Macek – 18. Azyl

Macek

Když jsem dožvejkával tu bábovku, tak mi paní Jasná řekla, že mě maj rádi, že mi chtěj pomoct. Fakt skvělý! Asi jsem měl říct: „Děkuji, já vás též!“ Jako jo, mám je rád, nejvíc pesana, hahaha. Chtějí mi pomoct, hmmm a chci to já? Jednou po tom strašně toužím a jednou prostě a kategoricky NE! Pravda je, že zatím to moc nezvládám a spíš to jde od deseti k pěti. Možná ani tak netoužím po tý konkrétní pomoci, ale jenom někam patřit, nebo spíš k někomu. Možná ne patřit, prostě jenom normálně bejt. S někým, komu nemusím lhát, nemusím se stydět říct všechno. Cejtim se jako prvňák nachytanej na třešních. Ne, tady nejsme rovnocenný partneři! Nechci bejt jak Popelka. Jsem zahnanej do kouta, styděl jsem se a bylo mi to nepříjemný, tak jsem utekl nahoru.

V posteli jsem promejšlel možný varianty, můžu prásknout do bot. Prostě se sbalit a odejít. Dobře, lhal jsem vám, tak sorry, omlouvám se a končím, mizím a jedu pryč. Děda by mě u sebe nějakej pátek určo nechal. Bert vyběhl hned za mnou a teď tady kouká, bradu položenou na posteli, pak dal nahoru jednu tlapku. Poplácal jsem na peřinu a hned tam skočil a zavrtal se ke mně. Druhá varianta je zůstat, prostě jen zůstat. Tady v teple a s tímhle chlupáčem. Bert je super, kvůli němu bych snad… A ještě kvůli jednomu samečkovi, hahaha. A ještě kvůli tomu kvakvau, mňam. Jako bylo by to super, postel, tyhlety voňavý peřiny, pokojík. Najednou se mi odsud nechce, nějak se mi dopředu začalo stejskat po těch dvou světlých očích, který byly asi vymontovaný z nějakýho rentgenu. Od první chvíle mi totiž připadalo, že mi vidí až do žaludku. No ale teď ještě musím něco přidat… Ony se na mě poslední dobou koukaj tak nějak… nějak hezky? Mile? Má tam snad nějakej přepínač? Jako ty čínský lampičky studená bílá, teplá bílá. Teplá, hahaha! Kdo ví jestli, může bejt milej a doma brousí nějakou roštěnku. Zvykl jsem si ty dvě kukadla vídat každej den. A mně se od nich najednou nechce. Když bych odešel, už bych je neviděl. A tady toho chlupáče taky ne a z toho mi je docela smutno. Taky z toho, že jsem utekl, zas jak malej harant, jenže já to nemohl vydržet, no! Další věc, co mě napadla, co je asi s mamkou? Po tý zkušenosti z nemocnice, fuj. Musím ji dostat nějak na nohy. To je přece to prioritní! Tak bych to tady mohl skousnout a zároveň si hledat práci v Praze.

Do toho začal broukat Žán. Teda on nemluvil přímo ke mně, uraženina jedna. Jen tak mimochodem si broukal poznámky, že je mu tady dobře, že se chce tady takhle válet. A že nechce v Praze koukat na nějakýho starýho dědu a že se radši zdrží tady. Tady prej může koukat aspoň na toho vymakance, kterej teď sedí dole v teplákách a ty jsou na něm sakra sexy. Krásně obtahujou jeho nohy a to černý tričko taky celkem pěkně ukazuje, že bych s ním páku nevyhrál. Celý se to ve mně mlelo… chci, nechci, je mi hezky, cejtím se nepříjemně… Až jsem z toho zase usnul, spokojeně pod ochranou samotnýho psa Baskervilskýho. Hahaha.

Ondra

Za chvíli jsme slyšeli Berta, jak se žene dolů a vybírá zatáčku v chodbě, a v závěsu samozřejmě Prdelka. Aspoň, že si vzal už ty ponožky a botky. Po zápalu plic tady prve běhal bos, ale nechtěl jsem mu hned dělat kázání.

„Ehm… mohl bych prosím někam na vécko?“

Mamka chvíli koukala, tyhle novotvary nechápe. Tak jsem se ho ujal a udělal mu prohlídku domu. Na chvíli se zašil na záchodě a v koupelně. Mamka mu zatím hřála jídlo. Čeká nás další odhalený výmysl?

„Pojďte, vařila jsem svíčkovou, tak si dáte, určitě máte hlad!“

Kilián si čapnul na židli:

„Děkuju.“

Před ním přistál talíř se šesti, na mase čepice šlehačky a brusinky. Mamka podle mě výborně vaří a její svíčková, ta je! Koukal na ten talíř jak na zjevení. Pozoroval jsem ho a on ten talíř snad olizoval očima! Tak pojď, kloučku, pojď! Další třináctá komnata se otevírá.

Koukl na mě a na mamku.

„No, když já… vypadá to krásně, ale… omlouvám se, já mám tu bezlepkovou to…“

Hmm, najednou, prcku, a že sis při bábovce nevzpomněl?

Mamka už se nadechovala, ale já ji předběhl:

„No jo vlastně, mami, to jsme zapomněli, sakra. Máš tam ještě tu sladkou rejži se švestkama?“

Zaraženě mě pozorovala, ale chytla se:

„Jo v mražáku vlastně, já to dám ohřát.“ Odsunula mu ten talíř stranou.

Kdyby měl Kilián paraschopnosti, tak by si ho očima přitáhl zpátky. Stále to vonělo, skousnul si ret a myslím, že začal nějak častějc polykat. Ty vole, to je snad sebetrapič a sebemrskač – no to je určitě, chichi. Tak to už stačilo. Jedna věc je rozpovídat ho a druhá trápit. A já ho rozhodně trápit nechci. Chci, aby se tu cítil dobře, aby neměl chuť odcházet.

„Kiliáne, proč jste měl v tom kutlochu rohlíky?“

Odpovědí mi bylo ticho a nervózní žmoulání ubrusu. On si ten ret za chvíli snad ukousne.

„Žádnej bezlepkáč nejste, že ne?“

Jen zavrtěl hlavou.

Přitáhl jsem mu ten talíř zpátky:

„Tak už baštěte, přece!“

Zatím jsme se neptali, proč si to vymejšlel. Odpověď jsem už v podstatě znal, ale chtěl jsem to slyšet i od něj. Někdy, časem.

„Děkuju,“ zapípal a pomalu se do toho pustil.

Šli jsme si sednout na gauč, aby si nepřipadal jak pod dozorem. Občas jsem po něm hodil oko a z pomalýho šťourání se v knedlíku přešel rychle do cvalu. Lítal do něj knedlík za knedlíkem, že ani Adéla by se za to nemusela stydět. Za chvíli to zblajznul. Funěl u toho a spokojeně se rozhlížel kolem.

„Kiliáne, pojďte si promluvit.“

Odnesl způsobně talíř na linku a usadil se k nám.

Macek

Další probuzení už nebylo šokem. Ani se mi nic nezdálo, Bertík mě uklidňoval. Ne že bych byl nějaká hysterka, ale poslední dobou jsem měl noční děsy. Což bylo v noci dost hnusný, i když se mi pak přes den nad těma blbostma chtělo spíš smát… Obrovský hovno se zubama, to vysvětluje všechno. Jenže v noci, v ten okamžik, mě to prostě vyděsí.

Ještě jsem se převaloval a chtěl přijít na nějaký rozhodnutí. Nechci bejt nějakej vyžírka a vychcánek. Na druhou stranu pravda je, že jet takhle dál, tak budu za chvíli zase na hromadě. Suma sumárum jsem se skoro rozhodl to přijmout, ale jen za určitých podmínek. Nechci žádný milodary, žádný slitování. To NE! Žán mě po dlouhý době pochválil. Tak jsem mu hned řekl, ať hezky vyměkne, že se nemá na co těšit. Že maximálně můžu uvažovat o starý dobrý dlaňovce… teda jestli bude hodnej.

Navlíkl jsem si ponožky a papučky a jako způsobnej chlapec šel dolů. Bert to vzal přede mnou smykem.

Potřeboval jsem čůrat a absolvoval jsem prohlídku domu. Koupelnu tedy mají pěknou, takovou útulnou. Dovolil jsem se a vklouznul do sprchy, furt jsem ze sebe cejtil tu nemocnici, drbal jsem se a chtěl jsem, aby všechno odplavalo. Na mě sprcha a vůbec voda působí tak očistně. Vždycky se tam ráchám jak kačena. Miluju to.

To jsem ještě netušil, že za chvíli budu zase v rozpacích. Svíčková, ty vole a jak voněla! Kroutil se mi žaludek a sliny jsem měl jak vopratě. Do prdele. Jak z toho ven? Pomohl mi zas pan Ondra, prostě to řekl za mě. Jsem blbej, no! Vymejšlel jsem si? Ano! Hmmm, ale ty voléééé, já měl svý důvody. Svý nutný a nepřemožitelný důvody. Nejsem z principu lhář, akorát že právě teď tak vypadám. Vadilo mi to, vadilo moc. Jenže co jsem si nadrobil, si musím taky vyžrat. Jen teď bych nejraději vyžral tu svíčkovou! Paradoxně se mi ulevilo, týjo. Ulevilo, trošku. Další lež je ze mě sňata, cítím se svobodnějc. Ale ty voléééé, ta svíčková, ta je tak krásná, a jak se na mě směje! Ufff. Kdyby mi to nebylo blbý, klidně bych si přidal. Ale nejsem doma, že jo. To byla bašta, kdy jsem jedl naposledy takovej oběd? Nevím, fíha, v bříšku mám jak v pokojíčku. Vrznul jsem talíř do dřezu, byl jsem tak zvyklej z domova, a šel si sednout k nim.

Nějak jsem cítil, že bych měl tentokrát začít já. Jenže je to pro mě dost těžký, ty voléééé, to je tak těžkýýýý!

„Mno…, já…, to…, víte…, omluvit. Jo, chci se omluvit za to, že jsem lhal. Že jsem se vám nastěhoval do práce, pane Ondro. Když já jsem opravdu neměl jinou možnost a myslel jsem si, že tam nebudu tolik vadit. Teda ještě byla možnost jít na ubytovnu, ale Karlos mě varoval, že tam by mě asi zbili. A tak jsem měl strach tam jít. Myslel jsem, že mi to projde, že na to nepřijdete, já, moc se omlouvám. Ale žádný škody jsem tam neudělal! Ono to bylo i praktický, byl jsem rychle v práci. Taky jsem tam nechtěl zůstat natrvalo, to by se mi nelíbilo. Jako ne že tam nelíbilo, ale víte, jak to myslím?“

Ufff, a je to venku.

„Kiliáne, dobře, chápu vás. Víte, že jsem vám říkal, že je u nás v práci daleko lépe uklizeno? Jsem rád, že jste u nás. To stále platí. Nemám vám to za zlý, chápu, že jste to měl nebo máte těžký. Jediný, co mě štve, je, že jste nepřišel, že máte problémy. Vždycky se to přece dá řešit, ne…? Ale prostě vás tam nemůžeme nechat, ne kvůli tomu, že se nám to nelíbí. Ale kvůli tomu, že to prostě není bydlení. A chceme, já chci, abyste se mohl normálně vyspat. Abyste měl kde se učit. Potřebujete odpočívat a na zemi to není dobře. Jo a mimochodem, takovou dlouhou větu jsem od vás pěkně dlouho neslyšel, chichichi!“

„Ondra má pravdu, můžeš tu bydlet úplně nezávisle na mně. Nebudu tě nijak hlídat.“

Podle mě paní Pinďourová trochu kecala, protože každá odrostlá máma hlídá, skenuje, sleduje a zapisuje do RAMky. I když vlastně ani nechce, oni to maj totiž naprogramovaný v Biosu.

„No to jste moc hodný, já jenom nevím, jestli to budu moct přijmout. Třeba vám budu vadit, co potom? Musíte mi to pak říct a já odejdu! Nebo sem budete potřebovat dát někoho z rodiny? Domysleli jste to vůbec? Taky bysme se museli domluvit, jakou si představujete platbu a tak.“

Trochu jsem se lekl, co jsem z tý huby zas vypustil.

Paní Jasná, tahle elegantní dáma, nadzvedla obočí, přehodila nohu přes nohu, podívala se na mě zpříma a pronesla:

„Mladý muži, myslíš si, že vypadám jako někdo, kdo neví, co dělá? A nemá pod kontrolou svou rodinu?“

No teda, ty oči má pan Ondra asi po ní. Páni jáni, jsem jak na cétéčku.

Pan Ondra vyprskl smíchy:

„Aspoň, Kili, vidíš, jak jsem to měl v mládí těžký. Ono vydržet tu, za to bychom ti měli spíš platit my, chichichi,“ a šťouchul do svý mamky.

„Promiňte, já to tak nemyslel, jen… jen aby… no to je jedno.“

„A s tím placením, já bych nic nepožadovala, občas by ses věnoval Bertovi a tak. A taky bych tady nebyla stále tak sama. Tihle už na mě nemají čas…,“ a vrátila šťouchanec panu Ondrovi.

„No jo, jenže já se pak budu cejtit jako vychca… eee, pardon, jako že toho zneužívám. Já bych se raději na něčem domluvil. Já to potřebuju, nechci prostě žádný milodary!“

Sakra, zas ten můj slovník. Poslední větu jsem řekl ale dost důrazně. Ať to pochopí! Sice v tiskárně jsem nic platit nemusel a tohle by byl zas výdaj navíc. Fíha, aby to tady nebylo horší než na koleji. Pravda je, že jak bych to v tiskárně asi dlouho vydržel? Rok? Maximálně dva!

„A kolik jste platil na koleji?“

„Kolem bůra, teda pěti tisíc.“

„No a proč jste vlastně odešel?“

„Vyhodili mě, neměl jsem na kolejný.“

Rozhodl jsem se, že na co se zeptaj a bude pro mě únosný, řeknu popravdě. Možná něco neřeknu. A popravdě řeknu, i jak se cejtim, protože jinak to nebude fungovat.

„No dobře, tak když chcete něco platit, tak kolik byste mohl dávat?“

„Tři tisíce.“

„No to je za ten pokoj moc, tak tisíc korun, to je dost.“

„Patnást set.“

„Dobře, tak si plácneme.“

„Oukej.“

Paní Jasná mi podala ruku a ještě to doprovodila:

„Kili, jsem Klára Jasná, tak mi neříkej paní Jasná, ano?“

Vytřeštil jsem oči:

„Klára? Moje maminka je taky Klára…“

Měkce pak dodala:

„Tak ještě jsem Ivana, to je moje druhé jméno. Rodiče se totiž trochu neshodli na jménu. No říkej mi, jak chceš.“

Ondra

Já koukal jak z jara. Teda Kilián to s mámou koulí, nejdřív jí řekne, že to teda jako asi vůbec nedomyslela. Pak s ní tady licituje o nájmu jak protřelej obchodník. Hmmm.

Ještě jsem chtěl vědět, proč ta dieta.

„A proč ses, Kiliáne, natlačil do tý diety?“

„Nechtěl jsem chodit u vás na obědy. Neměl bych to… na to.“

„No ale tady je to s jídlem, že jo, mami?“

„Samozřejmě.“

„Jémine, to ne, to ne, to vůbec… no to já ne… to já toho sním moc, hromadu, fakt, to já hodně, opravdu hodně. To bych musel dávat víc, to ne, to já raději šatit než živit, to by se vám vůbec to… neto, fakt, paní Pinďo… paní Jasná, totiž paní Ivano, Ivo… no to ne!“

Kilián byl úplně poplašenej.

Mamka jen nevěřícně koukala a pak na něj přivřela víčka, nahnula se k němu a zašeptala mu:

„Já ti dám paní…, takže plus tři sta a… nechci… už… slyšet… ani… slovo!“ Poslední slova nasekala a Kilián jen naprázdno otevřel pusu a zakejval.

Stejně jsme oba věděli, že je úplně jedno, na kolika se domluví, protože až se Kilián vrátí do práce, tak vzhledem k výbornejm výsledkům firmy mu přesně o tu částku přidám. Možná skoro přesně.

Nutno podotknout, že Bert se celou dobu od Kiliána nehnul. Buď mu ležel přilepenej u nohou, nebo hodně blízko. Nebo se šel napít a přišel a dal mu bradu na koleno a nechal se hladit. Pomlaskával si a občas čumákem do Kiliána šťouchnul, když hladil málo.

Pak jsem na Kiliána musel navlíknout svoje starý tepláky a mikinu, protože jsem sem donesl jen nahatinu v dece. Vyrazili jsme sbalit jeho věci do tiskárny. Celou dobu mlčel, ponořenej do svých myšlenek. Docela jsem ho chápal, přistihli jsme ho a on se cítil asi provinile. Sice jsem na tom nic tak hroznýho neviděl, ale pravda je, že to bylo natajno. Dlouho nám to nezabralo, ještě v tom jeho kumbálu se převlékl do svých věcí. Koukal zas, jak by to provedl, tak jsem ho tam raději nechal samotnýho.

„Ten zbytek, pane Ondro, uklidím a dám do pořádku až zítra, jestli to nevadí. Ty kartony, vyhodit a tak.“

„Cože, zítra?“ vyjevil jsem se na něj.

„No nebo to mám udělat hned?“

„Kili, vždyť máš být ještě doma, skoro v posteli! Do práce ještě nepůjdeš a určitě ne v neděli! Jasný?“

Ten se mi snad zdá! Mám ho seřezat hned, nebo si to mám zapisovat do notýsku a spočítat mu to vždycky až večer? Chichichi. Viděl jsem mu v očích plamínky vzdoru, ale prostě NE. Je po těžký nemoci a nepoběží hned do práce. Pěkně budeš poslouchat, chlapečku!

„Kili, neblbněte, práce vám neuteče. To není nutný. Ju?“

„Hmm,“ dodal smířlivě a nasadil si nacpanej baťůžek na záda. Všechno jsme odnesli do auta a tradá pryč. Cestou zpátky usnul. Prej do práce…, je jak moucha, kulový.

„Kiliáne, vzbuď se, jsme doma…, halo,“ třesu mu jemně s ramenem.

„Eště chvil…, mami.“

„Kiliáne, vstávat, haló!“ Musel jsem na něj víc houknout, aby se vůbec probral. Mžoural na mě, asi ani nevěděl, kde je.

Bert ho hned doma uvítal. Mamka do něj ještě natlačila rohlíky se sýrem a šunkou, to už sotva držel oči. Mezitím jsem mu nanosil všechno do pokoje a ostatní musí počkat na neděli. Kilián se doškrábal do postele a je mi jasný, že vedle něj leží ten chlupatej rarach. Takže jsou tam vlastně rarášci dva. Začínám na to psisko pěkně žárlit.

Macek

Spalo se mi jako v ráji. Měl bych pokračovat v režimu jako v nemocnici. Jen sedět na posteli, otevírat pusu a nechat se od pana Ondry krmit. Držel by mě za hlavou a občas se mě dotkl a mně by to dělalo sakra dobře. Teď se krmím sám a moc bych se ho chtěl dotknout, nebo aby se dotknul mě. Tak zatím aspoň drbu a mazlím se s Bertíkem.

Ani jsem v tý nemocnici moc nevnímal Žána, protože on byl chudák uvázanej k pytlíku. A pak byl nasranej a měli jsme tichou domácnost. Teď po takový opatrný oťukávačce už by mohla přijít nějaká smiřovačka. Dneska jsme se vzbudili oba. Žán byl celej napnutej, co bude. Nebudu na něj zbytečně vostrej, pohladil jsem ho. A ještě párkrát, prostě smiřovačka proběhla. Jen jsem trochu zkropil polštář, Žán se předvedl. A od tý doby zas nedal pokoj.

V křesle seděl pan Ondra a pozoroval, jak mi paní Ivana ukazovala, kde co je, a vysvětlovala, že si mám v lednici, v kuchyni nebo ve špajzu brát, co chci. Hele, jak chtěj, až zjistí, že jsem kyselina v klučičí kůži, tak bude pozdě! Namazal jsem si teda rohlík máslem a šel si sednout. No a Žán začal hned do mě rejt.

„Podívej se, jak tam sedí, má zas ty tepláky, viď? Pěkný ty stehna, viď? Hmmm, takový ty nemáš!“

„Drž hubu!“

„No nemáš. Všiml sis, že je bosky? Ten má ale široký chodidla, líbí se ti to? Mně moc, hele ta klenba.“

„Drž hubu!“

„Kolikátku asi má nohu? Zeptáš se?“

„Kolikátku… eeee, kolik je venku stupňů? Nevíte, pane Ondro?“ Do prdele, ještě se ho na to fakt zeptám!

Podíval se překvapeně a šel někam.

„Je tam čtrnáct. Máte někam namířeno, Kili?“

„Ne ne, já jen tak.“

„Jak, jen tak? Jak to zjistíme teda, kolikátku má?“

„Drž hubu, nebo ti ji zacpu! Nebo do tebe něco strčím!“

„Auuu to ne, to bys neudělal! Mě to zajímá, protože podle nohy bych mohl poznat, jakýho má Žána, ne?“

„Žádnýho Žána nemá, ty seš Žán! A podle nohy to nepoznáš, podívej se na sebe a na moji nohu. Ha?“

„Tys byl dycky divnej.“

Raději jsem se zdekoval a šel si do pokoje rovnat věci. Vypadá to, že se tady opravdu chvíli zdržím.

Ondra

Dneska už u mamky nebudu a začne normální režim. Musím tady ty dva nebo tři nechat volnýmu osudu. Už teď ale vím, že hlavu nechám tady, asi i srdce a asi i… Ten kluk mě dráždí. Když jsem se na něj podíval, hned uhnul a zčervenal. Přísahám, že se mi koukal dolů. Zbodnul rohlík dva a zdejchnul se nahoru.

„Mami, zvládnete to tu, opravdu?“

„Blázníš? Proč bychom neměli? Já se o něj přehnaně starat nebudu. Bude tu jako podnájemník. To se zajede, neboj. Nebo tu chceš zůstat?“ přimhouřila na mě šibalsky oči.

„Ne, ne, jen občas zajdu.“

„No, jak myslíš. Ale chodit můžeš klidně jako doposud, párkrát do měsíce, hm?“ úplně slyším tu ironii v hlase.

Napsal jsem Prdelce smsku:

„Půjdu s Bertem ven, nechcete s námi?“

„Jo,“ a smajlík.

Sice máme docela velkou zahradu, ale stejně se Bertík rád proběhne někde mimo. Tady v Jundrově máme kousek od baráku Svratku a na druhou stranu je to taky kousek do lesa. To je super, mám to tady moc rád. Tak jsme se šli projít. Bertík byl venku nějak pozoruhodně klidnej. Občas odběhl, když se blížili nějaký lidi, Kili na něj automaticky zavolal a on hned přiběhl. To se mi snad zdá! Bertík je přece můj pes, byl. Neříká se, že člověk si vybírá psa a pes si vybere pána? Nevím, ale vidím to teď v reálu. Ale Kili to udělal spíš instinktivně, automaticky. Ani si to neuvědomil. Má nějakou odpovědnost, to je super. Ty dva si padli opravdu do noty.

Na louce jsme strávili snad půl hodiny. Kilián musel furt házet klacek. Ta procházka byla fajn a vlastně jsme poprvé spolu sami trávili čas, jako že oba dobrovolně. Skoro jsem se zasmál, že mi to přišlo jako první rande. Ukazoval jsem Kiliánovi okolí. Vyptával se se zájmem na kde co. Odkud co jezdí, kudy dojde na zastávku, na školu, na kamarády a tak. Prožil jsem tady dětství, takže to byl můj rajon a těšilo mě mu to všechno ukazovat. 

Doma na nás čekaly už řízky. Miluju řízky. Oblizoval jsem se a ne sám. Kilián si přidal a já měl radost. Vypadá to, že snad konečně po těch nervech a napětí se to uklidní. Byla u nás prostě pohoda.

Nakonec jsem doma ještě jeden večer zůstal. Holt pojedu do práce odtud. Ještě jsem se teda otočil u sebe a přivezl ty píďovy vypraný věci. Ať už to má všechno po kupě. Pak jsem si uvědomil, že ani neměl moc zimního oblečení, ani se nedivím, že to odstonal.

Macek

Furt jsem se tam cítil tak nepatřičně, ale pomáhalo mi, že jsem si tam pronajmul pokoj. To jo, ale to ostatní, ten servis, to bylo navíc a já to cítil. Paní Iva mě přijala skoro jak vlastního, to ne že ne. Ale víte co, prostě si na to nemůžu zvyknout. Proto mi čím dál jasnějc v hlavě probleskuje plán na odchod. Vydržím tady měsíc, maximálně dva. Buď půjdu do Prahy, anebo spíš se poohlídnu po nějakým jiným nájmu. Tam, kde se nebudu cítit tak zavázanej. Volal jsem dědovi, Karlosovi, dal jsem vědět Amíkům. Prostě jsem se snažil zahladit, co šlo. Karlos byl v pohodě. Nakonec jsem se mu přiznal, že jsem byl v nemocnici v Brně, a on řekl, že si to ještě schytám. Děda byl překvapenej a byl rád, že jsem v pohodě. Ať prej co nejdřív přijedu. To mám taky v plánu! Musím za mamkou! Taky jsem se omluvil doktorce Bláhový a vysvětlil jí, co mě potkalo.

Vypadalo to, že pan Ondra bude spát ještě vedle v pokojíku. Než jsem šel spát, tak jsem se rozhodl mu ještě poděkovat, ani nevím, jestli jsem to dostatečně udělal. Chodil za mnou do nemocnice každej den, dal mi věci, krmil mě, dal mi vlastně i střechu nad hlavou a vůbec.

Zaťukal jsem na něj a vešel. Jenže! Pan Ondra seděl na posteli, v ruce mobil. Tlumený světlo z lampičky ho oranžově ozařovalo. Usmál se na mě a mně se zastavilo srdce, asi to se mnou zase šlehne vo podlahu a pošupajdím zpátky do špitálu, proč? No, protože pan Ondra tam seděl jen v boxerkách! Byl jak ztělesnění mýho Adonise, mýho Supermana, Spidermana, Herkulese a já nevím koho všeho. Nejraději bych mu hupsnul do náruče a normálně se nechal pochovat a pak hned… Uffff!

Žán okamžitě převzal velení nad mým mozkovým centrem. Sedl si za knipl a tím řídil můj pohled a ten… poslouchal. Moje oči se pásly na tom obraze. Vyvalily se a zabodly se na koberec přesně tam, kde měl položený chodidla, a opravdu, Žán měl onehdá pravdu. Velký nohy, krásná klenba, široký chodidlo, silnej kotník. Oči bez mý vůle jely nahoru po lejtku až ke kolenu a tam se pásly na těch stehnech. Panečku, to jsou stehna, jak jsou prověšený dolů! Samý libovoučký masíčko, moct si tak sáhnout! Stojím tady s otevřenou klapačkou. Ty stehna se sbíhají až tam, kde je ta nadílka. Světlo je tlumený a moc tu bouli nevidím, tuším. Je to sexy. Břicho žádnej pekáč buchet, pěkný rovný, a ruce? Ramena, prsa, bicáky? Ty voléééé. Já to nedám, takovej přírodní svalovec, krásnej je ten pan boss. To světlo ještě znásobuje jeho opálenou kůži a je vidět, že není moc chlupatej. Spíš lysáč. Vzpomněl jsem si, jak mě vezl na čtyřkolce a já se k němu tiskl nohama, rukama jsem ho objímal kolem pasu. A teď teda vidím, jak je krásně statnej.

Žán začal nebezpečně nabývat. Totiž ono se to celý odehrálo asi ve vteřině nebo tak, ale mně se zdálo, že tam čumím celou věčnost. Hlavně bych takhle vydržel stát celej rok. To už bysme tam stáli oba. Musel jsem jednat. Žána jsem vykopl od řízení a oči dostal pod kontrolu a raději jsem je zabodl na svoje nohy. Byl jsem z něj úplně paf. Tenhle chlap se mi líbil od prvního setkání, tenkrát byl studenej, ale od tý nemocnice už není. A teď mě tenhle pohled dostal do varu. Ujjjjj.

„Copak, Kili?“

„Mno, omlouvám se, nevěděl jsem, že jste takhle… no to… už skoro před spaním.“

„To je v pohodě.“

„Chtěl jsem vám za všechno ještě jednou poděkovat, abyste věděl, že pro mě to bylo moc… bylo mi hezky… Nebo ne hezky, teda hezky jo, abyste si to blbě nevyložil. No jako byl jsem moc rád… no nebo prostě bylo od vás hezký, že jste za mnou chodil do tý nemocnice, a taky za ty věci a vůbec tady za to a že jste… že jste to… nevyhnal jste mě a taky… moc hezkej… sluší vám to… moc to…“

Cejtil jsem, že jsem to totálně posral. Čuměl jsem jak nadržená pipka v cyklu a div jsem se mu nevrhl k nohám a… Jenže já mu chtěl vážně poděkovat, ale ten Herkules, co seděl přede mnou, mi to, prostřednictvím předsedajícího Žána, dost komplikoval. Asi jsem řekl, co jsem nechtěl, a co jsem chtěl, to jsem neřekl. Musel jsem rychle pryč, otočil jsem se na obrtlíku a vystřelil pryč. Můžu už říkat… k sobě. Tam jsem se svalil na postel. Uffff. Do prdele. Cejtil jsem, že celej hořím. Všechno se to ve mně mlelo, touha po sexu, po jeho těle, po jeho svalech a nově hlavně po jeho úsměvu, po mazlení, muchlování, něžnostech. Do prdele, co to je?

„Ty jeden debile uslintanej. Nebudeš mě ovládat!“

„Budu!“

„Jsi hajzl.“

„Naser si. Stejně mě máš rád!“

„Nemám, jsi nepředvídatelnej a nemáš v sobě kousek empatie.“

„Empatie mám v sobě kýbl.“

„Ne, protože bys to nedělal, neztrapňoval bys mě.“

„Neser a pojď se mazlit. Ten Ondra je kus, viď, ty nohy, co?“

Nakonec jsem mu zas podlehl a pomazlili jsme se. Ale nebylo to ono. Raději bych se mazlil jinde a s jiným Žánem. A taky v tuhle chvíli mi trochu vadil Bert, jenže ten se prostě vyhnat nedá. Hmmm tak co, ten to nevykecá a je to taky chlap. Nedalo se jinak a za chvíli jsme se museli s Žánem pomazlit znova.

Ondra

Bože, to je trdlo, tenhle vychvíst. Strčil ke mně svoji střapatou hlavu a hned zkoprněl. Koukal, jak kdyby viděl Lochneskou příšeru. Měřil si mě od paty po hlavu. Civěl jsem na něj a nevěděl, jestli se o něj nepokouší mdloby. Začal trochu lapat po dechu a oči mu snad vylítly až na čelo. Co je mu? On mě skenoval! Normálně mě skenoval a já si až pak uvědomil, že tam sedím jen v trenkách. Něco ze sebe překotně vychrlil a utekl. Bert koukal za ním ve dveřích, Kili se o něj málem přerazil, jak pelášil. Bert se olízl a odběhl za ním. Chichichi. A pak jsem si uvědomil, že jsem si asi všiml, že Kilimu se ty tepláky v poslední chvíli začaly nějak nadouvat. Že by? Ne, to se mi jenom zdálo! Stejně mi ten pocit udělal dobře. Počkej, kloučku, ještě si tě vyzkoušíme. Chichichi.

Jo, a ještě jedna věc, možná důležitější. Udělalo mi radost, že mi přišel poděkovat. I když kvůli tomu jsem to nedělal. Ještě jsem si říkal, jak zareaguje, až se dozví, že my víme. Doteď mi nevynadal, neutekl, naopak zůstal tady, takže zatím se to vede na jedničku. Dokonce je asi rád, že to tak je. Směju se na posteli jak měsíček na hnoji a představuju si, co by se stalo, kdyby teď z toho pokoje neutekl. Wau, asi bych ho umazlil, pidižvíka chlupatýho.

Tak uběhlo pár dnů, Kili se zotavoval. Mamka mi řekla, že je opravdu furt dost hladovej a že měl s tím „spíš šatit než živit“ asi pravdu. Smála se u toho a bylo vidět, že je ráda. Nemůžu ale říct, že by se nějak zabydlel. Nevyváděl sice žádný krkolomnosti, většinu času trávil u sebe a třeba s mamkou se dole na telku nedíval. Skoro jsme o něm nevěděli. Už je mi jasný, proč jsem v tiskárně nemohl nic poznat, je jako myška. Teda vlastně to zas až tak není pravda, protože ve chvíli, kdy se začal Kili kočkovat s Bertíkem, tak to bylo haló. Bylo jim jedno, kde si vyberou místo, a začali se muchlovat a naoko se prát. Že spolu spali, nad tím už se nikdo nepozastavoval. Byli jak siamský dvojčata. Chodili spolu ven, Kili měl svoje klíče a nikdo ho nijak nedržel.

V práci jsem se přistihl, že furt čekám, kdy se objeví Prdelka s kýblem. No nic, musí odpočívat. S mamkou jsem udržoval čilou sms konverzaci. Zajímalo mě, jak se mají a jak to zvládají, jestli Kili odpočívá a nedělá blbosti. Musím přiznat, že mamka mi trpělivě odpovídala. Ale profláklo se to a Petra se mi u kafe smála, že mám konečně dítě. Ale to tak teda určitě není! A jo, dělali si ze mě trochu srandu, ale všichni věděli, že jsem zakoukanej. Holt ty výhonky v mým srdci se uchytily a rostou a rostou…

Macek

Sviňská práce, teda vlastně ne práce. Právě! Nudím se. Blbnu občas s Bertíkem a chodím s ním každej den ven. Trochu doháním školu a ještě rovnám zanedbanou komunikaci. Jak s Amíkama, dědou, Karlosem a dokonce i s René… a taky… taky se Žánem. Protože, jak jsem měl dost času a prostoru, tak on prostě dost často čněl do prostoru, že jo. Taky jsem u toho stále myslel na pana Ondru v těch spodkách. Potřeboval bych nějak zaměstnat nebo snížit produkci hormonů nadrženosti, protože jinak to budu za chvíli ze sebe sypat rovnou v kostkách. Ale když ten pan boss je tak… libovej. Mňam.

„Kiliáne, potřebovala bych vás o něco požádat,“ přišla za mnou do pokojíčku paní Iva.

„No jasně, cokoliv.“

„Víte, máme jet s Ondrou a Petrou na oslavu k příbuzným. Zeť měl hlídat děti, ale bohužel musí také odjet. Tak mě napadlo, jestli byste tady s nimi jeden den nevydržel. Jeli bychom někdy dopoledne a večer bychom byli zpět. Ale jestli se na děti necítíte, tak se zlobit nebudu.“

„To myslím zvládnu.“

No potěš koště, já vůbec nevím, co s dětma? Můžu je pustit ven? Co jim můžu dovolit? Musí sedět doma na gauči? No to asi nevydrží. Můžu je někam zavřít?

Uffff. Ale odmítnout jsem to nechtěl. Vyptával jsem se v průběhu asi dvou dnů na všechno možný, jak na záchod, co jídlo, chodí spát po obědě? Mám jim číst? Nebo koukat na telku? Můžu jim pustit Spidermana? No bylo toho, že jsem si začal dělat poznámky ve founu. Docela jsem byl nervní a měl jsem strach. Z dvou prcků!

Nakonec se to domluvilo tak, že Petra je přiveze v sobotu dopoledne, přiveze i oběd a nějakou sváču, že jim mám pak udělat. U babičky měly dost hraček a ještě si dovezly nějaký, co bez nich momentálně nemůžou vůbec přežít.

Děti byly fajn. Pepík, ten byl starší pětiletý rozumbrada, a Anička asi o dva roky mladší. Petru s Ivou vyzvedl pan Ondra a zůstali jsme sami. Najednou na mě děcka koukaly a nevěděly co. A já taky ne. Vůbec jsem najednou nevěděl, co si s nima mám povídat. Sakra, už je to tady. Selhání! Tak jsem si sedl, Bert se ke mně natlačil a oni si sedli naproti mně.

„Máte nějakou hru?“

„To je trapný.“

„Není, brácha, to je totiž úplně magorovský!“

„Vykopeme babičce díru!“

„Jooooo.“

Vytřeštil jsem oči a polilo mě horko. Protože oba vystartovali a běželi ke dveřím. Tak jsem běžel za nima.

„Děcka, pojďte domů!“

„Ne, tam je to trapný!“

„Jo. Nejdem! Pocem ty.“

Tak jsem šel za nima. Pepča táhnul z šopy lopatu a motyku.

„Kiui, budeš nám kopat.“

„No to nebudu, tady nemůžem kopat!“

„Tady kopeme každej rok!“

„Tady v trávníku?“

„Nene, ségra, kopeme támhle.“

Super, odběhli kousek ke zrejpanýmu záhonku. Do prdele, to dopadne. No jo a už se začali vrtat oba v hlíně. Jenom jsem slyšel Pepíkovu oblíbenou hlášku, že prej jsem trapnej. Anička prohlásila, že na mě sednul duch dospělák a jsem nemožnej. Ale že to nevadí, že si stejně budou dělat, co budou chtít. No tak jsme na to s Bertem chvíli koukali. Naštěstí děti dlouho nic nevydrží, tak za chvíli jim to přišlo taky trapný.

A mně zas přišla trapná ta díra po nich.

„Hele a kdo to bude uklízet?“

„Nikdo, to tak zůstane.“

„Tak to teda ne! Pěkně to zaházíme.“

Nakonec jsem to zaházel já. Takže jsme byli všichni, mimo Berta, jako prasata.

Boty jsme nechali venku od tý hlíny. No gaťata si museli sundat a já si došel pro čistý tepláky.

Když jsem se vrátil zeshora, děcka nikde.

„Uááááááá! Teď zemřeš!“

Vrhli se na mě zezadu, skončili jsme na koberci a rozhodli se, že mě ulechtaj. Takže klasika chumel a ještě do toho Bert, kterýmu se to náramně zamlouvalo. Váleli se po mně a fakt mě lochtali o sto šest. Musel jsem se vzdát a slíbit, že postavíme bunkr, a pak už to šlo jedno na druhý. Mezi bitvama jsme se najedli. Teda vypadalo to, jak kdyby tam vybuchla atomovka. Paní Iva říkala, že přijedou večer. Tak to stihnem uklidit. Odpoledne jsme únavou už z bunkru nevylezli a usli jsme. Bohužel.

Ondra

Oslava se docela zkrátila, tetě nebylo dobře, a tak jsme jeli domů dřív. Venku nás zarazila lopata v záhonku. Před vchodem troje boty komplet zasraný od hlíny.

„Já je zabiju, smrady!“

„Petruško, klid! Barák stojí.“

„Mami, domluvíme se, jo? Nezastávej se jich! Ty by sis fakt nechala barák zbořit!“

Vešli jsme dovnitř. Wau! To jsem tady snad neudělal ani já s klukama! Bomba.

Mamka teda jen špitla:

„Nebudu, zastávat se nebudu.“ A nevěřícně koukala na tu spoušť. Nádobí na židli u linky, na lince. Jídelní stůl otočenej, přes něj naházený deky, u něj židle, na tom zase deky. Kiliho peřina. Támhle se válel provázek, nůžky naštěstí na lince. Tady řada plyšáků, všude byl rozházenej hrášek a kukuřice. Měli k obědu špagety se zeleninou. Kostky, vláčky, lego, zvířátka, pelmel všeho, co tu snad bylo. Do toho vařečky, prkýnka. Kečup. Petra začala řvát.

„Co to jeeeeee?“

To už vystřelil zpod těch dek Bert. Měl na hlavě přivázanou nějakou čepici z panenky, napůl oblečený nějaký tričko a na ocase mašli.

Mamka se už začala smát.

Z toho vigvamu se ozvalo:

„A do prdele.“

Bert nás čile vítal a zevnitř se ozvalo:

„Kiui, jsou tady bledý tváře a je to v pudeli.“

Pomalu vykoukl rozespalej Kilián, na hlavě měl z provázku nějakou čelenku, neměl tričko a byl pomalovanej na prsou a na břiše. Byl bosky. Na tvářích měl taky nějaký pruhy.

„Dobrý den, už jste tady?“ pípnul, rudej jak malina, hlavu sklopenou a oči zabodnutý do svejch nohou.

Máma zadržovala smích a Petra rudla.

„Anče, Pepče sem, hned!“

Vylezli ti dva a bylo to to samý v bledě modrým. Pomalovaný ksichtíky i tělo. Ty se ale trochu usmívali.

Pepa projevil svůj výřečnej talent:

„Mami, to bude dobrý, jste tu moc brzo. Že jo, Velký jestřábe!“

„Omlouvám se, my to uklidíme, chtěli jsme to uklidit, než přijdete. Já jsem, my jsme usnuli.“

Stáli tam před náma jak tři loupežníci. Slyšel jsem Petru, jak dejchá.

„To si uklidíte. To víš, že si to uklidíte! Ale nejdřív dostanete na prdel!“

Všichni jsme se na sebe podívali.

„Petruško, to snad…“

„Mami! Dostanou a všichni!“ řekla rázně a udělala pár kroků… „Bože, za takovou chvilku? Co jste dělali? Proč je tu ten hrášek?“

„Mami, Kiui je super, to si nedovedeš ani představit!“

„No to nedovedu.“

Anička se jala vysvětlovat:

„Hrášek a kukuřice jsou náboje, ty jsme stříleli po bledých tvářích. Protože tady chtěli stavět železnici.“

„Kili… a co ten kečup po podlaze?“

„No to je krev bledých tváří…,“ špital.

„Aha, bledých tváří… krev, aha.“

„Mamí, podle tý jsem je stopovala, já byla průzkumík!“ řekla hrdě.

„Já vás seřežu, bledý nebledý!“

Mamka vzala roha, šla se k sobě převlíct do pracovního. A Petra byla v ráži, sebrala dvě vařečky. Začal řev, jak když vraždí neviňátka, brekot a řev. Vrazila mi vařečku do ruky:

„Vem si kluky!“

Popadla Aničku, sedla si, hodila ji přes koleno a začala ji řezat. Teda spíš jen tak lehce plácat. Nikdy jsme doopravdy nikdo děti nebil. Stejně řvala. Pepíček řval, a co jsem měl dělat? Vzal jsem ho a taky mu pár zlehka nandal. Jenže ona řekla: vem si kluky? To mám tady jako seřezat Kiliána? No tak jsou v tom spolu. Nemůžou dostat jen děti a on ne. Bože, proč? Jak to mám asi udělat? Jak tady mám dát na zadek dvacetiletýmu klukovi za to, že udělal v kuchyni týpí a prérii? Jako tady byl fakt strašnej sajgon. Děcka řvaly a utíkaly před Petrou, na těch tvářích a těle měli krém na boty. Chtěla je odtáhnout do koupelny, ale v tý překážkový dráze se jí nevedlo je chytit. Zato já zachytil vyplašenej pohled Prdelky. Tohle musím dohrát, nesmím nad tím přemýšlet.

Macek

Já věděl hned od začátku, že to bude průser. Ale bylo to super! Netušil jsem, že se s děckama dá udělat taková bitva. Nakonec jsme se na válečnou stezku pomalovali krémem na boty. Sice jsem nakázal, že každej bojovník musí pak čekat, aby zaschnul, ale stejně to ty deky asi trochu odnesly. Úplně jsem se dostal do dětství, cvrnkali jsme z palebných pozic na stole hrášek a kukuřici. Bledé tváře krvácely a my je dorazili! Vzduchem lítalo kde co. Vykouřili jsme pak dýmku míru ze suchý trávy z venku a provedli jsme rituály.

Jenže pak přišlo ledový probuzení. Můj výlet do dětských let se najednou zdál úplně trapnej. Bylo mi stydno, ještě jsem tam před nima stál polonahej. To jsem se zase převedl. To asi poletím, protože jim kazím děti. Petra byla naštvaná, ne, nasraná. Ani se jí teda nedivím, protože jak jsem vylezl z týpí, tak jsem sám užasl, co jsme dokázali. Ve víru boje se to nezdálo tak hrozný.

Pak pronesla, že dostanem. Hmm, paráda, Anička to odnesla první, ale se statečností pravý indiánský squaw. To samý Pepík, řvali jak tuři. Jenže mám dostat i já? Na zadek? Od pana Ondry? To si dělaj prdel? Jenže já moc dobře vím, že dostat musím. Protože to nemůžou odnést jen ty dvě prťata. Vím to a mám z toho mravenčení v břiše. A mám strach. Né z tý vařečky, ale ze Žána. Protože ten jen to zaslechl, začal pomaloučku polehoučku měnit svoje skupenství. Ani nic neříkal, jen se potichu chystal. Co mám dělat? Mám se mu jako taky ohnout přes koleno? Nebo mám zůstat stát? Krve by se ve mně nedořezal, ta se přesouvala jinam. Chci to zastavit, sakra, ať tam neteče. Prosím, bože. Vždyť mě vyhodí jako úchyláka. Prosím, ať tam neteče!

Ondra sundal ubrečenýho Pepíčka, měl džíny od krému na boty. Pepíček utekl a s Aničkou furt sledovali, co bude se mnou, s náčelníkem.

„Tak šup!“

Stál jsem tam a koukal vyjukaně na pana Ondru. Jak šup? Najednou se po mně natáhl, vzal mě za gumu od tepláků a přitáhl si mě k sobě. Jenže tím pohybem dal dost velkej prostor Žánovi, kterej celej žíznivej začal lemtat moji krev a už se nemínil vrátit do původní polohy. V tý by se to možná dalo ještě ustát. Takhle mi pan Ondra udělal dobrej stan. On mě teda přitáhl a hned povalil na svoje kolena. Jenže najednou tu byl Bert a začal na pana Ondru štěkat a vrčet. Ten chvíli zkoprněl. Bert cenil zuby a dál vrčel. Musel jsem to uklidnit.

Podrbal jsem ho:

„Bertíčku, to je v pohodě. Já musím dostat, víš.“ Bert přestal, pozoroval nás bedlivě a seděl připravenej vystartovat.

Ležel jsem panu Ondrovi na stehnech. Začal mě mydlit tou vařečkou. Přes tepláky to nebylo nic. Ale ta pozice, ta situace, ty jeho nohy, jeho stehna, to všechno mě omračovalo. Jeho ruka mě jemně, ale pevně držela za žebra. Ten dotyk krásně hřál. Cejtil jsem, že Žán mu chce asi udělat otlaky, anebo rovnou provrtat nohu. Tak tohle je trapas ze všech trapasů nejtrapasovitější.

Ondra

Jo, chlapče, tohle nemůžem nechat být. Nechci Prdelku mlátit. Chci ho hladit. Ach jo. Stál tam, koukal na mě naprosto vyděšeně, snad víc než Pepík. Nedá se nic dělat. Musel jsem po něm chňapnout a položit si ho na sebe. Ty děti musejí vidět, že taky dostal. Jinak by měly pocit nespravedlnosti. To nejde.

Když jsem ho na sebe natiskl a chytil za jeho nahý hrudník, aby mi neklouzal, hned mnou projelo zachvění. Cítil jsem, jak trhaně dýchá, jemně se třese.

A taky jsem cítil něco na svým stehně. Bože, chlapče, takhle to teda je! No to je v háji. Pidižvík se nám vyrajcoval. Hmmm. Zajímavý. Teď chápu jeho zděšení. Děsí se odhalení. Tak u mě se toho bát opravdu nemusí. Jsme na tom stejně. No nic, budu se snažit mu to ulehčit. Tady to musíme odbejt rychle. I když, zas na druhou stranu, nějaký potěšení by z toho mít mohl. Ještě se do toho připletl Bert obranář, Kili ho naštěstí zpacifikoval.

Dal jsem mu první, cítil jsem, jak se mu napnuly záda. Nohy propnul a na stehně mi to zacukalo. Dal jsem mu pět jako malýmu.

Mamka byla ještě asi u sebe. A Petra, jen co padly první rány na Prdelkovo prdelku, tak děcka odtáhla do koupelny.

„Na to, jak jsi, Kili, zlobil, je pět asi málo, ne?“

„Ehmmm,“ zavrtěl se a pohladil Berta.

To znamenalo asi souhlas. Rozhodl jsem se mu dát ještě deset. Přes ty tepláky to nemohlo bolet, takže jsem se do těch dalších pěkně obul.

Dalších pět bylo vostrých. Kili rychle dýchal a napínal se jako struna. Měl jsem dokonalý měřidlo, že se mu to asi trochu líbí. Protože na mý noze probíhala pořádná škubatůra. Posledních pět jsem mu chtěl opravdu dopřát. Rozmáchl jsem se a vrazil mu vší silou. Vyjekl a funěl. Přišla další, aby neřval, zakousl se do předloktí. Kníkal tam a já mu je vysázel. Byl jsem z toho sám vyrajcovanej do běla. Nemohl jsem se udržet a pohladil jsem ho po zadku, krásným kulatým zadečku. Mojí Prdelce. Pak jsem ho ještě dvakrát plácnul jemně rukou.

„Dobrý?“

„Hmmmm.“

„Tak vstávat.“

Svezl se na zem a v takovým polopředklonu se odšoural uklízet ty deky. Když si jednu dal před sebe, tak se teprve narovnal. Jak kdyby mu bylo šestnáct. Až mi ho bylo líto. Tenhle zážitek si schovám, ale teď budu dělat, jako že jsem nic necítil. I když bych se nedivil, kdybych měl na stehně mokrej flek. Rozhodl jsem se, že si zavedu aspoň virtuální sešítek, abych ani na jeden prohřešek nezapomněl.