Macek – 3. Černá mlha

Ve škole jedu, jak se říká, na autopilota. Je to teď prostě blbý období, je toho moc. Blíží se maturity a ostatní to strašně řeší, jak to zvládnou, co přihlášky na vejšky nebo práce. Marťas s Terkou se snaží to se mnou taky probírat, aby mě trochu udrželi při normálním fungování. Aspoň ale nade mnou nekroutí očima, když něco zapomenu, nemám, neznám, nebo mě to prostě netankuje. Ale nepolevujou, dokonce jsme si řekli, že nějaký otázky probereme společně. Takže je pátek a sedíme u Marťase v pokojíčku, láhev tramínu a jedeme otázky. Večer už toho máme dost.

„Liáno, co taťka, jak se drží?” ptá se Terka narovinu.

A tak povídám… Chodíme za taťkou každej den. Když byl po chemošce, tak jsme se viděli jen přes sklo. Je to docela záběr, všichni se podporujeme. Je těžký bojovat s něčím, co sami nemůžete moc ovlivnit. Psychicky je to dost nakládačka. Vidět tatího, jak je slabej, bojuje, nevzdává se. Kolikrát bulím doma do polštáře. Pocity se ve mně dost přelejvaj. Jsem vzteklej, bezmocnej, propadám beznaději a marnosti. Pak zas někde nějakou naději vyškrabu a rozdávám našim podporu. To se teda snažím furt, ale je to někdy vyčerpávající, moc vyčerpávající. Připadám si kolikrát vymačkanej jak citron.

S operací se zatím ještě čeká. Taky jsem zjistil, že mamka je na nějakejch práškách. Asi na spaní. Moc radost z toho teda nemám. Nejsem takovej ten pilulkovej fanda. Mamka dělá hlavní účetní, a tak musí dávat pozor. Chápu to, že musí bejt aspoň trochu odpočatá. Jedna nula sem, jedna nula tam, to u ní nejde. Přijdem většinou od taťky dost zdrbaný. No ale jaký to musí bejt asi pro něj? Občas se vystřídáme a jdem za ním jen jeden. Taky abychom si pokecali jen spolu. Jako třeba dneska, mamka šla sama.

Marťas mě pohladí po kebuli a Terka šťouchne do boku. No tak popíjíme, žereme u toho křupky a řešíme, co bude kdo dělat po škole. Docela se těšíme na změnu, ale znamená to taky, že už se nebudem denně vídat. Upřímně, je mi z toho taky mizerně. Terka by chtěla jít asi na pajdu nebo na nějakou zdravotní laborantku nebo co to říkala. Marťas je spíš do techniky. Každej máme ten svůj sen uvnitř v srdci, asi? Asi jo, když se tomu říká srdeční záležitost. Hahaha. Tak abyste věděli, moje tentononc záležitost jsou zvířata. Miluju zvířata. Chtěl bych dělat v zoologický anebo prostě veterináře, doktora. Takže bych chtěl jít na veterinu, to by byl pro mě splněnej sen. Vždycky se tak zasním a představuju si, jaký by to bylo mít svoji ordinaci… nebo třeba ošetřovat zvířata v tý zoo. Tyjo, tam by toho bylo habakuk zajímavýho a exotickýho. Jenže veterina je v Brně, tam se mi teď moc nechce. Myslím, že naši mě potřebujou víc než já nějakou školu. Taky mě zajímá trochu grafika, tak možná zvolím něco okolo toho. Možná by to šlo i bez přijímaček, protože ve škole jsem docela dobrej, víme? No nejdřív ta matura… Občas i já spadnu do těchhle úvah co, kdy, kam a jak. Zase se ale hoooodně rychle vrátím na zem. Prdelí na zem, protože teď je důležitý vyhrát jinej boj. A v tom boji já nejsem ten hlavní bojovník. Dokonce i Žán se odporoučel z mý hlavy poslušně do trenek.

Tak jsme probírali v rodinný radě, detašovaný v nemocnici, co se mnou. Naši věděli, kam budu chtít. Taťka byl jednoznačně pro a nutil mě tam jít. Mamka taky. Jedinej na zadních kopytech jsem byl já. Maj naši vůbec ještě kouska rozumu? V jejich věku by teda mohli, ne? Nebo jim jako šibe? Vždyť přece, jak to bude s penězma? To není zadarmo, kolej, jídlo, knížky… Jasně, budu muset trochu vydělávat, ale stejně je to na prd. Jak bude teďka taťka fungovat? Táta dělá ve fabrice s CNC strojema a tak. To asi není úplně fyzicky brnkačka jako někde v kanclu za kompem. Neměl bych teda jít spíš rovnou hákovat? O tom naši nechtěj ani slyšet. Těch keců a přednášek: tvoje budoucnost; co neuděláš teď, budeš těžko dohánět; neblbni, dej si říct; vždyť chceš dělat se zvířatama… Na to já zas: nebudu jedinej bez vejšky; škola není všechno; můžu dělat u zvířat a nebejt doktor… To jim budeš akorát kydat hnůj; jsi chytrej; nezahazuj šanci… Dneska se dá studovat i pozděj; nemůžu vám teď přece viset na krku…

No scény jak na Národním.

Nakonec se mamka usmála a navrhla:

„Kiliáne, uděláme to takhle. Dáš si přihlášky a uvidíme, jak nám to půjde. Kdyby to náhodou nešlo, tak skončit můžeš vždycky. Taťka bude za chvíli v pohodě a prostě uvidíme.”

To znělo docela logicky. Nehledě na to, že ta chemoška prej zabrala. Taťka vypadá o dost líp. Dokonce by ho mohli pustit ještě před operací na chvíli domů, že se ta chemie musí nějak usadit, projevit a já nevím co. Tak ty jejich přesvědčovací metody jim zabraly a hlavně to, že já fakt chtěl na veterinu, opravdu moc. Tak jsem si dal dvě přihlášky. Jednu na veterinu, ta je na šest let. Druhou pro jistotu na takovou jako počítačovou grafiku, to bylo bakalářský tady doma v Praze. A dál to bude, jak řekla mamka: uvidíme. Řekl slepej, napadlo mě, ale držel jsem ústa.

S mami si vždycky večer sednem, uděláme si nějakou dobrotu a povídáme si. Jak to jde se školou, co u ní v práci a tak všelijak. Moc lidí, s kým tohle řešit, nemáme. Jedna teta má za manžela blbce, teda Edu! Další je v Německu. Moc v kontaktu nejsme ani s bratránkem a sestřenkou. Možná je to lepší. Babičky a dědečky jsem některý ani nepoznal a ty, který jsem stihl živý, si už nepamatuju. Odešli všichni nějak brzo. Takže se to schumelilo, že jsme taková normální rodinka v hodně oseklým vydání. Přičemž roli exota zastávám já. Nijak mi to nikdy nepřišlo, ale teď jako by někdo navíc chyběl.

Taky vždycky s mami plánujem, co budem v nemocnici s taťkou dělat, hrát a tak. Tyhle večerní „seance“ jsou fajn. Pomáhá nám to držet se tak nějak nad vodou. I když je to vlastně celý dost smutný a stále mám pocit, že prostě je tam u nás nějak prázdno. Trochu si myslím, že se držíme jeden před druhým. Protože teda aspoň já, když zalezu pak k sobě… Tak se často neubráním a bulím. Je mi to všechno strašně líto, taťky, mamky a toho, že nejsem tak silnej, abych je mohl víc podržet.

Ani na Jirku nemám moc náladu. Bylo to u něj skvělý, ale city a láska tam nejsou, a to ani z jedný strany. To jsme si ujasnili hned. Je fajn, člověk se zkušenostma, žádnej trotl, ale je to jen o výchově. Zasvětil mě, teoreticky, že prej při šukání vejfuků si musím nejdřív nějak vypláchnout vnitřek. Jako koukal jsem na něj vypleskle s otevřenou hubou, ale něco jsem o tom už slyšel. Něco jsem pak gůglil. A Marťas mi pak taky řekl, že to je logický, aby to nebyla přetlačovaná nebo vytlačovaná. Hahaha, vtipálek. Tak asi jo, ale ty vole, jako do prdele vodu? Jako sedneš si na fontánu? Tak občas se člověk takříkajíc vychčije prdelí, ale to spíš když sní něco zkaženýho. Přece kvůli tomu nebudu jíst zkažený věci. Jsem nadrženej, ale ne blbej. No což, teď to řešit nebudu.

Jirkovi jsem řekl narovinu, jak to teď mám, je celkem chápavej. Občas si napíšem zprávu, ale zatím jsem za ním nebyl. Určitě nestrádá, zlobidel je asi dost, takže má přísun. Někdy mě zkusí nalákat, ale fakt teď na to nemám chuť. Možná to spíš dělá, aby mě rozptýlil.

Biflovali jsme s Marťou a Terinou na maturu. Tatí mě furt popoháněl dotazama. Vyptával se, co škola, jaký témata se učíme, co budu psát z češtiny a co přijímačky a tak. Točil jsem očima jak budík, ale druhou stranou mě to motivovalo. Aspoň něco můžu udělat a taky udělám! Tak jsme se do toho zakousli a zdolali. Jsem trochu trémista, takže jsem byl nervózní jak prase. Ale ani v týhle situaci, nebo možná právě kvůli ní, jsem si nezkazil svoji reputaci jednoho z třídních premiantů a zvládl to fakt dobře. Takže jsem k taťkovi mohl nakráčet jako Kilián mladší – borec, pěkně nosánek nahoru! Táta se smál a byl fakt šťastnej. A já byl šťastnej, že on byl šťastnej a tak. Cítil jsem se jako mistr světa. Wow.

Tátu měli pustit na chvíli domů. Byli jsme natěšený, co všechno podniknem. Doktoři nám ale dali jasný limity. Vlastně to bylo stejně jedno. Těšili jsme se, že můžem bejt spolu. Jen tak bejt. Vůbec by mě před pár tejdnama nenapadlo, že budu rád s našima doma. Jako nějak jsem se neofrňoval nad různejma vejletama a tak. Ale kdybych normálně byl dřív doma, tak lítám venku a domů se jdu akorát vyspat. No a teď jsme doma hráli hry, povídali, vařili jsme dobroty. Mamka si vzala dovolenou. Měl jsem brigošku, jako každý rok na zmrzlině. Ale domluvil jsem to, že na chvíli budu mít volnějc. Takže jsem chodil fakt málo.

S taťkou jsme si to užili, jak jen to bylo možný. Viděl jsem zase v našich očích chvilky radosti. Jednou jsme se jeli podívat za tetou a do taťkovo rodnýho města.

Strejda se projevil zase jako debil:

„Tak co, bejku, už si na tebe brousí nože?”

Táta se na něj jen podíval a strejc zalezl zase někam do dílny. Tupec. Tak jsme se bavili jen s tetou. Tátovo ségra je docela fajn, ale doma to řídí strejc, jak sám říká. Je to magor, že si musí něco dokazovat doma před svojí ženou. Teda nemám zkušenosti se vztahama, ale proč se musí mezi dvěma lidma, co se maj údajně rádi, řešit, kdo co má na povel a kdo to doma řídí? U nás to tak nikdy nebylo, naši si nic před sebou ani přede mnou nedokazovali. Prostě byli spolu, jako SPOLU. A ne jeden závodil před druhým, jestli mě chápete. Teta se strejdou měli děti trochu starší než já, tak ani s těma nejsem kdovíjakej kámoš. Ale když to tak teď vidím, tak se podle mě radši z domova co nejrychlejc zdejchli. Bejt furt v blízkosti rapla, z toho ti někdy jebne.

Uteklo to na pohodu, taťka se držel, ani nic nechytil. A je tady další nástup do nemocnice a doma se zas objevily prášky na spaní. Začal zase ten nemocniční režim. Ach jo. Dělal jsem na zmrzlině, léto v plným proudu. Občas jsme vyrazili s Marťasem a Terkou, ale dost se potulovali po republice. Přišel den D. Táta šel na operaci. Byla ve mně malá dušička. Nakonec to dopadlo dobře. Říkali, že se ten sajrajt podařilo nějak vyndat a že bude ještě jedna chemoška a pak se uvidí.

„Kili, tak jsme se s Terkou rozhodli jet asi na rok do Států,” vytasil na mě jednou Marťas.

Vykulil jsem oči:

„Cože? Do jakejch států?”

„No Amerika! Víš, jak tam Terka má strejdu, a nějak to dopadlo, že tam budem u něj. Budem mu tam pomáhat na farmě a nějak tam můžem vegetit. Školy si odložíme o rok. Zatím.”

„Si děláš prdel…?” Sevřelo se mi srdce úzkostí a hlas se ztrácel. Začal jsem mít zas problém s vlhkem v očích. „A… a… ale… přece…”

Uvědomil jsem si, že s Martinem jsme spolu vlastně od první třídy. No ty vole. Jako vážně? Je to fakt můj brácha, sakra!!!

Martin to na mně viděl.

„Brácho, přece nejedem navždy…, už seš velkej kluk… a já taky…,” přitáhl si mě zase k sobě do náruče a taky se mu nějak třepala brada. A já na něj vytřeštil oči ještě víc. On má taky slzu v oku!!! To mě kopni! Uffff.

Tak jsme tam jak ty dvě pipky stáli a kutálely se nám slzy. Na tohle nejsem do prdele připravenej.

Já vím, že půjdu asi do Brna a oni ne. Ale nějak jsem to bral přirozeně a je to kousek, každej víkend se můžem vidět. Ale tohle, to mě dostalo. Zas chápu, že kvůli anglině a vůbec jim to strašně dá. Bože, můj brácha s Terkou tisíce, ne, milióny kilometrů daleko! To všechno dohromady se tak nějak na mě valí. Jak to zvládnu?

Z obou škol mi napsali, že mě berou bez přijímaček. Asi málo lidí. Hahaha. Super, měl jsem radost. Vyberu si určitě veterinu. Jsem odhodlanej to zkusit a hotovo. Taťka měl taky velkou radost a taky mě utvrzoval, ať jdu určitě do Brna. S mamkou jsme to doma „oslavili” super špagetama, ty miluju!

Chvíli jsem měl od brigošky voraz, tak jsme trávili dost času spolu s Marťasem a Terkou. Chystali se na odjezd a nálada šla pomalu do kopru. Bylo nám smutno a oni to měli teda namixovaný ještě s těšením se do novýho světa. Jen já zůstanu v tomhle hnoji.

Nakonec jsem se rozhodl, že opravdu zkusím to Brno. To jsem chtěl na stopro. Grafika je fajn, ale spíš jen koníček, zájem. Zase jsem točil tu barevnou mrdku do kornoutků. Jako dobrý prachy, ale už jsem nemohl zmrzku ani vidět. Byl jsem jak automat: vanilkovou, citrónovou, mango nebo čokoládu? Míchanou? Malou, velkou? Do normálního nebo do vafle… nebo do prdele? Brrrrrrrr.

Za chvíli jsem měl nastoupit do Brna. Zajel jsem tam si všechno okouknout a vyřídit kolej. V nemocnici jsem to všechno povykládal našim a byli spokojený.

Mamka odešla za doktorem a tatí se na mě usmál:

„Macku, jsem na tebe hrdej a moc šťastnej, že budeš dělat, co tě baví a po čem toužíš. Nikdy to nevzdávej. Jdi si za svými sny. Musíš pro to udělat vždycky všechno, co je v tvých silách. Mnohý se ti třeba nepovede, ale musíš si říct: udělal jsem pro to všechno, co jsem mohl. Vždycky to bude lepší než litovat, žes to neudělal, to mi slib. Víš, větší síla je tady,“ zaťukal si na hlavu, „než ve svalech. A taky tady!” zaťukal si na srdce.

„Jo, tatí, já se snažím, budu dělat, co budu moct. Jsem taky šťastnej, jen abych vám nedělal ještě větší starosti.”

„Macíku, ty seš trdlo, starosti bychom měli, kdybys dělal něco, co nechceš. Problémy budou, to je jasný, ale to zvládneš, jsi přece můj kluk, ne? A pamatuj si, že tě s mámou budem vždycky milovat! A leccos už víme, víš… No tak teda nejdřív jsme si mysleli, že ten tvůj vyvolený je Martin. Není, ale to nevadí. Stejně to asi víme. Ale to neřeš, Macku, jen že se nemusíš bát přijít s čímkoliv. Víš, s čímkoliv!”

Vytřeštil jsem na něj oči a padla mi brada. Jak kurva: víme? Jak jako: Martin?

„A když budeš v nesnázích, přijď. Víš?” usmíval se na mě.

Koukal jsem na něj jak jelito a kejvnul.

„Hmmmm. Já… já, promiň, já ne… nevím…,“ koktal jsem.

„Macku, jsi můj kluk!“ a chytil mě za ruku.

Chtělo se mi brečet, celý roky se trápím s tímhle a teď v týhle chvíli to takhle vyjede? Ani nevím, jestli se mi teď ulevilo. Kéž by se to odehrálo v jiným baráku, kterej nesmrdí ajatinem. Uffff.

Přišla mamka a taťka už byl unavenej. S tou chemoškou by se mělo začít asi tak za týden, dva. Prej říkal doktor. Tak jsme se pomalu loučili a jako pokaždý jsme se opatrně, ale vroucně objali.

Zašeptal mi do ucha: „Vždycky budeš můj milovanej kluk, náš Macek!”

„Tatí, mám tě moc rád! Tak zítra.”

„Zítra!“

Byl jsem z toho rozhozenej a nějak naměkko. Najednou byly jedny z mých nejhorších obav pryč! A ani jsem to nemusel říkat, oni to ví. Poznali to a já ani nepoznal, že to poznali. V hlavě se mi to točilo jak na horský dráze. A byl jsem nějak zvláštně smířenej. A taky mi to tatí řekl hrozně hezky. Ufffff. Miluju je.

Ráno jsem se v trenkách vyhrabal a v kuchyni seděla mamka v noční košili, před sebou mobil. Zírala před sebe jak do blba a zašeptala:

„Táta je pryč…” Slzy se jí kutálely.

Jak jako pryč? Vždyť měl jít na chemošku, operace, dobrý, unavenej, včera. Nebyl jsem schopnej myslet a pak mi to pomalu docházelo… Můj táta, můj tatínek umřel. Bože. To nejde! Mamka začala brečet víc a já taky. Třásl jsem se, podlomily se mi nohy. Co mám dělat? Jak to mám změnit? To není možný, to přece nemohl. To je konec. Řvali jsme oba, padl jsem jí do klína a hladila mě.

Postupně byl ale její pláč jiný. Začala opravdu řvát. Hysterák. Mačkala ubrus, strhla ho i se sklenicema a mobilem. Všechno se rozlítlo po podlaze. Panebože, ona si něco udělá.

„Mami, maminko poslouchej mě… Mamí, mamí!” objímám ji a chci držet. Jenže se vzpouzí. Mlátí do stolu. Furt se kýve, dopředu, dozadu. To vypadá zle, hrozně zle. Jsem vyděšenej. Co mám dělat? Ufffff. Nemůžu ani držet mobil a vyťukat číslo.

„Pomooooc!!!”

Stále se snažím ji uklidnit, nebo sebe? Oba. Nějaký úseky si nepamatuju. Řev, pláč, rány, střepy, řev. Zvonek. Otevírám, za mnou jsou krvavý šlápoty. Martin.

„Eeee…,” nemohl jsem nic říct nahlas. A nebylo to třeba. Nemohl jsem dýchat, všechno se ve mně svíralo, srdce mi vynechávalo. Bylo mi blbě, fakt zle. Šel jsem k zemi jak podťatej. Martin mě zachytil, vzal do náruče. Brečel jsem. Mamka řvala.

Pak to šlo nějak ráz na ráz. Když Marťas viděl tu scénu jak z hororu, zavolal rychlou. Mamka dostala injekci a já prášek. Vzali ji s sebou, prej zítra ať zavolám. Vnímal jsem napůl. Martin všechno obstaral a dovedl mě do postele. Utřel a zalepil mi pořezaný nohy od nějakýho střepu. Za chvíli přišla Terka. Uklidili ten bordel. Martin mě vzal k sobě, že nemůžu bejt sám.

Čas přestal existovat, slejvá se mi to. Černá poušť, pustá duše, prázdnota. Černý smutný obzor, žádný světlo. Pocit vyprahlý nicoty mi obepnul srdce jako kleště a drtil a drtil. Padal jsem do prázdna, křičel jsem, řval: „Tatí, kde jsi?” Po dalším prášku jsem zas upadl do spánku. Nebylo to lepší, stále jsem se někam propadal. Škrábal se po zdi nahoru a padal dolů. Běžel jsem, někdo mě honil a já nemohl utéct. Znova a znova, byl jsem hysterickej.

Když jsem se vzbudil, seděl u mě Martin a přišla Terka s pitím. Byl jsem úplně ochraptělej, jen jsem zasípal:

„Dík.” A rozbrečel se znova. Můj tatínek umřel.

Něco tak hroznýho jsem nezažil. Tolik slz jsem vybrečel, že už jsem ani žádný neměl. Zůstali jsme s mamkou sami. Pohřeb, všechny ty věci kolem, ufffff, děsný. Hodně mi pomohl Martin s Terkou, počínaje vyzvednutím věcí v nemocnici, až po oporu na pohřbu. Od tý doby, co se mami vrátila z nemocnice, byla na neschopence a na práškách. Její stav byl jak na houpačce. Vyřizovali jsme papíry, pozůstalost, notáře. Chvíli u nás byla teta. Strejda naštěstí ne.

Martin s Terkou odjeli. Bylo to hrozný loučení, neměl jsem sílu je vyprovodit. Zas jsem bulel jak malý děcko. Moje srdce bylo rozbitý a ještě při tom jejich odjezdu jako by se prohnalo masomlejnkem. Čuměl jsem do zdi a nebyl schopen nic. Nic. Prostě nic. Jenže jsem za pár dnů musel.

To byla další rána – odjezd do školy. Víte, táta byl bojovník, nevzdával se. Budu mít v hlavě poslední rozhovor. Vlastně jeho rozloučení? Začínám už věřit všemu. I že to věděl. A já už několikrát „přišel” za ním, protože mi bylo ouzko a potřeboval jsem radu. Pověděl jsem mu, že nevím, jestli tady mám nechat mamku samotnou a jestli mám jít vůbec do školy. „Musíš udělat všechno a jít si za svým snem…” To mi rezonovalo v hlavě. Možná je to přitažený za vlasy, ale cítil jsem to jako povinnost vůči němu. Měl jsem strach, velkej strach. O mami asi největší, snad to zvládne. Musí a musím i já.

A tak jsem jel. Sám do světa, bojovat za svůj sen, za nás, za rodinu, za Kiliány!