Macek – 10. Vyhazov

Ondra

Dny se mi slejvaly do jednoho beztvarýho celku. Pronásledovaly mě vzpomínky a zároveň jsem stále myslel na našeho malýho vrabčáka. Snažil jsem se před tím obrnit. Kilián chtěl volno, že musí domů do Prahy. Tak jsem mu všechno odkejval a vlastně si i skoro přál, aby už nepřišel. Vnesl mi do života chaos. Byl jsem podrážděnej a nepříjemnej, ale ztratilo se to v předvánočním shonu. Večírek jsme udělali akorát, když tu Kilián nebyl. Takže by stejně nešel, to mi trochu otupilo nepříjemnej pocit, že jsem ho nepozval. Ten se mi plíživě a vytrvale vkrádal do hlavy, našeptával, radil, mučil a ničil moji vnitřní rovnováhu. Jako všechno, co se kolem toho vyjukanýho koloucha dělo.

„Ondro, proč jsi nepozval i prdelku?”

Vyvalil jsem na Toma oči.

„Cože? Jakou prdelku?”

„Kiliho přece, tady mu nikdo mimo Franty neřekne jinak než prdelka, to nevíš?”

„Ne, mě ty vaše babský drby nezajímají!”

„No od tý doby, co mu ruply džíny, zrovna když se před náma ohejbal. Někdo to řekl a už mu to zůstalo. Teda on to asi neví. Říkáme mu tak jen mezi sebou. Tak proč tu není?”

„Hmmm, to je teda pěkně trapný oslovení! Víš přece, že brigádníky nikdy nezveme.”

„No ale on je tu pečenej vařenej a dost nám pomohl.”

„Stejně nemohl, jel domů. A je tu ani ne měsíc.”

„Jo, ale je to škoda, je to fajn kluk.”

Náš vánoční večírek spoluorganizuje mamka a taky na něj pravidelně chodí. Je to takový poděkovaní firmy zaměstnancům. Každý dostane čokoládový figurky, láhev vína a voucher do lékárny a tak. Na začátku jsem se přemáhal, byl jsem milej a poděkoval všem za uplynulý rok. Zasloužili si to. Pak jsem si ale zalezl do rohu ke stolu a cucal pivo, který mi stejně nechutnalo. Nic mi nechutnalo. Stýskalo se mi po něčem a nevěděl jsem po čem. Konec roku, Vánoce, nostalgie, bilancování, holt končím rok sám. A nebude určitě poslední. Neměl jsem rád tyhle svoje lítostivý nálady. Užil jsem si jich dost.

„Ondrášku, děje se něco?” Moje mamka jako kdyby vždycky věděla víc, viděla až za roh nebo jak to říct. Byla hodná, milovala nás, někdy byla přísná, vždycky milá a nad věcí. Dáma, ale ne taková ta maloměšťácká snobka. Máloco ji rozhodilo. Kdysi dělávala laborantku v nemocnici a pak při rozjezdu tiskárny dělala takzvanou holku pro všechno. Pomáhala mi, jak mohla. Lidi ji měli rádi a byli paf, když zjistili, že je to máma majitele. No jo, vlastně dělala to, co teď Kilián. Nikdy nedělala ofuky, vrhla se do každý práce.

„Co ta nová posila? Proč tu není? Ten chlapec, co mě skoro porazil? Je tam ještě?”

„Jo prdelka,” hned mi ujelo, já se zcvoknu!

„Prosím?” zpozorněla a zvedla obočí.

„No to je jedno, pan Chalupa, student. Jo, je. Je u nás necelý měsíc. Zatím vydržel.”

„Je pěkný, že?”

„Mami!!!”

„Ano?”

„Vždyť jsi ho viděla!”

„Viděla, viděla, no spíš zahlédla v poklusu, když šel mýt ty… No ale ptám se tebe!”

„No takovej normální, no. Moc hezkej není. Taková vyzáblina, nanicovatej, pojebanej.” Lžu, jak když v tiskárně tiskneme.

„No prosím? Takhle mluvíš o lidech? Že má akné, to přece neznamená, že ho budeš urážet! Vzpomeň si na sebe, jaks vypadal! Ondro!”

„Pro… promiň, ne, teda jo. Nemá akné, myslel jsem to povahově.”

„Ty ho nějak více znáš?”

„Ne, ale myslím si, že je takovej, takovej, no jako… já nevím, asi do větru!”

„Neodsuzuj lidi, když o nich pramálo víš. Myslet znamená prd vědět. A neseď tu jak kakabus. Máte úspěšný rok za sebou. Mazej mezi lidi!”

Vánoce, vůbec se na ně netěším. Budeme u mamky. Už jsem se od ní odstěhoval před lety, ale na Vánoce se vždycky všichni sejdeme. I táta. Naši sice spolu už delší dobu nežijou, ale vlastně mají stále stejnej vztah. Mamka nikoho nemá, zůstal jí doma jen Bert. Vlčák. A táta? No ten asi někoho měl, ale spíš měl práci a vážnýho nic. Jezdil k mamce často, byli jak nerozluční kamarádi. Letos se tam vůbec netěším. Chtěl bych být sám, zalézt si do postele, schoulet se do klubíčka a na celej svět se vykašlat.

Bloumal jsem po nákupáku. Co komu koupit? Absolutně nulová invence, žádnej nápad. Nemám nakupování moc rád. Jo, někdy mě to popadne a pak nevím, kdy skončit. Ale do týhle šopovací nálady se ne a ne dostat. Koukal jsem na spodky, mají docela pěkný boxerky. Vždycky jsem je kupoval k Vánocům… mýmu Lolkovi. Byl jsem do něj tak zamilovaný. Přemýšlel jsem jen: my a už dávno ne jenom: já. Tenkrát, kdysi. Jenže teď je to tu zas, zas bych strašně chtěl přemýšlet my a ne jen já. Jenže se toho bojím. A když už je někde chemie, tak to tele chce po mně pětistovku. Přitom já bych mu chtěl snést celý svět k nohám, nosit ho na rukou a před vším ho bránit, hladit, milovat. Praštil jsem s boxerkama zpátky do regálu. Už se to zkrátka nevrátí. Koupil jsem mamce parfém, zájezd pro dva do Vídně. Něco švíce, prckům a švagrovi Matějovi.

Docela jsem si na tu svoji samotu zvykl a tenhle rozcuchanej píďa mi to rozboural. Najednou se mi vrací všechny ty věci, co jsou pro dva a ne pro jednoho. Přitom mi to do teď pro jednoho už zase stačilo. A najednou přemýšlím zas jinak, toužím, stýskám si, prahnu a jsem smutnej, ne, jsem přímo nešťastnej. A taky naštvanej na sebe, že moje bublina praskla, že jsem ji nechal prasknout. Za to všechno může on. Sice teda za to vlastně nemůže, ale bohužel. Řekl jsem si, že to musím udělat. Po novým roce ho propustím. Nechci ho vidět, nebo spíš, nedokážu to. Musí odejít.

Macek

Co to mám zas v kastlíku? Dopis? Aha, no tak to jsem v totální prdeli.

„Dobrý den, paní vratná, nevíte, je tady paní vedoucí?”

„Ne ne, teď před Vánocemi už ne, co potřebujete?”

„No víte… no, nějak mi to nevyšlo zaplatit kolej… a…“

„No jo, to známe, no to je blbý. Tady jsou na to dost hákliví. Bylo tady spoustu neplatičů a minulé vedení kvůli tomu skončilo. To musíte zaplatit, nebo pryč.”

Šel jsem na pokoj jak zmoklá slepice. Mezi svátky musím vedoucí uhnat a zkusit se domluvit. Jinak jdu na dlažbu. Do prdele.

„Tatí, co myslíš? Nějaký únikový varianty?”

Na balkoně byla předštědrovečerní lezavá zima. Dlouho jsem tam nevydržel a s červenejma očima se šel zachumlat, přitáhl jsem si kolena k bradě a usnul.

Na Štědrej den jsem šel courat městem. Musel jsem bejt venku. Nechci ani psát, jakej to byl den. Děsnej, uřvanej a s mokrým polštářem. Myšlenkama jsem byl u mámi. Volali jsme si na chvilku s Amíkama. To byl asi můj největší dárek. Marťas mi řekl, že mi pošle peníze. Za což jsem mu vynadal a jemu to bylo jedno. To fakt ale nechci. Nechci se nechat vydržovat od kamarádů. To ne!!! René byla další dárek, byla na Štědrý den s koňákem. Takže to byl rychlej, ale moc fajn hovor. Večer jsem seděl u kompu a pak si vzpomněl… vždyť já mám dárek! Rozbalil jsem to a byla to fotka. Z rámečku se na mě smála Betyna. Počkat, tady zezadu tam je vložená karta: Dárková karta Globus.

„Pane Hrabánek, teda dědo, moc děkuju za dárek. Ale přece máte jen důchod, to nemůžu…”

„Ahoj, zastav, chceš mě ještě vidět živého? Tak vidíš, tak to musíš! Jinak mě Betyna zakousne. Je to od ní, ne ode mě! Tak šťastný a veselý!”

„Vám taky a děkuju.”

Trochu jsem se učil zalezlej v pelíšku, no spíš jsem tam za chvíli usnul jako špalek. Druhej den mi z toho na koleji už hrabalo. Sice byl svátek, ale tak jsem brigádník, ne? Vyťukal jsem esemesku.

„Ahoj Petro, můžu jít do práce? Že bych si nahradil to volno? Poklidil bych tam.”

„Ahoj Kili, můžeš, musíš ale nejdřív odkódovat. Kód ti pošle Ondra.”

Do prčic, bosse jsem zrovna do toho tahat nechtěl. Odkódovat, jo? Ufff.

Za chvíli přišla další zpráva: „Buď tam ve 14 hodin. Petra.”

Ondra

Na Boží hod pokračuje moje mučeníčko. Všichni jsou veselí, mamka vaří a nosí nám furt nějaký dobroty, táta blbne s vnoučatama a novou vláčkodráhou. Aspoň, že se ségra pochlapila a má dva prcky. Všichni vědí, že ode mě se ničeho nedočkají. A čeho se vlastně dočkají? Momentálně kyselýho ksichtu a bručení: já to nechci, ne díky, nejdu, hmmm, dejte mi pokoj… Vánoční atmosféra mě letos děsně sere. Asi se brzo spakuju, půjdu zalézt domů a pustím si nějakou pohádku. Tam to aspoň končívá dobře. Vyberu si nějakou s pěkným princem. Třeba tu o princi Lavice, ten se mi líbil. Není on podobnej tomu našemu rozcuchanýmu vrabčákovi? A zase mi leze do hlavy. Ne, není mu podobnej, a ne, nebude se mi stále vysírat do myšlenek! Ondro, vypakuj ho ven, řídíš si svůj život ty a jen ty a basta. Jenže…

„Hele, prdelka chce do práce!”

„To nemůže, je zakódováno.”

Táta zvedl oči a asi si myslel, že mám nějakej novej objev. Je na tyhle věci trochu vysazenej.

„Jaká prdelka a do jaké práce?”

„Rudolfe, to je náš nový pracovník, to nevíš?” zcela bez hnutí brvou mu suše odpověděla mamka.

„Kláro, a proč mu teda říkáte prdelka? To je nějaký ten… pracovník?”

„Není, to je přeci proto, že mu v práci vylítl zadek z kalhot!”

No nic, naši jsou ve formě.

„Petro, kód mu teda nepošlu! Co když nás vykrade?”

„Nebuď hysterický!” zpražila mě mamka.

To si dělaj prdel, ne? Táta byl naštěstí taky realista.

„Ondro, já tě chápu, žádné ani jiné prdelce kód nedávej!”

Petra vrčela jak háravá fena a mamka kroutila očima. No, co jako? Zas tolik ho neznáme.

„Zajedu tam!” Aspoň uteču z týhle rozteklý cukrový nálady.

„Pojedeme všichni! Aspoň se provětráme a táta se zas podívá, co tam máš nového,” rozhodla mamka.

„Napsala jsem mu teda ve dvě.”

„My pojedeme s taťkou jeho autem, viď?“ mrkla mamka na taťku.

„Jak budeš chtít, Klárko.“

Kilián se už choulil na rampě, protože pršelo a bylo hnusně. Skenoval mobil.

Jakej jsem měl klid, když jsem ho neviděl. No teď o Vánocích mu o tom vyhazovu říkat nebudu. Přece ho nezazdím na svátky, na to fakt nemám.

Koukal na nás trochu vyplašeně. Prckové se rozeběhli po dvoře jak štěňata.

„Dobrý den, já nechtěl takhle rušit!” kousl se do rtu a koukal, co se to kolem něj vyrojilo.

„To je v pořádku, ale provoz nejede, co chcete dělat?” Ptám se schválně, práce je tam dost, to víme všichni.

„Myslel jsem trochu pouklízet…”

Odkódoval jsem a mamka do mě žďuchla.

Jako představovat? Když za chvíli odejde? To ne…

Kilián šel hned do šatny. My jsme se procházeli po firmě. Petra s dětma zůstala venku.

„Máš tu tedy pěkný nepořádek, Ondro! To jsi loni neměl,” vytýkal mi taťka, sice mojí firmou moc nadšenej nebyl, ale vždycky si to tady rád projde. Vyzvídá, jaký máme novinky, mašiny a tak.

„Tati, nebyl čas, spousta zakázek a uklízečka je na prd.”

„Spousta zakázek? Tak to budeš za chvíli rozšiřovat, ne? To bude víc místa na škatule!“ tlemil se mi švára.

„Myslím, že ten hoch se ti tu hodí! Vypadá jako schopný mladý muž. Ta přezdívka je příšerná. Přitom má takové pěkné jméno. Ondro, Ondro, ty to vedeš!“

Jen jsem protočil očima. To jsem nečekal, že i táta se bude Kiliána takhle zastávat, většinou mu to bývá jedno. Tak nakonec budu ještě vyvrhel rodiny. Paráda. Dělají mi to těžší a těžší.

„Kiliáne, než budete končit, tak mi půl hodiny dopředu zavolejte. Přijdu zamknout,” houknu do šatny.

„Ano, pane Ondro, děkuji.”

„Ty toho borca máš ale pěkně vycvičeného!“ šeptl mi spiklenecky do ucha Matěj.

„Ty jsi pako!“ Sakra, co všichni furt mají?

Doma u kafe mi mamka vyčetla:

„Nemyslíš, že jsi nám mohl mého vlastně nástupce alespoň představit? A myslím, že kód mu můžeš klidně dát. Tenhle vás neokrade.”

„Prosím tě, jak to můžeš vědět?”

„Myslím, že mamka má pravdu,” ušklíbne se Petra.

„Sjedu tam zavřít, stejně tam něco potřebuju.”

Macek

Teda to vám řeknu, to jsem se lekl. Dvě auta najely a takovejch lidí. Pan Ondra, Petra a další i s dětma. Ty brďo, to jsem je všechny zvedl o Vánocích z gauče? Ufff. No aspoň si protáhnou šunky. Hahaha. Teď koukám, ta paní mi přijde povědomá. A do prdele! To je ta s pinďourama, no ty vole. Nééé, no jasně, oni to budou asi rodiče? Vánoce, rodina. Tak to mě omejou. Chtěl jsem si vyčistit hlavu a budu tady mít za prdelí všechny Jasnosti? Ale ta asi paní Pinďourová se tvářila celkem mile. Na rozdíl od pana Pinďoura Ondry, ale psssst. Hahaha. Radši jsem hned zalezl do šatny a čekal, jestli vypadnou. A vypadli. Konečně sám.

Na hale jsou nejmíň dvě kamery, to už jsem si všiml, tak moc neočumovat a makat! Zabral jsem se do toho. Vynášel bordel, zametal, utíral. Přesně takhle jsem potřeboval vypnout. Udělalo mi to dobře. Na chvilku jsem si šel narovnat záda na lavičku v šatně. Hele, co je vlastně tam v těch kamrlících? Zvědavost ve mně hlodala. Když se nepodívám dneska, tak kdy? Vydal jsem se na průzkum. V tý sprše je ale bordelu, kýble, hadry, nějaký bedýnky, fuj. Je oddělená příčkou od umývárny. Tamhle dál jsou další dveře. Aha, malá chodbička a v ní zas dveře. Upsss. To je fakt jak mraveniště. V jednom kamrlíku jsou nějaký úklidový věci, je to tam celkem uspořádaný, nějaký barely asi s mejdlem, Jarem a já nevím čím vším. Poskládaný hadry, košťata, vysavač. Zato ten druhej kamrlík, to je skladiště, bedýnky, starý hadry, rozbitý kýble, velký kartony, polystyrénový obaly. No potěš koště. Na to aby si přistavili kontejner.

„Dobrý den, pane Ondro, tak já bych byl za hodinku asi hotovej. Dobře, děkuju.“

Už byl skoro večer a já byl zralej do pelechu. Přesně, jak jsem chtěl, unavenej. Čekal jsem na bosse v šatně. Slyšel jsem auto, bude to zas delegace? Nebyla.

„Kiliáne, kde jste?“

„Už jdu!“

„Tady to prokouklo! Kiliáne, to jste šikula.“

„Něco jsem vyházel do kontejnerů, ale ještě to musím dorazit. Můžu přijít i zítra?“

„Kiliáne, zítra jedeme všichni pryč. Vy o Vánocích nejste vůbec doma?“

No tak tyhle otázky jsem čekal, co je mu do toho?

„To nevadí, tak holt nepřijdu.“

„Víte co, tak já vám dám kód. Pojďte sem… tady u vchodu musíte po otevření dveří asi do deseti vteřin odkódovat, nebo se spustí alarm. Kód je 9872312. Až půjdete, tak zase ten samý kód vyťukáte a deset vteřin máte na odchod a zavření dveří. Zamknete a hotovo. Zvládnete to?“

„Jo, myslím, že jo. A co se stane, když to nestihnu nebo zadám špatně?“

„Spustí se alarm, dost to píská, rozešlou se SMSky a měli by přijet securiťáci to zkontrolovat.“

„Aha, no tak to doufám, že se mi nestane. To bych nerad, pane Ondro.“

„To zvládnete. Chcete někam hodit?“

„Ne, já se projdu, nebudu vás obtěžovat.“

„Sedejte, stejně jedu přes město. Stačí u Komety, nebo kde bydlíte?“

„No v Žabinách, ale to já dojdu.“

„Kiliáne, to je daleko, já vás tam hodím. Jo?“ On se na mě i příjemně usmál? No jo, to bude těma Vánocema.

„Děkuju,“ pokusil jsem se taky zaculit.

Cesta byla zase taková trochu mlčenlivá. Spíš úplně. Vypadl jsem z vyhřátýho auta a šel jsem kousek na kolej. Už aby ty zpropadený Vánoce byly pryč. Pan Ondra mi vrtal hlavou a nějak jsem pustil myšlenky z dozoru a hlavou mi šlo… Asi bych mu chtěl skočit do náruče a obejmout ho, nadechnout se jeho vůně. Vždycky když se míjíme, tak cítím takový příjemný vůně. A pak mi zas přišlo, že kdybych mu skočil do náruče, tak asi umrznu jako Nastěnka, co na berlu mrazilku sáhla. Ach jo. Stejně bude mít ženskou a bůh ví, jestli ty děti nebyly jeho.

Ondra

Kilián se koukám snažil, jen jsem nakoukl a hned to bylo znát. To mi udělal radost. Na chodbě ještě zůstaly nějaký bedny na vyhození. Když jsem mu řekl, že nemůže přijít, že jedeme pryč, tak bylo vidět, jak ho to mrzí. A ještě ta moje debilní otázka, tý jsem litoval, sotva jsem ji dořekl. Nedivil bych se, kdyby mě poslal někam. Ale pidižvík se podíval tak… tak odevzdaně a měkce, až se mi sevřelo srdce. Ty jeho kukadla a ty rty… ty se zvlnily do hezký usměvavý křivky. Do krásný křivky.

A pak jsem si všiml, že se sotva plouží. A ty kruhy pod očima, to nevěstí nic dobrého. Tohle jsem už zažil u Lolka. Jen jsem si jeho postalkoholových stavů tenkrát všiml pozdě. Čím dál víc byl jak vysušená treska, slabej, nemocnej, vzteklej a zlej. Kilián vypadal dost podobně. To jsem si uvědomil až po tom, co jsem mu dal kód. Sakra, snad se nic nestane, kdyžtak ho zítra večer změním.

Vysadil jsem ho v Žabinách a koukal v zrcátku, jak se vleče ulicí, baťůžek na jednom rameni, nijak nespěchá. Už aby ty zpropadený Vánoce byly pryč. Už aby byl Kilián pryč.

Jenže nebyl a dával o sobě vědět, tentokrát nechtěně… Druhej den jsme jeli za příbuznýma do Kroměříže. Vždycky se tam o Vánocích stavujeme. Projdeme se po náměstí, kolem zámku, do Mořického kostela. Je to taková tradice. Teta je usměvavá a stále dobře naladěná, strejda přišel s flaškou slivovice. Bert se pěkně proběhl. Na jejich velký zahradě jsem mu házel míček. Bylo hezký vidět to nadšený a šťastný chlupatý stvoření. Tady je to s ním v pohodě, nemusím se bát, že na někoho vystartuje. Je to hodnej pes, ale nedůvěřivej a dost ostrej. K cizím lidem ho vůbec nemůžeme pustit.

Když jsme večer jeli zpátky, tak se ohlásil Kilián. Teda ne on, ale alarm. Pípla SMS: narušení objektu. Super, takže už asi vyjíždějí securiťáci. Snad si ho nepodají.

„Ano, ano, Kiliáne, klid, nic se neděje. Já vím, že nechtěl. Poslouchejte mě! Zmáčkněte na tři sekundy červený tlačítko. Dobře, a teď zadejte znova kód. V klidu, říkejte mi ho nahlas. Dobře, ne, tam je sedmička. Jo. Nebojte, já to zařídím. Dobře, tak zamkněte a chvíli tam prosím počkejte, já vám ještě zavolám.“

Ten je chudák vyplašenej. Tak honem…

„Dobrý den, tady Ondřej Jasný, ano, ano, poplach, já vím. Ne, jen to špatně zadal. Nemusíte, jo, dobrý. Ověření je 258589. Ano, děkuji. Nashle.“ – „Kiliáne, tak běžte v klidu domů. Ne, ne, nepřijedou. Je to zařízené. Mějte se, nashle.“

Raději jsem to jel po návratu ještě zkontrolovat. Uklidil tu kluk fakt pěkně, líp než ta baba. Dokonce se mi zdálo, že je na záchodě voňavo. Ještě to teda bude chtít doladit, povyházet krámy. Jé, to mám radost. Zabral kluk, musím mu dát nějakou odměnu.

Po Vánocích je to už trochu klidnější a mám víc času na přemýšlení. Vlastně s tím přišla Petra sama, když jsme byli spolu na obědě.

„Ondro, jak to bude po Novým roce s Kiliánem? Řekli jsme, že to budeme znova řešit, jestli ho prodloužit nebo ne. Hmm?“

„Já ti nevím. Kilián dělá dobře, vcelku neměl ani s nikým žádný problémy, až na toho Frantu. Ten ho nějak nemusí a nevím proč.“

A taky má problém s Pájou, protože s ním chodí, asi. Jestli mu teda Pája už, jeho slovama, nevyštěkal boudu tolikrát, že už musí o boudu dál. Pak tipuju, že budou problémy i mezi nimi. A Pája bude mít problém i se mnou, a velkej. A já s Kiliánem a Kilián se mnou a já s Pájou. Do prdele.

„Dobře, ale nejde o Frantu, ne? Jde o to, jestli ho tu chceš!“

„Jde o to, jestli ho uživíme!“

„Jo, ale podívej, je to první brigádník, co takhle vydržel. Snaží se, není línej, umí se postavit k práci. Když nám uteče a pak zas budeme padat na hubu, tak seženeš zas akorát nějaký motovidlo?“

Měla pravdu, měla. Jen já nemůžu říct, proč ho tu nechci, že mě to bude stát zdraví. Že budu hysterickej, nepříjemnej, vzteklej. A ve finále nám utečou i stálý lidi. Ne.

„Zatím si myslím, že spíš ho neprodloužíme.“

„Ondro, prosím tě, nech si to ještě projít hlavou, jo?“

Projít hlavou, hlavou mi to neprošlo, ale projelo, jak parní válec. Několikrát, tam a zpátky. Tak dobře.

Pracovně: pracovně proti němu skoro nic nemám, pozdě už vůbec nechodí, snaží se, když má chvilku, už něco někam nese, uklízí, dělá pořádek. Není hloupý a celkem do toho našeho systému vklouznul. Lidi ho mají rádi, až na Frantu. A Pája ho má rád až moc. Jenže to už nejsem v pracovních, ale v soukromých věcech. Tak zpátky, když ho tu necháme, budou to výdaje navíc. Asi to zvládneme, ale ty náklady fakt narostly a už to nebude pokrývat ten převis zakázek. Na začátku roku je spíš plonkový období.

Soukromě: s čím mám problém? Nevím, jestli na něčem nejede. Pak se to může zvrtnout, to už nechci zažít. A je s Pájou, to mi taky nepřidává. Je mi ho líto? Někdy jo. Jsem na něj naštvanej? Někdy jo. A upřímně? Jo, chtěl bych ho pohladit, zkusit rukou, jaký ty vlasy jsou na dotek. Pohladit mu tvář, a vzbuzuje ve mně potřebu ho vzít do náruče, držet ho pevně a dívat se mu při tom do očí. Do jeho krásnejch očiček. Jenže mě to sžírá, nemůžu to udělat. Bojím se novýho zklamání. Jednak že se mi vysměje a jednak že zase natrefím na závislýho. Strašně se toho bojím, jsem slaboch. A co on? Může za něco z toho on? NE! Je to jen můj problém, moje výmysly, moje bariéry.

Petra přišla ještě s jedním nápadem, který neřešil věci soukromý, ale pracovní trochu jo. Navrhovala zrušit uklízečku a dát to Kiliánovi. To bychom na tý babě dost ušetřili. Ty její faktury jsou čím dál vyšší. Stejně jsem chtěl do budoucna vybrat jinou firmu. A když uklízel o Vánocích Kilián, tak to bylo opravdu znát. Bylo čisto a voňavo. Ta baba byla asi na vojně, protože podle ní, co je mokrý, to je čistý.

Resumé: dobře teda, kapituluju! Necháme ho tu, bude pomáhat jak dosud a k tomu uklízet. Dáme mu ale asi stálou smlouvu. Protože to už si ho potřebujeme trochu víc přivázat. A já asi začnu hledat psychiatra. Anebo budu chodit na noční, abych ho aspoň tak často neviděl.

Macek

Po Vánocích jsem si koupil balicí papír a izolepu. Na ten papír jsem napsal velikýma písmenama „Hodně štěstí Ti přeje buzna!!!“ Věděl jsem, že Vašek někdy po Silvestru odejde. Číhal jsem jako James Bond, abych věděl, že Vašek je v pokoji. Šel se osprchovat, wow. Jen ta představa, hahaha. Zapadl dovnitř. Čekal jsem do noci. Nevyšel, takže chrápal. Vyrazil jsem k němu. Balicí papír jsem měl odměřenej podle dveří a zvenku jsem mu na futra ten papír nalepil. Snažil jsem se, aby nápis byl v úrovni očí. Dveře se otevírají dovnitř. Šel jsem ráno do práce a papír byl ještě na místě. Škoda, chtěl bych ho vidět nebo aspoň slyšet, když otevře dveře a místo chodby uvidí papír se vzkazem. Hahaha.

Odpoledne jsem měl na dveřích obálku a v ní lísteček:

„Dnes 20:00!“

Od tý chvíle Žán vyhlásil mobilizaci, plná polní! Vůbec nechtěl zůstat v trenkách, furt utíkal, nakukoval, jestli už není osm, nasísal, jestli už Vašek nepřišel. Nebyl k udržení. Chvíli jsem mu domlouval, pak mu nadával a vyhrožoval, pak jsem se snažil ho usmlouvat a slíbit mu první poslední.

Ťukání na dveře bylo jemný, ale se Žánem to málem praštilo o podlahu. Vašek nezklamal. Otevřel jsem dveře a koukám na nahatýho rozesmátýho ogara, s láhví vína v jedný ruce, olivama ve druhý a taštičkou na ptáku, na totálně postaveným ptáku. Nad tím stožárem měl na bříšku fixem napsáno: „Pro Kiliánečka.“ Udělal jsem půlkrok zpátky a mlsně se na něj koukal. Smál se od ucha k uchu, zavrtěl pánví, taštička se rozhoupala…

„Hoja, dárek! Veselé Vánoce!“

„Ahoj,“ řekl jsem dojatě.

Vašek se protáhl kolem mě dovnitř, koukal jsem zas na ty vlnící se půlky. Na každý měl nakreslenou šipku, která směřovala k výfuku. Položil věci na stůl a otočil se.

„Dárek je k vyzvednutí pod stromečkem! Mám pořádnou jedli!“

Chichichi. „Celej seš kluk jak jedle, a ještě s piktogramama!“

Postavil jsem se před něj, chytil ho za boky a přibližoval svoje rty k jeho. Letmo jsem se jich dotkl a do těch boků zaťal prsty. Vzdechnul. Objal mě a do ucha mi špitnul:

„Chci tě, jsi můj a já tvůj dárek na rozloučenou.“

Objetí zesílilo, obtočil jsem kolem něj ruce a hladil ho po zádech.

„Chci, abys mi to udělal, budeš ale první, Kiliánku!“

Žán okamžitě zahájil frontální útok: ‚Bude se mrdaaaaat! Já budu mrdaaaaat! Poprvý se někam zasunu, vysunu, zasunu!‘

‚Hele, Žán, celý jsi to možná blbě pochopil, třeba to myslel jinak.‘ A trochu mě to, na rozdíl od Žána, vyděsilo.

Mačkal jsem se k Vaškovi a jeho horký tělo mě uklidňovalo, hladil mě. Za prvý to bylo děsně sexy a za druhý jsem získával čas ve svý dokonalý panice. Jako nějakej sex jsem měl, ale takhle ještě ne. Ještě jsem nikoho neojel ani nikdo mě. Sakra, jak se mrdá? Mám gumy? Olej, nebo gel? No ten nemám. Dobře, v kuchyňce je asi nějakej olej. To ho nasadím na díru a zasunu, jenom tak? Vylížu ho, jak to udělám, za sebou? Nebo větší pauzu? Aby ho to nebolelo, sakra, jak to bylo v těch filmech?

‚Čumíš na to furt, tak snad jsi něco odkoukal, ne?‘ Žán nezklame.

Hmmm. Když já koukám na takový ty filmy, co chlap přijde před… no před, no… no prostě před prdelní díru a vrazí ho tam až po koule. Druhej se prohne, zaječí a drží jako mezek. Mám to udělat stejně?

‚No jasně!‘ Ty vole, Žán, ty jsi takovej debil, všechno je pro tebe hrozně jednoduchý.

Tohle se mi honilo v hlavě při nááááádherným mazlení s nahatým Vaškem. Sevření jsem povolil a začal klesat k té nádherné voňavé jedli. Zubama jsem si vyzvedl dárek. V taštičce byly gumy a gel. Vašek se seshora na mě usmíval a hladil mě ve vlasech. Když už jsem klečel a tím taky trochu zbavil Žána výhledu, chytil jsem Vaška za zadek, přitiskl hlavu do jeho rozkroku. Měl nad oholenou jedlí trochu lesního podrostu a do něj jsem zabořil nos. Jako každý les, i tenhle měl svoji specifickou vůni. Nasával jsem ji. Čerstvá vůně sprcháče, v jeho slabinách jsem ucítil tu vůni smíchanou s ním. S ním.

Žán začal opět velet. Poooozor! Přímo hleď! Průzkum území jazykem zahájit, teď! A já zahájil. A ten průzkum byl dlouhej a něžnej. Vašek se trochu rozkročil a stál jako skála. A já zkoumal a zkoumal. Pupík, bříško, lesní podrost, podjedlí, nadjedlí. Hráz, pod hrází i nad hrází. Všude. Pod jedlí to bylo zajímavý a Vašek na to dost líbezně reagoval.

„Jo, lízej koule, buzno!“

Můj jazyk už byl skoro vohoblovanej, ale nemínil jsem končit. Hrozně mě to bavilo a Vašek se kroutil, vzpínal, zatínal stehna, zadek, hekal, kňučel, prosil, přikazoval. A já jel dál svým tempem průzkumu, protože se nenechám načapat, že jo. Když jsem oblízal celej jeho předek, včetně stehen, Žán zahlásil: ‚Útok!‘

Nasál jsem jeho jedli a dlouho na ni útočil, dávala dost mízy. Měl jsem pocit, že se Vašek svalí na zem, tak jsem ho nechal vydejchat. Mezitím jsem se víc skrčil a vlezl mezi jeho nohy. Hráz, ta byla hodně kvitována. A měl jsem pocit, že se v něm jedna hráz protrhla. Hráz vzdechů, asi bude povodeň. Nasávaje stále vůni, a ne smrad, jsem se nebál pokračovat dál. To už jsem se vlastně ocitl za ním. Přidržel jsem si ho zepředu za stehna a začal hledat, kde nechal tesař díru. Našel jsem, Vašek řval. Žán už držel hubu, jeho povely byly už jen jako elektrické výboje v mozku, takže teďka vlastně v něm. Dostával jsem se do transu a Vašík taky. Ochutnával jsem toho krásnýho kluka a on mě nechal.

Vydejchával jsem ten útok a on se otočil. Usmál se, sehnul a vzal mě do náruče. Položil na postel a pomalu svlíkal. Položil svoje hřejivý svaly na moje tělo a já ho cítil na sobě. To bylo tak úžasný, kila a kila svalů a masa zabalených do krásný kůže. Líbal mě a zašeptal:

„Prosím tě, udělej mi to zezadu.“

Žán zas zahlásil blížící se atomovku. Vašek se už neusmíval, byl vážnej a k sežrání.

„Jsi krásnej, krásnej.“ Nebyl jsem schopen slova, koukal jsem na jeho prsty, jak mi pomalu oblíkají Žána, jak ho mažou.

Dal mi pusu a klekl si na čtyři. Postavil jsem se za něj a pohladil ho od ramenou, přes ty svalnatý křídla na boky a stiskl půlky.

„Prosím, omrdej mě!“

Žán byl v takovým napětí, že ani nedejchal. Jako kosmonauti před startem. Start.

Pomalu jsem Žána přiložil. Vašek vydechl. Koukal jsem, jak je to zajímavý ustrojení, ta díra. Začala se tak nějak vrtět, otevírat a zavírat. Byl jsem hrozně nervózní. Pomalu jsem Žána dával dál a dál. Zepředu se ozývalo mručení, občas zakňučení.

„Aaaaaach, jo.“

Pomalinku jsem se sunul.

„Jo, je to super, prosím, prosím Kili, ááááá.“

Moje slabiny se přitiskly k jeho půlkám. Držel.

„Mrdej už, Kili, rozjeď to, prosím,“ řekli v tu chvíli oba, teda Vašek i Žán.

Jenže mě to bavilo, jak se pode mnou kroutí. Taky jsem se bál, Žán není zrovna žádnej drobek. Tak jsem ho pomalu, hodně pomalu vyndal. Ta díra na mě udělala pár obličejů. A zase pomalu dovnitř. Vašek byl mimo.

„Vymrdej mi ji, prosím, prcej mě!!!“

Tomu už se nedalo odolat, tak jsem je poslechl, rozjel jsem to. Mlátilo to o sebe, dostal jsem se do transu taky. Vašek řval slastí.

„Joooo, mrdáku, dělej, víc, jeď, šoustej mě… aaaaa!“

Ryl jsem prstama v jeho bocích, pode mnou se vzpínalo to krásný tělo a já do něj bušil a bušil. Neúnavně, funěl jsem jak parní válec, z čela mi kapal pot na jeho zadek. Pak jsem ucítil jeho stahy a Vašek zaryčel jako poraněnej kanec. A v tu chvíli: Teletabýs, ovečka Shaun, teta Kasandra, Rampa Mekvák, Maldr a Skalijová, Šerlok… Hercule Poirot? No potěš koště.

Svalil jsem se na svalenýho Vaška. Žán ani nevím, kde byl.

Asi za 168 hodin jsem začal vnímat. Vnímal jsem prudce oddechující tělo pod sebou. Zavrtěli jsme se a Vašek mě hladil a pusinkoval.

„Jsem rád, že jsem se nechal odpanit od tebe, jsi neskutečný zvíře, Kiliánku mrdavý.“

Otevřel tu láhev a olivy, seděli jsme nahatý, pili víno, zobali olivy a povídali o jeho plánech, o mých trablích…, o snech…

„Moc rád jsem tě potkal, Kili, měj se. Na tohle nikdy nezapomenu.“

Dostal jsem pusu a koukal na vlnící se půlky s rozmazanejma šipkama, který zmizely za dveřma. Jak nahatej přišel, tak nahatej odešel. Usmíval jsem se. Zvládli jsme to, dokázal jsem ho ojet. Ještě to projet z druhý strany a budu úplnej bejk. Žán si pochrochtával a na mě padla nostalgie a zase ta moje nálada. Ufffff. 

Tak proběhl můj první opravdovej sex. I když první, první… co je vlastně první? Honění s někým, nebo zásun, a kam? Asi je to jedno. Důležitý, jak to člověk vnímá. Možná může bejt těch prvních víc.

Ráno jsem našel na klice taštičku a v ní malýho medvídka s lístečkem:

„Pro nejmilejší buznu! Nezapomenu. V.“

Párkrát jsem na něj ještě ťukal, na pokoji už nebyl, na koleji už nebyl, už jsme se neviděli. Ani já nezapomenu. Se smutným úsměvem jsem si vzpomněl na první setkání na chodbě. Měj se, ty bejku.

Konečně jsme si našli víc času a skypovali s Amíkama. Měl jsem velkou radost. Marťas nepřekvapil a jen zatínal pěsti, když jsem jim povídal, co a jak. Opravdu rád jsem je viděl a slyšel. Byli v pohodě a líbilo se jim tam. Záviděl jsem jim nepokrytě tu bezstarostnost. Až jsem dostal strach, že mi tam zůstanou. Lákali mě, ať přijedu, ať se tady na to vyprdnu. I když Marťas pak uznal, že to musím dotáhnout, že z boje se neutíká. A taky si uvědomili, že tu nemůžu nechat mamku. Ale zas mě ten kluk nakopl a Terka taky. V létě se asi budou vracet, to byla taky mooooc dobrá zpráva. Marťas mi taky kladl na srdce, že se nemám bát zavolat jeho rodičům, že mi pomůžou. A jestli jim neřeknu, tak mi do smrti smrťoucí bude dávat pohlavky. Dobrý vědět. Nevím, jestli to využiju, jeho rodiče znám, to jo. Peníze ale od nikoho nechci, vydělám si. A na přespání v Praze mám teď novýho dědu. A ten je fajn. Možná spíš, jestli se vyznaj v takovejch těch papírováních. No uvidíme.

Tralala, tralala, tralala.

Poskakoval jsem si zas po chodníku cestou do práce a vtom telefon.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, u telefonu pan Chalupa?“

„Ano.“

„Kovářová, pane Chalupo, musíme projednat nezaplacené kolejné. Zastavte se za mnou zítra v osm hodin.“

Tak a je to tady. Zůstal jsem zaraženě stát, krve by se ve mně nedořezal. Byl jsem vynervovanej a zoufalej. Zas. Já si na to snad ještě zvyknu. Pfffff.

Odpo, cestou z tiskárny, jsem se byl zeptat v advokátní kanceláři, co jsem kolem ní často chodil. Než jsem řekl problém, tak mi sdělili sazby. Vyvalil jsem na ně oči a vycouval jak krab. Tak to se budu muset do tý bitvy se strejdou asi pustit sám. To se mi ale vůbec nechce.

V baru jsem to všechno vyblil Karlosovi. Nabídl mi, že můžu přespat v baru. Jednu, dvě noci. Jako fajn, ale moc mi to problém neřeší. Už ve mně nazrávalo další rozhodnutí.

„Kili, určitě se poptám, jestli někdo nemá něco na podnájem. U nás by to šlo provizorně, bydlíme u našich v baráku, ale je to jednogenerační. Už nám to taky leze na nervy. Já se kolikrát kvůli těm prckům uřvanejm vůbec nevyspím. A Magda by asi koukala, hele, když bude nejhůř, tak tě tam někde upíchnu.“

„Není tu někde nějaká ubytovna? Kolik to tak může stát?“

„To je, ale tam tě, hochu, přizabijou. To je blbost. To je plný nařachanejch, věčně nalitejch dělníků, nedělníků a všelijakých vagabundů, tam fakt nechoď.“

„Karlos, díkes, ale co mám dělat? Peníze nemám a…“

„Tak já ti to zaplatím!“

„Neeee, já si půjčovat nechci. Hele všechno zlý pro něco dobrý, spíš si hledej náhradu za mě. Asi se sbalím a odejdu zpátky do Prahy.“

„Ty jsi tvrdohlavej moula.“

Koukal na mě smutně, nabízel mi ještě několikrát peníze. Jenže, jak bych to vracel? A nechat si to nemůžu, nechci. Musím najít nějakou cestu, jak z toho ven. Holt nebudu veterinář, no.

Večer to na mě padlo. Bulel jsem jak želva. Moje vysněná škola, můj sen dělat se zvířatama, který jsou totiž lepší než lidi, daleko lepší… všechno je v háji. Na balkóně mi v hlavě běžel ten poslední rozhovor s… „Macku, jsem na tebe hrdej a moc šťastnej, že budeš dělat, co tě baví a po čem toužíš. Nikdy to nevzdávej. Jdi si za svými sny. Musíš pro to udělat vždycky všechno, co je v tvých silách. Mnohý se ti třeba nepovede, ale musíš si říct: udělal jsem pro to všechno, co jsem mohl. Vždycky to bude lepší než litovat, žes to neudělal, to mi slib. Víš, větší síla je tady…“

Tatí, já už jsem asi udělal všechno, víš. Budu se muset vrátit, jít do práce a normálně fungovat. Jenže vrátit kam? Hmmm? Zatím bych snad chvilku mohl bejt u dědy. Musím se postavit na nohy.

„Dobrý den, paní vedoucí.“

Vedoucí koleje paní Kovářová si mě měřila přísným pohledem. Taková vyšumělá padesátnice.

„Tak pane Chalupo, co s vámi? Máte tu platbu?“

Zavrtěl jsem hlavou a dělalo se mi blbě.

„Víte, je tady na vás i stížnost.“

Vylezly mi oči z ďůlků, stížnost? Ty voléééé!

„Jak… stížnost?“

„Váš spolubydlící si už před časem stěžoval, že se vracíte skoro denně nad ránem. Že ho budíte, že pak nespí a nemůže se věnovat studiu.“

„To je de… pardon, ale on mi řekl, že mu to nevadí.“

„Já jsem to s ním tenkrát poměrně rychle vyřešila. Víte, já tohle donášení nemám ráda. Jenže teď, když jste se objevil na oficiální černé listině, tak to musím k tomu přiložit. Já zas nepřijdu kvůli vám o místo. Tady byly dost problémy s neplatiči. A je to pravda, že jste chodil každý den z baru?“

„Jo, je to pravda, a to vám tam ten Mirek Dušín už nenapsal, že jsem tam chodil na brigádu? Protože nemám každej měsíc na účtě tolik, abych mohl bejt celou noc v posteli?“

Koukala na mě překvapeně.

„To nenapsal, to je mi líto, pane Chalupo. Ale já nemohu jinak, jestli to dnes nezaplatíte, musíte kolej opustit, můžu vás tu nechat do 5. ledna. A nezjišťoval jste si podmínky sociálního stipendia?“

„Ne, to existuje?“

„Ano, existuje. Určitě se na to koukněte, ale takhle rychle to nevyřídíte. Je mi to opravdu moc líto, ale nemohu teď jinak.“

Hmmm super. Do kdy říkala? 5. ledna vystěhovat. Dobře, dneska v tiskárně řeknu, že končím, a pojedu domů. Třeba se mi uleví a budu víc u mamky. Nebudu tak unavenej a zničenej. Začal jsem se na to vlastně i těšit.