Macek – 4. René

S mamkou jsme se domluvili, že si budeme volat každej den a kdyby něco, tak hned. Jednou za měsíc mi bude posílat peníze na účet. Zdála se mi už lepší, přesvědčovala mě, ať určitě do školy nastoupím. Taky že už půjde do práce. To jsem byl fakt rád, musí se taky aspoň trochu odrazit. I když už nikdy, nikdy to nebude jako dřív. Bylo mi jasný, že při škole budu muset dělat brigošky, abysme to zvládli.

Nicméně moje sebevědomí dost utrpělo. Můj brácha a opora Marťas s Terkou daleko ve Státech a já zůstal na všechno sám. Nebyl jsem na to zvyklej, ale říkal si dokola mantru: ‚Kili, nejsi sračka!‘

V neděli jsem dojel na kolej a ubytoval se. Podepsal jsem nějaký papíry, dostal jsem instrukce co a jak, klíče a čip. Tím jsem, malinko vyjukaně, vstoupil na univerzitní půdu a trochu nuceně jsem si v duchu zařval: ‚Heuréka, vysoká!!!‘

Pokoje byly po dvou, pod okny dva stoly, po každý straně jedna postel, dvě skříně a umyvadlo se zrcadlem. Sprchy a vécko na chodbě. Trochu se ozvalo moje uťáplý já a obával jsem se, kdo se mnou bude bydlet. Aby to nebyl nějakej namachrovanej bourák. Nebo aby to nebyl fakt frajer, aby nebyl Žán hned splašenej, když tam budem tak nějak spolu… Převlíkání, svlíkání… Jasný, ne?

Nebyl ani jedno. Byl to taky prvák, ale z jinýho oboru. Vláďa, usmíval se, ale byl takovej zvláštní. Trochu moc ne že slušnej, ale jak to říct… Prostě tady polštářová bitva jako s Terkou a Marťasem nehrozí. Přišlo mi, že se snaží dělat všechno tak, jak se má. Podle mě nikdy ani nešel na přechodu na červenou. No brrrr, s Marťasem jsme proti němu byli asi fakt sígři. Musím říct, že mě trochu sral. Jako taky nejsem bordelář, teda úplně. Ale on byl prostě předpisovej. Ani se mi nechtělo se nějak moc družit. Jooooo a můj Žán neutrousil ani slovo, takže aspoň budu mít klid.

Šel jsem se porozhlídnout okolo. Dole na koleji bylo nějaký studentský fitko a klub, teda hospoda. U vrátnice bylo na nástěnce, a vlastně i různě okolo, polepený všechno možný vším možným. Seznamka, práce, občas fórky, sex a vzkazy. Můj cíl byl jasnej – okamžitě hned brigoška. Po pár telefonátech jsem to nasraně odložil. Buď už obsazeno, nebo málo peněz, nebo blbý časy, nebo jen záskoky.

„Ahoj mami, tak jsem dojel. Kolej celkem v pohodě. Zkoušel jsem inzeráty na práci a zatím nic,“ povídám trochu vesele.

„Dobře, Kili, neber si toho moc. Myslím, že to zvládnem, něco máme naspořeno, tak neblbni. Hlavní je škola, jasný?“ zněla mamka celkem v pohodě.

Kecali jsme asi hodinu. Ještě jsem napsal Američanům, co a jak, a šel do hajan. Spánek se moc nedostavoval. Mám s tím od tý události docela problém. Pilule ale zatím do sebe cpát nechci.

Takže pondělí ráno do školy. Wow, veterina. Jsem šťastnej jako blecha, jestli se to dá vůbec po tom všem říct. Některý úvodní školní rituály jsem z rodinnejch důvodů vynechal. Takže jsou už tady vidět partičky, který se asi utvořily na úvodním slučáku. Vidím místo vedle holky. Vypadá docela zvláštně. Jak z Addamsovy rodiny, ufff, je tady někdo normální? A to je prosím vážná otázka od teplometa! Má černofialový delší vlasy, tmavá, hodně tmavá rtěnka, na ruce kérka, piercing v obočí a pronikavé tmavé oči. Ty oči se na mě ale jako kdyby smějou?

„Čau, máš tu fleka? Můžu?“

„Jo, jasný…,“ měří si mě.

„Kilián,“ podávám jí ploutev.

Vyprskne smíchy: „Cože?“

„Jmenuju se Kilián Chalupa!“ pronáším pomalu a důrazně.

„Jo tak sorry, jsem Renata. Jsem myslela, že je to nějaká nemoc a ne jméno…“

„Hmmm, nejsem nemocnej!“

Ty vole, není to kráva?

Pak se zaculí: „Je to pěkný jméno, neobvyklý a dobře se pamatuje. A jak se ti říká?“

No dobrý, snad jsem se spletl a kráva to nebude.

„Kiliáne, kamarádi Kili a opravdoví kamarádi mi někdy říkaj Liáno.“

Zas vyprskla, bude to kráva.

No nedá mi to: „Jak říkaj tobě?“

„Mně? Hele normálně Renato, Renčo, moc opravdových kamarádů, Liáno, nemám, takže asi tak.“

Culila se a hned použila oslovení jako nejlepší kamarádka? Si dělá prdel, drzá koza… vlastně kráva!

Tak dobře, velmi důstojným hlasem asi jako Hercule Poirot jsem pronesl: „Budu ti říkat René!“

Smál jsem se teď já.

Vykulila oči a zas vyprskla, musela mít strašně poprskanou lavici. Budu jí říkat prskavka. Hahaha. Po pár hodinách jsme šli do menzy, zařídit si kartičky, vklady, objednávky a tak. Nakonec dolů do bufetu.

„Patnáct deka sekaný, patnáct vlašáku a dva rohlíky, prosím.“

Hmmm ta se nezdá, tak definitivně to kráva nebude, nežere saláty.

„Já si dám to samý.“

U stolu mi řekla, že za chvíli musí do baru. Ta se nezdá podruhý. Jenže se z toho vyklubalo, že tam bude asi chodit dělat. A taky, že se mi zeptá. Prej tam ještě někoho shání. Bylo to bezva celej den, sedli jsme si a mně se zdálo, že ji znám léta. Má srdce na poprskaný dlani a co na srdci, to na jazyku.

Na koleji jsem večer zažil docela šok. Chtěl jsem se jít osprchovat. Sprchy jsou na chodbě, tak jsem se tam vydal jen v croxech, boxerkách a tričku. Cestou do sprchy jsem zjistil, že někdo tu má fakt uvolněný mravy. A bylo to super! Proti mně šel po chodbě namakanej, nasvalenej kluk s ručníkem v ruce a úplně nahatej. A vocas tak napůl tvrdej. Stál jsem jak tvrdý Y, čuměl na něj! Měl jsem pocit, že se mi snad samy začnou rolovat trenky dolů, Žán vyskočí a pohopká mu naproti. Přibližoval se, měřil si mě pohledem, ušklíbl se, a když byl u mě, prudce se na mě otočil a zařval: „Baf!!!“

Ty vole, neposral jsem se? To je debil, do prdele! Otočil jsem se, nemohl jsem se chvíli odlepit, ale pak jsem teda šel směr sprcha. Před sebou jsem stále viděl ten obraz, jak se mu vlní ty krásně vyklenutý půlky a každým krokem otřásají stehna, než zmizel v pokoji.

Sprcha je společná pro celý patro. Vydlaždičkovaná místnost včetně stropu a tři sprchy vedle sebe a na zdi tři věšáky. Ve dveřích chyběl klíč. Časem jsem zjistil, že v některých patrech chyběly i dveře. Super. Tak jsem tam vlezl a druhej šok. Za chvíli přišli dva kluci a normálně, jako kdyby tam nikdo nebyl, otevřeli dveře a šli se sprchovat taky.

„Čau, ty jsi prvák?“

„Čau, jo.“

„Koukáš nějak vyděšeně!“

„Hmmmm.“

„Z toho si nic nedělej, tady je skoro celý patro klučičí, tady to nikdo neřeší,“ kejvnul směrem mezi mý nohy.

Já teda fakt nevím, jsem na normální vejšce, nebo nějaký nudistický fakultě? Jako tady ti klidně někdo zabodne oči do rozkroku a je to každýmu jedno? Asi ty zvířecí doktoři koukaj na leccos, tak nějakej kluk sem nebo tam… Pravda je, že moje oči se taky pohybovaly celkem pravidelně do vejšky jednoho metru. Žán byl z toho úplně vedle, vůbec nevěděl, co a jak. To už jako celej život budu muset na Žána dávat pozor? Aby se do něčeho nezamotal? Dost děsná představa! Myslel jsem si, že si ho časem zpacifikuju, bude poslouchat a dá pokoj. Jenže vždycky mě ukecá, dostane svý a pak zpytuje svědomí a zaleze do břicha, fakt hrdina! Asi mu budu muset dát taky na holou. Jenže ono se mu to volovi ještě líbí. Tak naopak nedostane, no! Hahaha.

Musel jsem se nějak natočit zády k nim. A Martin s ručníkem nikde. Naštěstí nikdo fakt nic neřešil, ty kluci taky nebyli úplně v klidu. Tak každej asi ve sprše trochu ztvrdne! Hygiena je nutná, ne? Ty vole, no tak tady to bude veselý. Studentský život začal. Hurááá.

Druhej den už jsem šel do baru s René, aby mě okoukli. Měl jsem tam dělat v zázemí, v takový kuchyňce v podstatě holku pro všechno. V baru byl Karel, jeden ze dvou šéfů. Docela sympaťák kolem třicítky, vysokej, normální postavy, ale od pohledu příjemnej a usměvavej týpek. Člověk, kterýho prostě rádi vidíte.

„Ahoj Renčo! Ty budeš ten Kilián, viď? Budeme si tykat, jsem Karel.“

„Ahoj, Kilián.“

„Takže jestli ti Renča něco řekla, tak se budu opakovat. Potřebujem s parťákem pomoc, hlavně v ty silný dny…“

Celkem jsme se domluvili, práce na dohodu do nějakejch hodin a pak bokem, sto čtyřicet na hodinu. Ale práce dle potřeby, bar má otevříno v podstatě do rána. Měl bych na starosti mytí nádobí, přípravu drobnejch jídel, nic hroznýho. Maj tu ještě jednu holku na pomoc, kterou si přivedl druhej spolumajitel. Slabší dny bude chodit jen ona a my dva na silnější. A tak jsme si kejvli. Kája byl rád, že bude mít ještě dvě posily. Bar byl docela moderně zařízenej, útulnej. Barpult a pod ním dlouhej stůl s pípou na pivo. Z boku kávovar, na jednom místě ve stole nějaký boxíky, asi na led, ovoce? Za barem police z tmavýho dřeva s flaškama a tak. Příjemný, svěží prostředí.

No a pak se rozlítly dveře a napochodoval tam takovej tlustej golem. Roman. Tak asi padesátník, druhej šéf.

„Nazdar! To jsou voni, šmejdi?“ hodil klíče na barpult a čuměl jak bejk.

„Dobrý den,“ zdravíme sborově s René.

„Jo, už jsme se domluvili. Renata bude se mnou za barem a Kilián ti bude pomáhat vzadu. Jsou studenti, takže jim noční život nevadí, chichi.“

Nevím teda, jak na to ten vůl Kája přišel, asi to chtěl odlehčit.

Roman koukal mlsně na René. Byla to totiž kočena dost kozatá. A i když je to kámoška…, snad promine…, tak musím říct, že i přes šajsku měla bradavky jak patky od godhaje. Koukal na ni a slizce se usmíval, fuuuuuj. Pak se přesunul na mě.

„Ale tenhle čurák se mi nelíbí!“ zabodl mi prst do prsou, otočil se na Karla. „Za kolik?“

„Sto čtyřicet,“ odpověděl Karel.

„Ses posral, ne? Se nikdy nenaučíš, co je dělat ve kšeftě! Hovno, sto max, šmejdi! Víc ani hovno! Jasný?“

Roman se fakt s ničím nepáral. Smrděl zpoceninou a z očí mu šla zlost. Bylo vidět, že Karel sevřel pěsti. Chvíli se čekalo, co my na to. Kouk jsem na René a oba jsme kejvli.

„Okej, takže sto, ale za práci! Ne že mě budete srát! Začínáte zejtra!“ Roman odkráčel dozadu.

Karel se omlouval a domluvili jsme se na zejtra na čtvrtou, že nám pořádně ukáže, co a jak.

„Hele, to je debil, co?“ spustila René venku. „Já ho tam ještě neviděla, vždycky jsem mluvila jen s Kájou.“

„Debil je slabý slovo!“ Docela jsem se ho bál a ještě s ním dělat. Ufffff. No nějak to snad půjde, musí.

Mamce jsem o tom taktně pomlčel. Vyptávala se, co a jak, byla zvědavá. Na menzu, na koleje (o sprchách jsem taky pomlčel, hahaha) a samo na školu, co máme, jaký kantory. Byla tam chudák sama, do práce ještě nešla, že snad příští týden. To teda už fakt doufám, že půjde! Potřebuje to, dostat se mezi lidi.

Pokecali jsme ještě pozdě v noci s mýma Amíkama. Byli nadšení, dělali na farmě. Asi by se mi u kraviček taky líbilo. A Martin bude mít asi ještě větší svaly, než když odjížděl. To bych taky potřeboval, nahonit nějakej ten sval. Až přijede, tak ho obejmu a pak ho seřežu! Protože mi zdrhnul. A Terinu taky, aby měli každej stejně a basta. Tak moc mi oba chyběj a strašně se mi stejská. Po nich, po tátovi a po mamce, někdy mě to dost semele a jdu se vybulet na balkon na chodbě. Je tam ze šestýho patra krásnej výhled. Začal jsem tam chodit za tátou a radit se s ním. Říkal to, ne? Že mám přijít, když si nebudu vědět rady, a já si k tomu dodal: a když ti budu chtít všechno povykládat… Tak jsem tu, tatí…

Škola probíhala v klidu. Sice nám, nezodpovědnejm, pár rádoby moudrejch profesorů udílelo rady a kreslilo černé scénáře, jak to nezvládnem a tak. Ale těchhle hovnometů bylo naštěstí málo. Od prvního okamžiku se mi tam líbilo a hltal jsem všechny informace. Anatomie, biologie, chemie, chov… Jeden profesor mi přišel nějak víc fajn. Nevím, všichni teda říkali, jakej je to bručoun a debil. Zaručený info od starších, že se na něj vylítává a tak. Starší prošedivělej pán, doc. MVDr. Hadrbolec. Asi je fakt náročnej a přísnej. Ale oba i s René jsme mu viseli na rtech. Nevím, jak ostatní, ale my máme zvířata fakt rádi, víme? Takhle, anatomie je těžká i u lidskejch doktorů, ale náš “Hadr“, jak ho otitulovala René, to uměl podat opravdu hodně zajímavě. Aspoň pro nás. Cvíčka mě taky bavily, bylo to fakt super. Takže nou stress – do zkoušek, hahaha.

Nástup do baru byl, den po seznámení s oběma šéfama, drsnej.

Karlos byl v práci sám a trochu nám vysvětlil situaci: „Ahoj, děcka. Hele, máme ten bar s Romanem dohromady. Poznali jsme se v práci v hospodě a on byl fakt dobrej v kuchyni. Můj sen byl mít svoji hospodu. Roman se přidal a já byl rád, že budu mít někoho znalýho vedle sebe. Nemám ještě tolik zkušeností z hospody jako on. Tak jsme parťáci. Vždycky byl trošku od huby a drsnější, ale jde nám to dobře. Teď je trochu víc náladovej, řekl bych.“

Ty vole, trošku víc náladovej? Si dělá prdel? Vždyť je to magor a ještě se svejma asi sto dvaceti kilama úplnej poděs. A on to ví, přijde mi, že se vyžívá v tom, někomu nahánět strach. No co, když mě to tu bude srát, půjdu jinam.

Koukli jsme po sobě s René a Karlos pokračoval. „Myslím, že jak tu budete vy, tak se to uklidní a nebude takovej stres a honička. V každým případě, kdyby cokoliv, nebojte se přijít za mnou. Já už to nějak pořeším.“

Sice jsem tomu moc nerozuměl, ale čert to vem. Pak následovala prohlídka podniku, zařízení a taky vysvětlení, co se od nás očekává. Tak jsem začal dělat… nandal myčku s nádobím z večera a trochu začal uklízet. Do baru se chodí většinou pozdějc a pak to je teda šrumec. Spíš koncem týdne. Pondělí je zavříno. Vaří se tady pár jednoduchejch věcí. Dřív se prej dělalo víc, ale teď spíš jen tak chuťovky a malý jídla.

Dveře kuchyně rozrazil Roman, pupkem se nahrnul ke mně: „Nečum takhle, ty zmrde! Neser mě! Tady se nebudeš válet a dělat ze sebe študyjóza! Tady jsi hovno, hadr a já si s tebou kdykoliv vytřu prdel, kundo! Tady budeš makat! Víš vůbec, co to je? Pořádná práce?“

S vytřeštěnýma očima jsem na něj civěl. Přirazil mě ještě víc ke zdi a začal se smát. „Jasný?“ zařval. Táhlo mu z držky. Odpornej chlap. Ufffff. No ale prachy potřebuju.

„Jo,“ kníknul jsem. Ušklíbl se a kejvnul, ať jdu makat.

Šel jsem teda vyndat nádobí. No potěš koště. Vyblil jsem to hned René. Karlosovi ne, nechci bejt hned za práskače a taky bych si asi moc nepomohl. Kdyby tady byl Marťas, tak na něj vlítne a dědek si bude seškrabovat pupek ze dveří. Ach jo. Tak jsem šel večer za tátou a domluvili jsme se, že to vydržím.

Nějak jsem blbě počítal, dal jsem si kredit do menzy, za kolej, za knížky a nějaký potřeby do školy a v sámošce jsem už kartou nezaplatil.

„A nemáte hotovost?“

„No ne… ne, nemám… Promiňte. Mám to dát někam zpátky?“ koktal jsem.

„Ne, já to pak uklidím, v pohodě,“ usmála se na mě prodavačka.

No mně moc do smíchu nebylo. Ty vole, takovej trapas. Do prdele. Musím si to příští měsíc lepší vypočítat a taky si dát na stranu nějakou rezervu. Sakra. Zkusím se zeptat v baru, jestli by mi něco už nevyplatili. Přeci jen už tam děláme skoro dva týdny. Docela to tam jde. Roman má blbý keci, ale moc často tam nebývá. To je taky parťák za všechny prachy. No moje věc to není.

Šel jsem teda za Karlem.

„Hmmm, Kili, to musíš za Romanem. On se stará o finance, papíry, nákupy a tak…“

„Aha, no… Karlos… a nešel bys za ním se mnou?“ Fakt se mi za ním samotnýmu nechtělo.

Další den už to bylo dost akutní. Styděl jsem se někde si půjčovat prachy. René by mi určitě půjčila, i když jak jsem pochopil, je na tom asi podobně jako já. Ale měla by starost, proč a co se stalo. A já se nechtěl nikomu svěřovat. Zatím vůbec. Ten magor spolubydla Vláďa nevím, tomu říkat prostě nechci. Určitě neumí říct ani ‚do prdele‘, protože se to nemá. Ne, tomu ne.

Nakonec se to vyřešilo, no vyřešilo… Roman byl v práci. Poprosil jsem zas Káju a šli jsme za ním.

„Romčo, tady Kili by něco potřeboval…“

„Hmmm?“

Koukal jsem do podlahy a koktal: „No víte… Já bych potřeboval… jestli by nešla… no jako…“

Čuměl na mě a očima do mě propaloval díru. „No co, šmejde?“

„No jestli by nešlo něco už vyplatit za práci… jako to…?“

„Ses posral? Vypadám snad jako spořitelna?“

„Ne, to ne, ale já to fakt potřebuju…“

„Hele, Romane, dej mu dva tácy. Dělaj tady oba spolehlivě! Ne jak ta tvoje primadona, tak mě taky neser!“ Karlos mě překvapil, že se s ním taky nepáře, občas. Málokdy.

„No jo. Študyjóz, chlastá, mrdá a pak nemá! Šmejdi.“ Šlehl po Karlovi pohledem. Šel do toho svýho kamrlíku, kde měl ‚kancelář‘. „Hele frajírku, tady máš dva tácy a ne že se na to teď vysereš!“ vrčel.

Byl jsem šťastnej jak blecha. Ufff, tak si budu moct koupit aspoň něco na večeři. Když jsme v práci, tak občas jíme tam. Taky ale neděláme každej den, že jo. Takže rezervička mě uklidnila. Nejsem zvyklej bejt úplně švorc.

Taky můžu jet domů za mamkou. Mamka nastoupila do práce a zdálo se to lepší. I po hlase byla veselejší. Prej si šla i sednout někam s kolegyněma, jak já říkám – ze slepičárny. No to jsem rád. Musíme oba jít dopředu. Nikdy nezapomenu, nikdy! Ale musíme se sebrat. Je to ale hrozně těžký, jako bych tátu zrazoval.

Každej den si s mami voláme a všechno jí říkám. Skoro všechno, hahaha. Kolejní zážitky s naháčema trochu cudně zamlčuju. I ty mrdací zvuky, co se kolejí někdy linou. I ty ostatní zkazky. Jako tuhle, jdu na vécko, to je teda taky trochu divný. Vejdete do dveří a hned proti vám po levý straně jsou tři pisoáry a na protější straně jsou tři plechový kabinky. Podél dveří tři umyvadla. Takže když otevřete dveře a někdo tam je, tak na něj koukáte z boku, jak čůrá u mušle. Výbornej vynález, to musel vymyslet fakt génius.

Takže když jsem šel onehdá vyvenčit Žána… Otevřu dveře a přesně to se mi stalo, proti mně stojí, nebo se spíš tak kymácí frajer. Vocas venku a nečůrá. Civím zas jak Alenka z říše divů… Otočí se na mě, zamává tou kládou. Vidím, že je dost nalitej, chvíli zaostřuje a pak se podívá zpátky na to svý dělo, udělá z prstů pistoli, namíří si na něj a rozkáže: „Ch… ch… chčiješ nebo střelím!“ A von ho poslechl… Akorát si dost pochcal nohavice. No tak je to tady, jak ve zvěřinci.

Domluvil jsem se v baru, že to za mě vezme primadona. René moc ráda nebyla a dostal jsem co proto. Prej ‚mamánek‘ a tak. Tlemil jsem se a těšil se domů jak malej kluk před Ježíškem. Napsal jsem taky Jirkovi, svýmu ‚vychovateli‘, že strašně zlobím. Žán mě za to velmi pochválil a úplně se lísal. Probouzí se tady k životu a já bych potřeboval zas trochu na zadek, aby sklapnul. Tak jsem nabalil špinavý hadry do batohu a vyrazil snad po měsíci směr: domů.

Hrabánek zas venku s Betynou: „Dobrý den, pane Hrabánek!“

„Ahoj, Kiliáne.“

Hmmm, žádný ty spratku a tak? Nu dobrá.

Vlítnu domů: „Ahooooj, mamíííí!“

A už se ženu ji obejmout.

No mamka je nějaká pohubnutá. A hlavně jako bez života, strhaná. Na stole prášky, dost prášků. Sakra, musím sem jezdit častějc. Při volání tohle nevidím.

„Ahoj, Macíčku, jsem ráda, že jsi doma. Počkej, musím si sednout.“

Tak povídáme, co a jak. Musíme jít nakoupit. To mě překvapilo, mamka byla vždycky připravená, když někdo přijel. Hmmm.

„Co budem vařit?“

„No myslel jsem, jestli neuděláš špagety…“

To je divný, normálně by se neptala. A ještě by na stole byla určo nějaká buchta. No nic, neřeším to. Sobota byla oukej, byli jsme spolu. Šli jsme do města, za taťkou a na kafe.

Večer jsem si zaskočil na ‚výchovu‘. Nejdřív jsme pokecali jako starý kámoši o blbostech a bylo mi strašně fajn. Jako by ty moje starosti odplouvaly.

„Zlobils?“

„A… ano pane! Jako prase…“

„Tak do trenek a budeš bosej!“

Už jsem se tolik nestyděl, jen maličko.

„Ohni se mi přes koleno!“

Zase jsem rukama obtočil to jeho krásný stehno a přimáčkl se k němu. Dostal jsem jich pár rukou. Pak mi sám začal stahovat trenky, aniž bych se postavil, ohnul jsem kolena, aby mi je mohl úplně sundat.

A znovu to plácalo a zadek se mi klepal. Říkal jsem si: ‚Kiliáne, jsi fakt ujetej magor!‘ Absurdita tohohle obrazu mi přišla k smíchu. Nahej kluk ohnutej přes chlapa a ten ho plácá po zadku. Hodně špatnej film, né?

„Zvedni se!“

Postavil jsem se a ještě jsem se smál nad tou situací.

„Jo tak tobě je to k smíchu?“ syčel Jirka jak březí kocour.

A já nějak fakt vypadl z role a řehtal jsem se a nemohl se zastavit.

„Tak jen se chlapečku směj. Ohni se přes stůl!“

„Ano pane, chichichi.“

Hmmmm, mrknul jsem na něj, co nese. Širokej koženej pásek! Fakt, tímhle? Plesk, plesk, plesk. Rány docela svižně dopadaly na můj velectěnej zadek. Nevím, kolik jich bylo. Bylo to úplně jiný než rukou, pásek mi při dopadu pěkně dolehl přes celej zadek. Smích přešel a začal jsem fňukat. Rány začaly bejt hodně rychlý. Hmmm, to je tempo. Pobrekával jsem.

„Au, auuuu!“

Plesk, plesk, plesk…

„Ještě se budeš smát, mladej?“ Řezal mě dál jak žito. A bylo to krásný. Zvláštně krásný. Začal jsem už brečet. „Na něco jsem se ptal! Už tě ten smích přešel? Co?“ Plesk…

To bych nebyl já, aby moje tlamička nezaševelila: „Naser si!“

„Cože?“ a přišla pecka.

„Jaaauuuuuu!“ zařval jsem.

Chvíli čekal, co to se mnou udělá.

„Chceš ještě, princezno?“

To neměl říkat, já chlap a princezna!

„Jo, pane… pane sráči!“ zařval jsem.

Dostával jsem se do varu, do nějakého transu nebo co. Prostě se mi splašily kladiva. Celej svět se zdrcnul do mejch půlek a nic jinýho jsem nevnímal. Měl jsem pocit, že si Žán samým blahem provede autoobřízku. Přestal totiž komunikovat a omezil se jen na: střííííkat, střííííkat, vííííííc, vííííííc! Je to prostě magor.

Vychouš mi přišil další na zadek, zase dělovka.

Hned jsem zařval: „Jooooo, dej pořádnou!“

A dočkal jsem se. Opřel se do toho. Rozjel tempo a začal sázet fakt šlupky. Já byl jak v jiné dimenzi. Bolelo to strašně a já chtěl víc. Brečel jsem a měl jsem nudle u nosu. Žán taky a taky chtěl víc. Řval jsem. A jako kdybych byl hrdej, že to vydržím. Fakt úchyl. Do varu se dostával i Jirka.

„Chceš pořádně nasekat, spratku? Jo?“

„Jo, makej, seřež mě, prosím, prosím. Zmlať mě, ty sráči!!!“

Super to mlaskalo po mým zadku. Moje ruce se zarejvaly do stolu. Házel jsem sebou, zatínal a povoloval půlky. Ty se jen třásly a za chvíli jsem se třásl celej. Něco schytaly i stehna, to jsem vyl jak tur. Další rána, další, další. Sázel je jak rozzuřenej bejk a já jako poslušnej bejk sebou házel a držel dohromady. Byl jsem úplně vygumovanej, a jak jsem Jirku otituloval ‚sráči‘, tak se do toho víc opřel. Začalo z toho být pravidlo, že když chci dostat větší, řeknu ‚sráči‘. Ten řemen udělal fakt spoustu práce. Jirka jen funěl. No to byla jízda!

„Máš už pořádný jelita a já krev nemám rád, takže pro dnešek dost, mladej,“ popleskal mě po hořících půlkách. „Stoupni si do pozoru!“

Kroužil kolem mě. Mlsně mě skenoval, občas pomačkal, tu kozu, tu biceps, tu Žána. Žán teda není žádnej klouček z mateřský, je to pořádnej chlapák (když chce). Jo, narostl pěkně. Nevím, proč Jirka ani tentokrát nebyl nahej. Přinesl vařečku a začal mi s ní nadzdvihávat koule. Ty kráááso. Z nadzdvihávání se stalo mírný popleskávání a občas větší pleskanec. Rozkročenej jsem stál jak socha. Koule mi nadskakovaly a Žán hlásil, že jestli se hned nevystříká, tak že se na mě vysere, odstěhuje se a bude po kamarádšoftu! Jirka mě u toho pozoroval a rozkázal: „Vyhoň se!“

Tak umím poslouchat, že jo. Koukal na mě, pomalu jsem si to začal dělat a přeci jen klopil zrak.

„Tsss, ne, ne! Pěkně se mi koukej do očí, mladej!“

To bylo neskutečně rajcovní, pracoval jsem na Žánovi a koukal Jirkovi do očí. Měl jsem pocit studu a zároveň jsem se chtěl udělat pořádně! Sakra pořádně! Aby Jirka viděl, co jsem za frajera. Stále se mi díval do očí a vařečkou si zase začal podávat moje varlata. Propleskával mi je zespoda a koule nadskakovaly.

Nevím, co mě to napadlo: „Dej mi větší, prosím!“

Nabral mi je zostra pěkně mířenou ranou a to už byla konečná… a zase… Teletabýs, ovečka Shaun, teta Kasandra, Rampa Mekvák, Maldr a Skalijová, Šerlok, nevím proč káefcéčko? … Cestoval jsem různejma dimenzema, podlomily se mi kolena a pomalu jsem se skácel na zem. Koukal jsem jak ždímačka max na dvě rychlosti. Všechno IQ jsem asi vycákal. Ve tváři výraz jak debil. Žán se pomalu vracel z oběžné dráhy. Jirka mě opět vzal jemně do náruče a postavil do vany, namydlil mě celýho. Minule jsem ještě byl dost v rozpacích, když mě mydlil na zadku. Dneska už míň a jeho ruka se činila mezi mejma půlkama, vjel pěkně do rejhy a já držel. Stejně to bylo s nohama… Tentokrát jsem si to užil, když mi ty ťapky myl. Osušil mě a šli jsme zpátky do pokoje.

Prdel jsem měl rozpálenou jak pizzapec.

Jirka si sedl zas na gauč: „Ohni se mi přes koleno!“

Vyvalil jsem na něj oči a Žán začal zas zvědavě pokukovat, co kde se děje. ‚Jako ty nebudeš nikdy mít dost, ty kreténe?‘ poslal jsem beze slova po nervových spojích Žánovi.

‚Vykuř si!‘ zněla jeho stejně tichá odpověď.

Hmmm, super. Šel jsem pomalu stále nahatej ke gauči. Poslušně se ohnul přes Jirkovo koleno a pak mi přistál na zadku studenej mokrej ručník. To bylo žůžo, woooow.

„Už jsem myslel, že mi chceš zas dát na zadek…“

„Ne, Kili, už myslím máš dost. Nebo bys chtěl?“

„Asi ne… ne, už ne…“

Možná bych to ještě vydržel, ale ta velká nadrbanost prostě odešla, nebo spíš odstříkla. I když Žán mi řekl, že jsem upjatej debil. To si teda nemyslím! Hahaha. 

Pak jsme ještě chvíli kecali. Já stále nahatej, nataženej přes jeho nohy, neviděli jsme na sebe a bylo to takový intimní povídání. Svěřil jsem se s lecčíms a leccos mi Jirka na příště slíbil vyzkoušet. Vlastně ani nevím, jestli to zkusit chci. Někdy člověk o něčem sní a skutečnost je pak dost jiná. Jirka řekl, že prej měl co dělat, aby se taky nerozchechtal při té exekuci. Ale pak ho to dost vyrajcovalo, svezli jsme se oba na tom polotransu.

„Jirko, a proč se taky neuděláš? Nebo nechceš?“ docela by mě to rajcovalo, jaký má asi péro, chtěl bych zkusit orálek a zaorálek. Koukat taky, jak cáká. Ufffff.

„Kili, nespěchej…“

Tak třeba příště. Třeba má malýho a stydí se přede mnou? Ale mně by to bylo jedno. Bylo to fajn a já úplně vypnul. Ale totál.

Doplazil jsem se domů jak po sezení u psychiatra, úplně zaplavenej endorfinama a zbavenej nahromaděnýho testosteronu. Mamka byla o dost lepší než včera. Trochu jsem sice poposedával, ale byl to fajn večer.

Taky jsem se o tom víkendu doma skamarádil s pračkou a něco jsem stihl i vysušit. Paráda. A v neděli zpátky. Neobešlo se to bez slz. Mamka byla fakt opuštěná, bylo mi jí líto.

„Macíku, volej a uč se hezky. Jsem na tebe moc pyšná a drž se.“

„Ty taky, mamí, drž se taky. A pěkně jim to natři v práci!“