Macek – 29. Komando

Ondra

Stál jsem a koukal… Na okně bylo pověšený velký nafukovací srdce. Na poličce svíčka, dvě skleničky a šáňo. A na posteli? Na posteli ležel můj pidižvík. Na každým palci na noze měl přivázanej balónek, na každým kolenu, na každým zápěstí taky a jeden vycházel z ručníku, kterým měl zakrytýho fešáka. Takže těžko říct, kde byl zavázanej. Mezi stehny mu ležela rudá růže a její květ byl položený na jeho květu. Na hrudníku měl nápis, pozdějc jsem si ho přečetl: „Všechno nejlepší!“ a srdíčko.

Oněměl jsem, jen jsem stál a zíral. Kilián zdánlivě klidně ležel, ale mně se zdálo, že se mírně chvěje. Upřel na mě ty svoje kukadla a trochu křečovitě se usmál. Mýmu zabržděnýmu mozku pomalu docházelo, co se tady všechno stalo! Žádný kamarádi, žádná hospoda, žádný…, ale JÁ. Bezděčně mi vyklouzla jedna slza dojetí. On se mi dal! Oněměl jsem podruhý. Připadal jsem si jako na nějakým posvátným místě a pochopil jsem, že Kiliánek je nervózní. Nevím, jak je zkušenej, ale třeba není vůbec. V každým pádě se mi chce oddat. Uffff. Můj zlatíčko. Začala ze mě kapat něha, radost, láska a dojetí, dobrej koktejl. Tak Ondráši, teď je to na tobě! Ano, teď je na mně, abych ho vší tý nervozity zbavil. A ať už to dopadne jakýmkoliv hepyjendem, tak aby na to nikdy nezapomněl a já taky ne.

To uvědomění bylo, jako by mi někdo do žil vstříknul taky kapku nervozity. Zrychlil se mi dech a konečně se mi povedlo odlepit nohu od podlahy. Pomalu jsem k němu přišel, kleknul si k němu a pohladil ho po hlavě. Měl trochu husinu, možná mi kluk při tom čekání trochu vychladl. Však já si tě zahřeju, můj Macku. Neřekli jsme si ani slovo, nebylo třeba. Očima jsme ale mluvili jeden přes druhýho. Vroucně mi vtisknul svou tvář do dlaně. Sjížděl jsem ke krku, jeho rty se rozlepily a začaly nabírat víc vzduchu. Zachvěl se. Lehce jako cukrovou panenku jsem ho políbil a ucítil jemnej tlak jeho rtů. Nespěchal, to je dobře. Ani já ne. Dnešní noc není kam spěchat. Pozoroval mě a já naprosto nepokrytě sjížděl jeho nahý tělo a už o dost vystouplejší ručník. Vzrušuje ho to, já už byl tvrdej před chvílí. Pulzoval ve mně život a krev se naháněla do slabin.

Byl tak krásnej a já se díval. Pomalu jsem přešel k jeho nohám a políbil je. Prdelka vzdychnul. Začínal jsem se učit číst v téhle knize, v tomhle chlapovi. Byl voňavej, olízl jsem mu nohu.

„Ááááá.“

Dobře. Chytil jsem mu chodidlo a balónek se zatřásl i s jeho nositelem. Masíroval jsem mu obě ty kopýtka, byly jemňoučký. Kilián měl do tý scény zapíchnutej svůj pohled a vzdychal. Tak nádherně vzdychal. Ochutnával jsem ho, odvázal první balónky a hladil ho ke kolenům. Chlupatý lejtka mi hrály v rukou a další balónky se vznesly ke stropu. Stehna už tak chlupatý nebyly, ale byly citlivý, hlavně vnitřky, a když se bříška mých prstů pod ručníkem dotkly ty heboučký kůže pytlíčku, tak zase vyrazil vzdech. Další v pořadí byly odbalónkovaný ruce, když jsem si nechal vklouznout do pusy jeho palec a jemně kousl, odměnil mě dalším vzdechem a ručník se zapumpoval.

Zbýval poslední balónek.

Odstoupil jsem, Prdelka na mně stále visel pohledem. Začal jsem si rozepínat košili, hltal mě očima. Pomalu jsem si ji svlíkl. Natáhl ruku, chtěl mě. Ne ne, jen čekej. Sledoval každej můj pohyb. Ještě ponožky, rozepnout knoflík u džín. Otočil jsem se k němu zády a pomalu si je sundával. Pak jsem si sundal i boxerky. Otočil jsem se k němu a podíval se mu přímo do očí. Poprvé mě měl před sebou úplně nahýho. Nevydržel mi koukat do očí. Nechal jsem ho pást se na mně, jen ať si mě prohlídne. A on prohlížel a tiše u toho kňučel chtíčem. Zase jsem si klekl a pomalu odkryl ručník. Balónek držel asi jen zadkem, trochu se nadzvedl a balónek se vznesl. Pomalu jsem si na něj lehl. Hned se na mě přilepily jeho packy a celej se přisál jako hodně zkušený klíště. Za chvíli nás převrátil a tentokrát si klekl mezi moje nohy on. A začal se učit číst v mojí knize. Měl jsem pocit, že vybuchnu.

Moc dobře jsem věděl, co tohle všechno znamená. Sedl jsem si a políbil ho. Strašně moc jsem ho chtěl. U polštáře ležel kondom a gel. Vzal jsem ho a on přikývl a pokusil se pousmát. Byl ale tak nervózní, že mu to moc nešlo.

Macek

Fofrem nafouknout bombičkou ty balónky. Měl jsem Tomovi říct, ať mi je uváže, protože uvázat je na zápěstí je dost vopruz. Napnutá struna byla proti mně úplná plandavice. Několikrát jsem si šel sednout na vécko, ale byl to jen planej poplach. Na návštěvu k sobě mě Ondra vzal asi dvakrát. Byli jsme pro nějaký věci, takže jen tak na skok. Snad se nebude zlobit, že mi Petra dala klíče. No když tak vypadnu rychle ven a za mnou poletí ty balónky.

Nikdy jsem Ondru úplně naostro neviděl, jen v boxerkách. A už to mě přivádělo do varu. Byl jsem pořádně nažhavenej. Toužil jsem po tom bejt s ním spojenej, pěkně natěsno a nadoraz. Ale víte co, Macík se toho všeho přece jen trošku bojí. Těší se, bojí se. Uffff. Snad mě to neroztrhne.

Dobrý, všechno připravený, kolik je? Hmmm. Je čas se naštelovat. Nejdřív jsem si chtěl lehnout úplně nahatej, ale přece jen jsem se trochu styděl. Vyřešil to ručňajs na Žánovi a na to růže. Ten zas brblal a nemohl se celej večer rozhodnout. Jednou stál jak voják čestný stráže a jednou se schovával zase skoro až v pupíku. Nakonec hučel jak piliňáky. Nevím teda, v jakým je narozenej znamení, já jsem Býk, ale Žán musí bejt nutně Váha.

Všechno bylo připravený a já ležel vyvoněnej, s ručníkem a růží mezi nohama a začalo mi bejt chladno, nebo to byly nervy. Měl jsem husinu a v hlavě pěkný rizoto. Přišlo mi to nekonečný, ale nakonec se ten klíč v zámku ozval. Nějak mu to nešlo, jéééje. Doufám, že nepřijde úplně sťatej, nepřefikne mě tu jak králíka a neusne. Krutí brko, s tím jsem teda nepočítal.

Jenže Ondra stanul v pokoji a doslova čuměl jak péro z gauče. Zalapal po dechu. Hahaha, to se mi to povedlo! Dostal jsem ho! Pak ke mně přiklekl a začal mě tak něžně oždibovat, hladit a vůbec, díval se tak laskavě. Husina mi z toho vylítla asi na centimetrový špunty. Začal mi odvazovat balónky. Jenže ty voléééé, on mi olízl nohu a palec ocucal. Žán hlásil okamžitej nástup a uronil kapku! To mi ještě nikdo neudělal a bylo to… krásný. Stejně tak ta masáž ťapek, a když jel výš a výš. Z hlavy se vytratilo normální uvažování a jako tornádo přišly úplně jiný chemický interakce. Momentálně byla moje kebule plná tohohle: „No do prdele, Ondro, foukni mi ho tam, nebo mi to zas uteče!“ Už teď jsem měl pocit, že mám v pytlíku stádo bičíkovců, který se nebudou ptát a prostě poletí na vejlet.

Ale to byl jen chvilkovej a slabší záblesk. Protože daleko silnější pocit, že mi to uteče, jsem opravdu měl až záhy. Když jsem v pološeru sledoval Ondrův striptýz. Byl tak krásnej a já bezostyšně koukal na každej jeho pohyb, každej sval, každej centimetr kůže. Natahoval jsem ruku, chtěl jsem se ho dotknout, osahávat ho. Chtěl jsem ho hladit, chtěl jsem cítit jeho kůži ve svý ruce, ve svý puse. Žán se škubal a chtěl si jít svou cestou. Okamžitě by přihopkal k Ondrovi a plazil by se po něm. Moje nervóza mě možná nakonec krotila tak, že mi nic neuteklo, zatím.

Můj rytíř byl tak velkej a tak nádhernej, nemohl jsem se vynadívat. Teda jen tamto, na to by měl mít minimálně zbroják. Něco tak tlustýho jsem snad ještě neviděl. Nějak jsem přestal mít co polykat, jak mi vyschlo. Asi to nebude tak dlouhý jako Žán, ale stejně to ve mně vyvolávalo dost obav. Byl to teda klacek. Přes všechen respekt moje nadrženost stejně začala hrát prim a zavelela: jo, chci ho tam! Byl krásnej, celej.

Když si na mě lehnul, byl jak kamínka a já začal roztávat. Divoký polibky a občasný cvaknutí zubů o sebe střídalo jemný oždíbávání rtů a pus. Otočil jsem se na něj a začal ho dráždit, hladit, laskat, a to všude! On trochu roztáhl nohy a nechal si ode mě líbit úplně všechno. Držel jak beran. Voněl tou svojí voňavkou a sám sebou. Obojí mi vonělo a u obojího se mi rozšiřovalo chřípí a já nasával a nasával. Nikde jsem nenarazil na sebemenší závan smradlaplánu. Dokonce i ten jeho klacek, trochu voválenej, mi voněl a já ho chtivě olizoval jako nanuka. Pěkný feromonama nabušený Magnum. Náboj mezi náma začal zvolna houstnout.

Ondra mě položil na záda a nasadil si tu šustilku. Ty volééé a teď to přijde. A do prdele, doslova. Nevím, co viděl v mých očích, ale já v jeho četl naprostej klid. Planuly touhou, ale ujišťovaly mě, že to bude krásný. Uvěřil jsem. Hladil mě po zadku, no jo, přímo tam. Občas jeho prstík zkusil pevnost mojí vozový hradby. Byla dost dobrá. Musel na to trochu silou. Celou dobu jsme se dívali jeden druhýmu do očí a já jen naznačil, syknul a on se stáhl. Pokračovalo to dlouho, vozová hradba se malinko rozestoupila a mnou začaly proudit nový prožitky. Emoce, vzrušení, rajc jak sviňa. Vzdychal jsem jak slečna na erotický lince. Nula šest, nula devět…

Fakt nevím, co ve mně všechno rejdilo, ale bylo to přenádherný. Žán si občas našel chvilku, aby mi rychle špitnul, že ty zadní vodopády stály rozhodně za to. A příště že mě rozhodně podpoří.

Už jsem chtěl prosit, že už nevydržím a aby ty prsty šly do… ne, aby odešly z… a dostali jsme se dál. Ondra to ale v tu pravou chvíli vycítil. Dal si moje nohy na ramena, zacílil, nalehl na mě a začal mě divoce líbat. Pomaloučku tlačil. Začal jsem vzdychat, kňourat. Odtáhl se, ruce mi položil na chodidla, srovnal se a tentokrát s očima zabodnutýma do mých mě pomaloučku dobyl. Nabodnutej jak žížala na háček jsem se kroutil vzrušením smíseným s bolestí, naprostou nadržeností a pro mě zatím neznámýma pocitama. Byl to zvláštní pocit, byl jsem naplněnej Ondrou, on do mě vstoupil a já to teda pořádně cejtil! Zadek se kolem něj svíral a ty fyzický pocity se míchaly s hlavovejma. Samým blahem se mi kroutily palce u nohou. Bylo nádherný bejt s ním spojenej, cítit ho. Ty pocity byly jak elektrickej proud a já byl v tu chvíli neskonale šťastnej. Nirvána. Přesně tak jsem to chtěl, přesně v tuhle chvíli, na tomhle místě a na týhle zeměkouli. To jsem chtěl a taky… já chtěl stříkááááát.

Nasunul jsem se na něj na doraz. Uffff.

Ondra

Stálo mě to víc a víc sil se kontrolovat. Pidižvík se svíjel vzrušením, hekal, kňučel. Moje prsty v jeho nitru rozehrávaly struny rozkoše. Byl tak heboučkej, tak uzounkej, tak můj. Naklonil jsem se na něj a líbal ho, chtěl jsem ho sníst. Při tom jsem se snažil pomalu spojit. Moc to nešlo. Narovnal jsem se a znova se navázaly naše pohledy. Bylo to strašně silný, posouvat se do něj a vidět, jak to s ním mává. Zmítal se a chtěl víc a víc. Tvář se kroutila bolestí a rozkoší najednou. Pak se na mě přirazil, až jsem vzdechnul já. Byli jsme jedno tělo. Ani jednomu z nás to netrvalo dlouho. Opatrně, hodně opatrně jsem se hýbal sem tam. Kilián přešel ze vzdychání do výkřiků, řval a já cítil jeho stahy. Šel do finále a mě to strhlo s ním. Zrychlil jsem a vzal ho do ruky. V hlavě mi bušilo, měl jsem zatmění, a přesto vnímal svýho miláčka, jak se rozprskl, jak se mu natužily vlasy a můj polštář, jak se zase ztratil, zakalily se mu oči.

Svalil jsem se na něj a vyklouzl. Hladil jsem ho, tulil a náš divoký dech se uklidňoval. Prstem jsem přejel po jeho nápisu:

„Děkuju, Macíčku, za dárek.“

Zašpital:

„Možná to byl dárek spíš pro mě.“

„Pro oba a byl tak nádhernej.“

„Děkuju, Ondro, žes byl tak… to… opatrnej.“

„Bolelo to?“

„Jo, ale krásně.“

Vzal jsem ho do náruče a šel jsem si ho celýho umejt.

Macek

Ty voléééé, Ondra mě začal, víte, já nechci říct mrdat nebo šukat, nebo já nevím, nebylo by to výstižný. On mě miloval, on mě pomiloval. Začal se prostě ve mně jemně hejbat a já zjistil, že ta lidská zadková díra, nebo minimálně ta moje, je neuvěřitelně elastická. Jo, bolelo to, ale hezky. Rajcovalo mě to. A když chytil Žána pod krkem, tak ten chtěl vykřiknout a spíš už jen zakloktal.

Atomovka, Dukovany a Temáč dohromady! V mý hlavě a mým těle od toho rozpůlenýho zadku až po hlavu všude vybuchovala jedna atomovka za druhou a v palici byl ten největší reaktor. Vymrštilo mě to na oběžnou dráhu a potkával jsem tam ty známý tváře Superman, Gagarin, Šavlozubá veverka, Armstrong, a hele, není to Apollo 13? … Pecka. Potřeboval bych okamžitě ty čtyři temelínský chladící věže. Hladily mě dvě tlapy úžasnýho chlapa, kterýho bych si chtěl ještě pořádně ošahat a prozkoumat. Ale nějak jsem se octnul pod vodou a on mě mydlil. Držel jsem, asi kvůli tomu doznívajícímu omámení, protože jinak by mi bylo stydno. Kdybych nebyl už předtím umytej, asi bych to vůbec nedal. Nebyl jsem zvyklej, aby mě někdo umejval. Jenže ona to začala bejt zas erotická hra a já se za chvilku taky chopil práce a užíval si to tělo. Nechalo se mydlit, hladit a já mohl všude! Tak jsem si pěkně ošahal celej zadek, mezizadek, stehna, wau, svaly tvrdý jako šutr. Čupnul jsem si stejně jako Ondra před chvíli. Na koleno mi položil svou tlapu, a tak jsem mydlil a prohlížel si to chodidlo. Celej boss držel jak beran a já byl zas tvrdej jako šutr. Oba jsme byli. Moje nadrženost letěla zas jak vystřelená raketa nahoru.

Oslavička pokračovala, mazlili jsme se, upíjeli Bohemku a… pak nevím, co mě to popadlo, asi to víno… Vlastně vím: Žán za kniplem.

Klekl jsem si na čtyři a nestydatě vystrčil zadek rovnou na Ondru. Pleskl mě a naklonil se k mýmu uchu a zašeptal mi:

„Beru to jako výzvu a znáš tu báseň? Když líbáš jeho rty, rudé jako růže, líbej také jeho prdel, vždyť je to stejná kůže!“

Za chvíli jsem ucítil asi jeho jazyk tam, kde je to stejná kůže, a vrněl jsem jak březí kocour. Ondra se natahoval pro další gumu a já ho zastavil. Podíval se na mě a pohladil mě. Domluveno, důvěra.

Dvě dlaně mě čaply za boky a pomaloučku se píst zasouval. Takhle zezadu to byl zas úplně jinej pocit, nedočkavě jsem se opět nabodnul a syknul. Zezadu to bylo vážně skvělý, strašně mě vzrušoval dotyk jeho slabin na mým zadku. Začalo se ve mně probouzet nějaký další mý nepoznaný já, nějaká nadržená coura z posledního nonstopáče.

Potichu a opatrně, spíš pro sebe, jsem zamumlal:

„Víc… vraž ho do mě…“

„Cože?“ zaznělo za mnou trochu přísně.

Fofrem mě zas ta odvaha opustila a nebyl jsem schopnej to zopakovat.

„Nahlas!“ to byl rovnou rozkaz! Uffff.

„Mrdej mě víc!“ Krindapána, co to dělám?

„A kouzelný slovo?“

„Prosím, Ondro, opíchej mě ještě, dělej už prosím, ááááá… mrdej pořádně… joooooo!“ ty jeho suchý příkazy a mokrý přírazy mě dostávaly do varu.

Rozjel to, řval jsem jak tur. Odplavilo mě to někam k neznámým břehům, kde zábrany zůstávají v dáli a vnímám jen sebe a Ondru a jeho tělo.

Bez rozmyslu jsem ho pobízel.

„Rozmrdej mě, dělej, vystříkej mi ji…“

Ještě jsem toho namlel rozhodně o moc víc, jenže já jsem teď zase zpátky na svým břehu a dost se stydím to psát. V každým případě, tohle jsem ještě nezažil a byl jsem pak úplně roztřesenej, vodpinklej, ale hroooozně šťastnej. Bylo to něco úžasnýho, všechny ty různý endorfiny, serátoniny, adrenalíny a jiný modelíny, prostě hormony štěstí a spokojenosti zaplavily moji kebuli. To nebyl sex jako s Jirkou, Adamem, Vaškem, tohle bylo milování jako ještě nikdy s nikým. Chtěl bych znova a znova se v tom okamžiku dívat do jeho očí a uvědomovat si, že i ony vidí, co prožívám. Ten intimní prožitek jen mezi náma dvěma. To je fakt mazec! Jo a jasně, to víte, že to byl zároveň ten nejlepší orgáč, co jsem kdy zažil. Nejen ten předkovej, ale taky takovej ten zadkovej, víte? Síly mě opouštěly a svalil jsem se jak žok. Chvíli jsem si ještě Ondráška poňuňával. Tak a je na beton jasný, že princ Kilián není panic ani z jedný strany. A tohle způsobil nějakej pan Jasný. Hahaha. S dírou, tipuju, tak na čtyři traktory, jsem normálka usnul. V Ondrově náručí samosebou. Tralala, tralala.

Rozlepil jsem oči a zavrtěl se. Hned ve mně zahlodaly obavy, jestli jsem se v noci třeba nepotento. Nemám moc zkušeností a bál jsem se, abych pak nedělal nějaký bubliny. Spali jsme nahatý, ale naštěstí nikde nic špinavýho nebylo. Ufff, to se mi ulevilo. Zasoustředil jsem se na svý dvě drahý polovičky. Hej, jak to tam vzadu vypadá? No jo, bylo cejtit, že tam proběhl asi maraton. Trochu divnej pocit. Tak tomu jsme se jako puboši vždycky smáli: vyštěkaná bouda.

Labužnicky jsem se protáhl na posteli, Ondra tam už nebyl. Něco šramotilo vedle a za chvíli se opatrně otevřely dveře. Byl jen ve spodkách a hledal tričko. Á, tak to mu pěkně vrátím.

„To si neber, takhle to stačí!“

„Ale, ale, to jsou mi požadavky hned ráno. Dobře teda, když si to můj princ přeje.“

Sedl si ke mně a od nohou mi vyhrnul peřinu! Jůůůů! Nečekal jsem to, ani nemusím říkat, že Žán v tu chvíli byl jak rozhledna a koukal na celej svět. Přece jenom by mi bylo zas stydno, tak jsem se hned otočil na břicho.

„Á, copak? Tenhle rarášek nemá nikdy dost?“

Fofrem mi zrudly tváře a začal jsem blbě vysvětlovat, bóže…

„No, ne… to je to ranní, přechodníkový, ne, myslím přechodový… teda jako přechodný. To přejde… samo.“

To jsem debil, ani nenajdu to správný slovo! Jak jsem byl otočenej, tak mi Ondra poplácal mý velectěný půlky.

„A nebolí tě prdelka, Prdelko?“

Vyplázl jsem jazyk a zaprděl pusou:

„Nejsem žádná Prdelka.“

Hned se mi na zadek přilepila trochu svižnější dlaň. Mlask.

„Jsi.“ Zavalil mě a já už neprotestoval, pro tentokrát.

Ondra

Když jsem viděl Prdelkovu vystrčenou slaďoučkou bílou prdelku, tak se mi zatočila hlava. Zvala mě dál. Druhý číslo? Wau. Super. Můj klouček je nenasyta a já na něj furt tak nadrženej, že bych ho mohl šukat snad celou noc. Jenže to jsem nevěděl, co v něm dřímá. Neviňátko jedno!

Řekl to, nebo ne? Ano, řekl. Pěkně nahlas, broučku! No? Bavilo mě to, nikdy bych mu nezkřivil vlas, ale to, jak se dožadoval tvrdý práce, to mě dostávalo do kolen. Byl jak utrženej ze řetězu, úplně v extázi. Dával jsem do toho všechno, pleskalo to o sebe a jeho zadek se otřásal pod mýma nárazama. Přece jen mých cca sto kilo dá už nějakou ránu, ruce jsem měl zarytý v jeho bocích, aby mi držel. Macek pode mnou sténal blahem a mě to uvádělo do většího a většího transu. Jak se kroutil, jak si o to říkal, jak prosil, chtěl víc a prudčejc, chtěl to tvrdě. A všechno dostal a já s ním.

Suma sumárum, Macíček je pěkný číslo, není to v posteli žádná vykroucená padavka, a to byl pro mě další dárek. A je nádhernej, to je další dárek. Co víc si k narozeninám přát? Prostě se mi rozjasnil svět a zamiloval jsem se snad ještě víc!

Ráno jsem ho nechal spát, byl jak poleno. Jen si zamlaskal. Ty jo, on bude jako Bert! Ani nepostřehl, že jsem se od něj vyvlíkl. Snad nebude mít následky, přece jen se úplně odvázal a já mu chtěl všechno splnit.

Nařídil mi, že si nemám brát tričko. Aha! To se ještě uvidí, kdo tady bude pánem! Chichichi. Pištěl jako myš, když přišel o kus peřiny, a hned se připlácl na břicho. Kroutil jsem nad ním hlavou. No a nad sebou taky, protože ta jeho stydlivost v určitý situaci a naopak totální nestydlivost v tý jiný, mě nepřestávala udivovat. A taky pěkně rajcovat, je to prostě pidižvík. Za trest jsem mu sbalil trenky a on musel odhopkat pod sprchu pěkně nahatej. A jak se mu vlnila kulaťoučká prdelka!

Zase nás vítala cedule – Hlavní město Praha. Další spanilá Jasná jízda. Plán jsme měli v kostce danej. Prdelka si vymínil, že ještě jednou zkusí se strejdou promluvit. Pro jeho klidný svědomí a čistou auru jsme to odsouhlasili, nebo spíš mu to nevymlouvali. Bylo slíbený, že to bude tak, jak chce on. A i když jsem skřípal zubama, tak to tak bude!

Dojeli jsme do Prahy v podvečer. Základna byla u dědy.

„Ahoj kluci, pojďte. Snad se vejdeme, trochu jsem to tady uzpůsobil.“

„Dobrý den, dědo.“

„Dobrý den, pane Hrabánku, jak to vypadá nahoře, nevíte?“

„Je venku, asi šel do večerky. Měli jste štěstí, že jste ho nepotkali. Zatím se nevrátil, číhám u okna.“

Od Tomáše jsme byli vybavení dvěma kamerama, jedna jako čelovka a jedna maličká, tu přilepíme asi na výtah. Macek byl neklidnej, poťukával si nohou a ledabyle drbal Betynu.

Bedlivě jsem ho sledoval, připravenej zakročit, kdyby se cokoliv ubíralo blbým směrem. Klidně to můžeme i odložit nebo úplně zrušit. Dokonce by u toho Kilián ani nemusel bejt. Dokázali bysme to s Kryštofem vyřídit sami. Všechno ale bylo jeho rozhodnutí a já to respektoval, ale byl jsem celou dobu nastartovanej.

„Už jde!“

Nahrnuli jsme se za záclonu.

„Hmm, slušnej pořez,“ hodnotil Kryštof.

„Teda strejc vypadá ještě tlustší a spustlejší než dřív. Je vodpornej.“

„Kili, nemusíš tam.“

„Ne, já chci. Nebojím se, když jsi se mnou, teda jste…“

Šli jsme se s Kryštofem připravit. Potřebovali jsme udělat dojem a taky, aby si to strejček pěkně vychutnal. Jedni známí jsou takový armysti, tak nám půjčili boty, přesněji řečeno kanady a nějaký vybavení. Něco jsme pak dokoupili v army shopu. Černý džíny a černý trika s dlouhým rukávem jsme vyštrachali.

„Fuj, vy vypadáte jak komando.“

„Neboj, Kili, to je tvoje komando!“

„No fíha.“

Přilepili jsme kameru na konstrukci výtahu, aby snímala dveře. Všichni jsme měli ještě v telefonech zapnutý nahrávání. Kilián zazvonil a ustoupil, aby nebyl vidět z kukátka.

„Kdo to… Co tu chceš, smrade?“

Ve mně se začínaly plašit kladiva, zaťal jsem pěsti. Já za výtahem sledoval on-line přenos z kamky a Kryštof byl v mezipatře. Pidížvík se přikrčil. Začínala se mi vařit krev!

„Strejdo, vykašli se už na to. Nemůžeš nám sebrat byt! Pusť mě domů. Ten byt ti nepatří, nemáš právo tady bydlet. To je náš byt! Nech toho a odejdi, dokud je čas. Já to tak nenechám!“ vychrlil na něj celkem rychle a celkem nahlas můj statečnej pidižvík. Jeho hlas zněl přes to všechno rozhodně.

Ta obluda na něj chvíli koukala a začala se chechtat a pak začala nadávat.

„Ty, jo? To určitě. Koukám, že ti to minule nestačilo! Asi to potřebuješ znova ručně vysvětlit, ne? Chceš znova po hubě? Tady už nejsi doma, spratku.“

„Strejdo, já to s tebou myslím dobře, budeš litovat!“

Kilián se nedal! Dmul jsem se pýchou a byl připravenej vyskočit. Domluva zněla, že jestli přijde pěst nebo větší facka, hned s Kryštofem startujem. Připadal jsem si jak tygr před skokem.

Ta kreatura vzala Macka za mikinu pod krkem a zatřásla jím. A potichu mu sekal slova.

„Už nikdy mi ne-vy-hro-žuj! Ty šmejde nadřazenej, a už nikdy se tu ne-uka-zuj, jinak ti zlámu hnáty!“

Smýkl jím k výtahu a zabouchl dveře. První část máme za sebou.

Přesunuli jsme se každej na jeden bok dveří. Kilián znova zazvonil.

Zpoza dveří se ozvalo jen:

„Vypadni!“

Kilián pěstí zabouchal na dveře a ustoupil. To toho špekouna nasralo, rozrazil dveře a zařval.

„Vypadni, hajzle!“

Chtěl dveře zabouchnout, jenže už měl kanadu ve dveřích. Zkoprněl a já prudce rozrazil dveře a rovnou mu dal jednu do pupku. Vůbec to nečekal. Viděl před sebou jen dvě gorily, který ho natlačily do chodby. Kilián šel za náma a zavřel dveře.

Chytil jsem ho pod krkem a dost mu ubral kyslík. Vzpamatoval se a začal se ohánět. Chtěl nás trefit, jenže moc mu to nešlo. Začal aspoň nadávat.

„Ty šmejde zkurvenej, zabiju tě, hajzle.“

Nikdo takhle s mým klukem mluvit nebude! Už dost! Kladiva se splašily. Napřáhl jsem se a dal fakt ránu do břicha. Pupkáč se předklonil a začal se dávit. Jak se předklonil, dostal hned jednu do držky. A další. Začal se krčit k zemi a mával kolem sebe rukama. To ne, tahle snadno ne. Vytáhl jsem ho nahoru a podržel ho.

Vypadalo to, že nejsem sám, kdo se splašil. Kryštof se před něj postavil, rozpřáhl se a… facka, druhá, třetí… Byl fakt nasranej. Milýmu strejci nachověly tváře a v jeho očích se začal objevovat strach. Jestli si myslel, že Kilián si vzal nějaký dvě ucha ze školy a on je všechny tři smázne, tak právě přišel na to, že se šeredně spletl. A ta chyba se odrážela v jeho výrazu.

Mezi fackama ho Kryštof informoval.

„Na slabšího si dovoluješ, hrdino, co?“

Plesk.

„Tak, jaký to je?“

Plesk.

„Siláku, no? Co nám povíš? Nechceš nám taky říct, že jsme šmejdi? Co?“

Plesk.

Když jsem mu svázal ruce za zády, už se vyloženě třásl.

Macek

Jé, já se bál. Zároveň jsem si připadal dost divně zvonit na dveře od vlastního domova. Eda nezklamal a zase si mě chtěl podat. Chtěl jsem bejt přesvědčenej, že dělám správně. Prostě jsem ho chtěl varovat a dát mu možnost vycouvat. A strejda mě teda přesvědčil… Ne, žádný výčitky mít nebudu. Je to úplnej magor a hajzl.

Celou dobu jsem se držel a zůstával stát v chodbě, v naší chodbě. Nejradši bych se rozběhl dál, do kuchyně, do svýho pokojíčku. Ale soustředil jsem se, abych se z toho nerozklepal. Taky se přiznám, že jsem chvíli cejtil zadostiučinění, když Eda dostával pár facek. Největší satisfakce byly jeho oči, měl v nich děs. Stejně jako já před pár měsíci. Nepromluvil jsem ani slovo.

Strejc měl opuchlou hubu a seděl v kuchyni s rukama za zády. Nevěděl vůbec, co bude. Potřeboval jsem chvilku. Přece jen jsem byl po tak dlouhý době doma a všechno se to sunulo na mě. Tatínek, maminka, tady jsme snídávali, slyšel jsem: „Macku. K jídlu, sypej…!“

Bylo ticho, kluci čekali v bojový pohotovosti, vypadali fakt děsivě. Oba v černým, široký pásky, různý pouzdra, každej teleskopickej obušek. Černý rukavice. Vypadalo to profi. Strejda funěl a oči měl zabodnutý před sebe. Kejvnul jsem. Kryštof zůstal v kuchyni hlídat a já se s Ondrou po boku rozešel dál.

Z toho, co jsem viděl, mi nebylo dobře. Chtělo se mi brečet. V obýváku bylo skladiště, gauč s nějakým odporným a špinavým pelechem. Puštěná telka, na stole různý věci, obaly, plechovky od pití, flašky, starý jídlo. Děsnej pelešinec. Zatím nikde nikdo další nebyl.

V další místnosti, tam co měli naši ložnici, bylo skladiště ještě větší. Poznával jsem věci z mýho pokojíčku. Bylo tam sestěhovaný kde co. Krabice, skříně, stůl, jen tak naházený věci, moje postel postavená u zdi… To je jak apokalypsa. Macku, dejchej, dejchej. Vyhledal jsem Ondrovu ruku a stiskl ji. Otočil mě k sobě a obejmul.

„Macíčku, vydrž, to bude dobrý. Jsem s tebou. No.“

Hladil mě po hlavě. Nabral jsem sílu a šel k sobě. Ty voléééé. Kámo, taky bylo uklizeno! Našich postele uprostřed, u zdi skříňka, ještě jedna naproti posteli a na ní moje televize a přehrávač. Támhle zůstala moje skříň. U telky byly položený nějaký pornočasáky a noname dývka. Podle nápisů bylo jasný, co tam je. V šuflíku byly pláštěnky, gely… raději jsem to zabouchl. Takže to byla pravda, bordel? Koupelna a vécko byly vzorně čistý. Bylo mi ouzko. Hledal jsem pohledem sílu u Ondry a z kukly na mě koukaly dva majáky a já se jich chytil. Usmál se pod látkou. Šli jsme zpátky do kuchyně.

Bylo ticho, hrobový ticho.

Kejvnul jsem na kluky.

„Tak Edo, co nám řekneš?“ začal Kryštof.

„Naser si.“

Plesk, Ondra se nerozpakoval.

„Tak Edo, ještě jednou. Co nám řekneš?“

Ticho.

Plesk.

Nevím, jak se Ondra s Kryštofem dorozumívali, ale Kryštof v klidu přešel za strejdu a Ondra před něj. Kryštof mu položil ruce na ramena, strejda sebou trhnul.

„Klid, Edo. Vždyť se nic neděje, ne? Zatím, víš?“ mluvil k němu medovým hlasem a ironie z něj jen kapala. Eda byl vynervovanej a stupňovalo se to. Nevěděl vůbec, co ho čeká a čeho jsou kluci schopní.

Ondra kejvnul a Kryštof vzal strejdu za vlasy a prudce zatáhl a zaklonil mu hlavu. Ondra v tu chvíli zabodl strejdovi zespodu do brady ukazováček. Kryštof povolil a Ondra tím prstem tlačil nahoru.

Strejda začal panikařit, ono to dost bolí a je to nepříjemný. Začal sebou mlít.

Plesk.

A znova, vlasy, hlava, ukazováček.

Kryštof přešel ke stolu a naprosto v klidu a medově zopakoval:

„Tak znova, Edo, co nám řekneš?“

V týhle pozici se mu mluvilo opravdu špatně. Ale rozvázal.

„Co jako?“

„No, ty tady teď bydlíš?“

„Jo.“

„A kde pracuješ, Edo?“

„Nikde.“

„A z čeho žiješ… Edo?“

Ticho.

Plesk.

„A z čeho žiješ… Edo?“

„Mám úspory.“

Ondra

Bylo mi pidižvíka líto, musel to bej pro něj šok. Opustil domov a vrátil se do chlíva. Trochu jsem měl strach, aby se to nezvrtlo, aby to vydržel. A on zatím držel. Přitiskl jsem ho k sobě, párkrát se zhluboka nadechl v mým náručí a zas nabral sílu. Bude ji potřebovat.

Ten umanutej pupkáč nechtěl mluvit. Násilí mě nebaví a nedělám to rád, ale některý lidi ničemu jinýmu nerozumí. Kryštof ani já nejsme žádný rváči, nějaký pěsti ale rozdat umíme. Nechtěli jsme ho nějak dobít, jen prostě dotlačit tam, kam patřil. Macíkovi se to asi moc nelíbilo, jenže jinak to nešlo. Je mi to líto, ale když jsme zhodnotili možnosti a zkušenosti s našima soudama atd., tak by Macek měl možná dřív po škole, než by se to vyřešilo, a nic by z něj nedostal. Macek to sice neví, ale my pro něj chceme nějaký odškodnění získat.

Už začal trochu odpovídat, ale když řekl o těch úsporách, tak se Kryštof už nasral.

Těsně u ucha mu zašeptal:

„Jestli jsi to, ty debile, nepochopil, tak seš v prdeli. A jestli jo chceš, tak to z tebe vymlátíme. Kilián nemá čas se tady s tebou špinit celou noc.“ A ucha mu pak zařval: „Chápeš?“

Eda nadskočil a já skoro taky.

Přišel ke mně, oči zabodnutý do Edových, a jednou rukou mě odsunul.

„Dovol.“

A při tom si pomalu vyndal ten obušek a jedním švihem ho roztáhl. Eda sebou trhnul. Kryštof se napřáhl a fláknul s tím o stůl. Do prdele, já se lekl.

„Aaaaa…,“ Eda se roztřásl.

„Tak začni kukat, frajere, nebo příští půjde jinam. Vlastně, někomu jsi tady před chvílí sliboval, že mu zlámeš hnáty, ne? Hele, jak jsi na tom s kolenama?“

Sakra, to začíná bejt vostrý, švagře, to čumím!

Tam, kde byl před chvílí můj ukazováček, tak tam teď Edu tlačila železná špička obušku. Pro efekt jsem vyndal obušek taky a jedním švihem ho roztáhl.

Eda bledl, zamrkal a začal…

„Tak dobře, ne úspory.“

„Co teda?“

„Měl jsem tady výdělek…“

No, a tak jsme se dozvěděli, že ze začátku známým umožňoval si tady prostě zašukat. Anonymně, když neměli kam jít. Mileneckej azyl. Rozkřiklo se to a postupně mu to začalo nést. Vykašlal se na práci, šel na pracák a žil jen z tohohle. Dušoval se, že z bytu toho vyházel jen málo, něco narval prej do sklepa a ostatní sestěhoval do dvou cimer. V tý jedný se to odehrávalo, klienti měli k dispozici ještě koupelnu a WC. On byl vždycky doma, zalezlej u sebe, jak říkal. Taxy byly docela slušný. Ten výklad ho stál ještě pár přesvědčovacích facek.

Když skončil, tak jsem si vzal slovo já.

„Odhadl jsi to špatně, pupkáči! Takže tady panu majiteli uhradíš veškerý škody, omluvíš se a půjdeš do prdele. Chápeš?“

„Jo jasný, já ti to Kiliáne předám, domluvíme se, za tejden třeba?“ blekotal.

Začal jsem řvát:

„Půjdeš do prdele! H N E D! Chápeš?“

Jeho profackovaná tvář dál bledla.

Kilián položil na stůl papírek s adresou a nápisem JUDr. Kryštof Svoboda – advokát, neřekl ani slovo.

„Sem přijdeš zejtra v deset nula nula. A budeš mít s sebou zálohu padesát tisíc nula nula korun!“

Eda těkal očima a pak zakotvil na Kiliánovi.

„Prosím tě, to nemůžeš, prosím, já ti to vrátím, ale…“

„Drž hubu! Zabrat jsi to mohl hned, co? Kiliána jsi mohl vyhodit ven hned a na noc? Co? Tak tady nehraj mimino a táhni!“

Kryštof mi pomohl a v naprostým klídku mu sdělil:

„Bude to takhle: odevzdáš klíče, a jestli tu máš nějaký peníze, tak je odevzdáš taky. Budeme tak laskaví, že budeš mít čtvrt hodiny na sbalení svých věcí a vypadneš! Zejtra odpoledne si budeš moct přijít pro zbytek!“

Ten čuměl a znova začal prosit.

„Kiliáne, vždyť jsem tvůj strejda, to nemůžeš. Kam půjdu?“

To bylo na Macíka moc, určitě se na to nekoukal rád. Měl semknutý rty, tuším, aby udržel pláč. Nebylo to pěkný. Ale překvapil mě, neřekl ani slovo. Nechal toho pupkáče žadonit, dokud mu nedošlo, že s ním nehne.

„Seš stejnej sráč jako tvůj fotr…“

To už nebylo plesk, to mi vylítla pěst. Svalil se na zem. Mám ránu. Koutkem oka jsem zahlídl, jak se Kiliánovi zkřivil obličej a odešel. Cvakly dveře. Byli jsme domluvený, že když nebude moct vydržet, půjde na chodbu. Slíbil mi, že neuteče. Pro jistotu dole hlídal děda.

Macek

Bylo to hrozný, klukům bych se pod ruce fakt dostat nechtěl. Šel z nich fakt strach. Vnitřně jsem se klepal jak ratlík. Jak se ozvala ta rána obušku o stůl, tak jsem se roztřásl i navenek. Strejda nakonec bohudík začal zpívat a popsal, co a jak tady bylo. Měl z toho dobrej byznys. Snažil jsem se uklidnit.

Když mu kluci řekli podmínky, tak mi skoro vylítly oči z ďůlků, padesát papírů? Kámo, jako fakt tolik? To jsem zvědavej, kde to vezme. Že vypadne hned, to jsem bral jako to nejmenší. Já taky spal ve sklepě a neměl jsem kam jít. Zajímalo ho to?

Když mě začal prosit, bylo to na krajíčku. Měl jsem co dělat, abych to nevzal zpátky. Jenže kluci mi vysvětlili, že když se mu povolí, bude to brát, jako že mě má zas na lopatě. Musel jsem vydržet. Bylo mi to celý líto, strašně líto, ten byt, teta, mamka, strejda, byla to jediná moje rodina. Jenže někde vzádu mě držel i tatí a já ho tu viděl a do toho se promítal ten stav teď. Viděl jsem ho, jak v kuchyni čítával noviny. A teď? Jo a už to šlo líp, nebudu z ničeho ustupovat. Teď ne. Pak strejc řekl tu větu…

Jak to dořekl, Ondrovi se vymrštila pěst a zásah byl přesnej. Chtělo se mi z toho všeho utýct, bylo mi to všechno tak líto. Strejda si to ale zasloužil, vytřel se mnou podlahu. Neměl jsem na jídlo, byl jsem sám, nevěděl jsem, co je s mamkou. Bylo mu to jedno a musel to vědět. Ani mi neřekl, v jaký nemocnici mami je. Je to sráč.

Potřeboval jsem na vzduch, v tom bytě byl smrad a strach. Ne, nebudu hystericky zdrhat, jen potřebuju dejchat. Šel jsem o patro výš a sednul si na schody.

Asi za dvacet minut bouchly dveře, výtah nahoru a výtah dolů. Za chvíli se otevřely dveře a dvoje kroky. Jedny dolů a jedny nahoru.

Kryštof už bez kukly se ke mně sklonil a houknul do chodby:

„Tady, nahoře.“

Rozcuchal mi vlasy rukou, sednul si vedle mě a vzal mě kolem ramen:

„Macku, jsi dobrej? Hmmm? Byls parádní!“

„Jo dobrý. Děkuju.“

Přiběhl Ondra a vydejchával se:

„Tak… půjdem? Macíku, pojď.“

Tentokrát jsem si náš byt otevřel předanýma klíčema. Bylo mi hrozně, ale to napětí nějak spadlo. Kluci z toho všiváka dostali, kde měl zašitý peníze. Takže něco si vzal a ostatní mu sebrali, že to je můj byt a tím i můj výdělek. Páni, a byl to pořádnej balík. Ono taky bude něco stát zas to tady dát dohromady. Šel jsem otevřít okna a chvíli se tam šťoural a zjišťoval, kde co je a tak. Kluci odpojili zvonek a vyměnili zámek. Začala na mě padat taková tíseň. Odešli jsme.

U dědy bylo ležení, spali jsme v pokoji všichni tři. Kryštof na matraci na zemi a my dva tradičně. Po těch pár skleničkách vína a tom vypětí jsem byl totálně na sr… teda jako v loji. Hupnul jsem pod deku a pak přišli kluci. Zaznělo klasický dobrou a já ucejtil ruku, která mě vzala za břicho a úplně samozřejmě si mě přitáhla k sobě. Ještě jsem strčil nohu k němu, nějak jsme se propletli a až teprve teď jsem byl spokojenej a požitkářsky se mi zavíraly víka.

Ondra

Tyhle návštěvy Prahy jsou tak náročný. Spaní nic moc, program o nervy… Jedno horší než druhý. Macek se v noci ani nepřetočil, měl na zádech asi suchej zip, prostě držel.

„Macku, tak jedem!“

„Joooo, už jdu. Počkej, já zapomněl ještě mobil!“

„Dělej už!“ volal jsem na něj. Já ho přetrhnu. Má zápis! Co to s ním dneska je? Musíme připravit tu schůzku. Snad Eda dorazí.

Taťka se domluvil s jeho známým, co má tady advokátní kancelář. Kryštof u něj kdysi dělal nějakou praxi. Poskytl nám pro naše účely zasedačku, sebe a ještě kolegu jako stafáž a dva členy ochranky. Bylo to ve stejným komplexu, co měl kancl taťka. Potřebovali jsme zapůsobit.

V deset se opravdu dostavil Eda. U vchodu ho čekal jeden sekuriťák. Ale tyhle sekuriťáci nevypadali jako ty rachotiny ze supermarketu. Byli to fakt pořádný pořezové, vzali si i sluchátko do ucha, no dokonalý! Jeden ho přivedl k recepci a tam ho rovnou prošacoval. Našel diktafon, blbý, no.

Taťka se ujal vedení celýho zasedání. Všichni jsme byli v oblecích, jenom Macek byl normálka v džínách a tričku. Vypadal výborně! Zasedačka byla poměrně velká a od prostoru openspace kanceláře ji dělila velká prosklená stěna.

„Dobrý den, pane Kulichu, no jen pojďte dál,“ usmíval se na něj mile Ruda. Sekuriťák zůstal stát u dveří a kousek od něj byl jeho kolega. Strejda vyloženě nebyl ve svý kůži. Tohle nebyla jeho půda. Táta dostal od ochranky zabavenej diktafon a položil ho na stůl. A začal.

„Eduarde, můžu vám tak říkat, že jo? Jistě. Tak podívejte, musíme tady probrat jednu záležitost pana Chalupy, kterého v tomto jednání zastupujeme. Vidíte, že pan Chalupa je přítomen a bude tu celé dnešní jednání. Tak a ta záležitost se podstatně dotýká vás. Ano?“

„Jo. A to tu budou všichni? Takhle, jo?“

„V tuto chvíli ano. Toto jsou právní poradci naší kanceláře a toto je hlavní advokát pana Chalupy, pan Svoboda. Tak to bychom měli. Máte ještě nějaké dotazy?“

„Ne.“

„Takže vy jste násilím a neoprávněně obsadil byt pana Chalupy.“

„To není pravda. To si vymyslel, mohl tam kdykoliv bejt. A Klára, teda paní Chalupová zůstala ve špitále a já měl s manželkou dělat toho správceho.“

„Myslíte opatrovníka? Tomu sám nevěříte, že by to mohlo projít, že?“

„Co jako? Jak?“

Chvíli se tam dohadovali a táta byl milej a nikdo jinak nemluvil. První fáze skončila, podle plánu.

„Tak mě to začíná trochu nudit, pane Kulichu.“

Mávnul na mě a já z noťase na plátno promítl záběry ze včerejška. Bylo to slyšet celkem dobře.

„Tady to vypadá trochu jinak, pane Kulichu? Že?“

Edovi spadla brada a koukal na to jako puk. A procedil směrem ke Kiliánovi:

„Ty sráči…“

Táta zařval:

„Tak dost! Neotvírej si tu na nikoho tu svoji špinavou hubu!“

„Co si to na mě dovoluješ?“ začal se zoufale bránit Eda.

Někdo zapnul rolety a prostor se začal pomalu uzavírat od okolí. Ať žije tátův psychologickej teror, chichichi.

Táta umí řvát, tak řval, až se třásly tabulky v oknech.

„Já s odpadem jinak nemluvím, chápeš? A ty mě budeš oslovovat pane! Je ti to jasný? Nebo tě tady odsud vynesou!“ Pak začal šeptat: „S náma si hrát nebudeš, nebo budeš plakat! Budeš moc plakat!“

Strejda těkal z jednoho na druhýho, jak kdyby hledal zastání.

Taťka kejvnul na Kryštofa a ten naprosto bez emocí, a jako by se nic nedělo, před něj položil papír.

„Tady máte zhruba znění trestního oznámení na vás, tady, oč vás budeme žalovat. Tady jsou pak výpovědi svědků z domu. Dále zjištění, která jedna detektivní kancelář učinila při sledování před domem, tam bude ještě bohatá fotodokumentace a samozřejmě bude přiložený ten video záznam. Jo a pro vaši informaci budeme požadovat: jeden milion korun za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu, za napadení a vyhrožování fyzickým útokem. No to je zatím asi tak v kostce.“

Eda čuměl na ty papíry s otevřenou hubou. Fáze dva skončila.

„Pánové, další část jednání tady s panem Kulichem bude už neformální, můžete nás nechat o samotě?“

Na tátovu výzvu odešli všichni až na nás, táta, Kryštof, Macek a já. Eda koukal z jednoho na druhýho, jeho barva se začala přibližovat bílým zdem.

Kilián neřekl ani slovo. Táta se na něj obrátil:

„Pane Chalupo?“

Kilián bez hnutí brvou pomalu kývnul.

„Doufám, žes pochopil, že jsi v prdeli a nemáš tady šanci. Můžeš bejt rád, že pan Chalupa ctí rodinu a nechá tě vybrat. Takže jednu variantu znáš. Mimochodem to opatření o opatrovnictví je podplacený, to je nám všem jasný. Takže být tebou se tím neoháním. Takže zaplatíš sto tisíc panu Chalupovi v hotovosti. Teď padesát a odpoledne dalších padesát a pak zmizíš. Zmizíš tak, aby tě už nemusel nikdy vidět.“

„To já nemám…“

„Ale máš, určitě máš! Teď vysol těch padesát tisíc.“

Eda měl výraz jak největší chudinka, nikdo mu to nevěřil. Vytáhl z tašky obálku.

„Ale včera jste mi vzali peníze, to bylo víc než padesát!“

Bylo to asi necelých sedmdesát, co měl ten blbec v šuplíku, a to jsme mu ještě část nechali. Kejvl jsem na tátu a on se obrátil na Kiliána. Ten kejvl taky.

Mezitím se na stole objevila obálka.

„Dobře, tak to bude tímhle srovnané. A nezapomeň, ty materiály můžeme kdykoliv použít, takže ruce pryč od pana Chalupy a jeho matky. Omluv se a vypadni.“

Vstal, na nikoho se ani nepodíval a vztekle odešel.

Macek

Nějak se mi tam najednou nechtělo a vůbec jsem si tam nepřipadal dobře. Všichni vymóděný v oblecích, ochranka. Fakt luxusní prostor, ale dobrej pocit jsem tam neměl. Necejtil jsem se tam dobře. Strejda nakonec pochopil, s kým má tu čest, a vzdal to. Ty volééé, ale to divadlo, kdybych to nevěděl, tak se asi na místě strejdy poseru.

Pan Jasný byl jak šéf nějaký mafie, hotová koza nostra. Samozřejmě, že žádný svědci nebyli, bylo jen to video. Nebylo žádný sledování ani připravená žaloba a tak. Po celým tom divadle zůstala na stole ležet obálka a Kryštof k ní položil ty včerejší peníze. Asi sto táců a je to prej moje. Ha! Až venku před tím zpropadeným barákem jsem si vydechl.

Odpoledne přišel strejc a doufám, že jsem ho viděl naposledy. Přivezl ho nějakej chlapík. Nic neřekl, sbalil si věci a šel. Uffff. To se mi taky ulevilo. Snad, že je to definitivně za mnou.

O trochu víc jsem si vydechl u mamky, bylo to fajn. Dali jsme si kafe v místním bufetu a povídali. Apropó před tím jsme zašli k doktorovi. Řekl jsem mu o strejdovi.

„Myslíte, že to můžu mamce už říct? Že mě vyhodil z bytu, že ho obsadil a co se tam dělo?“

„Asi pomalu můžete, kdyby se něco dělo, budu poblíž, zkuste si sednout v bufetu a uvidíte.“

„Můžu se na něco ještě zeptat?“

„Ano, jistě…,“ podíval se na mě pronikavým pohledem.

„Víte, jde o mě… No… to… hmmm, víte já…“

„Kiliáne, já nikomu nic neřeknu. Zavřete oči, nedívejte se na mě a řekněte to, ano? Nebojte!“ pronesl měkce.

Ondra seděl vedle mě a překvapeně se na mě podíval:

„Mám jít pryč?“

„Ondro, prosím, zůstaň.“

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadejchl.

„Víte, mám strach, abych nebyl blázen. Chtěl jsem se totiž zabít…“

„Kiliáne, nejste určitě blázen. V jaké situaci se to stalo?“

Mlel jsem asi pátý přes devátý. Ondra mě občas doplnil a doktor si držel svůj profesionální poker face, ale byl fajn.

„Dáte mi kontakt na vašeho praktika?“

„Jo.“ Napsal jsem mu na lísteček Petrovo číslo.

Pan doktor Hruška začal ke mně hodně shovívavě mluvit:

„To, co vás potkalo, je děsné. Mnozí jiní by na tom byli daleko hůř a možná už by opravdu nebyli. Nechte tomu volný průběh, zatím. Až přijdete příště, zavolejte dopředu a sedneme si spolu sami. Jen si popovídáme, nebudu to nikam psát. Jste moc statečný mladý muž a dovolte mi ještě jednou se omluvit. Je mi to líto, že jsem byl součástí té vaší hrůzy. Bohužel, byl jsem zrovna ve při s příbuznými od jiného pacienta a nedopadlo to pro mě dobře. Prostě jsem neměl odvahu. Promiňte. Pokud budete mít nějakou slabost, kdykoliv zavolejte.“

Stejně mu ale ten rodnej list nezapomenu.

Takže jsme pobyli s mamkou a upřímně, už jsem se těšil domů. Tralala, tralala.