Macek – 23. Bankomat

Macek

Bertík se z toho docela rychle oklepal. Musel si do tý dásně asi něco bodnout, nebo se o něco poranit. Ještě s ním budu muset jít na kontrolní rentgen. Druhej den už něco málo sežral, ale hlavně se mu vrátila nálada. Zato mě ta nálada s blížícíma se narozeninama paní Ivy spíš opouštěla. Vlastně po tom kině jsem se skoro rozhodl. Jo, půjdu do toho. Nechám se vydržovat, to zní naprosto úděsně, bléééééé.

Jenže hned druhej den jsem to rozhodnutí vzal zpátky. A ráno zas k němu dospěl a večer ho vzal zas zpátky. Takže klasika, plácám se v tom jak nudle v bandě a nic nevím. Probíral jsem to s tatím, prej bych měl bejt nohama na zemi a jít do toho. Na všechny otázky jsme ale odpovědi nenašli, tak jsem šel ještě za Ivou.

Večer seděla u televize a byli jsme doma sami. Chvíli jsem tam tak postával…

„Ivo, prosím vás, můžu se na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Když bych s tím náhodou souhlasil, co se stane, když tu školu nedodělám? Co když se mi tam přestane líbit? Co když mě pan Jasný pak bude hubovat, že jsem k ničemu? Co když bude mít jiný představy? Co když…“

Vyhřezlo ze mě spoustu otázek.

„Kilí, já myslím, že by ses ho na to měl zeptat. Všechno s ním prober, neboj se. No a pak… můj exmanžel je tvrdý, ale není demagog a nic nedělá bezdůvodně. Víš, Ondra si kdysi vyvzdoroval svoji tiskárnu. Otec mu řekl svůj názor, ale nikdy mu nepřestal věřit. Nikdy by neměl radost z toho, kdyby se mu to nepovedlo. Naopak, pomáhal mu. Byla to sranda, chodil za mnou a zjišťoval, jak mu to jde a jestli něco nepotřebuje. Ale Ondry přímo se nezeptal. Taky bych řekla, že se ponaučil. Podle mě se toho nemusíš bát. Ale měl bys mu svoje obavy říct.“

Je to fakt děsnej vopruz, ta bramboračka v mojí kebuli. Ta existenční otázka je jedna věc, ale taky mi to trochu připadá, jak kdybych vyměnil rodinu. Tu svoji starou za novou, zajištěnou, fungující, živou. Z týhle myšlenky mi bylo fakt hrozně. Jako bych zradil.

Domluvil jsem se ještě s panem doktorem Karasem. Neměl čas a musel jsem jít navečer k němu domů.

„Dobrý večer.“

„Kiliáne, pojďte dál.“

U doktora byl i můj ošetřovatel z nemocnice.

„Ááááá, zlobidlo přišlo, čau.“

„Brý den.“

Nasucho jsem polknul, protože ti dva tady evidentně už bydleli spolu. Matyáš byl jen v tričku, trenkách a naboso. Jestli jsem na něj někdy pokukoval, tak teď jsem se nějak nemohl odlepit. Ty chlupatý nohy a ty kérky. Měl je i na stehnech a lejtkách, což jsem dřív neměl možnost vidět. Sluší mu to, ufff. Stejně se v jeho přítomnosti furt cejtim jako nahej. Culil se na mě a poplácal mě po ramenu.

„Sedni, chceš kafe nebo limču?“

„Hmmm, díky.“

Byl jsem trochu nervózní, chtěl jsem mluvit s doktorem sám.

„Neboj, já vás tu nechám.“

„Kiliáne, můžeme si tykat? Jsem Petr.“

„A mně už taky tykej, jsem Maty.“

Mám s těma autoritama odmala problém. A doktor autorita je a Maty? Maty, jelikož mi utíral zadek, tak taky. No ale to trochu uvolnilo moje napětí a fakt jsem se snažil jim tykat. Překvapivě nejlíp mi to šlo u Matyho.

„Tak Kiliáne, povídej, už jsme sami. Co je?“

„No víte… víš, dostal jsem od pana Jasnýho nabídku…,“ všechno jsem mu vypověděl a pak začal předestírat svoje obavy, „… mám prostě pocit, že jsem zradil svoji rodinu a vyměnil jsem ji, že jsem utekl, že… já nevím, jsem z toho celej vykolejenej.“

„Kili, to není žádná zrada, srdce je velký a máš tam dost místa pro všechny. A ta pomoc? Vždyť, co by s tebou bylo? A Ondra tě má rád, všichni tě maj rádi. To, že přijmeš něčí pomoc, přece neznamená, že se na svoji původní rodinu vykašleš, ne? Naopak. Já si myslím, že tím spíš budeš moct mamince udělat radost a třeba jí časem i pomoct. Třeba ne přímo, to podle situace. Ale když budeš na hromadě, co zmůžeš? Hmmm? Není to žádná vypočítavost. Dostal jsi nabídku, tak toho využij, neboj, pan Jasný si vždycky všechno hodně dobře rozmyslí. Nemusíš se bát, tak to furt neřeš.“

Pro pestrost názorů jsem se ptal ještě samozřejmě Berta. Moc mi to teda v mým rozhodování nepomohlo. Nebo vlastně… víte, co? Pomohlo, nejvíc mi pomohl Bert. Protože vidět to zvíře, jak trpí a jak mu dokážu pomoct, to mě zpětně naplnilo ohromným nadšením. Takže asi jo.

Přiblížil se den D. Do domu se sjela trochu jiná společnost. Nebyly teda balónky a čepičky a konfety. Oslava byla přiměřená oslavenkyni. Paní Iva zářila, měla tam pár přátel, které jsem neznal, a rodinu. Jo a teda taky mě. Koupil jsem jí hedvábnej šátek, zabalil jsem ho pečlivě do ozdobnýho papíru a čekal, až na mě přijde řada.

„Paní Ivo, moc vám přeju všechno nejlepší, hodně zdraví a tak vůbec, víte…,“ trochu jsem se zakoktal.

Pak už to vypadalo stejně, sfoukávání svíček, rozkrojení dortu… Bylo fajn, že tam byly děcka. Plánovali jsme letní spaní venku na zahradě. Budeme tam stavět týpí.

Táta Jasný se nad tím vším usmíval a dětem po drsným nátlaku slíbil, že do týpí přijede na oficiální návštěvu. No blbosti.

„Měl byste chvilku čas? Potřeboval bych se na něco vyptat.“

„Jasně, pojď, půjdeme vedle.“

„Mnoo víte, přemejšlel jsem o tom a není to tak jednoduchý si na všechno vzpomenout…“

„Prostě začni.“

„Co když tu školu nedodělám? Co když budu chtít skončit? Co když mi to nakonec nepůjde? Budete naštvanej a dostanu pár facek… mám z toho nervy…“ Hrnulo se ze mě zas spoustu toho, co bude a nebude.

„Je to jedno, pokud budeš mít svůj plán, co a jak dál. Hochu, už toho máš dost za sebou, a právě proto bych chtěl, abys nad sebou přemýšlel a byl k sobě zodpovědný. Ostatní už jsou detaily. Myslíš, že bych svoje děti zazdil jen proto, že nechtěli dělat, co jsem si vymyslel já? Podívej se na Ondru, neshodli jsme se. Ale přesvědčil mě a víš čím? Viděl jsem, že do toho dává maximum. Všechno, aby se mu to povedlo, a na tom záleží. Na ničem jiným.“

„Ale já nejsem vaše dítě.“

„O tom, kdo je moje dítě, si rozhoduju sám. Biologicky nejsi. Dokonce můžeš odejít, nemusíš tu být. Ale to mohla i Petra i Ondra. Je to oboustranné rozhodnutí, chápeš? A jak to vnímám já, to ty nezměníš.“

Mluvili jsme spolu ještě chvilku. Vyptával jsem se na různý varianty, až mi momentálně došly nápady, proč bych to neměl brát. Mám ještě pár hodin na přemejšlení, do zítřejší snídaně. Šel jsem s Bertíkem ven a rovnal si neurovnatelný myšlenky. Procházeli jsme se a rozebírali spolu moje pocity. No, akorát on na všechno vrtěl ocasem. Začal jsem se těšit, až to zítra bude za mnou, jakkoliv. V noci jsem mluvil s Marťasem a ten mi řekl, že by do toho šel s tím, že by pak všechno vrátil. Ať neblbnu, ať koukám na sebe, na školu. Že jinak to pohřbím a už se tam nevrátím. Potřeboval jsem to slyšet, to, že to může bejt jako půjčka. Že se nemusím cejtit zavázanej, vděčnej a nemít tydlety debilní pocity. Může to bejt obchod.

U snídaně jsem byl nervózní jak sáňky v létě. Ucucával jsem kafe a pak jim předložil svoje rozhodnutí. Bylo mi to dost trapný si takhle říkat o peníze. Hlavou mi letělo… Macku, vzchop se!

„Chtěl jsem vám říct, že bych to bral. Ale musíme si určit pravidla. Chtěl bych vám to pak všechno vrátit, takže bych chtěl, aby všechno, všechno šlo přes účet.“

„Dobře, Kiliáne. Víš, mám z toho radost. Dobře, bude to, jak chceš, všechno přes účet. Fakt mám radost.“

Ulevilo se mi, dost se mi ulevilo. Ne proto, že budu, oproti tomu doteďka, jako v bavlnce. Ne. Spíš kvůli tomu, že už to rozhodnutí mám za sebou. Už jsem to řekl a už se o tom nemusíme bavit, teda…

Ještě jsme s panem Jasným skoro přes hodinu ladili detaily.

„Ještě bys měl, Kiliáne, změnit, aby sirotčí důchod chodil tobě na účet. Nebo chodí?“

„Si… co?“

„Sirotčí důchod, počkej… vy jste si nevyřídili tuhle podporu?“

Vrtěl jsem hlavou a upřímně jsem na to koukal jak jelito. Jako jsem měl nárok na nějaký maňásky od našeho tatíčka státu?

„Kiliáne, takže máš domácí úkol. Vyřídíš si takzvaný sirotčí důchod. To je pro nezaopatřené děti, pokud umře někdo z rodičů. Možná bude mít nárok i mamka na vdovský důchod. No, to se tam vyptáš. Takže to budeš mít jako příjem. Zatím to počítat nebudeme.“

Udělali jsme nějakej odhad mýho rozpočtu. S tím, že se do něj nezahrnovaly vůbec žádný vedlejší příjmy. I když jsem namítal, že na brigošky jsem zvyklej. Ty jsem dostal dovolený v osekaným formátu, ale peníze z toho se tam nedávaly. Dostal jsem příslib, že tu sumičku dostanu každej měsíc na účet. Dál, že výdaje, na který by mi nezbylo, mám domlouvat extra. To zrovna, žebrat o peníze nebudu. Pravda je, že doma jsem to měl podobně. Taky jsem si řekl, jenže to bylo doma, že jo. Hned u sebe jsem si zavedl sešítek a do něj si budu psát všechno, co dostanu. Pro jistotu si to budu psát ještě do kompu do tabulky. Ať mám přehled. Jup.

Ondra

Najednou jsem na Kiliána koukal malinko jinak. Věděl jsem už dřív, že je to chytrej kluk, že je statečnej a neobyčejně silnej. Jenže po tom výstupu s Bertem jsem si ho čím dál tím víc vážil. Obdivoval jsem, jak se zachoval, jak měl klidnou hlavu, nepanikařil. Což se mu často stávalo, pokud šlo o něj. I proto by podle mě měl na tý škole zůstat. Zaslouží si to, měl by tam být. Musí tam být! Kdo jinej?

Už to není jen Prdelka, pidižvík. Teda to taky, tím už u mě zůstane, ale taky je to chlap, na kterýho je spoleh a umí si poradit. Moc u mě stoupnul a já se bezděky zapýřil jako páv.

Kolo jsem dal v garáži celkem rychle do kupy. Z auta jsem vyndal svoje a postavil si ho vedle. Pane jo, jak dlouho už jsem nejel na kole? Něco mi říkalo, že bude lepší už si ho nechat tady, protože vyrážet samotnýmu se mi už asi moc chtít nebude.

Prdelka nám po snídani řekl, že ten taťkův návrh bere. Málem jsem vylítl do stropu a ještě si u toho krůpnul do prádla, supéééér. S taťkou si pak za zavřenýma dveřma ladili, co a jak. Měl jsem obrovskou radost, protože Kilián tu školu zvládne podle mě levou zadní. Bude dělat, co chce, a bude šťastnej, aspoň v tomhle. A taky bude dobrej! Setsakra dobrej! To vím betonově.

Než táta odjel, chtěl jsem mu poděkovat, i když vím, že to nedělal kvůli mně.

„Myslím, že to bude dobrý a pomalu se to všechno urovná. I s tím obviněním z krádeže i s tím bytem. Hele Ondro, ty na něj jemně dohlídneš. Neovlivňuj ho, netlač na něj moc, ale kdyby se mu zase stalo něco zlýho…, i když to ti nemusím říkat, viď? Vidím, co vidím, a nejen já. Ale nechej ho, ať se stará, ať se sám přijde poradit. Moc ho neopečovávej a moc mu do toho nekecej. Ale jinak ho opečovávej, chápeš? To potřebuje každej. Co, Ondro?“ mrknul na mě a jel.

Táta mě snad nepřestane překvapovat. To je: opečovávej, neopečovávej, dávej pozor, nekecej mu do toho. Chichichi. To víš, že jo, táto. Nespustím z něj oči. A opečovávat si ho budu pěkně po svým, mojeho pidižvíka. Začal jsem hned.

„Kiliáne, neprojedeme ty kola?“

„Joooo, super.“

Dělalo se už pěkně, jaro v plným proudu… po všech stránkách.

Jeli jsme kolem Svratky, kola nám broukaly pod zadkem a jelo se nádherně. Ono taky jak by ne, když jedete s nádherným klukem. Chichichi. Cestou jsme si dali pivo. Kilián rozebíral rozmluvu s tátou. Vysvětloval mi, jak to má vymyšlený. S očima navrch hlavy mi vykládal, že podle všeho má nárok na sirotčí důchod. Bude se muset vydat do Prahy na sociálku, že si už něco vygooglil.

„Víte, já to vůbec nevěděl. Možná to mamka věděla, jenže ona chudina byla asi hned od začátku nějak mimo a já vůl to nepoznal. No a pak už zůstala v nemocnici.“

„To je možný, Kiliáne, taky mě nenapadlo, že to nemáš vyřízený. Poučení pro nás, ptát se, ptát se.“

„Ondro, víte, pak bych to chtěl panu Jasnýmu všechno vrátit. Jenom se budu bát, abych to zvládnul, tu školu a tak. Nechtěl bych vašeho tátu zklamat.“

„Toho nezklameš, protože jsi šikovnej.“

Začervenal se, napil se a usmíval se do pěny ve sklenici. Z jeho očí byl znát klid a konečně taková pohoda. Kolikrát bych ho za poslední měsíc nejraději vzal a točil se s ním dokola. Olíbal ho a asi umačkal. Jen pomalu, Ondro, pomalu, vždyť je nám krásně.

Zpátky už to Kiliánovi tolik nejelo. Budeme muset trénovat. U baráku už mlel z posledního.

„Bylo to super, kolem tý řeky je to krásný!“

„Můžem jezdit častěji, hmm?“

„Moc rád. Moc.“

Na zahradě jsme uviděli mamku. Bylo mi jasný, že ji to zase bere. Rejpala tam nějakej záhonek. Naši kdysi zahradničili, ale poslední léta se skoro všechno zatravnilo a mamka tam má jen pár kytek. Vždycky na jaře ji ale chytne taková nadrženost nebo jak to říct a začne velkejma plánama. Vždycky to časem opadlo. Jenže to tu nebyl Kilián.

Ten nadskočil, frknul kolo do garáže a běžel za ní.

„Já vám pomůžu! Tý vole, děláte záhonek? Můžu?“

Vzal jí rejč a ryl jak krtek a u toho mlel. Hotovej flašinet. Až mi přišel jako strýc Pepin…

„Jo jo, já, dítě z paneláku. My zahradu neměli. Vždycky mě to lákalo něco pěstovat a tak. Třeba rajčata, to musí bejt teda epesní si je trhat. Že jo? Rajčata jsou někdy drahý. Vy to tak nemáte? Přijde mi to škoda… hahaha. To je prd… sranda, lidi z paneláku nemůžou a ty, co můžou, to nedělaj. Zajímavý.“

„Mívali jsme, ale jak odešly děti, tak to postupně vymizelo. Měli jsme hodně zeleniny i brambory.“

„To muselo bejt skvělý! Tak máte to zrytý, co dál?“

Mně to teda nikdy moc skvělý nepřišlo. Měli jsme docela velkou zahradu. S Petrou jsme vždycky spíš rychle zdrhali ven než okopávat, plejt, zalejvat. Co je ten kluk zač, že je tak nadšenej? Ještě mě tím nakazí, asi bych měl nosit roušku. Chichichi. Popelil se tam v hlíně v těch svejch keckách.

Mamka to zazdila:

„Jestli si to chceš vyzkoušet, tak si nějaké záhonky udělej. Támhle jsme je měli a támhle taky.“

Kilián se na ni otočil s výrazem, jak kdyby podepisoval hypotéku minimálně za pět kostek:

„To bych opravdu mohl?“

„To je to nejmenší.“

„A není pozdě? Co se dá ještě zandavat?“

„Myslíš sázet? No leccos, ty rajčata třeba, okurky, kedlubny, ředkvičky…“

„Jééé, tak to jo. Takže tady můžu?“

Už jsme ho ze zahrady nedostali. Bert mu samozřejmě asistoval a tu a tam začal taky hrabat. Budou oba jak prasata. Občas zaťukal na okno a zeptal se, kde může ještě rejt a hrabat.

Mamka se smála, virus Kilián byl nakažlivej. Večer jsem jel domů s pár nápadama – věci na zahradu, boty, montérky, věci na kolo… A taky s pár záznamama v sešitku trestů – koukal mi neustále na nohy a na předek, určitě i na zadek. Úplně mě ten jeho pohled zezadu pálil. Neposlouchal mě, když jsem se ptal, co si dá. Na zahradě se zasral jako prase. A měl na svědomí i Berta. Měl tam rejt nahej a pak bych ho jen ostříkal zahradní hadicí. Usmíval jsem se blaženě a večer si představoval, jak každej jeden trest po druhým pěkně vyrovnávám. Ujjjjj.

Macek

Jako fakt? Tohle monstrum pojede přede mnou? No jasně, že pojede, když nevím kudy, že jo. To ale nevydržím!

„Konečně tě můžu malilinko pochválit. Za prvý, ráno sis mě pěkně povodil, a za druhý, žes tu zůstal. Podívej, jak se vlní!“

„Ty vole, Žán, máš pravdu, vlní.“

„Ten zadek, viď?“

„No ten je a ty nohy! Uffff.“

„Takovej pružnej, viď? A silnej, jé, ten je silnej.“

„Nech toho už, nebo se mi vytelíš do trenek!“

Tentokrát jsem si s Žánem dost rozuměl. Přede mnou na cyklostezce totiž jel chlap, ze kterýho jsem nemohl spustit oči. Měl takový ty cyklistický kalhoty, elastický. Sice byly černý a ve světlejch by bylo všecko vidět líp, ale i tak. Prostě jsem měl na něm oči přilepený chemoprenem. Ten zadek se fakt vlnil a lejtka zabíraly. O stehnech ani nemluvím, teprve tady vyniklo, jak jsou silný a objemný. Když jsme někde zastavili, tak jsem měl problém udržet oči nahoře. Neudržel, Žán mi je totiž furt tlačil dolů.

„Podívej se, to je kus. Hele má tam dost bouli, viď?“

„Má tam krásnou bouli.“

„Takže co?“

Zatřepal jsem hlavou, aby z ní vypadl můj zasněnej pohled na Ondrovy nohy a rozkrok.

„Hmmm?“

„No, co si teda dáš, Kiliáne?“

„Jo.“

Ondra s úsměvem mávl rukou a vzal dvě piva. Ten vejlet byl boží. Nejen kvůli výhledu přede mnou, ale nakonec jsem občas, teda asi dvakrát, kouknul i na okolí. Bylo tam pěkně, prostě přírodní krásy sem, přírodní svalnatý krásy tam. Když jsme se vraceli, tak už jsem měl v trenkách solidně mokro. Žán samým žalem plakal a plakal. Celou cestu. A já skoro plakal s ním, akorát jsem se u toho přiblble usmíval a mazlil se očima s tím chlapákem přede mnou. Snažil jsem se držet se ho, ale cejtil jsem, že mi síly kvapně ubejvaj.

Supéééér. Můžu mít svůj záhonek, i víc. Vždycky jsem záviděl všem, co můžou něco pěstovat a hrabat se v hlíně. Hned večer jsem projížděl, co a jak zandat, teda zasadit. Pojedu nakoupit semínka a něco se prej sežene na trhu. Nebo zajedu do Obíčka. Tam zajedu určitě. Iva mi poradí.

Další ráno jsem necejtil pro změnu ty svoje nohy. Mám je jak dráty do betonu a ještě mě budou bolet? Jedinej, kdo neměl problém se vstáváním, byl Žán… a Bert. Ten už byl zotavenej. Šlo to celkem rychle. Volal jsem hned druhej den po tý operaci panu Hadrovi, co a jak.

Dobelhal jsem se do školy a začal si vyřizovat opáčko. Něco se mi započítá, ale moc toho teda není. Takže tím pádem jsem do školy vlastně nemusel. Začnu zase na podzim. Ale na nějaký přednášky chodit chci a usínat už nebudu!

Měl jsem hrozně fajn pocit, bylo to bezva nemuset přemýšlet, co a jak zaplatím a kolik mi zbyde. Teda to musím stejně, ale vím, že další měsíc mi to přijde zas. Věřil jsem panu Jasnýmu, že dodrží slovo. Takže jsem si udělal ten rozpočet a všechno začal zase v kompu psát do tabulky. Dost jsem to zdokonalil, úplný domácí účetnictví. Hahaha. Je to nutný, abych vyšel. Mám to na pohodu i s rezervičkou, ale musím to držet v lati. Taky jsem si řekl, že co budu vydělávat u Ondry, tak si dám na stranu, na vedlejší účet.

Byl jsem jak sjetej, furt jsem se smál. Dokonce, i když jsem rozvážel papír na vozejčku v práci. Přišlo mi to najednou celý bezva.

„Kiliáne! Jedu k mamce, tak tě vemu domů, jo?“ houkl na mě do šatny.

„Joooo.“

Hupsnul jsem k němu do auta a došlo mi…

„Jé, já vlastně vylezu někde ve městě. Mám děravou kebuli, potřebuju do krámu.“

„A kam?“

„Pro semeno.“

Ondra se na mě podíval, jak kdybych spadl z Marsu.

„Co?“

„No pro semena, do záhonků, musím to tam nandat! Je nejvyšší čas, Ondro, to nevíte?“

Ten pohled mě trochu zatlačil do sedačky… no co, no? Takovou krásnou zahradu a neví? Tě pic.

Zajel do Bauhausu a nakonec šel se mnou. Culil jsem se na celej krám. Tralala, tralala. Nabral jsem si do košíku, co jsem uznal za vhodný.

„Já to zaplatím.“

„To ani náhodou, pane Ondro. To si chci koupit já!“

„Kiliáne, neblbni, vždyť…“

„Ne, tak nic. Já si sem zajdu sám.“ A začal jsem trucovitě vyndávat ty pytlíčky zpátky.

„Ty jsi umíněnej. Pffffff.“

Smál jsem se už jenom v duchu a dal si zase všechny pytlíčky do košíku. Hele, boss je možná v práci, ale tady mě šéfovat nebude! Tohle bude moje akce!

Ještě brblal:

„To mi určitě nedá ani ředkvičku…, hmmm.“

Ondra

Prej: „… to nevíte?“ Tsss. Drzej je, já se o tohle nikdy nezajímal. Spratek jeden, ještě si mě bude dobírat. A ještě ke všemu prevít tvrdohlavej. Dobře, zaplať si to sám. Já chtěl bejt jen nápomocnej. Vybíral si pečlivě, strávili jsme tam skoro tři čtvrtě hodiny. Študoval ty sáčky a ještě okukoval sazenice.

Obrátil se na mě:

„Nebudou na trhu lepší?“

„Já nevím, Kiliáne, já se v tom nevyznám. Ale mamka ti řekne.“ Teď bych ti byl dobrej. Jenže já na trh nechodím.

Cupital si s košíkem od kasy a já šel k autu pomalu za ním. Tak málo stačí ke štěstí a mně momentálně to, že Prdelkovi koukám na prdelku. Chichi. Pak mě napadly ještě ty boty.

„Kiliáne, měl by sis koupit ještě nějaký boty na tu zahradu. Nebudeš tam přece chodit v těch nových, ne?“

„To nevím, ale to bude dost peněz. To já počkám, za měsíc… asi.“

„Tak já tě založím a pak mi to vrátíš, takhle si je odděláš.“

Chvíli dumal a dumal:

„Hmm, tak možná jo. To bych nechtěl si je tam zničit.“

Šli jsme zpátky do krámu k pracovním botám a rovnou si tam vybral takový nejlevnější. Ale nedal si říct, chtěl prostě tyhle. Zpátky k autu poskakoval a já skoro taky. Bóže, kam já se dostanu? A ještě od tý doby koukám, na jaký šlapu kanály. Uffff.

Doma hned hlásil, že má už i nový boty a že teda definitivně musí všechno zasázet, aby to nebyla zmařená investice. V kuchyni pak s mamkou řešili, co kam a jak zasadit. Sazenice budou nakupovat spolu na trhu. Hmm, dobrý. Z auta jsem přinesl montérky, koupil jsem je už dopoledne.

„Kiliáne, v práci nám zbyly jedny montérky, nechceš si je vzít?“

„Ne, ne, to ne. Já si pak nějaký koupím. Nebo tepláky. Děkuju.“

Zastřelím toho pidižvíka! Dál se v klidu prohraboval těma semínkama.

„To je zbytečný, nikdo je nenosil. Byly každýmu malý.“ Trochu jsem kecal.

„Hmmm.“ A nic.

„Tak je mám vyhodit?“

„Hmmm, co?“

„No, jestli si je nevezmeš, tak je hodím do kontíku na oblečení.“

„Ondro, tak je tu nech. Třeba si je vezme někdo jiný, když je Kilián nechce.“

„Dobře, mami, tak se mějte, já jedu.“

„Ahoj, Ondrášku!“

„Nashle…“

To, že mě Prdelka vyměnil za Bertíka, to jsem ještě skousnul, ale za záhonky? Tududum. To mé srdce ranilo šípem ostrým jako břitva a pěkně mě to nasralo. Počkej, já ti dám, chlapečku. Trestníček se začíná pěkně plnit a tohleto nebude jen tak smazaný. Záhonky? Pffffff.

Asi za dvě hoďky mi mamka psala:

„Montérky se hodí, rozmluvila jsem mu to. Padnou mu.“

Úplně ho vidím, že se vrtá v hlíně a sází si tam ty svoje ředkvičky. Pidižvík.

Asi mi z toho regulérně hrábne. Dneska přišel do práce asi někdo jinej. Kilián sotva pozdravil, kuňkal, chodil jak tělo bez duše.

„Stalo se něco?“

Smutně se na mě usmál:

„Ne, nestalo, proč?“

Hrklo ve mně. No, proč asi? Protože nejsem blbej! Vidím a poznám na něm, že se něco stalo.

„Petro, zajdi.“

„No, co je?“

„Viděla jsi už Kiliho?“

„Dneska ne. Už má po škole, už je tu?“

„Jo. Hele, koukni na něj, je celej divnej. Přepadnutej. Když jsem se ptal, jestli se něco stalo, tak prej nic.“

„Kouknu, hele mám fofry. Pak kouknu, řeknu, dám vědět.“

Lámal jsem si hlavu, co se mohlo stát? Nekontaktovali ho ti policajti? Ale to je přece ošéfovaný s Kryštofem. Čuměl jsem do kompu a nemohl zas pořádně nic dělat. Kluku jeden ušatej, ty mě budeš mít na svědomí. Proč jsem na něj tak navázanej?

„Hele, máš pravdu, moc se nebaví. Jen tak smutně kouká. Něco se stalo…“

Přerušilo nás zaklepání.

„Pane Ondro, chtěl jsem poprosit… potřeboval bych odejít o chvilku dřív, tak o hodinu. Nebude to vadit?“

„No… ne… nebude. Kiliáne, stalo se něco? Něco s maminkou? S policií?“

„Ne, nestalo, jen si potřebuju něco zařídit.“

„Řekl bys to, kdyby se něco dělo, že jo? Nemáme mít s Ondrou strach?“

„Fakt ne, Petro.“

Podívali jsme se s Petrou po sobě a v klidu jsme nebyli.

Macek

Druhej den mě nálada neopouští. Včera jsme zasadili s Ivou první semínka. Měl jsem ohromnou radost. Těším se, až to poroste a budu trhat, mňam.

Naplánoval jsem si cestu do Prahy. Chtěl bych přespat u dědy a konečně mu taky něco přivézt a pořádně si s ním popovídat. Napadlo mě, že měl takovej starej vytahanej svetr, tak že mu koupím novej. Peníze na to snad ještě mít budu a za chvíli by měla přijít apanáž. V plánu bylo i to, že se ho vyptám na byt. Zajdu pak za Kryštofem, jestli by mi s tím nepomohl. Bylo na čase dávat věci do pořádku.

Našněroval jsem si to do školy. Dneska to bylo výživný, ale zajímavý. Docent Hadrbolec se ještě po přednášce ptal, co Bertík a tak. Řekl mi, že ten kontrolní rentgen, na kterým jsme byli, je v pohodě. Zub mu to nevzalo, takže dobrý. Znova jsem mu moc poděkoval. Trochu vyzvídal, tak jsem mu řekl o rodině Jasných, a nejen to. Koukal na mě jako lama. Byl trochu překvapenej, že jsem byl v podstatě bezdomáč, a ta nemocnice ho dost zarazila. Chvílema se až rozčiloval.

„A kde jste si myslel, že budete přespávat? Bože Kiliáne, měl jste něco říct!“

Ani nevím, jak dlouho jsme si na tý chodbě povídali, a pak mě vzal za flígr a táhnul mě na studijní.

„Dobrý den, Evi, tady ten Chalupa si jde vyřídit sociální stipendium. Já k tomu pak můžu napsat doporučení, trochu ten příběh znám. Jenže on je nezodpovědnej a určitě by to nepodal! Vezmete si ho, prosím, do prádla? Zlatá! A vy, pane kolego, poslechněte tady paní a všechno doložte. A ne že se zas budete stavět na zadní a vymýšlet nějaký blbiny. Budete studovat, až se z vás bude kouřit!“ smál se na mě a šel. Hmmm.

Tak jsem to s paní Evičkou všechno konečně doplnil a vypsal si ještě, co mám dodat. Trochu jsem ji uvedl do problému a poradila mi, co a jak. Společná domácnost, životní náklady a tyhle termity byly pro mě španělská osada. Proto jsem to taky tenkrát nedotáhl. No taky trochu proto, že je mi to protivný. Co je komu do mě? Jenže pravda je, že bez toho jsem namydlenej. To už jsem taky pochopil. Neměl jsem se na to tenkrát vykašlat. Takže milej Macek stáhl ocas a vyřizoval a vyřizoval.

Vyšel jsem ven v opojný náladě. Musím to říct panu Jasnému, jestli to vyjde.

„A mladej, konečně.“

Kde se tu vzali? Najednou z každý strany byl u mě jeden z těch výběrčích peněz. A jsem v prdeli. Jeden mě vzal kolem ramen a za to rameno mě dost pevně držel. A držel, i když mi vybombil jednu do břicha. Byl bych se zlomil do předklonu, ale on mě narovnal a poplácal mě jako starej kamarád. Zdálo se mi, že z něj táhne chlast.

„Tak cvakej. Měli jsme nějaký zařizování, takže máš prodlení s několika splátkama. Ale je to naše vina, takže tě to nebude stát nic navíc. Jen to pěkně dolepíš!“

„Já tady teď nemám peníze.“

„Nevadí, půjdem k bankomatu, šup.“

Vedli mě neomylně. Sakra, říkali dva tisíce měsíčně. Ty vogo, kolik to bude? Naposledy jsem jim platil asi u Karlose. Je to možný?

Jestli jsem si myslel, že budu mít u bankomatu soukromí, tak to jsem se dost seknul. Ten debil byl furt se mnou. Když jsem zadal pin, tak dal dotaz na zůstatek a rovnou celou tu částku vybral. Teda nebylo to o moc víc než dva tisíce.

„A potvrzení?“ zkusil jsem.

„Tady…“

U tý druhý rány už mě nedržel a já myslel, že mi vypadne žaludek. Brrrrr.

„Za tejden si připrav další, musíme to dohnat!“ zavolal za mnou ještě jeden z nich.

Nálada byla pryč. Prachy pryč. Bylo mi zas do breku a myslel jsem, že se pobliju. Do prdele. Teď nebudu mít pomalu ani na cestu do tý Prahy. A taky jsem si uvědomil, že jsem tohle zapomněl nahlásit Jasnejm. Jak mi teď budou věřit? Jak z toho? Sakra!

Za tejden musím něco vymyslet. Rovnou, než si to zas rozmyslím, jsem vocapnul Kryštofovi. Domluvili jsme se na odpoledne.

Ani nevím, jak jsem se dostal do tiskárny. To bude celý dost kyselý jablko, jenže Macku, to musíš sežrat. Když sis to nadrobil, ale oni mi pomůžou. Kryštof pomůže. Snad.

Celý odpoledne jsem nad tím přemýšlel a teda nic nevymyslel, jenom, že se mi do toho fakt nechce. Jenže dělat ze sebe dojnou krávu se mi nechce tisíckrát víc. Takže jsem seděl v kanceláři u Kryštofa a cejtil jsem se tam dost nepatřičně. Jako nějakej lůzr.

„Co tě přivádí, Kili?“

„Kryštofe, mám průser. Já, já… no jak bych to. Sakra. Kryštofe, nezlob se. Já mám dluh a…,“ všechno jsem to ze sebe vysypal. Kryštof mě bedlivě poslouchal a sledoval mě dost ostrym okem. „… to je celý. Jo vlastně, ještě ke všemu jsem to zapomněl říct panu Jasnýmu, když jsme řešili všechny ty moje věci. To mě teď mrzí nejvíc.“

„No tos teda měl! Měl by ses o svoje věci líp starat. Seš dospělej, tak se podle toho chovej.“

„Hmmm, já vím, promiň…,“ kníknul jsem.

„Hele, jestli ti můžu radit, tak zítra sypej do Prahy a Rudolfovi to řekni sám. Stejně to mezi náma nezůstane, ale já mu to říkat nebudu.“

Sklopil jsem oči, trochu jsem doufal i v tomhle s pomocí.

„Hmmm.“

„Přineseš mi k tomu všechno, ano? A kdo to je, nevíš? Fotku nemáš? Auto nebo něco?“

Jenom jsem zavrtěl hlavou.

„Nebo víš co? Večer přijdeme k vám a všechno mi dáš. Koukej si koupit lístek a zejtra tam naklusej!“

To bych rád, jen jsem chtěl jet se svetrem pro dědu a vůbec… zas mi to přišlo celý líto, vlastně já zas nemám ani na cestu. Těžko jsem to držel.

„Když… když… já nemám… ani na cestu…,“ posmrkoval jsem, „… a ještě jsem chtěl dědovi koupit svetr.“

„Neřeš svetr, hele tady máš dva tisíce, pak mi to dáš. A napiš Rudolfovi, aby si na tebe udělal čas. Řekneš mu, že už to řešíš se mnou! Lístek na studenta ti pošlu, jo? Myslím, že to bude v pohodě. Kili a jak jste domluvení na splátkách? Je to teda v hotovosti a kdy máte další schůzku?“

„To je právě to, že nemáme. Řekli akorát za tejden. Oni se vždycky objeví jak pára nad hrncem, zkasírujou mě a zmizí.“

„Aha, no uvidíme.“

Domů se mi šlo přece jen o trochu líp. Pan advokát teda extra příjemnej nebyl, ale pomůže. Já vím, že jsem to zazdil. Má pravdu, jsem dospělej a nemůžu se furt jen nechat vodit za ručičku. Začneme s léčbou. Prostě budu muset bejt víc aktivní, ať se to trochu hejbá. Na zahrádku jsem náladu neměl. Šel jsem hledat ty papíry. No ono toho zas tak moc nebylo, původní smlouva, jedna stvrzenka a pak jsem si vzpomněl, že jsem si udělal fotku toho letáčku na koleji. Ono tam všechno docela rychle mizelo, takže se vyplatilo si to zvěčnit. Aspoň že jsem ji nesmazal, ufff.

Večer se objevil Kryštof s Petrou, prckama a Ondra taky. Kryštof čekal a já věděl, že musím s pravdou ven. Prostě jsem to vyblil a ukázal jim papíry. Kryštof se na ně tvářil dost nespokojeně. Prej tam není ani pořádný označení, kdo je ta druhá smluvní strana. Dostal jsem kázání, co je nějaký IČO, rejstřík firem a podobný blbiny. Právo budu mít asi až ve druháku, ale koukám, že už by se to mělo učit na střední. I když vlastně… neslyšel jsem to už ve škole? No jo, ale kdo si to má všechno pamatovat, že jo.

Domluvil jsem se s dědou a s panem Jasným. Ani nevyzvídal, co chci, udělal si na mě čas hned druhej den, ale stejně se tam zdržím přes noc.

Ondra

Odpoledne mě Lukáš uhnal na společný cvičení a byl to super relax. On se nějak dostal do role trenéra a šel jsem odsud fakt zničenej. Asi nad tím zauvažuju, byl to jinej level, pěkně mě vyhecoval.

„Ahoj Kryštofe…, ne, nerušíš, v pohodě, jdu akorát z fitka. Můžu tam zajet, v kolik? Děje se něco? Kilián? Aha, no mně se zdál divnej, ach jo. A hodně blbý? Dobře, tak za chvíli.“

Stejně jsem chtěl zajet za mamkou a Kiliánem a udeřit na něj, co se děje. Celou dobu jsem to nemohl dostat z hlavy. Byl jsem už rozhodnutej, že si ho radši přizabiju sám a vytluču to z něj, než čekat, až se zas někde skácí nebo poběží do řeky. Tak už to asi prasklo, za chvíli se to dozvíme.

U kafe a bábovky jsme si to vyslechli z úst nejpovolanějších – průserářských. Papíry šustily po stole a byl všeobecnej ruch. Mamka se do Prdelky opatrně opřela.

„Kiliáne, ty jsi ťunťa, co sis zase myslel? Vždyť je to jasnej podvod. Bože ty bys zasloužil!“

„Já vím, pro… promiňte, já neměl… to… na jídlo…“

Najednou mi přišlo, že nastalo až hrobový ticho. Jasně, že byl zahnanej do kouta. Trochu zapomínáme na to, co ještě nějakej měsíc zpátky ten pidižvík řešil. Kilián žmoulal ubrus, hlavu sklopenou a neměl daleko k slzám. A to ne, to já vidět nechtěl. Nikdo z nás, akorát jsme doma nikdy takovou situaci neřešili. Průsery jsme se ségrou měli spíš z blbostí. Tohle byla ale opravdu nouze. Jak to Kilián řekl, podívali jsme se s Kryštofem na sebe a i on, ten tvrdej prevít, měl hodně lítostivej pohled a s obranou mě předběhl.

„Hele, nechte ho. On to udělal přece v nouzi! A už jsme to probrali, viď, Kiliáne?“ a rukou mu rozdrbal vlasy.

„Hmmm.“ 

„Neboj, to bude dobrý.“

„Dík.“

Nic do něj nebylo a za chvíli šli s Bertíkem nahoru.

„To jsou pěkný šmejdi, využívaj, že ty telata jsou naivní a sotva o tom něco ví. Jenže jsou plnoletý, takže všechno platný. I když tohle…, to je teda cár.“

„Co kdyby to prostě neplatil, když to je neplatná smlouva?“

„Jo a někde dostane na budku, přece s ním, Ondro, nebudeš 24/7?“

„To ne, no.“

„Ne, musíme zjistit, kdo za tím je, a pak uvidíme.“

Večer jsem nemohl usnout, kluk se teda dušoval, že žádný kostlivce už ve skříni nemá, ale kdo ví. Ne, to už by snad řekl všechno. Jak na ty hajzly? Nějak je načapat, snad to nebudou kdovíjaký mafiáni. Do prdele.

Rozmrzelost mě provázela i ráno. Měl jsem připravenej cyklovýlet a takhle se to zamotalo. Sakra. Kiliánovi jsem nakázal, aby se hlásil a občas aspoň vocapnul nebo něco. Byl jsem jak na trní celý dva dny. S tátou jsem mluvil hned po jejich schůzce. Byl v pohodě, možná ho to trochu překvapilo, ale nedal nic znát.

Řekl jsem to i Tomovi a on mi řekl, že o něčem podobným už slyšel. Že dali pokoj, až když ten člověk odešel z Brna. Odešel ze školy, z města a bylo po problému. Jenže to u nás nehrozí. To nechceme. Možná to bude jen nějaká partička místňáckejch veksláků.

Mluvil jsem i s panem Hrabánkem, abych měl čerstvý info. Stejně bych se za ním nejraději rozjel, ale řekl jsem si, že bude lepší, aby si tohle Kilián vyřídil sám. Musí si trochu budovat sebevědomí a nemůžu mu stát za zadkem celej život. Za zadkem? Chichichi. Kilián se teda spíš neozýval než co jinýho. Když jsem mu napsal, tak milostivě odpověděl. Hned jsem si to poznamenal do trestníčku…

Macek

V Praze jsem nejdřív skočil koupit do céáček takovej celkem fajn svetr, žádná divočina. Měl jsem radost a crčel na zvonek jak na lesy. Těšil jsem se na ně.

Děda stál v otevřenejch dveřích a Betyna mě vítala už na schodech. Kolikrát jsem kolem těchhle dveří kmital nahoru k nám… domů. Trochu se mi to sevřelo a vypadlo ze mě jen:

„Dědo!“ a padnul jsem mu kolem krku.

„No, umačkáš mě, chichichi. Kiliáne, Macku! Pojď, pojď dovnitř.“

Skopnul jsem kecky a šel do kuchyně. Jak to, že mi řekl Macku?

„Dědo, vy víte, že jsem Macek?“

„No jasně, vždyť ti tak vaši říkali, ne?“

„Jo… říkali…“

No co, tak aspoň něco zůstalo.

„Dědo, něco jsem vám přinesl, opožděný Vánoce!“

„Neblbni, Kiliáne, nemáš si dělat škodu. Ne, to nemůžu!“

Vnutil jsem mu tu tašku, chtěl jsem mu udělat radost. Bránil se, že od studenta bez prostředků nic nechce. Posmutněl jsem, hmmm, škoda. Kouknul na mě a tašku si vzal. A víte co?

Vytřeštil do ní oči a chvíli na to koukal, jak kdyby v životě neviděl nic pletenýho.

„Já už ani nevím, kdy jsem dostal… dárek.“ A jeho hlas byl najednou jinej a betonově měl vlhký oči!

Svetr mu byl nakonec velkej.

„To nevadí, já to skočím vyměnit! Ale už jsem se na vás nemohl dívat, hahaha! A Betyna taky ne, hahaha.“

„To máš pravdu, ty spratku jeden. Kiliáne, děkuju moc. Děkuju.“

Odešel do pokoje, ozvalo se frkání. Když přišel, už jen zářil.

„Víš co, já tam půjdu s tebou. Rovnou to tam vyzkouším. Ale musíš jít se mnou, já se v těchhle obchodech nevyznám.“

„Jasná věc, dědo.“

Zvládli jsme to docela rychle a ještě jsem do krabičky nakoupil kousky pizzy. Děda to moc neznal, sám by si to nekoupil a já měl na ni chuť. Doma jsme to zbaštili a já se vypravil na tu horší schůzku.

Bylo to kousek od Václaváku, takovej přebudovanej barák s kanclama. Ty vole, to jsem si měl od dědy půjčit kvádro. Za chvíli mě sekretářka pustila dál.

„Dobrý den.“

„Ahoj, Kiliáne, rád tě vidím. Copak jsi potřeboval? No pojď si sednout, nestůj tam jak solnej sloup.“

„Hmmm.“

Kecnul jsem si na zadek a chytil se skleničky s vodou. Jak do toho, krutí brko.

„No… víte… já, já jsem… to, ach jo.“

Pan Jasný zvážněl a pozorně si mě prohlížel. Ty vole, já bych nemohl bejt vobchodník. To je o nervy. Mně snad praskne ve švu, do prdele. Zhluboka jsem se nadejchl a pak zas všechno vyfoukl. Všichni Jasnejch mají rentgenový oči a tenhle má snad i robotickej skalpel, protože jsem se tam cejtil jak před rozčtvrcením.

Znova nádech a výfuk.

„Jsem to posral, no…,“ víc ze mě nevypadlo a dívat se na něj mi nepřišlo moc fajn, tak jsem začal študovat svoje kecky.

„Co konkrétně máš na mysli, že jsi posral?“

Jeho slovník se držel mejch termínů, ale hlas naplnil místnost takovým chladem, že mi naběhla husina.

„Jsem vám… neřekl…, ne že bych to schválně, to ne. To nebylo. Zapomněl jsem. I když to asi zní dost blbě. Zní, no, jsem prostě vůl, promiňte, omlouvám se. Moc se omlouvám. Víte, vzal jsem si ještě na koleji půjčku od nějaký firmy a oni mě teď vydíraj.“

Kdyby pan Jasný nebyl v kvádru, tak bych si myslel, že je to nějakej Poseidon nebo jinej hrozitánskej bůh. Z očí mu doslova šlehaly ostrý šípy. Ozvala se rána do stolu jako kráva, až nadskočila ta sklenička a já vyletěl asi o dva metry do vejšky a instinktivně jsem na něj vrhnul úplně vyděšenej pohled s otevřenou pusou.

„Eeeee…“