Macek – 2. Rána

Stojím v obýváku, padá na mě tíseň. Naši na mě oba koukaj tak nějak divně. Napadá mě, že se budou asi řešit moje úlety… Že by to prasklo? Nebo ne? Uffffff.

Vteřiny nekonečně běží a já v hlavě odplouvám do minulých týdnů.

Nadrbanej jsem se brouzdal po nějakých seznamkách a podobných pikantnostech. Prostě jsem odkrvením mozku zblbnul. Nějakej týpek tam psal, že vychová a zaučí zlobivýho kluka. No a mně nastalo povstání v trenkách, jak kdyby vyjel ze Šervúdu Robin Hood s lejdy Marianem. Odepsal jsem a hned jsem si říkal: ‚Sakra, sakra, sakra, ty seš fakt debil.‘ Zlobivej jsem od přírody, sice docela uťáplej, ale občas držkatej a provokuju. A blbě čumím, kam nemám, že jo. Hmmm tyjo, ale co když to bude nějakej pošahanej magor, co mě sváže a zmlátí? Kašlu na to, vycouvám. Vždyť je to jen net. Žádná identifikace, klídek pohoda… Jenže pak přišla odpověď a mně zas naběhla žíla… Žán nade mnou dost úspěšně přebíral kontrolu.

Byl jsem tedy pod neustálým tlakem Žána a svý hlavy. Jako jo, kluci se mi líbili, sakra líbili, ale hlavou mi vířily myšlenky: Bude to to pravý? A jak to poznám? Co když mi to bude smrdět? Koule, péro, před koulema, za koulema, já nevím… různý záhyby, předkožky, zákožky. No prostě všecko, jak je to tam dole nahňácaný. Když si někdy vzpomenu na šatnu při těláku, tak to je někdy fakt dost kentus. Zpocený nohy a asi nejen to, bleeee. To než bych někoho oblízl, tak bych asi hodil tyčku! Určitě chci někoho vymydlenýho a voňavýho, na žádnej smradlaplán nejsem zvědavej.

No a oni opravdu fakt šukaj zadky? Ve filmu to vypadá fajn, asi si to i užívaj, ale… mnooo prostě… co když ho ze mě frajer vytáhne i s kokešem? Fuuuuj!!! Jak se to teda dělá? Ty vole máme různý předměty, ale něco takovýho jako praktickýho chybí. I když to by byly osnovy – Třetí hodina, úvod do šukání prdelí! Hahaha! No uznávám, bylo by to ujetý…, ale potřebný. Pro mě teď určo jo.

Co když nebudu moct? Co když se mi nepostaví? Žán na tyhle otázky reagoval dost po svým, a kdyby uměl mluvit, tak bych si to asi za rámeček nedal. Týjo, ještě že nemluví, šílená představa. I tak do toho dost kecá. Další věc, jak to mám říct doma? A mám to říct? Kdy? Vůbec? Tajit to?

Proč sakra musím o tomhle furt přemejšlet? Ostatní kluci vlítnou na díru a je hotovo. Neřeší nic… a tak dále! S Marťasem jsme to řešili tenkrát furt. Ale nemyslete si, on taky potřeboval vrbu. Takže opravuju svoje předchozí tvrzení, že ostatní nic v tomhle neřeší… Marťas taky řešil… co je špatně, jak na to a tak… Nějak se mu totiž nedařilo si najít správnou holčinu. Jako jo, holky se na něj lepily. Svalnatej kluk jak obrázek, to je jasný, ale nebylo to ono. Nechtěl jen bohapustý mrdání a nic. V tom jsem mu fandil a zařekl jsem se, že ho hned tak nějakej „nepučím”. Hahaha. Takže kolem nás lítaly témata maturita, sport – spíš jeho sport, a největší téma sex.

Slíbili jsme si, že si budem krejt záda. Když někdo pude na rande, druhej na telefonu bude čekat, kdyby bylo třeba SOS. Marťas by to teda potřeboval spíš, kdyby na něj čekala nějaká smradlavá fousatá kost s přetočeným tachometrem. To by asi rád napsal SOS a já bych hned volal, že musí rychle urgent pryč. Zato já mohl čekat třeba i bandu skinů, co mě okradou a zmlátí, takže jsem byl za to hlídání fakt rád.

A taky jsem byl jeho zrcadlo. U něj v pokojíčku jsem sledoval módní přehlídku a říkal jsem mu, v čem je nejvíc sexy a k sežrání. Já moc schůzek neměl, takže jsem měl záchranářskou službu častějc já. Jsem holt bázlivej a stydlín. Občas jsem si přece jen dodal odvahy a šel. Teda řeknu vám nic moc. Bylo to divný. Někdy jsem se frajera nedočkal a připadal si jako pako. Párkrát se fakt věk a vizuál dost lišily od fotky, dost hodně.

No a u tohodle týpka, co jsme si psali o výchově uličníků, jsem měl jít poprvé k němu do bytu. Uffff. Dal jsem si panáka a šel jsem. Věděl jsem, že Marťas určitě vartuje někde poblíž, aby tam mohl vlítnout a zachránit mě. Wow, to těší!

Týpek, teda Jirka, nelhal, asi čtyřicetiletej sympaťák, docela udělanej, oblečenej jen ve volnejch trenkách a triku, bosej. Dali jsme si pivko a docela dlouho si povídali, škola, práce a tak. Měl celkem přehled. Cítil jsem se fajn a nepřipadal mi jako sadistickej magor. Jako snad poznám, když je někdo vymletej.

Pak se docela mile usmál a zeptal se: „Hele, Kiliáne, jsi hezkej kluk. Nebudu tě k ničemu nutit. Dveře nejsou zamčený, když budeš chtít, můžeš KDYKOLIV odejít. Kdykoliv můžeš říct… já nevim, třeba: STOP. Jasný? Tak řekni, chceš něco zkusit?”

Tak samo, že chci. Žán celou dobu škemrá a dávno zas nade mnou přebral kontrolu.

A tak začala naše hra na vychovatele a zlobivýho chlapce. Dost ujetý, ale já byl nažhavenej jak reaktor.

Sklopil jsem zrak a tiše kníknul: „Asi jo.”

„Zlobils?”

„Jo.”

„Cos provedl?”

„Mnooo… koule z matiky,” špitám.

„Hmmmm, tak se svlíkni do trenek!”

Ty vole, takhle se svlíkat před cizím chlapem? Rajc jak sviňa! Ale na druhou stranu jsem se strašně bál a ještě víc styděl. Tak byla to výchovná lekce, že jo! Takže bylo jasný, že nějaký předehry a mazlení nebude. Propichoval mě očima a sledoval každej můj pohyb. Bojoval jsem uvnitř a on to asi poznal. Koukal a nehnul brvou. Silně mi mravenčilo v břiše a byl jsem vyjukanej, nervózní. Propaloval jsem koberec před sebou. Mám? Nemám? Uffff. Nápověda by nebyla? Byla – můj boj vyhrál Žán… Ten debil se už vydal stanovat, děs. O to víc jsem se styděl, svlíkat se pod bedlivým „dozorem”, fíha!

Pomalu jsem se zvedl. Jestli jsem měl předtím červený tváře, tak při tom svlíkání jsem zrudnul jak malina. Dalo mi to hodně sil a svlíkl jsem si kalhoty a tričko. Tak nějak jsem se narovnal, koukal před sebe a těžce si uvědomoval, že Jirka vidí moje narvaný trenky a na nich mokrej flek.

Chvíli se nic nedělo a pak:

„Ohni se mi přes koleno.”

Pomalu jsem se složil přes to koleno a Žán se ochotně opřel o jeho stehno. Jirka mi položil ruku na půlky, trhl jsem sebou a začal se chvět. Ruce jsem obtočil kolem jeho stehen. Uffff, to bylo taky dost sexy, držet docela objemný a svalnatý stehno. Hučelo mi v hlavě jak v úle. Žán hučel jak piliňáky už dávno. Jednou stranou si říkám: ‚Ty vole, co to tady děláš?‘ a druhou: ‚Ty vole, to je super!‘

„Dostaneš prvních deset.”

„Ano, prosím,” zakňoural jsem poslušně. Ta situace mě do týhle poslušný nálady tak nějak automaticky dostala.

A to už mi přistála na zadku jeho dlaň. Bylo to příjemný, žádná dělovka a Žán hlásil, že snad praskne ve švu. No ty voleeee! Padaly rány silnější a silnější.

Funěl jsem jak sentinel a občas nahlas vzdechl: „Aaaaach.” Do boku mě dloubal Jirkovo vocas.

„Vstaň!”

„No to už jsem vstal,” občas mě moje tlamička nevymáchaná překvapí.

„No tak vstaňte oba!” procedil.

Pátravě mě pozoroval: „Tak co, Kiliáne, dobrý?” jeho tón se změnil.

„Jo, Jirko, dobrý, super!“

Usmál se na mě…

„A… děkuji, pane!” vklouznul jsem zpět do své role.

Zas přimhouřil oči a s klidným úsměvem trochu ledově vyslovil další trest.

„Za to, že sis nechal ponožky, když jsem řekl do trenek, dostaneš pětadvacet na holou. Takže, do naha a fofrem!!!”

„Hmmm…,“ už dávno jsem přestal přemejšlet, tak jsem to ze sebe celkem rychle shodil a stál před ním nahatej. Hlavu sklopenou, oči zabodlý do svejch bosejch nohou a rukama jsem si zakrýval Žána. To nechal s úsměškem být.

Vstal a obešel mě. Pak se zase postavil přede mě a prstem mi zvedl hlavu, zabodl do mě svůj pohled a rukama mi odtáhl ruce podél těla. Sedl si přede mě a stále mi koukal do očí, já těkal očima sem tam.

„Cssss, hezky se mi koukej do očí!“

Zakotvil jsem očima v těch jeho. Bavil se. Ruce mi chtěly vyletět zas přede mě, ale dal jsem to.

Pak on svůj pohled naprosto nepokrytě nasměroval na tvrdýho Žána. Ten si to užíval a mě napadlo, jestli nemá jiný rodiče, když jsme každej tak jinej!

„Jsi krásnej, Kiliáne, máš super zadek a teď na něj, chlapče, pěkně dostaneš!”

Ty voleeee, to mi ještě nikdo nikdy neřekl! Prej že jsem krásnej? Podle mýho na mně příroda docela šetřila. Vymodlenejch necelejch sto sedmdesát cenťáků není žádná chlapská vejška. No a masa na mně taky moc není. Takže gracias santa madre, aspoň ten cajk v trenkách je cajk. Teda momentálně v trenkách není, že jo. Mám tmavý vlasy, sem tam černý chlupy, nic velkýho. Možná ještě něco vyraší. Žána jsem držel ve fazóně asi jako ostatní, abych neměl bobra a zas nebyl mimino.

„Tak dělej, přes koleno.”

Při další výplatě mu Žán pěkně výrazně poslintal stehno. Prasák… neví, jak se chovat ve společnosti. Hahaha.

Když jsem dostal, co bylo slíbeno, rozkázal:

„Otoč se!”

Otočil jsem se mu na klíně zadkem dolů a poskytnul mu pohled na můj předek. Zase si mě mlsně prohlížel, zavrtěl jsem se. Vařila se mi krev jak v papiňáku. Polknul jsem nasucho a třásl se vzrušením. Přeci jen, já byl nahej a on byl furt oblečenej. Styděl jsem se, ale vlastně mi to dělalo dobře. Asi jsem magor, chtěl jsem se mu předvádět a zároveň se zakrejt.

Když mi sáhl na koleno a jel po stehně nahoru, rozvzdychal jsem se. Koukal jsem na něj, jak mě pozoruje. Díval se mi střídavě do očí a na svou ruku, co po mně bloudila. Byly to snad elektrický výboje, co mnou procházely. Dech vynechával, srdce asi taky. Žán řval jen to svoje: „Střííííkaaaaat!!!“ A Jirka se jen usmíval a hladil mě jemně, strašně jemně.

Dojel ke koulím, pohladil je a stiskl. Zařval jsem jak tur a bylo takříkajíc vymalováno. Škubal jsem sebou. Cítil jsem, jak mě pevně drží na klíně. Byl jsem mimo, sice jsem na něj koukal, ale nevěděl jsem ani, v jakém jsem století. Už skončila druhá světová? Klepal jsem se a nemohl jsem popadnout dech. Štípalo mě oko, protože jsem byl jak Křižíkova fontána a trefil jsem se i do oka. A pak pomalu… jsem úplně zvláčněl.

Když jsem se trochu uklidnil a začal pravidelně dýchat, chytil mě pod koleny a ramenama a odnesl mě do vany. Umyl mě a já se nechal. Úplně odevzdaný. Dal mi pusu: „Byl jsi úžasný.”

No a tenhle zážitek, nevím proč, mi naskočil teď! Asi mám místo mozku z mrdky kostku. Vzpomínka mi letěla hlavou snad vteřinu, ale teda dost barvitě. Stejně jako následky, kdyby se to propálilo. Zas mě sevřela obava. Naši to ale přece nemůžou vědět! Týjo a neposlal jsem někam blbě zprávu? Nebo je to nakonec na mně kruci vidět, že jsem hotovej z toho dostat na holou? Ach jo.

„Macku, sedni si.”

Jo, doma mi od malička, nevím proč, říkaj: Macku, Macíčku, Máco… Asi jsem byl jako dítě macatej. Hahaha. Pomalu si sedám na gauč a sleduju ostřížím zrakem oba.

Taťka Kilián pomalu spouští tu řeč plnou bolesti, zoufalosti a utrpení…

„Chtěli jsme to s mamkou řešit až po tvé maturitě, ale situace je najednou docela neodkladná. Víš, Macku, jsem nemocnej. Mám… nádor…”

Jsem rád, že sedím. Koukám na ně a neslyším nic dalšího. Celej svět se nějak začíná houpat, sevřel se mi žaludek a začalo mi hučet v hlavě.

„Jak?” nevzmůžu se ani na celou větu. Cítím slabost a je mi najednou zima…

„Víš, musím zítra nastoupit do nemocnice. Uvidí se tam, co a jak. Přišlo se na to asi před dvěma týdny.”

Mamka se do toho tiše přidá: „Doktoři říkají, že je dobrá šance, že se to zvládne. Prý se to chytilo brzo.”

Sedím a čumím. Do prdele, do prdele, do prdele.

„Že se to zvládne, viď, tatí?” upřu na něj zoufalej a vyděšenej pohled.

„Macíčku, to zvládneme, uvidíš,” konejší mě mamka. Uffff.

Tak tam chvíli sedíme a nalili jsme si sklenku vína. A jsme spolu. Vůbec mi to nedochází, nebo teda jako dochází, ale asi nechce dojít. Cítím se strašně bezmocně. Nevím vůbec, co mám dělat. Nepodcenili něco? Jsou to dobrý doktoři? Něco asi říkám nahlas, protože mi naši odpovídají. Nálada je hrozná. A já cítím ještě stud za svoje myšlenky předtím, vyčítám si je. Myslím jen na sebe a na to… Ach jo, není to trest za to, jakej jsem? Na chlapy? A ještě takový perverzní prase? Proč to ale má odnášet druhej člověk, hlavně můj táta? Můj skvělej a veselej táta. Do prdele. Jsem děsný hovado. Naši se držej za ruce. Vlastně si tak říkám, že se skoro nikdy nehádali. A často jeden druhýho drží a objímá. Musím ven. Nemůžu tu být.

„Potřebuju na vzduch.”

„Jdi, Macku, a netoulej se dlouho.”

Jdu někam, nevím, úplně mimo. V hlavě mi to šrotuje. Přehrávám si nejrůznější scénáře, co můžou nastat. Některý fakt hrozný. Chvíli chodím, chvíli sedím. Jsem zoufalej.

Druhej den se vypravuju do školy jako ve snách. Potkal jsem před školou Terku.

„Ahoj Liáno!” zdraví mě se širokým úsměvem. Ten jí bohužel neoplácím.

„Ahoj Terino,” ušklíbnu se.

Známe se všichni tři až moc dobře, takže není těžké poznat, že nejsem v cajku. Chvíli na mě dorážejí, docela dost hnusně jsem je odpálkoval. Chci být teď sám. Dneska dopoledne táta nastupuje. Každou chvíli skenuju mobil. Měl by napsat, jestli za ním můžeme, nebo ne. Už v něm mám snad vyžhavenou díru.

Mamka napsala: „Odpoledne jdeme za tátou. Jo?”

„Jasně!” mihl se mi neznatelnej úsměv.

Dneska jsem už s Terinou ani Marťasem tak nějak nepromluvil. Ani na zprávy jsem jim neodepisoval. Odpoledne nás čeká nemocnice. To prostředí mě vždycky děsilo. Měl jsem tam divnej pocit stísněnosti. Teď se to ještě umocnilo. Ale mamka mi byla po boku a já jí. Šla odhodlaně, nepřipouštěla si žádný překážky.

„Ahoooj tatí,” vrhnul jsem se k němu jak malej.

„Čus Macku, ahoj Klárko.”

Mamka mu pak vyndala nějaký věci, co chtěl ještě donýst. Dozvěděli jsme se, že tento týden půjde na chemošku. Pak se zvažuje operace. Taťka byl veselej a vůbec se to neslo dost optimisticky. Upnul jsem se na to, že je to oukej. Asi my všichni, jako kdyby to byl slepák. Prostě nějaká léčba, půjde to ven a bude to v cajku. V létě se stihne třeba ještě lehká dovča.

V podvečer jsme se vrátili s mami domů. Tam to na nás zas nějak padlo. Mamka neměla daleko k slzám a já vlastně taky ne. Koukali jsme na sebe a najednou v tom bytě bylo prázdno. Úplně se to dalo nahmatat.

„Macíku, musíme být oba silný. Táta to potřebuje… Udělám něco k jídlu.”

„Já vím, mami, pomůžu ti. Uděláme si grilovanej hermouš?”

Po jídle jsem zalezl do svýho kutlochu. Zazvonil zvonek… Sakra, kdo to?

Jdu do předsíně a mamka vykoukne: „Čekáš někoho?”

„Ne, mami.”

„Hmm, tak jestli je to nějakej agent s teplou vodou, vyhoď ho!”

Byl to ale agent jménem Marťas.

„Dobrý den, paní Chalupová.”

„Ahoj Martínku.”

Koukal jsem asi trochu divně a nic neřekl. Zalezli jsme ke mně. Marťas se postavil čelem ke dveřím, zadkem se opřel o stůl a skenoval mě očima. Ach jo. Zavřel jsem za sebou pomalu dveře a opřel jsem se o ně. Pohled jsem mu oplácel, stisknul jsem čelisti k sobě a mlčel jsem.

Načuřeně vyjel: „Nezvedáš founa, neodpovídáš, přitom si všechno říkáme. Neser mě a vybal to.”

Jenže já to nevybalil. Udělal jsem pár kroků k němu a vlastně jsem mu vlítl do náruče. Začal jsem brečet, asi dost nahlas. Objal mě a držel.

„Brácho, Liáno, bráško, co se stalo?” zjihl mu hlas.

„Já… ví…š…,“ zajíkal jsem se, neschopen nic říct, hýkal jsem jak osel.

Hladil mě po zádech a držel.

Asi byl ten můj hysterák dost slyšet. Do pokoje přišla mamka…

„Martine, víš, náš táta je v nemocnici. Má rakovinu slinivky. Ale bude to dobrý, je to včas zachycené,” a po tvářích se jí koulely slzy taky, jak jsem ji strhnul. Otočila se a odešla a já byl vděčnej, že jsem to nemusel vysvětlovat.

Martin se na nic neptal, jen mě tam držel. Pak jsme se svezli na koberec. Sedl jsem si k němu zády a opřel se o něj. Za nějakou dobu jsem se trochu uklidnil, kecali jsme asi o škole a tak, ale vlastně vůbec nevím, o čem. Ta blízkost a dotek mně v první chvíli strašně pomohly. Když pak odešel, objal jsem mamku. Zas se na světlo vyloudilo trochu slz.

Usmála se: „Macku, oni ti říkají Liáno?”

„Jo, s tím přišla Terka, víš. Lepší než Kiliáno, ne?”

„No to jo!”