Macek – 26. Zrada?

Macek

Palcem mi přejel po tváři…

„Nestěžuju… si…,“ zapípal jsem tiše.

Z jeho ruky do mě proudil obrovskej žár. Ne že by pálila, ale tak vnitřně. Byla taková něžná, jemná. Dotýkala se mě jen lehounce jako cukrový vaty, a přesto mě zaplavovala nebeským pocitem. Ondrovy oči mě držely a nechtěly pustit můj pohled ani o milimetr stranou. Fascinovaně jsem do nich zíral. Dokonalý, mimořádný…

Byl jsem zděšenej a vyšponovanej. Uvnitř mýho já vybuchovaly atomovky, protože takhle blízko, takhle těsně a v takový situaci jsem si přál bejt s panem Ondrou už několik měsíců, let, století! Pootevřela se mi pusa, abych mohl nabrat víc kyslíku, ale stejně to nestačilo a deficit byl šílenej. Trochu jsem pohnul hlavou směrem k němu, jeho oči mě hladily po tváři a promlouvaly ke mně. Koukaly na mě jako dva majáky, o který se můžu opřít. Jako jezera, do kterejch můžu okamžitě skočit šipku.

Ondra se ke mně taky naklonil. Jeho palec mi stále jemně a pomalu hladil tvář a já se do tý ruky ještě víc přitlačil. Chtěl jsem s ním splynout. Dýchal přerývaně, jeho rty se chvěly a přibližovaly se ke mně. Svět se přestával točit. Opatrně letmo se ty rudý peřinky dotkly mýho nosu. Očima jsem ho prosil: „Prosím, prosím, pokračuj, ááách, drž mě, tiskni a už mě nikdy, nikdy nepouštěj.“

Mluvili jsme beze slov a já si přál, aby to celý trvalo na věky věků. Neodvážil jsem se pohnout, byl jsem k tý lavičce jak přibitej hřebíkama. Strnulej. Pomalu skláněl hlavu a jeho nos se dotknul mýho. A pak… pak můj dech přikryl svým. Na setinu vteřiny, skoro by to nebylo znát, ale bylo to jako bomba. Ve mně se rozlejvala žhavá láva. Jen jeden letmej dotyk jeho rtů na mých.

Všechny pochyby, jestli je na kluky, jestli se mu líbím, jestli by mě chtěl, jestli by mě vzal do náruče, jestli by mě mohl milovat, jestli bysme mohli být jedno tělo…, všechny tyhle pochyby tím jedním letmým dotykem odpluly do háje zelenýho.

Ve spáncích mi tepalo, srdce nevědělo, na jakou stranu hrudníku skočit. Bylo mi tak krásně jako ještě nikdy v životě. Bezděčně jsem se zakousl do rtu a pak jsem se nahnul a ten letmej dotyk jsem mu vrátil. Ondra už mě nenechal se příliš odtáhnout. Přidržel si mě u sebe a přitiskl svoje rty na mý. Už ne letmo, už naplno, ten polibek trval dlouho. Dlouho. Dlouho. Při něm mě obejmul a tisknul se ke mně a já se odvážil a poprvé jsem položil ruku na jeho stehno. Jen položil.

Už jsme nemohli dejchat. Držel mě za ramena a díval se mi do očí. Ty oči mi to řekly daleko dřív, ale přitiskl mě zase k sobě a zašeptal mi do vlasů:

„Miluju tě, Prdelko.“

Celýho mě obalil pocit bezpečí, jako nějaká veliká ruka obra, která mě jemně chytila a už nepustila. Chtěl jsem ho tak moc cítit. Chutnal mi, jeho pusinky byly tak dobrý. Mňam. Zavrtěl jsem se a v tom objetí jsem mu vlezl na klín, položil mu hlavu na rameno a jen dýchal.

Nic jsme neříkali, byl to náš posvátnej okamžik. Tak vytouženej a plnej lásky. Vyklouzla mi slza. Ani nevím proč. Cejtil jsem se najednou přijmutej, kompletní…, byl jsem jeho a přestával jsem cítit to osamění…

Očarovanej a chycenej do sítí a lan jeho srdce. Tohle všechno mi vířilo v kebuli, sem tam. Svět se přestal třást a jeho nádechy mě uklidňovaly. Tisknul jsem se k němu, a kdybych mohl, vrostu do něj. Moje ruce hladily široký záda a vdechoval jsem jeho vůni. Žán ani necekl, vycejtil, že tohle není jen o něm. Moc dobře jsem cítil, že jsme vzrušení oba, ale vlastně to bylo jedno. Nešlo o to. Teď ne…

Ondra

To napětí mnou úplně lomcovalo, bál jsem se, že mě odstrčí. Jenže ne, našel jsem porozumění, našel jsem hořící srdce, který vzal do svých dlaní a ty dlaně si držel u svýho těla, hlavu sklopenou, a pak se na mě podíval a ty ruce ke mně pomalu natáhl. A já ty dlaně vzal do svých a to srdce jsem začal chránit stejně jako svoje, stalo se mojí součástí. Aspoň tak mi to celý připadalo, jako zázrak.

Okolí přestalo existovat. Nikdy jsem si tak bytostně neuvědomoval slovo: láska. Koukal na mě tak oddaně a strašně žádostivě. Bál se a zároveň toužil svoje rty spojit s mými. Tu pusu, to letmý políbení, mi vrátil. To pro mě bylo pozvání a potvrdil mi to Kiliánův výraz, celý obličej mě vyzýval: pojď dál, toužím, moc toužím.

Vzdychl mi v náručí a jako bychom si oba dodali odvahy a naše rty už nechtěly jedny bez druhých existovat. Prdelka mě dostával do jiný dimenze. Jeho rty, jazyk, něžný polibky. Vlezl mi do klína, zahákl mi křížem nohy za zády a rukama mě obejmul. Tiskl jsem ho tak silně, ale chtěl jsem ho tisknout víc, ještě víc. Byl jako struna a pomalu tál, vláčněl, mazlil se se mnou. Hladil jsem toho pidižvíka po zádech a druhou rukou jsem mu vjel do vlasů. Oždiboval mi krk, předl jako kotě a tak moc se tisknul.

Hlavou mi toho proletělo hodně… Když ten střapatec přišel poprvé. Nebo obrázek, jak ho u nás přivítal a zalehl Bert, taky se k němu tiskl. Taky to, že tohle jsem ještě nezažil. Nikdy.

Vždycky to začínalo sexem. Normálně už by tady byl přede mnou ohnutej a já bych přirážel. Ale je to jiný, daleko, daleko za těmahle hranicema. Ano, byl jsem vzrušenej, ale věděl jsem, že naše poprvé bude jiný a jinde. Cítil jsem to jinak, bude to v ten správnej čas. Kilián mě uhranul, přenastavil mi mozkový dráhy a ani o tom nevěděl. Všechny ty měsíce pochyb, odříkání, odhánění, touhy… přece ho tady nemůžu… Všechno by se zkazilo. Bude to krásný, věděl jsem, že to bude krásný.

Rozhostil se ve mně neobyčejnej klid, cítil jsem, jak se jeho tělo nadechuje, jak voní, jak se chvílema zachvěje, jak mě nesměle hladí. Jak je nejistej, ale všechno to chce dělat. Seděli jsme dlouho, Kilián nepromluvil, tedy nepromluvil ústy, jinak toho namluvil hodně. Chtěl jsem mu to znova říct nahlas.

Zašeptal jsem:

„Miluju tě od první chvíle.“

„Já… vás…“

Odtáhl jsem ho a podíval se mu přímo do očí. Malinko uslzených očí. Proč?

„Kiliáne, už mi nevykej, já jsem přece tvůj Ondra. Jen tvůj, víš?“

„V… vím, já vím, Ondro, můj rytíř, můj.“ Políbil mě.

Každá chvíle má svůj vyměřenej limit, ale každá zanechává jinou stopu. Tahle stopa je hluboká a hřeje. Usmívali jsme se na sebe, tykání mu nešlo, ale on si zvykne. Když ne, tak dostane. Už už jsme chtěli sedat na kola, ale nedalo mi to. Musel jsem mu zase dát pusu a on se mi už do mojí pusy culil a usmíval. Ta pusa byla veselá a šťastná. Chichichi.

„Tak jedem. Jeď přede mnou, Prdelko!“

„Nejsem žádná prdelka,“ odfrknul.

„To nejsi, ty seš ten Prdelka,“ dobíral jsem si ho cestou.

„To teda taky nejsem!“ Začal mi ujíždět, chichichi. Jenže moje nohy jsou dobrej motor. Neměl šanci.

Macek

Cestou zpátky jsem asi letěl na kouzelným obláčku. Odra mě provokoval s Prdelkou a měl při tom jiskry v očích. Teda nevím, kdo tak debilní přezdívku vymyslel.

Možná od nás obou chytne tráva, protože mě neopouštěl pocit, že srším jako prskavka. Doma jsme dali kola do garáže a já jsem tam chytil Ondru za ruku a přitáhl si ho k sobě. Vypnul jsem se na špičky a dal mu další pusu. Tak říkal, že je můj, takže co? Beru si jen, co mi patří! Pusa se trochu protáhla a musel jsem se už stáhnout, protože jsem byl v těch elasťákách.

„Ehmmm, musím ještě zalejt na zahradě.“

„Já ti pomůžu.“ A při tom mě plácnul po zadku.

Tééééda, určitě si pamatuje, jak jsem reagoval při tom vejprasku. No jo, jenže ve mně se to pěkně mixuje. Docela dlouho už jsem nadrbanej na pořádnej sex, drsnej odvaz, s vejpraskem, abych se dostal do transu. Jenže nějak si u toho Ondru nedovedu představit a skoro bych to od něj asi ani nechtěl. Kdo ví? Trochu se mi to v hlavě začalo motat. Při zalejvání ředkviček a dalších rostlinek jsem si to představoval. Hmmm, s kým mám tohle probrat? Toužím po něm, ale ten živočišnej chtíč mýho prdlýho Žána, to je něco jinýho. Třeba mi na určitý otázky časem pomůže odpovědět Ondra, teda myslím nevědomky. Nikdy bych se s ním neodvážil mluvit o sexu. Co o sexu, o prasárnách. Jenže můj jedinej velkej výprask, tenkrát u Jirky, nemůžu dostat z hlavy. Co s tím? Zase to skončilo tradičně, obětuju Žána a v garáži si ho položím na špalek a useknu ho. Fertig. Žán se dost naprdnul. Nakonec jsem se domluvil se svým já, že tuhle problematiku zatím odložíme k ledu.

Neděle večer, dalo by se říct: najíst, vyčistit zuby, osprchovat, vyčůrat a hajdy spát. Podobně se to i stalo, jen pořadí bylo asi jiný. Ondra se ještě sprchoval. Zůstal spát zase tady. Těšil jsem se, co bude, a rychle jsem hupsnul do postele, Bert samozřejmě hned za mnou. Koukal jsem se mu do očí a ani se na něj nemohl zlobit. Oblíznul mě a zamlaskal, takže mi dal vlastně dobrou noc.

Sakra, ten se sprchuje dlouho. Klížily se mi oči. Za chvíli se zhoupla postel a Ondra si ke mně sednul ve svým tradičním nočním úboru. Teda nevím, jak může spát v těch těsnejch trenkách. Mně by to vadilo, při spaní mám rád volnost, nejraději úplnou, ale ne tady, že jo.

„Přede mnou se neschováš, ty rarachu!“

„Nejsem rarach!“ zašeptal jsem.

Setmělá místnost mi snad schovala ruměnec, protože moje oči zase neposlouchaly a pásly se jak dvě krávy. Ondra se sklonil a políbil mě. Cítil jsem Vademecum s bylinkama a bylo to moc příjemný, svěží. Chytil jsem ho kolem krku a stáhnul si ho k sobě. Bert čuměl, co se děje. Ondra mě přilehl svým nachlapeným tělem. Uffff. Z toho se mi i v posteli podlomily kolena. Ta váha, co na mně ležela, mě hrozně vzrušovala. Libový masíčko mě přišpendlilo do matračky. Musím zjistit, kolik váží. Tulil jsem se k němu a hladil všechno, kam moje ruka dosáhla. Zespoda hrála televize a mně to přišlo hrozně směšný. Hahaha.

„Čemu se směješ?“

„No, kdyby vaše mamka věd…“

Vyvalil na mě oči, jak kdyby do něj někdo píchnul.

„Jak V A Š E? Kiliáne!“ napomenul mě.

„Promiň, mně to ještě nejde.“

„A co by ti pomohlo? Pusa, nebo pětadvacet?“

Teď jsem vykulil oči já a jen jsem pípnul:

„Pusa…,“ a hned jsem ji dostal. Týjo, kdybych řekl to druhý, taky bych hned dostal? Budu se muset časem zeptat.

Leželi jsme vedle sebe a já byl rád, že se tady na nic nespěchá. Užíval jsem si tu blízkost, vůni, objetí a… usnul jsem.

Ondra

To štěně mi usnulo v náručí. Vymotal jsem se a ještě na něj chvíli koukal. Už jsem mohl říkat: „To je můj rozkošnej pidižvík.“ Měl jsem na jazyku spoustu infantilních zdrobnělin, kterýma ho určitě někdy zahrnu. Nemůžu si pomoct, i když u jinejch to moc neoceňuju. Jenže teď mám chuť mu to všechno říct, posadit si ho zase do klína a říkat mu, že má moc hezký kukadla a ručičky a nožičky, že je můj miláček, brouček… ježíš, to bude růžový. Od kdy jsem takovej přehřátej?

Na rozdíl od Kiliána, kterej teda padl jak závora, jsem nějak nemohl usnout. Převaloval jsem se sem tam, ale bylo mi krásně. Mám kluka, chodíme spolu! To mi znělo v hlavě. Nechtěl jsem to brát všechno moc pragmaticky, ale neměl bych se sem nastěhovat? Nebo Prdelka ke mně? Jenže u mě moc místa není, to se za chvíli pobijeme, a tady má Berta a tu zahrádku. Hmmm. Asi nemá cenu to moc uspěchat, prostě uvidíme.

Druhej den se šlo za Kryštofem ladit další přepadovku. Z nás za chvíli bude úderná skupina! Jestli bysme neměli založit spíš sekuriťáckou agenturu než tiskárnu! Chichichi.

„Ahoj Kiliáne, nechceš vyzvednout ve škole?“

„Do… Ondro, už jsem v buse. Budu u Kryštofa za chvíli.“

„Dobře, tak se tam uvidíme.“

Cestou jsem šlápl na dva kulatý kanály a s úsměvem vešel ke Kryštofovi.

„Čau, ty seš nějakej naladěnej, na to že je pondělí.“

„Jo jo, mám svý důvody.“

Za chvíli se přiřítil Prdelka, dřepl si a hodil baťůžek na zem. Podívali jsme se po sobě a bylo to takový zkoumavý. Přišlo mi, že se Kilián trochu stydí.

„Kluci, musíme na toho strejce nějak vyzrát. Napadly nás s Ondrou klasický metody. Kamera, nějaký nahrávání a tak. Přimlouval bych se k dohodě, teda dohodě. Spíš ho přitlačit ke zdi. Myslím si, že to nemá cenu zatím řešit oficiálně. Než se to vyšetří a rozsoudí, tak bude mít Kilián po škole. Taky si nejsem jistej, že bys, Kiliáne, získal nějaký odškodný.“

„To by šlo, ale vy strejdu neznáte, je to magor, úplně vylágrovanej a je hrozně velkej! Jo, jako odškodný, jo?“

„Kiliáne, my už se na něj s Kryštofem moc těšíme. Neboj, to zvládnem. Myslíš, že na něj nemám?“ Ukázal jsem mu bicáky. Vůbec nevěděl, co dělat, jeho oči hltaly moje svaly, ale asi se na ně nechtěl koukat tady. Takže těkal jima sem tam, ale furt se mu vracely zpátky. Jeho rozpaky mě hrozně bavily, byl u toho tak roztomilej. Měl starost, aby nám jeho strejc neublížil. Jenže to asi ještě neví, co s Kryštofem dokážeme. Ve mně se postupně vařila krev jen u toho plánování. Až ho potkám, tak ho snad přizabiju. Nikdo nebude ubližovat Prdelkovi!

V jednu chvíli jsme se asi zapomněli a s Kiliánem na sebe zůstali koukat. On na mně visel očima a stydlivě se usmíval.

„Ehmm, je to teda jasný?“

„Eeee… promiň, Kryštofe, co jsi říkal?“

„Hele, vy hrdličky, říkal jsem, že Kilián domluví s tím dědou, kdy by se mu to hodilo, a pak vyrazíme nach Prag.“

„Jo, já se zkusím domluvit i s taťkou.“

Tak to bylo domluvený. Apropó, to je to na nás tak vidět?

V autě se Kilián usadil vedle mě. Otočil jsem se na něj.

„Jakej jsi měl den, pidižvíku?“

Vykulil na mě oči a vyprskl smíchy:

„Pidi… co?“

„Napadá mě spoustu pojmenování, jak ti říkat. Ale některý jsou hodně cukrový.“

„Jaký třeba?“

„Miláčku, lásko, Prdelko, Kiliánku, broučku, rarášku…“

Kilián se začal malinko červenat a strašně mu to slušelo.

„Hmmm.“

„Jak ti říkali doma?“

„Macku a ve škole Liáno.“

„Macku? Proč Macku?“

„Nevím, naši mi tak říkali. A tobě?“

„Macík, Macíček, to je hezký. Mně? No, Ondro, Ondráši, Ondroslave, Ondine…“

Zas vyprskl smíchy.

„Ondine, to je jak Údine, hahahaha.“

Nahnul jsem se k němu a začal ho lochtat.

„To si vypiješ, se mi vysmívat. Už to mám zapsaný!“

„Hahaha, néééé, už toho nech… Jak? Jak zapsaný, co?“

„To neřeš, jen mám na tebe složku s prohřeškama! Takovej trestník,“ pronesl jsem jako kdyby nic.

„Prohřeškama?“ zarazil se a vykulil oči.

„Jo a budu je s tebou muset asi někdy vyřešit!“

„Aha, ale já jsem přece hodnej. Dyť já jsem úplně svatoušek, Ondrášku. Jo, Ondrášku je hezký.“

„Teď se lísáš, viď! Chichichi. Prej svatoušek!“

Vlepil jsem mu velkou pusu a další trochu delší a jeli jsme.

Macek

Tě péro, na mě se vede nějaká bonz složka! Docela mě to zarazilo a trochu mi to zašimralo v břiše. Ondra se při tom totiž na mě culil a mrknul. Že by? Ujjjj. Nebudu si nic představovat a malovat dopředu, nejsem dnešní, že jo.

Doma na mě čekalo ještě zalejvání a, jak mě paní Iva naučila, zaštipování rajčat. Všechno mi to docela pěkně rostlo. Ale jak se pozná, že ty ředkvičky jsou už hotový? Čuměl jsem na ně z každý strany, ze záhonku už koukaly červený hlavičky. Zkusil je prstem trochu odhrabat, jestli to pokračuje i v zemi. A jo, pokračovalo! Jupí, tak jsem jich pár vytrhal. Pak jsem zase přestal, protože některý byly ještě malinký. Ošplouchal jsem je v sudu a natěšenej běžel domů. Tralala, tralala.

„Heleeee, už rostou!“ volal jsem od vchodu.

„Jo, ty jsou pěkný, ale teprve to začíná. Já už na ně koukala.“

„Dáš si, Ondro?“

„Od tebe cokoliv, Macíku.“ Usmíval se na mě.

Trochu jsem se při tý odpovědi zarazil. Kouknul jsem nenápadně na Ivu, usmívala se. Uffff. Ty vole. Nejraději bych mu skočil na klín a těma ředkvičkama bych ho krmil. No tak uklidníme se…

Bert mě pěkně rozčiloval. Běhal mi po záhonkách sem tam.

„Berte, prosím tě, můžeš se těm záhonkům vyhýbat? Dyť to tam mám napůl zvoraný! Chápeš?“

Zlobil jsem se a ten chlupáč můj milovanej na mě koukal, jak kdyby se ho to netýkalo. Když jsem se vypovídal, olíznul si čumák a běžel pryč. Super, to je hotovej peklostroj.

Každou chvíli mi sklouzával pohled na Ondru. Asi se rozhodl, že tady zas bude spát. Měl jsem z toho radost, jupí. Pozoroval jsem ho v obýváku, seděl jsem opřenej zády o křeslo a muckoval se s Bertíkem. V telce běžely zprávy a on to tak soustředěně sledoval. A já soustředěně sledoval svýho rytíře na bílým koni. Měl světle modrý džíny a černý tričko, uffff. To jsou zabijácký kombinace, i když na něm by bylo pro mě zabijácký asi cokoliv. Lízal jsem pohledem po jeho osobě a nějak si stále nemohl přivyknout na novou situaci.

To tykání, to byl pro mě taky nezvyk. Ondra byl pro mě autorita, můj zachránce už tolikrát, můj osobní strážce. Jako jo, musím mu tykat, ale nejde mi to přes pusu. A zároveň se mi v tý palici furt objevujou nějaký plány, jak ho pozlobit, dostat na lopatky. On se totiž docela rajcovně rozčiluje. Třeba jak mi dával napít. Věděl jsem, že si vynucuju něco ne úplně obvyklýho, ale bavilo mě to. Nebo když mi vytýkal ten bordel u mě. Jakže to řekl? Rozpinďouřený. Hahaha. Jen ten jeho výraz, když mě opravdu huboval. A mě to rajcovalo, dráždilo mě to. Chtěl jsem znova. Musím vymyslet nějakou kulišárnu.

No ale stejně, jako teď spolu chodíme? Asi jo, teda já určitě! Hmm, to směřuje taky k sexu. Jsem na něj hrozně nadrbanej. Chtěl bych ho všude hladit. Chtěl bych ho celýho olíbat, olízat, ocumlat. A taky bych sakra chtěl, aby mě propíchl. Teda nevím, jak se tomu říká u dvou kluků, asi jako odpanil. Aby mi to zkrátka udělal jako první on.

Podle mejch měřítek jsem jen poloviční panic, protože Vaška jsem už ojel. Takže Žána už jsem na díru pustil. Ale jak se to bere u hošanů? Jsi panic, když ti ještě nikdo nevyštěkal boudu? To je jedno, prostě to chci od něj, strašně po tom toužím. Mám z toho teda i strach, protože můj Ondrášek není vůbec žádný tintítko a je docela možný, že mi natrhne zadní fazónu. Pravda, že někdy ze mě vypadne takový jelito, že mě z toho pak chvíli ten zadek bolí. Stejně se můj zadek už celej třese.

Jenže to je to… zadek. Jak se s tím zachází? Nejsem teda úplnej fosil, abych nevěděl, že tam probíhá nějaká očista. Přece se mu nenastavím s plnou cisternou, že jo. To je mi jasný. Taky mám už něco vygooglenýho, ale podrobnej popis a postup jsem nikde moc nenašel. Hmmm. Nemůžu to podcenit, takže se budu muset zeptat. Ale koho? Komu mám říct: „Hele, nevíš, jak se ty výplachy dělaj?“ No to se poseru, to neřeknu! Jenže nechci při svým odpanění koukat na zbloudilýho kokeše. Napadl mě jedinej člověk, kterýho bych se mohl dokázat zeptat. Nejdřív jsem mu vocapnul.

„Potřebuju s tebou mluvit mezi čtyřma okama o fakt pro mě mega důležitý věci.“

„Ahoj Kili, spěchá to?“

„Vysoká priorita!“

„Můžeš zítra kolem osmý k nám? Budu sám doma.“

„Díkes moc. Budu tam.“

Tak fajn, zítra bude na pořadu dne jiný studium.

Ondra

Zchroupal jsem pár ředkviček, byly moc dobrý. Od Prdelky by mi teď asi chutnaly i suchary. Mamka se snažila držet, ale myslím, že jí to bylo jasný. Později mi pak řekla:

„Jsem ráda, a ne že na něj budeš zlej!“

„No mami, co si to o mně myslíš? Náhodou já ho budu na rukou nosit.“

„A co je to ten Macek?“

„Seš zvědavá a budeš brzo stará!“ Dostal jsem pohlavek… „Tak mu říkali doma.“

„Aha a nebude mu to vadit? Připomínat mu to domov, co?“

„Myslím, že ne. To poznáme.“ Šeptal jsem, aby mě vedle v kuchyni neslyšel.

Ládoval se tam rohlíkama se sýrem a salámem a vzorně mu občas kolečko upadlo a náš milej čtyřnohej lux se jen oblizoval. A já se v duchu taky oblizoval. Tak moc bych ho chtěl, rozbalit si ho jako bonbón a pak… Jenže jsem si řekl, že není kam spěchat. Nevím, kolik má zkušeností, nechci ho vyplašit. Takže jsem si se svojí pravačkou a někdy levačkou domluvil, že udělají preventivní zákroky, abych se na něj nevrhnul jak nějaký nadržený prase. Což teda podle mě teďka jsem. Takže jsem si furt říkal: Ondro, drž se, jsi chlap a ne nějakej kozel!

Však on mi Prdelka sám naznačí, ono to samo vyplyne. Chci, aby na to nikdy nezapomněl. Samozřejmě, že dneska zůstávám tady. Po sprše jsem všechno pozhasínal, mamka ještě u sebe koukala na telku. Měl jsem namířeno do Kiliánova pokojíčku. Jenže on tam nebyl. Co to? Hmmm, asi sedí na záchodě.

Uši jsem měl našpicovaný a ticho. Zalezu a počkám. Sedl jsem si na postel, pak jsem si všimnul, že Bert leží kousek od stolu. Svalil jsem se do postele a pod peřinou to zapísklo a rozesmálo se to. Málem jsem si krůpnul do textilu.

„Já ti dám, pocem, ty rarachu!“

„Hahahahaha.“

Začal jsem ho lochtat a on se řehtal jak malý dítě. Přiklekl jsem ho opatrně kolenem a lochtal ho na bocích. Mrskal sebou jako kapr.

„Neeee… už doooost…, já… se… počůrám…, prosím!“ vyrážel ze sebe mezi nádechy. Jenže pidižvík je na mě slabej.

Za chvíli se mi ho zželelo. Místo kolena jsem mu hrudník přidržel dlaní, sklonil se k němu a z těch vyculenejch rtů jsem mu sebral pusu. A hned druhou, to už se po mně sápaly jeho tlapky a chtěl si mě stáhnout k sobě. To nešlo, tak jsem se nechal. Celýho jsem ho zalehl a on jen vzdychnul.

„Co to jako mělo bejt, ty Macíčku lochtivej, hmmm?“

„Překvápko.“

„Krásný překvápko.“

Chytil se mě rukama za krk přitáhl se a dal mi pusu. Už jsem je nestíhal počítat, protože naše pusy jsou jako vratný láhve. Musí se vracet. Takže jsem ani nevěděl, jaký bylo skóre. Pro jistotu jsem mu ji ale hned vrátil. A on mně a já jemu a on mně…

Macek se u mě v posteli docela zabydlel, propletl si nohy s mýma a furt se vrtěl. Hladil mě na zádech a po hrudníku a byl hodně vzrušenej, oba jsme byli. V jednu chvíli ale zvážněl a pohladil mi tvář a prstama objížděl moje obočí, nos, rty… Nejraději bych ho celýho sežral.

„Myslíš, že se to s mým strejdou povede?“

„Určitě, zadupem ho do země.“

„Když já nevím, jestli to takhle úplně chci, víš?“

Byl posmutnělej, vyhřezl zase nějakej ten hnus. Musí to bejt tak, jak chce on. Na tom jsme se s Kryštofem shodli, nebo spíš nás k tomu přivedl taťka. A měl pravdu, nejde to dělat jinak, než jak řekne Kilián.

„No a jak by sis to představoval?“

Položil mi hlavu na rameno a prstama kroužil po mým hrudníku.

„Když já nevím, mám hroznej vztek! Vždyť jsem si kvůli němu neměl v zimě ani pořádně co oblíct. A všechno nám zničil, nás chtěl zničit. Jenže Ondro, já nevím, jestli bych se chtěl úplně moc mstít… víš… já…“

Prdelka se na mě podíval, jako by se topil v rybníku a hledal záchranu. Docela se mi sevřelo srdce.

„Macíčku, chceš to probrat ještě s Kryštofem? Domluvíme se, co uděláme a jestli to pro tebe bude v pořádku, co?“

„Hmmm, já bych chtěl i s Rudou, prosím.“

„Hele, táta je tvrdej, nemysli si.“

„Já vím, ale taky je moc uznalej a není to nelida.“

Hmmm, to ho přečetl teda docela rychle.

„No tak zajedem do Prahy, hmmm? Vezmeš mě na Petřín, Pražáčku?“

„Vezmu.“

Ještě chvíli se mi vrtěl v posteli a pak najednou zvláčněl a začal odfukovat. Bože, to je spáč. Budeme muset ty postele nějak zvětšit. Nakonec jsem vzdal snahy se nějak seskládat a s tou Šípkovou Růženkou v náručí přešel k němu. Zachumlal jsem ho a odešel, teda až když zas nabral pravidelnej rytmus. Bert za chvíli odkráčel taky vedle, hupnul do postele a stočil se do klubíčka. Ta postel bude muset bejt velká, budeme asi spát ve třech, blesklo mi hlavou. Chichichi.

Macek

To je najednou divnej barák! Člověk do jedný postele vleze a z jiný vyleze… jsem snad Harry Potter? Ondra už byl pryč a na zemi přede dveřma jsem měl vzkaz. “Mám tě moc rád.“

Hned jsem hrábnul po founu a psal odpověď. Za chvíli jsem vylítnul z baráku a za další chvíli jsem už zvonil u dveří.

„Ahoj, pojď dál,“ vítal mě Maty.

Udělal mi kafe a opravdu byl doma sám. Měl evidentně po službě, vypadal na to. Ale usmíval se a zvědavě se vyptával, o co jde. Jenže mně to najednou vůbec nešlo. Nedokázal jsem to říct. Když už se mě asi po desátý ptal, byl už trochu naprdlej. Musím, musím…

„No… víš… nemůžu… nebo spíš nevím… já…“

„Tak copak, Kili?“

„Promiň, Matyáši, já ti to nedokážu říct. Asi radši půjdu. Promiň, že jsem otravoval.“

A už jsem se zvedal z gauče. Chytil mě za ruku a podíval se na mě hodně zkoumavě. A začal výslech.

„Tak to teda ne! Stalo se něco?“

„E… ne…“

„Proč to nedokážeš říct?“

„Se to… se… stydím…“

„Kiliáne, dovol, abych ti připomněl, že přede mnou se nemáš co stydět. To už jsme si odbyli při tom přebalování, ne? A ve sprše, hmmm?“

Cejtil jsem, jak rudnu. Tahle připomínka mi to teda moc neusnadnila.

„Hele, pomůže ti, když to napíšeš na papír? Nebo mi to řekneš otočenej zády? Já se otočím.“

Koukal jsem mu na záda a taky jsem se otočil.

„Víš, Maty, mám kluka a ještě nikdy jsem… teda jako sex jo… ale nedělal mi to ještě nikdo jako… jako…“ Sakra, jak se to říká, že vás ještě nikdo nevošukal? „Jako… zezadu, víš?“

„Chápu, máš obavy? A co chceš vědět, jestli to bolí?“

„No to možná taky, ale spíš jak to mám udělat před tím, jako aby ze mě něco ne to… nevylítlo… to bych se zastřelil, chápeš, Maty?“

Když jsem to říkal takhle do prázdna, tak to už tolik těžký nebylo. Maty se zvednul a někam šel. Sakra. Bezděky jsem se otočil a v tu chvíli se vracel, culil se a já zas červenal jak malina, sklopil jsem oči.

„Koukni na mě!“ docela houknul. „Hele, mě to těší, žes přišel za mnou. A docela ti rozumím, takže se fakt nemusíš stydět. Klidně bych tě hned vypláchnul!“ chichotal se jako blbej a já na něj civěl s vytřeštěnýma očima. „Neboj, to byla sranda. Tý jo, ty jsi teda zamilovanej?“

„Hmmm.“

„Prosim tě, Kiliáne, neboj! Zaprvé, nic nikomu neřeknu, mimo Petra, protože ten by to měl vědět, jako tvůj obvoďák. A za druhý mám hroznou radost a doufám, že to je ten, co na tobě každej den u tvý postele v nemocnici visel očima, co?“

„Je, no.“

„Wauuuuuuu. Super. Ondra není žádnej začátečník, takže se bát nemusíš, a když by se ti stala nehoda, což se občas prostě stane, tak z toho nic dělat nebude. To jsem přesvědčenej. Jo a mimochodem, já vím, že v tý nemocnici jsi na něm očima visel taky. Moc vám to, hošani, přeju. Jé, já mám radost.“

Maty se blahem tetelil. Mně to nebylo zrovna příjemný, ale já musel zjistit, jak na tu díru mám jít.

„Hmmm.“

„Tak koukni, teď jak na tu tvoji prdelku, Prdelko. Znáš tohle?“

Na dlani měl takovej malej plastovej váleček, na jedný straně zakulacenej s dírama a na druhý závit. Na moje zatřepání hlavou pronesl něco jako, že dneska ty mladý nic neznaj.

„Tohle se našroubuje na sprchu a strčíš si to do svýho velectěnýho zadku, kterej máš mimochodem moc pěknej. Ale před tím si nastavíš jenom mírňoučkej proud vody a příjemnou teplotu. Pak si to trochu nageluješ a zastrčíš.“

Já měl oči jak tenisáky!

„To si děláš prdel?“

„Ne, mně ji dělá Petr.“

„No… jo… ale to se budu mrdat sprchou?“

„Kiliáne, netrojči! V klidu, jo, musíš si to tam strčit. Víš vůbec, jak funguje prdel?“

„Prosím, prosííííím, pojď pryč, já to nechci. Dyť je to hrozný, já se předělám na baby. Mně už se začínaj líbit, hele, prsa, připravená díra. Je to tam asi jednoduchý, namažeš mě a foukneš mě do seníku! Ale s tímhle hnojem si fakt nezahrávej. Já se od toho distancuju!“

„Žán, do prdele, drž hubu, i když…“

„No tam právě neeeee!“

Taky se mi to moc nezamlouvalo, jenže já Ondru chci, bez ohledu na Žána, a chci ho v sobě. Prostě chci. Jsem ochotnej přinést velký oběti a aspoň jednou to chci zkusit. Pravda, že mně ta procedura zatím přišla dost odporná.

„Takže ten tvůj canalis analis… vezmem cestou dovnitř, jo? Popíšu ti to zjednodušeně. Máš tam první vnější svěrač, kousek dál je vnitřní svěrač, pak je tam taky ampule, taková jako baňka a pak zkrátka pokračuje tlustý střevo. To asi na popis stačí. Svěrače ti uzavíraj anál, aby z tebe nepadaly bobky. Mimochodem můžeš si je cvičit. Při análním sexu se ty svěrače musí uvolnit. Čím líp se na to budeš soustředit a vnímat to, tak tě to nebude tolik bolet a líp se přizpůsobíš péru. Hele já jsem na obojí a stejně neřeknu, co je lepší, miluju obojí, aktivně i pasivně. Záleží, jak vám to spolu sedne. Mě už to skoro nebolí, když to není moc hrrr. A to on Ondra bude opatrnej, to se nebojím. Takže jo, trochu tě to bolet bude, ale vzrušení, adrenalin a všechno okolo ti pomůže, a když se budeš soustředit na ty svěrače a nebudeš se stahovat, tak budeš rozkoší lézt po zdi jako pavouk.“

„Aha,“ bylo jediný, co ze mě vypadlo.

„K tý přípravě. Je to hodně individuální. Mně to trvá někdy půl hoďky a někdy klidně i dvě. Snažím se, aby ze mě tekla už jen čistá voda. Já ti můžu popsat, jak to dělám já. Takže základy víš, teplá voda, gel a šup do zadku. Napouštím to, co snesu, ucítíš tlak. Jo důležitý při tom všem je vnímat svoje tělo, rozumět mu, nemůžeš to dělat moc přes bolest, aby sis neublížil. Někdo si to i užívá a dělá to jen tak a ne kvůli sexu. No, takže pak jdu na záchod, někdy docela rychle. A tam to vypustím. Je to úleva. No a za chvíli to opakuju… Taky by ses neměl přepláchnout, to bys měl prdel dost podrážděnou.“

Přednáška pokračovala. Maty ochotně odpovídal na moje nejapný dotazy. Ty volé! Šel jsem od Matyho vyděšenej a nabitej teoretickýma znalostma ohledně rektálního ustrojení. Ještě s nabídkou pomoci, kdybych to nezvládal. Prej bez postranních úmyslů.

„Žán, tak ti nevím, jestli do toho půjdeme. Asi jsem sem neměl chodit.“

„Protože jsi blbej, stačilo by, kdybys mě pustil na nějakou díru a bylo by.“

„Nějakou díru, a kde ji asi vzít, ty bezmozku?“

„Na nádraží něco splašíme… Kam to jdeš? To je na druhou stranu!“

Už jsem ho nechal bejt. Šel jsem odtud docela bez nálady, tohle nemůžu dát. Dvě hodiny sedět na sprše a na hajzlu a po tom všem si sednout na kanón? Kdyby byl aspoň drobnější, ale takhle. Byl jsem smutnej celej den. Ještě jsem si stihl objednat ten výplachovej nástavec. Snad to dobře zabalí, aby to někde nevyběhlo. Ufffff.

Ondra 

Těšil jsem se, až přijde Macek, Macíček. Udělám mu kafíčko a dáme si dortíček. Úúúúúúúúúú. Pomoc!

„Petro, já jsem zbuzněl! Pomoc!“

„Fuj, já se lekla, to sem kvůli takový blbosti musíš vrazit jak velká voda? Já tady dělám mzdy a ujela mi nula, to bys nechtěl platit! A do prdele, jaký zbuzněl? Jako ještě víc než seš?“

„Petro, my se dali s Kiliánem dohromady.“

Petra vylítla od stolu a skočila mi doslova do náruče.

„No to je dost, ježiš, já mám radost!“

„Mamka ti neříkala?“

„Ne, ale to jsem fakt ráda. Dyť jste se trápili oba dva. Hlavně na něj buď hodnej.“

„Sakra proč si všichni myslíte, že jsem zlej a hnusák?“

„To si nemyslím, ale to není o tobě, spíš… víš, že Prdelka je takovej cíťa a co má za sebou, tak asi proto to říkám. Já vím, že jsi hodnej a žádnej magor. Promiň.“

„Hmmm. Já to vím moc dobře, neboj. Miluju ho.“

„Já to vím. No a co blázníš teda?“

„Protože jsem jak infantilní patnáctiletej zamilovanej pošuk, se samejma růžovejma něžnostma na jazyku. Kiliánečku, kafíčko, dortíček. Dyť se ze sebe pobliju.“

Ségra se rozřehtala jako kobyla. To mi fakt pomohlo!

„Chichichi… vždy… vždyť je to krásný, ty vole! Jsi zamilovanej až po uši! To je přece to nejkrásnější, co se ti mohlo stát. Co bys mu chtěl jako říkat? Neser a tady máš kafe a chlastej? Abys byl víc chlapskej? Jsi normální? Vyser se na to, když mu budeš chtít nějak říkat, tak mu tak říkej. Co je ti po kom. Ono to časem přejde, neboj. Jsi chlap jak hora, a že řekneš kafíčko nebo něco, to z tebe vykroucenou buznu neudělá. A jak tě znám, zůstaneš normální. A že si řeknete nějak hezky? No a co? A kdo by mu to měl říkat a tobě? Kdybys věděl, co všechno mi říká Kryštof a jak mi dělá dobře, když mu to říkám já? Hahaha. Nebraň se tomu a neblbni. Ondrouši, pocem.“

Vlepila mi pusu a znova mě objala. Uklidnila mě. Kilián mě k tomuhle úplně svádí, dráždí. Ponouká mě to, abych říkal tyhle věci.

Čas se vlekl jako tejden před vejplatou. Prdelka ještě nikde. Za chvíli mi zavolal Petr. No to byly zprávy. Můj Macík. Chudák ještě není vodšpuntovanej a sháněl u Matyho rozumy. Na chvíli mě to nadzvedlo a pak jsem se usmíval. On tohle svoje poprvé chce se mnou, úplně jsem se začepejřil. Nikdy jsem to takhle dopředu nevěděl. Musím mu to udělat jako bůh, ne, jinak, aby on se cítil jako bůh. Pidižvík měl strach, aby se mu nestala nehoda. No bóže, nic hroznýho by se přece nestalo. Nakonec mi to udělalo obrovskou radost. A teda Matymu jsem vyřídil, že mu zmaluju prdel, že takhle drží slovo, drbna jeden.

Konečně ten kluk ušatej dorazil a vůbec nepřišel nejdřív za mnou. Pootevřenýma dveřma se mihly jeho záda.

„Ahoj, Macku!“

Jé, ten se lekl, až skoro zapadl do skříňky. Jednu nohavici na noze a jednu už svlečenou.

„Ondro.“

„No to ahoj ti moc nejde.“

„A… ahoj.“

„A že bys mi nejdřív přišel dát pusu ke mně a pak si šel dál, to ne? To dělat nebudeme?“ schválně jsem mu to říkal káravě.

Pidižvík vykulil oči a kalhoty nekalhoty, vydal se ke mně.

„Promiň, jo, budeme. Já jen nevěděl, jestli nemáš něco důležitýho.“

Vytáhl se na špičky a špulil na mě rty.

„No měl bys vědět, že nic důležitějšího než ty a tvoje pusa pro mě není!“ zasmál jsem se a přitáhl si ho k sobě. Zvedl jsem ho za zadek a pusinkoval ho.

„Zamotáš se do těch kalhot, padneš na hubu a pak za to dostaneš trestnej zápis. Mimochodem, ten už máš, za to, žes nepřišel. Další! Víš, kolik jich tam už je?“

„Ondro, to nemůžeš, já jsem přece hodnej.“

„Povídali, že mu hráli! Tak utíkej,“ postavil jsem ho na zem a plácl ho po zadku. Zapištěl a běžel se dopřevlíct.

Mně se začaly nadouvat džíny, tak jsem se šel taky uklidnit ke kompu. To je tak nádherný napětí, juj. Když u mě utíral prach a podlahu, tak to skoro nedodělal. Běhal si pro pusinky a já běhal za ním. Pak to tele šláplo do kýble s vodou. Zase celá mokrá noha. Vzali jsme to domů vysušit.

Před barákem jsem ho chytil za ruku a zašli jsme za roh, tam byla taková hospůdka se zahrádkou u rodinnýho baráku. Chodí tam pár místních.

„Kam jdeme?“

„Na pivo.“

„Jé, fakt?“ oblízl se jak Bert.

Dali jsme si dvě a Macek mi povídal o škole a já zas o práci. Nikdy jsem nebyl takovej ten, co se musí vodit za ruku a celýmu světu ukazovat, jak je zamilovanej. Asi bych to neměl rád, ani kdybych byl na holky. Ale cestou domů jsem ho prostě vzal za ruku a chvíli držel. Bylo nám dobře a já cejtil, že je to takhle v pořádku. Pak jsem si vzpomněl na Matyho a moje touha narůstala. Doufám, že i Prdelkova, protože já už to dlouho nevydržím.

Do večera běhal Macek s Bertem a mamkou po zahradě. Nakonec jsem se přidal. Macek začal opatrně sondovat, jestli by nemohl něco poměnit na zahradě. Pravda je, že nějaký věci měli naši trochu neprakticky vyřešený. Večer u stolu se do toho pustil.

„Ivo, já bych to celý udělal. Prostě ten jeden kohoutek za rohem je blbej. Našel jsem tyhle trubky, ty by se daly takhle vést pod zemí a tady udělat druhej kohoutek, nebo jen ten, tentononc do země. Do toho se dá zapíchnout hadice, viděl jsem to v Bauhausu. Je to takovej ten bambuloid, to by mohly bejt klidně i dva.“

„No já nevím, Macku…, teda promiň, Kili.“

Kilián na chvilku zkoprněl a pak řekl:

„To nevadí, mně tak říkali doma… mamka…“

„Mami, já myslím, že to není špatný. Víš, jak se tam ty hadice věčně pletou.“

„Tak dobře, a kolik to bude stát?“

„Já to spočítám a řeknu. Snad to moc nebude. Celý bych to udělal, aby se neplatilo za práci.“

„No to ne!“

„Proč ne? Ondro, já jsem šikovnej… snad.“

„Protože to budu dělat s tebou!“

„Aha, tak to jo,“ uchichtnul se pidižvík a šel měřit, kolik to bude metrů.

Vlastně, když si to tak uvědomím, tak tím začala Mackova snaha o zvelebování naší zahrady.

Macek

A jelo se do Prahy. Ondra, Iva, Kryštof a já. Na programu byla návštěva u dědy a obhlídnutí terénu. Za mamkou jsem se neodvážil. Bylo to jen na otočku. V sobotu dopoledne jsme teda šli do našeho baráku. Děda byl vyštafírovanej a Betyna se tradičně válela před každým, děvka jedna prodejná.

„Dobrý den, pojďte dál. Ahoj Kiliáne, ahoj Ondro.“

V šoku jsem na ně zůstal koukat. Oni se znají? Ondra se zarazil a nevěděl, kam s očima. Ani nevím, jak se dál představili. Seděli v obýváku a děda mi řekl, jestli mu nepomůžu s kafem. Jako omráčenej jsem šel za ním.

„Kiliáne, promiň, já si toho všiml, že ses zarazil.“

„Jak to, že znáte Ondru?“

„Vyhledal mě tenkrát, když jsi zůstal v té nemocnici. Nevěděl o tobě nic a byl strašně zoufalý. Našel na mě kontakt. Vyhodil jsem ho. Myslel jsem si, že je to nějaký podomní obchodník. Ale pak řekl jenom tvoje jméno, a tak jsem mu o tobě řekl. Bál jsem se o tebe a on byl úplně zničený. Kiliáne, to nebylo nic ve špatným, víš! On měl starost a já taky, velkou.“

Začalo mi hučet v hlavě. Nevím, co se to dělo. Co on teda všechno o mně věděl? Co všechno? Musel vědět už i to, že tatí umřel, musel vědět, že mamka je v nemocnici? Věděl to, že spím v kutlochu. Musel to objevit, muset tam asi zjistit dědovu adresu. Jo tenkrát myslím Petra řekla, že se byl na mě ptát i ve škole. Proč teda neřekl, že zná i dědu? Že ví i o našich? Bylo to pro mě tak těžký jim to tehdy říkat. Sakra, jak to mohl udělat? Jak se dokázal tak přetvařovat? Začalo se mi těžko dejchat. Děda na mě civěl a neřekl už ani slovo. Seru na to. Začal jsem bejt hysterickej, hlava začala vypínat.

Vběhl jsem do chodby, vlítnul do tenisek, sebral bundu a vyběhl ven. Běžel jsem kolem hřiště, kde jsme blbli s Marťasem. Kolem naší zídky a dál a dál. To už jsem moc neviděl, protože mi tekly potoky slz.

Zrada! Zasáhlo mě to, jako když mi z čista jasna bodne dýku do srdce. Jako když se chystáte někoho obejmout a on před sebe vystrčí ruku s nožem a vy se nabodnete. Váš nejdražší člověk.

Já ho přece miloval, můj rytíř, můj zachránce, můj Herkules, Ondrášek. On to všechno věděl! A já mu věřil, bezmezně jsem mu věřil. Byl pro mě opora, kotva, maják v tomhle zkurveným světě zla, podlosti, vychcanosti a lží. Ano, lží.

Utíkal jsem ulicí. Pak se svezl tramvají, chci pryč, chci pryč. Nechci už bejt na světě, znova mě to popadlo. Znova se vrátil ten dlouho zapomenutej démon. A najednou tady byl, vyvstal jako černej obr a stál přede mnou. Zvedal svoji kamennou pěst a chystal se mě tou pěstí rozdrtit.

Moje srdce a celý moje nitro obepínala hrozná tíseň. Strach a nepopsatelná úzkost. Musím pryč, ze všeho. Z celýho světa. Všechno se to začalo drobit na kousíčky, já jsem se začal drobit na kousíčky. Octnul jsem se na nádraží, ve vlaku a někam jel. Někam, kde snad najdu svůj konečnej klid. Mobil jsem vypnul. Hmmm, zase sám, osamělej, sám na všechno. Je asi určený, že nemůžu mít nikoho rád, nikdo rád mě. Všechno se mi zhroutilo, všechno najednou přestalo dávat smysl. Ondra mě zradil, hrál si se mnou, lhal mi. Ne, za chvíli už sám nebudu…