Macek – 27. Útěk

Ondra

Že to je v háji, to mi bylo jasný, jakmile mě pan Hrabánek oslovil. Chtěl jsem se s ním domluvit, ale v práci byly strašný fofry a já zapomněl. Taky musím přiznat, že jsem měl Kiliánovi už dávno říct, jak to bylo. Ten se úplně zarazil, pak šli do kuchyně a najednou jen bouchly dveře.

Pan Hrabánek otevřel dveře a se slzama v očích řekl jen:

„Já nechtěl, Ondro, on utekl.“

„Sakra.“

Mobil měl vypnutej. Do prčic, zas taková hrůza to nebyla, ne? Kdo ví, co se mu honí v tý jeho střapatý hlavičce. Začaly se ve mně roztáčet obavy a vzpomněl jsem si na ten jeho útěk, když ho pustili z vazby.

„Zavolám na policajty.“

„Ondro, neblbni, v klidu, on se vydejchá.“ Kryštof mě dováděl k šílenství.

Chytil jsem rapla a začal jsem na něj strašně řvát:

„On se chtěl tenkrát zabít, chápeš? Kryštofe, co když to bude chtít zase? Co budeme dělat? Do prdele, musíme honem jet. Dělej! Ty taky, všichni!“

Všichni se lekli, Kryštof zmlkl. Všechny jsem honem nahnal do auta. Děda vepředu navigoval po sídlišti. Nic nikde nic.

„Petře, nevolal ti Kilián?“

„Ahoj, co vy? Zase teplotka?“

Lomcoval mnou vztek, vztek hlavně na sebe.

Zase jsem začal řvát:

„Do prdele, Petře, je zle, kurva je zle! Volal ti?“

„N… Ne. Co se proboha stalo?“

„Zjistil, že znám pana Hrabánka. Zjistil, že jsme všechno věděli. Petře, co mám dělat? Já se bojím. Bože!!!“

Musel jsem zastavit, Kryštof šel řídit. Klasickej hysterák, brečel jsem jak pominutej. Klidně ať mě odkopne, ať odejde, odstěhuje se, jen proboha ať si nic neudělá. Prosím, Bože, prosím.

Z telefonu se ozýval Petr, začal jsem zas vnímat. Petr řval jak tur.

„… hned! Kurva, Ondro, slyšíš?“

„Už jo.“

„Okamžitě jeďte na policajty, okamžitě, hneeeed! Do prdele jeďte!“

Nahlásili jsme to s tím, že si může ublížit. Zhruba popis, co se stalo, a už se to rozjelo. Nechali jsme tam kontakty, že prej můžem i volat. Musel jsem pryč, něco dělat.

„Chápete, že mu došlo, co všechno jsem mu já a my všichni udělali? Že jsme celou dobu věděli víc, než jsme mu přiznali? Že jsme mu to neřekli? Jsem debil, jsem takovej debil! Chápete, jak mu je? Do prdele, chápete to? Dědo, kde leží jeho tatínek? Jedem.“

Vypětí bylo strašný, občas mi vyklouzla slza. Mamka měla taky mokrý tváře. Kryštof už byl bílej jako stěna. Mamka volala tátovi. Všechno se to posralo. Všechno jsem posral já. Jenže já mu nechtěl ublížit, do prdele nechtěl! Dělal jsem to, abych ho zachránil, a teď? Teď to musí chápat jako zradu. Totální zradu. Určitě mu došlo, že jsme věděli o jeho tátovi, o mamce, o baru. Vlastně to bylo jedno, něco věděl a něco ne. Teď mu prostě došlo, že jsme věděli víc, všechno, a byl to pro něj prostě šok. A on ty šoky nezvládá.

Měl jsem mu to říct v klidu. Měl, měl… teď je pozdě. Málem jsem se poblil, jako by mi uvnitř někdo nabral vnitřnosti a přehazoval je sem tam. Bylo mi fyzicky naprosto zle a duši mi to drásalo ještě víc. Jestli se něco stane, nedokážu dál žít. S tím vědomím nedokážu. Byl jsem zoufalej, nemohli jsme nikdo absolutně nic dělat.

Dojeli jsme na hřbitov, nikde nic. Nejraději bych tu zůstal, ale táhli mě pryč. Nakonec jsme zase seděli v obýváku pana Hrabánka. Nikdo nemluvil. Všichni si moc dobře uvědomovali, o co jde. A taky to, že jsme v tom namočený skoro všichni. Nikdo, asi až na Kryštofa, na něj nechtěl tenkrát vyrukovat s tím, že všechno víme. Ta situace tehdy taky nebyla dobrá. S tím přespáváním mu ale muselo bejt jasný, že jsme to věděli. Petra mu přece něco říkala. Už se mi to všechno motá. V každým případě jsme mu to měli říct dodatečně. Provázely nás jen zoufalý pohledy a mě k tomu i pocit, že za to můžu hlavně já.

Macek

Nevím, jak jsem jel dlouho. Ty pravidelný zvuky mě uklidňovaly. Moje mysl byla jak vymáchaná ponožka. Celej jsem byl jak vymáchaná ponožka. V kupíčku naproti mně si sednul…

„Tatí, co tu děláš?“

„Chci tě pohladit, ty můj chlapečku milovanej.“

„Hmmm, já bych chtěl pochovat, na klíně, jako malej, víš? Já bych chtěl bejt zase malej. Tatí.“

„Macku, to bude dobrý. Zkus si to obrátit, co bys dělal ty na Ondrově místě?“

Slzy si našly zase svoji cestu a já přesto cítil trochu úlevu. Ale do prdele, proč se to takhle stalo? Proč? Proč? Proč?

Vlak mě kamsi unášel a jeho melodie a to, že někam jedu, že jsem v pohybu, to mi dělalo dobře. Civěl jsem tupě na svět. Hlava se malinko otřepala z toho šoku. Vzpomínal jsem na ty události. Ondra za mnou chodil každej den do nemocnice. On mi pomáhal! Jenže, proč to neřekl? Vlastně on se vyptával, ano, rejpal do mě. Teď vidím, že naznačoval, tlačil mě k tomu, abych přiznal barvu.

Ale když to takhle zpětně probírám…, že věděli o mým spaní v kumbálu, to už jsem přece věděl od Petry dřív. Nebo nevěděl? Nevím, já už sakra nic nevím. A že v tom kumbále našli věci i kontakty na dědu, to asi je přirozený. Jenže stejně lhal! Nebo nelhal přímo, ale neřekl, že to ví. Že byl za dědou. Na hrudníku mi seděl obrovskej balvan. Otázka stíhala otázku, myšlenka myšlenku a všechno se to míchalo do pěkně debilního mixu. Stěží jsem se zvedl a šel ke dveřím vlaku.

Vystoupil jsem a za chvíli jel zpátky. Pak jsem si vzpomněl na naši lavičku. To nádherný objetí. Sakra, mám ho furt rád! Nikdo nikdy v životě pro mě toho tolik neudělal, mimo našich samo. Nikdo takovej nebyl. Hlava se trochu rozběhla. Honilo se mi to všechno v kebuli. Ano, věděl a dělal, že neví. Možná měl strach to přiznat, možná měl strach právě z takovýhle reakce. Takže měl oprávněnej strach. Protože mý reakce jsou asi dost hysterický. Jenže já si v tu chvíli neumím pomoct. Teď se mi to už pomalu zdá zase jako přehnaný.

Ale proč mi to neřekl aspoň potom? Hráli na mě všichni divadlo? Pak jsem si vzpomněl na děti a na indiánskou bitvu a pak na narozeniny. Moje narozeniny, to bylo divadlo? Kdoví? Jenže pan Jasný, vždyť mi nabídl existenci, přežití. To nebylo divadlo. Ne, to nemohlo bejt. Myslím, že Ondra taky nehrál divadlo, to bych nemohl cítit to, co jsem cítil. To by při divadle nešlo. To bylo mezikontinentální. Mezi dvěma srdci. Miluju ho. Jeho objetí, jak mi bylo? Vyvolala se mi vzpomínka na ten nádhernej pocit, když jsem se k tomu velikýmu Ondrovi tisknul. Znova do mě trochu pronikl ten pocit držet ho. Úplně jsem ucítil jeho vůni. A do těch všech pocitů začala pronikat i lítost. Lítost z tý mý reakce, lítost z mýho útěku.

Jak to říkal tatí? Co bys dělal ty? Co bych dělal, kdyby byl Ondra v limbu? Hmm, asi bych se taky snažil zjistit, co ho na tu nemocniční postel dovedlo, a dát někomu vědět. Určitě mu bylo divný, že se o mě nikdo nezajímal. Nikdo, rodina, kamarádi, nikdo. Jo, chápu to. Jen nechápu, proč mi to pak někdo neřekl?

Fajn, ale kvůli tomu bych asi nemusel tak vyvádět, co, Macku? Mohl už bych se chovat trochu dospělejc. Jenže ten zkrat nebo co to je, to se nedá ovládnout. To na vás padne jak pytel hnusu. Prostě jsem zpanikařil, vysvětlil jsem si to po svým a vzal jsem čáru. Byl jsem jak střelenej. Stydím se sám před sebou a z toho je mi ještě hůř. Ty jsi, Macku, pitomej. Ondra mi najednou začal strašně moc chybět a já si uvědomil, že možná mi něco neřekl, ale určitě by mi neudělal nic zlýho. Moje důvěra se vracela. A já se styděl víc a víc.

Na hlaváku jsem sedl zas na tramvaj. Hodiny ubíhaly, bylo mi hůř a hůř, byl jsem slabej. Pak mi přišel na mysl Petr a ty jeho prášky. Jenže ty tady nemám. Jak to tenkrát říkal? Zavolej mi kdykoliv. Zapnul jsem mobil. Ten se rozpípal všemožnejma zprávama a upozorněníma. Vytočil jsem Petra.

„Kiliáne…,“ vydechl.

„Petře, já už nemůžu. Prosím…, já už nechci…, prosím…,“ nemohl jsem zastavit ten pláč, nešlo to.

„Kde jsi, Kili, kde? Řekni, pošlu je tam, řekni.“

Z posledních sil jsem jen řekl:

„Jsem u tatínka…“

„Vydrž tam, Kiliáne, proboha vydrž tam, mám tě rád. Chtěl ses zabít?“

„Hmmm, chvilku jo.“

„Máš ten pocit ještě? Udělal sis něco?“

„Ne, už to přešlo.“

„Vedeš si dobře, zvládáš to. Vydrž tam, ano? Jsi statečnej, to bude dobrý. Vezme si tě Maty… – Ahoj, ty malej rarachu, neboj, všechno se vysvětlí. Jsi celej?“

„Hmmm.“

„Vydrž, jo, neboj, za chvíli tam budou. Ano?“

„Hmmm.“

Maty na mě dál mluvil a mluvil a já čím dál míň a míň odpovídal. Byl jsem hrozně vyčerpanej. Absolutně jsem neměl sílu nikam jít, natož dál odpovídat. Típl jsem to. Seděl jsem na kamenným obrubníku u tatínka a čekal. No jo, ale na co? Na výčitky, další ránu? Nebo na dvě ruce, který mě pohladí? Motal jsem se v tom jak nudle v bandě a strašně moc doufal v to druhý.

Ondra

Byl jsem celou dobu našponovanej jak struna. Cítil jsem, že je mu zle, a bylo mi to líto. Obalil mě chlad a tíseň. Co když Kilián zrovna naposledy vydechl? Ne, nesmím takhle přemejšlet! Byl jsem šílenej. Hlavou mi běhalo všechno možný, totální guláš. Jestli to udělá, okamžitě půjdu za ním! On to přece musí zvládnout! Vytrhl mě z toho mobil. Jak kdyby do mě píchli jehlou.

„Ano! Petře! … Kde? Určitě? Jo. Jedem. Díky. … Startuj, Kryštofe, okamžitě všichni do auta, hneeeed!“

Řval jsem jako pominutej. Kilián volal Petrovi! Pane Bože, děkuju, děkuju, děkuju. Prej je u tatínka, takže na hřbitově. Mamka volala na policii a pak tátovi. Úplně se dala nahmatat ta všudypřítomná tíseň a strach, jestli jdeme včas.

Vyskákali jsme z auta, rozběhl jsem se a u prvního rozcestí jsem se zarazil. Sakra kde to je?

„Dělejte! Dědo, dělej! Kde to je, sakra, kde to je?“ zas jsem řval a nebyl si schopnej uvědomit, kudy dál.

„Doprava a pak asi veprostřed doleva a rovně.“

Děda se snažil, sotva dejchal, ale taky popobíhal. Všichni jsme běželi. Objevili jsme se na posledním rozcestí a tam…

Tam v dálce, ke konci tý uličky jsem viděl na náhrobku uzlíček. Seděl tam, objímal si kolena a hlavu schovanou. Vypálil jsem jako střela, za mnou běželi ostatní. Natahoval jsem krok, co to šlo. Přiběhl jsem tam a on se nehnul. Vůbec se nehnul. Klekl jsem si k němu.

„Kiliánku, promiň, odpusť mi to. Prosím odpusť. Mě to tak mrzí, vysvětlím ti to. Mluv se mnou, prosím. Miluju tě.“

Zvedla se ke mně rozcuchaná hlava a naprosto vyhaslá tvář, oči zapadlý někam hluboko, bílej jako stěna a drkotaly mu zuby.

„… já… taky…“

Okamžitě jsem ho podebral a vzal ho do náručí. Byl jak hadrová panenka. Třásl se, naklopil jsem ho na sebe co nejvíc. Pomalu jsme se rozešli k autu. Dýchal jen tak povrchně a oči nepřítomně civěly před sebe. A pak se to stalo. Pak se to stalo! Jeho ruka mě chytla za tričko, sevřela ho v pěsti a začal plakat. Strašně brečet.

„… Ondro…, já tě… taky… miluju…,“ vyrážel slova mezi vzlyky. „Všichni… jste… to… věděli… a… proč… mi… neřekli…? … To… mě… já… se lekl…, bál jsem se… najednou…“

Všichni jsme se na sebe koukli a měl jsem pocit, že teď už nebyl nikdo, kdo neměl v očích vlhko. Všem úplně povolily nervy, pocítili jsme obrovskou úlevu. Je živej. To vypětí bylo strašný. Každej z nás si v hlavě určitě přehrával scénáře, co se může stát. Naštěstí tohle byl ten nejlepší z nich. Koukali jsme na sebe a v očích se s tou úlevou objevila i obava, jak to zvládneme dál. Mně v hlavě kousal červík, jestli není po tom všem opravdu psychicky nemocnej. Kilián se přestával třást.

Přijeli policajti. Kryštof to s něma vyřídil, podívali se na něj a slíbili jsme, že ho nenecháme bez dozoru. Volali ještě Petrovi. Odjeli jsme pryč. Kilián se ke mně přimáčkl, tisknul se ke mně jak poraněnej kolouch. Jak mládě, co hledá bezpečnej úkryt. Hladil jsem ho celou dobu. Za chvíli jsem ucítil, že mě jeho prsty jen tak jemně hladí. Ještě občas posmrknul a pak usnul.

V duchu jsem znova děkoval všem andělům strážným. Držel jsem ten nejvzácnější poklad, co mám. Jeli jsme k tátovi. Dneska už z toho nic nebude. Sotva do večera dojedem domů. Nehnu se od něj. U taťky jsem ho položil do postele. Chytil mě za ruku a nechtěl mě pustit. Jeho oči opakovaly tu otázku a ve mně se zastavovalo srdce. Musím mu to vysvětlit, musím a asi to budu muset udělat hned. Ostatní na něj starostlivě koukali a já zjistil, že jsem se asi celou dobu taky klepal. Pomalu z nás všech to nervový vypětí opadalo. Mamka si dala panáka.

„Kiliáne, dovolíš, abych ti to vysvětlil?“

Zakejval hlavou a ostatní se dekovali.

„Buďte tu…, prosím,“ požádal je.

Byli jsme tam jak tlapková patrola. Natočil jsem se, abych mu viděl do tváře. Ostatní si tak nějak sesedli okolo, někdo na židli a tak.

„Kiliáne, nechtěli jsme ti ublížit, nikdo…,“ zlomil se mi hlas vzlykem. Tohle bylo hodně těžký. Mamka mě držela pohledem. Do prdele, jak to všechno ten kluk mohl zvládnout? Já nezvládám ani přiznat mu, že jsem se mu hrabal ve věcech, že jsem objížděl, co se dalo, a hlavně že jsem mu to zapomněl říct.

„Měli jsme o tebe tenkrát opravdu velký strach,“ pokračovala mamka. „Všechno jsme s Ondrou probírali, nebyl jsi na tom dobře. Chlapec bez nikoho. Několik dnů jsi nebyl při vědomí. Báli jsme se, chtěli jsme někomu z tvé rodiny říci, že jsi v nemocnici. Pak Ondra našel tu tvou přespávačku. Šli jsme tam, já tam byla také. Neboj, nehrabali jsme se ti ve věcech schválně, ale museli jsme hledat nějaké kontakty. Měli jsme velké obavy. Musíš nám to prominout, byl jsi na pokraji života. Jako máma bych si přála vědět, kdyby moje dítě někde leželo. Víš, v tu chvíli jsme nevěděli, co se u vás stalo. Ondra pak šel i na kolej, jel tady za panem Hrabánkem.“

„To je pravda, Kiliáne, já jsem Ondrovi řekl o rodičích. Pokládal jsem to za nutné. Jestli se zlobíš, omlouvám se, ale měl jsem o tebe strach a on byl tak zoufalý.“

„Já byl tenkrát s panem Hrabánkem i na hřbitově. Ano, byl jsem tam. Furt jsme nevěděli, jestli ti to hned říct, nebo ne. Víš, zdálo se nám, že bude lepší počkat, až nám to všechno řekneš sám. Možná to byla chyba. Omlouvám se, měli jsme ti to pak v klidu říct. Už mě to bude furt mrzet.“

Kilián už nás sledoval klidně, sice byl úplně vyřízenej, ale klidnej. Ten šok už byl pryč.

„Víš, možná bych to udělal taky tak,“ zašeptal.

Snad to bylo slyšet až do Brna, ale všem spadl kámen ze srdce. Snad to všechno zvládneme.

„Kiliáne, já v tom ze začátku nebyl tak aktivně zapojený. Měl jsem ale informace tady od Ivy. Ale musím ti říct, že Ondra se o tebe opravdu bál a nebylo mu příjemné, že ti musel narušit soukromí. Ale nedal jsi nám, chlapče, jinou možnost. Nic z toho nebylo namířené proti tobě. Naopak. Rozumíš?“ táta měl pravdu. Kilián nám tehdy nechtěl říct vůbec nic.

„Hmmm.“

Kryštof nabral zpátky špetku svýho tradičního cynismu a snažil se to odlehčit:

„Hele, Prdelko, ale taky jsi v tom namočenej. Pán byl jak mezek a pak to takhle dopadá. Neblbni, nic se nestalo! Vždyť se na něj podívej! Dyť on je jak Bert, taky by pro tebe dejchal, no koukni, jak funí!“

To měl Kryštof pravdu, protože tep jsem musel mít tak 200. Potácel jsem se na pokraji zhroucení a celej tenhle rozhovor jsem se nemohl dodejchnout.

„Nezlobte se, že jsem utekl. Já se tak lekl…, bál jsem se, mně se v tu chvíli všechno zhroutilo a vlastně nevím proč. Myslel jsem si, že je všechno zase pryč.“

„Ty seš ťuntík, proč by to mělo být pryč? My se tě jen tak nevzdáme, chlapče, to bys měl moc jednoduchý. Já to tam za tebe furt zalejvat nebudu!“ zasmála se mamka a rozdrbala mu ještě víc to vrabčí hnízdo.

Macek se konečně malinko usmál a klížily se mu oči. Vzal jsem ho do auta a jeli jsme domů. Všechno bude v pořádku. Sakra a snad se za chvíli nezačnu bát jezdit do Prahy.

Macek

Čas jsem nebyl schopnej vnímat, ale podle mě to zas tak dlouho netrvalo a já uslyšel kroky, běh. Běžel ke mně a já věděl kdo. Po všech kotrmelcích v mým nitru, od zrady, sebelítosti, beznaděje, zoufalosti, víry, strachu, studu a lásky jsem doufal, že mě neodvrhne, že mě pochopí, že mi pomůže to zvládnout a zvládat dál. Styděl jsem se zvednout hlavu a pravda, taky jsem neměl moc sil. Vyčerpalo mě to víc než maraton. Chtěl jsem mu říct, že mi chyběl, že ho miluju, že ho chci držet. Nebyla síla, ale když mě vzal do rukou a přitulil k sobě, jako by se ty těžký mraky konečně začaly rozpouštět. Vyšlo slunce a všechen ten nahromaděnej strach, úzkost a napnutý nervy se najednou začaly povolovat. Snažil jsem se vysvětlit, že mě to zaskočilo nepřipravenýho. Zeptat se, proč mi to neřekl? Že ho mám rád, ale popravdě ani nevím, co jsem řekl a co ne. Víte, co to je vymačkanej citrón? To jsem byl v tu chvíli já. Ale ty ruce mi dávaly pocit klidu a bezpečí.

Ani jsem si nemusel brát žádnej prášek. Moje víčka byly jak těžký ocelový vrata a ty se zavíraly a zavíraly. Občas jsem se cestou probral, a když byla moje hlava stále v Ondrově klíně, bylo všechno v pořádku. Zavrtěl jsem se a spal dál.

Probuzení v noci bylo už celkem v pohodě. Bert byl na svým místě a Ondra taky. Na matračce dole. Očima jsem zakotvil na jeho tváři, byla klidná a těžce odfukovala. To se nám ten vejlet posral. Začal jsem rozebírat, co se vlastně stalo. Nejsem zralej na psychiatra? Hmmm, takže bude ze mě labilní neurotická vykroucená bukvice na práškách. Ještě aby mi začal odstávat malíček. Ach jo. Veselo mi teda nebylo.

Chtěl bych zajít za Petrem a poradit se, co s tím mám dělat. Proč tyhle situace nezvládám? Zajímavý je, že když mě přepadli ti vyděrači, tak mě to tak nerozhodilo. Ale tohle byl úplně jinej pocit. Jako když vám berou ty největší jistoty, vaše pilíře. Pěknej hnus.

Musel jsem spát jak dřevo, ráno v posteli už nebyl Bert a matračka byla taky pryč. Hmmm. Vyšoural jsem se ven. Došel jsem dolů.

„Ahoj, Kiliáne.“

„Dobrý ráno, Ivo, já mám strach, že jsem blázen.“

„Neblázni, to nejsi. Holt tě to občas rozhodí, no. To má kde kdo. Za chvíli tě to přešlo, ne?“

„Jo, ale jsem z toho úplně hotovej. A teď mě mrzí, že jsem zas utekl.“

„No, mohl by sis aspoň nechávat zapnutý mobil. Hm?“

„Asi jo.“

Za chvíli přišel z venku Ondra s Bertíkem. Ten se ke mně hnal a tvrdě si vyžadoval svoji dávku drbání a muckování. Na Ondru mi to nějak nešlo se přímo podívat. Bylo mi stydno.

„A pro mě by pohlazení nebylo?“

Přišel ke mně a obejmul mě. Přilepil jsem se k němu jako suchej zip. Jůůůůů. Vdechoval jsem jeho vůni a bylo mi zas dobře.

„Omlouvám se, že jsem utekl.“

„Ne, já se omlouvám, že jsem ti to neřekl. A co kdybysme to nechali už plavat?“

„Dobře, už to mám stejně zapsaný.“

Ondra na mě vyvalil oči a jen utrousil:

„No to se ještě uvidí…“

„Když myslíš?“ dobíral jsem si ho, a jak šel ode mě, tak jsem se neudržel a taky ho plácl po zadku. Iva se uculovala a Ondra se na mě otočil s tak překvapeným výrazem, že bych za něj dal několik vejplat, abych ho viděl znova. Hahaha.

„Ty… jeden…“

Jenže já utekl do koupelny. Hahaha. Ten vypadal, jak kdyby mu uletěly včely. Teda nejen tak, zapomněl jsem říct, že vypadal nádherně. Měl na sobě splývavý tepláky, byly volný, jenže jeho krásný kulatý pozadí a nohy udělají na něm z každejch tepláků skoro elasťáky. Tričko měl opět černý a opět napnutý. Jeho ruce musely bejt pomalu jako moje stehno. Očkem jsem zahlídl, jak se mě jeho ruka snažila chytit. Nechytila, nechytila. Konečně jsem ho taky trochu dostal, až mě to zahřálo u srdce! Chlapáku, na mě si nepřijdeš. Tralala, tralala.

Ondrovo ranní ustrojení mě ale docela vyburcovalo. Nejraději bych před ním poklekl, obejmul jeho zadek a otevřel pusu. V koupelně jsem to se Žánem narychlo vyřešil pod sprchou a pak na mě zas začal doléhat ten včerejšek. Labil!

Byla neděle, klid pohoda a venku krásně. Šel jsem na zahradu a začal jsem kopat výkopy na plánovanej rozvod vody. Dám do nich černý hadice a roztahám to na dva kohoutky. Začalo mě to bavit a dělalo mi to dobře i na duši. Před obědem přijel Ruda. Uffff.

Bylo mi fakt trapně. Ani jsem najednou neměl moc chuť jít na oběd. Iva dělala řízky s kaší. Mňam. No ale nějak jsem tam nemohl sedět. Bylo mi to nepříjemný. Přitom se nikdo ani slovem o ničem nezmiňoval. Dělal mi problém přímej oční kontakt, snad to časem přejde. Připadal jsem si jak pěknej pitomeček.

„Děkuju, Ivo, já to dojím pozdějc.“

„Copak, nechutná ti to?“

„Ne, ne, to vůbec. Jen nějak nemám hlad.“

Vyběhl jsem zas na zahradu a napsal ještě Kryštofovi zprávu.

„Kryštofe, omlouvám se za ten včerejšek, že jsem to celý zazdil. Všichni jste si udělali čas kvůli mně a já… Mrzí mě to. Promiň.“

Snad to všichni pochopí a hlavně snad to nějak do prčic pochopím já! A nějak se tomu dokážu bránit. Napsal jsem ještě jednu:

„Petře, prosím tě moc, nemohl bych s tebou mluvit?“

„Jasný, můžeme se odpoledne v pět stavit s Matym?“

„Jo, ale mluvit s tebou chci jako s doktorem a sám.“

„To jsem pochopil, někam se zašijeme. P.“

Musím se přece nějak zrekonstruovat, zmátořit. Nemůžu bejt taková hysterická pinda.

Když přijeli kluci, tak jsem vzal Berta a šel se s Petrem projít.

„Petře, já se bojím, že jsem cvok.“

„Nejseš žádnej cvok, ty troubo. Podle mě máš jen trochu rozhozenou duši, no. Hele tělo se zahojí rychle, ale duše se hojí déle, ale neznamená to, že se nehojí.“

„Pravda je, že jsem byl už celkem v klidu, i ty noční můry skoro nemám. Ale mě popadl takovej strach, já to nedokážu ani popsat.“

„A teď se ti to zdá úplně nicotný, viď?“

„Přesně, úplně. Jenže v tu chvíli… no hrůza.“

„Každej to máme jinak, ale zkus se sám se sebou domluvit, že aspoň nebudeš vypínat mobil.“

„Hmmm.“

Když odjížděli, tak mi Maty dal malou krabičku. Spiklenecky na mě mrknul, ať to prej rozbalím o samotě.

Ondra

Teda musím říct, že jsem byl po tom nerváku jak mátoha. Nejvíc energie měl asi Macek. Kopal a kopal, snad se neprokope do západního Německa. Měl nakreslenej plánek, spočítaný, co bude potřebovat, a potřebný povolení od zdejší majitelky, tak se do toho pustil. Bylo vidět, že je mu mezi náma nepříjemně. Oči měl furt sklopený a byl takovej zaraženej.

Táta přišel s tím, jestli by nebylo vhodný, aby šel na psychiatrii. To jsem zavrhl, zatím. Věděl jsem od Petra, že to může mít pak v papírech a bude mít problémy. Ještě to s ním budu muset probrat. My o vlku a vlk píše. Přijde odpoledne i s Matym. Prej ho Macek požádal. To mě potěšilo, protože si to uvědomuje a chce s tím něco dělat.

Ukradl jsem si Petra i chvíli pro sebe.

„Ondro, musíš mít trpělivost.“

„Neměl by jít k psychiatrovi?“

„Možná, jenže některý jsou taky dost hysterický a potáhne se to s ním. Nacpou ho práškama a bude z něj za chvíli opravdu blázen. Zkusím zapátrat, jestli někdo ze známosti by s ním nezávazně nepromluvil.“

Kluci odjeli a náš krtek vršil kolem sebe dále jednu krtinu za druhou. Rozvoral už pěknej kus zahrady. Mamka se asi chytala za hlavu a ten trávník asi už pohřbila. Obracela oči v sloup a mně natajno řekla, že by ho nejradši tou hadicí vzala po hlavě a že jeden kohoutek vždycky stačil.

„Macku, vždyť se zase schvátíš. Ukaž, já tě vystřídám.“

„Hmmm, dík.“

„Už je ti líp?“

„Hmmm.“

„Zlobíš se na mě?“

„Ne.“

„Aha, tak jo.“

Vzal jsem krumpáč a šel kopat. Sedl si ke mně na bobek a pozoroval mě. Neusmíval se, ale sledoval mě pozorně.

„Macíku?“

„Hmmm?“

„Mám tě rád.“

„Já víc!“

Začal se trochu usmívat.

„Jak to? Jak mě máš teda rád?“

„Jako, jako řízek!“

„Jako řízek? Si děláš srandu… jo, ty si děláš srandu, nechechtej se. Dostaneš na prdel!“

Kilián se culil, já hodil krumpáč stranou a vystartoval jsem po něm. Utekl, ale ne daleko. Do honičky se zapletl i Bert. Dohnal jsem ho u angreštů a konečně ho chytil za tričko. Už jsem ho nepustil. Podle mě naoko se bránil, protože se bránil něžně. Konečně jsem ho k sobě přitiskl a obejmul. Hodně obejmul a hladil po tý střapatý hlavičce.

„Ty můj rarachu.“

„Ty můj rytíři.“

„Macíčku.“

„Ondrášku.“

Pusa střídala pusu, až jsme se začali líbat. Odnesl jsem si ho na houpačku a tam si ho položil do klína. Vyhnala nás až tma a chlad. Doma nás čekal dlabanec. Prdelka, jak do sebe naházel x chlebů, tak bylo vidět, že je zmoženej. A to ještě nemáme dokopáno všechno. Běžel do sprchy.

Než jsem s mamkou probral, co a jak, než jsem si taky dal sprchu, tak jsem našel Macíka už tuhýho, jak zákon káže. Dal jsem mu pusu na dobrou noc, pohladil ho a narovnal mu skopanou peřinu. Někde jsem slyšel, že když někdo spí a vy nahlas řeknete nějaké přání, že to vnímá a že se to třeba splní. Nikdy jsem si teda nemyslel, že to budu dělat… stejně jako šlapat na kulatý kanály… Tak jsem polohlasně u jeho hlavy vyslovil prosbu: „Už ode mě, lásko, neutíkej.“ Kdo ví… třeba?

Macek

Čas je zázračnej lék, jeho postupným dávkováním se to všechno dostávalo zase do zajetejch kolejí. Škola už se blíží k dalšímu zkouškovýmu. Pohoda džezík. Teda občas mi ty výčitky ještě zahlodaj. Koncem týdne se pojede do Prahy znova, skoro bych radši jel sám busem. Budu se cejtit jako vyvrhel. Celá výprava kvůli mý pošahaný hlavě znova! Jé, teď mě napadlo, nemá to mamka po mně? Taky je asi trochu hráblá, promiň, mamíííí.

Moji komunikaci s ostatníma členama našeho týpí jsem se snažil stlačit na minimum. I v práci. Necítil jsem se komfortně, taky jsem dělal, co se dalo, abych to nějak napravil. Byl ze mě hotovej robotickej vysavač a vytírač. U jedinýho Ondry to nešlo, vždycky nad mým studem zvítězila touha přilepit se na něj, nechat se osahávat a taky si pěkně šáhnout. Už jsem byl na něj tak nadrženej, že jsem musel Žána těžit aspoň dvakrát denně.

No ale zpátky…, rozkopal jsem za pomoci Ondry zahradu. Viděl jsem na Ivě, že to nenese moc s lehkým srdcem a je trochu naprdlá.

„Kiliáne, prosím tě, můžeš mi říct, jak dlouho to budeme mít rozkrtkovaný?“

„Pár dnů, víc snad ne. Potřebuju ještě dojet koupit ty hadice a všechno okolo. Teda už jsem koupil nějaký spojky, ale víc se mi do baťohu najednou nevešlo.“

Paní Iva na mě koukla pohledem Jasným jako facka, cétéčko hadr.

„A proč tam jezdíš jen s baťůžkem?“

„No… to… já nic většího ne to… nemám.“

„A proč tam jezdíš sám?“

„No to… ono… se to šiklo.“

„A jak jsme se domluvili?“

Ty vole, jsem se octnul na Bartolomějský nebo co?

„Že to… že pojedem spolu…,“ pípám.

„A proč jsme nejeli?“

„Ivo, já si prostě netroufl… po tom mým… to…“

„Máš napsaný, co potřebuješ?“

„Jo.“

„Tak jedem.“

A jeli jsme. V Bauhausu jsem se přehraboval v různejch spojkách a rozdvojkách, ale nakonec jsem to nějak vybral a naházel do košíku k hadicím. Sláva! Byl jsem zpocenej až na prdeli. Hlavně aby to vyšlo.

„Mimochodem, mladý muži, kolik jsi platil za ten svůj partizánský nákup?“

„No… 480 ká.“

„To ti dám, domluvili jsme se, že to budu platit já, tak si to laskavě pamatuj.“

„Ano, Jasná paní.“

To jsem se naučil od Ondry. Třepla mi výchovnej pohlavek s úsměvem sobě vlastním.

Iva zaparkovala ve městě.

„No tak vystupuj! Necháš mě jít samotnou?“

„Ne, ne…,“ a už jsem valil.

Zatáhla mě do docela útulný kavárny a poručila dvakrát horký maliny. Mňam. Myslím, že by se ze mě mohl stát i kavárenskej povaleč.

Iva mě vyhodila u práce a doma že si to prej pak vyložím. Osvěženej vanilkovou zmrzkou a pocitem, že se za chvíli přisaju, jsem vešel rovnou k Ondrovi. Taky abych neměl trestnej zápis, že jo. Způsobně jsem zaklepal.

„Dále. Ahoj Macku.“

„Ahoj Údine,“ vyklouzlo ze mě a našněroval jsem si to rovnou k němu. Nestihl vůbec nic říct a můj ret se přisál ke rtu pana bosse.

V tu chvíli se za mnou ozvalo dvojhlasný:

„Ahoj Kili.“

Vytřeštil jsem oči, na patě se otočil, při tom mi spadl baťůžek Ondrovi na hlavu a já koukal na Toma a Páju. Oba se tlemili jak malí.

„A… ahoj, pardon… nevědě…,“ a už jsem byl venku. Safra, to se v tom má jeden vyznat! Musím rovnou k Ondrovi, a když už si vzpomenu a jdu tam, tak tam zas za dveřma jsou ti dva! Ach jo.

Ještě v šatně za mnou přišel Pája.

„Ondra ti vzkazuje, že máš k němu naklusat!“

„Hmmm, a co se tak tlemíš?“

„Nic, jen máš to triko obráceně!“

„Aha, hmmm, dík.“

„Hele, Kili, překvapils, nikdy bych si nemyslel, že řekneš jen tak ahoj a jdeš na věc. Musím říct, že dobrý! Super!“

Radši jsem to nechal být. Co mu budu vysvětlovat, že můj bonz notýsek se začíná závažným způsobem plnit. A to ještě nevím, co to pro mě vlastně znamená. Pffffff.

Ondra seděl za stolem a vejral do kompu, jak kdyby tam někdo vyseděl zrovna zlatý vejce. Měl otevříno, tak sem šel rovnou dál.

„Ano, Pája mi říkal, že mám přijít.“

„Ano, posaď se!“ řekl to tak studeně, až jsem se zarazil. „Víš, proč jsi tu?“

Ty volééé, co je dneska za den? Jsem snad nějakej stejk, aby mě dneska každej griloval?

„E-e.“

Ondra se zvedl a pomalu došel ke mně, přidřepl a pokračoval:

„Jestli si, pane Chalupo, myslíte, že ta jedna pusa stačila, tak asi nevíte, s kým máte tu čest. Protože pro mě je to tuze málo!“

Chytil mě za zátylek a přilepil mě k sobě. Za chvíli jsem začal funět… no spíš vzdychat, protože ty jeho ruce mě hladily po nohách a občas zavadily… tralala, tralala.

Ondra

Vlítl do kanclu jak velká voda, a než ho kluci stihli pozdravit, tak jsem ho měl pověšenýho kolem krku. Chichichi. To je rarach, to bylo tak milý. Jenže on Prdelka neví, že já si to vždycky uzpůsobím tak, že z toho bude mít trestnej zápis. Z tohohle teda dva, protože pusa byla krátká a hned odcupital, ani nic neřekl. A druhej… jako mně bude říkat Údine? Kam se poděl Ondrášek? Hmmm?

Musel jsem ještě dořešit jednu smlouvu a jet s tím za Kryštofem, tak jsem Macka vyhodil doma a jel dál. Když jsem přijel asi za dvě hodiny, tak to byl opravdu pohled.

Na zahradě roztahaný hadice, zdánlivě poházený spojky, vytahaných pár cihel, do toho běhal Bert. A Macek klečel na kolenou, hlavu u země, něco tam montoval a zadek vystrčenej do světa. Fííííha, jak tohle mám vydržet? Dá se to vůbec? Můžu nejít, jednou rukou mu nepřidržet záda, druhou zatáhnout za gumu těch tepláků a stáhnout je dolů i s trenkama a… Můžu? Můžu to neudělat? Nemůžu! Ale musím! Ten úchvatnej pohled se mi okamžitě vypálil do paměti. Taky se mi vypálilo do paměti, že milej Macíček byl zaprasenej od hlavy po paty.

„Ty teda vypadáš, ahoj.“

„Ahoj, no ono mi to jde nějak ztuha. Ale už budu mít jeden kus hotovej.“

Vstal, otočil se ke mně, vystrčil hlavu a našpulil pusu. Hned jsem mu jednu vlepil.

„Převlíknu se a půjdu ti pomoct.“

Mamka nás šla podpořit a byla v hodně velkým očekávání. Tak konečně to Prdelka všechno pospojoval a překontroloval, jestli to dobře utáhnul. Celej natěšenej běžel pustit vodu.

„Jééééé, pozor, teče to! Kiliáne, zastav to!“ volala mamka pěkně osprchovaná a běžela se převlíct. Slyšel jsem „do prdele“, nebo ne? No jo, stála zrovna blbě.

Kilián koukal jak zmoklá slepice, ohrnul spodní ret a lamentoval, že to utáhl určitě dobře.

„No asi je, Macku, někde chyba, když to teče v každým spoji.“

„Hmmm, to vím taky!“ vyjel na mě načuřeně.

Znova všechno utahoval a zabíral u toho, až byl rudej. Zas to teklo…

Mamka se vrátila taky v ne úplně líbezný náladě. Bert pobíhal v tom bahýnku, no nádhera.

„Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?“ mamka se rozhodla, že Macka dorazí. Ten na ni vrhnul pohled zabijáka z divokýho západu.

„Ukaž, tam musí bejt nějakej fígl.“

Vzal jsem mu z ruky ten jeden spoj.

„No, aby to nebylo spíš nějaký americký!“

„Mami, nech toho. My na to s Kiliánem přijdem, nech nás, jo?“

Mamka zafrflala a odkráčela.

„Macku, Macku, tys to tam pořádně nevrazil!“

Koukal na mě, jak kdybych spadl z višně. No protože on tu trubku jen nastrčil do tý koncovky a nenatlačil až na doraz. Ono to šlo ztuha, ale ještě tak tři cenťáky se tam musela dorazit. A to všude.

„Hmmm, já ti dám nevrazil, hlavně že tys to tam vrazil!“

„No vrazil!“

„Hmmm, tak jsem blbej, no!“

„Blbej nejsi, příště už budeš vědět.“

Odkráčel na začátek to rozebírat a frflal jako mamka. Akorát jsem zaslechl:

„… prej vrazil, hadici, to mu jde…, hmmm a co tu svoji hadici…, no to nevrazil…“

No do prdele, co si jako myslí? Ještě chvíli mě tu bude ten rarach provokovat a vrazím mu to tam, až mu vypadnou oči. Musel jsem se přemáhat, abych se nad ním nerozchechtal.

Vzhledem k tomu, že na každým tom kusu mu rázem chyběly z každý strany tři cenťáky, tak ty hadice byly krátký. Nařezali jsme nějaký nový, ty kousky použili jinde. Přecvakali jsme to akorát, když se šeřilo.

„Tak to jdi pustit.“

Macek se odšoural ke kohoutu a pustil to. Nikde nic, drželo to krásně.

„Huráááá!“ Jé, ten měl radost, úplně ho to naspeedovalo.

„Vidíš, jak jsi to pěkně udělal!“ pochválil jsem ho. Usmál se a šel si kontrolovat jednotlivý závity, jestli opravdu neteče ani jeden spoj.

„Se mi to nezdálo, že by to všude takhle chcalo, teda teklo. Jsem vůbec nevěděl, že se to musí tak silou.“

Trochu jsme poklidili cajk a šli domů. Teda ještě se musel Bert vzít trochu hadicí. Nejraději bych je vzal oba.

Macek

Už jsem měl pochyby, že to moje řešení závlahovýho systému bude fiasko! Iva byla nervózní. Podle mě mě hodně podceňovala. Moc se v Bauhausu netvářila, ta hadice jí přišla všemožná, jen ne úplně vhodná na její zahradu. No a když už jsem to konečně zapojil, tak s pocitem teď uvidíš jsem to pustil a ono to všude, ale fakt u každýho spoje dělalo takovou zahradní sprchu. Ty vole. Já myslel, že mě omejou. Prachy v háji, trubky nedrží, ufffff. A důvěra Ivy v moje schopnosti byla pod bodem mrazu.

Jenže tam byl pan Jasný, brouk pytlík, práce všeho druhu, a začal se mi do toho montovat. Byl jsem trochu načuřenej a podrážděnej. Zpětně ale musím říct, že nebýt jeho, asi bych na to hned tak nepřišel. Nevrazil, holt nevrazil, no!

Teda když jsem ho viděl v těch pracovních starejch teplákách s dírou nad kolenem a tou boulí mezi nohama, tak bych rázem chtěl vrážet. Jeho do mě. Hned! Jenže se to míchalo s nasraností na to, že mi to nefunguje. Nakonec se to povedlo a mně teda neskutečně odlehlo. Protože to měl bejt počin zvyšující kvalitu života v tomhle vigvamu a skoro se z toho stala dešťová stěna. A ještě jsem pokropil Ivu, upsss. No co, ženský maj dar si vybrat to nejlepší místo na vočumování, že jo. Sršely jí blesky z očí, no docela jsem jejímu rozpoložení rozuměl. Stačilo se podívat na ten trávník. Ufff, doufám, že to dám dohromady.

Když přišel Ondra ze sprchy, nemohl jsem z něj odlepit oči, zase. Dělalo se už teplo a zůstal jen v krátkých kraťasech a bos. Safra, jak to teď udělám? Nemohl jsem se zvednout od stolu.

„Macku, můžeš jít, sprcha volná!“

Ty vole nemůžu, právě že nemůžu.

„Tak mu řekni, aby ti umyl záda!“

„A jak asi před Ivou?“

„Myslíš, že Ondru přinesl čáp? Že ona to nedělala?“

„Žán, nedělej ze mě zase blbce!“

„To ani nemusím. Hele vidíš ty jeho nohy, ruce?“

„Ne asi, vidím jeptišku!“

„Líbí se ti, viď? To tričko je taky docela napnutý. Určo má pevný bříško, chtěl bys, viď? Chtěl, kiš kiš a nemůžeš, kiš kiš.“

„Jsi zlej!“

„Ty jsi na mě zlej už hodně dlouho, tak se to aspoň vyrovná. Nechápu, proč se musíte furt cicmat nahoře a sem ke mně dolů se jako nedostanete?“

„Jednou jo.“

„Hmmm, ale abych už milej zlatej nebyl mrtvej na spodek.“

„Žán, nech toho a klesni!“

„Neklesnu.“

„Klesni, prosím.“

„Ne.“

„To jsem ráda, kluci, že už to drží. Měla jsem trochu strach, aby se to povedlo.“

„Mami, proč by se to nepovedlo? Že jo, Macku?“

„No, nevím, chlapci…“

„Jasná věc, Ivo. Všechno mám naštudovaný, jen chybička se vloudila, ale už to máme vychytaný. Takže to bude v cajku. A trávník zaseju, mám už semínka.“

„No jo, Macku, ale nevypadalo to. Jo, kluci, jdu dneska s holkama na drb.“

„Jéje, Ivo, nemám naleštit koště?“

Jé, to jsem asi posral, Ondra na mě vykulil oči a Iva se zarazila a otočila se na mě. Tak teď nevím, dostanu facku? Nedostanu facku? Chvíli na mě koukala taky s vytaženým obočím a usadila mě klasicky:

„Myslíš si snad, ty neopeřené mládě, že jsem si ho dostatečně nepřipravila? Tsss…“

Rozešla se ke mně a už se smíchem mě poplácala po tváři s dovětkem:

„Vole.“

Jenže počkat, to znamená…, to přece znamená, že tu budem s Bertem sami a s Údinem, jupííííí. Sakra to jsem měl vědět dřív a zkusil bych tu přípravu, protože každej milimetr čtvereční mě samýho už ho strašně chce! To už teda teď sakra nestihnu. Vůbec tady se to bude blbě provádět, nemůžu tady běhat hodinu ze sprchy na vécko a zpátky.

Ondra

Když jsem přišel ze sprchy, tak na mě Macek civěl jak na nový vrata. Ten rohlík, co si ukousl, zapomněl žvejkat a měřil si mě od hlavy po paty. Teda spíš od pasu po paty.

„Jez, nebo ti to sním!“

Trhl sebou: „Hmmm.“

Seděl za stolem jak špatně vyřezanej svatej otec a nehnul se. Šel jsem si sednout na gauč k mamce. Koutkem oka jsem zaregistroval, jak Macek vyskočil a upaloval asi konečně do tý sprchy. To je trdlo. Mamka se začala strojit na ten svůj babinec a klasicky pobíhala sem a tam. Ono se řekne holky, báby jsou to, ale podle toho, co vyprávěla, mají docela výdrž. Takže? Hmmm, bleskl mi hlavou Prdelkův výraz ve tváři s koukajícím rohlíkem z pusy, kterej měl před chvílí, a zacukalo mi v podbřišku. Rychle jsem dal do lednice láhev Tramínu.

„V kolik tak plánujete návrat, Jasná paní?“

„Ondro, určitě budeme do půlnoci drbat,“ pronesla s úsměvem, dala mi pusu a odkráčela k taxíku.

Doma bych to měl připravený líp, ale vyštrachal jsem nějaký svíčky, zapálil je. Pije vůbec Prdelka víno? Ani pořádně nevím. Prošmejdil jsem špajzku a našel oříšky a olivy, nakrájel narychlo kousek sýra a bylo hotovo.

„Iva už letěla…?“

Zastavil se v půlce věty, protože prostředí se trochu změnilo. V rohu svítila malá lampička, ztlumená televize, pár dobrot na konferáku, svíčky, dvě skleničky a já.

Nejraděj bych mu řekl, ať zavře pusu, ale jen jsem se se zářivým úsměvem zeptal:

„Dáš si se mnou skleničku? Ta tvoje hadice by se měla oslavit.“ Důvod se vždycky najde.

Zakejval hlavou a vydal neurčitej zvuk. Stál tam zaraženej jak kolík. Přišel jsem pomalu k němu a taky si ho pěkně prohlídl.

Měl na sobě čistý tričko, tepláky a byl bosky. Vzal jsem ho za ramena:

„Jsi vážně šikovnej.“

Začal se trochu červenat a malinko sklonil hlavu a kníknul:

„Hmmm.“

Než se nadál, tak jsem ho chvatem kung-fu bojovníka podebral a on se rázem octnul v mý náruči. Jen nahlas vydechl. Smál jsem se mu a koukal jsem do nejkrásnějších očí na celý zeměkouli. S nalitým Tramínem jsme si ťukli.

„Tak na tu tvoji stavbu, Kiliánku.“

„Děkuju a na naši lavičku, Údine.“

Pak jsme toho moc pusou nenamluvili. Sotva přistály skleničky na stole, už jsme byli jak klíšťata. Spíš Macek byl klíště a já hostitel. Nemohl se ode mě odlepit. Stáhl jsem si ho na gauč rovnou do klína. Vzrušoval mě, už jsem to nemohl vydržet. Hlavně ten jeho pohled, ten byl tak…

Hladil mě po tváři a napájel mě vínem. Pozoroval mě soustředěně a napjatě. Jeho průzkum pokračoval dál, dotýkal se mě s citem, lehce. Jako by zkoušel, jestli se o moji kůži nepopálí. Hladil mě po rukách, po prsou a zkoumavě mě pozoroval. Taky to s ním pěkně lomcovalo! To jsem viděl na těch teplácích.

Dopil moji skleničku a postavil ji na stolek. Víno mu asi dodalo odvahy, překvapil mě. Začal mi sám sundávat tričko a taky začal dejchat pusou. Bříška jeho prstů mě ostýchavě lochtaly na hrudníku, ale nesmál jsem se. Ne, tohle bylo šimravý lochtání, vzrušující. Já ho držel na klíně a můj frajer už ho musel dloubat do zadku. Trochu skulení do gauče jsme dopili další skleničku a další. Hladil jsem mu nožky, lýtka, kolena. Byl jsem jak v říši snů, bylo tak, tak… bylo to nepopsatelný. Naše dosavadní intimnosti, ač je to s podivem, nenabraly velký obrátky. Konečně jsme sami a jeden pro druhýho.

Moje ruka vklouzla pod tepláky u kotníku. Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze…, v tomhle případě ne po železe, ale po chlupatým kopýtku. Kilián se zadíval, jak moje ruka putuje, až kam jí ty tepláky dovolí. Viděl jsem, jak se mu ta boule v rozkroku napíná a povoluje. Uvnitř jsem se usmíval a pásl jsem se na pohledu na jeho rozdychtěnou tvář. Tepláky jsem sevřel v ruce a začal je stahovat. Ten pohled byl neskutečnej. Fascinovaně na to zíral, pomalu nadzvedl zadek, abych mohl ty tepláky pomalu stáhnout.

Díval jsem se mu stále do tváře. Snad ho netrefí. Konečně se naše pohledy propojily, tiše vzdychal, když jsem mu jel rukou po tý noze nahoru, a když se moje prsty zarazily o plný boxerky, tak ten vzdech ze sebe vyrazil. Tohle jsem snad ještě nezažil. To to s ním tak mává? Jen takový pohlazení?

Vstal jsem i s ním, zahákl mi nohy za zády, klasika, už si zvykám. Chytil jsem ho pod zadkem a jako malýho šimpanze nesl k němu. Já chtěl, aby to bylo u něj a ne někde, kde se koukaj na telku. Položil jsem ho na postel, jeho ruka se okamžitě vydala na další průzkumnou cestu po mým stehně a zajížděla pěkně pod nohavici. Tak to ne! Na to je čas, dneska máme spoustu času. Přišpendlil jsem mu ruce nad hlavou a stáhnul mu tričko. Objevili se tmavý chomáčky v podpaží a ten sexy proužek chlupů ztrácejících se v napnutejch boxerkách.

Zalehl jsem ho a rozhodl jsem se, že ho ulíbám. Divoce. Nabíral jsem jeho jazyk a on ho povoloval. Jak dva kapříci. Ti dva dole se taky šermovali a soutěžili, kdo je tvrdší. Ruce jsem mu zase usadil za hlavou a dal najevo, aby se nehnul. Jeho rozevřený a trochu se chvějící rty byly tak smyslný. Celý jeho tělo se chvílema zachvělo. A vzdechy? Pidižvík hekal čím dál hlasitěji. Když jsem si kleknul mezi jeho nohy a jen nehnutě koukal na tu nádheru před sebou, tak mi Kilián hleděl do očí, vzdychal a oči mu planuly chtíčem a vzrušením.

Pohladil jsem ho od ramen až po boky, zatřásl se. I ty dva červený špuntíky se dočkaly pohlazení, zase se zatřásl. Pohladil jsem ho přes boxerky, zatřásl se a tlumeně vykřikl. Nabral jsem zespodu jeho měšec a to už se třásl, vzdychal a hekal bez přestávky. Hrál jsem si s ním a on držel jako beran. Měl jsem v ruce pořádnej nástroj, ale látka mi začala vadit. Pomalu jsem mu ty boxerky s promáčeným flekem stáhnul. Ležel přede mnou nahej, vzrušenej, nadrženej a koukal na mě jak na klacek, kterýho se chytne, když ztrácí pevnou půdu pod nohama. Byl v tom všem, co se v něm dělo, tak nádherně ztracenej.

Dychtivě čekal, co udělám, čekal, těšil se, bál se, styděl se, a přesto se neskrýval, to všechno v něm bylo. To všechno jsem v něm naprosto užasle pozoroval. Vzal jsem do ruky jeho dvě vejce a jemně si s nima hrál. Prdelka se utápěl ve svých pocitech, mlelo se to v něm sem tam. Pak jsem je sevřel seshora v dlani a mírně za ně zatahal dolů. Jeho malej-velkej se zaškubal, Kilián zařval, zatnul svaly, napnul se jako struna a vyletěla z něj první dávka. To mě překvapilo, ale hned jsem ho chytil a pumpoval s ním. Řval jako smyslů zbavenej. S úžasem jsem sledoval ty střely dlouhýho doletu. Oči se zakalily nepřítomností a hrudník mu skákal nahoru a dolů. Očekávání, napětí, přepětí, uvolnění, úplný odevzdání.

Přišel mi tak bezbrannej, vložil se do mých rukou a marně se snažil všechno ukočírovat. Hladil jsem to zkropený bříško a ptáčka. Byl v tomhle okamžiku nádhernej, rozkošnej, odhalenej až na kost. Možná bezděky mi dopřál to nejkrásnější divadlo. A mě ta jeho důvěra strašně nabíjela a hřála. Protože to nebylo jen bohapustý vyhonění.

Pomalu se mu zase zaostřily oči, natáhl ruku a dost hrubou silou si mě připlácl k sobě a někam do ramene mi zamumlal:

„Mně to asi uteklo.“

To asi uteklo nám právě lepilo naše břicha k sobě, chichichi.

„To byl ten nejkrásnější útěk, lásko.“