Macek – 11. Doktor

Ondra

Ten leden začal ale ostře, mráz, chumelenice. Tradičně budu první v práci. Po novým roce má najednou každý dost času a vyspává novoroční veselí. Dneska je mi to celkem jedno. Když si to můžeme dovolit, jsem v klidu. Stejně by ty výkony nestály za nic. Jo před koncem roku, to bych byl jak na trní.

Letos jsem oslavy Silvestra nemusel dospávat, žádný nebyly. Zvala mě ségra k nim, Tom, mamka. Všem jsem se vymluvil, že už něco mám. Měl jsem. Byl jsem doma zakutanej pod duchnou, vypil jsem láhev ryzlinku možná i s odporem a půlnoc jsem zaspal. Těšil jsem se, až tyhle citově náročný období skončí.

Tak tu máme nový rok, hurá. Jdu do práce s až nelogicky dobrou náladou. Nic se fakticky nezměnilo, jen ten předěl v člověku vzbuzuje nějaký naděje…, pocity, že se jede od nuly, znova, lépe… snad, možná, doufejme.

No jo, ale to jsem se hned na začátku asi spletl. Nebo ne?

Na rampě v rohu si už poskakuje Kilián. Kolouch. Tak to to teda začíná… Prej znovu a lépe.

„Dobrý den, Kiliáne, proč nejdete dovnitř?“

„Dobrý den, pane Ondro. Nebyli jsme domluvení a já se bál, abych to zas nespustil.“

„Hmmm. Pojďte sem, pamatujete si ten kód? Dobře, tak to udělejte… Jasně a teď rychle naťukejte kód. No, zas nemusíte tak zbrkle. V klidu, je na to deset vteřin, to je dost. No vidíte, jakej jste šikula. Tak když tady budete první, tak jděte normálně dál, ať tady z vás není rampouch. A kdyby vám to pískalo, hned mi volejte. Ano?“

„Dobře, děkuju.“ Fouká si do zmrzlých dlaní.

„Kiliáne a přijďte pak za chvíli za mnou.“ Prdelko – to jsem dodal v duchu. To mi udělal Tom schválně, teď se toho nezbavím.

Zakýval na mě tou svojí čupřinou a zaběhl do šatny. Jsem zase v loji. Musím říct Petrovi, ať mi sežene toho cvokaře, tohle nevydržím.

Za chvíli přišla i Petra a vyzvídala, co na Silvestra. Proč jsem nezvedal telefon a tak. Kdoví, co si myslela, že jsem prováděl. Kilián zaťukal a vysvobodil mě.

„Pane Chalupo, tak jsme zhodnotili vyhlídky na další rok. Zároveň jsme si s Tomem řekli, jak probíhalo to poslední období roku. Musím říct, že jste byl opravdu velkou pomocí pro kluky na place. Snažil jste se a dělal, co bylo třeba. Už vám Tom nemusel ani moc říkat, co a jak. Chtěl bych, abyste věděl, že si toho moc cením. Takže nad rámec toho, co jsme si domluvili, dostanete dva tisíce odměnu. Není to závratné, ale doufám, že vás to potěší. Tak a pak jsme tady s Petrou chtěli s vámi projednat jaksi, co dál.“

„Jooo to potěší, děkuji moc,“ usmál se jak sluníčko.

„Jo, Kili, hele za nás je to bezvadný. Zaběhl ses dobře, náš systém jsi pochopil rychle. Hlavně si všímáš, že je třeba něco udělat, a uděláš to. To je moc dobrý.“

„Jak říká Petra, je to dobré. Nicméně konec roku je vždycky pro nás nápor, ale po zbytek roku to tak většinou není. Takže máme trochu problém, co s vámi.“

„No já jsem…“

„Počkejte, prosím. Jen vám to dořeknu. Nákladově nám to moc smysl nedávalo. Ale přišli jsme na řešení. V podstatě by se vám práce moc nezměnila. Jen byste ten úklid, co jste vlastně dělal o Vánocích, musel dělat běžně. Takže my si vás rádi necháme, ale vzhledem k tomu, že nebude v provozu tolik práce, přibral byste si k tomu i to uklízení. A ještě jedna věc, rádi bychom to už měli pod pracovní smlouvou. Nejen tedy na dohodu. Platové podmínky by víceméně zůstaly stejné. I časově by to bylo podobně jako ta dohoda, úvazek by nemusel být naplno. Hlavně bychom se snažili vám vyjít vstříc se školou a tak. Nechte si to projít hlavou a dáme si vědět třeba pozítří? Co myslíte?“

Kilián koukal z Petry na mě a zas na Petru a pak zakotvil někde u svých nohou. Zdál se zaskočenej. Že by to nečekal? Přece jsme mu říkali, že to budeme po Novém roce řešit.

„Kili, fakt si to v klidu promysli. My bychom tě tu rádi měli. Říkal jsi přeci u pohovoru, že chceš delší spolupráci. Kdybys měl připomínky nebo dotazy, tak to tady s Ondrou pozítří probereme. Neboj se zeptat na cokoliv. Jo?“

„Ano, dobře. Já jsem myslel… no chtěl jsem… To je jedno. Dobře, děkuji. Můžu už jít?“

„Jasně, běžte.“

Koukali jsme s Petrou na sebe trochu zmateně. Petra kroutila hlavou.

„Ségra, co myslíš? Nebyl nějakej zmatenej?“

„Spíš zaskočenej. Mrzelo by mě, kdyby odešel.“

Kolečka dalšího roku se pomalu rozbíhala a všechno se začalo zase pěkně točit. Dostali jsme na leden docela dobrou zakázku. Musel jsem dělat návrh reklamního letáčku. Pak vytisknout, dodat a vyfakturovat. Takhle jednoduchý to je, chichichi.

Macek

Víte, komu se říká, že kouká jak tele na nový vrata? Momentálně asi mně. Až na to, že já přímo čumím. Že by měl pan Ondra něco v cukroví? Přišel mi dneska takovej milej, usměvavej a hezkej. Až se mi z toho nějak zamotala kebule. Ale zpátky k tomu, co se dneska událo…

Chvalozpěvy jsem nečekal. Když jsem byl v práci, tak jsem dělal. Mám to tak i v baru, prostě mě nebaví jen tak někde očumovat. Ne že bych byl nějakej šplhoun a úderník, ale prostě nebudu někde vejrat a čekat, až mi řeknou. Přijde mi to normální. Oba, pan Ondra i Petra, to vyzdvihli a pochválili mě. Čepejřil jsem se jak vrabčák, každej je rád chválenej, to zas jako jo. Já nejsem přeci jen nějakej jejich brigoš. Já jsem princ Kilián z království Žána Valžána. Hahaha. Jo a dva tisíce, to je super. To mě potěšilo moc. Tralala, tralala.

Jenže to všechno přišlo ve chvíli, kdy jsem jim chtěl říct, že finíto. Konec, ende, šlus. Byl jsem na to tak naladěnej, že přijdu a rovnou jim to vybalím. Vlastně jsem se i těšil. Jenže než jsem se dostal ke slovu, tak tohle… A to mě od nich hrozně překvapilo. Tuhle variantu jsem si jaksi přestal připouštět. Při tom mým momentálně podělaným životě jsem to prostě vůbec nečekal. Opravdu hodně to pohladilo moje malý já. Nenašel jsem v tu chvíli sílu jim říct svoje rozhodnutí. Takže jsem to odložil.

Vlastně nechtěně mám čas přemýšlet a přemýšlet. Je pondělí, bar zavřenej. Myslím, že by měl bejt zavřenej dýl, protože ten Silvestr, co jsem tam odsloužil s Karlosem, byl fakt výživnej. Únava se na mně podepsala tak, že jsem skoro celej Novej rok prospal. Přijela nám pomoct i René, to bylo super. Přijela ukázat i svýho hřebce, musím říct, že jsem měl co dělat, abych Žána ukočíroval. Ten kluk vypadal opravdu hodnej a byl milej na všechny, pomáhal nám. V jednu chvíli jsme se sešli na vécku a já musel honem zastrčit Žána a vyklidit pole. Pravda, rošťácky na mě mrknul, já zrudnul a bral čáru. Přitom mi Žán vynadal, že mu taky musím nechat prostor aspoň na to čůrání, a za trest mi při tom manévru krůpnul do trenek. Taky nic nevydrží a jen fňuká jak mimino! René se pak smála, když jí to ten její říkal, a ať prej si dám na ni pozor! Byl jsem rudej, ale smál jsem se taky. Už mám slíbeno od Terky, ty ženský jsou fakt hysterky. Byl to jeden z mejch nejlepších Silvestrů a nabilo mě to aspoň na půl roku. Moc jsme nepili, ale i tak to bylo fajn. Karlos tam měl svoji Magdu, ta byla taky moc příjemná. Přišla řeč i na bar a kupodivu mu řekla to co my. Ať se udělá pro sebe a vyprdne se konečně na Romana. Mimochodem čekali byste, že přijde na Silvestra dělat? Tak to nečekejte ani omylem!

Takže balím na koleji a přemýšlím. Radím se s tatím, už nejdu ani na balkon. Sedl si u mě na postel a tak mu tady povídám…

„Tatí, nabídli mi stálou práci. Když to tady zapíchnu, tak v Praze co? Tam budu zas hledat práci, shánět, chodit po výběrkách… Tady už to mám na tuty. A docela si mě vážej!“

Tatí mi řekl, že se vůbec nediví, že jsem jeho šikovný chlapec. Hahaha. Že půjdu ze školy, přijal jen jako dočasný řešení. Já ne. Myslím, že končím definitivně. Prostě škola teď není priorita, musím se zařídit, fungovat a pak odkráglovat strejdu. Taky chodit víc za mamkou. Stálá práce tady má výhody, jsem zajetej. Zvládnu u toho v pohodě i bar a obojí mě baví. Ale je to daleko od Prahy, a když mě tady přestane držet škola, tak proč tady zůstávat? Taky tady nemám kde bydlet, že ano. V Praze taky ne, ale přechodně bych mohl být asi u dědy. Suma sumárum zas nevím nic. Ještě mám skoro dva dny.

„Čau.“

No to mi ještě scházelo, pan spolubydla alias bonzák se dostavil. Ále, a né sám. Odpovědi se ale ta sketa nedočkala. Možná si myslel, že už budu vyhozenej a bude tu mít prázdno. No ještě nejsem, chlapečku! Podle tý tašky, co má ta žába, to asi nemyslí jen na jednu noc.

Kouká na mě jak čůrák… pardon.

„Ty jsi tu taky furt. Nejdeš dneska někam?“

Otočil jsem se na něj. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale podíval jsem se mu zblízka přímo do očí. V jeho očích jsem četl zmatek a nelibost. A v mejch očích se doufám zračilo jen naprostý pohrdání. Nehnul jsem brvou a neřekl ani slovo. Uhnul první a začal něco koktat tý svý křepelce. Vždycky jsem se spíš bál a nebyl jsem žádnej bojovník. Ale tenhle nýmand mě nasral. Takže já svoji kůži zadarmo nedám. Vypadá to, že se tady chtěj uvelebit. Podle mě si ten šmejd myslí, že na noc vypadnu. Ale chyba lávky… A mě něco napadlo… a to budeš čumět… a já se kousnu… a já to udělám… a jo a jo a jo! Vzpomněl jsem si totiž na Vaška. Dobalil jsem si pár věcí a ostatní věci nechal roztahaný. To domlasknu jindy.

Už byl večer, a tak se půjdem osprchovat, ne? Křepelka na mě čas od času hodila okem. Sundal jsem si tričko a přitáhl její pozornost. Nejsem kdoví jakej model, ale ten její magor, to je takovej umolousanej, umaštěnej přírodní typ, jak kdyby vylezl z krmelce. Za chvíli zbystřil i on a v jeho očích jsem viděl zděšení. V klidu a pomalu jsem položil triko na postel. Sedl jsem si na postel a sundaval kalhoty. V boxerkách jsem si došel ke skříni pro ručník, dával jsem si záležet, abych pěkně vrtěl zadkem. Očekoval jsem, že mě stále po očku sledujou. Stáhnul jsem si trenky zády k nim. Pak jsem se s bezelstným úsměvem otočil a oba jejich pohledy padly, kam měly. Žán si užíval minuty svý slávy. Vláďa jen nasucho polkl a honem se očima uskočil. Křepelka jen vydechla: „Ty vole…“ V klidu hoši, hoši, hoši, v klidu. Sedl jsem si zas na postel a sundaval si ponožky, jednu a pak druhou. Já ti dám, ty hovado, si na mě stěžovat. Holka se nemohla odtrhnout, uhejbala očima pryč a hned zpátky, nedalo jí to. Pěkně jsem si protáhl koule a usmál se na ni. Byla rudá jak záře nad Kladnem. Spokojeně s ručníkem v ruce jsem odešel do sprchy.

Stejně tak jsem taky přišel zpátky, pěkně vyvoněnej a čisťoučkej. Seděli na posteli a něco tam lovili na noťasu. Zkrátím to… už jsem se neoblekl, lehl jsem si na postel nahatej a taky si vzal noťas. Pustil jsem si svůj oblíbenej seriál. Teda ten díl s ženskejma. Ztlumovat jsem to nehodlal. Žán, ač tohle nerad, přeci jen se začal trochu ošívat a mohutnět. I v tomhle žánru se dá najít určitý koukatelný tělo. Bojoval jsem se studem, jako fakt mega dost, a stále dokola si říkal: „Já to dokončim, já to zvládnu! Polibte mi všichni prdel!“ Nakonec to ten debil nevydržel. Raději než se mu tady křepelka sama rozvzdychá, jí vrazil bundu do ruky a vystřelili. Holka aspoň viděla pořádnýho Žána. Ufff. Měl jsem škodolibou radost. A tu kreaturu jsem doufám viděl naposledy.

Ondra

„Tome, tak jsem si myslel, že Kilián bude rád, když mu nabídneme nějakou jistotu.“

„To asi je, ne? Možná to jen nedal najevo.“

„Možná, ale byl nějak zaskočenej nebo co.“

„Počkej, říkal nedávno, že má nějaký problémy se školou. Hmmm, třeba to tady chce zapíchnout.“

„Aha, to je blbý, ale časově by to nebyl problém, na úklid může chodit, jak chce. Když nebude tolik zakázek, tak by se to nějak poskládalo.“

„Určitě, to by se dalo zvládnout. I to ráno, kluci by to vzali a on zas může za ně. Dyť by mohl i balit, nebo tisknout, co? Práce bude myslím stejně dost. Hele, on je fakt šikovnej!“

„Časem určitě, nemusí furt dělat jen poskoka, i když zrovna to taky dost potřebujeme. Není to nic podřadnýho. Uvidíme. Ty Tome, mezi náma… Hele necítil jsi z něj někdy chlast? Nebo nepřišel ti jako trochu sjetej?“

„Neblbni zas, Ondro! Ne, necítil. Ty se zas bojíš, viď…? Neboj, i kdyby, tak je to jen cizí kluk, tebe se to přece nedotkne, ne? Nebo?“ podíval se na mě ustaraně. Ach jo. Když já se fakt bojím, ale čím dál víc ne o sebe, ale spíš o něj. Lidi rychle sklouznou a na vejšce, na kolejích tohle jede. Znám to sám.

„Promiň, já vím, že už vidím třeba i to, co není. Ale nedá mi to, víš. Vypadá někdy tak vycmrndlej, sotva plete nohama. A někdy je jako poděs, zmatenej… No ale asi máš pravdu, je to cizí kluk.“

„Třeba to nebudeš muset řešit a on s tím praští. Jestli mu nejde škola, tak si dovedu představit, že rodiče mu řekli, že mu přidaj apanáž a ať se vykašle na práci. Já bych to tak udělal.“

„Hmmm…“

Když to Tom vyslovil nahlas, tak jsem si uvědomil, že by mi to bylo vlastně líto. Kilián sem vnesl určitou dávku vzruchu. Po tom, co jsme mu nabídli práci na smlouvu, už mě naštvanost na něj nějak přešla, nebo se aspoň upozadila. Že by kouzlo novýho roku… znova a lépe?

Ten kluk se mi zadřel do kůže a je to jak na horský dráze. A moje hlava je jak kolovrátek. Líbil se mi od prvního pohledu, pak přesvědčuju sám sebe, že není můj typ, pak se nad ním rozplývám, žárlím na Páju, jsem vzteklej, chci ho vyhodit a teď momentálně bych chtěl, aby tady zůstal. Jestli zůstane a jestli to jen trochu utáhneme, tak ty dva tisíce odměny mu nechám nastálo. Jestli mě teda nějak nenasere.

Večer jsem šel trochu ty Vánoce rozhejbat. Taky abych se rozptýlil a nalil si krapet endorfinů do těla. Evidentně mělo ten nápad víc lidí a bylo natřískáno. Klasický fitko po Vánocích, že mě to krutíbrko nenapadlo. Hekání se mísilo s povzbuzováním trenérů, vzduch byl prosycenej potem. To je kauf. Zabalil jsem to brzo. Chvíli jsem uvažoval, že zajdu do sauny. Ale ani mě to nějak nelákalo. Měl jsem nenáladu. Nakonec jsem zajel k mamce a proběhl se s Bertíkem, to chlupatý zvíře je balzám. V posteli jsem zas myslel na naši prdelku. Co asi dělá? Je někde na tý koleji, představoval jsem si, že bych tam byl s ním. Wow, to by bylo super ho pozorovat, provokovat, pošťuchovat a… No nic, otočil jsem se, obejmul Sama a usnul.

Macek

To moje rozjímání a nostalgie z koleje mělo nějaký výsledky. Bylo mi líto, že musím z koleje pryč. Počáteční šok z chybějících dveří ve sprše, ze svéráznejch zvuků, lidí… Všechno jsem to nakonec měl rád. Bylo to specifický prostředí, svobodný, volný, každýmu bylo jedno, co ten druhej dělá, jak chodí oblečenej, neoblečenej. Nikdo to neřešil. A taky jsem se tady přesvědčil, že i když jsi každýmu jedno, tak v určitý chvíli naopak jedno nejsi. A to mi asi bude chybět… Jo, bude. S určitýma věcma člověk holt nic neudělá a já se nebudu vzpínat proti osudu. Ovšem, jak jsem tak ve svý hlavě obracel listy, přemejšlel a uvažoval, co jo a co ne, tak… tak jsem vymyslel variantu. Mega variantu! Variantu „brod“! Taťka říkal, že se pouštím na tenkej, hodně tenkej led, ale vyloženě proti nebyl. Říkal, že mi drží palce. Škoda, že mě to nenapadlo dřív! Budu muset na tom rychle zapracovat a nebude to jednoduchý. Musím bejt hodně opatrnej.

Do svýho plánu jsem nezasvětil nikoho, ani Karlose, ani René. Nejsem žádnej cucák s mlíkem na bradě, takže vím, hlavně z Bondovek, že čím méně lidí v okolí ví, tím je celá akce bezpečnější. A tohle trochu nebezpečný bude a na hraně zákona? Si teda myslím… nebo ne? Určitě je to ale trochu podlost. Takže radši pracuju v utajení!

Byl jsem z toho plánu trochu nervózní, přeci jen doteď jsem, až na pár klukovin, dělal všechno cca v mezích. Trochu ty meze holt překročíme, no. Svět se bude točit dál, že jo. Kámo, kdo se bojí, nesmí do lesa, jak se říká. Já se teda bojím, hlavně se bojím, že naštvu pana Ondru. To mi vadí asi nejvíc. Kdyby to byl třeba Pája, tak mi je to jedno. Jenže pan Ondra… chlap s velkým CH, krásnej… Jo vole a studenej čumák. To je pravda, ale stejně… Oblafnout ho bude těžký, pod jeho přímým pohledem se cítím vždycky jako nahatej.

Tak a je to tady – rozhodnutí.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, Kiliáne.“

„Ahoj Kili, pojď, posaď se a probereme to. Tak jak ses rozhodl? Kdyby jo, tak jsem už připravila smlouvu, tu si přečti klidně až doma, můžem to případně podepsat zítra.“

„No přiznám se, že jsem původně do toho jít nechtěl. Rozmejšlel jsem si to a ještě bych se chtěl na něco zeptat.“

„Jasně, ptejte se,“ usmál se na mě ten rampouch.

„No, jak by to bylo s docházkou a tak… Víte, kvůli škole…“ Tenkej led mi začíná pod nohama lehce pokřupávat. Kecám, protože kvůli škole vůbec ne. No dobře, trochu lžu, protože… protože jsem nic lepšího nevymyslel.

„To není problém, hodinově by to bylo asi jako do teď. Takže si to budete řídit trochu podle svých možností, jen je nutné se dopředu domluvit, abychom se mohli taky zařídit. Když by vám nějaké hodiny chyběly, tak se to vyrovná v dalším měsíci. Když vám budou přebývat, tak si pak vyčerpáte. Bude vám to vyhovovat?“

„Jo, to by bylo super, a budu mít nějak omezenou dobu, kdy tady můžu být?“

„Tomu nerozumím, jak omezenou dobu?“ A je to tady, pan Ondra mě probodává pohledem.

Petra taky zbystřila. Musím to nějak zakubalit, aby to nebylo podezřelý.

„No myslím, jestli tady budu moct dělat třeba brzo ráno, nebo večer, když tady třeba už nikdo nebude. Někdy mám školu třeba odpoledne a pak bych sem ještě skočil, jestli to nebude vadit.“

„Jo ták, to nebude. Kódovat už umíte, tak to večer zakódujete. To by nebyl problém. Paní uklízečka taky chodívala, když tu nikdo nebyl.“

„A ráno, když bych přišel dřív?“

„Ani ráno to nevadí.“

„Jen se bojím, kdybych to zakódovat třeba zapomněl…“

„Tak hlavní je zamknout, teda kvůli pojišťovně je důležité i to kódování. Kdyby se něco stalo a zjistili, že nebylo zakódováno, tak krátí náhrady. Ale to teď neřešme, snad zapomínat nebudete.“

„Dobře, tak jo. Tak já bych tady zůstal.“

„Super, Kili! Tak tady máš ty papíry, pročti si to v klidu doma a zítra to u mě podepíšem. Kdyby ti nebylo něco jasný, vysvětlím ti to. Jo, ještě jsme v prosinci zapomněli udělat doktora. Tak ještě budeš muset skočit tam. Jo?“

Od jistý doby nemám rád doktory. Vykulil jsem na ně oči.

„Jakej doktor?“

„Pracovní prohlídka, máme smluvního lékaře, jenom na tebe koukne. U tebe to bude myslím spíš formalita. Potřebuješ jen výpis ze zdravotní dokumentace.“

„No ale mně nic není, já doktora mám, nebo měl jsem až v Praze. Tady k nikomu nechodím, teda ani nepotřebuju. Žádný prášky neberu.“

„Kiliáne, ten lékař je trochu můj známý, tak to možná nebude potřeba. Zatím nic neshánějte. Řekneme vám pak jen termín, kdy za ním půjdete. Holt ta prohlídka je nutná.“

„Dobře.“

Ondra

Jup, kluk nám tu zůstane. Nakonec mám radost. Sice se mi zas zdál nesvůj. Hned jsem viděl, jak je nervózní, a ty kruhy pod očima. Jsem na to asi přecitlivělej, možná opravdu přeháním.

„Myslíš, ségra, že bude chodit i ráno?“

„No to mi bereš z pusy, to mě taky překvapilo. Večer ani tak ne, ale ráno? Jako před školou? Hele, ale třeba to myslel tak, že bude mít školu až dýl a ráno půjde sem.“

„To je pravda. Ono je ráno a ráno, že jo.“ Zasmáli jsme se tomu, snad to bude v pohodě.

Tak a teď na tu babu.

„Dobrý den paní Brotánková… Ne ne, počkejte.“ Ta baba je ukecaná, to je děsný. Tak se vykvákej, už jsem na ni skoro alergickej. Poslední dobou si asi myslí, že nás má jistý. Jen to tady ošmejká mokrým hadrem, ale k pořádnýmu úklidu to má daleko. Zasviněný dlaždičky, záchody ani nemluvím. To víte, když tam chodí kolem dvaceti lidí a točí se to, tak je to znát. Někdo asi taky není úplně zvyklej se za sebou na ten záchod podívat a nechá tam kentus. Bohužel, ale ona to musí uklidit, a ne jenom rozšmrdlat tu špínu. Slovní průjem pokračuje a hele, baba mi to jen ulehčuje. Že prej toho má moc, že tady asi bude muset být víc hodin. To známe, takže vyšší faktura. Neměl jsem jí tenkrát kývnout na hodinovou sazbu, ale cenu za úklid, ať už to dělá, jak chce dlouho. No neuměl jsem v tom chodit. Baba je pěkně vyčůraná…

„No to mi berete z pusy! To si právě uvědomuji, jak už je to pro vás náročné. Přeci jen je to velký prostor. Máte pravdu, taky jsem o tom přemýšlel. Vidím to tak, že vás toho asi zbavíme, abyste si trochu ulevila.“

Blá blá blá…

„No jak? Zkrátka my už si ten úklid zajistíme vlastními silami.“

Blá blá blá…

„To jste hodná, ale myslím, že ani sleva tomu nepomůže. Ne ne, heleďte, máte pravdu, je toho opravdu hodně. Už jsme rozhodli a od přespříštího měsíce bychom vás už s úklidem netrápili. … Prosím? Myslím, že jsme vás platili dobře, ale jak chcete, tak už nechoďte. Hezký den.“

Ty vole, to je podnikatelka! To bylo furt pane inženýre sem, pane inženýre tam, a když se člověk chce podle smlouvy a slušně rozejít, tak začne řvát, že tu dělala krávu za pár korun? Hmmm, tak když to jinak neumí, že jo. To jsem si docela oddechl. Uvidíme, co kolouch, myslím, že horší to mít nebudem.

Tak a teď další věc.

„Ahoj, Petře!“

„Čau mazlíku, tak už chceš udělat výtěr? Ne, vážně, je ti něco?“

„Kyselou prdel! Petře, ty seš furt jak malej! Potřebuju k tobě poslat jednoho zaměstnance na prohlídku.“

„Bereš nový maso, jo?“

„Hele je to student, mladej kluk, nic mu není. Má doktora v Praze a nebude mít výpis z karty, vadí to moc?“

„Co bude dělat? Nebude dělat noční?“

„Noční u nás nemáme. Bude manipulační dělník, úklid, možná u baličky nebo tiskárny.“

„Jo, takže vaše klasika. No hele, zatím ten výpis nechte, já si ho proklepnu, a kdyby se mi něco nezdálo, tak mi ho dodáte. Může zítra v devět?“

„Jo, to by měl být v práci, tak ho tam pošlu?“

„Mám se ti na něj podívat nějak konkrétně?“

„Bože ani se ho nedotkni, ty prase jedno! Nech ho bejt, nebo ti dám přes hubu!“

To je debil ten Petr, jenže ho mám stejně rád. Byli jsme kámoši ze školy i s Tomem. Je obětavej a hodnej… a perverzák. No doktor, co byste chtěli. Snad mu nebude odebírat i sperma nebo se v něm vrtat seshora, zespoda. Petr by toho byl schopnej. Ne, blbnu, to neudělá, věřím mu. Je to debil, ale není to šmejd. Pokusy dělá jen na dobrovolnících a na mně.

Teda to už je nějakej pátek. Oba jsme byli čerstvě na vejšce, oba klackovitý borci, pro který není žádná výzva dost velká. A on přišel s tím, že se prej strašně nutně potřebuje naučit cévkovat. Musím říct, že jsme tou dobou o sobě nevěděli, co a jak. Ani jeden jsme před sebou neřekli, jak to máme s preferencemi. Společný sprchy, bazény, fitka, tělák, to je jasný. Blbnutí, ale nic víc. Tak dlouho do mě hučel a lil víno, že jsem nakonec řekl, ať si teda poslouží. Už tenkrát se projevilo jeho úchyláctví, možná i moje. Byli jsme u něj doma a přiopilí, poručil mi, ať se svlíknu. Co bych pro kamaráda v nouzi neudělal. Připravil si nějaký hadičky a tak. Ležel jsem nahatej na posteli a on si sednul vedle mě a hltal mě pohledem. Koukli jsme si do očí a mně se začalo stavět péro. Sjel očima na něj.

„Nevím, jestli se to dá dělat při… při erekci. Ondine, ty máš kládu!“

Najednou jsem byl vyrajcovanej a rudej až na prdeli. Snažil jsem se to nějak zahrát do autu.

„To je z toho chlastu, tak mi stojí, no. Vadí ti to?“

„Ne… jsi… je to… je pěknej.“ Petr byl už taky rudej.

„Tak na to ser a dělej, co chceš, než si to rozmyslím, ty hovado!“

Pak mi teprve došlo, co řekl, a zadíval jsem se na něj. Zrychleně dejchal a zmateně koukal sem tam.

„Jaks to myslel, pěknej?“

„Nijak, to neřeš.“

„Jak neřeš? Se ti líbí moje péro? Máš svoje, ne?“

„Ehmmm, no, jo. Teda ne… jako nelíbí. Nebo jako není ošklivý… Já nevím, ser na to. Jsem jen překvapenej, že se ti tak postavil.“

„To vidíš poprvý tvrdý péro? To tvoje ti nestojí, nebo co?“

„Jo jasně, že stojí…“

„I teď?“

„Hmmm.“

„Ukaž.“

Zavěsil svůj pohled do mejch očí, pak s ním jel až mezi moje nohy. Polknul a pomalu se postavil a už jsem viděl bouli v teplákách. Stáhnul je, no taky není žádnej cvrček.

Skousl jsem si ret a jen potichu řekl:

„Tak dělej, doktore.“

Sundal si ty tepláky úplně a sedl si ke mně zpátky. Přilepil se svým stehnem na moje. Nageloval tu hadičku a vzal mý cukající se péro do ruky. Pomalu začal zasouvat do mýho ptáka tu trubičku. Nebylo to moc příjemný, tak jsem jednu ruku obtočil kolem jeho boků a stiskl. Usmál se na mě a postupoval. Ty vole, to si dělá prdel? Hekal jsem, bolelo to, a zároveň mě to rajcovalo. Zatínal jsem do něj prsty. Pak to narazilo a musel víc zatlačit. Zabolelo to a vklouzlo dál. V naprostým úžasu jsem celou dobu sledoval, jak mi do ptáka zalejzá ta hadička. Najednou hadičkou projela žlutá tekutina a mnou projel takovej zvláštní pocit. Hladil mě a já začal hladit jeho.

Jak to skončilo? No zjistili jsme, že to máme hozený stejně. Dva nadržený mladý kluci. Vytáhl ze mě tu cévku. Pozoroval jsem ho a on si klekl mezi moje kolena a začal si honit. Koukal jsem jak v úžasu. Koule mu pleskaly sem a tam. Zafuněl a pak už jsem měl břicho mokrý od jiný tekutiny, udělal se na mě a pak to udělal mně. Ale teda když mi trubicí projela první mrdka, tak jsem myslel, že se poseru, jak to pálilo. Pak když jsem večer šel čůrat, tak jsem mu napsal, že je hroznej debil a že ho zabiju. Ufff. To byla bolest. Od tý doby ve mně měl oddanýho figuranta na různý hokuspokusy. Zezadu, zepředu… no prostě jsme si hráli na doktory. Jo a tu cévku jsem mu pěkně oplatil! Několikrát!

A k týhle obludě pošlu Kiliána. Chudák kluk. Musí to holt vydržet. A Petr má taky nějakou stavovskou čest, doufám. A já mám kdyžtak pěsti.

Macek

Uffff, tak to dopadlo. Snad nemají žádné podezření. O práci v baru jsem se vůbec nezmiňoval. Ještě by si mysleli, že bych to flákal. Musím zahájit co nejdřív přípravu.

„Tak co, Kili, budem se ještě vídat? Jak ses rozhodl?“

„Jo, Tome, budem. Vzal jsem to.“

„Paráda, to mám fakt radost!“ plácl mě do ramena.

„Budu mít na starosti i uklízení. Jak ti to mám hlásit, že budu uklízet, nebo budu tady?“

„Spoustu věcí už odhadneš sám, když bude něco drhnout, tak se ozvu. Jinak se domlouvej s klukama jako vždycky. Když budeš vědět, že to je v pohodě, tak můžeš jít uklízet. Nebo jim řekni, že budeš třeba hodinu uklízet, a oni tě nechaj. To nějak vychytáme, jo?“

„Oukej. Tak já teď půjdu obhlídnout, co mě čeká, a nějak si to naplánovat.“

„Hele dneska tě potřebovat nebudem, máme toho málo a kluci si taky dělaj údržby a prohlíží se mašiny.“

Paráda, to je zrovna dobrá doba, v šatně nikdo neočumuje a je to vhodný na první detailnější průzkum terénu. Teď z titulu svý „funkce“ můžu strčit nos do každejch dveří. Hned to taky začínám dělat, i když ne tak úplně kvůli úklidu. Prošel jsem šatnou, a kde jsem mohl, nechal otevřený dveře. V úklidovce jsem si pořádně prohlídl, co kde je. Je to tam docela dost narvaný, jsou tam i nějaký neúklidový věci. Chvíli jsem bloumal a pak chcačky nechcačky šel za panem Ondrou udělat další přípravnej krok. Zas jsem měl pocit křupajícího ledu… a roztřesený kolena.

„Pane Ondro, trochu jsem to okoukl a chtěl jsem se zeptat na pár věcí.“

„Povídejte, Kiliáne.“

„Jak je v umejvárce ta sprcha a vůbec kolem, tak je tam trochu… no nepořádek, mohl bych to vyházet nebo někam dát?“

„Počkejte, co myslíte? No pojďte, kouknem tam…“

Snažil jsem se vyloudit příjemnej kukuč asi číslo deset.

„Tady jsem myslel, ta sprcha je plná nějakého bordelu, jé pardon. Jako těch krabic a tak.“

„No a co?“

To je tak nechápavej?

„No že se asi nemůže používat jsem myslel…“ Kouká na mě nevěřícně, musím přidat: „Taky se z toho furt práší a blbě se to pak udržuje, takový haldy všeho možnýho. Já bych to povyhazoval, jen nevím, jestli můžu všechno.“

„Tu sprchu tady nikdo nepoužívá, ale asi máte pravdu. Zlikvidujte to. Ta sprcha sloužila jako odkladiště, když nám přestal stačit kamrlík. Jak koukám, můžete to vyhodit všechno. Když se to vejde do kontejnerů.“

„A ten kamrlík?“

„Do toho se vám chce? Když to uklidíte, tak za chvíli to tam bude zpátky.“

„To jsem se chtěl zeptat, mohl bych si tam dát nějaký věci z té úklidovky a dám tam, i co je různě po firmě? Vysavač jsem dneska viděl na chodbě u rampy. Docela rád bych to dával na jedno místo.“

„Dobře, tak aby tam nebylo zase skladiště, tak tam sundejte tu cedulku sklad a dejte tam úklidová místnost. To už si nikdo nedovolí tam nic dávat. A kdyžtak vy to hned uklidíte. Jo?“

„Jo, jasně.“

„Málem bych zapomněl. Kiliáne, zítra v devět hodin budete mít tu pracovní prohlídku u doktora Karase, tady jsem vám napsal adresu. Víte, kde to je? Zatím s sebou nic mít nemusíte.“

„Dobře, jo, to najdu.“

Trochu jsem se bál, že bude vyzvídat, proč jsem začal zrovna od tohohle konce. Naštěstí je to chlap, tak to nějak neřešil. Jako mně by jejich kamrlík byl u prd…, byl jedno. Ale já měl pro něj využití. A taky jsem mínil při tom pěkně spořit. Teď to jen vyklidit a pomalu si sem natahat věci z koleje. Hmmm, to půjde. Je tam sice jen takový malý okýnko, ale to nevadí. Nějak se tam snad seskládám. Začal jsem mít docela fofry, na koleji bude za chvíli finíto. Ufff. Musím tam vyházet bordel, uklidit, vytřít, seshánět postupně, co je třeba. Odsledovat, co, kdy a jak můžu dělat. No je toho…

Mám a nemám z toho radost. Mám, protože můžu zůstat v Brně, a nemám, protože zneužívám prostor firmy. A bojím se, aby si nemysleli, že je chci vykrást nebo tak. Je to trochu podpásovka a vlastně neoprávněný užívání nebo tak. No jo, ale na ubytovnu fakt nechci. Ještě musím promyslet, jak to udělat, aby mě nevyhmátli.

„Další!“ Před devátou jsem dorazil do čekárny na zdejší polikliniku a taková trochu menší a podsaditá sestra v letech mě zve dál.

„Dobrý den, Kilián Chalupa, jsem tady na prohlídku, tady mám papír.“

„Dobrej, posaď se. Dej mi kartičku pojišťovny. Kam chodíš k doktorovi?“

„Mám dorostovýho, doma v Praze.“

„Na to jsi už trochu starej, ne? To nemáš obvoďáka?“

„No já jsem tam byl naposledy ještě na střední a od té doby jsem u doktora nebyl.“

„Takže další flákač! Chlapečku, to si musíš hlídat! To není žádnej tentononc, holubník!“ Sestra je od rány, ale usmívá se pod vousy. Ty brďo, možná je i má!

„No já jsem zapomněl, nestihl…“

„Já to říkám furt, doktore? No pojďte!“ A táhne mě do ordinace a při tom mě plácne po zadku. Sakra, nebejvá to obráceně?

„Doktore, pracovní prohlídka. Tady mládeneček nemá obvodního doktora ani zprávu, nic. No není to na facku? Nebo aspoň přes prdel, já to furt říkám. Roste to jak dříví v lese a je tomu všechno jedno, to je jako ty, doktore, taky na všechno dost času a člověk aby se…“

„Já jsem… já…, promiňte…,“ zkouším do toho něco říct na svoji obhajobu. Už jsem měl teda slíbeno na zadek a pár facek. Super.

„Maruš, zalez,“ řekl doktor.

„A ty bys potřeboval taky na prdel, já to furt říkám…“

„Tak sedněte si, mladý muži.“

Doktor byl sympaťák, fakt. Vysokej moc nebyl, jen o trochu víc než já. Ale daleko statnější a pod bílýma kalhotama mu prosvítaly černý spodky. Prohlížel si papír a pak mě od hlavy po paty.

„Jo, vy jste ten od Ondina. Není na vás pes? Kdyžtak mi řekněte, já ho srovnám!“ smál se. „Tak vážně, jste někde registrovaný u lékaře?“

Zacvrlikal jsem znova tu písničku…

„Uděláme to tak, jestli nemáte nic proti. Já vás vezmu rovnou do evidence. Takže budete patřit ke mně. Až budete mít cestu do Prahy, tak zajděte za doktorem pro kartu. Nebo můžu mu napsat, ať mi ji pošle. Co je pro vás lepší?“

„No, jestli by to šlo přes vás, tak asi to.“

„Aha, takže předpokládám, že jste u něj nebyl na výstupní prohlídce?“

„Ne.“

„To jste ale dost zanedbal, to vás asi tamní doktor nepochválí! No dobře, tak já vás prohlédnu rovnou i s tou pracovní prohlídkou, jo? Sestra vám ještě potom vezme krev, ať tam máme nějaké výsledky.“

„Ano.“ To už jsem jen pípnul, protože doktory a prohlídky nemám rád. Kluci ve škole říkali, jak jim doktorka prohlížela pytle a všechno v nich a okolo nich. Tak jsem tam záměrně nešel, protože jsem měl strach, že se mi Žán splaší. No najednou je to tu. Ty vole, co teď? No tak to teda nevím. A ještě tenhle doktor, takovej fešák. A ještě známej pana Ondry. Do prdele, to bude trapas.

„Svlíkněte se do trenek.“

Už neuteču, tak jsem poslušně stahoval ze sebe kousek po kousku.

„I ponožky!“

Nasadil si takový ty tenký rukavice. Žán se začal chystat na výstup. Do prdele, do prdele, do prdele.

Začal mě různě prohlížet, krk, mandle, uzliny, páteř, ťukal mi do kolene, mačkal břicho, záda. Musel jsem se předklonit, zvednout nohu, promačkal mi ťapky a nevím co ještě.

„Tak trenky dolů,“ řekl jako by nic, vytřeštil jsem na něj oči.

„Jako… jako… jako trenky? Úplně?“

„Můžete si je dát na hlavu! Tak jsme chlapi, ne?“ řekl už studenějc.

Ty vole a jde do tuhýho. Žán byl zatím trochu bržděnej látkou. Dal jsem si ruku mezi nohy a tou druhou stahoval boxerky. Zůstaly ležet na zemi a já stál s rukama mezi nohama, oči zabodnutý do palců u nohou. Jestli mi řekne, že mám dát ruce od sebe, tak Žán jde naplno do akce. Už mi taky dost nadával: ‚Ty jeden blbečku! Skoro celej život jsem zalezlej pod nějakým hadrem, a když už se můžu podívat ven, tak mě zakreješ! Seš pěkná sketa!‘

„Pane Chalupo, nebojte, ale já potřebuju vidět i váš vercajk!“

Zrudnul jsem a pomalu dal ruce od sebe. Žán mi to udělal naschvál a tuhnul a tuhnul, až úplně ztuhnul. Jenže se to stalo v milisekundě, takže vystřelil z mejch rukou a řval: „Dobrý den, doktore, já jsem Žán! Moc mě těší, můžu vám podat ruku?“

„Pro… promiňte…,“ kníkal jsem a byl jsem rudej jak rudokožec.

Doktor mi podebral koule a musel jsem kašlat, jak v nějakým béčkovým filmu. Já se styděl, bože, jak já se styděl. Docela dlouho a důkladně mi prohmatal mi vejce a ohrnul předkožku a prohlídl Žána. Ten se vystavoval a začal slintat, hajzl. Do prdele, přece mě tohle nemůže vzrušovat! Doktor už mě netrápil, usmál se a plácl mě po zadku.

„Hotovo, tak šup oblíkat! A to se nemusíte, Kiliáne, stydět, ani nemáte za co. To je v pořádku. To se klukům stává. Mně se to taky stalo, když jsem byl na téhle prohlídce,“ usmál se zas. „A aspoň vidím, že nepotřebujete prášky. Jo a když jsme u toho ptáka, výrony máte v pořádku?“

„Jaký výhody?“ byl jsem úplně mimo.

„Ne výhody, výrony! No, když stříkáte, je to v pořádku? Nic vás nebolí, není tam krev nebo něco špatně?“

„Jo aha, ne není.“ Nevím, jaký všechny stupně rudý jsem na sebe dokázal natáhnout.

Dál už oblečenej se mě zeptal na pár otázek a šel jsem na krev. Ufff. To byl teda trapas. Snad to nebude hned říkat panu Ondrovi. Jemine, aby mu tak řekl, že jsme tam stáli dva.

Ondra

Docela jsem se brzo zakutal do postele, Sam už na mě, jako každej večer, čekal. Můj velkej plyšovej pes. Rád s ním spím, i když bych rád k němu do trojky přibral třeba nějakou prdelku.

Snad není ještě tak pozdě.

„Čau, Petře!“

„Nazdar, kuřbuřte! Copak?“

„Chtěl jsem se zeptat na tu prohlídku, byl tam?“

„Nějak moc se o něj zajímáš, chichi. Novej objev?“

„Není to můj objev, je to zaměstnanec. Doufám, žes mu nic neudělal! Jinak ti dám do držky!“

„Zklidni hormon, asi bys potřeboval udělat prohlídku ty, ne? Že tak vyvádíš!“

No pravda je, že mi při týhle poznámce trochu zašimralo v břiše. Už mě několik let neprohlížel jako neprohlížel.

„No jo no, tak jak?“

„Neměl žádnýho obvoďáka, tak jsem ho vzal k sobě. Neměl ani prohlídku od dorostovýho…“

„Nedělal jsi mu ji, že ne?“

„Musel jsem, ale prosím tě nejsem debil. Ale nevíš, může mít bulku na koulích, tyhle kluci… no to je jedno. Kluk je jako řípa. Hele, ne že na něj budeš zlej!“

„Co blbneš! Chodí jen k nám do práce, nic jinýho. A třeba ani není na kluky.“

„No já taky hned neříkám, že by mu slušel z mrdky knír. I když slušel. Ale je to takový tintítko, tak ho vychovávej s citem. Myslím pracovně, ať z tebe nemá trauma!“

„Trauma ze mě, jo? To říká ten pravej. Já mám z tebe trauma doteď!“ řehtal jsem se do telefonu.

„To nevadí… Hele a co ta prohlídka?“

„Hmmm, ta nic. Tak čau.“

„Tak napiš aspoň na pivo! Jo a Petře vyřiď, ať se staví na tetanovku. Čau.“

Chudák Kilián, doufám, že to přežil bez karambolů. Zase má Petr pravdu, lepší je prohrábnout kluka, než něco zanedbat. Usnul jsem s úsměvem na rtech a snem, že jsem moucha v Petrově ordinaci…