Macek – 17. Únos

Ondra

Sláva, zabralo to!!! Píďa nám baští! Může už cupitat na záchod, a tak se do toho opravdu pustil. Nosil jsem mu, co mě napadlo, jen bez lepku. Na pokoji byly podél zdi dvě postele. Byl tam s ním starý pán. Asi moc neslyšel a vůbec byl tak nějak mimo. Bylo fajn, že jsme se nemuseli už oblíkat do toho hábitu.

Kilián byl stále dost skoupej na slovo. Ale kdybyste ho viděli. Měl půjčený pyžamo, bylo dost velký. Seděl na posteli, vrabčí hnízdo na hlavě, na klíně měl tác s večeří a baštil maso s rejží, až měl boule za ušima. Usmál se na mě a já si k němu sedl. Pak zas najednou vykulil oči, vrazil mi tác do ruky. Vyhrabal se z postele, a jak byl, běžel ven. To potřeštěný trdlo letí bosky, jen v tom pyžamu. Otevřel dveře na chodbu a ty kalhoty mu spadly. Jen tak tak je chytil a natáhl, stejně mi ukázal kus zadku. Trochu chlupatýho, ujjjj. Já bych ti na něj hned teď nařezal, ty lumpe jeden! Proč? Protože na otázky, jestli něco chce donést, jen urputně vrtí hlavou. Je tvrdohlavej jako bejk. Běžel určitě na záchod. Za chvíli se vrátil zpátky, zaculil se a zalezl zas do pelechu. Dožvejkal tu večeři, zavrtal se víc do peřiny a koukal na mě.

„Já vám nějaký věci donesu, vždyť to z vás padá! Jen řekněte, kde je mám vyzvednout?“

Zas na mě koukal jak harpyje. Bože, jestli tohle budu mít někdy na krku! To mě čeká očistec, ale krásnej, chichichi. V práci mi to jde, být tvrdej na lidi i na sebe. Nejsem teda žádnej kat, ale práce musí být hotová. Ale tady u toho rošťáka prohrávám na celý čáře. Koupil jsem mu pyžamo, pantofle a doma jsem vzal nějakej župan. Přece ho tu nenechám lítat s padajícíma gatěma a bosky! Teda oni mu sem dali nějaký ťapky, ale Kili je evidentně nenosí. Takže po tomhle posledním pokusu z něj vymámit konečně přiznání, že ty věci má v tiskárně, to vzdávám. Můj kluk tady nebude chodit jak nějakej lůzr! A že to je můj kluk, je mi jasný, i když on se jím třeba nikdy nestane. Je to můj chráněnec a basta.

„Kiliáne, já už se na tebe nemůžu dívat!“ říkám rezignovaně.

Zvedl nechápavě obočí a čekal, co zas provedl. Z tašky jsem začal vyndavat věci.

„Tady máte pyžamo, trenky a tričko. Můžete si vybrat, co chcete. A tady máte pantofle. Jo a župan.“

Koukal na to a pak se na mě vylekaně podíval a zavrtěl hlavou.

„No to teda jo! Až přijdete z nemocnice, tak mi to vrátíte, jo?“ houkl jsem na něj, já už se s ním srát nebudu!

„Dobře, děkuju… moc.“

Popadnul triko a trenky a pak se zarazil. Skousnul si ret a těkal očima po tý místnosti. Aha, no tak jsem šel na chodbu. To je takovej stydlín? Přitom tady běhá skoro nahatej.

Měli jsme už takovej zvyk, když jsem přišel a když jsem odcházel, tak jsem ho vzal za ruku nebo ho zatahal za tvář. Nejradši bych ho pohladil, ale to jsem si nedovolil.

Tak nám to utíkalo a Kilián odolával všem útokům na své tajnosti. Hradba zůstávala nedobytná. Už jsem byl zoufalej, jak to uděláme. Vždyť za chvíli půjde domů. Všem odkejval, že je to doma v pohodě. Jak si jako představuje, že bude dál fungovat, takhle? A za chvíli se užene zas?

Zoufalý situace spějou k zoufalejm činům, už jsem to nemohl vydržet. A vylítlo to ze mě.

„Kiliáne, nemám zavolat rodičům?“ To byla hodně velká podpásovka vzhledem k tomu, co jsem věděl. Ihned jsem toho litoval, jenže vyslovené už zpátky nevezmete.

Kilián strnul, zrovna jedl banán. Jeho obličej zesmutněl. Podíval se na mě tak nešťastně. Polknul to, dal zbytek na stoleček, mezitím mu sklouzla slza a další a další. Zavrtal se pod deku zády ke mně. Viděl jsem, jak se tam stočil do klubíčka a ta hromádka se třásla a tiše plakala. Dal bych si do držky. Hladil jsem ho přes peřinu.

„Promiňte, to jsem nechtěl. Kiliáne.“

Vím, co se mu stalo, a nemůžu říct, že to vím. A ještě se tak debilně zeptám. Teda to jsem posral. Vůbec nevím, jak se mu dostat na kobylku. Je uzavřenej před celým světem i přes to všechno, co se stalo.

Macek

Mně se tak ulevilo, můžu jít na záchod! Jupíííí. Už nemám žádný hadice. Jupíííí. Sice když jsem byl poprvé čůrat, tak jsem myslel, že se rovnou i poseru. To byla tak hrozná bolest! Žán mě okamžitě informoval, že mě umlátí sám sebou. Hned jsem mu začal vyhrožovat, že ho uříznu, že už to bude stejná bolest a aspoň mi přestane dělat ze života peklo. Vocas jeden! Hekal jsem a skučel. Za párkrát to naštěstí odeznělo. Ale mezi náma to bylo jak před rozvodem. Tichá domácnost. Mohl jsem si i čistit zuby, konečně! Kartáček mi dal pan Ondra i s pastou a sprcháčem. Byl jsem za to rád, všechno mu to pak vrátím.

Pán, co byl se mnou na pokoji, ten byl už horší. Ten chrápal tak, že bych mohl strčit hlavu do mlátičky na obilí a stejně bych ho slyšel. V kombinaci s mýma nočníma děsama to bylo dost na prd. Nevím, proč mám stále ty hrozný sny? Dostával jsem prášky pro spaní. Ty mi naštěstí zabíraly a kolikrát mě museli budit a já pak koukal jak vyvoraná myš.

Vypadá to, že mě za chvíli pustí. Od pana Ondry jsem dostal půjčený věci a cítím se zase trochu víc jak člověk. Přinesl mi je a byly krásně voňavý, vypraný. Tetelil jsem se blahem, že je pral on. Ale nebudu si dělat iluze, možná je prala jeho žena nebo s kým žije. Ale bylo to hezký. Chodil za mnou pravidelně každý den a vždycky s něčím na zub. Celej den jsem se těšil na odpoledne, až přijde.

S přibližujícím se termínem mýho propuštění sílily i otázky, co a jak. Hlavně od pana Ondry a taky od Petry a od paní Jasné. Bylo mi to nepříjemný, protože jsem nemohl nic říct. Taťka mi taky dost vynadal, že jak si to jako představuju dál a kdesi cosi. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se vlastně nic nestalo a jedeme v našem plánu dál. Dám se do kupy a pojedeme dál jak dosud. V mý noře se na den dva zašiju a nikdo o mně nebude vědět. Budu jako na koleji. Karlosovi jsem se omluvil už po telefonu. Vysvětlil jsem mu, že jsem zůstal v nemocnici v Praze, protože jsem nechtěl riskovat, že by se tady potkali s panem Ondrou. Určitě by za mnou chtěl přijít. A já nechtěl, aby pan Ondra věděl, že dělám ještě v baru. Našel si nějakej záskok, ale ne prý na dlouho. Domluvili jsme se, že jak mě pustí, tak přijdu.

Pan Ondra se mě zeptal na rodiče. To byl přímej zásah na komoru. Vím, že nemůže nic vědět, a nemám mu to za zlý. Jen prostě… jsem nemohl. Mamka tam na mě čeká, leží a nehne se. Taťka vlastně taky, až na to, že on chodí za mnou. A já tady ležím jak chcípák. Pan Ondra byl asi v šoku, že jsem tak zareagoval, ale nešlo to jinak. Přišlo mi to tak líto a ani jsem nechtěl, aby mě takhle viděl. Chtěl jsem bejt sám. Zachumlanej pod tou dekou jsem usnul, když jsem se vzbudil, už tam pan Ondra nebyl. Vůbec jsem byl dost unavenej, ale podle mýho se to musí rozchodit. Až budu zase uklízet a v jednom kole, tak to přejde.

Ondra

„Takže zítra pouštějí Kiliána z nemocnice. A stále není nic venku. Co budeme dělat?“ ptám se osazenstva u mamky.

Každej kroutí hlavou a neví si rady.

„Můžu mu říct, že ho budu muset navštěvovat, kvůli kontrolám. Jsem jeho obvoďák, ne? A tím bude muset říct, kde bude.“

„Jenže tos propásl, doktor v nemocnici mu řekl, že může chodit normálně na vycházky, takže i na kontrolu.“

„Hmmm.“

„Tak ho místo na kolej přivezeš sem ke mně a bude prostě tady.“

„Mami a ty ho tady uhlídáš? Dobře, přivezu ho sem a on se za dva dny zdekuje a zas bude dál zatloukat. Já bych to chtěl už rozseknout.“

Za chvíli se ozval švára:

„Teda to je cirátů kolem kluka, tak ho tam prostě načapej. Zkoušeli jste to dost dlouho, on vám sám stejně nic neřekne. Tak prostě musí dopadnout kosa na kámen, ne? Vždyť on je schopnej se zase dostat na to áro!“

„Kryštofe, to nejde!“

„Petro, proč ne? Jak dlouho budeme čekat? Kryštof má pravdu. Tak jo, odvezu ho, kam si řekne. Počkáme, až zaleze do tiskárny, a tam ho pak objevíme. Dám mu na výběr, buď půjde k mamce, anebo zavolám benga za neoprávněný vniknutí nebo nějakou takovou blbost. A hotovo.“

„A co když si vybere ty policajty?“

„Mami, nevybere, to by musel bejt blbej. A to snad až tak není.“

Prdelka nám způsobil úplný manévry. Jen nevím, co si pamatuje. Nevzpomíná si zatím, jak zavážel ten papír a že tam zůstal ležet. Postupně se mu ty události ale vracely. Takže nevím, jestli si pamatuje, že si namáčel trička v umyvadle. Protože teď tam nejsou. Nejdřív jsem mu je dal do jeho kutlochu. Ale pak jsme si řekli, že by hned poznal, že to víme. Takže jsme je dali pryč, stejně jako tu igelitku s věcma. Uvidíme. Do manévrů byla zatažená mamka, Petra, Tomáš a já.

V nemocnici jsem chystal půdu.

„Já vás zítra odvezu, v kolik vás pustí?“

„To zvládnu sám,“ odsekl mi a zahlížel po mně jak březí kocour.

No tak počkej, holenku, na banány jsem byl dobrej, ale odvézt pána, to ne! Ještě že vím, proč to dělá. Najednou mi to všechno přijde tak průhledný, až se musím usmívat.

Přišel zrovna doktor, super.

„Dobrý den, pane doktore, akorát se ptám Kiliána, kdy ho zítra pustíte, že bych ho odvezl.“

„To nemusí bejt.“

„No ale pane Chalupo, říkal jste, že odvoz máte zajištěný! Potřebujeme, abyste měl doprovod. Jdu se právě na to tady pána zeptat. Po obědě uděláme ještě rentgen a odpoledne kolem třetí hodiny ho pustíme.“

„Dobře, budu tady.“

Doktor odešel a víte co? Kilián na mě normálně vypláznul jazyk a nafoukl se. Já se opravdu jednou neudržím a nasekám mu!

„Kiliáne, neser mě! Odvezu tě a hotovo. Nebo půjdete na eldéenku!“

To zas trochu zabralo. Kroutím nad ním hlavou, ten se mi vážně zdá, dáreček. Sklopil oči a žmoulal peřinu, ze který mu zas koukaly akorát oči. Hérečka!

„Hmmm.“

Za chvíli se vyhrabal a skenoval tu peřinu. Po očku mě pozoroval, kousl se do rtu.

„Pane Ondro?“

„Ano?“

„Víte, já bych chtěl něco. Poprosit vás… to, bych potřeboval…,“ lezlo z něj jak z chlupatý deky.

Jo chlapče, kdybys věděl, že máš každý přání předem splněný… teda skoro. No ještě že to neví!

„Copak?“

„Chtěl jsem dát sestřičkám tady něco a taky dolů. Víte, ale já to… teď zrovna na to nemám. Mohl byste mi něco přinést a já vám to pak zaplatím? Nejdřív ale až při vejplatě.“

Trochu ve mně zabrnkala lítostivá struna. Nemá nic, ani kde bydlet, ale chce jim poděkovat. To je milý gesto, ten zbojník je hodnej a tvrdohlavej.

„Jasně, to neřešte, co a kolik toho mám přinést? Nějaké bonbony, pralinky nebo kafe?“

„Myslel jsem všude, kde jsem ležel. Takže dvakrát. Asi by byly fajn ty pralinky, Merci, Raffaelo nebo tak.“

„Takže třikrát, byl jste nejdřív na KARIMu, ale to jste prospal.“

„Aha, tak jo, třikrát teda. Děkuju.“

Macek

Měl jsem to pěkně vyšpekulovaný, ještě jsem se snažil vyvlíknout z toho odvozu. Ale doktor mi do toho hodil vidle. Sakra to jim nestačí, že řeknu, že to je zajištěný? Ideální by bylo vypadnout a jet emhádéčkem. No nic, naštěstí už máme svoje zkušenosti s Tomem, když mě vezl na kolej. Takže to proběhne stejně. Jen budu muset chvíli počkat, než se to v tiskárně vylidní. Zajdu si do bufetu v menze. Ještě mám nějakou kačku. A do prčic, teď jsem si teprve vzpomněl, že mi Karlos dal dopředu dva tisíce na tu chatu a já pak byl zdejchlej. Uffff. Vůbec mi to nepřipomněl, ten si o mně musí myslet! Musím tam co nejdřív, vysvětlit mu to a hlavně odpracovat.

Druhej den jsem si všechno zabalil. Nafasoval jsem seznam s pilulkama. Čekal jsem polooblečenej na posteli a nemohl se dočkat svobody.

Když jsem uviděl ve dveřích pana Ondru, tak jsem měl takovou radost! Sice mi boří plány, ale vidím ho rád a jsem rád, když se na mě směje. Naštěstí je splachovací, včera jsem se choval jak desetiletý dítě. Jenže co mám asi tak dělat? Je to schíza.

Za chvíli přišel doktor s nějakýma papírama. Aha, já myslel, že se sbalím a půjdu.

„Tak pane Chalupo, tady je propouštěcí zpráva. Dejte ji pak praktickému lékaři. Ten zápal plic je vyléčený, ale musíte se ještě šetřit. Sportujete?“

Proč krucinál nepřišel dřív, trochu blbě se mi odpovídá na ty otázky s bossem za zadkem, nebo spíš teď před předkem. Ještě jak na mě kouká, jak kdybych byl pod mikroskopem. Zase cejtim, že mi vidí až do žaludku.

„Ne, nějak moc ne.“

„Dobře, stejně fyzickou námahu zkoušejte opatrně, musíte hodně jíst a hlavně pestrou a výživnou stravu. Jinak jste zdravý, jen to prostě neuspěchat. Budete docházet na kontroly k praktickému lékaři. Kdyby se vám něco nezdálo, můžete přijít k nám na ambulanci. Tady na konci zprávy máte seznam spíš doplňkových vitamínů a minerálů, to zatím berte. Časem to můžete přestat, to domluvíte s praktikem. Ještě tam píšu léky na spaní. Dám vám tady jedny s sebou. Ale dlouhodobě to neberte, je to pak návykové. Spíš jen když budete mít ty zlé sny. Tak hodně zdraví a mějte se.“

„Ano prosím, děkuji moc.“

Zašel jsem ještě k sestřičkám, poděkoval a dal jim jednu pěknou krabičku Raffaela. Smály se a měly fakt radost.

Pak jsem šel ještě na JIPku. Musel jsem zvonit, vymluvil jsem se, že jsem něco zapomněl. No, kdybych to plánoval, tak se nestrefím. Ale vyšlo to tak, že zrovna měl službu potetovanec. Usmíval se na mě.

„Tak už zdravej? Super, a co sis zapomněl? Tady nic nezůstalo!“

„Dobrý den, zapomněl jsem vám poděkovat.“ Když si vzpomenu, co mi všechno musel chudák dělat, tak jsem cejtil, jak mi hoří tváře. Dával jsem mu do ruky tu krabičku.

„To víš, víc takových a lezeme po zdi!!! Maru, hele, přišel ten zlobivej!“ Vyšla ještě sestra a vazoun se rozesmál: „Ne vážně, děkujeme, vyřídíme to i ostatním. Seš hodnej, že sis na nás vzpomněl, měj se, Kiliáne!“

Ještě jsem poděkoval na KARIMu, tam jsem to viděl prvně. A tradá domů… teda skoro.

Pan Ondra mi nesl baťůžek a jak nějaký rozmachaný princátko mě posadil do auta.

„Tak, kam to bude?“

„Na kolej prosím, nebo stačí do města.“

Dojeli jsme ke koleji a pan Ondra jako kdyby mě chtěl doprovázet.

„Děkuju moc, pane Ondro, já se ozvu, až budu moct do práce. Tady to už zvládnu, díky.“

„Klidně vás tam doprovodím, nechcete?“

„Ne, to není vážně nutný, to já už dojdu. Jste moc hodný, děkuju za všechno, opravdu.“

Vrazil mi do ruky ještě igelitku, tam byl nějakej nákup, viděl jsem banány, pomeranče a tak.

„Tak nashle, Kiliáne. Já vám občas zavolám, a kdybyste cokoliv potřeboval, stačí se ozvat, ano?“

„Ano, děkuji.“

Zapadl jsem na kolej, jenže pan Ondra stál na chodníku a trochu bylo vidět do mezidveří, kde jsem se chtěl schovat. Ten je urputnej, no musím dál.

„Dobrý den, Kiliáne, kampak?“

„Dobrej, paní vrátná, jen jdu kolem a chtěl jsem se zeptat, jak se máte?“

Chvíli kecám s paní vrátnou, vždycky udělám krok stranou, abych viděl ven. Zdá se, že pan Ondra už tam není. Ještě chvíli čekám a pak očekuju ze dveří, jak to vypadá. Auto pana Ondry je pryč. Sláva.

Tralala, tralala, jde se domů. Teda ještě přes bufáč. Tam jsem strávil asi dvě hoďky u kafe a limošky. Padl tam na mě nějakej útlum a začaly se mi klížit oči. Zatím to ale jde jak po drátkách. Táhnu se s věcma a ještě ta taška. Uffff. Opatrně se blížím k tiskárně. Pusto, prázdno. Nikde se nesvítí. Sakra, snad nezměnili kódy. Vabank. Buď – anebo. Koukl jsem do mobilu na kód a naťukal ho a… voalá, jsme doma!

Byl jsem unavenej za celej ten den. Měl jsem toho fakt dost. Hodil jsem baťůžek na zem, igelitku jsem dal celou do lednice. Koupený rohlíky do skříňky. Mám tu ještě Májky a džem. Všechno asi zůstalo tak, jak jsem si to pamatoval. Jéžiš, já měl namočený trička! Teď mi to prásklo do hlavy! Běžel jsem vedle a tam nic. Ani trička, ani taška. Do prdele, takže někdo to musel vzít. Moji špínu. Ufff. Udělalo se mi slabo. Sakra, to budu muset časem nějak vyšpízovat. Vždyť nebudu mít co na sebe! Těšil jsem se a zase padám do další šlamastiky. Došoural jsem se zpátky. Ne, nemůžou přece nic vědět, to by mě pan Ondra nevezl na kolej! A nekupoval by mi jídlo. A hlavně věci do nemocnice, to by mi přece vzal moje a neptal by se furt, kde je má vyzvednout. A nejhlavnějc by mě hned kopl do zadku, až bych obloukem vyletěl, špitál nešpitál. Třeba to vzal někdo jinej a nikomu to neřekl. Zmocnila se mě nervozita, zalezl jsem pod deku. Byl jsem utahanej jako pes. Jenže spát mi zas nešlo, bylo tu divný ticho a horko. Zároveň se mi nějak začalo vybavovat, jak jsem tenkrát vozil ten papír. Mně bylo přece děsně blbě. Vzpomněl jsem si, že jsem pak slýchával jeden uklidňující hlas. Hlas, kterej mě povzbuzoval, uklidňoval a konejšil, a já teď už jasně vím, komu patřil. Ach jo. Šel jsem si vyloupnout jeden prášek na spaní a zase zalezl pod deku.

Ondra

Tak, kloučku, pěkně si nás vodíš! S tou myšlenkou jsem vstupoval do nemocnice. Když jsem pak otevřel dveře na pokoj a viděl tam toho pidižvíka, jak už vesele nadskakuje na posteli a culí se, protože se nemůže dočkat, tak jsem se musel bezděky taky usmívat. Snažil jsem se dělat jakoby nic. Z nemocnice jsem s Kiliánem jel na kolej. Celá síť agentů byla v pohotovosti! Mamka, ségra, Tomáš, jeho sestřenice i Petr. Tomáš čekal u kolejí v půjčeným autě, za ním v dalším autě ségra. Petr byl schovanej u tiskárny. Všechny jsem průběžně zalarmoval, na vocapu jsem jim sdílel moji polohu. Hodina „H“ byla 15:00. Petr s doktorem domluvil, že přijde s propouštěcí zprávou, až tam budu já. Bylo to přes Michala, zaručili jsme se, že Kilián nezůstane někde bez zajištění. Chtěl jsem, abych bezděky vyslechl doktorovo ponaučení. Odpočívat, jíst… Hlavně, aby kluka nenapadla nějaká nepředvídatelnost a nezdrhl nám. Ale měli jsme to podchycený dobře. Kilián nás dotlačil do toho, že prostě, jak říkal Kryštof, padne kosa na kámen. Píďa nemá úniku, už je v mý síti.

Všechno probíhalo podle plánu. Když jsme konečně vyjeli z nemocnice, tak jsem všem poslal kód: 1. Protože jsme si domluvili čísla, abych nemusel vypisovat zprávy. Každej věděl, že 1 = odjezd z nemocnice, 2 = příjezd kolej, 3 = odjezd Ondra od koleje atd. Takže jsme to měli pojištěný na dvou frontách, i kdyby z vocapu vypadla moje poloha.

Kód 2. U koleje jsem zahrál divadlo, bylo mi jasný, že mě nemůže nechat jít s ním. Ale nechci mu to dělat jednoduchý. Nakonec jsem mu vrazil igelitku do ruky a rozloučil se. Když jsem popošel, viděl jsem, že se baví s vrátnou. Dobrý, zpátečka a zdekuju se. Kód 3.

Za chvíli přišel od Tomáše kód 4 = Kili opustil kolej. Tím kódy končily, protože jsme nevěděli, co bude. Tomášova sestřenka nasdílela polohu. Měla za úkol ho sledovat pěšky. Tomáš a ségra v autě, určitě pojede městskou. Kili už docela dlouho seděl v menze. Tom tam popojel a sestřenka na chvíli zmizela u Toma v autě. Protože Kili tam seděl už fakt dlouho a byla by nápadná. Z auta viděli na vchod do menzy. Ségra se držela opodál. Já zatím dojel k mamce. Tam už byl nachystanej pokojík pro Kiliho, jen jsem doma zapomněl ty jeho vypraný věci. Bylo asi 16:30. Stále se nic nedělo, zpravodajský smsky lítaly. Petr zatím ještě čekal kus od tiskárny v autě. Půjde na stanoviště, až dostane pokyn.

V 17:38 Kili vyšel ven. Sestřenka se na něj pověsila. Prej se sotva táhne a vleče tu igelitku. Tom a ségra jedou pomalu za nima. Nastupujou do městský, pár přestupů. Už je jasný, že míří rovnou do tiskárny. Petr dostal pokyn na stanoviště, kus od tiskárny šikmo je skupinka stromů a tam bude číhat. Sestřenka se bude muset od Kiliho za chvíli odlepit. Tady moc lidí nechodí a to už by si jí všiml i slepej. Ségra mezitím zastavila na jednom parkovišti u jiný firmy kousek od tiskárny, Kili by pak měl procházet kolem ní. Tom sledoval bus. Sestřenka opouští Kiliho a ten jde teď chvíli bez dozoru, Tom projíždí okolo něj a kontroluje směr. Kili jde k tiskárně. Tom opouští akci a bude čekat kousek od ségry. Ségra hlásí, že ho vidí procházet kolem. Za chvíli se na vocapový skupině objevila zpráva od Petra: „Balíček je v depu.“

Je 18:23. Vyrážíme s mamkou na parkoviště za ségrou a Tomem. Petr zůstává na stanovišti.

„Jak dlouho ho tam necháme?“

„Hele, počkal bych hodinu, on zaleze a přijdeme tam jako něco hledat. Bude asi už spát a nestihne zdrhnout, kdyby nás slyšel.“

19:30. Akce!

Jedeme se ségrou k tiskárně, přichází i Petr. Mamka a Tom tam za pár minut přejedou taky. Otevíráme dveře, ticho a tma.

Rozsvěcujeme a jdeme do kumbálu. Nedá mi to a ťukám. Nic. Ťukám víc, nic.

Kouknu na Petru a pokrčíme rameny a jdeme dovnitř. Nerozsvěcuju, světlo z chodby stačí. A je tady, bambula jeden. Leží schoulenej pod dekou a slyšíme jen pravidelný odfukování. Ten je jak špalek!

„Kiliáne.“

„Kiliáne!“

Když nezabíralo nic, ségra s ním zatřásla. Nic.

„Přece nemůže tak tvrdě spát?“

„Ondro, myslím, že může, chichichi,“ ozval se za mnou Petr a v ruce měl platíčko prášků.

„Co? Bože, on se otrávil?“ vyděsilo mě to.

„Ne, jen si vzal prášek na spaní. To je možný, že ho neprobudíte.“

„Hmmm, a co teď?“

„No co, brácha, odneseš ho!“

„Jako únos?“

„Jo!“

Moc se mi nechtělo, zkoušel jsem ho ještě budit. Jen sebou zavrtěl, zamlaskal a spal dál. Ten pidižvík nás zase převezl!

„Hele, Petra má pravdu, když už jsme tady. Vem ho! Jestli se probudí, tak se probudí, to je jedno. Ale hlavně musí do postele!“

Ségra se naštvala a stáhla z něj deku. Upppsss.

On byl nahatej. Zas. Jéééé, to mu to v tý nemocnici nestačilo? Petra vyvalila oči a hned na něj tu deku zas hodila.

„Von je nahej,“ překvapeně zašeptala.

No nic, tak takhle fakt ne.

Čapnul jsem k němu, podebral ho pod koleny a pod rameny a zvedl ho. Ta deka sjela, takže jsem toho nahatýho rošťáka držel v kumbálu a nevěděl co.

„Tak ségra, snad ho přikrej, ne? Přece ho k mámě do auta neponesu nahatýho!“

„Vemu ještě jednu deku pod něj do auta.“

Tak jsme šli. Já s Kiliánem v náručí, Petr a ségra. Tak zas mám toho drobka v náručí a tentokrát úplně jen tak. Chrní jako dřevo. Nedalo mi to, abych se i v tom šeru nepodíval. Než ho Petra v mým náručí přikryla dekou, tak bylo celkem vidět. Petra si asi taky myslela, že ji šálí zrak. Jedinej znalej byl Petr. Kiliánek hřál jak kamínka, ten dotek byl úplně jinej než minule. Bylo mi jasný, že zpod deky mu kouká nahej zadek. Venku, na vzduchu se zavrtěl a něco zamumlal. Když jsme přicházeli k autům, tak si nás mamka nevěřícně prohlížela, zvedla obočí, otevřela zadní dveře a pronesla: „Balíček doručen.“

Tom se uculoval. Položil jsem ho na deku na zadní sedačku, mamka měla vysoký auto. Sedl jsem si k němu dozadu a kontroloval, aby se nám neodkopal. Rozjeli jsme se domů, akce skončena! Balíček doručen.

Doma jsem ho vynesl nahoru a uložil do postele. To je zajímavý, jak jsem ho tam položil a přikryl, hned po tý peřině hrábnul a zachumlal se. Něco zamrmlal, ale byl prostě tuhej.

Seděli jsme dole a trochu jsme se pochichtávali. Jako únosci bychom se asi uživili, chichichi. Ještě jsem napsal na lístek vzkaz a odnesl jsem mu ho tam. Spal jsem v pokoji vedle, ale moc dobře ne, protože jsem se bál, aby se v noci nevzbudil a nechytila ho panika.

Macek

Jé, to jsem se dobře… moment. To je nějaký měkký. Vylítl jsem do sedu. A do prdele, kde to zas jsem? To tyhle šoky budu mít furt? Rozhlížel jsem se kolem sebe. Vedle na židli byl lístek.

„Kiliáne, jste u mojí mamky doma. Nemohli jsme vás nechat spát v tom kumbálu. Až se vzbudíte, přijďte dolů. Nemusíte se ničeho bát. Ondra.“

Krve by se ve mně nedořezal, vynechal mi dech. Sakra, sakra, sakra. Svalil jsem se na postel a ještě se zavrtal pod peřinu. Počkat, já jsem nahej! No jo, vždyť mi bylo horko a svlíkl jsem se. A kde mám věci? To mám jít dolů jako jen tak? Si dělaj prdel, ne? Pak jsem si všiml, že na křesle leží nějaký věci. Uffff. Tohle nedám. Jak to vysvětlím, co vůbec budu říkat? Jak se jim podívám do očí? Jak se jemu podívám do očí? Budou si myslet, že jsem jen obyčejnej lhář a vychcánek. Asi tady v tý posteli raději umřu, a až se rozpadnu, tak proteču dolů. A hotovo. Přece tam nemůžu jen tak přijít? Zvedl jsem se, natáhl na sebe ty kraťasy a šel k oknu. No možná by to šlo, ale uteču v trenkách a v tričku? Po zápalu plic? Tak jsem potrhlej, ale blbej ne. Sakra. Tak a teď babo raď. Tatííííí!

Postupně jsem se dostal do hodně zkroušený nálady. Viděl jsem před sebou další konec. Konec tiskárny, konec Brna, konec všeho. Tam mě určitě už nenechají. Jen jsou to slušný lidi, tak mě nechali před vyhazovem vyspat. Posadí mě na vlak a tradááá, zmiz nám z očí. Nic jinýho si za to lhaní nezasloužím. Sbírám odvahu a jde to teda sakra ztuha. Trvá mi to věčnost. Jenže nikdo to za mě neudělá. Musím si to vyžrat do dna. Smířenej se vším otevírám pomalu dveře.

Hmm, tady jsou nějaký schody, říkali dolů. Tak dolů. Pomalu našlapuju na schody. Dojdu dolů a rozhlížím se. Jo, támhle odsud jdou nějaký hlasy. Šourám se tam, jen co noha nohu mine. Vejdu do dveří a vidím paní Jasnou, pana Ondru, Petru, vzadu blbnou děti.

„Dobrý den.“

„Áááá, no pojďte, Kiliáne,“ vesele se na mě zubí pan Ondra, všichni mě zdraví a smějou se.

Ty vole, na čem jedou?

Popojdu do kuchyně, postranním vnímáním něco zaregistruju na chodbě a otočím po tom hlavu a… tam pesan! Krásnej vlčák, měl vyceněný zuby, naštvaně vrčel…

Ondra

V sobotu dopoledne přijela ségra s dětma a seděli jsme v kuchyni. Vlastně máme kuchyň spojenou s obývákem, takže vlastně v sednici.

Zdálo se nám, že Kilián dlouho nejde, tak jsem ho šel opatrně zkontrolovat. Opatrně jsem otevřel dveře, přece jen nechci mu tam lézt. Byl zahrabanej v peřinách, koukaly mu nohy, funěl do polštáře a trochu pochrupoval. Dobrý. Vycouval jsem.

„Spí jak dřevo.“

„Nechte ho, ještě si s námi užije šoky.“

„Mami, my s ním asi taky.“ Ani jsem nevěděl, jak jsem blízko pravdy.

Skoro před polednem se přišoural Kilián, jinak se to říct nedá. Zas jak princezna koloběžka, oblečenej, neoblečenej, učesanej, neučesanej, přišel, nepřišel se na nás podívat. V mejch trochu větších kraťasech a v mým trochu větším tričku. Zase bosky, měl tam přece ponožky, pantofle. Musíme mu přivézt věci z tiskárny.

Nervózně se rozhlížel a otíral si jednu nohu o druhou. Jeho azylová politika praskla, kukadla měl vyplašený a nevěděl, co bude. Všichni jsme se na něj smáli. Ale jemu moc do smíchu nebylo a pak… pak se to stalo. A stalo se to během několika vteřin…

Do chodby vběhl Bert, vycítil vetřelce a vrčel, ošklivě vrčel. Přikrčil se a chystal se k útoku.

„Kdo ho…? Do prde…, Berte!“ Bert přestal vrčet a kouknul na vteřinu na mě a pak zpátky na Kiliána. 

Všichni jsme ztuhli. Já debil! Mělo to bejt jinak! Měli jsme mu Kiliána pomalu představit, aby ho nesežral. Nebo v lepším případě prostě nepokousal. Tohle je Bertovo území a jeho smečka a Kilián je pro něj prostě vetřelec. Jenže Kilián vůbec neví, co ten pes dokáže.

Co udělal Kilián, ten rarach?

Čapnul si na bobek a natáhl k němu ruku! Bože! Už jsem vstával, že tam skočím a zakreju ho před Bertíkem. Ostatní ani nedejchali, přikovaný na židlích.

Bert koukal na tu nataženou ruku, prohlížel si Kiliána a ten na něj vesele:

„Ty seš ale krásnej pesan. No pocem.“

Bert přestal vrčet, olízl si čumák, natočil trochu hlavu a vystartoval. Skočil na Kiliána a ten se svalil na zadek a na záda a u toho se smál jak trdlo. Bert ho začal olizovat a pak se to tam nějak točilo a přišlo mi to jako chlupato-nechlupatý klubko. Válelo se to tam na zemi a tu vykoukla Bertova ťapka, tu Kiliánova ťapka, tu jeho čumák, tu jeho čumák, prostě se tam mleli a smálo se to, ňafalo to a pištělo. Bert měl v hubě Kiliánovu ruku, ale jen ji držel, nekousl. My všichni jsme na to koukali s otevřenou hubou. Tohle jsem ještě u Berta neviděl. Tohle byl určitě jinej pes! Nakonec to skončilo tak, že už tak polonahej Kilián byl ještě víc polosvlečenej. Ležel na zádech, tričko skoro u krku a Bert ležel rozpláclej na něm a olizoval mu krk a uši. Kilián ho drbal v kožichu a strašně se smál. Ten se tak smál, že to naplnilo celou kuchyň.

Pomalu jsme z toho šoku přešli taky do smíchu a mně spadl ze srdce kámen jako Brno. To mohlo skončit hodně špatně. Máma se usmívala a ségra to stále nechápala.

Nevím teda, co jsme si to přivedli domů, ale tenhle kluk je asi kouzelník, všechny nás očaroval. Nebo minimálně mě a Berta. Tomu jsem totiž záviděl, že může na Kiliánovi takhle ležet a dávat mu psí pusinky. Kdyby to bylo tak jednoduchý, tak udělám to samý.

Macek

Hned když jsem uviděl jeho oči, tak mi bylo jasný, že není zlej. Cenil na mě zuby, jenže já už byl do něj zamilovanej. Pesan na mě hupsnul a mně se rozsvítil celej svět. Jééééé. To je super divoch, hahaha. Cejtil jsem ten jeho kožich pod rukama a bylo mi hrozně dobře, byl jsem v tu chvíli šťastnej. Drbal jsem ho za ušima, na zádech, po břiše a všude, kam jsem dosáhl. Nechtěl jsem se od něj vůbec odlepit. Nakonec mě oblízal, kde to šlo. Vůbec jsem si neuvědomil, že se tam válím jako čuně a vytírám podlahu. 

„Ehmmm, pardon… já… já, je úžasnej,“ kejvnul jsem směrem k nohám, kde seděl a olizoval se Bert.

„No, chtěl jsem vás seznámit trochu… řízeně, ale naštěstí to dobře dopadlo. Jmenuje se Bert, Bertík.“

„Bertíku, Bertíčku,“ zase jsem ho začal drbat. Ale pak mi úsměv z tváře zmizel, vždyť jsem tady navíc. Škoda, takovej skvělej pesan, se mi po něm bude stejskat.

„Já nevím, já… já…, co se mnou uděláte?“ špital jsem někam do podlahy. Bylo mi stydno. V tý tiskárně jsem se cejtil nějak tak svobodnej. Tady stojím jak před komisí a vůbec mi to není příjemný.

Paní Jasná se na mě usmála, vstala, přišla ke mně:

„Nejdřív vás nakrmíme, co vy na to? Sedněte si k nám.“

Bylo to nepatřičný sedat si k nim. Já tam přece nepatřím, pan Ondra, boss, šéf, majitel firmy. A já u nich u stolu? Skoro bych si sedl zase k Bertovi. Na druhou stranu nejsem žádnej hej nebo počkej. Jestli mi to všechno došlo správně, tak mě vlastně unesli! A mohl bych je žalovat a žádat tučný odškodný za psychickou újmu. No asi ne.

Opatrně jsem si sedl k tomu stolu.

„Kili, chceš kakao?“ zeptala se mě Petra.

Přiběhly ty dvě děti a hned:

„Jo, jo, kvakvao, my chcem s Kiim kvakvao!“

„Je to Kilián, tak pěkně mu podejte ruku. Tohle je Anička a tohle je Pepíček. Tohle je, děti, strejda Kilián.“

„Ahoj, já jsem Kili,“ usmál jsem se na ty prťata a Anička mi začala hned lézt na klín. Ta se holka nezdá. A kvakvao a bábovku jsme dostali všichni tři. Bert se hned namáčknul k mejm nohám, a jak jsem byl bos, tak mě pěkně hřál. Teda to bylo tak dobrý, oblizoval jsem se až za ušima.

Ondra

Stál tam jak hromádka neštěstí a Bert mu seděl u nohou. Když řekl: „Co se mnou uděláte?“, tak mě zas bodlo u srdce. Myslím, že nejen mě, protože jsme věděli všichni. Ale před Kiliánem jsme zatím věděli jen to, že spával u nás v práci. Takže první díl téhle třinácté komnaty jsme odkryli. Sledoval jsem, jak baští tu nebezlepkovou bábovku, a pomalu jsem začal.

„Kiliáne, hlavně, prosím vás, ničeho se nebojte. Nikdo vám nic neudělá! Dobře?“

„Dobhee,“ kejval mi s plnou pusou.

„Spát ale v tom kumbálu nemůžete, nejste zdravý! Musíte spát v posteli. Prostě…,“ točil jsem se v tom jak nudle v bandě.

Mamka to vzala rázně do svých rukou:

„Prostě Kiliáne, tady máš klíče a budeš tu bydlet!“

Kiliánovi vypadl kus bábovky z pusy a začal kroutit hlavou:

„To nejde, já to… ne… to nemůžu… to…“

„A do tiskárny ses nastěhovat mohl?“ Mamka se jen tak, hošku, nevzdává a používá těžký zbraně.

„Hmmm, to…“

„Hmmm, to. Kulový, když jsi mohl být tam bez našeho vědomí, tak můžeš být i tady. Budeš prostě bydlet jako normální člověk a nic nechci slyšet!“

„No jenže tady to právě víte. Víte?“

Ségra vyprskla smíchy:

„Kili, neblbni, tady budeš mít svůj pokojík, nahoře je i záchod a umyvadlo. Neblbni, vždyť víme, že nejsi na koleji. Ondra se tam byl zeptat.“

Nastalo ticho. Kilián zrudnul, přestal jíst, mrkal z jednoho na druhýho a skousl si ret. Mamka mu položila na ruku svoji dlaň a jemně mu řekla:

„Chlapče, neblbni, vždyť my ti chceme pomoct, neber to zle. Nikdo tě tu nebude omezovat, je to jako kolej. No, Kiliáne, vždyť tě máme rádi.“

Kilián posmrknul a vystartoval ze židle a běžel nahoru. Bert okamžitě za ním.

Podívali jsme se po sobě a věděli jsme, že tohle bude ještě těžký. Chtěl jsem za ním jít.

„Nech ho, nech. Je to pro něj těžký. Musí si to srovnat sám,“ říkala mamka a měla asi pravdu. Když jsem to asi za hodinu nevydržel, šel jsem se na něj podívat. Dveře byly pootevřený a pidižvík v posteli a vedle něj se roztahoval Bertík! No to se mamka zblázní! Kili měl přes něj položenou ruku. Bert zvedl hlavu, zamručel, oblízl si čumák a zase zalehl.

„Tak co?“

„No leží tam, oba.“

„Oba, jak oba?“

„Kili s Bertem.“

„V posteli?“

„Hmmm.“

„A… aha.“

No tak evidentně ten malej střapatej čaroděj očaroval i mamku, protože dál nic neřekla, a přitom Bert měl zakázáno chodit do postele. Dokonce mimo zimu byl většinou venku v boudě. Časy se mění, anebo možná i mamka vycítila, že určitý věci jsou a nejsou důležitý.