„Veselé Vánoce a hodně zdraví.”