Macek – 8. Budík

Macek

Úterý jsem skoro celý věnoval hledání další práce. Potřebuju něco stálejšího. Ta tiskárna, pan Jasný…, normálně se přihlásil o slovo Žán. Docela jsem se mu divil, že s tím přišel až teď, ale celkem rychle jsem ho utnul. Představa, že budem cucat rampouch, ho dokonale vyděsila.

Odpoledne jedu do baru, tak se ještě připravím a vyrazím. Teď tam budu až do zavíračky. Roman tam už skoro není a Karlos je docela rád.

Kecáme spolu a vysvětluju mu částečně situaci a rozezvoní se mi foun.

„Kilián Chal… A dobrý den… Ano… Jo, můžu. Aha a co si mám vzít s sebou? Jééé, to teď nemám, stačí botasky? Aha dobře, zařídím si to. Děkuji, moc děkuji.”

Karel na mně visí očima.

Položím mobil a zařvu.

„Vzali mě! Karlos, mám to!”

Mám obrovskou radost a vlítnu mu kolem krku.

„Kili, super! Pojď, to chce panáka!” raduje se se mnou. „Hele, Kili, a platí to, že budeš chodit i sem?”

„Jasně, tamto je jen brigoška, zatím aspoň měsíc, možná dýl. Chápeš? Musim toho mít teď víc.”

„Já to chápu…, ale aby ses neodrovnal. Nebo abys to pak zvládal. Spáče tady taky nepotřebuju.”

Vzal telefon…

„Čau, Romane, hele, Kiliánovi od novýho roku počítej ne sto, ale sto dvacet… To mě fakt nezajímá… To jo, ale ty sem skoro už ani nechodíš… Polib si prdel. To mu prostě dáš!”

Čuměl jsem jak péro z gauče, to už chodí Ježíšek?

To mi Karlos potvrdil:

„Budou Vánoce, ne?” A šel objednávat zákazníky.

Ty brďo, já budu v balíku! Hahaha. Trochu jsem se uklidnil, přece jen budu moct v lednu zaplatit kolej. Na prosinec to musím ale nějak vyšašit. Taky nevím, jak pořeším Vánoce, ale na to mám ještě nějakej den fóra.

Tak paráda, zejtra nastupuju do tiskárny. Wow. Prej pevný boty. No zatím si vemu kroksy z koleje. Pevný boty teď kupovat nemůžu, když tak časem. A na botasky kašlu, ty bych tam mohl tak akorát oddělat a jiný jaksi nemám. Do práce si vemu starý záložní džíny, jsou teda trochu prošoupaný, ale to je cool, ne?

Před devátou přicházím s baťůžkem na zádech k tiskárně. Mnooo. Všichni jsou už asi v háku. Vchod je na čipy. Dneska maj zavříno, hmmm. Zazvonil jsem a pak to byla jízda.

„Dobrý den, Kiliáne, můžem si tykat? Já jsem Petra!”

„Dobrý den, jo, rád.”

Loupla po mně okem:

„Tak tady máš dotazník, udělám podle toho smlouvu… Jo chceš podepsat daňový prohlášení? Potvrzení o studiu máš? Tak ho dones…” A jelo to – papíry, papíry, papíry. Dostal jsem vstupní čip.

„Ukážu ti šatny. Tam se převlíkneš!”

Šatny byly vzadu, za rohem. Vedle vécka. Byly rozdělený na chlapy, ženský. U nás byly řady skříněk a před nima lavička. Dál se procházelo za roh a tam byly dvě umyvadla a sprcha. Ve sprše bylo naskládaný nějaký harampádí, takže se asi moc nepoužívala. Ještě tam byly dál další dveře. Přišlo mi to jak bludiště.

„Tady si vem skříňku, tahle je volná. Klíček si nechej u sebe. Pak přijď za mnou.”

Tak jsem se začal převlíkat. No převlíkat, natáhl jsem na sebe starý džíny. Doufám, že mi z nich nevyletí prdel. Vklouznul jsem do kroksů, batůžek hodil do skříňky a jako nový zaměstnanec, teda brigádník, jsem vyšel kupředu!

Ťukám na Petru:

„Dál…”

V kanclu byl ještě nějakej chlápek.

„Ahoj, já jsem Tom!” hrnul se ke mně s napřaženou rukou.

„Tomáš je vedoucí směny a má na starosti, aby to všechno dobře běhalo. Prostě to organizuje. Řekne ti, co a jak, a bude tě úkolovat. Tak ať se ti u nás líbí!”

Za velkýma dveřma byl provoz. Docela mi to tam vonělo, to byl první vjem. Taková ta vůně papíru, asi barev a tiskáren. Pár strojů, pěkný tiskárny. Byli tam dva lidi. V další části byly baličky, páskovačky, řezačky a tak. Tam byli taky asi dva tři lidi. Vzduchotechnika hučela, stroje hučely. Občas odněkud někam někdo proběhl. Tom byl fajn mladej týpek asi ve věku jako boss. Všichni se zdáli celkem cca mladý. Až na jednoho fotříka, ten po mně loupl očima jako vrahoun. Takovej nepříjemnej kuní ksicht, celej takovej špičatej nebo co. Dědek, určitě už mu je přes čtyřicet. Můj „vychovatel“ Jirka teda taky nebyl nejmladší, ale vypadal daleko líp a byl fajn a sympoš. Ale tohle je takovej ten dědek, co musel bejt dědek už ve dvaceti. Ale jinak jsou ty lidi celkem normálka.

Tom mi říkal a vysvětloval, co budu dělat, vozit matroš, tedy bedny s papírama ke strojům. Vytištěný pak převážet k řezačkám, baličkám a potom do expedice. A když si přijede klient, tak naložit. Nebo zase vyložit. Starat se, aby bylo uklizeno, nikde se neválel žádnej bordel. Což teda po mým soudu tu docela je. Ale třeba je to provozní bordel. Hlava mi z toho šla kolem. Ale Tom mi pak řekl, tohle přivez tam a tamto sem a pak ti řeknu dál. Takže to šlo. Postupně jsem to okoukával.

Ondra

Měl jsem jednání s klientem ve městě. Roztrhl se s tím teď před koncem roku pytel. Novoročenky, různý přaní, letáky, poukazy… Je to super, jsem rád, že aspoň vyděláme. Začínáme mít myslím dobrý jméno, protože si dost zakládám na spolehlivosti a taky nápadech. A celkem se ty naše nápady líbí. Tak jdu do kanclu pozdějc. No jo, vlastně dneska by měl přijít ten kolouch, Kilián. Když už jsme ho vzali, tak doufám, že tady vydrží. Jsem přísnej, někdy možná moc. Ale jak lidem trochu povolím, tak se to sesype. Většina tady jsou celkem rozumný lidi, ale známe to. Chvíli dáš havaj a už se to veze. Musíme mít stále pocit odpovědnosti a děláme všichni na sebe. Takže nějaký ojebávání se vrátí. A já na to musím dohlížet. Takže u nás havaj moc nepěstujem. Musím ale přiznat, že se to vytříbilo. Jak byl někdo každou chvíli na rampě s cígem a kafíčkem nebo byl langsam, tak za chvíli byl odporoučen. A lidi to ví. A taky ví, že když se to vede, poznají to na svých účtech. Neskromně si myslím, že dokážu být uznalý a na lidech jsem se snažil nešetřit. Spokojenost musí být ale oboustranná.

Sakra, šel bych se na něj kouknout. Od včerejška jsem si na něj několikrát vzpomněl. Kilián, sotva chmýří na tváři a mlíko po bradě. Jak mu doma asi říkají? Asi Kili, Kile. Ale co takový ty jména, co dávají dětem rodičové a pak se s nima táhnou až do padesáti? Normálně jsou to Martínkové, Honzíci, Ondráškové, a co on? Třeba Kiliánek?

Kluk bude mít co dělat, teď je práce nad hlavu. Všichni od sebe stíhají všechno jen odhazovat. Válej se nám všude krabice, obaly, sponky a uklízečka to odmítla uklízet. To je taky elent. Má svoji úklidovku a uklízí záchody, zametá, někde vytře. Ale v provozu v tom bordelu jen objede volný cestičky. Prej si to skladiště máme dát jinam a pak tam vytře. Tu bych nejraději hned vyměnil, ale zatím na to nemám kapacitu. Ale bordel se tu povážlivě kupí a bába má furt málo peněz a čím dál víc nestíhá a čím dál víc je tu nepořádek a čím dál větší faktura od ní. To bude muset počkat do dalšího roku.

„Čau, brácha!” rozrazila dveře Petra. „Kilián přišel a Tom si ho vzal do parády. Říkal, že může tak do čtyř. Hele, vůbec jsme se nedomluvili na hodinách.”

„Jak na hodinách? Bude tu, dokud bude potřeba, ne?”

„Tak to nevím, jak dokud bude potřeba? Asi bysme mu měli říct nějakej plán, ne?”

A je to tady, zas chlapečkovi sedla na lopatu.

„Hmmm, plán je jasnej, až bude hotovo, tak bude hotovo. Co na tom nechápeš?”

„Ondro, neser mě, chceš odradit dalšího? Řeknu mu do konce roku od sedmi do tří! Ať taky proboha ví, na čem je! A vůbec, já jsem personalistka, tak vlastně, co se tě ptám!“

„Když může do čtyř, tak do čtyř!”

„Dobře, ty jsi šéf!” A práskla dveřma. Jo, to ona umí, to je po mamince. Ta taky, když se jí něco nelíbí, dá to hned najevo. Ale co? Chtěl práci? Chtěl.

Jak tam zajdu? Nebudu tam přece pro nic za nic okatě oblejzat halu. Normálně to nedělám. Hele musím vymyslet… něco. Kašlu na to, nebudu trapčit. Kilián, hmmm. Nějak to zaondit. Sakra, o čem to přemejšlím, to je moje firma, tak co! Nebudu tady vymýšlet, proč se jdu podívat do provozu. Prostě půjdu! Takže taky nakonec jdu za svojí pravou rukou, za Tomem.

„Tome? Jak to vypadá s tím dopravním podnikem?” ptám se ho přece jen trochu rozpačitě na rozjetou zakázku a při tom bloudím očima po kolouchovi.

Tom na mě vyvalil oči:

„Co?”

S Tomem jsme kámoši od základky. Když jsem sháněl lidi, byl asi první, komu jsem řekl. Nedbaje na nejistotu do toho šel se mnou. Spoléhal jsem na něj na stopro. Taky si to zasloužil, nebyl žádnej vykutálenej kamarád. Spíš skoro brácha. A šlape nám to. Taky mimo jiné ví, že jsem na kluky.

Nikdy jsem se na rozdělaný zakázky moc neptal. Když něco drhlo, tak spíš přišel on. Takže teď na mě koukal vyvalenej.

„No emhádéčko… šlape to?”

„Jo, v pohodě, všechno stíháme.”

A už se kolouch objevil, měl naloženej vozíček, soustředěnej výraz a vezl bedny papíru ke stroji k Frantovi. Ani si mě nevšiml.

„Ehm, ehm… ještě něco?” zeptal se ten všivák Tom s poťouchlým úsměvem. Asi jsem koukal jak tele na cecek. Jen se přisát.

„Ne!” zavrčel jsem a šel k sobě.

Ještě jsem za sebou zaslechl rozchlámaný:

„Klidně se zas stav…“

Sakra to se nemůžu ani podívat po svých zaměstnancích? Do prdele! Jo a zdálo se mi to, nebo měl ten kluk kroksy? Měl by mít pracovní boty s pevnou špicou. No tak to budeme muset vyřešit.

Macek

Tomáš mě postupně představoval a já to postupně zapomněl. Jen si pamatuju jméno toho dědka, Franta. Vozil jsem věci sem tam a ani jsem se nezastavil.

„Jak to máš s obědem?” ptal se Tom.

„Mnooo mám něco s sebou.”

„Chodíme do hospody tady za roh, celkem to jde jíst, není to drahý. Tak kdybys chtěl, můžeš s náma. Pauza je od dvanácti.”

„Hmm, já mám trochu bezlepkovou dietu, tak to je v pohodě. A můžu bejt o pauze tady?”

„No jasné! Čip máš, tak si dělej, jak chceš. Hele a Frantu musíš překousnout, je to morous, ale šéf si ho hejčká. Dělá tady taky jako servisáka. V těch mašinách se dost vyzná. Nemusíme za všechno platit firmu. On se kolem toho motá celej život.”

Nechtělo se mi vysvětlovat, že když to není drahý pro ně, tak pro mě momentálně dát sto dvacet za oběd je dost díra do rozpočtu. Mám v baťůžku mňamózní rohlíky. Budu říkat, že jsem bezlepkáč, a budu mít klid.

Všechno se to vylidnilo, utichlo a zůstal jsem tu asi sám. Šel jsem si pro jídlo a na chodbě jsem skoro vrazil do pana Jasnýho.

„Dobrý den,” špitnu.

„Dobrý den.” Koukl na mě a sjel mě celýho tím svým skenrem. Hmmm, moc příjemnej teda není.

Šel jsem si sednout na rampu. Nebyla ani moc zima a byly tam nějaký židličky a popelník. Rohlíky jsem zblajznul s Májkou. Narazil jsem včera na akci, tak jsem se zásobil, docela to vydrží. Za chvíli mi možná poleze Májka i ušima, ale seru na to. Jsou momentálně důležitější věci než žvanec. Chvíli jsem sjížděl founa a začal jsem v duchu kravit… Já, princ Kilián von Chalupa, a takhle jakože pracovat? Musím si udělat selfíčko, aby mi to věřili. A taky abych nezapomněl… Udělal jsem pár šklebů do foťáku. Chechtal jsem se pod vousy, ale byl jsem umordovanej. To brzo teda, sotva poledne pryč. Jsem zvědavej, jak budu večer v baru vypadat. Když tam budu Karlosovi usínat, asi mě hodně rychle kopne do zadku, princ neprinc. Jestli jsem to fakt nepřehnal… No snad si zvyknu, musím. Výhoda byla to, že jsem si celou dobu nevzpomněl na mamku, teda ne jako výhoda. Spíš že jsem měl v hlavě jiný myšlenky, než se babrat v tý šílený situaci. A taky jsem aspoň nebulel.

No a pak se to stalo. Boha mária, to byl… trapas.

Founa jsem hodil do batohu a do šatny. Pomalu jsem začal vozit nějakej bordel v krabicích na rampu. Za chvíli se vraceli lidi z pauzy. Pár se jich ještě usadilo na rampě, pokuřovali a někdo tam cucal kafe. Přijel jsem s vozíkem a dával z něj na rampu ty krabice všeho možnýho. No a jak jsem se předklonil, ještě ke všemu skoro zády k těm lidem, a dával na zem tu krabici, tak… tak mi ruply gatě. Podle mýho mi skoro vylítla prdel. Měl jsem na sobě spodky s mimoněma, který jsem dostal k Vánocům. Super. Za mnou to vyprsklo smíchy a nějakej ženskej hlas zahlásil:

„Hele, mimoňská prdelka…“ Paráda, všichni se chechtali a já zrudnul jak malina a zaplul do šatny. No tak hrozný to zas není, pod zadní kapsou se to napříč roztrhlo. Když stojím, tak to moc vidět není. Když se ohnu, tak trochu jo… no. Když budu nosit černý spodky, tak to bude snad v pohodě. Časem to vyměním, teď na to seru. Prej prdelka, pfůůůůů. Kráva nějaká.

Vrátil jsem se zpátky, na rampě už nikdo nebyl. Šel jsem si po svým a vozil dál… s dírou na zadku. Mimochodem mi došlo, že si taky musím přinést hrnek a nějaký kafe. Docela by to bodlo.

„Kili! Máš jít za Ondrou,” vyhrknul na mě Tom, až jsem se zarazil.

Sakra. Takže mi z gatí vylítl zadek a teď vylítnu celej? Hned první den? Jako to by mě dost štvalo. Tady se mi to zatím celkem líbí. Práce docela náročná, budu dost urvanej. Ale baví mě to. Lepší než na zmrzce, tam jsem zase celej den seděl na zadku u tý mašiny a vzduch na padnutí. Co mi tak může zase chtít? No nic, jdu osudu vstříc.

„Dobrý den, měl jsem…,” hlásím se.

„Jo jo, Kiliáne, pojď, jsem Ondra…,” řekne pan boss.

Mám mu jako tykat? No to asi ne! Podle toho, jak je furt odměřenej, si to nedovolím.

„Dobře, pane Ondro.”

Ondra

Ach jo, takovej vyplašenej roztomilej pidižvík. Kouká, jak kdyby mu ulítly včely. Není to takovej sebevědomej boreček. Ježíš, ve mně se to mele, to mě ale pěkně sere. Protože nejraději bych ho asi… pohladil? Na druhou stranu bych ho raději neměl na očích. Ufff. Já to věděl, že sem nepatří. Ne kvůli němu, ale kvůli mně. Třeba vůbec není na kluky. Třeba má někde nějakou lásku a je s ní šťastnej.

Prý „dobře, pane Ondro”… No tak ty jo, to nebylo jasný, že si máme tykat? Dobře, já mu teda tykat budu! Jsem šéf a ještě starší, jestli to nepochopil, jeho problém.

Sklouznu po něm pohledem a kývnu na jeho nohy.

„Tohle, Kiliáne, nejde, nemáte nějaké pevné boty?” Dobře, tykat mu taky nebudu!

„Moc ne…,” pípne.

„Hele, tady je ve skladu i pár palet, vozíky a těžké věci. Kdyby vám něco spadlo na nohu… No prostě musíte mít pořádné boty. Jestli je tedy nemáte, tak je sjedeme koupit!”

„A… ale já nemám na to teď…, víte, když… no, já to…,” koktá to štěně.

Sice dáváme pracovní boty jen stálým zaměstnancům, ale tenhle kluk bude dělat jiné věci než brigoši před ním. A taky oni většinou pořádné boty měli. A nějaká tisícovka mi nestojí za problémy, kdyby se něco stalo.

„To bude firemní, to budete mít jako ochranné pracovní pomůcky. Jen pojedete se mnou si je vyzkoušet.”

„Aha, ano, jasně, děkuji. Hned?”

„Jo, počkejte na mě na parkovišti.”

Na parkovišti už čeká, jen si na sebe vzal bundu. Ještě že zatím není sníh, to by v těch kroksech asi bruslil. Čeká, kam půjdu, a vydá se pomalu za mnou. Když si sednu za volant, tak se konečně osmělí a leze za mnou.

Jedeme do Canisu, tam mají docela výběr. Měl by mít něco s pevnou nebo ocelovou špičkou.

„Dobrý den, potřebujeme boty s ocelovou špičkou tady pro kolegu. Jaký číslo?” obracím se na Kiliána.

„Čtyřicet nebo čtyřicet jedna…”

Tváře mu zalila červeň. To má teda ťapku jak holka!

„Tak pojďte, ty máme tady v tom stojanu, tady potud. Z těch můžete vybírat,” vede nás prodavačka ke stojanu.

Dělám, jako že se mě to netýká, a přitom si uvědomuji, jak na něj civím, když si zkouší boty. Prostě si prohlížím jeho nohu v ponožce, jak se zouvá, jak se obouvá. Jak se u toho vrtí, jak se mu napínaj džíny, a hele, on má na zadku díru. Jé, on má spodky s mimoněma! V duchu jsem se nad tím zasmál.

Projde se a kouká po regálu. Že by si chtěl vybírat? To mě nenapadlo. Myslel jsem, že popadne první a půjdem. Otočí se na mě s otazníkama v očích…

„Vyberte si, Kiliáne, jaké chcete, jen s ocelovou špičkou.”

Otočím se bokem, abych nad ním nestál jak jeho bodyguard. Dělám, že si prohlížím jinej stojan, ale po očku ho stále sleduji. Kluk kouká, prohlíží a furt se vrací k jedněm botám. Černé s modrými proužky, pěkné. Nejsou nejlevnější, ale vypadaj opravdu dobře.

„Kiliáne, tak zkuste ještě tyhle…,” ukážu na ně. Jo a baví mě říkat jeho jméno.

S úsměvem kývne a jak ještěrka rychlej po nich hrábne. Jo, myslím, že máme jasno. Už se cítím blbě, že zas na něj tak civím, a tak se otočím a koukám na rukavice.

„Pane Ondro, jestli bych mohl, tak tyhle mi jsou nejlíp, ale jsou dražší.”

„Jasně!” Otočím se na prodavačku: „Bude to prosím na IČO. Děkuji.”

„Děkuji moc, pane Ondro!”

„Tak jedeme.”

To jsem zvědavej, za jak dlouho kluk zdrhne, to byla asi zmařená investice, ty boty. Ale v těch šlupkách ho tam běhat nenechám, něco se stane a… Poděkoval, tak je alespoň slušnej. Stejně mu dávám tak tejden, bude fňukat, že toho je moc, že chce víc peněz… Už to slyším.

Ale je hezký vidět, jakou má radost. Uvelebil se v autě se škatulí na klíně a asi nevědomky se culí jak sluníčko. Fakt mi přijde, že jo. I když z pracovních bot? Tak se usměju taky, aspoň v duchu…

Macek

Ty jo, dostal jsem nový boty do práce. Je fakt, že už za to dopolední běhání mě v těch kroksech dost bolely nohy. Tohle jsou sice pracovní, ale jsem v nich jak v pokojíčku. Nejraději bych v nich šel už z krámu, ale bylo mi to blbý. Boss furt kouká, že nevím, jestli ho seru, nebo sere von mě. Tak jsem je dal zas do krabice.

Ta cesta autem do krámu a zpátky byla divná. Nic neřekl. Já teda taky ne, že jo. Co mu budu povídat. O počasí: jé, pane Jasný, to máme dneska jasno. A pane Jasný, máte děti? A jak často si honíte péro? Koukáte na Superstar? Aha, spíš pro pamětníky… no jo no. Hahaha… To bych asi letěl. No a taky kdoví, jestli se s pomocnýma dělníkama vůbec baví. Ale byl jsem fakt rád. V těch mejch křuskách bych to tam asi dlouho nevydržel.

Taky mi přišlo na mysl, nebo jinak… Žán na mě chrlil spoustu otázek a perverzních scénářů.

Jako třeba:

„Macku, myslíš, že má ženu?“

„Žáne, určitě má, jestli ne manželku, tak přítelkyni, milenku. Dej pokoj.“

„Macku, chtěl bys, aby tě ojel?“

„Žáne, zalez…“

„A proč myslíš na ty jeho nohy, když mě honíš?“

„Drž hubu a už tě honit nebudu!“

„Ttcccc, počkej, to si povíme! Já si počkám.“

Pravda je, že jsem panu Ondrovi celou cestu tam i zpět po očku koukal na nohy, vejš by to bylo už hodně nápadný. Hlavně když brzdil, řadil a tak. To mu ty svaly na nohách pracovaly a já se skoro nemohl odtrhnout. A Žán se cestou zpět chystal asi přelézt na druhý sedadlo. Ještěže jsem nakonec měl tu krabici v klíně. Ufff.

Otáčel jsem se, jak to jen šlo, a docela to uteklo. Už máme čtyři a padla. Do baru to mám tak akorát.

„Doufám, že to tady nezabalíš,” znova mi připomíná Karlos.

„Neboj, mě to baví i tady, teda až na nějaký drobnosti! Ale věčně tady taky nebudu.”

Jako na potvoru byl záhul dneska i v baru. Dost jsem se nadělal toustů a zapečenejch baget. Uteklo to rychle i tady a já byl urvanej jak pes. Snad si na to tempo zvyknu. A to vůbec nevím, kdy se budu učit, nebo až bude škola, jak to udělám.

Nad ránem jsem došel na kolej a padl jak podťatej do peřin. Smradlavej a neumytej, Kiliáne, ty jsi ale prase. Normálně se mi zdálo… no jako jsem asi fakt úchyl…, že z toho nákupu bot jsme s panem Ondrou šli ještě koupit ostatní „pracovní pomůcky“. Nejdřív to byly gatě a on mi nosil, co si mám vyzkoušet, a já to musel zkoušet a on mě sledoval. Nechal kabinku otevřenou a koukal na mě, jak se svlíkám a oblíkám. Sem tam dokola. A pak mi přinesl asi troje spodky. Vyvalil jsem oči z ďůlků, vyděšeně na něj koukal a on jen řekl:

„Dělej, nebo dostaneš na zadek.“ A já se musel svlíknout celej, do nahata. Nakonec jsem si sundával boxerky a musel mu ukázat Žána. Ten natěšenej, že se dostal do světa, hned pohotově využil příležitost a začal se seznamovat. A tak jsem rychle přes něj za jeho brblání natáhl spodky. A on mi hajzl na nich naschvál udělal mokrej flek. A to už jsem slyšel:

„Za to dostaneš pětadvactet na holou.“

„Jojojo!“ řval Žán a flusal mi nadšeně dál do trenek. Najednou jsem měl trenky v půlce stehen a byl ohnutej přes koleno. S první ránou jsem se někam propadl…

Leknutím jsem se probral. Mně nezvonil budík? Sedm hodin. Sakra, sakra, sakra. Do prdele, do prdele, do prdele. Já zaspal… tiskárna.

Ondra

Bože, ten kluk mě sere. Druhej den a už tady budem řešit problémy. Kluk nikde. Takže jdu za něj navážet k tiskárnám. Ráno je to vždycky fofr. Fajn, jako bych to neříkal, to se mi ta pomoc vyplatila. Hned to Petře řeknu, jen papírování navíc a nic. Hmmm… snad se mu safra nic nestalo. Do prdele, o čem to přemýšlím? Co to se mnou sakra je? Je to cizí kluk, je mi to fuk! A nejspíš to bude závislák, protože vypadá tak vycmrdle, kruhy pod očima. Jenže mně ten jeho plachej úsměv nejde z hlavy. A to mě sere ještě víc. Štvu sám sebe. Ne, nenechám sebou cloumat. Musím mít na každého stejný metr. Bohužel. Zatřepu hlavou, abych zaplašil ty myšlenky na koloucha. Ondro, ty jsi vážně chuj.

A hele, pán si nakráčel. Tak aspoň, že se mu nic nestalo. Už zase, brekekeke. Dám si přes držku!

„Tome, my jdeme do kanclu!”

Tomáš na mě významně pohlédne, jako by říkal, ne že mi ho vyhodíš. Pravda je, že už včera to bylo více na pohodu, a to tu byl první den. Kluci se tolik nestresovali se zavážením a odvážením. Nebincali se po skladu a Kilián to s počátečníma zmatkama a ruplýma džínama celkem zvládl. Ty jedny pomocné ruce navíc byly fakt znát.

Kilián jde k nám, a než otevře pusu, tak na něj kejvnu:

„Do kanceláře, hned!”

Vytřeští na mě oči, projdu rázně kolem něj k sobě do kanceláře. Cupitá za mnou.

Sednu si ke stolu a nechám ho stát. Nechci furt někoho vychovávat místo jejich rodičů, mě to nebaví. Vždyť je jen o pár let mladší. Koukám na něj, ani nepípne, těká očima sem tam. Na mě se ani nepodívá. Čekám, co z něj vypadne.

„Pane Jasný, moc se omlouvám, že jsem přišel pozdě. Já jsem zaspal.” Řekne to sice zkroušeně, ale zřetelně. Dobrá, tak aspoň si nevymýšlí, že mu ujela šalina a kdesi cosi. A taky nedělá blbýho, jako že se nic nestalo. To musím uznat a asi ho to i štve. Je na něm vidět, jak je nesvůj, až je mi ho najednou líto. Ach jo. Já tohle tak nemám rád.

„Kiliáne, jste nezodpovědný, tak nemáte chodit po hospodách! Tohle nejde…,” snažím se mu mluvit do duše. Bohémský studentský život a žádná odpovědnost!

„To ne… já… nikde nebyl!“ říká skoro popuzeně, ale pokračuje už tak nějak… pokorně… „Všechno to dohoním, nezlobte se, prosím. Opravdu se moc omlouvám. Můžu tu zůstat? Já to zlepším, pane Ondro.“

Teda už tady bylo dost brigošů, exotů, hádavých, nemakačenků, ale tohle mi ještě nikdo neřekl. On se fakt snaží! A ještě je jak… jak zmoklý kuře, po tváři mu sjede slza, rychle si promne vlhký oko a celej zrudne. Fakt? Uffff, na tohle já nemám.

Do kanclu vpadne Petra.

„Jé sorry, přijdu později.”

„Kiliáne, já vás nechci vyhodit!” řeknu mu snad už mírnějc. Zdá se, že ho to trochu uklidnilo. Posmrkne a žmoulá si tričko. „Jen ráno je tu šrumec a musíte tu být včas. Strhnu vám z platu pět set korun a musíte si na to dávat pozor. Podobné věci já nemůžu tolerovat, není to tady holubník! Pro nás je to důležité, abychom vás tu měli po ruce. Je vám to jasné?”

„A… ano pane, budu si dávat dva budíky.”

Dva budíky a ještě do kastrolu, ne? Zacukaly mi koutky, ale udržel jsem dekorum.

„Tak mazejte za Tomem!”

„Děkuju moc,” pípne a frčí do haly. Aspoň se nehádal, nevyhrožoval inspektorátem práce, soudama jako ty před ním. Pousmál jsem se. Snad si dá pozor.

„Cos mu řekl?”

„Petro, přišel o hodinu později, tak jsme to řešili!”

„Je tu druhej den, tak neblbni. Nebrečel? Hele, kolikrát tě tahala máma z postele do školy už dávno po osmý? Hmmm? Tak si vzpomeň na sebe, ty spáči!”

„To je něco jinýho!” štěkl jsem už do zavřených dveří. Tady jsme tým, chtěl jsem dodat. Ale co, kašlu na ně.

Macek

Dobrý, ufff. Jsem ale debil. Přišel jsem jak milostpán v osm. Docela šéfa chápu, že byl naštvanej. Nerad chodím pozdě. Jenže já fakt vůbec ten budík neslyšel. Pětikilo v hajzlu, no to to vedeš! Bál jsem se, že mě vyhodí. Co bych sháněl teď skoro před Vánoci? Leda někde dělat za pár šušňů na trhu. Fakt mi zatrnulo, když na mě houkl. A pak při tom kázání se tvářil jak svatej při upalování čarodějnic. To bych snad raději dostal pár facek. A jak byl strohej a chladnej. No a já? Já stará fňukna jsem z toho byl zas hotovej! Bóže Macku, ty jsi taky vůl. Jsem nějakej přecitlivělej. No a můžu se divit?

Tom mi nadiktoval, co a kam. Budu zavážet materiál ke strojům na velký hale. Každej si pak řekne, co bude potřebovat. Když člověk není úplnej debil a trochu si všímá, tak za chvíli pozná, kde a co bude chybět. A taky mám pusu. Tak se ptám, kolik toho ještě bude potřeba a tak. U výstupu taky vidím, že jsou třeba plný bedny a že to musím odlifrovat. Lidi jsou tu celkem fajn, takže problém není. Jen ten Franta kouká jak sedm čertů.

Vzadu u takový velký tiskárny maká kluk, spíš nějakej fitnesák. Tady se snad vybíraj lidi podle obvodu bicáku. No i když pak tedy zas nevím, co tu dělám já. Hahaha. Usměvavej, milej, vypadá hodnej. Včera jsem si ho ani nevšiml.

„Ahoj, jsem Pavel, říkej mi Pájo,“ podává mi ruku.

„Ahoj, Kilián.“

„Jé, to je hezký jméno, slyšel jsem, že tu máme novou posilu, ale nevěděl jsem, že tak sympatickou!“

Cítím, jak mi hoří tváře, a raději rychle skládám bedýnky na místo. Cítím na sobě jeho pohled. Kejvne na mě s úsměvem. Jedu s vozejkem zas rychle pryč. Že bych tady ještě natrefil na frajera? Pozdějc jsem si ho zdálky okouknul. Jako taky je to kus, černý krátký vlasy, chlupatý ruce, silnej. Zezadu snad ještě hezčí než zepředu. Měl kalhoty jen po kolena a kráááásný lejtka, hodně chlupatý. No Kili, tady to je očistec.

V poledne jsem se štrachal pro jídlo v šatně a přišel Pája. Přišel těsně ke mně, hodně narušil můj osobní prostor. Rozbušilo se mi srdce.

„Kili, nešel bys se mnou na oběd?“

„Pájo, já mám svoje, víš, a mám bezlepkovou dietu.“

„Aha, tak to neva, třeba jindy, jinam?“ A rukou mi rozdrbal můj rozcuch.

Žvejkal jsem rohlíky a přemejšlel o tom, co se stalo. Ten Pája byl vřelej, hezkej a musel by to bejt pořádnej milenec. Představoval jsem si ho ve spodkách a všechno jsem to probíral se Žánem. Ten mi dost nevybíravě připomenul, na koho jsem myslel, když jsme měli ruční rozmluvu. No já zas argumentoval, že tohle je vyloženě milej a vřelej člověk a fakt hodně sexy. Pak už jsem to pustil z hlavy.

Ke konci směny už jsem dost zdrbanej. Je to jak fitko. Kdyby mi aspoň narostly pořádný svaly, wow. To by Marťas čuměl. Hahaha. Když jsem se převlíkal, přišel do šatny i Pája a převlíkal se taky. Vůbec jsem nemohl od něj odtrhnout oči, producíroval se tam v boxerkách, ten zadek, jak se vlnil. Chlupatý měl nejen lejtka, ale i stehna. Od pupíku už se mu táhl proužek chlupů přes sixpack na už jen jemně zarostlý prsa. Pozoroval mě, přimhouřil oči a prohrábl si ptáka. Ufff. Tak to mám jako vydržet? Polknul jsem nasucho. Žán povykoval, že to tak předtím nemyslel, ať na to seru a jdu hned na kolena. Už jsem se k němu chtěl vrhnout… Vešel Tomáš a já skoro zapadl do skříňky. Začali se spolu bavit, vtípky, práce. Rychle jsem se sbalil a vypadl fofrem pryč. 

V hlavě teda jsem měl bramboračku jak z Alcrónu. Sakra, druhej den jsem tam a už tohle? Vážně? Žán nadával, že jsem neschopnej a takový situace snad přitahuju. Utnul jsem mu tipec. Musel jsem ale začít řešit love. Zaplatil jsem můj a mamky mobil. Musel jsem nakonec jít do Outůčka a nechat si posílat faktury na svůj mail. Bylo to všechno na mamku. Musím platit i její mobil, přece jí nenechám padnout číslo, že jo. Na kolej mi už nezbylo. Teď komu říct. Karlose jsem vyloučil, tomu znova říkat prostě nechci, a stejně bych zas musel za Romanem. V tiskárně taky ne. Možná zkusím zavolat René.

Ještě mi vrtá v hlavě jedna možnost… Na koleji jsem viděl nějaký letáčky na půjčky. Zkusím zjistit, jak to funguje. Telefonní automat je fakt výborná věc. Konečně jsem se dočkal nějakýho živýho hlasu.

„Dobrý den, mé jméno je Martina, prosím, co vás zajímá?“

„Dobrý den, Kilián Chalupa, chtěl jsem se zeptat na možnosti půjčky…“

Zkrátka zjistil jsem, že je tam úroková sazba 8,4 % a půjčujou od deseti litrů. To je na mě moc, stačila by mi půlka. Ale Martina mi řekla, že můžu nevyužitou část později dát na splátku. Splácet bych musel pravidelně tisícovku. Příjmy je nezajímaly ani žádný potvrzení z práce. No snad bych to mohl utáhnout. Kolej zaplatit prostě musím.

Druhej den jsem to podepsal. Domluvili jsme se, že za mnou přijdou do baru. Po podpisu prej jsou do týdne peníze na účtě. Tak sláva.