Macek – 5. Naháč

Dojel jsem na kolej docela zdrbanej a s takovým divným pocitem. Taky to podzimní počasí, blééé. Mám rád léto.

Hned ráno se ke mně René hnala. Oči navrch hlavy:

„Čau, Liáno! Víš, co mi ten debil včera udělal?”

„Kdo? Co? Ne!”

„No Roman v hospodě! Normálně to smradlavý tlustý prase po mně v kuchyni vyjelo!”

„Si děláš prdel? Cos udělala?”

„Dala jsem mu facku. Hajzl jeden. A pořádnou! Liáno, já umím dávat pořádný facky! A seřvala jsem ho jak malýho fakana. Čuměl jako tydýt. A já odkráčela středem jako Kleopatra!!! Ksindl je to. Karel se mi omlouval. Seřval ho taky a donutil ho se mi omluvit. Hele bylo to fakt děsný, ty jeho pracky, fuj, mastňák, brrrrrrr.”

Škola v pondělí dobrá. Na cvíčkách mi to šlo a dostal jsem od Hadra pochvalu.

„Mamánek a ještě šprtík,” dloubla mě René do žeber se šklebem.

„Říká Prskavka!!! Závidí, závidí!” vyplázl jsem na ni jazyk.

„Blbečku!”

Pondělí bylo v baru zavřeno, tak jsem trochu dělal do školy. Na chodbě jsem zas potkal toho naháče. Tentokrát byl oblečenej. To jsou změny. Minul mě a ušklíbl se. Koukal jsem za ním, zavrtěl zadkem a plácl se do něj. Něco zamumlal a zapadl do pokoje.

V kuchyňce jsem potkal nějakýho fešáka. Byl bosky, což mě rajcuje. Hezký klučičí chodidla a jen v boxerkách, což mě rajcuje taky. Hahaha.

Usmál se na mě jak sluníčko.

„Ahoj, hned tě pustím.”

„V pohodě.”

Sakra, to je tady slet modelů nebo co? Jaj, ten zadek… To tady není nějakej normální nehezkej kluk? Vlastně je: Vláďa. No tak jsem tam slintal a uvědomil si, že mi někdo strašně moc chybí. Jako momentálně mi chybí několik známejch, ale asi i někdo zatím neznámej. Lásku jsem nějak zatím nepoznal, myslím zamilovanost. S Jirkou je to rajc jako sviňa, ale nejsem zamilovanej. Minule mě teda překvapilo, že jsem byl v takovým transu a ještě přisprostlej. Přitom toužím i po něze, tulení, takový to ňufání jeden do druhýho. Bóže, tak buď budu seřezanej jak žito, nebo přesladkej jak žužu. Fuj. Trochu mě to děsí, jestli vůbec budu schopnej normálního vztahu, sem tam obejmutí, sem tam facka…, ne? Nebo jdu jen po sexu? Co když se nezamiluju…? Kluci jsou boží, krásný, sošný, statný a urval bych si někdy rodidla, ale není to zatím zamilovanost. Co to teda je, ta zamilovanost? Boha mária, to je bramboračka.

Před zrcadlem v pokoji jsem si stáhnul boxerky a zkoumal svoje půlky. No vybarvený byly pěkně. Tmavý krásný jelita, pochvalně jsem se na sebe ušklíb. Vláďa na koleji naštěstí nebyl. Zrovna jemu bych seřezanej zadek předvádět nemusel. Ještě by se mu zarazila mrdka v koulích! Podle mě si ho ani nehoní, aby mu nevyschla mícha, děs!

No nic, jdu do sprchy. Aha, někdo tam je, tak čekám před. Nikomu tam nelezu, trocha taktu, ne? Otevřely se dveře a proti mně stojí zas ten naháč a zase nahatej. Probodl mě tvrdě pohledem a zůstal stát. Stěží jsem od jeho těla sklopil oči k zemi, zamumlal něco jako pozdrav a protáhl se kolem něj. Rychle pryč do sprchy. Určitě si pamatuje, jak jsem na něj čuměl, a dá mi do držky. Kouká jak bůh pomsty! Tohle smrdí… Teda on dost voní. Hahaha.

Zavřel jsem za sebou, spodky a ručník jsem hodil na háček na zdi. Cítím tady ještě jeho sprcháč, uffff. Pustil jsem sprchu a meju se. Mydlím se… A do prdele! Kdy se otevřely kurva dveře? A v nich stojí nahatej naháč a skenuje mě snad v největším rozlišení. Do prdele. Strnu a koukám na něj, nemůžu se pohnout.

Zazní jen: „Pokračuj, kotě!”

Do prdele, Žán vyhlásil bojovou pohotovost a asi chce vyvěsit vlajku: ‚Haló, tady jsem…!‘ Kokot. Se sklopeným zrakem se zas pomalu začínám mydlit. Odvážím se a opatrně na něj kouknu. Začíná mu tuhnout péro. Tak to asi přes držku nedostanu. Zavře za sebou dveře, přitom ze mě nespustí oči.

„Pokračuj!” napomene mě, když zas mám zástavu snad všeho.

Já na to taky už kašlu! Velím: ‚Žáne, do útoku!!!‘ K poctě zbraň – to už jsem říkat nemusel, protože Žán je vyloženě seznamovací typ.

Postavím se přímo čelem k němu. Rozkročím se. Rukou si mydlím břicho, prsa a koukám mu přímo do očí. Propalujeme se pohledem. Mnu si bradavku. Trochu se bojím, dost se bojím. Oba máme stojáka jak hrom. Stojí proti mně nahatej, krásnej, svalnatej bejk v plný síle. Krátký tmavý rozcuchaný vlasy, malilinko chlupatý prsa, dole upravenej, vyholenej. Krásný chlupatý nohy, jsem asi určitě dolňák! To už je teď potvrzený. Nejkrásnější na mužským těle jsou totiž nohy, celý nohy a zadek. A tenhle kluk má stehna vyrýsovaný, vyklenutý lejtka a krásný chodidla. Slintám. Jsem napnutej jak šprcka. Uffff. Žán nade mnou převzal kontrolu, nemám z mozku žádný signály. Všechno jde z jinýho centra.

A pak se začne dít něco pro mě mimořádnýho. Něco tak úžasnýho, že to nedokážu pořádně popsat. Pomalu se ke mně přibližuje. Pomaličku. Ve sprše je určitě všude střelnej prach, a až se mě dotkne, tak to tady vybouchne! Je mezi námi pár centimetrů, zrychlenej dech nás obou, oči planou vzrušením. Ve spáncích mi tepe, kladiva, bubny nebo co. Buch, buch, buch… Žádný výsměch, žádný: ty buzno, jako tenkrát. Je to jinak, je to hezké. On tak hezky kouká. V těch očích je taková něha a touha, jak kdyby mě jima hladil. Vybičované vzrušení. Oči nepřerušily kontakt a přitom jako by stíhaly periferně prohlížet, skenovat a ukládat. Rty pootevřené, touha se pohnout, dotknout, ale posvátnost toho okamžiku nás oba přikovala. Jsme bez hnutí, několik vteřin vnímání, vpíjení pohledů jeden do druhého. To jsem ještě nezažil. Očekávání, co se stane. Ticho, klid, šumění sprchy, dopadající voda, jen jeho dech, ústa a ty oči. Žádá mě pohledem, žádá mě a já žádám jeho. Bože, to není možný, ještě bude chvíli koukat a já se svalím na zem.

Stojím jako strnulá socha. Opatrně, pomalu zvedá ruku a ta se nese prostorem. Jako vločka, když se snáší k zemi v tichu zimního večera. Moje oči pozorujou tu ruku a on sleduje mě. Vidím jeho prsty, chvěje se. Ucítím dotek jeho bříšek na svém spánku, jemnej, tak jemnej. Prudce jsem vzdechl. Jeho něžnej dotek sjel pomalu po mý tváři. Jak kdyby měl strach, že se mu rozplynu. Opájel jsem se tím okamžikem. Nesnesitelný. Opět mi pohladil tvář a palcem přejel moje rty. A já tak toužil a on tak toužil. Osmělil jsem se a s výdechem „ach…” jsem opatrně položil prsty na jeho ruku stále na mojí tváři. A lehce mu vtisknul do dlaně svý rty. Byl jsem v transu. Pomalu posunul svoji nohu k mojí, jeho stehno pomalu vplouvalo ke mně a pak položil svoje chodidlo skoro na moje. Cítil jsem, jak se dotýkají, naše nohy, kolena, stehna. Druhou ruku jsem ucítil na bedrech a pomalu mě začal přitahovat k sobě. Žán to velmi kvitoval, sám byl u vytržení a mlsně pokukoval po kamarádovi. Taky se dočkal a oni se dotkli. Jako ve zpomaleným filmu se pomalu přivinulo jeho tělo k mýmu. Obejmutí a hlubokej výdech, vzdech nás obou.

Tisk jednoho na druhýho se zesiloval a i já jsem začal rukama bloudit po jeho zádech, zadku a všude, kam jsem jen dosáhl. Odtáhl hlavu a upřeně na mě zíral, oči rozšířené vzrušením. Pomalu přibližoval svý rty, zase jen tak letmej motýlí dotek. Dotek rtů, políbil mě. A já si řekl o další, řekl jsem to beze slov. Polibek se prohloubil a prodloužil. Můj první polibek, ne pusa. Polibek. Rty se vzájemně ochutnávaly. Opatrně, ale vroucně. Rozevřel jsem ústa, bylo to nepopsatelné. Hladil mě, líbal. Naše jazyky se propletly, naše ruce se propletly, Žán se propletl. Třásl jsem se a cítil jsem jeho chvění. Nechal jsem svejm třesoucím se prstům volnou ruku. Ochutnávaly jeho svaly, pevný, napnutý, vyšponovaný. A to všechno v té kolejní neosobní sprše. Zatím beze slov. Co to se mnou ten kluk dělá?

Moje jelita ho upoutaly.

„Máš krásně barevnej zadek. Jsi zlobil?”

„Jo,” kňournul jsem mezi vzdechy.

Sjel pohledem dolů a s úsměvem se mi podíval opět do očí. Jsem asi očarovanej. Naklonil hlavu a jeho rty se vtiskly opět do mejch. Objímali jsme se a mazlili. Vzdychali si do úst a chytali dech toho druhýho.

A najednou se otevřely dveře. Odskočili jsme od sebe, ale asi to bylo stejně jasný.

Ten kluk z kuchyňky: „Pardon, kluci.”

Můj nahatej naháč vzal ručník a šel. Stál jsem jako socha s otevřenou pusou. Vůbec jsem si neuvědomil, že Žán se vystavuje čelem k celému světu. Safra. Byl jsem jak zfetovanej, omámenej. Očarovala mě asi bludička. Rychle jsem se otočil. Ten kluk dělal jako by nic, ani se nesmál. Když jsem šel ze sprchy, ještě řekl: „Sorry!“

Došel jsem do pokoje, plácl sebou nahatej na postel! Vydejchával jsem zážitek, na kterej snad do konce života nezapomenu. To bylo tak něco neskutečně něžnýho. Ty vole, tak to si ho teď asi vyškubnu. Žán byl asi nasranej, že musí zas vložit svoji existenci do mý ruky, a rozhodl se, že to všude, kde může, scáká. Je to fakt kámoš.

V úterý jsme měli docela fofr. A k večeru jsem už pádil do baru. René oznámila Karlovi, že po tom Romanovo ‚vystoupení‘ tady asi tolik nebude. Karel byl nasranej na Romana. Ten se přiřítil asi za dvě hodiny. Zas začal slovníkem, při kterým si musí každá slušná ženská odplivnout. Fakt je to buran a primitiv.

René si za chvíli našla práci někde u koní. Ale práce je to spíš pro zábavu než pro peníze. Může si zajezdit a tak. Asi to má s financema v pohodě. Dost mě to štve. Nechci být v baru s tou blbou, jako fakt blbou primadonou! Ach jo.

Tak zas uběhlo pár tejdnů. Nějak nestíhám, je to fofr. Účet se nějak vyprázdnil. Ale nic akutně nepotřebuju. Když tak holt budu muset říct mamce, ale nechci jí dělat starosti.

„Ahoj, mamí!“

„Ahoj.“

„Jak se máš? Co v práci, dobrý? Rozčilujou tě?“

„Dobrý.“

„My měli dneska docela frmol, ale ve škole dobrý. Všechno stíhám a představ si, že Hadr jede v zimě někam do Afriky a asi dva doktorandi jedou s ním. Mají tam nějaký pozorování. To je dobrý, viď? Třeba bych taky někdy mohl jet!“ vyprávím nadšeně.

„Hmmm, to víš, že jo,“ mamka mluví jako bez duše.

„Mamí, děje se něco, mám přijet?“

„Ne, ne, Kili, nic. Všechno je dobrý. Opatruj se. Ahoj.“

Hmmm, tak to je divný. Teda jako zdá se mi občas mimo, nepozorná a nemluvná. Jen odpovídá na otázky, sama nic o sobě neřekne. A někdy je to zase úplně v pohodě a srší dobrou náladou. Asi bych měl zajet domů. Jenže moc to nejde kvůli práci. Furt mě přesvědčuje, že je všechno oukej. Ať nejezdím, šetřím a hlavně si hledím školy. No snad to bude pravda a jen se mi to zdá.

Jsem taky dost unavenej. Do baru nechodím na všechny směny a práce v noci je pro studenta fajn. Jen kdybych nemusel ráno do školy. Hahaha. Stejně jsem párkrát zaspal. René chodí do baru už málo. Je fajn, když jsme tam spolu. Primadona taky moc nechodí, to je taky fajn. Takže, když jsem tam sám, tak dělám i za barem s Karlosem. Je to fakt zabíračka. Chtěl jsem se na to taky vykašlat, ale zatím se neobjevilo nic lepšího. A taky mě to docela baví. Není to nudná brigoška jako zmrzlina.

Škola začíná bejt náročnější, cvíčka i přednášky. Občas se mi stane, že tam neudržím víčka. Hadr na mě kouká už divně a moc teda už nechválí. No jo no.

Tak máme tu vytouženej pátek, jdeme do práce a dostanem výplatu. Už se těším, že to zacinká, taky jsme se namakali! Roman zas dorazil dost pozdě. Už zvládám všechno, co on. Frajírek, jako moc se tu nenadře, jen kydá ty svý moudra. Karel dneska musí jít prej dřív, že něco má.

„Než půjdete, zajděte za Romanem pro ty peníze. A zejtra v šest, jo, Kili?”

„Jojo, jasný.”

Když končíme, tak je skoro ráno. Spakovaný a už jen čekáme, až dostanem ty peníze.

René na Romana nastoupila:

„Romane, jdeme si pro výplatu!”

„A co jako? Mám práci. Čekej, poupátko!”

No tak jsme chvíli čekali, než tam něco dokutil u baru a milostivě se odebral do svýho ‚kanclu‘. Cestou na nás kejvl, ať teda jako jdem s ním.

Vyplatil René a houkl na ni:

„Co čumíš, chceš ještě pusu?”

Tak se spakovala a že počká venku. Psali jsme si docházku do sešitu a podle hodin jsem měl dostat 8700. Juuuuu, super, dvojku jsem si teda už vybral. Roman dal na stůl 6700.

„Tak, ty študyjóze. Deš mi pěkně na nervy. Podepiš to, šmejde!”

Podepsal jsem se do sešitu a koukám na ty peníze. Roman z těch peněz dal pryč tři tisíce a na stole mi posunul zbytek.

„No to teda ne! To je málo!” ozval jsem se pevně.

„To je až dost, měl jsi prostoje a válel ses tu jako prase! Takže to je až dost!”

„Ne! Vždyť tu dělám celou dobu. A když nejsou lidi, co mám asi dělat?”

Vyskočil od stolu a chytl mě pod krkem. Ty vole, ten má sílu! Roztřásl jsem se. Kili, seber se sakra! Vrazil mi koleno mezi nohy, nabral koule. Vykulil jsem oči a vyhekl leknutím.

„Hele, ty malej čůráku, vodprejskni a už sem nechoď! Děláš tu jen machry na vobyčejný lidi!”

Druhou rukou mi vrazil peníze do dlaně.

Použil jsem jeho slovník:

„Šmejd jste vy! Já chci všechno, odpracoval jsem to!”

Zrudnul, kolenem mi přirazil koule. Zařval jsem. Nevím, co mě to popadlo, a začal jsem řvát, nadávat. Už ani nevím co. Do dveří vlítla René. Pustil mě.

„Milostpán je na odchodu!” A z ruky mi ještě vyškubl jednu tisícovku. „Nebudeš si na mě spratku otvírat nevymáchanou hubu, a vypadni!”

Vystrčil nás ze dveří.

Super, 2700. Vyjdeme ven.

„To je fakt debil.”

„Hmmm,” mám co dělat, abych se nerozbrečel.

Celej měsíc dělám, fakt jsme se snažili oba. A 2700? Jak to udělám? Zaplatím kolej?

Na koleji jdu rovnou za taťkou.

„Tatí, co mám dělat… Já vím, nevzdávat se. Chybíš mi…”

No a tam v tom brzkém podzimním ránu, zachumlanej do bundy, nechám kutálet slzy ven.

Nevěděl jsem, jak jsem tam dlouho. Byl jsem zoufalej. Jak zaplatím kolej, jídlo? Končím tady. Ani jsem si nevšiml, že vedle mě někdo stojí. Byl to naháč ze sprchy. Zvedl jsem k němu uslzenou tvář, bylo mi to všechno jedno.

Přidřepl ke mně, pohladil mě po vlasech:

„To bude dobrý, buzno. Pojď ke mně, pocem, maleeeej…” Konejšil mě a hladil. Přivinul si mě k sobě a zašeptal mi do ucha: „Pojď na pokoj, nastydneš.”

Byl jsem jak hadrová panenka, vyčerpanej. Sejmulo mě to. Vzal mě za ruku, vytáhl a odvedl k sobě do pokoje. Bylo tam prázdno, takže jeho spolubydla asi odjel na víkend. Posadil mě na postel a já jen koukal tupě před sebe a tiše beze studu pouštěl slzy ven. Začal mě svlíkat, sundal mi postupně bundu, boty, džíny, triko, ponožky a spodky. Seděl jsem tam u krásnýho frajera na posteli nahej. Žán moc dobře věděl, že má bejt ticho. Neměl jsem na nic náladu, vůbec. Uložil mě do svý postele a lehl si ke mně. Zachumlal nás dekou.

„Jsi zmrzlej, spi.”

Ráno jsem se začal vrtět, ale v posteli jsem byl sám. Naháč seděl na židli u stolu, a jak zaslechl štrachání, tak se otočil.

„Ahoj, šípkovej Růžeňáku! Buzno, nechci ti furt říkat buzno. Já jsem Vašek…”

Mžourám rozespalej.

„Kilián.”

„To jsem ještě neslyšel, krásný jméno… Hele, nevím, co se stalo, ale bude to dobrý. Potřebuješ s něčím pomoct? Něco ti nejde?”

Koukám na něj, na kluka, kterej mě tenkrát na chodbě nahatej vyděsil. Kterej mi pak předvedl asi nejkrásnější erotickou scénu mýho života a kterej mi teď nabízí pomoc. V hlavě se mi honí myšlenky… Ten hajzl Roman, teď Vašek… 

V posteli jsem nahatej, a tak koukám po svejch trenkách. Koukaj zpod jeho zadku. 

„No ty si budeš muset, chlapečku Kiliánku, vzít sám!” rošťácky se na mě culí.

Jenže já mám ranního stojáka a Žán to nechce vzdát. A mám trochu pocit, že Vašek to nějak tuší.

„Nebo dostaneš trenky, ale taky na zadek!”

Přimhouřím oči:

„To se nedá odmítnout… pane!”

Sedá si jen v těsných boxerkách na protější postel. Klidným pohledem sleduje, co udělám. A já si ho nestydatě prohlížím. Je to pěknej bejček. Rozevírá na mě svoje silný stehna, což mě dostává do varu. Chlupatý nohy, wow.

„Hezky se postav!”

„Hmmm,” kníknu a jsem vyrajcovanej.

Postavím se před něj i s Žánem. Chytil mě pod zadkem a pomalu přitáhl.

„Jsi moc krásnej, Kili.”

Dal mi pusu na pupík. A ohnul mě přes koleno. Chytil jsem se za jeho stehna a čekal. Hladil mě a pak mi dal pár symbolickejch na zadek.

„Je mi jasný, že to máš rád asi tvrdší, ale kámo, já na to tolik nejsem.“

Pokračovali jsme v té hře ze sprchy. Byl jemný, silný a něžný. Hladil mě a laskal, přitáhnul si moje nohy a masíroval mi ťapky. To bylo něco tak úžasnýho. Stále jsem ležel na jeho nohách a objevoval jsem rukama všechno, na co jsem jen dosáhl. Hladil mi nohy, zadek a záda. Pak jsem se vyhoupl a sedl si obkročmo na něj. Přisál jsem se mu na krk a oždíbával jeho kůži. Slezl jsem a pokračoval až k pupíku. Pěkně jsem si ho svlíknul. Voněl. Žádnej obávanej smradlaplán. Voněl mi moc, vším dohromady. Klučičinou, svěžestí, a já měl na něj obrovskou chuť. Tak jsem ochutnával a ochutnával. Blížil jsem se a pomalu ho vzal do pusy, jemně jsem si začal hrát. Hekal, vzdychal a držel. Hladil jsem mu stehna, pod rukama mi hrály pevný svaly, lejtka, ramena, bicáky, prsa, bříško… Vůbec nevím, v jakým pořadí. Vytáhl mě za podpaží na sebe na postel. Otočil se hlavou k mýmu klínu a já zase k jeho. Cítil jsem, jak mě hladí po zadku, vejcích a pomalu mi olizuje Žána. Ten chrochtal blahem a honem se běžel schovat do jeho pusy. A já to skoro neuhekal. Vrněli jsme jako kocouři, každej v puse jeden dudlík.

Vašek se zase obrátil a zalehl mě. Cítil jsem na sobě váhu jeho těla, jeho libovýho namakanýho těla, a to mě přivádělo do další extáze. Svezl se pomalu vedle mě a Žán si začal užívat jeho ruky. Koukal jsem jak u vytržení, jak jeho ruka kmitá na Žánovi, ten se nestíhal ani nadechnout. A druhá kmitala na jeho péru. Chtěl jsem se zapojit, ale nestihl jsem to. Přehnalo se to přes nás jako smršť. Další hvězdná výprava, už nevím, kde jsem bloudil, asi na nějaké hvězdě. Musela to bejt hvězda! Zhroucení jsme leželi vedle sebe a začali se mokří zase hladit. Ztratil jsem pojem o čase.

„Jdem do sprchy!” zavelel. Hygiena byla vzájemná a bez obav, jestli někdo přijde nebo ne. U Vaška jsem si pak vzal věci, poděkoval mu, že mi poskytl azyl a náruč, a šel k sobě. Potřeboval jsem se ještě trochu dospat před další šichtou.

Ten hnus z baru se možná i vlivem tý podaný ruky a nejen ruky, že jo, zdál jaksi menší. Mám najednou pocit odhodlání se bránit. Ne, neuhnu, neskončím! Už se s tím taky srát nebudu, dneska do baru půjdu a rozmáznu to u Karla. A uvidím. Svoji kůži jen tak lacino nedám! Vážení, začíná moje soukromá válka s hajzlama, a teď hlavně s jedním!