Macek – 24. Bar

Macek

„Eeeee…“

„Ne, neboj se, prosím tě. Jsem jen vzteklej, že se tohle ještě děje. Kolik sis půjčil?“

„Deset tisíc.“

„To je ale směšný!“

Uffff. Já se vylekal. Musel jsem říct všechny podrobnosti včetně toho, co jsem si za to koupil. Což bylo dost jednoduchý. Pan Jasný chvílema zatínal pěsti, ale krotil se. Pak se na mě usmál a řekl, že mám Kryštofovi věřit. Vypadl jsem z toho navoněnýho komplexu jako cukrář. Cestou zpátky jsem si v hlavě voral sem tam, jestli jsem náhodou ještě někde něco nezazdil. Nerad bych za chvíli přišel s něčím dalším. Dyť je to vo nervy! Teda pan Jasný je dobrej spojenec, ale do křížku bych se s ním pustit nechtěl.

Chvíli jsem koketoval s myšlenkou zajít k Jirkovi na výchovu. Jednou stranou už jsem byl na tohle dost nadrženej, teda já byl nadrženej na všechno. Na druhou stranu jsem se těšil zpátky…, těšil jsem se na Ondru a bral jsem to, jako bych ho podvedl. Takže šup zpátky za dědou a za Betynou. Večer jsme si u láhve vína povídali. Vůbec jsem nelitoval, že jsem nešel za Jirkou, bylo mi tady dobře.

Hned jak jsem se ráno vzbudil, šel jsem do koupelny. Musel jsem přes kuchyň, kde děda už dělal kafe. Ve dveřích si mě změřil a dělal, jako kdyby nic. Ty vole, já tam šel ve svých spacích trenkách a vzhledem k tomu, že ráno nikdy nevstávám sám, tak jsem měl v trenkách pěknej stan. Přikryl jsem ho rukama a cupital bosky do koupelny. U snídaně jsem považoval za slušný se omluvit, prej když za to nemůžu, nemám to řešit a že to měl stejně… kdysi.

Takže druhej den jsem šel zjistit, jak je to s těma důchodama a co k tomu budu potřebovat. Trošku mě to vnitřně rozhodilo, úmrtní list… a kdesi cosi. Běžel jsem na matriku požádat o opis, protože bůhví, kde ho máme. Taky jsme s dědou byli za tatím, všechno jsem mu znova povykládal. Koupil jsem nějaký kytky v kelímkách, afrikány, ty prej dlouho vydrží a jsou takový zářivý.

Cestou zpátky jsem se přistihl, že si tak říkám, že jedu domu. Jenže já jedu z domova a domů? Přišlo mi to zvláštní a večerní dé jednička mě trochu ukolíbala a já zas usnul jako špalek. V Brně jsem vylezl ven jak čerstvě vyvoraná myš a hele ho! Někdo mi přišel naproti. Tralala, tralala. Udělalo mi to takovou radost, že jsem se neuhlídal a vlítl mu rovnou do náruče.

Ondra

Celej vynervovanej a na trní jsem vyšpízoval, jakým busem pojede. Čekal jsem na Zvonařce jak pubertální zamilovaný ucho, ještě mi chyběl pugét rudejch růží. Nevím teda, jak to vypadalo pro ostatní a bylo mi to srdečně jedno, ale pidižvík mě překvapil. Jak mě uviděl, hrnul se ke mně a hned mi skočil kolem krku.

„Jééé, Ondro, vy jste mi přišel naproti!“ mumlal čumákem zabořeným někam k mý klíční kosti.

„Přišel no…“

Vlepil mi pusu na tvář a pak, jako kdyby mu došlo, že velký kluci se nepusinkujou, tak se zarazil.

„Ehmmm… no, to jste mi udělal fakt radost.“

V tu ránu jsem se vznášel asi deset metrů nad Zvonařkou. Štrádovali jsme si to k autu, on si občas poposkočil s baťůžkem na zádech a já mu nesl tašku.

„Musím vám říct, že jsem si zažádal o ten důchod. Jo a váš taťka mi způsobil skoro infarkt. Když jsem mu řekl o tý půjčce, teda nebylo to moc jednoduchý, víte jak, tak strašně praštil do stolu. Já se tak lekl, že by se ve mně hlo dítě. Ale je to dobrý, nějak jsem z toho vybruslil. Teda ne aby to vyznělo nějak blbě, jen že jsem to zvládnul. Teda on pak otec… no až z něj jde někdy strach, ale byl fajn. Moc mě v tom nekoupal, i když bych si to asi zasloužil, že jo?“ rozverně povídal a až se lekl, co nakonec pronesl.

„Jo hochu, ty bys zasloužil několikrát denně na zadek,“ chytil jsem ho za slovo a moc dobře si vzpomněl, jak se mu to naposledy líbilo.

„Ehmmm… možná, ale to snad to… ne, ne?“ zrudnul jak malina a já k tomu taky neměl daleko.

„Zlobíš!“ smál jsem se mu.

„Já…? No ale to já ne schválně…,“ kníkal a už neposkakoval.

Doma jsme to všechno probírali ještě s mamkou u vína. Nejenom Kilián, ale i já měl novinky.

„Taky vám musím něco říct, ledy se pohly.“

Oba našpicovali uši a Kilián našpulil rty a vykulil oči a čekal, co se dozví. Tak teda…

„U Karlose v baru byli chlupatý. Kryštof je v kontaktu s tím policajtem, co řešil tvoji údajnou krádež. A podržte se, Roman se chytil! Je to natočený, bral si peníze z tý kasičky, jak měl u sebe vzádu, a hlavně taky z kasy od Karlose. Jak dělal papíry a všechno, tak to vždycky nějak zahladil. Kryštof to vzal k tomu policajtovi, jenže oni měli na Romana už spadeno. Začal hrát automaty a pak začal i dealovat drogy. Dokonce jednou to prováděl i v baru, a to je taky natočený. Zrovna jak byl Karlos tady na narozeninách. Takže na něj uhodili a on se přiznal. Přiznal se i k tomu, že si to na tebe, Kiliáne, vymyslel. Dokonce je v tom namočenej i jeden policajt, myslím jeden z těch, co tě tam sebrali. Takže policajti to drželi trochu pod pokličkou a chystali si smyčku. My jsme jim dost pomohli a byli fakt rádi. Obvinění je samozřejmě stažený. Kryštof se s nima domluvil a nechali ho pak ještě s Romanem domluvit přepis baru na Karlose. S tím, že jsou vyrovnaný. Pánbůh ví, kolik si z toho baru vytáhl, ale nemělo smysl se v tom babrat. Stejně by z něj už nic nedostal. Napsali dohodu a nějakou částku jako odstupný s tím, že už byla postupně vyplacená, a Karlos je od toho hovada osvobozenej. Dobrý, ne?“

„Ty vole.“ Kilián na mě koukal s otevřenou papulou a ani nedejchal. Jenom rychle zakejval, že jako dobrý, a zavřel pusu.

„Jenom mě mrzí, že jsem mu nemohl dát do držky…“

„Ale no tak, Ondro.“

„No, mami, promiň, vždyť tady malýmu tak ublížil!“

„Já vím, ale… přes držku, co to je? No tak.“

Kilián se na mě podíval tak měkce a zašeptal:

„Roman je hajzl a jsem rád, že má Karlos klid. A děkuju, Ondro.“

Usmál se a odšoural se nahoru. Jestli to má jako já… Jsem kolikrát pěknej mamlas, dost často se mi stane, že když něco skončí, vyřeší se a pro mě třeba i dobře, tak stejně z toho moc velkou radost nemám. Rozebírám to nahoru a dolu, jestli se někomu neukřivdilo a tak. Prostě když někdo skončí blbě, tak z toho nadšením neskáču. I když vím, že si to zaslouží a byl to pěknej hajzl. Svět není černej a bílej, aspoň pro mě. S mamkou jsme ještě docela dlouho povídali a pocucávali ze skleniček. Takže bylo jasný, že domů jet nemůžu.

Ve sprše jsem si vzpomněl, že jsem se chtěl s Prdelkou domluvit na zítra na kolo. No nic, strčím k němu hlavu, až půjdu okolo. Trochu jsem měl naváto. Samozřejmě měl dveře pootevřený. Nakoukl jsem, jestli už nespí, a zůstal jak přikovanej. V tom přítmí jsem viděl jen obrysy, ale že ta ruka kmitá sem tam, to jsem viděl zřetelně. Zmítal se na posteli, propínal nohy, nevšiml si mě, protože měl asi zavřený oči. Já tam stál zkoprnělej a nemohl jsem se od tý nádhery odtrhnout. Jenže Bert mě vycítil a zamručel.

Oči si zvykly a já viděl líp. Kilián sebou škubnul a bleskurychle přetáhl na sebe deku, jenže v tý setině vteřiny se mu to udělalo. Zároveň na sebe natahoval deku a zároveň ji zespoda kropil. Auuuuu. Tohle je pěkně hnusný vyrušení. Vteřinu jsem tam stál s otevřenou hubou a s výrazem naprostýho dementa. Zpod peřiny na mě vykukovaly jen dvě oči s výrazem přistiženýho puberťáka a dejchal jak po maratonu. Přiskříplej výstřik je naprosto na hovno. Skoro bych mu to šel udělat znova, ale zmohl jsem se jen na:

„Promiň…“ a otočil jsem se na patě a fofrem pryč. Sakra, mohl jsem bejt trochu hlučnější.

Z jeho pokoje jsem pak za chvíli zaslechl:

„Do prdele, fůůůůů. Bertíku, uhni, musíme to převlíct.“

Šramotil, jak si převlíkal peřinu, takže jo, pustil to tam. Mě takhle kdysi přistihla teta, to byl trapas. Myslel jsem si, že se ještě ten večer katapultuju na jinej kontinent.

Kdyby tak potom Prdelka nakoukl ke mně, tak by uviděl, jak mi kmitala ruka, propínal jsem nohy a teda nepustil jsem to do peřiny, ale na prsa… a do oka. Auuuu, to štípalo. To bylo silný. Rychlý a silný. Tě pic, mohli bysme uspořádat honící setkání. Jako na koleji, kdo dřív, kdo vydrží nejdýl, kdo dál, kdo vejš… Bóže, to bylo ujetý.

Macek

Ty vole tohle? Jako fakt? Mě přistihl, jak si mrskám Žána? Když jsem dole slyšel ty zkazky o Romanovi, nějak mi to přišlo takový divný. Měl jsem radost, musím časem zajít za Karlosem. Ale stejně, je to pryč, Roman pryč, policajti z krku, měl bych slavit, ale nechce se mi. Tak jsem zalezl k sobě a chvíli čuměl do noťase. Jenže pak jsem si na chvíli pustil nekonečnej seriál, kde zrovna nějakej neposeda inkasoval svý. Zaklapl jsem to a zalezl do peřiny. Jenže mi nešlo z hlavy, no z hlavy…

„Hele, jak to myslel s tím, že bys potřeboval dostávat každej den?“

„To bylo jen tak, jako.“

„Houby, já si myslím, že bys měl za ním jít a nechat se.“

„Ty jsi vážně blbej, Žán. Jak by to asi vypadalo? Bych tam nakráčel a oznámil: potřeboval bych na zadek? Fakt vtipný!“

„Přesně to si myslím, že bys měl udělat. A jestli to neuděláš, tak tě tam dotáhnu násilím!“

„Jo jo jo, a jak asi? Když nemáš nožičky, hahaha.“

„Blbej jsi ty, nožičky máš ty a počkej! Vyrobím ti takovou nadrbanost, že tam poběžíš rád!“

„Neser.“

„Sám neser, už jsem ti několikrát říkal, že je to nechutný na to koukat každej den. Si to zkus sám, kreténe. Nebo aspoň jez konvalinky! Fůůůůj, už toho mám dost.“

„To máš blbý.“

„Už jenom za ten každodenní porcelánovej vejlet by tě měli řezat jak žito!“

„Jsi fakt kámoš. Pocem a už nemel…“

Musel jsem ho umlčet, zkopal jsem peřinu ke kotníkům a pěkně se vytelil. Pesan už byl zvyklej, ani se nehnul. Už, už jsem cítil tu škubatůru, když Bert zafuněl nebo co. Lekl jsem se a ve dveřích jsem viděl postavu. I když sem svítilo světlo z lampy jen trochu, stejně jsem viděl, že ten Adonis, Herkules a já nevím co je jen v boxerkách. Rychle jsem pustil Žána, hmátnul po peřině, jenže ten debil se zacukal a zakuckal. Do prdele. Tohle se mi nestalo ani doma. Ufffff. Jen jsem cítil, jak pumpuju všechno do peřiny, a už se mi ozýval Žán.

„Ty debile, mě neumíš už ani vyhonit?“

Nemínil jsem se s ním bavit. Jé, já se styděl, ufffff. Sakra, sakra, sakra. Peřina se na mě lepila a nebyl jsem schopnej slova. Byl jsem rudej jak rak. Ondra se otočil a zmizel.

Ráno mě vzbudil Bert, olizoval mi lejtko a nohu, to lochtalo. Vůbec se mi nechtělo vylejzat, nechci se s panem Ondrou potkat. Nějak jsem se furt cejtil trapně. Bylo dost brzo, všude hrobový ticho, a tak jsem vyběhl jen v trenkách pustit toho chlupáče na zahradu a zase hezky rychle hajdy zpátky. Zamotal jsem se hned do klubíčka a odfukoval. Chtěl jsem počkat, až odejde do práce. A dočkal jsem se, slyšel jsem nějaký štrachání, sprchu a za nějakou dobu bouchly dveře. Vystrčil jsem kebuli, jako bych měl ještě víc uslyšet něco podezřelýho. Nic. Dobrý. Za chvíli se dole ozvalo rádio, jasný znamení, že Iva je v kuchyni. Žádný hlasy, takže Ondra byl opravdu pryč. Když jsem si šel vyčistit tesáky, tak koukám, na zemi leží složenej papír.

„Kiliáne, chceš dneska na kolo? Jsem volnej od 17. Když tak mi zavolej nebo napiš sms. O.“

Supéééér, na kolo se teda fakt těším. Napsal jsem na papír odpověď: „Moc rád,“ a šel jsem ten papír položit k Ondrovi. Vstoupil jsem opatrně do jeho pokoje s jednoznačným cílem: dám na stůl ten papír a mizím pryč. Papír jsem položil na stůl, to jo. Jenže jak jsem se otáčel, tak mi padlo oko na křeslo. A na tom křesle byla kopička Ondrových věcí. Dole na zemi cestovní taška. Hmmm, asi je tu už přechodně zabydlenej. Na tý hromádce nahoře trůnily černý boxerky. Ty vole to nemůžu, nejsem úchylák.

Pak jsem si vzpomněl na to včerejší přistihnutí a najednou mně to přišlo docela rajcovní. Docela bych si to zopakoval, akorát bych se nepřikrejval peřinou, ale pěkně se před ním rozcapil a ukázal mu svoji práci s buzolou. To mě dost vodrovnalo. Žán už nějakou dobu pobrukoval a ve spacích trenkách si zas hrál na trempíka a stanoval. Ty vole, to nemůžu. Nemůžu!!! Jenže pak jsem ty boxerky najednou držel v ruce a prohlížel si je a pak najednou… jsem si přivoněl. Ufffff. Podlomily se mi kolena a sesunul jsem se na postel. Už jsem nepřivoněl, už jsem je očuchával jako stopařskej pes a nejvíc mě dorazilo, že mi voněly. Jako hodně moc mi voněly. Poslední kapka jde prej do trenek a mně tyhle kapky fakt voněly. Sorry, asi si myslíte, že jsem prase. Asi jsem. Nasával jsem tu vůni a představoval si to masíčko, co to obaluje. Wau, prostě jsem si z toho sedl na prdel. Zkusil jsem ještě ponožky, no ty mi vůbec nevoněly.

Byl jsem jak v transu a najednou jsem zjistil, že jsem se vykropil. Naneštěstí jsem pár kapek přidal do těch boxerek a pár na jeho peřinu. Někdy se fakt překonám a lítá to ze mě jak oštěpy Honzy Železnýho, jako dost daleko. Sakra, co teď? Stáhnul jsem svoje trenky a snažil jsem se to z tý peřiny utřít. No, snad to nepozná. Ufffff. Stál jsem nahatej v jeho pokoji a v každý ruce jedny trenky. Ty jsi, Macku, debil a úchylák. Vůbec jsem nevěděl, že mě tohle může brát. Co se od sebe ještě dočkám? Ve snaze najít viníka jsem si vylil vztek na Žánovi.

„Nebo spíš od tebe, ty jeden vocase. Jenom člověku komplikuješ život! Jak by mi bez tebe bylo! Měl bych klid a mohl se věnovat studiu. Takhle? Furt abych se točil za každým zadkem a předkem. Dyť já už nemůžu! Jaký úchylárny si ještě budeš přát? Hmmmm? Není ti to už trapný! Vidíš, a ještě jsi mu pocákal peřinu, to se dělá? To ti přijde normální? Ach jo.“

„Hmmm.“

Najednou se i Žán cejtil trapně, byl celej svěšenej. Ty vole, já fakt očuchával spodky? To jsme dva pitomci. No nic, rychle jsem vrátil Ondrovy trenky na kopičku a utíkal pryč. U sebe jsem to ještě dobrou půl hodinu vydejchával.

Ondra

Vypadl jsem z baráku jak cukrář. Nějak se mi tam nechtělo zdržovat. Když jsem šel kolem Prdelkovo pokoje, měl jsem zabodnutý oči do podlahy. Jé vlastně, já se nedomluvil na tom kole! Vrátil jsem se, napsal vzkaz a opatrně ho položil na podlahu za dveřma. Nešlo to, koukl jsem se na něj. Čouhala mu jedna noha z postele a jinak funěl a Bert taky. To je dvojka.

Snad mi napíše. V práci to bylo docela fajn. Sice jsem se několikrát přistihl, jak s přiblblým úsměvem vejrám do kompu. Před očima se mi odehrávaly včerejší momentky, autobusák, pusa, sezení u stolu a erotickej zážitek. Mohl jsem jen tlumeně říct: „Pokračuj,“ a ne hned vyklidit pole. Jenže to bych si netroufl, i když vidět ho v týhle situaci a pozorovat ty jeho záchvěvy a orgasmický křeče, ujjj, paráda.

Přes den jsem si zajel do obchoďáku. Chtěl jsem totiž pidižvíkovi udělat radost a přinést mu oblečení na kolo. Nevím teda, jestli by chodil v elasťákách. Tak jsem koupil takový trochu volnější elasťáky, jsou teda spíš na běhání, a na to jsem mu vzal normální trenky a hotovo. Trenky může mít taky na běhání, kdyby chtěl, nebo jen tak na lítačku. A pak jsem ještě sáhnul po klasických cyklo kalhotách, takže s polštářkem a jen ke kolenům. Může si vybrat sám. Jestli dnes pojedeme, tak mu to dám. Přece nebude furt jezdit v džínách, v tom se dost blbě jezdí.

Dopoledne přišla smska:

„Moc rád pojedu, můžeme tak v 17:30? K.“

„Domluveno. O.“

V práci jsem ho ani neviděl, nějak se toho nahrnulo a nestíhal jsem se jít pomalu ani vyčůrat. Moc jsem se na tu projížďku těšil. Měl jsem svůj plán. U piva bych mu chtěl znova říct, aby mi tykal. Tentokrát se už nenechám odbýt. A taky bych si s ním chtěl dát přestávku u řeky tam, jak je ta odlehlá lavička. Minule jsem očekoval, že tam stále je. Když o ní nevíš, ani si jí nevšimneš.

Chtěl bych tam s ním chvíli posedět a… chtěl bych mu tu pusu ze Zvonařky vrátit. Protože podle mě byla ta pusa jen půjčená a já nemám rád dluhy. Byl jsem z toho celej rozechvělej, strašně se těším na tuhle splátku. Je to skoro jako platidlo, pusa. Aspoň mezi náma. Možná bych ho mohl pozvat i na chvíli k sobě, mám přece krásnou sbírku motýlů! Který teda momentálně, při těch představách, poletujou v mým břiše. Chci ho pohladit. Tak moc se těším, už se nemůžu dočkat půl šestý. Chichichi.

Když jsem odcházel z práce, Kilián už tam nebyl. Petra na mě taky houkla už před notnou chvílí. Možná ho vezla domů ona. No nic, šupem domů, vyšlechtit se a rychle za Prdelkou na kolo. Pořádně jsem se vymydlil, až jsem se skoro zapomněl. Mydlím, mydlím a najednou honím, honím. Jsem už jak nějaká patnáctka. Protočil jsem nad sebou očima a oblíkl se.

U mamky jsem se šel převlíct do cyklo a připravil balíček pro Kiliána. Na stole jsem uviděl můj vzkaz s odpovědí. To je milý, ty pidižvíku jeden. Jen Kilián doma zatím nebyl. Asi lítá ještě někde po městě, doufám, že si nešel koupit věci na kolo, to by mě teda vyšplouchl.

„Ondro, ty vypadáš tak… tak nějak hezky. Čekáš na Kiliána, viď?“ Mamce to bylo jasný, byl jsem prostě na růžovým obláčku a celý to ze mě zářilo.

„To se ti jenom zdá. Jo, čekám na něj.“

„No jo, možná se mi to jen zdá. Jedete se projet na kole?“

„Pojedem zas kolem řeky.“

„To jsem ráda! Jde vám to k duhu,“ chechtala se mamka a já asi trochu i zčervenal.

Chvíli jsem čekal doma, bylo půl šestý. Hmmm, tak se asi někde zdržel. Na mobilu nic. Šel jsem připravit kola. Kiliánovo potřebovalo trochu přifouknout. Bylo krásně, skoro letní den. Bert se motal venku a šli jsme se spolu podívat na Kiliánovu zahrádku.

„Berte! Nechoď mu po záhonkách… tady po cestičkách, no!“

Moc ho to nezajímalo a cestičky úspěšně ignoroval. Šel jsem si sednout na lavičku před barák. Nic. Kilián nikde. Sakra, nestalo se mu něco? Jak jel z práce? Začal ve mně hlodat nerv. Kdyby se zpozdil, tak už by napsal, ne? Na mobilu nic. Po šestý už jsem to nevydržel. Kiliánův mobil vyzváněl a nic. Napsal jsem mu smsku:

„Kiliáne, jsi v pořádku? Co to kolo, platí to?“

Odezva nula. Měl jsem strach. Mamka na mně viděla změnu mojí nálady. Z růžovýho obláčku se stala pěkná sračka. Mrzelo mě to, tak moc jsem se těšil a nic. Jenže ještě víc jsem se o něj bál. Nakonec mě napadlo zavolat Petře.

„Petro, tys vezla Kiliána domů?“

„Vezla jsem ho z práce, ale ne domů. Vyskočil cestou. Proč?“

„Ještě nedorazil, měli jsme jet na kolo.“

„Jo to říkal. No a taky, myslím, říkal něco o Karlosovi.“

„Aha tak dík.“

Přece nebudu jak stíhačka. Jenže musel jsem si ověřit, že je v pořádku. Byl jsem už zoufalej.

„Ahoj, Ondra.“

„Čau Ondro.“

„Prosím tě, není u tebe Kilián?“

„Jo, je, přišel se domluvit, když už tu Roman není. Mám tu novýho brigádníka a nějak si padli do noty. Chceš ho na ucho?“

„Ne, ne vůbec. Neříkej mu, že jsem ho sháněl. Měl jsem jen strach, jestli mu někdo něco neudělal, víš jak. Nemusí si myslet, že je nějak hlídanej.“

„Jo, to máš pravdu, chápu. Jsi hodnej. Hele a fakt seš si jistej? Nechceš ho?“

„Ne, nic mu neříkej… prosím.“

„Neboj. Tak čau.“

Strach se během toho telefonu ze mě svalil, aby udělal místo smutku. Hodně velkýmu, těžkýmu a černýmu smutku. Bylo mi to tak líto. Už dlouho jsem necítil takovou lítost. No nic, jedeme domů, pane Ondro. Mamka koukala trochu zaraženě a účastně, poznala, že jsem hodně přešlej.

„Ondrášku, třeba se jen zapomněl. Nedělej z toho závěry, vždyť je to ještě telátko.“

„Jo, je to v pohodě, neboj. To víš, že se nezlobím.“

Nezlobil jsem se, ale v pohodě to nebylo. Právě že se zapomněl. Zapomněl na mě, přitom já ho nemohl pustit z hlavy. No nic, to se zvládne. Sbalil jsem si tašku, podrbal jsem Berta, uklidil kola a rozjel jsem se domů. Jel jsem pomalu a bylo mi čím dál víc těžko. Někdo mi na hrudník ochotně házel další a další balvany.

Doma jsem rovnou zalezl do postele a úplně se to ze mě vyvalilo, řval jsem jak malý dítě. Takovej velkej chlap a bulim tady do polštáře. Připadal jsem si zrazenej, odstrčenej, zraněnej a pak zas mi přišlo, že opravdu jen zapomněl, neudělal to schválně. Omlouval jsem ho a pak zas obviňoval, že jsem mu ani nestál ani za zprávu, jsem mu jedno. To by mi ale přece nedával pusu, když mě po dvou dnech viděl? Nebo to hraje… ne, takovej on není. To nehraje. Tak proč mi to udělal? Proč mě nechal se o něj tak strašně bát a zatím se bavil s nějakým frajerem? Proč? Vždyť já ho mám rád. Tolik rád. Chci ho, chci ho nosit na rukách, chci s ním bejt, chodit se koupat, blbnout. Jenže na to, ty starej vole, musí bejt dva. Mezitím jsem ještě kontroloval mobil… nic.

Až jsem se styděl, že jsem jak hysterická pinda. No ale prostě jsem si nemohl pomoct, i když jsem věděl, že tohle se přece může stát, není to žádná tragédie. Hlavně, že se mu nic nestalo. Stihl jsem se i uchechtnout… nešlápl jsem náhodou na hranatej kanál? Tenhle kolotoč emocí, pocitů, smutku, sebelítosti, omluv, házení za hlavu a všeho marasmu jel na plný obrátky, než jsem aspoň nějak usnul.

Macek

Petra mě vyhodila kousek od centra. Byl jsem domluvenej s Karlosem, že se ukážu. Když tam už nebude Roman, tak zas do baru můžu bez problémů. Taky jsem se chtěl taktně domluvit, že asi k němu už stejně moc chodit nebudu. Pan Jasný dal jasný pravidla. A v nich bar v pravidelným režimu prostě nebyl.

„Ahooooj Kili, no to jsem rád, že tě vidím. Víš, jak to dopadlo?“

„Zdarec Karlos, jo vím, mám radost, fakt. Konečně budeš mít klid.“

„A víš, že i víc peněz? Vypadalo to, že se jen tak potácíme nula od nuly a teď se zdá, že to šlape!“

„Obíral tě!“

„Kili, skoro pokaždý, když tu byl, a taky z účtu. Všechny papíry dělal on. Nalítl jsem. Ale je to pryč i díky tobě, Kryštofovi a všem.“

„To je pecka.“

„Jsem z toho nakopnutej, chci tady pár věcí změnit a už vidím, že to zvládnu. Jsem tak rád a Magda taky. Dělá mi teď papíry, je to moje velká opora.“

Zezadu vylezl takovej hnědovlasej kluk, vlasy měl jak vrabčí hnízdo, teda hodně velký hnízdo. Koukal vážně a nesl nějaký nádobí. Karlos zrovna s někým mluvil a kluk zas zalezl. Bylo mi jasný, že je to novej brigoš, a byl jsem za to rád. Protože se mi bude veselejc říkat, co a jak. Což jsem taky hned udělal. Karlos řekl, že mu je to líto, ale že to chápe. Hlavně po tom všem, co se o mně dozvěděl, by mu prej bylo skoro blbý mě tady mít. Jako ne že bych byl neschopnej, ale že by měl výčitky, abych se zas nedostal na áro. Takže to bylo úplně v klídečku. A hlavně fajn. Za chvíli jsme byli i představeni.

„Kiliáne, tohle je Standa, můj novej pomocník. Stando, Kilián, můj původní pomocník.“

„Čau, frájo, už jsi mně dost lezl krkem, ani jsem tě neznal! To bylo furt, Kili to dělal takhle, Kili támhleto, Kili tůdleto. Fakt vopruz ti řeknu. A přitom seš takovej houžvička!“ Standa, nebo Sten, se u toho usmíval jak měsíček na hnoji, jeho pusa se roztáhla do hodně širokýho úsměvu a při tom vynikly jeho alabastrový velký zuby. René by řekla, že má hubu na šest čuráků. No něco na tom je, měl fakt úžasnej úsměv, kterej mě přinutil se usmívat taky. Byl jsem úplně fascinovanej.

„No ty taky nejsi kdovíjakej modýlek a hubu máš jak vjezd do pískovny, to musím uznat!“

Se Stenem se výborně povídalo, dělal nějakou ekonomku. Ale vůbec to nebyl suchar, špičkovali jsme se. Měl docela vysportovanou figuru, nebyl teda až tak svalovec, ale měl dobře našlápnuto. A měl nádhernej zadek. Byl přirozeně přitažlivej. Úžasnej. Usměvavej. Příjemnej. Vtipnej. Veselej. Hezkej. A taky měl dar, že v jeho přítomnosti čas utíkal tak nějak jinak. Možná to bylo i těma vypitejma drinkama. A taky Karlosem, protože jsme prostě museli pořešit, co se všechno semlelo.

Ještě ze školy jsem měl ztlumenýho founa. Když jsem se chtěl podívat, v kolik mi posviští emhádéčko, protože už jsem na baru oxidoval docela dlouho, zděsil jsem se. Polilo mě horko a v tu chvíli bych si dal vlastnoručně přes držku. Kolo! Ondra! Do prdele. Já jsem debil. Takovej debil. Bylo už pozdě, určitě už spí. Napsal jsem mu aspoň smsku. “Moc se omlouvám, děsně mě to mrzí, jsem debil. Já na to zapomněl. Jsem v pořádku, byl jsem u Karlose. Prosím vás, nezlobte se.“

Hmmm, tak to jsem dokonale posral. Bylo mi v tu chvíli do breku. Sakra, to jsem nechtěl, vážně nechtěl. Jsem tak pitomej! Na co myslím? Debil. Přehrával jsem si, jak tam na mě asi čekal, jak musel bejt naštvanej a taky se musel bát, když jsem neodpovídal. Jsem nezodpovědnej magor.

Ani se mi nechtělo domů. Všude byla tma, proplížil jsem se k sobě. Bert v mejch patách, jenže ten je těžce neobjektivní. Iva asi spala. Bude se mi to těžko vydejchávat. Nemohl jsem vůbec spát. Byl jsem už kolikrát zničenej a špatnej z toho, co se mi dělo, ale teď jsem špatnej sám ze sebe, že jsem něco provedl, ublížil, a to je teda sakra jinej level. To vám řeknu, to se těžko skousává. To se těžko obhajuje, to totiž se sebou nemůžete vydržet. To je vám ze sebe na blití. Čuměl jsem do stropu a jednou rukou drbal Berta v kožiše. Nebylo to dobrý, nebylo.

Druhej den jsem chtěl vypít nápoj neviditelnosti. Nebo jako ten čuchací Létající Čestmír, si čuchnout k nějaký kytce a nebejt.

„Dobré ráno, Kiliáne!“ pozdravila mě Iva tónem hodně napovídajícím.

„Dobrý,“ kňuknul jsem, „Ivo, já to zazdil, jsem blbec. Mě to tak mrzí.“

Iva si mě změřila přísným pohledem.

„Je to vidět, Kili, vypadáš hrozně. Hlavně, že jsi v pořádku, měli jsme strach. Řeknu ti teda, že Ondra byl hodně špatnej.“

„Já vím, já to neudělal schválně, zapomněl jsem. Mrzí mě to, fakt.“

„Nesyp si na hlavu popel, a jestli ti na tom opravdu tak záleží, tak něco vymysli, ale s Ondrou to nebude jednoduchý, na to se připrav.“

To mě trochu dorazilo. Ve škole sedělo moje tělo, ale palice byla úplně jinde. Chtěl bych najít stroj času a dát si v pravou chvíli včera pár facek.

V práci se mi pan Ondra dost úspěšně vyhejbal. Když mě někde viděl, odešel. Když jsem to už nemohl vydržet, tak jsem sebral všechnu, opravdu všechnu odvahu, co kde byla, a zaťukal na dveře s vizitkou Boss. Nakoukl jsem dovnitř, ale pan Ondra chytil telefon a rukou mi naznačil, abych vypadnul. Dělal jsem jak šroub, každej papírek, každý smítko, každou kapku od čůránek na míse, všechno jsem uklízel, cídil a rychtoval. Pozdě odpoledne jsem totálně zpocenej zjistil, že jsem tam už jen já a Pája.

„Prdelko, co ty tu ještě?“

„Pr… co?“

„Aha, ty to ještě nevíš, že tu pro nás všechny jsi Prdelka, od tý doby, co ti ruply džíny?“

„Aha, hmmm.“ To se mi teda moc nelíbilo a taky mi nepřišlo fajn bejt sám v šatně s Pájou. Ale on si nic netroufl, jen se okatě přede mnou promenádil ve spodkách. Musím teda uznat, že kluk roste do pěknýho objemu, chlupatý nohy značně zesílily, vlastně celej se nějak víc osvalil a ta nálož v boxerkách, uffff. Jenže já neměl náladu ani na to koukat.

„Neboj, já už mám chlapa, takže se mě nemusíš bát. Jo a díky za to upozornění, dávám si už na tu pusu pozor. Byl jsem teda dost nasranej, ale pomohlo mi to.“

„Hmmm…“

Byl jsem naprosto bez nálady.

„A co ty, Kili, už někoho máš? Neměl bys bejt sám, škoda každý kapky vedle, chichichi.“

„Hmmm…“

„Hele, nechceš přiblížit k paní Ivě?“

„Ani ne, já se rád projdu.“

„Oukej, jsi v pohodě?“

„Hmmm…“

Ploužil jsem se domů zničenej a unavenej. Napsal jsem ještě několik zpráv typu: „Znova se moc omlouvám. Prosím, nezlobte se. Můžeme jet na kolo někdy jindy? Chtěl bych s vámi jet, budete mít prosím čas? Můžeme zkusit naplánovat novej termín, pls?“

Asi po desátý jsem dostal odpověď: „Vše je v pořádku. Nezlobím se. Určitě někdy termín najdeme, ale teď to není aktuální. O.“

Tak to byla totální ledová sprcha. Pan Ondra je uraženej. A já jsem totálně v prdeli. Protože, protože mně je s ním vážně hezky. Hezky se na něj kouká, rajcuje mě, hlavně na tom kole. Prostě ho mám rád. Jednoduše ho mám rád a rád jsem s ním. Záleží mi na něm. A chtěl bych, aby mě pohladil, aby mě obejmul. Moc dobře z toho cejtim, že jsem přestřelil, že tady žádná průpovídka… zlobíš, měl bys dostat… najednou není, nekoná se. Cejtím chlad, odstup, a to mi začalo evokovat konec. Konec našeho kamarádění. Byl jsem hrozně smutnej. A při tom všem sem ještě cejtil, že nejsem smutnej sám. Do prdele!

Ondra

Jestli se někdo chová jako malý urážlivý děcko, jsem to já. Jenže mně to nejde! Mně to hned nejde říct, fajn nic se neděje, jedeme dál. Nejde mi to. Víc než zkaženej výlet mě štve, že v tom byl nějakej frajer. Byl jsem zpruzenej, nepříjemnej, nevyspalej, otrávenej. Děs a hrůza.

Další den jsme spolu nemluvili. Další den taky ne. Nechtěl jsem ho vidět. Mamka mi volala a trochu mi domlouvala, viděla do mě jak do hubený kozy. Jenže já se přes tyhle věci hned tak lehko nedostanu. Když jsem ho viděl proběhnout halou, tak jsem na něj koukal zpoza dveří a vlhly mi oči. Bylo mi to stále tak líto. Měl jsem pocit, že to pohřbil. Všechno skončilo.

Zabral jsem se do práce a dělal i večer doma, abych zaměstnal hlavu. Byl jsem cvičit s Lukášem. Ve sprše byl až moc kontaktní a chtěl mi mejt záda. Byl zas napůl vzrušenej, jako fajn, trenér dobrý, ale z tý sprchy jsem raději utekl, než bych mu dal přes držku. Víte, co mě začalo mrzet nejvíc? Já sám. Sám, že se mi, kvůli takový de facto blbosti, tohle děje v hlavě a v srdci. Nejhorší bylo, že jsem kolikrát i sám volal mamce a nenápadně sondoval, jestli je Kilián v pořádku doma. Za chvíli by měl narazit na ty vyděrače a já se bál. Nejradši bych si roztřískal hlavu o zeď.

Na dveře bych si mohl dát ne boss, ale: za těmahle dveřma sedí tělo bez duše. Vyvedla mě z toho trochu Petra.

„Brácha, neser mě. Neserte mě oba. Dyť je to do nebe volající! Jeden chodí jak mátoha a druhej jak mumie! Jak dlouho se budete trápit kvůli takový píčovině?“

„Péťo, já nevím. Mně to nejde, mně to nejde s ním mluvit. Nevím proč, chtěl bych, ale mám strach, že bych byl hnusnej. Víš, že umím bejt hnusnej! A to nechci a taky se furt lituju, a to mě sere nejvíc. Dovádí mě to už k šílenství.“

„Tak s tím něco dělej, ale tohle je hrozný!“

„Víš, já se na něj už vůbec nezlobím, jen já nevím. Přijde mi to jako podraz, rána do zad. Péťo, já se tak těšil, měl jsem pro něj dárek, byl jsem jak malý dítě, co čeká na Ježíška a… Nedokážu to vymazat z tý svojí debilní hlavy.“

„Hele, já vím, že tě to mrzí, ale přece to nemůžeš takhle utnout! Ten kluk tě má rád!“

„Myslíš?“

„Ty jsi vůl, ne asi! On to schválně neudělal, zapomněl, tak ho už tak nelynčuj. Vzpomeň si, jak jsi ho tady našel, hmmm? No vzpomeň, když byl v limbu, jak ti bylo, jak ses o něj bál! Tak ho neodháněj kvůli jedný botě. Těch ještě bude! Ondráši, neblbni. A ty je taky uděláš!“

„Péťo…, já ho miluju…,“ vzlykal jsem.

„Pocem, dyť já to přece vím dávno.“

Hlo se to ve mně. Petra má pravdu, asi mě má rád. Sice jsem se nezbavil myšlenek na toho frajera, ale chtěl jsem to mezi náma už vyčistit. Asi uběhl ten správnej a potřebnej čas. Musím s ním promluvit. Jenže jako na potvoru se ani Kilián zrovna nevyskytoval na místech, aby nám štěstěna přála. A tak šel den a ještě jeden a další…

Bylo mi z toho furt zle, nechtěl jsem to řešit přes telefon. Dám tomu ještě den a kdyžtak zajedu k mamce.

Ťukání…

„Dále… a… ahoj, Kiliáne.“

Ježíš ten vypadá, kruhy pod očima, popelavá tvář, oči vyhaslý, ruce svěšený. Pidižvík je úplně mimo. Jen co ke mně vstoupil, oči měl zabodnutý do svých špiček a začal potichu, naléhavě…

„Pane Ondro, ještě jednou se omlouvám, já bych moc chtěl, aby to bylo jako dřív, abyste se mě nestranil. Já vím, že jsem to posral, prosím, neodhánějte mě…,“ z jeho slov jsem slyšel zoufalý volání… „Nemůžu vám slíbit, že se mi to už nestane, nebo něco podobnýho, ale neudělal jsem to naschvál, jsem blbej. Pane Ondro, mně se… mně se stejská a… a… a Bertovi taky, víte, jak se mu stejská? Strašně! A co když se budu v noci bát? Dneska v noci to bylo hrozný. Ondro, co si počnu? Bez vás…? Já se bojím.“

Koukal jsem na něj s otevřenou pusou, sice šeptal, ale ty slova byly naléhavý, upřímný a doháněly mě skoro k slzám. A on je v těch sklopenejch očích měl.

Dalo se udělat jen jediný, vstal jsem a přitáhl jsem si ho do náruče. A on se mi v ní třásl a ruce mi sevřel kolem pasu a přitisknul si mě na sebe ještě víc a někde u lemu trička jsem cítil, jak mi ho namáčí. Plakal a já skoro taky. Držel jsem ho pevně a hlavou mi prolítlo: ty můj pidižvíku, když já jsem dřív opravdu nemohl. Promiň, ale nemohl. Miluju tě, copak bych tě mohl nechat?

Měl jsem nos vraženej v jeho vlasech a cítil jsem z něho ještě vůni šampónu, nasával jsem ji jak feťák. Vzal jsem ho za ramena a oddálil od sebe, počkal jsem, až zvedne hlavu, koukaly se na mě dvě studánky, který momentálně přetejkaly, ale byla v nich úleva.

„Tak pojedeme dnes?“

Posmrknul, malinko se usmál a zamňoukal:

„Jo.“

Chytil mě znova kolem pasu a naplácnul se na mě znova, už se netřásl, oddychoval. Jako by říkal, už se tě nepustím. Stáli jsme tam jak dvě usoplený pipky. Pomalu se nám sladily dechy. Pohladil jsem ho po zádech a zašeptal mu do ucha:

„Moc se těším.“

„Hmmm, já víc.“

Mamka ve mně čte jak v otevřený knize, takže jen co jsem se objevil, začala se usmívat. Nekomentovala to, jen řekla, že Prdelka se už chystá a že nechápe, proč se před sportem sprchuje. Jo mami, to já dělal taky. I když většinou se člověk sprchuje až po, a ne před. Jenže my to chceme před.

Kilián seběhl dolů a teda známky těch posledních dnů na něm byly stále hodně znát. Ale oči ho prozradily, protože už v nich byla zase jiskra.

„Tak můžem.“

„No, to ještě nemůžem.“

Vykulil na mě oči a nevěděl, co se děje.

„Ne… nepojedem?“

„Ale jo, pojedem, ale musíme ještě spolu nahoru. Sypej!“

Nechal jsem ho u něj v pokojíčku a odešel pro ty věci. Vrátil jsem se a do ruky jsem mu dal kopičku s věcma.

„Co to je?“

„Věci na kolo a na běhání, nebo jak budeš potřebovat.“

„Pro mě? To… Ondro, ne. Já… když… přece… to si nezasloužím.“

Trochu šibalsky jsem na něj mrknul:

„Nezasloužíš, ale to, co si zasloužíš, mám poznamenaný. Kiliáne, v těch džínách se přece blbě jezdí. Vezmi si to, je to jako z půjčovny.“

Vyvalil na mě oči podruhý, asi kvůli tý poznámce o zásluhách. Jo, to mám poznamenaný, a to nebude žádný lochtání. Viděl jsem na něm, že z toho má radost, usmíval se.

„Ondro, moc děkuju. Fakt, jsou super, jé, ty trenky, skvělý. Děkuju.“ Byl zas naměkko.

Schválně jsem čekal, co si oblíkne. Ne, nebudu odcházet, budu se pěkně dívat. Ten stydlín nervózně pokukoval po pokoji. Nakonec si vzal ty cyklo kalhoty a já se zaradoval. Propaloval mě očima a začal se červenat. Zvedl v ruce ty elasťáky a já na něj kejvl, jako že dobrá volba. Sám jsem je měl už na sobě a začal jsem mít strach, aby se tohle nucený převlíkání neprojevilo spíš u mě.

Nakonec se otočil zády ke mně a začal si sundávat kalhoty. Hned si navlíkal ty cyklo.

„Kiliáne, cyklo kalhoty se nosí bez spodek.“

„Já vím,“ špitnul.

„Vadím ti tu?“

„Emmmm, mneeee.“

Pomalu si začal rolovat boxerky dolů. Musel se ohnout a já se naprosto nepokrytě kochal pohledem na našeho Prdelku. Když se začal soukat do těch kalhot, musel jsem se otočit a jít dolů, začalo se mi to nadouvat.

„Počkám dole.“

Za chvíli po schodech sešel krásnej cyklistickej závodník. Ještě to bude chtít nějaký drobnosti, ale vypadal skvostně. Sice měl trochu hubený nohy, ale ten předek a pak ten zadek! Vyměnili jsme si role, minule ode mě nemohl odlepit oči on a tentokrát jsem měl bulvy na něm nalepený já.

Byl krásnej podvečer a jeli jsme stejnou trasu. Takže občas jsem ho nechal jet přede mnou. Nemám moc rád ježdění vedle sebe, stezky jsou někdy úzký, na silnici už vůbec. Jsem z toho nervózní a nemám to prostě rád. Ale ten pohled přede mnou, bóóóže. Prdelka měl štíhlý rovný nohy a ten zadek se vrtěl na kole, zabíral a já měl sliny jak vopratě. Dneska jsem si měl vzít volný trenky. Musel jsem se chvílema koukat opravdu jinam.

Macek

Těch pár dnů mě dost vycuclo. Nakonec jsem byl v takovým stavu živý mátohy. Bez nálady, nic jsem nechtěl a už ani za panem Ondrou jsem se nesnažil dostat. Prostě nula, bez života, můžu si za to sám. Bylo mi fakt hrozně. První dny jsem byl na sebe hodně naštvanej, snažil jsem se to vysvětlit, omluvit se. A pak se to zlomilo, už jsem se nesnažil. Už ne. Iva to na mně doma viděla.

„Kiliáne, vem si něco k snídani, upekla jsem buchty s povidlama.“

„Děkuju, Ivo, ne. Nemám moc hlad.“

Koukala na mě starostlivě, jenže já fakt neměl na nic chuť. Udržoval jsem se tak nějak na hranici. Když mi hodně kručelo, tak jsem tam něco poslal, ale ani nevím, co jsem jedl. Ta naprostá rezignace se týkala všeho. Tričko jsem si převlíkl, až když jsem si opravdu smrděl. A to ostatní… no. Chodíval jsem si občas sednout do Ondrova pokoje. Věci už tam neměl, jen jsem tam tak tiše seděl a bylo mi zle. Rejpal jsem se v sobě pořádnou kudlou.

V noci jsem měl zlý sny, zdálo se mi, že Ondra stojí na kraji nějaký skály, pár chlapů kolem něj a já šel okolo. Ty chlapi na mě volali: „Hele, mladej, máme ho shodit?“ a strašně se řehtali. Vypadali jako hrdlořezové a já šel okolo, bál se a dělal, jako bych tam nebyl. Prošel jsem bez povšimnutí a pak slyšel jen strašně zoufalej výkřik. V tu chvíli jsem se vzbudil a začal jsem bulet. Bylo mi strašně ouzko, Bert koukal, co se děje. Já se sebral a šel si lehnout k Ondrovi do postele. Zavrtal jsem se do jeho peřiny a vdechoval tu vůni. Koukal jsem do stropu, bylo mi hrozně. Bál jsem se zavřít oči. Bert celej zmatenej přišel za mnou. Koukal a stočil se dole u postele.

Nastala další fáze. Zoufalá, naprosto zoufalá. Měl jsem strach z další noci. Ne, já už nemůžu, jsem na pokraji sil a musím za ním. Ráno jsem se konečně pěkně vyvoněl a voblíknul do čisťoučkýho.

Když jsem stál u něj v kanceláři a letmo na něj kouknul, tak jsem se lekl. Teda ten vypadal, bledej, naprosto odevzdanej výraz. Styděl jsem se na něj koukat, sklopil jsem oči a musel jsem to celý říct, musel. Bylo mi to tak strašně líto, že už nebudou žádný špagety, žádný kino, žádný kolo. Byl jsem v koutě.

On vstal a přišel ke mně a prostě mě hned jednoduše objal. Zázrak. A jen jsem ucítil jeho vůni, jeho ruce, hned jsem se do něj vtisknul. Snad to není jen utěšování ve chvíli, kdy něco končí. A pak to řekl.

„Tak pojedeme dnes?“

A mně se rázem vrátila radost, tak obrovská radost, ale zůstávala vevnitř, nemohla přes tu dosavadní bolest vylítnout hned ven. Jako velký pohlazení mě to uklidnilo a já jsem zase cítil něhu z jeho rukou, a tak jsem se tulil, jéééé, já se tulil.

Cestou domů už moje radost propukala naprosto ven.

„Halóóó, Ivo, jedeme dnes spolu na kola!“ volal jsem a chtěl běžet nahoru.

Zastavil mě její hodně překvapenej výraz:

„Nejsem si jistá, už jsem na kole dlouho nejela.“

Vyprsknul jsem smíchy:

„Ne my dva, s Ondrou, jedu s Ondrou, s Ondrou, s Ondrou!!!“

Za sebou už jsem jen slyšel:

„No proto, starou bábu… to přece nejde. Tak jen, aby ses nepřerazil!“

Hahaha, no třeba bysme si taky mohli někdy vyjet, hahaha.

Další šoky mě ale čekaly. Nejdřív jsem se lekl, že teda nepojedem a Ondra si to rozmyslel. Jenže on mě nahnal zpátky k sobě do pokojíčku, že ještě něco chce. Přišel se sportovníma věcma. A mně v tu chvíli došlo, že je měl asi připravený na minule a já mu to zkazil. Viděl jsem na něm, jak mě sleduje, jak čeká, co udělám. Pro mě? Fakt zase něco pro mě? Doma jsem tyhle věci měl, teda ne úplně tyhle. S Marťasem jsme blbli v teplákách, ale pak, jako už vážení mladí mužové, jsme si pořídili taky cyklo kalhoty. Marťas v nich vypadal moc sexy, já spíš jako pimprle.

Moje radost se zněkolikanásobila, protože v těch džínách se mi minule jelo opravdu dost na hovno. Všude to škrtí, dře a táhne. 

Tak na kolo si oblíknu ty cyklo gatě, to dá rozum, že jo. Jenže Ondra se nehnul, skenoval mě pohledem a nehnul se. Ty volééé, mám se převlíkat před ním? Tyhle gatě se nosí přece naostro. To nedám. Aspoň jsem se otočil zády. Jenže jakmile jsem si šáhl na knoflík u džín, začal Žán měnit skupenství. Ani necekl, jen se tiše potutelně chechtal a rostl a rostl a rostl.

Do prdele, co budu dělat? Dyť tam Žán bude vyrýsovanej jako buřt. Pak jsem uslyšel, že si to oblíkám špatně. Musel jsem stáhnout i trenky. Ty volééé. Mě to rajcovalo, strašně mě to rajcovalo. Kdybych uslyšel: „Otoč se!“ tak budu poslouchat jak hodinky. Udělal bych v tu chvíli všechno, i sebe. Ředitel Žán Valžán opět seděl za kniplem a řídil každej můj pohyb. Pomalu jsem si stahoval trenky, musel jsem se předklonit. Ufffff. Žán slintal jak bernardýn. Začal jsem si natahovat na holý tělo ty gatě. Teda Ondra mě měl v oku. Velikost seděla. Když jsem zavrtěl zadkem, aby mi to pěkně padlo, uslyšel jsem: „Počkám dole.“

Uffff. Úleva hezky našejkovaná s frustrací. Úleva z toho, že jsem mohl Žána dost necitlivě vohrnout a utřít do trenek. Frustrace z toho, že jsem vlastně chtěl slyšet to… otoč se… utři si ho, ať tam nemáš flek, nebo třeba… udělej si to…, zvedni koule…, rozkroč se…, svlíkni se… celej, i ponožky…, ukaž se… Uffff. Teda jsem vyvařenej, hovězí kosti v polívce. Ty jo, ten mě tak napružil, že se na tom kole snad udělám.

„Žán, splaskni! A fofrem.“

„Hovno!“

„Žán, neblbni, všechno bude, já tě večer budu hladit. Dej teď pokoj. Nehodí se to.“

Moje vyjednávání za chvíli zabralo. Dal pokoj a já si ho urovnal, abych si ho na kole někde nepřisedl a mohl konečně seběhnout dolu za Ondrou. Tralala, tralala.

Ondra

Kiliánovi to moc nejelo, spíš se ploužil. U prvního stánku jsme si dali malý pivo. Myslím, že jsme na sebe koukali jak dvě šelmy, co se chtějí do sebe zakousnout. I když vlastně ne, šelma byla jen jedna. Kilián byl spíš jak štěňátko. Pokukoval, sledoval, usmíval se a měl čertíky v očích. Juj, provokatér číslo jedna. Chichichi.

No ale taky jsem na něm viděl, že má dost. Dneska na tu lavičku nedojedeme. To nevadí. Zavelel jsem, že to otočíme a pojedeme domů. To už jsem jel celou cestu za ním a úplně jsem ho tlačil očima.

U mamky jsme si dali něco k jídlu a Kiliánovi se klížily oči. Upřímně, taky jsem měl dost, vůbec se mi nechtělo domů. Zůstal jsem tam. Za chvíli Prdelka popřál dobrou noc a šel spát. Já ho za chvíli následoval. Spal jsem snad ještě dřív, než jsem si lehl do postele. Jsme opravdu dva blbci, takhle se odrovnat.

V noci mě vzbudil Kilián, třásl mi ramenem.

„Co… co je?“ Mžoural jsem, než mi došlo, kde jsem.

„Ondro, promiňte, mně je blbě.“

Koukl jsem na něj a on drkotal zubama, celej se třásl.

„Pojď do postele!“

Přikryl jsem ho peřinou, celej hořel. Měl horečku. Běžel jsem pro teploměr.

„Bolí tě něco? Břicho? Hlava? Krk?“

„Ne, jen se třesu, je mi zima a horko.“

„Hmmm, 37,9…“