Macek – 30. Čert

Ondra

Tentokrát jsme opouštěli Prahu v celkem uvolněný náladě. Macek byl trochu přešlej a zádumčivej, ale ta úleva na něm byla patrná. Doufám, že už ty největší kiksy, co ho potkaly a co jsme mohli pomoct pořešit, máme z krku. Moc se toho v autě nenamluvilo. Všichni jsme byli rádi, že to máme za sebou.

Doma Macek vyběhl z auta a hned byl u Berta. Jéžiš to bylo lásky, zas se oba váleli po podlaze a běželi ven. Ani se nezeptal, jestli nechci jít s ním. No tak asi potřeboval být taky chvíli sám. Nebo spíš s tím chlupatým chlapem. Chichichi, jenže na Bertíka se žárlit nedá.

Zatím se ode mě mamka dozvěděla průběh akce.

„Hlavně, že to dobře dopadlo, Ondro, tohle nejsou dobré postupy.“

„Mami, já vím. Myslíš, že jsme s Kryštofem z toho měli radost? Nejsme přece žádný mafiáni! Ale když si to vezmeš racionálně? Kilián dostal aspoň nějaký odškodný, nemusel se tahat po policajtech a soudech. Policajti by lavírovali, ten strejda by tvrdil, že ho nikdy nevyhodil, že si kluk vymejšlí a že byl s jeho mámou domluvenej. A víš, jak by to dopadlo, kdyby ji chtěli do toho zatahovat? Třeba by se zase složila, nebo by je tam ani nepustili a nic by se nepotvrdilo ani nevyvrátilo. Strejda by tam vesele kraloval dál a co? Takhle má Macek nějakou korunu, skoro jako kdyby to pronajmul. A oficiálně, to by nedostal vůbec nic.“

„Já vím, ale stejně. Myslíš, že se nebude dodatečně nějak mstít nebo bránit?“

„Je to teda hovado, ale blbej v tomhle nebude. Ví moc dobře, že by mohl mít větší problémy. On nemá v ruce nic. Kryštof vyřešil i to opatrovnictví. Domluvil se i s tím doktorem, takže všechno je v pořádku. Nemá ani potvrzení, že mu něco zaplatil, ani nemůže prokázat nic.“

„Snad to je pryč. Hele, Ondro, budu chtít jet zase s holkama na víkend, ohlídáte to tu?“

Zablejsklo mi v očích.

„Spolehni se, kdy?“

„Ještě nevím, dám ti vědět dopředu. Udělala jsem amolety, dáte si?“

„Jo, mňam, až přijdou kluci.“

Už jsem začal spřádat plány. Mamka pojede pryč, to budeme mít s rarachem celej barák pro sebe. Juj. Nálada poskočila o několik levlů vejš. Ani nevím, že bych pošlapal tolik kulatejch kanálů.

Moje malá klícka 2+KK začínala bejt hodně osiřelá. To budu muset taky nějak vyřešit. Koupit větší byt? Něco by bylo z prodeje, ale stejně je to hodně peněz. Uvidíme, ale čekat na to, až mamka někam odejde, mně taky docela vadí.

Otevřel jsem si víno a noťas a trochu se pověnoval práci. Poslední dobou mám hlavu v oblacích a všechno doháním na poslední chvíli. Můj život je, jak kdyby do sklenice s klidnou vodou někdo hodil šumivej vitamín. Nabíjí mě to a je to zatím jedna velká jízda. Můj klidnej život, vstát – práce – cvičit – spát – práce – cvičit, se narušil jedním podstatným elementem. Sakra, měl jsem se ozvat Lukášovi na cvičení, ten mě přerazí. Střapatej element je už nějak dlouho pryč, asi si s Bertíkem udělali vejšlap, anebo se Bert nechce pustit klacku a Macík musí furt házet. Aspoň přijde na jiný myšlenky.

Až přijdou, tak si dáme amolety a pak si já rozbalím nahoře ještě jednu amoletku jako přídavek. Už se nemůžu dočkat. Jenže to jsem nevěděl, že zas k nám vpadne cosi…

Macek

Bertík je prostě jednička, jenom se na mě vrhnul, už jsem měl o tisíc procent lepší náladu. Cumlal mi ruku a v jeho očích hrálo celý peklo čertů. Sebrali jsme se a šli ven na náš okruh. Chvílema jsem s ním běhal, ale kondice nebyla úplně stoprocentní. Bert samozřejmě přišel s klackem a chtěl se přetahovat a házet.

Promítal jsem si poslední události. Přepadly mě pochyby, jako čekal jsem to. Známe svý lidi. Když se něco uděje, tak pak přemejšlím, jestli jsem udělal dobře. Jestli to nešlo udělat jinak, líp. Jestli jsem se tím nevrhl na temnou stranu síly. Napadlo mě ještě zavolat tetě.

„Ahoj teto.“

„Ahoj Kiliáne, děje se něco?“

„No stalo se. Vyhodil jsem strejdu z bytu.“

Nastalo ticho…

„Jak… jak se ti to povedlo, prosím tě?“

„No kamarádi mi pomohli. Teto, nebylo to hezký, víš, ale on si nedal říct.“

„To si dovedu představit. Macku, jsem ráda, sice se teď budu bát, ale udělal jsi dobře. S Edou to po dobrým moc nejde. Já zvažuju rozvod, víš. Musím to podat, prostě musím. Půjdu se zeptat na soud. A o něj si starosti nedělej, on si je taky nedělal, ne?“

„Já vím, ale je to strejda. Hmmm. Nerad bych mu zničil existenci, víš? Jako nějak zásadně.“

„Kiliáne, neznáš Edu. Za prvé, když jsem nesouhlasila s jeho plánem, dostala jsem…, no stydím se, ale zbil mě. Za druhý, on se opravdu o sebe postarat umí. Takže výčitky určitě neměj. Jsem ráda, že jsi mi zavolal. Co je Eda pryč, tak jsem si uvědomila, že jsem celou dobu žila jen ve strachu a pocitu, že jsem já ta špatná. Nedovedeš si představit, co všechno dělal a jakej je to manipulátor. Duševně nás deptal celou dobu i děti. Už nechci, víš. Budu si dávat pozor, kdyby se tu náhodou objevil. Udělal jsi opravdu dobře.“

„Díky… jo a Bety, kdyby se něco dělo, zavolej.“

„Kili, jsi moc hodnej, díky.“

Něco mě napadlo, protože teta je v tomhle dost neobratná, zlehčeně řečeno. A její děti, teda bratránek a sestřenka? Vůbec nevím, jestli jsou nějak v kontaktu. Co vím, a moc toho teda není, tak od nich utekli, jakmile jim bylo osumnáct. Kdoví, co si tam udělali, když má takový řeči. Nikdy se o nich moc nezmiňovala. Uvědomil jsem si, že teta může bejt vlastně celý léta docela sama. Takže za zkoušku nic nedám, když tak může odmítnout.

„Ahoj Kryštofe, neruším?“

„Copak? Další akce? To je teda fofr, Kili, ty nezahálíš!“ smál se.

„Ne, to ne, ale mám prosbu. Nemohl bys mojí tetě pomoct s rozvodem?“

„Ona je od toho magora?“

„Hmmm.“

„A není to taky podobnej typ?“

„Ne, určitě ne, spíš bych řekl, že je taky jeho oběť.“

„No tak s radostí!“

„Já ti to když tak zaplatím z těch peněz.“

„Ses posral, ne? Dej jí na mě číslo a ať se ozve.“

„Jsi zlatej, díky.“

„Nejsem, budeš mít na víkend děti, hahaha.“

„Dyť říkám, jsi zlatej. Čus.“

Tak ještě jedna sms. Vyťukal jsem to tetě a ať se rozhodne sama. Určitě nikoho nemá a bůh ví, jak by dopadla.

„Kiliáne, moc děkuju, já to ale zaplatím. Nemám slov… po tom všem, děkuju ti.“

Stejně je to šmejd, on ji bil? To je teda borec, na ženskou si troufnout a bít ji? Otřásl jsem se, fuj. Takže co jsem? Jsem pašák! Plácal jsem se po ramenou a v mým pupíku se rozhostil takovej dobrej pocit.

Tak si to s Bertem vykračujem pomalu domů. Všude byl podvečerní klid, pohoda a do mě se začínal zakusovat takovej ten letní chlad, co jde od vody nebo z parku.

Šli jsme kolem kontejnerů a já šel vyhodit z kapes nastřádaný obaly od žvejkaček, posmrkaný kapesníky a tak. Fuj, to jsem se lekl! Teda že i tady mají v kontejnerech potkany, to by mě nenapadlo. U nás na sídlišti už se mi to stalo. Rychle jsem chtěl kontejner přibouchnout, jenže z toho bordelu se ozvalo takový kňučení. To asi potkan nedělá! Pod kartonem se objevila taková chlupatá kulička. Hned jsem to štěňátko sebral. Byl jsem vzteky bez sebe. Do prdele, co je to za kokoty? Jak tohle může někdo udělat? Šmejdi zkurvený! Bert začal po mně skákat a ňafat. Dal jsem toho malýho třesoucího se tvorečka na zem a opatrně prohrabával kontejner. Skoro jsem tam spadnul, přehnul jsem se přes okraj, koukal mi jenom zadek a nohy.

„Berte, nech ho.“ Marně jsem se snažil to pometlo odehnat. Hned ho začal očuchávat a olizovat.

Dobře, vypadá to, že tam bylo samo. Hned jsem ho Bertovi vzal. Ten se mohl zbláznit.

„Berte, nech toho, může bejt nemocný.“

Naše mise s Bertem byla z poklidný prochajdy s klackem v hubě fofrem povýšená na misi záchrannou. Pro oba, protože Bert se chtěl mermomocí všeho účastnit. Další bod byl jasnej – docent Hadr…

„Omlouvám se, pane docente, že ruším. Jo, stalo. Našel jsem v kontejneru štěně. Jo, živý. … Dobře, zavolám. Ano. Díky.“

„Dobrý den, chtěl jsem nahlásit nález štěněte v kontejneru. Ne, já ho vezu do školy na veterinu, já tam studuju. Neviděl. Můžu pak poslat fotku. Adresa…?“

Na měšťácích jsem teda nahlásil kontakt na sebe, adresu nálezu a pokračoval jako telefonní ústředna. Prcek byl celkem mrštnej a vypadal i zdravě, nebyl apatickej a na první pohled ani pošramocenej. Taky už byl trochu odrostlej, určitě to nebylo novorozeně. Byl ale vystrašenej a plakal. Musel jsem ho strčit pod triko.

„Ondro, prosím tě, potřebuju hned odvoz do školy. Protože jsem našel v popelnici štěně. Jo. Mám. Hmm, tak mamka? Dobře. Jo, jdu směrem od parku. Dobře, tak jdu naproti. Vem mi mikinu, tričko a deku. Dík.“

Ten prcek se pod tričkem vrtěl a trochu uklidnil. Šli jsme domů a za chvíli po cestě už jsem viděl světla.

„Pane bože, kde jsi ho našel?“

„Tam na rohu u tý bytovky v kontíku.“

„Malej, u vás ve škole někdo bude?“

„Jo, Hadr tam přijde. Mám na něj počkat.“

Dal jsem toho prcka do trička a ono se to počůralo. No sláva, ještě že to neudělal na mě. Takže šupajdil do deky. Ondra měl jít s Bertem domů, jenže on se nedal. Prostě s náma vůbec nehodlal diskutovat a nevybíravým způsobem se vnutil do auta.

Pan docent přijel opravdu za chvíli, zlatý srdce má ten chlapík.

„Dobrý den, Kiliáne, vy přitahujete samý průšvihy!“ smál se.

„Dobrý den, no já za to ale nemůžu.“

„Ahoj Berte, vy jste oba raubíři, viď? Ukaž to mrně? Hmmm, tak jdem.“

Nahrnuli jsme se všichni do ordinace. Bert na doktora ani nazavrčel a nechal se normálně pohladit. Vůbec se poslední dobou nějak zklidnil. Nespustil to malý z očí, pěkně si ho hlídal, jak kdyby ho odrodil.

Doktor mi tradičně u prohlídky dával přednášku. Čtečka nenašla žádnej čip.

„Vezmeme mu trochu krve a dáme to na rozbor, pro jistotu. Bert ho nenechal, co?“

„No ne, já ho musel dát na zem a on ho hned olízal. Musel jsem ten kontejner prohrabat, bylo to hluboko, ale nebylo tam nic. Doufám.“

„A co s ním? Do útulku?“

Ani mě nenapadlo o tom přemejšlet. Jasně, že si ho nechám! I kdybych se měl stěhovat. Otočil jsem se na Ivu a Ondru a ti se jen culili.

„Ne, já si ho nechám.“

„Myslel jsem si to. Dobře, studente. Dneska ho necháme, ale budeme mu muset dát čip a začít očkovat. Už by měl mít ten chlapíček nějaký za sebou, ale začnem znova. Hádám, že ten vestaj bude mít kolem dvou měsíců, plus mínus.“

„Ves… co?“

„Vestaj – vesnické tajemství. Dobrá rasa,“ smál se doktor Hadrbolec.

„Mně je to jedno, hlavně, že jsem ho vůbec našel.“

„Rovnou mu dejte tady tabletu na odčervení. Pak si je kupte. Dejte je i Bertovi. Koukejte, jestli nemá průjem a tak, však víte. Zítra zavolejte a domluvíme se na ostatním.“

Cestou zpátky s prckem v klíně mi běželo hlavou, co jsou lidi za hovada a kolik takovejch neviňátek nemá to štěstí a prostě je nikdo nenajde. Hmmm. Bych ty lidi mlátil hlava nehlava. Kdyby to aspoň udělali tak, aby se to zvíře netrápilo. Tohle je mega zbabělý!

Taky jsem byl takovej ztracenec, taky mě tahali z pomyslný popelnice a zabalili do deky. Obrazně řečeno. I když já nebyl žádný čerstvý štěně. Tak tohle bude můj ztracenec a já jeho ochránce a basta!

Ondra

Takže amolety hned tak nebudou. Kiliánovi se do cesty připletlo další čtyřnohý stvoření. Byl to černej chlupatej neposeda. Teda nemyslím jeho… i když? Chichichi. Žárlil jsem na jednoho pesana a teď budu na dva? Jenže berte štěněti štěně! Mamka by si ho, myslím, nechala z fleku sama. My doma měli ke zvířatům a psům obzvláště dost silnou vazbu.

A Bert? Pfeeee. Toho nic jinýho celou dobu nezajímalo. Dokonce mi přišlo, že zapomněl bejt ostrej.

Prostě jsme dojeli domů s dalším členem Jasný domácnosti. Jednoduchý jak žebřík! Nikde už otevříno neměli, takže nákupy pro prcka se odbydou až zítra. Měl jsem pocit, že Prdelka s Bertem se snad o starost o to malý budou přetahovat. Doma se malýmu pejskovi uvařila nouzovka – trocha rejže. Malinko si dal.

„Budeme muset vymyslet jméno,“ předestírám, co mi už cestou vrtalo hlavou.

„To já už dávno vím, bude to Čert! Je černej a hodí se to k Bertovi. Budou Čertík a Bertík.“

Mamka se začala smát:

„Jo, Macku, to je dobrý! Ještě tak, aby k tomu přibyla Štěpánka.“

„Vy jste dvojka. Prdelko, ale budeš se pěkně starat!“

„Ondro, já taky, Kilián chodí do školy, no teď ne, ale do práce jo. My se domluvíme, že jo?“

„Jasná věc, Ivo.“

Kilián asi papal vtipnou kaši a po oslovení Prdelko po mně hodil pohled hodnej vrhače blesků a vyplázl jazyk. Pak se zahleděl na Berta, jak se od Čerta nehnul.

„Hele, má on vůbec ještě kulky? Aby se mu ještě nezačalo dělat mlíko!“ chechtal se na celý kolo. Ten prcek si nakonec vlezl k Bertovi do tlapek, ten zamlaskal a bylo. A já viděl místo toho pelíšku postel, místo Berta sebe a místo Čerta raracha.

Pochopitelně se všechno začalo točit kolem Čerta. Do všech jako by vjel nějakej impulz nebo co. I do našeho Berta. Byla to fakt sranda. Třeba když se ten prcek počůral, Bert ho čumákem strkal ke dveřím a on mu utíkal zpátky. Když mu došla trpělivost, tak ho čapnul zubama za krkem a odnesl ho ke dveřím. Otevřeli jsme jim a on ho vynesl ven. Prcek koukal jak trubka a za chvilku se zase někam rozběhl. Už tam zůstali. Kdybych neviděl, neuvěřím. Čertík mu nedal pokoj. Buď byl u něj stočenej a spal, nebo na něj dorážel, okusoval ho a chtěl si hrát. Bert si ale svoji autoritu dokázal vynutit a občas po něm štěkl nebo ho umravnil. Kilián se taky vzorně staral, nakoupil žrádlo, nějakou tu hračku, medikamenty. Udělalo se čipování, očkování… no policajti nic nevyšetřili a nikdo se po zapomenutým štěněti nesháněl, takže zůstal definitivně u nás.

Mackova zahrádka rostla a začala plodit, z čehož měl radost jak malej Jarda. Cyklistikou mu sílily nohy a celkově se zvyšovala jeho přítulnost, až jsem se v duchu ptal: ‚Kam to dojde?‘ Stále se pode mnou krásně svíjel a jeho sténání bylo pro mě jako živá voda. Byl jak tajfun. A mně se pomalu začalo chtít, aby se svíjel a kroutil ještě víc. Byl jsem si jistej, že vím, jak na to…

„Mám takovej nápad, Macku,“ povídám mýmu rarachovi usazenýmu zrovna v mým klíně na naší lavičce.

„Hmmm…,“ mžourá, vyhřejvá se na sluníčku jak kotě a ukazováčkem mi dělá kolečka na břiše.

„Nespi, hej! Ještě musíme dojet zpátky!“

„No jo. A jakej nápad?“

„Namontuju ti místo sedačky dildo.“

To ho dokonale probralo:

„Ty jsi blbej!“ Bouchnul mě do ramene a chtěl vstávat. Chytil jsem ho kolem pasu a držel. Začal se mrskat a chechtat na celý kolo. Tyhle věčný souboje nemohl nikdy vyhrát a věděl to. A stejně to zkoušel, zapíral se, bušil do mě a nakonec… nakonec zjihnul a přitulil se.

„Nechci žádnýho uměláka… nebo chci?“ laškovně mi zamumlal pod ucho. Poplácal jsem ho po zadku a propustil. Musíme ještě chvilku počkat, než pojedem, ty cyklokalhoty jsou proradný.

Dali jsme si u stánku pivečko a otočili to domů.

Pomáhal jsem Mackovi zalejvat zahrádku a on se vztekal.

„Čerte! Berte! Vy dobytkové, to mu musíte hrabat v záhonkách?!“

Ti dva zrovna měli na práci běžet úplně na druhou stranu. Jo, když necháte výchovu mladýho psa na starším, tak je holt daný, že se naučí i ty neplechy. No a ani Macíkova hadice už je nestihla postříkat. Malej pelášil za Bertem a zalezli někam do roští. Asi hrabat.

Měl jsem na další den naplánovanou služebku s Tomem, jedeme obhlídnout jednu mašinu. Není to funglovka, ale ještě jedna tiskárna by se hodila. Tak to musíme prohlídnout na místě. Budeme vyrážet dost brzo, takže dneska jdu spát k sobě. Mamka se rozhodla, že mi na cestu upeče taštičky z listovýho těsta.

„Jé, vy už jste tady…,“ zarazila se v půlce věty, „… jé, já jsem krá… no, sakra.“

Co zas blázní? Nevěnoval jsem tomu moc pozornost a šel si do sprchy spláchnout cykloprach.

Macek

Fuj, to jsem se lekl! Přišel jsem do kuchyně a koukám na ten výjev. Iva stojí u stolu, na něm vál a ona se snaží nožem od sebe oddělit plátky zmrzlýho cosi.

„Ivo! Co to děláš?“

„Ale, zapomněla jsem vyndat listový těsto a chci Ondrovi, než odjede, upéct ty taštičky. On je má hrozně rád.“

„No, ale takhle se akorát řízneš! Nech toho. A on je nepotřebuje, bude pak tlustej!“

„Ondra?!“ smála se na mě a kudla se jí smekla a sjela po vále.

„Ukaž, já to zkusím.“

Iva mi přenechala nůž. Ta Iva je někdy jak malá, akorát se takhle se svojí zručností zakudne. Začal jsem pomalu páčit jeden plátek od druhýho. Moc to nešlo, a tak jsem nakonec skončil, stejně jako Iva, s kudlou zabodnutou mezi těma plátkama a snažil se je prorazit. Aspoň jsem to teda měl namířený od těla. Jenže ta kurva těsto bylo kluzký a povolovalo. Najednou nůž projel skrz a bylo to. Ostrá bolest a těsto a vál se obarvily do ruda.

„Bože, Macku! Honem, do koupelny pod vodu. Ondrooooo!“

Odnesl to jeden prst, krve ze mě teklo jak z vola. Pleskl jsem na to utěrku a šel do koupelny. Ondra vyšel v trenkách a vyvalil oči. Dali jsme to pod studenou vodu a Iva běžela pro fáč. Naštěstí sterilní. Tak mi to zavázali. Řízl jsem se do bříška prostředníčku a jako fakt hodně.

„Bože, co jste dělali? Kiliáne, jedem na pohotovost!“

„To bude dobrý. Já chtěl to těsto…“

„No to fakt stálo za to, hele nediskutuj a jedem.“

Tak jsem nediskutoval, pravda je, že to bříško se odchlipovalo a bylo dost prořízlý. Držel jsem si to zmačknutý. Iva chudák žalostně koukala a vyčítala si to. No jo no, hlavně, že jsem chytrej… prej neřízni se. Hmmm.

Na pohotovosti nás zapsali a čekali jsme. Bylo tam docela našlapáno, neděle večer. Naproti nám seděl asi tak šestnácti- sedmnáctiletej kluk s tatínkem. Kluka zmastili na fotbale, měl chudák sedřenou nohu a roztržený trenky. Mastil něco na mobilu. Kousek dál seděl nějakej chlapík v montérkách asi se ženou a probírali, jak se mu mohl ten žebřík smeknout. Za chvíli přišel ještě jeden pořezanej. Nemoce a zranění dalších jsem neidentifikoval. Prst bolel jako čert.

„Měli jsme jít za Hadrem, bylo by to rychlejší,“ šeptám Ondrovi.

„Jo, a ještě začneš štěkat! To zrovna.“

U okýnka se začal někdo dohadovat…

„A s tím jako jdete na pohotovost, jo?“

„Ale dcera už nemůže ani pořádně chodit!“

„Jo, a to jste si všimli až teď, že má zarostlej nehet na palci?“

Ať žijou diskrétní zóny, hahaha.

„No já jsem přes týden pryč.“

„A matka? To je jako sama doma? V tomhle věku? No, jak chcete, budete ale čekat.“

Holčině bylo tak asi čtrnáct a byla rudá jak rak. No, jestli se s tímhle chodí na pohotovost, tak to potěš koště.

Konečně mě zavolala sestra do ambulance číslo tři, za stolem seděla mladá doktorka.

„Tak, co jste dělal?“

„Rozdělával jsem těsto, zmrzlý…“

Holky se pobavily s tím, že krvavý koláčky jsou tak akorát pro Drákulu.

„To budeme muset sešít. Lehněte si tady.“

Super, takže budu mít zaštupovanej prst.

„Pane Chalupo, takhle… vydržíte to bez umrtvení? Budou to tři stehy.“

Vykulil jsem na ně oči, bez umrtvení? Jako šít zaživa? Do toho rozřízlýho? No do prdele.

„Totiž prst má v sobě hodně nervů, a když vám tam píchnu tu umrtvovačku, tak vás to bude bolet víc než to šití.“

„Aha,“ řekl jsem poněkud přešle.

„Zkusíme to?“

„Hmmm.“

V tomhle mám docela silnej žaludek. Krev a podobný věci mě nerozhodí. Jenže tady šlo o mě! Tak první steh. Kurva! Jehla projela, napnul jsem se jak struna a asi jsem si krůpnul do šasí. Zatnul jsem ruku do pěsti, tu zdravou, samo. Uzlík a steh byl hotovej. Vyhekl jsem nahlas.

„Šikovnej,“ pohladila mě sestra.

Druhej steh, už jsem věděl, co mě čeká. Ta zakroucená svině jehla se zase protáhla odchlípnutým masem. Do píči! Uffff. Byl jsem zatnutej jak ocelovej muž. Ale držel jsem.

Třetí steh, ááááá. Kroutil jsem nohama a funěl jak parní mašina.

„Máte to za sebou. Ležte ještě chvíli. Statečnej kluk.“

To si strčte někam, statečnej. Hovno, blbej!

Nakonec jsem se posbíral a vyšel s ovázaným prstem. Prý si to mám zítra sundat a tři dny nenamáčet. Super, a jak se asi budu mejt jednou rukou? No blbě. Už v tu chvíli mě zašimralo v bříšku, že by mi mohl někdo pomoct. Nějakej soukromej myč?

Ondra

Teda chvíli je pustím z dozoru a už tady lítaj uříznutý prsty. Skoro. Já se lekl. Pidižvík na mě koukal zděšenýma očima, držel si prst a tvář měl zkroucenou bolestí. Honem jsme mu to dali pod studenou vodu. A pak ovázat.

Skočil jsem do auta a už jsme pádili do špitálu. Tyhle pohotovosti jsou vždycky, když člověk potřebuje, plný lidí. Nakonec se můj chlapeček vypotácel z ambulance, prst zavázanej. Nic neříkal a šli jsme k autu.

„Tak co?“

„Tři stehy, nesmím to tři dny namáčet.“

„No vidíš, pak že je to dobrý! No až to začne přicházet k sobě, bude to asi bolet.“

„Ono to ani nikam neodešlo.“

„Co, jak jako neodešlo?“

„No oni mi to šili zaživa.“

„Za… zaživa?“ nechápal jsem.

„No prej injekce bolí víc než to šití.“

„Ani žádnej sprej, nebo něco?“

„Ne, hele už je to dobrý, přežil jsem to.“

„To si dělaj prdel? Já tam vlítnu!“

„Prosím tě, Ondro, pojď domů a nedělej tady tyjátr.“

Zůstal jsem na něj koukat s otevřenou hubou. Tyjátr? Když ho ani neumrtvili? To muselo ale kurevsky bolet! Brrrrr. Prdelka na mě koukal trochu unaveně. Měl pravdu, tak jsem ho vzal kolem ramen a odvezl si ho domů.

Mamka nad tím jen spráskla ruce a hned Kiliánovi nachystala oříškovou zmrzlinu.

„Mami, a já nic?“ koukal jsem mlsně. Nakonec jsme si dali všichni. Macík popisoval tu proceduru, až jsem se oklepal. Kuchyně, vaření a pečení je teda hodně nebezpečný, když se u toho můžete i podříznout. Pak mě napadlo, jestli Macek neměl pravdu s tím jeho Hadrem. Třeba by mu to umrtvil. No nic. Byl večer a čas jít spát.

Že zůstanu spát u mamky, bylo asi jasný. Kilián se vydal do koupelny a já za ním.

„… ehm, co tady? Tady to? Děláš?“

„Nemáš to namáčet, tak ti pomůžu.“

„No ale jednu ruku mám, to stačí.“

Bránil se zbytečně. Nikdy si nenechám ujít možnost se o něj postarat.

„Nemel a čisti dentál!“ pobídl jsem ho a sedl si na okraj vany. Koukal jsem na svýho raracha v cyklokalhotách a nebejt toho prstu, tak ho na mou duši hned ojedu.

Svlíkal se a znáte to, člověk na chvíli zapomene, že má někde bebí. Chtěl si sundat triko a vzal ho tou bolavou rukou.

„Ssssss, au.“

„Nech toho!“ zvedl jsem se a začal mu to tričko sundávat.

„Já to zvl…“

„Budeš ticho!“

Rarach sklapnul.

„Zvedni nohu!“

Už poslouchal a nechal si sundat ponožky. Postavil jsem se zpátky k němu a milej Macíček byl rudej jak rak. Proč asi? Vlepil jsem mu pusu a plácnul ho po zadku. Začal jsem mu sundávat z ramen ty kšandy od cyklokalhot. I s raněným prstem bejček nezklamal a já viděl, že to pod jejich tenkou látkou bobtná. Dělal jsem jakoby nic. Příležitostnej stoják je normálka, ne? Nemám přece dělat tyjátr!

Stáhnul jsem z něj ty kalhoty a pidižvík nahatej jako prst si před sebe automaticky dal ruce, koukal na mě jako neviňátko.

„No tak sypej do vany a ruku nahoru!“

Splněno beze zbytku a srandovně. Jedna ruka nahoře a druhá se snažila zvětšit plochu svojí dlaně a zakrejvat si poklady. Chichichi. Já ho takhle miluju.

Dál jsem se s ním prostě nepáral. Pustil jsem vodu a celýho ho umyl, bez řečí. Záda, zadek, nohy, ruku jsem odsunul a umyl mu vercajk. Občas mu uteklo uvzdychnutí, ale já dál dělal jakoby nic. Pak jsem ho utřel a dal mu spací trenky.

„No šup do pelechu.“

„Děkuju,“ možná v tom hlase byla i trocha neukojený frustrace, ale nebudu zneužívat situace, ne? Aspoň dneska.

„Stejně bys zasloužil na zadek za tyhle kraviny. Musíš mi na sebe dávat trochu pozor, Macíčku. Dobrou noc.“ Dobronocová pusa a spát.

„Dobrou, Ondrášku,“ něžně pípnul a zachumlal se.

Když jsem šel spát vedle, tak mě napadla jedna věc… postel. Sakra proč mě to nenapadlo dřív, jsem už blbej? Hned zítra přestěhujem jednu postel k Mackovi a budem spolu. Je to větší pokoj, tam se to vejde. Jsem fakt trubka. Na jedný posteli se dlouho spát nedá. Nehledě na psiska. Oni teda teď spávají spolu dole, ale kdo ví, kdy je napadne zase vlézt za Macíkem.

Macek

Zmrzka mi udělala fakt dobře. Mňam. Celou dobu byla moje kebule plná představ, jak se mě Ondra v koupelně ujme. Jenže to jsou takový ty představy, že z nich máte motýlky v bříšku a zároveň se pekelně bojíte, aby se náhodou nesplnily. A v těch pocitech se melete jak nudle v bandě. Hmmm a já se mlel. Nevím, co bych radši.

Když Ondra seděl na vaně a sledoval mě, tak bych rozhodně radši, aby se to nestalo a byl jsem tam sám. Jenže stalo. Evidentně si umanul mi dělat lazebníka. Moc mi to po chuti nebylo. Soukromí by se mělo ctít, chápete, ne? Když to tak řeknu… prostě každej si mydlí zadek raději sám než před obecenstvem. No a pak ten magor – Žán.

Toho vola už trochu znáte a víte, že je dost umanutej a má svoje vlastní názory. Takže i když ztráta krve byla jakože fakt mega velká, asi tak deset litrů, tak stejně si k sobě hnal další a další mililitry, decilitry a litry a litry. Takže když mi Ondra stahoval ty gatě, tak byl Žán v plný polní. A Ondra? Dělal jakoby nic.

Jéééé, mně bylo trapně. Uříznu si skoro kus prstu, a ještě se projevím jako největší nadrbanec? No potěš koště. Prst už skoro nebolel, jenom když jsem o to zavadil, ale já stejně na nic neměl chuť. Jen si lehnout a spát.

„Já se těším! Jé, já se tak těším. Konečně někdo, kdo mě má rád!“

„Žáne, teď to není vhodný. Nemůžeš bejt trochu na úrovni?“

„Naser si.“

„Prosíííííím, nestůj!“

„Naser si.“

„Já tě pak vyluftuju, ale teď prosím, zalez. Žáne, Žánečku!“

„To si čůrej, kámo. Prostě ne!“

A opravdu se postavil na zadní, zase. Jenže mně občas nešlo zadržet vzdechy, když mě můj Ondra mydlil to… tam, no. Už kolem Žána mi to dalo zabrat a pak podžání, nadžání, třísla, Žán samotnej, ufffff.

Nevím, co si od toho sliboval, ale pěkně se blbeček spletl a dobře mu tak. Hahaha. Nic nebylo, jen čistá hygiena, i když se vzpínal a mrskal sebou, tak nic! Super, měl jsem škodolibou radost.

„Hahaha, to ti to stálo za to se předvádět, viď? Líbilo se ti to? Bez konce, co?“ dobíral jsem si ho.

„Hmmm, nech mě bejt.“

„Nechám.“

„Ne, počkej, tak jsem to nemyslel. Jsi říkal, že mě proluftuješ, ne? Prosím.“

„To si čůrej, kámo!“

Kdo chce kam, pomozme mu tam! Usínal jsem za neustálýho brblání, jakej jsem imbecil, nelida, bezcitnej majitel, hajzl a neskutečnej parchant. Vyloudilo mi to úsměv na rtech a zase jsem se nemohl rozhodnout, jestli bych chtěl, aby se to v tý koupelně zopakovalo, nebo radši ne. Asi ne, určitě ne, nebo možná jo…?

Ondra

Služebka proběhla vcelku v poklidu. S Tomem se bezva kecá, mám ho moc rád. Trochu se smál, když jsem mu vyprávěl, co se stalo. Když přišlo na to šití, to už se nesmál.

„Ty krávo, to muselo bolet. Brrrr.“

„No asi jo, ale byl statečnej. Jenom zlobí a nenechá si pomoct.“

„Ondro, hahaha, ty jsi vůl!“

„Já, jo? A proč?“ ptám se nechápavě.

„Protože Prdelka to s tebou pěkně hraje! To víš, že odmítá si nechat pomoct, ale strašně to chce. Dyť je to na něm vidět. Kouká na tebe jak na svatej obrázek. Teda ty na něj ještě hůř. Hahaha. Jste jak puboši.“

„Blbe.“

„Nemyslím to zle, dokonce ti to závidím. Naprosto nepokrytě ti závidím toho kluka. On by pro tebe udělal první poslední. Je to hezký, je fakt zabouchlej. Teda nemysli si, že bych chtěl kluka, to ne. Ale vám to spolu prostě sekne a škádlíte se, to je super. Chtěl bych takovou Prdelku s dírou a kozama, aby byla taky takový éro a měla mě taky tak ráda, chápeš?“

„Tomíku, taky tě to čeká, uvidíš,“ a zapýřil jsem se pýchou a zněžněl jsem při vzpomínce na dvě roztomilý kukadla.

V práci mě ta rozněžnělost rázem přešla, protože se o něj bojím a on se chová fakt ztřeštěně, a ještě mě umí pěkně utřít. Prostě jsme se vrátili s Tomem do tiskárny a já viděl Macka s kýblem! Mě snad trefí šlak!

„Kiliáne, co tu děláš?“ vyjel jsem na něj zostra.

„Dobrý den, pane šéf, pracuju, jestli to nepoznáte!“ usadil mě.

Napřáhnu proti němu ruku a zahrozím prstem:

„Nehraj si, vždyť to máš mít v klidu!“

„Nemám to namáčet a vidíš tohle? Víš, co to je? Já ti to prozradím, to jsou rukavice, lásko. Neznáme?“ a našpulil na mě rty.

Vyvalil jsem vztekem oči, zalapal po dechu a vážně měl co dělat, lidi nelidi, abych ho tu neohnul a nenasekal mu. Tohle že je ten, co je do mě zabouchnutej? Teda to nevypadá, já ho prostě roztrhnu!

„Nedělej ze mě debila! Bude se ti to pařit, a ještě ti to začne hnisat.“

„Mně je dobře,“ a hrnul se pryč.

Chytil jsem ho za tričko, vrátil k sobě a tiše mu sekal slova:

„Nehraj si se mnou, Prdelko, nebo si tejden nesedneš!“

To asi nečekal, hrdina, a pro změnu vyvalil oči on a polknul. Aha, a je po odboji!

„To, to, to, to se nesmí, to nemůžeš! Jsem raněnej.“

„Najednou! Počkej! A teď plav se převlíct, pojedeme!“

Schlíple se odploužil. Možná mám o něj přehnanej strach, ale mohl to nějakej den nechat odpočívat, ne? Moc dobře ví, že se to tady nezblázní. Jak asi ždímal ty hadry? A myl podlahu a záchody, umyvadla? Dyť se mu to ještě podebere a přijde o prst. Blbec.

Asi už je načase, abych si vzal příklad z Berta, jak cupuje malýho Čerta.

Kilián čekal nakaboněnej u auta. Normálně by mě cestou vyzvedl v kanclu. Hmm, pán je uraženej. Dobrá živná půda. Nasedli jsme a já se rozjel ne domů k mamce, ale domů ke mně.

„Kam jedeme?“ nedalo mu to po chvíli.

„Ke mně,“ řekl jsem vcelku suše.

„Hmmm.“

Zaparkoval jsem a vystupoval.

„Počkám!“ zase trucovitě vyštěkl, semknutý rty a výraz nášlapný miny těsně před našlápnutím.

„No to nepočkáš, hošánku. Koukej mazat nahoru, nebo to bude ještě horší.“

Zmateně se na mě podíval a já se trochu uculoval. Zamrkal a znervózněl, jako by začal tušit. No ale nakonec se vysoukal ven a šel.

V bytě se to už lámalo, vzdor nahradila zmatenost a obavy. No docela oprávněný obavy, i když myslím, že se mu to bude líbit. Přišel jsem k němu a dal mu pusu. Neodtáhl se, jen vůbec nevěděl, co se děje. Koukal jak puk. Chvíli váhal a pusu mi vrátil, ještě dvě. Zvítězilo v něm klíště a přilepil se celej na mě. Obejmul jsem ho a hladil mu záda.

„Víš, že si vedu seznam tvejch prohřešků, že jo?“ medově jsem se usmíval.

„J… jo,“ zašpital mi do ramene. Pustil jsem ho a sedl si na postel.

„No a dneska máš další, a významnej!“

„To ne… přece bys to, neto? Ne? Nebo jo?“ žmoulal si tričko a študoval asi svoje ponožky, protože se na mě nedíval, to mi ale vůbec nevadilo.

„Hele, tohle není sranda a já mám o tebe strach. Budeš doktor, tak bys měl mít rozum. No a když ho nemáš ty, tak ho musím mít já. A to bolí, to bude bolet!“

Prudce zvedl hlavu s otevřenou pusou. V těch očích toho bylo víc, ale mně se zdálo, že tam někde vzadu probleskujou plamínky.

„Ale mě ten prst vážně nebolel, dával jsem pozor.“ Bohužel marná snaha to žehlit.

Z šuflete jsem vzal notýsek a podal mu ho. Ten můj pidižvík vůbec nevěděl, která bije.

„Věříš mi?“

„Ano.“

„Nikdy bych ti opravdu neublížil. Ale jsi jako Čert, musím tě trochu přivést k rozumu, takže začnu vyplácet tvoje trestný zápisy. Můžeš si vybrat, buď budeš dostávat na zadek, nebo…“

„Jo,“ vyhrknul bez rozmyslu.

„Počkej, vždyť nevíš další varianty. No dobře, tak teda na zadek… Macíku, tobě se to líbí?“

Červená má opravdu hodně stupňů. Jemnej nach se zbarvil do rudých vlčích máků. Nadechl se a… nic neřekl. Nešlo mu to. Já se chtěl ujistit, i když trest je trest, ale tohle může bejt víc.

„Mně se to v určitý situaci, trochu erotický, líbí, hlavně teda z tý aktivní strany,“ chtěl jsem mu pomoct a taky to byla pravda. Macek vstal, trochu se zavrtěl v bocích, asi srovnávačka a sedl si na zem zády ke mně. Co to je?

„Se stydím.“

„Prosím tě, neblbni. Není nic, co by mě od tebe odradilo. Jsme velký kluci, ne? A každej má něco, co ho vzrušuje.“

„Trošku.“

„Trošku co?“

„Líbí.“

„Na zadek?“

„Hmmm.“

„Jak moc?“

„Nevím.“

„Už jsi někdy dostal? Teda mimo to tenkrát ode mě?“

„Jo.“

„Hele, jsi dospělej, můžeš si dělat, co chceš. Budu ti stejně nadávat, když budeš dělat blbosti, ale nikdy bych na tebe nevztáhl ruku. Byla by to jen hra, i když pro atmosféru částečně výchovná, chápeš? Nikdy bych ti neublížil.“

„Hmmm.“

„Jestli to nechceš, nemusíme to hrát. Najdeme jinej způsob, jak vyžehlíš ty průšvihy, nebo je necháme plavat. Prostě děláš blbiny a hotovo. Anebo můžem hrát a ty můžeš psát tresty taky mně, aby to bylo fér. Taky nejsem svatej.“

„To ne.“

„To ne, co?“

„Chci… to… “

„Ale budeš muset poslouchat, nebo dostaneš. A odpovídej pořádně, já pak nevím, co říkáš!“

„Jo, chci to hrát, nebo to aspoň zkusit.“

„Dobře. Ještě stopka, když nebudeš chtít pokračovat, řekneš STOP! Jasný?“

„Ano, jasný.“

„Tak jo. Pošlu ti za chvíli na mobil seznam. Ty ho tady přepíšeš do toho sešitu, v prvním sloupci bude tvůj průser, ve druhým datum, ve třetím počet a do čtvrtýho ti budu psát, že to bylo vyplacený.“

Vyjeveně se na mě otočil a těkal pohledem ze sešitu na mě.

„Ty vogo a nechceš na to excelovou tabulku?“

Naťukal jsem do poznámky „odmlouvá“ a usmál se na něj:

„To víš, jsem stará konzerva a papír je papír.“

Zacvrlikal mu mobil, koukal na to jako jelito zase s otevřenou pusou.

„Tak nečekej, piš!“

Macek

Ondra na mě naběhl jak nějakej inkvizitor na čarodějnici. A to jsem mu jen chtěl udělat radost, že tady uklidím a vypucuju to. Dobrý, no. Pravda je, že mě v tom prstě chvílema dost zacukalo. Ale nejsem cukrová panenka, abych ležel doma.

Trochu mě tím nakrknul, i když vím, že to je spíš z obav. No co? Tak jsem snad dospělej a samostatná jednotka, ne? Nemusím se přece nikoho ptát! Ať si políbí zadek. Hihihi, to bych možná udělal za něj. Prej pojedeme. Dyť to ještě nemám hotový! Tvářil se jak bůh pomsty, tak jsem to radši zabalil a šel k autu. Počkám na něj tam, nebudu mu nadbíhat. Pffffff. Si myslí, že je boss, tak bude určovat, kdy mám jít do práce? To by tak ještě scházelo! Byl jsem celej podebranej už od rána, ten prst mě štval. Potřeboval jsem dělat na zahradě a s tím prstem to šlo na pytel.

Hele, kam to jedeme? Že by nákupy? Jídla máme dost. Tak kam to sakra… V autě bylo ticho jak v hrobě. Hmmm, do prkvančic, já nevím, kam se jede!

Aha, tak prej k němu, asi si něco zapomněl. Před barákem se na mě jedovatě culil, že prej ať mažu nahoru. Trochu mě přecházela sranda. Co to kuje?

Ty voléééé, tresty? Se posral, ne? Jenže mi okamžitě vylítl tep na dvě stě, zrychlil se dech a zaplavily mě různý asi adrenalinový vlny. Do háje, to se tady mám vyznávat, že jsem jednou dostal na prdel tak, že jsem z toho skoro ucákl? Že jsem dostal vařečkou po koulích a sám jsem si řekl o větší ránu, až jsem z toho ucákl opravdu? To se mi teda fakt nechtělo. Bylo to totiž jiný než s Jirkou nebo s Adamem, tam jsem se tolik nestyděl. Jenže před Ondrou mi to nějak nejde. Proč?

Na druhou stranu to strašně nadrženě chci prožít znova. Nebo aspoň něco, nebo možná o dost víc. Sám nevím. Ufffff. Chvílema mnou cloumalo vzrušení, pak obavy, překvapení, stud, těšeníčko, bojeníčko… Šimrání se činilo a já byl nadrženější a nadrženější a nervóznější a nervóznější. Za chvíli snad polezu po zdi. Do prkýnka, ten mě teda dostal.

Jeho hlas přepnul do módu vyšetřovatele. Jo, ptal se, jestli chci nebo ne, ale i to samotný mě dostávalo do kolen. Ten tón, postoj, výraz, říkal to tak… věcně. A mně bylo, jak kdybych se měl zpovídat, kolikrát si honím a co si představuju.

Pravda, hned jak jsem tenkrát nastoupil do tiskárny, tak mě přitahoval, a když mě huboval nebo za něco káral, tak jsem se před ním cejtil jak nahej v trní. Jo a když na mě houknul občas v nemocnici? Fůůůů, skoro vždycky mě to vyplašilo. No a pak byl taky neskutečně něžnej, pozornej, citlivej, milující a tohle já všecičko cítil. Uměl to přepínat nebo míchat tak nějak dohromady a mně se z toho zrovna teďka podlamovaly kolena.

Celá ta situace, ten rozhovor, byly tak nepříjemný a zároveň strašně rajcovní, že mám z toho všeho v kebuli teda slušně vymetýno. Tak jsem se snažil poctivě a co nejpodrobnějc vysvětlit, že se mi to teda líbí a že to chci hrát. Ta stopka zněla taky rozumně, kdyby mě třískal moc nebo prostě kdybych to nezvládal hlavově. Protože Ondru miluju, a to je prostě jiná dimenze, mám před ním zábrany. Nikoho, kdo mi dával na zadek, jsem nemiloval. Zvládnu to vůbec? Proč jsem tak debilní, že cizímu řeknu relativně v klidu, ať mi dá po koulích, a člověku, kterej mi je vlastně nejblíž, to nedokážu říct vůbec? To nepochopím. Jednu věc jsem teda věděl jistě, můj vztek a nevrlost byly ty tam.

Takže jsem seděl u stolečku a psal svoje prohřešky. Bylo toho docela dost. Když jsem tam psal i ty počty, tak jsem měl už mokrý trenky.

„Hele, nech toho už, dopíšeš si to večer. Dnešní trest vyrovnávat nebudeme, to by bylo na tebe teď moc. Půjdeme od začátku. Co tam máš jako první?“

„Zaspal do práce.“

„Jo, to se hodí, kolik tam je?“

„Dvacet pět.“

„Super pro začátek.“

Ondra si s vážnou tváří šel sednout na postel.

„Postav se a svlíkni se do trenek.“

Uffff. A je to tady. Do prdele. Takhle zostra? To nedám.

Ondra

Klidně jsem na něj koukal. Jo, postavil se, dokonce čelem ke mně. Dobrý. Pak stál jak solnej sloup, úplně zaštajfovanej. Tohle asi nepůjde. Mlčel jsem a čekal. Na tohle máme času dost a hlavně já chci, aby se mu to líbilo, aby si to užil. Vím už od toho vejprasku s dětma, že se mu to líbí, jako že hodně. Jen ten kluk uvnitř bojuje.

Možná anonymní zacházení bez citů okolo ho vzrušuje víc, to nevím. Ale chci to zkusit, protože vím moc dobře, že když člověk v sexu po něčem touží a nemá to, tak většinou dřív nebo pozdějc za tím uteče. A to já rozhodně nechci, chci si ho řezat sám a chci mu dát všechno, po čem touží. Taky nechci, aby se dostal pod ruku nějakýho magora. Ne, musíme to zvládnout, to nutkání musí bejt ukojený. Přes to nejede vlak. Nemyslete si, taky jsem v pěkným nervu. Jak to přijme, bude nám to takhle vůbec klapat? A jo, těšil jsem se, že se pod mou péčí bude kroutit, sténat, svíjet. Vždycky mě to rajcovalo, ale u tohohle pidižvíka snad nejvíc.

Stále stál zaraženej do země, zas si žmoulal tričko. Sklopenej pohled občas zvednul, asi aby si ověřil, že tam stále sedím. Přemejšlel jsem, jak mu to usnadnit a jak moc velký rány mu dám, protože je zraněnej! Víme, ne? Co asi snese?

„Otoč se.“

Snad mu bude zády zase líp, když se sám otáčel.

„Sundej si tričko.“

Vypadá to, že tyhle příkazy jsou fakt lepší. Poslouchal.

„Ponožky. Kalhoty.“

Začalo mi škubat ve slabinách a těšil jsem se, až na tu kulatou prdelku dopadne moje dlaň.

„Otoč se.“

Moc se mu nechtělo, ale zvládnul to. Rudej jak rak, jak jinak. Na těle naskákaná husina. Trenky ve značným stádiu napnutí.

„Přes koleno.“

Stál a koukal na moje nohy. Otevřel pusu a zase zavřel. Otevřel pusu a zase zavřel. Potřetí už jsem to nevydržel.

„Kiliánku, jestli chceš něco říct a nejde ti to, tak mi to napiš,“ a zvednul jsem v ruce mobil.

Jak kdyby ožil, vyhrabal mobil a vyťukal to, co se mi za chvíli rozsvítilo.

„Mohl bys být taky jen v trenkách? Prosím.“

„Otoč se a zprávu mažeme, oba.“

Svlíknul jsem se do trenek, který se taky významně napínaly. Sedl jsem si zpátky a uvelebil se tak, aby to moc nebylo vidět.

„Otoč se.“

Na rtech se mihnulo letmý pousmání.

„Přes koleno.“

Udělal pár kroků ke mně. Jak jsem ho měl na dosah, tak už jsem to neprodlužoval a popadl ho kolem pasu a silou ho poklopil na svoje kolena. Do stehna mě začal tlačit jeho pták. Kilián při tom manévru jen nahlas vydechnul.

„Ááááá.“

Sešteloval jsem mu nohy, aby je měl rovně, a ucítil, jak se jeho ruce zespoda chytly mýho stehna. Krásný.

„Budeš si počítat.“

„Mmmm.“

„Prosím?“

„Ano.“

Plesk…

„Jedna,“ vydechl vzrušeným hlasem. Dlaně mě stiskly.

Plesk…

„Dva.“

Plesk…

„Tři.“

Při desátým úhozu jsem chtěl zajít dál. Pohladil jsem mu zadek a poplácal.

„Postav se přede mě.“

Stoupnul si, ale nelíbilo se mi to.

„Blíž!“

Přisunul se.

„Sundej si trenky.“

Vyjevil se a zarazil dech. Sáhnul si na boxerky a zaváhal.

„Jestli si je nechceš sundat, dej ruce za záda. Ale pak ti je budu muset sundat já, ale bude to za dalších pětadvacet a páskem.“

Otevřel pusu a vykulil oči ještě víc. Čekal jsem. Za chvíli zavřel chlebárnu a zakousl se do rtu. Váhal, trenky si asi takhle blízko přede mnou nebyl schopnej sundat, a trest navíc a páskem? Za chvíli se sunuly jeho ruce za záda a stále se skousnutým rtem neznatelně vystrčil pánev ke mně. Položil jsem mu ruce na půlky, vzal boxerky a pomalu je začal stahovat. Skoro mě ten jeho plesknul do ksichtu. Sice vyzývavá pozice, ale teď tady nejsme na ochutnávání.

„Přes koleno!“

To už šel sám, položil se jako před tím. Dojeli jsme těch pětadvacet, krásně to pleskalo a prdelka mu červeně zářila jak semafor. Občas při tom mával ťapkama a celej se mlel, ale držel jsem si ho pevně.

„Vstaň a čekej.“

Došel jsem si pro starej pásek, urvala se mi na něm spona, ale nestihl jsem ho vyhodit. Kůže byla asi půl cenťáku silná a pět široká, byl docela těžkej. Přehnul jsem ho a švihl s ním do vzduchu. Kilián vyfoukl vzduch.

„Lehni si na postel. Nohy k sobě!“

Začal jsem zlehka, aby si zvyknul, a bedlivě sledoval každý jeho napnutí, záškub, vzdech, jestli to prostě už není moc. No nebylo. U dvacátý zamumlal do peřiny:

„… íc… sím.“

„Mluv pořádně!“

„Víc, prosím.“

Co bych pro něj neudělal! Plesklo to pořádně a půlky se zatřásly. Zatnul, odfoukl si a povolil. To jsem bral, jako že můžu pokračovat. Před poslední se osmělil ještě víc:

„Dej pořádnou, prosím, opravdu šlupku.“

„Fakt?“

„Jo, Ondro, prosím.“

Páskem ho nezabiju, tak to zkusíme. Rozpřáhl jsem se a dal do toho jednou takovou sílu. Ta sedla.

„Jooooo. Fůůůůůů.“

„Tak hotovo. Otoč se.“

Sundal jsem si trenky a zalehl ho.

„Tak co, Macíčku? Dobrý? Budeš ještě zlobit?“

„Budu.“