Macek – 31. Grilovačka

Macek

„Budu.“

V notýsku se u prvního řádku ve čtvrtým sloupci usadilo hezký velký OK. Mě hřály půlky a kebule se mi toulala někde v tramtárii. Dostal jsem vyplacenej první trest. Juj, a jaký to bylo? Bylo to jiný než s Jirkou. Ještě jsem se ale definitivně nerozhodl, jestli lepší, nebo horší. Při tom výkonu mě stud postupně přecházel a dostávalo se to do jiný roviny. Líbila se mi ta hra, že něco udělám nebo neudělám a tím si vědomě podepíšu ortel. To bylo… to bylo éňo ňůňo. Vyloudilo mi to pousmání a mírnou škubatůru. Však počkej, pane boss, já začnu zlobit tak, že nebudeš stíhat! Hahaha. Tenhle hrdinskej postoj mě teda za chvíli přešel. Pomalu jsme dojeli domů a bylo to jak vrátit se z kosmický cesty zase na zem.

Záhonky žebraly o vodu a chlupáči o tenisák a mazlení. No tak jsem to cca nějak podělil. Ondra mě pak nahnal nahoru, že budem stěhovat postel. Naštěstí se toho v mým pokojíčku nemuselo moc stěhovat, jen jedna skříňka. Počkat! To mi došlo fakt brzo! To se jako Údin nakýbluje ke mně, jo? První, co mě napadlo, kde si budu prohánět Žána? A hned vzápětí zase… vlastně když je člověk ve vztahu, tak už to určitě nedělá, že jo? To je jasná věc!

„Co se směješ jak měsíček na hnoji?“

„Já?“

„Ne asi! Je tu ještě někdo jinej?“

„Nesměju, jen jsem se tak zamyslel, že jsem právě přišel o svý soukromí.“

„Phááá, tak to přestěhujem zpátky! Jestli ti vadím…“

„Ondro, já přece neřekl, že je to špatně, jen že jsem o něj přišel.“

„No, nevím teda. Ale jestli nechceš, tak to Prdelko vyklop hned, ať tady nelítáme s postelema každej den!“

„Víš co, Údine? Těším se… na večer…“

Zasáhl mě na pravou půlku.

„Jááááu, co děláš? A chrápu!“

„Nepišti a neříkej mi Údine! Mimochodem máš zápis. Jo a že chrápeš, to vím už dávno.“

„Zápis? A jako proč?“

„Protože mi říkáš ošklivě.“

„Dobře a ty ho máš taky. Nejsem žádná Prdelka!“

Zápis? Wau! Zašimralo mě v břiše a šel jsem vedle pro peřiny. Nevím, jestli budu Ondrovi ty prohřešky taky psát. No možná jo. Ono ta představa, že to chlapisko se přese mě ohne a bude muset držet… fíha! A ta libová prdelka, fůůůůů. Každopádně to vypadá, že já budu mít sešit furt plnej, protože Ondra vylítne z krabičky na první našlápnutí.

Když jsem přišel s peřinama, tak napínal prostěradlo. Nakláněl se zády ke mně, celej vyšponovanej a tak nádherně ohnutej… to se nedalo odolat. Dal jsem do toho fakt max, co šlo. A vypískl on, hahaha. Dostal na prdel, dostal na prdel, kiš kiš!

„Jááááu! Ty jeden malej hajzlíku…“

Najednou jsem byl pod ním na posteli, teda na postelích, ruce přišpendlený kolenama a svíjel jsem se, jak mě lochtal. To mu teda nedaruju! Chtěl jsem mu říct, že za to má taky zápis, jenže to nešlo, jen jsem prskal a chechtal se. Za chvíli mu naštěstí došly síly, nerad bych si smočil prádlo, a zalehl mě svým libovoučkým masem. Upsss.

„Ondro, půjdeš s náma ven?“

„Jo, rád… ty… ty… ty… jeden… můj… pidižvíku.“

„Nějakej zadejchanej! Měl bys s tím něco dělat, už máš svůj věk,“ ale to jsem řekl už napůl na chodbě, abych mohl utéct. Ani polštářem se netrefil, fakt nemožnej. Tralala, tralala.

Ondra

Tak dnešní datum bych si měl asi někam zapsat. Konečně budeme s Kiliánem spát spolu, teda jako na dvou postelích. Šel do sprchy první a já zatím vedle u sebe ještě dorovnával nějaký věci. Měl jsem tady toho už docela dost. Nebudu mu ale úplně okupovat pokojík, věci si nechám u sebe. Macek proběhl z koupelny, dole dal dobrou noc mamce a už mu zpod peřiny koukala jenom čupřina a kukadla. Hned jsem ho vystřídal a ve sprše ještě cítil jeho vůni. Tak šup ještě vyčistit zuby a hajdy nahoru.

Chtěl jsem Macka trochu rozhodit, tak jsem přišel jen v ručníku. Zvědavě po mně pokukoval.

Zády k němu jsem si ručník sundal a dal sušit na židli.

„Nejradějc spím nahej, nevadí ti to, že ne?“ otočil jsem se a Macek už měl celou hlavu venku a místo očí asi dva radary, jak se po mně otáčel. Chichichi.

„Hmmm.“

Přišel jsem k posteli a jedním trhnutím mu sebral peřinu.

„Neeeee.“

Kleknul jsem si k němu a popadl jsem mu trenky pod zadkem a stáhnul mu je.

„A ty taky nejradši spíš nahatej, že jo? To už jsem viděl, tenkrát v tiskárně.“

„Eeeeee, no… já...“

Hodil jsem na něj peřinu, nedbaje, že už z ní bude mít stan. Má fakt rychlý nástupy, hotovej Usain Bolt.

„Nemel, je to zdravější a já tě chci mít u sebe nahatýho.“

„Já taky…,“ přiznal barvu.

Přitulil jsem se k němu, on mi strčil zadek do klína, kterej taky už nebyl v klidu, ale to se prostě stává. A stávat bude. Chytil jsem si ho za bříško a přitáhnul těsnějc ke mně. Asi tak, aby celej svět, kterej na nás teda zrovna nekouká, věděl, že tenhle pidižvík je prostě MŮJ! Dobrounocová pusa, zavrtěl se a za chvíli začal pochrupovat. Hřál jako kamínka a mně se spalo jako v ráji.

Ráno bylo nutný mu pohrozit a poprosit ho, aby nelezl ještě dneska do práce. Lístek jsem mu nechal na stole a pádil do práce. Stálo tam: „Jestli dneska překročíš práh tiskárny, tak máš zápis! Neblbni, prosím a buď doma. Pusu. O.“

A co myslíte? Po obědě už vidím z okna Macíka s baťůžkem, jak si to štráduje po chodníku do tiskárny. Vrrrrrr. Evidentně mu jedno naplácání nestačilo. Za chvíli se ozve ťukyťuk.

„Ahoj Ondráši, přinesl jsem ti koblížky,“ smál se od ucha k uchu.

„Ahoj, jé děkuju. Jsou s marmeládou, jo? Mňam. Díky.“

Automaticky začal soukat svůj zadek do mýho klína, takže mě i s židlí trochu odšoupnul. Přitiskl se na mě a opusinkoval si mě.

„Macíčku můj, chundelatej,“ vrněl jsem blahem a trochu ho chtěl navnadit, „napiš si do sešítku další zápis, jo?“

Odtáhl se na mě, zamrkal a vyfňuknul:

„Proč?“

„Četl jsi lístek?“

„Jo, nemám dneska jít pracovat, a to taky nejdu!“

Účelově jsem to pokroutil podle svých záměrů:

„Bylo tam, že jestli dneska překročíš práh tiskárny… chichichi.“

„No ale to bylo určitě myšlený, jako že nemám jít pracovat, ne?“

„Bylo, nebylo, napiš si tam k tomu pětadvacet, jo? Miláčku můj.“

„To ale není fér, já ti chtěl udělat radost!“ čertil se.

„No, to není. Radost jsi mi udělal velikou a já ji právě chci udělat i tobě, víš.“

Asi konečně pochopil, že i když udělá cokoliv, „trest“ ho nemine.

Lišácky se na mě usmál a pronesl:

„To bys musel mít pádnější ruku, víš? A asi víc svalů,“ a při to svým přidrzlým vyjádření mu rovnou začaly nachovět tváře. Super, že už se tolik nestydí. Legrácky jsou první dobrej signál.

Broukal jsem mu do ucha:

„Neboj, já tě seřežu, že budeš mít tejden jelita.“

„Vlk taky sliboval…“

Téda, to si ho fakt vychutnám!

S další várkou koblížků šel za Petrou, domlouvat slíbený děti na víkend. Ty už se celý třásly na další indiánskou bitvu a několikrát odkládaný spaní venku. Jen aby mamce zůstal barák stát! Pak mi znova výsměšným tónem oznámil, že bude překračovat práh tiskárny podruhý, cestou ven. A prej, jestli je to tam započítaný, anebo jestli to má zapsat zvlášť! To je pokušitel! Chytat mě za slovo? Do mých vlastních léček? Já ho přetrhnu!

„Samozřejmě je to zvlášť, další zápis! A počet rovnou zdvojnásob!“

Macek

Za dobrotu na žebrotu! Svojí pouhou návštěvou, chápejte ne prací, ale jen návštěvou, jsem si vykoledoval dva zápisy. Malinko mi při tom zašimralo v Žánovo království a trochu se milej pán zavrtěl. Tralala, tralala.

Teda jestli jsem to nepřehnal. Vím moc dobře, že Ondrášek bude mít pořádnou sílu. A tady jde o nástroj, že jo. Tím páskem to bylo topový. Zas bejt ohlej přes koleno, to má taky svý kouzlo, můžu se ho držet za nohy. Mňam. Stejně mám furt pocit, že snesu víc.

Měl jsem namířeno za Karlosem na kus drbu. Bar prosperoval a bylo to tam na první pohled vidět. Karlos byl jak ryba ve vodě, pomalu měnil i vizuál a celkovej dojem byl takovej osvěžující. Magda se docela sčuchla s Petrou a učila se od ní účetnictví a takový ty papírový záležitosti. Začali se navštěvovat a děcka si udělali svoji partu. Udělalo mi to radost, protože ten debil Roman všechno jenom brzdil, a hlavně topil prachy. Od tý doby je Karel ve svým živlu. To je suprácký!

Podle dohody s Petrou to v pátek večer vypuklo. Do našeho bejby boxu přibyly další dvě štěňata, Anička s Pepíkem. A taky přijel starej pes, Ruda. Takže snad dost dozoru na to, aby se generátor na průsery jménem já, teda Kilián, nestačil moc rozjet. Prst už byl taky celkem v pohodě, v pondělí půjdu na stehy. 

Vůbec jsem se nevyspal, protože naše nový letiště zabrala ta havěť. Spalo se tak nějak živelně, takže se podle mýho nikdo pořádně nevyspal. Já byl pěkně pokopanej. No to nám ale nebránilo hned v sobotu rozjet indiánský soustředění. První byl jmenovanej Ruda novým šamanem a radou starších dohromady. No jo, kumulace funkcí je moderní, tak co. Ondra zůstal bledá tvář, Funící býk. Zrovna byl s námi v mírovým stavu, ale nikdo neví, kdy se to může zvrtnout.

„Babi, musíš dneska vařit po indiánsku!“

Iva zvedla obočí na malýho rozumbradu Pepíčka, kterej se přiřítil do kuchyně a naprosto vážně pronášel rozhodnutí rady starších a šamana – teda Rudy. Ten se tlemil u dveří. Iva ho sjela pohledem a začala v tu ránu kout odvetu.

„A jak to je, Hbitý šípe?“

„No v kotlíku, to dá rozum, Šumná vydro!“ vyprskl Pepča.

„Co?“ vyvalila ještě víc oči. „Já ti dám vydru… šumnou! No dobře,“ loupla očima po Rudovi, „na buřtguláš stejně potřebuju jen jeden hrnec.“

Rudovi zamrzl úsměv na tváři:

„Buřtguláš? A polívka?“

„No ta se mi do jednoho kotlíku nevejde, Seschlý dube!“

„Joooo… Seschlý dub, Seschlý dub,“ zaječel Pepík a běžel všem oznámit, že Seschlý dub je daleko lepčejší jméno pro šamana než původní Moudrý medvěd.

Tak nějak postupně jsme získali svoje indiánský jména. Seschlý dub přinesl z garáže šest dlouhejch latí a nějakej cajk a bylo jasný, že dneska spíme v týpí. V poledne jsme slavnostně pojedli na dekách kolem totemu. Šumná vydra odnesla misky a Velký jestřáb, teda já, jsem vyhlásil polední klid. To se moc neujalo, ale prckové si chvíli vystačili s Čertem a Bertem. Funící býk odfuněl na gauč a já se Seschlým dubem jsme zalezli za roh. Byla tam na garáži opadaná omítka a oloupaná zeď.

„Kiliáne, umíš omítat?“

„Já?“ Ruda sice řekl moje jméno, ale stejně jsem na něj nevěřícně vytřeštil oči, jestli myslí vážně mě.

„Jo!“

„Ne, já jsem dítě z paneláku.“

„A chceš to zkusit?“

„No jasně, jenom jestli to zvládnu.“ Vždycky mě tyhle práce přitahovaly.

„Chce to cvik, ale jestli bys měl chuť, tak se do toho někdy pustíme.“

Objevila nás tam malá průzkumnice Anička, toho času myslím Horská bystřina. Spíš by se měla jmenovat Nezavřetelná pusa.

„Hbitý šípe, tadyyyyy. Teď jste bledé tváře a my vás budeme mučit!“

Přiběhl Pepík s klackem, teda lukem a my museli dát ruce nahoru. Hele, tady nevíš dne ani minuty, kdo vlastně jsi. Odvlekli nás k totemu a přivázali za ruce. Teda přivázali bylo hodně silný slovo, ale nehli jsme se. Ty spratkové se chopili hadice a začali nás nekompromisně kropit.

Pepík řval:

„Manitou, vem si jejich duše, anebo ne!“ a plným proudem šel do Rudy. Ufff, ještě, že jsem bokem. Jenže netrvalo dlouho a Horská bystřina dotáhla druhou hadici a pustila se do mě. Do toho Bert chytal ten proud do tlamy a Čertík pobíhal od jednoho k druhýmu.

Kvůli rušení poledního klidu z baráku vyšla Šumná vydra a jen utrousila:

„Ještě, že jste tentokrát venku.“

Byl jsem totálně zlitej. Nakonec nás vysvobodil Funící býk a při tom taky schytal pár kapek. Zase jsme ale nic nezapálili, teda zatím. Večer se udělal malej ohníček a opekly se buřty. Seděli jsme, povídali, popíjeli vínko a limču. Spaní venku bylo pro mě děsný, moc to nemusím. Mám pocit, že všude po mě něco leze, všechno mě šimrá a svědí. Takže úplná pecka.

Děcka byly nadšený a asi my všichni jsme byly nadšený v neděli odpoledne, když si je přebrali zpátky rodiče.

Mamku jsem, po konzultaci s doktorem, postupně uváděl do reality vnějšího světa. Mluvili jsme spolu každej den a občas jsme za ní s Ondrou zajeli na otočku. Chodil za ní i děda s Betynou. Nějak se to všechno sblížilo, a to mě hřálo u srdce. Blížil se taky čas se sebrat a jít dát do kupy náš byt. Vůbec se mi nechtělo a nevím, jestli by mamka neměla bejt u toho. To mi zatím doktor nedoporučil.

„To je super, a už chodíš teda ven?“

„Jo Macku, jsem ráda. Zatím ne sama. Ale byli jsme na pár procházkách mimo nemocnici.“

„Mami, a už se ti chce domů?“

„No chce, ale taky se ještě nějak bojím. Nezlobíš se, Macíčku?“

„Ne, prosím tě, vůbec, proč bych měl? Hlavně musíš ty bejt v pohodě. Doma, víš… no, bude to třeba asi uklidit a tak.“

„Jo, to říkala i Bety. Víš to, že se bude rozvádět? Já ti řeknu: konečně. Kolikrát jsme o tom mluvili s tát… promiň.“

„Dyť v pohodě, taky to mám. Jsem smutnej a hrozně mi furt chybí.“

„Mně taky, Macku, mně taky. Víš, celou dobu se cítím, že ho zrazuju, když žiju dál.“

„Mamíííí, táta by byl přece šťastnej, kdyby věděl, že se dáváš dohromady, nemyslíš? Nikdo za to nemůže… ta nemoc… On by nechtěl, aby ses trápila, mami!“

„… nemyslím, já to vím. Mluvíme o tom spolu. Už to tak nemám, jen občas mě to přepadne. Vím, že chce, abychom šli dál. Musíme, Macíčku, musíme.“

„Taky s ním často mluvím. On za mnou někdy chodí,“ opatrně našlapuju a mamky hlas se občas zlomí a zadrhne. Musíme to zkoušet a musíme jít dál. I když to furt kurevsky bolí…

„Měj se, mami, já zas zítra zavolám.“

Barák se vyprázdnil, odjely děti a Iva jela s Rudou na pár dnů do Prahy.

„Kde jsi, zlobidýlko?“ zaslechl jsem Ondru nezvykle ukňouranýho.

„V kuchyni, chceš housku se salámem?“ houkl jsem zpátky.

„Pojď sem, prosím tě.“

Ondra ležel zachumlanej pod dekou a upřel na mě svoje oči:

„Pojď ke mně, Macíčku můj.“

„Copak se ti stalo? Je ti špatně?“

„Ne, jen mám… já nevím, takovej splín nebo co. Je mi smutno.“

„Ale prosím tě, já jsem s tebou! Ondrášku milovanej.“

Hladil jsem ho ve vlasech, pak jsem se k němu zavrtal pod deku, on mě objal kolem pasu a přimáčkl si mě k sobě. Pusinkoval mě do vlasů. Trochu mě to rozhodilo, ještě jsem ho takhle neviděl. Byl přešlej, až mi ho bylo líto. Byli jsme jen tak spolu pod dekou, přitisklí a bylo nám dobře. Taková krásná mazlivá chvilka. Každej máme svoje nálady.

Ale znáte to, hlad je svině. Takže nakonec jsme ztrestali ty housky a úplně uondaný šli do hajan. Osvobozený od těch dvou harpií se snad konečně vyspíme.

Ondra

Mamka nebude tejden doma! Jejich babinec se modifikoval a ona výborně vymyslela, že pojede s tátou do Prahy a odtud pak na babinec. Olalááááááá. To znamenalo jediný, budou se mazat tresty! Kilián šel dneska na stehy a volal mi, že dobrý.

„Dneska sem nechoď, Macku, a buď doma.“

„A nemám ti přijít naproti? Pojedem pak na kolo?“

„Hele já ti za chvíli napíšu, jo. Teď tu něco mám.“

Odbavil jsem Petru se smlouvama a hned vyťukal zprávu:

„V 17 hodin budeš čekat vyčištěnej a v trenýrkách u sebe v pokojíčku. Dole v kuchyni ukliď stůl a ať je na něm položená osuška. Pak jdi do mýho posledního šuplíku a vezmi pásek a rákosky a polož je na osušku. Jo a dej chladit víno. O.“

„To si čůrej, splním!“

Co to? To si čůrej? Co to zase je? Ale snad pochopil. Doufám, že se seznámí v mý nepřítomnosti i s těma novejma rákoskama. Musím rozšiřovat repertoár. Švihl jsem se s tím zkušebně a bolí to teda dost. Hlavně ta tenká, to je učiněný zlo. Chlapeček bědoval, že je to málo, tak si ho pěkně podám. A pak si ho pěkně ojedu. Ještě jsem v tom eshopu koupil kožený harnessy, černý spodky se cvokama a padacím mostem a kožený pásky na bicáky.

Doma bylo ticho a klid. Možná napjatej klid. Já byl teda napjatej jak struna a pořádně nadrbanej. Psiska běhaly venku. Misky plný, dvůr uklizenej, zahrádka zalitá. Nikde žádná hromádka. Hmmmm.

V kuchyni bylo všechno připravený, pásek ležel na stole, vedle rákosky a dvě skleničky. Šel jsem rovnou do sprchy. Vydrbal jsem se jako před prohlídkou u Petra, malinko navoněl, vykartáčoval si zuby a vyrazil za tím mým uličníkem.

„Ahoj Macku.“

„A… ahoj,“ zamumlal tiše. Měl na sobě zase husinu a kozičky měl jak špuntíky.

„To mě ani neobejmeš?“ snažil jsem se dělat jako by nic a bejt milej, nechci ho deptat psychicky.

Přišel ke mně a já si ho přitiskl k sobě, trochu se třásl, ale já ho umím pěkně zpracovat. Pevně jsem ho obejmul a už mi kluk začal tát, přisál se mi na krk a pak jsme se políbili a víc a víc. Zvedl jsem ho, zahákl mi nohy za zády a nesl jsem ho dolů. V trenkách něco měl.

„Budeme ti muset umazat další trest, víš.“

„Hmmm.“

„Těšíš se?“

„Hmmm.“

Posadil jsem ho na stůl a zpod trenek jsem mu vytáhl sešítek.

„No, hodnej kluk.“

Pohled mu sjel na ty nástroje. Polknul a skousnul si ret. Připili jsme si a šli si sednout na gauč.

„Tak ještě dolej a počkej chvilku.“

Došel jsem se nahoru nasoukat do těch propriet, cejtil jsem se v tom trochu trapně, ale hra je hra. Potichoučku jsem se doplížil zpátky.

„Pojď sem!“

Prdelka se překvapeně otočil, v tu ránu otevřel hubu a zarazil se mu dech.

Pomalu jsem si sednul doprostřed stolu a nohu dal na židli. Sledoval mě, jako by viděl fatamorgánu. Bylo to roztomilý.

„Ohni se.“

Přišel ke mně. Koukal na ty doplňky, neodolal a pohladil mi tu pásku na ruce. Zatnul jsem schválně sval a on se kochal. Pidižvík byl už zas jak rak. Vyškrábal se mi na koleno. Nemínil jsem dneska počítat. Začal jsem ho trochu rozehřívat rukou a jeho ruka rozehřívala mě, když mi mačkal zespoda stehno.

„Postav se.“

Stoupnul si.

„Lehni si na stůl.“

Chtěl jsem mu dát na výběr, čím chce dostat jako první, ale pak se mi to zdálo hloupý. Já určím, jak to bude! Nejdřív jsem vzal pásek. Dostal dalších asi pětadvacet. Střídal jsem malý, větší a zařadil občas i pořádnou mlaskavou pecku.

„Dobrý?“ sice blbá otázka, ale Macek jen hekal, funěl, kroutil se, mrskal nohama, ale vůbec žádný přidej, víc, jooo, nic. Čekal jsem zase nějakou slovní reakci, tak mě to trochu znervóznělo. Ukázal jsem mu tu rákosku.

„Už jsi s tím někdy dostal?“

Zavrtěl hlavou.

„Macku, nemáš zakázáno mluvit, jasný? Když tak řekni, cokoliv: víc, nebo i míň. Ano?“

„Hmmm.“

Teda já ho jednou seřežu už za to jeho hmmm.

„A seznámil ses s ní?“

„Hmmm.“

Dobře, tak jsem začal a postupně přidával. Nakonec se Macíček dostal do svojí nálady a začal trošku mluvit. Nějaký zkušenosti mám, a tak moc dobře vím, že hra na otroka/pána, nebo prostě na SM, je nakonec taková, že pán je největší otrok svýho otroka. Pokud teda není magor.

„Bych potřeboval chvíli to… pauzu…“

Nic jsem neřekl, odložil jsem rákosku a přešel k jeho hlavě. Zvedl ji a já před ním povolil cvok za cvokem. Chopil se toho náramně, musel jsem mu ho už vzít… uměl to až moc dobře.

„Tak poslední runda, jo?“

„Hmmm, tak zkus… víc.“

Dělat tohle v paneláku, tak už jsou tu policajti. Místností se ozývalo nadržený uffff, joooo, víc, přidej, menší, prosím, jo, seřež mě! Nakonec měl i slzy v očích a já usoudil, že by stačilo.

„Pojď ke mně, Macíčku, no pojď a Ondrášek tě ošuká.“

Smál se na mě a šoupal se ke mně, obejmul mě a políbil. A já to udělal, prostě jsem si ho vzal. Pravda, netrvalo mi to dlouho a bylo. Kilián zatím držel, oči měl zakalený chtíčem, funěl vzrušením a pokukoval ještě po…

„Dáme mi ještě na zadek?“

„Jo, jestli chceš. Čím?“

Vybral si tu nejtlustší rákosku a znova mě pobízel…

„Jo dej mi, prosím, víc, Ondro, šlupku… joooooo. Fůůůůů, fůůůů. Další, vem pásek prosím a pořádně! Nooooo. Ještě, větší… á… ááááááá. Tu rákosku, no dej…“

Byl jak v transu, zadek měl fialovej jak orangutan, mohl bych si na něm udělat vajíčka. Při těch větších ranách zaťal půlky a propnul pánev, pak povolil a dostal další. Řval, pobízel a zkoušel, co snese, a pak zařval svoje konečný áááááá. Začal se víc třít o tu osušku pod sebou. Pak mu klesla hlava na stůl a už jen funěl a dejchal. Poznal jsem, co na něj přišlo, hladil jsem ho po nohách a čekal.

„Už… už… stačí…, mně… to už… to… uteklo.“

„Já vím. Vstaneš? Počkej, pomůžu ti.“

Jemně jsem ho podpíral a do osušky pod ním se vpíjel ten jeho hrdelní výkřik. Podíval se na mě a oči měl tak klidný, usmál se a vpadnul mi do náruče. Vzal jsem ho a odnesl pod sprchu.

„Bylo to už dost, nebo mám málo svalů?“

„Jo, tohle bylo super.“ Zase mi už stydlivě špital do ramene. Zmáčknul mi biceps: „Myslím, že budou stačit, jsou krásný a silný.“

Vsunul jsem mu koleno mezi nohy, vzdechnul a já se blaženě usmíval. Kdo s kým si vlastně hraje?

Macek

Já se stydím, já vám to fakt nemůžu popisovat. To bylo něco… něco… něco nadpozemskýho. Ondra v kůži, ty voléééé! Svaly na rukách mu obepínaly kožený pásky, přes ramena a prsa měl taky kožený šráky a ty svaly se v tom napínaly a jenom z toho bych si ho vyškubl. Celý to dotvářely naprosto sexy ocvočkovaný kožený kraťasy… a vůbec, už dost. Jo a ještě rákosky, fííííííha. Už fakt dost, stydím!

Iva přijela zpátky už v pátek, jejich babinec se totiž odložil, jedný se někde zvrklo koště a při rychlým sestupu i noha. Nakonec to bylo možná dobře, protože můj zadek prožíval ten tejden středověk. Nevím totiž, jestli po dalších seancích už bych si nemusel chladit zadek v tom zahradním jezírku a vůbec, rovnou tam celej skočit jak naprcaná bělice. Zadek mi hrál všema barvama a Ondra si ho dokonce i vyfotil! Pak mi ho taky mazal Heparoidem nebo čím, aby se ty jelita trochu rychleji ztrácely. Asi se bál, že ho udám. Hahaha. To byla jedna část použití mýho sedacího svalu a z toho druhýho, neméně častýho, jsem měl větší strach. Totiž aby se mi ten vjezd do pískovny tak nějak vždycky zatáhl. Naštěstí je to zařízený docela šikovně. Nevím teda, co tam dávaj, ale vždycky jak se to roztáhlo, tak se to zase zatáhlo. Prostě bobky jsem za sebou zatím netrousil. Uffff. Hele víte, že středověk bylo nádherný období? Tralala, tralala.

Jenže taky mi přišla zpráva, ze který jsem nemohl dejchat. Jako vážně? Fakt? No, do psí prdele! Přijede Martin s Terkou, v pátek!!! Huráááááá. Já vůbec nedokážu popsat ty pocity. Konečně, konečně se s nima uvidím. Strašně jsem se těšil, uffff. Martin, Martin, prostě Marťas, můj brácha!!! Přijede! Bude tady. Do očí se mi vehnalo nějaký mokro. Začal jsem plašit, co budem dělat, kde, jak, co? Ty vole, fakt? Dostal jsem koňskou mega dávku povzbuzovadla.

„Mamíííí, přijede Martin. Huráááááá. Martin. Přijdeme k tobě, jo?“

Ta se smála, protože já se nedal a nemohl se zastavit. Ondra teda na mě koukal trochu podivně. Tornádo princ Kilián začal řádit. Lítal jsem po tiskárně i doma jak s vrtulí v zadku. Na ten jsem teda byl opatrnej, ale ty endorfiny byly účinný analgetikum.

Musel jsem koupit dar. Velkej, takže každýmu lízátko a papírový poukázky na návštěvu Brna. Bylo to strašně narychlo. Domluvil jsem to s Ivou, že není problém, že tu můžou bejt. S Marťasem jsme ladili itinerář, protože je jasný, že po tom roce budou na roztrhání. Takže hned na pátek jsem si zamluvil setkání, musím je vidět hned ten den.

Ondra nemohl, takže jsem vyrazil busem sám. Cesta se neskutečně vlekla, už bych tam chtěl bejt. Poprosil jsem dědu, jestli u něj nemůžu přespat. Přece jen jsem si netroufal přespat sám v našem bytě. Tam šel pak se mnou. Chtěl jsem začít něco uklízet, vyhazovat a probírat se našima věcma. Vzpomínky ale v takový chvíli, mrchy, dost agresivně útočí. Zaplať pánbůh, že se tam šmrdolila i Betyna a děda povídal. Ptal se na všelicos a mě to aspoň trochu vytrhovalo z tý nostalgie a smutku. Byl jsem za to hodně vděčnej, kdybych tam byl sám, asi se sesypu.

Přiblížila se hodina Há. S Marťasem bylo domluvený místo našeho dětskýho srazu, u naší zídky. Čekal jsem tam už o čtvrthodiny dřív. Ha, támhle jde! Říkal jsem si, jako bych tomu nemohl stále uvěřit. On fakt přicházel! Rozběhl jsem se, a jakmile mě uviděl, rozběhl se taky. Pak zastavil, rozpřáhl ruce…

„Mackůůůůů!“

„Marťááááás!“

… a já mu skočil do náruče. Chytil mě a drželi jsme se jak dvě drtičky autovraků. A já se neudržel, no prostě neudržel no. Neměl jsem do toho našeho bytu chodit, byl jsem z toho celej akorát nalomenej a rozcitlivělej. I když to jsem asi normálně. Prostě jsem se rozeřval jak malej pinďa. Když sevření povolilo a podívali jsme se na sebe, tak bylo jasný, že Marťas byl asi taky v nějakým jiným rozcitlovadle. Bulel taky. Smáli jsme se na sebe a znova si padli do náruče. Tak moc mi chyběl.

„Kde máš Terku?“ ptal jsem se mezi utíráním nosu.

„Doma ji zkonfiskovali a taky… chtěl jsem tu bejt s tebou sám. Víš, jako dřív, když jsme byli malí. Macku, pojď sem.“

Sedli jsme na zídku a najednou jsme si ani jeden neměli co říct. Ale vůbec to nebylo divný nebo napjatý, ne. Seděli jsme tam a byli zase spolu. Mně se přehrávaly různý útržky od mala. Martin, blbiny, naši, táta, jeho rodiče, hubování, děda Hrabánek… Třeba ta klasická klučičí otázka: „Hele Kili, honíš si péro?“ A moje vykulený oči a pocit, jako bych se právě musel přiznat k vraždě milionu neviňátek. Nebo když jsem Marťase zblbnul, že jsme se vylíhli z vajíček z lednice, a jelikož je jich lednice plná, tak že se to začne líhnout dál a nás prodají. Martin s tím pak běžel domů… Pak mi, řekl že jsem pěkně pitomej. To je najednou tak srandovní. Všechny ty naše tehdejší starosti… Bylo mi tak krásně a zároveň nostalgicky smutno. Všechno to je pryč. S Marťasem to teda taky pěkně cloumalo, seděl tam a jemně se usmíval. Ty vole, za chvíli budem jak důchodci na srazu. Jenže ta chvíle byla tak pěkná, obyčejná, a přitom tak plná… plná nás. Prohlížel jsem si ho, teda pěkně zmohutněl a zesílil, jen co je pravda. Ha, to mám ochránce! Ještě chvíli se mezi náma vznášelo to posvátný ticho…

„Tak co ten tvůj chlap, dobrý? Musím ti ho dodatečně schválit!“

„Jo dobrý, ne, bezva, jsem…, Martine, jsem zamilovanej.“

„Super, našel jsem tě v lepším stavu, než když jsem odjížděl, a to je paráda.“

„Hmmm, naštěstí, ale bylo to s chlupem.“

„Šrámy se teda už hojí?“

„No některý se asi nezahojí, ale jo, hojí. Jo a přibejvaj další, hahaha.“

„Počkej, jak další?“ vyplašil se.

„Naštěstí jen fyzický.“

„Někdo tě bije? On tě bije?“ Jo, je to můj Marťas, Maťásek. Už by zase šel za mě do boje.

Seskočil jsem ze zídky, rozhlídl se a ukázal mu hrdě svůj barevnej holej zadek.

Jen tiše vydechl:

„Macku!“

„Klid, brácho, já si to strašně užívám. Zjistil jsem, vole, že jsem asi masochista.“

Martin na mě koukal, chvilku mu to trvalo a pak prohlásil:

„To jsem tě teda nemusel kolikrát zachraňovat, jsem tě připravil o štěstí!“

„Hovno, to by se mi nelíbilo.“

„A dobrý teda? Není to magor?“

„Ondra? Nejlaskavější chlap pod tímhle sluncem, teda až po tobě, samo. Ale jemu to řeknu opačně!“ tlemil jsem se.

Tlemil se taky:

„Tak oukej. Když se ti to líbí…, ty vole, ale jsou to teda jelita!“

Marťasovi jsem se takhle svěřil úplně bez uzardění, normálně jsem mu ukázal zmalovanej zadek. Bylo to jako dřív, jako by ten rok nebyl a my zase všechno prožívali spolu. Jako dřív, bez studu a s naprostou důvěrou.

Později přišla Terka a zase objímačka a vítání. Šli jsme za dědou a všichni společně za mamkou. Chvíli se zdrželi a pak nás s mami nechali samotný. Já se rychle utrhl ještě zajít za tatím a všechno mu povykládat. Uteklo to rychle a už tu byla sobota, den odjezdu. Ondra nás měl vyzvednout a odvézt do Brna. Vymyslel jsem si na počest návratu Amíků slavnostní grilovačku na zahradě.

Ondra

Tak to byl hukot. Mackovi jsem neřekl, že mi volala jeho mamka a že má pro něj překvapení a bojí se, jak to vezme. Poprosila mě, jestli bych jí nějak nepomohl to zvládnout. Docela mě potěšila ta důvěra, ale na druhou stranu hned, jak to řekla, dostavil se strach. Vůbec se nedalo uhodnout, jak to ten malej poděs vezme. Jo, je to cesta, ale… jo, je tu jedno velký ALE! A tak jsme začali na pidižvíka spřádat sítě.

A pak do toho ten Martin. Už mi byl protivnej, jen se o něm Prdelka zmínil. Sral mě. Jakmile na něj přišla řeč, rarachovi se hned rozsvítily oči jako reflektory. Začal vyvádět jako šílenej, že budou spolu v Praze, že jim to musí ukázat tady, že pojedou někam na čundr. Nakonec se ten rozptyl z čundru na Mars až po to zůstat u nich v Praze ustálil na brněnskou grilovačku. Po dohodě s Ivou pozval toho… toho Martina a Terezu k nám. Mamka byla docela ráda. Jedinej jsem nadšením nadskakoval já, takže super.

Pak znova volala paní Chalupová a trochu mi vyprávěla o těch dvou. Chvílema jsem se docela zasmál, to museli bejt teda čísla. Doufám, že už jsou vyklidněný, a až budou spolu, nebude to alá indiánský války. Žárlil jsem a uznávám, že asi neoprávněně. Možná to nebude takovej magor, když celou dobu byl rarachův brácha a byl jeho přirozenej ochránce. Podle mě to bylo oboustranný. Macek by ho taky ve štychu určitě nenechal, jen Martin to možná tolik nepotřeboval.

Když chtěl Macek oslavovací grilovačku, tak ji měl mít. Akorát jsme tu jeho režii trochu vylepšili a za přispění všech možných osob přidali jedno velký překvapení. Všechno bylo domluvený a jako tradičně, každej pěkně držel hubu. Já jsem z toho byl nervní a připravoval se na různý eventuality. Zkontroloval prášky a připravil se okamžitě startovat, kdyby se to posralo. Kdyby můj milovanej pidižvíček měl krizi.

Ranní budík mě pěkně nasr… no, co bych pro něj neudělal. Ale stejně moje ruka automaticky zašátrala vedle sebe… no nebyl tam. Sen to holt nebyl, tak šup za ním. Dojel jsem do Prahy k baráku a z auta napsal smsku:

„Jsem dole.“

Macek vyběhl bosky:

„Ty ani nepůjdeš dál? A za mamkou?“

„Macíčku, asi ne, máme toho hodně. Nevadí?“

„No, ne, nevadí. Tak počkej, my hned přijdem,“ pronesl trochu zklamaně.

Vystoupil jsem z auta, abych zas nedělal ostudu a umožnil Mackovi nás seznámit, jak se patří. A už šli. Tak tohle je ten Martin? Hmmm, Kilián si umí vybírat kamarády. I když podle historek si vybral spíš Martin Kiliána, když se ho poprvé zastal. Měl rovnej a přímej pohled a pevnej stisk ruky.

„Ahoj, jsem Martin a tohle je moje přítelkyně Tereza,“ usmíval se od ucha k uchu.

„Ondra.“

Cestou se ukázalo, že si umíme všichni tři pěkně dobírat Kiliána, a když jsem popsal jeho boj se zmrzlým těstem, tak se válelo celý auto.

„Hahaha, ty seš, Macku, vůl.“

„Hlavně, že vy jste jedničky!“ hlásil naoko uraženě.

Cestou jsme si dali nějakej doping a valili jsme dál. Grilovačka byla naplánovaná ještě na tenhle večer a času opravdu nebylo nazbyt. Iva se nezapřela a u vchodu u baráku byly na zídce postavený skleničky a láhev slivovice. Prostě klasickej přijížďák. Bert začal vesele štěkat a Čertík ho samozřejmě hned napodoboval. Ňaf, ňaf.

Kilián šel první a zároveň vyšla Iva. Vzal ty dva kolem ramen, Čert se jim hned motal kolem nohou. Bert byl opatrnější, Macek mu věřil. Natahoval krk a nasával, přišel k nim a očuchával je. Macek ho vzal za hlavu a podrbal ho.

„Tohle, Berte, jsou moji kamarádi, nejlepší, víš.“

Terka se sehla a bylo to. Bert si olízl čumák a začal vrtět ocasem.

„No tak vítejte, já jsem Iva. Tady Ondrova máma.“

„Tereza.“

„Martin.“

Každýmu dala mamka skleničku… Macek pak vzal flašku dovnitř.

„Nech to tam, prosím tě.“

„Proč, Ivo? Vždyť už jsme všichni, ne?“

„No, kdyby byla ještě chuť.“

V kuchyni Kilián spráskl ruce:

„Tolik masa? Ivo, to budem jíst tejden. Jé, ahoj. Vy jste tu taky?“

Petra dodělávala jednohubky a Kryštof něco psal na noťasu. Běželo to jedno přes druhý, představování, prohlídka domu, co kde je, ubytování návštěvy, přípravy, povídání, seznamování…

„Musím ještě skočit do práce. Hned budu zpátky.“

Kilián na mě zůstal koukat:

„Teď? No ale dělej, za chvíli začnem grilovat.“

To ještě ani to čírtě neobjevilo na zahradě další gril, co přivezl Kryštof. Začínal jsem mít obavu, jestli celej tenhle plán byl dobrej krok.

U Ikey jsme měli sraz. Vzal jsem teda další návštěvu ubytovat k sobě domů. Všechno proběhlo hladce, ale nervozita byla docela znát. Za chvíli jsme vyrazili zpátky domů. Vrátil jsem se první a ostatní měli přijít za chvíli. Branka zůstala nezamčená.

„No kde seš? Už grilujem, hele neplánujete něco? Proč je tady druhej gril a toho masa… Všichni se odkazujou na tebe, že ty to…“

Macíčkovi zmrzla věta v puse, protože se mezitím všichni objevili na zahradě. Mamka, doktor Hruška, děda Hrabánek a Ruda.

Tak a bylo to tu! Macek stál oněmělej a ty vjemy mu putovaly pomalu do mozku. Pozoroval jsem ho jako ostříž. Každej záchvěv, každý hnutí brvou. Těkal jsem očima z tý skupiny na něj. Kiliánova mamka vzala doktora Hrušku za ruku. Všichni čekali, co bude. No rozčísl to Bert, kterej se přiřítil následovanej Čertem odněkud zezadu. Zarazil se a pozoroval neznámý lidi, Macek se nehnul. Šel jsem k nim a vzal pana doktora kolem ramen, aby Bert poznal, že nejsou vetřelci. Dostali předem instrukce.

„…mamí…“

Kilián udělal pár kroků a padli si do náruče. Na doktora se ani nepodíval.

Macek

Mně to bylo hned divný. Myslel jsem si, že přijde ještě Magda s Karlosem. Ale když jsem je uviděl, tak jsem zůstal jako opařenej. Ty voléééé, co mi to dělaj? Už jsem se chtěl začít smát, ale pak jsem uviděl ten neznatelnej a opatrnej pohyb. Mamka vzala za ruku toho, toho… toho Hrušku! No, do prdele! To jako vážně? Mami, maminečko.

Strašně rád jsem ji viděl mimo ty debilní stěny tý debilní nemocnice, a víte co? Byla tak uvolněná, spokojená. Obejmul jsem ji a víc jsem nemohl. Prostě nemohl. Bylo to moc. Hruška. Ufffff.

Dal jsem jí pusu na tvář a šel jsem do prdele. Prostě jsem tam všechny nechal, ať si dělají, co chtějí, a šel jsem nahoru. Sedl jsem si na zem, opřel se zády o postel, hlavu schoval do kolen. Macku dejchej, dejchej. Nebyla to panika, ale v klidu jsem teda rozhodně taky nebyl.

Jako jo, byl jsem strašně šťastnej, že je mamka tady. Udělalo mi to obrovskou radost. Že jí budu moct ukázat, kde bydlím, kde žiju. Že pozná Ivu, že ji vezmu ke Karlosovi do baru, podíváme se do školy…, prostě o tomhle jsem snil, že jí to všechno ukážu, že jsem v pořádku, že tady žiju šťastně. Šťastně? A nepřijela mi to ona ukázat taky? Asi jo, měl bych bejt rád, jenže ona to vzala po svým. Já si někoho našel a ona evidentně taky. Jenže tatí, tatí! Co můj tatínek? Já vím, on už není, ale…

Do prdele, jak mám asi tohle přechroustat? Dejchej! To, že se na mě domluvili, je mi úplně šumák. To mě netankuje, ale ten Hruška. Ten debil, co mě vykázal, co mě srazil na kolena, ten šmejd, šmejdovskej šmejd! To není snad pravda! Debil. Debil. Debil. Je to kretén! Papírovej byrokrat, hovado. Hlava mi produkovala hoooodně šípů opatřených kurare a střílela je ven na zahradu. Tatí, co s tím budeme dělat? Co mám dělat? První za mnou přišel Bert s Čertem. Strčil mi čumák mezi kolena. Donutil mě zvednout hlavu a drbat ho.

„Určitě tě sem poslali, viď? Seš chlupatej vyslanec, přiznej se!“

Měl jsem pocit, že mám hlavu ve svěráku, za chvíli ucítím rupání a ona praskne a rozlítne se tady jako shnilej pomeranč. Ona mi přijela ukázat, že je šťastná! Opravdu? Přijela do neznáma, ne domů, ale do neznáma a měla s sebou svoji oporu, svýho Ondru. Jenže do prdele, její Ondra je Hruška, kurva!

„Macíčku…?“

„Hmmm.“

„Macíčku, nezlob se.“

Dvě velký a silný ruce mě nejdřív obejmuly a pak zvedly a já se ocitnul v tý nejbezpečnější a nejlepší a nejhezčí a nejhřejivější a nej… náruči. Sedl si se mnou na postel a držel mě. Stékala mi slza a díval jsem se do Ondrovy tváře.

„Nezlobím se… jen… víš, ten…“

„Pššššš.“ Kolíbal mě na klíně jak nějaký mimino…

Hlava nedala pokoj… Přijela mi ukázat, že je šťastná, že to dokáže. Kolikrát jsem říkal, že udělám všechno na světě, jen aby se z toho dostala. Ondra mi snad četl myšlenky.

„Kiliánku, vzpomeň si, jak tam maminka ležela na začátku. Co bys dal za to, aby tě vnímala, mluvila s tebou. Hele a teď?“

„Já vím, Ondro, vím to. Jsem šťastnej, jen… jen… mele se to ve mně.“

„Vadí ti on?“

„Jo! Co když na něj budu hnusnej?“

„A co když on je ta příčina toho, že se mamka zmátořila, že uviděla světlo na konci tunelu, hmmm?“

„Hmmm, pěkný světlo! Ondro, já nevím. Teda já vím, nemůžu ji přece teď odehnat. Je moc statečná! Je to super, skvělý. Ale jak ho mám… to nejde… tatí…“

Uvolnilo se to a slzy tekly. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že je to pěkná blbost… Má jako mamka zůstat v našem bytě a do konce života koukat na společnou fotku? To je pěkná píč… blbost. Začal ve mně pomaličku narůstat další pocit. A sice hrdost a pýcha, jo, jsem na ni teda sakra pyšnej. Je statečná, přišla, postavila se a celýmu světu oznámila: „Jsem tady a začněte se mnou zase sakra počítat!“

Musíme jít dál? Kolikrát jsme si to řekli? Kolikrát jsem si to myslel? A co cítím teď? Ty kokso a co asi cítili naši, když zjistili, že jsem na kluky? Přestali mě mít rádi? Ne, nepřestali! A já? Když to teď není podle mejch představ? Tak co? Uteču? Jak by asi bylo mně, kdybych řekl, že chci definitivně už jen pinďoury a ne štěrbiny? A mamka by utekla? Jak by mi kurva bylo? To seš teda frajer, Kiliáne Chalupo!

Ale mám ho mít rád? Ty voléééé. Musím se sebrat! Sebrat další síly a vzít to prostě, jak to je. Mamka je šťastná, usmívá se, vrací se do života a vrací se tam s Hruškou. No, co už. Mám raději jablíčko, ale holt i hrušku budu muset skousnout. Jsem dospělej a vím, že není to žádná náhrada za tátu. Je to prostě další etapa života… hlavně života! A ne truchlení a trápení. Toho jsme si užili oba dost. Jo, maminka má právo bejt šťastná a taky má právo to udělat podle svých představ. A já? Já musím stát po jejím boku a bejt její opora. Je to moje maminka a já její syn a tak to bude už navždy. Jo! Jsem princ Kilián a já to zvládnu! Jo!

Zavrtěl jsem se v tý nejúžasnější náruči a hned jsem zrudnul jako malina, protože se ve dveřích objevil Martin.

„Sorry, Macku, já jen… jsi dobrej?“

Sedl jsem si vedle Ondry a poklepal vedle sebe. Marťas si kecnul vedle mě, kouknul na mě a řekl:

„To bude dobrý…,“ mrknul na Ondru, „… máš nás! To zvládnem.“

V tu chvíli jsem ale už věděl, že to bude dobrý, protože už to dobrý bylo. Červený oči mi sice zůstaly, ale byly už suchý. A já se cestou ven pomalu začínal usmívat.

Vešel jsem na zahradu a několikatery páry očí se na mě upřely a mezi nima i jedny, který znám od narození, a ty na mně visely. Napadla mě jen jedna věc, co jsem mohl udělat. Nechtěl jsem bejt teatrální, ale jednou jsem Velký jestřáb a u indiánů jsou gesta mega důležitý.

Přišel jsem k Hruškovi… ne, k panu Hruškovi, podíval jsem se na něj a napřáhl ruku. On mi ruku stisknul a v obličeji, do tý doby napjatým jak naplněná šprcka, se objevilo uvolnění a letmej úsměv. Usmál jsem se taky. No jo a on začal pochlebovat, hahaha.

„Jsem Přemek.“

„Kilián…“

„Sice jsi moc nevyrostl, Kiliáne, ale seš jedním z největších chlapů, co jsem potkal. Klára tě miluje a je na tebe tak pyšná a já vím, že má proč.“

„Hmmm, ale to první setkání ti nezapomenu!“ usmíval jsem se a nějak se ta napjatá nálada uvolnila.

Za chvíli jsem si sedl s mamkou k sobě do pokojíčku a povídali jsme. Dlouho jsme povídali, vysvětlovala a já chápal, poslouchal a říkal jí, že udělala dobře. Taky jsem se dozvěděl, že má od doktora Hrušky… teda Přemka nadstandardní osobní péči, a to už dlouho. Tráví spolu dost času a plánujou spolu budoucnost. No mám přece jen trochu obavy, aby ji třeba jen nechtěl nějak využít. Jenže mamka byla opravdu jak politá živou vodou.

Venku se sedělo dlouho, a dokonce děda začal vyprávět o nás s Martinem. Koukli jsme po sobě a ani jednomu z nás to nebylo extra příjemný. Mně víc, Marťas tady rodinu neměl, že jo. Takže se začaly odhalovat naše klučičí akce. Přidala se k tomu mamka, a to už jsme se s Marťasem zdekovali raději čistit gril. Nějaký věci jsem si ani nepamatoval. Došlo samozřejmě i na hozenej pytlík s vodou z šestýho na chodník. Společnost se bavila…

„Jsou trapný, viď?“

„Jo to jsou, Macku. Hele, ale když to tak poslouchám, lepšího parťáka jsem si nemohl přát!“ žduchnul mě Martin do ramene.

Otočil jsem se k němu a s vážnou tváří mu řekl:

„Marťas, já taky ne.“ Položil jsem mu pěst pod klíční kost a oba jsme si jen očima řekli: „Mám tě rád, kámo!“

Přemek mě odchytil, že si chce taky promluvit, tak jsme zalezli zase ke mně. Začíná z toho bejt oficiální přijímací kancelář.

„Kiliáne, vím, že ti asi vadím. Ale já se do Kláry prostě zbláznil. Víš, i psychiatr může mít hlavu v oblacích.“

„Hmmm, no každej je trochu trhlej…, teda promiň…, jako to… profesionální deformace, víš co?“

„Jo, říká se to. Jen jsem chtěl, abys věděl, že mi na ní opravdu záleží a možná budeme spolu bydlet. Klára se hodně posouvá, mám takovou radost! Víš, pro mě to už dávno není jen pacientka a snažím se jí pomoct a dát jí jen to nejlepší. Hele, nebýt doktorky Bláhové, tak možná skončila oblbnutá na práškách nadobro. Ona jí hodně pomohla a pak… no přeskočila jiskra a Klára… No prostě je to všechno v pohodě.“

„Udělalo mi to velkou radost, teda to, že už je takhle v pohodě. To, že jsi s ní zrovna ty, to už míň, ale dejte mi čas. Jsem rád, že mamka není sama. Pravda je, že by to sama asi nezvládla. A já se děsil toho, až se vrátí domů. Možná bude lepší začít někde jinde.“

„A co ty, Macku… promiň…“

„Raději Kiliáne, prosím… zatím…“

„Dobře, tak Kiliáne, jak se cítíš ty? Ještě máš ty ataky?“

„No teď jsem skoro jednu měl. Hele, doktore, ale jak ti to mám říkat, když jsi s mojí mámou?“

„Neřeš to, s blízkýma taky rozebíráš svoje problémy, ne? Tak mě neber jako doktora.“

„A jako co?“

„Nevím, třeba… kamaráda? To by ti šlo?“

„Hmmm, kamaráda, kterej pích…“

„No!!!“

„Tak asi jo. Zkusím to.“

„Nebudu se zlobit, když mě nebudeš mít kdoví jak rád. Chápu to. Ale já se Kláry nevzdám, je to bezvadná ženská.“

„To je, dyť je po mně!“

Když se definitivně uhasil ohýnek, bylo už hodně po půlnoci a já asi zapadl do hajan jako poslední. Dal jsem dobrou ještě Amíkům a hupky dupky vedle za Ondráškem. Ležel tam na rozkládacích matracích. Začal jsem se soukat k rozespalýmu obrovskýmu chlapovi s obrovským srdcem.

„Co to je? Kdo to je? Nějakej skřítek? Nebo rarach?“

„Tvůj Macíček přece.“

„Aha, tak to jo. To je můj Macíček.“

Máchnul svojí tlapou a přitáhnul si mě k sobě do klína a zamlaskal. Zavrtěl jsem zadkem a usalašil se u něj.

„Dneska jsi, Macíčku, vůbec nezlobil, viď?“

„Hmmm.“

„Ale stejně dostaneš, ty můj malej velkej chlapíčku.“

A já se spokojeně povrtěl ještě jednou a blaženě usínal…