Macek – 16. Špitál

Ondra

Jak jsem jim to všem řekl, tak se mi ulevilo. Sdělená starost, poloviční starost, řekla by jedna teta Kateřina. Nahodil jsem se zpátky na koleje. Vědomí, že ani já na to nebudu sám, mi docela pomohlo.

Sakra, Kilián… Byl za ním někdo dneska? Než jsem se vrátil z Prahy a vypořádal se sám se sebou, byl skoro večer.

„Kolik je? Chci ještě do nemocnice.“

Mamka se hned přidá:

„Půjdu s tebou, snad nás ještě pustí, a přespíš zase tady, jo? Pojedeme mým autem.“

„Tak vám ještě řeknu dnešní zprávy z nemocnice. Michal mi řekl, že mu pomalu vysazujou sedaci. Ale ještě vzbuzenej není. Zánět, se zdá, ustupuje. Ta rána na hlavě není podstatná, nic to neudělalo. Maximálně mu může být trochu blbě a to asi stejně teď zaspí.“

„Díky, Petře, to jsi zlaťák. Můžu tam bejt, až se probere? Aby tam najednou nebyl sám, někde mezi cizíma. Chápeš?“

„To bys tam musel být nepřetržitě, tohle jde pomalu. Je to individuální. Nebývá to, jako když se vzbudíš ráno. Vědomí nabývá postupně a může být zezačátku jako omámenej, v deliriu.“

Vyvalil jsem na něj oči:

„Jak v deliriu? To je z alkoholu, ne?“

„Občas se stane, třeba po narkóze, umělém spánku… prostě, že ten člověk je chvíli mimo. Říká se tomu taky delirium, ale ne jako z chlastu. Ale on je mladej, třeba to vůbec nebude mít. Tam se riziko zvyšuje s věkem, jak dlouho to trvá a jak moc je to silný. S tím si nedělej starosti, spíš jen počítat s tím, že nemusí být hned při smyslech.“

„Jako opilej?“ 

„No tak trochu, třeba.“

Nakonec jela i ségra. Stejně tam budeme chvilku, už je dost hodin. Šel jsem tam s mamkou a ségra se pak s ní vystřídá. Kilián vypadal lépe. Už nebyl tak oteklej. Hejbal hlavou, občas zavrtěl rukama a mrskal nohama. Ale když jsem ho držel, tak mě nestiskl.

Přišel tam za námi doktor a zkoušel na něj mluvit, spíš zahulákal:

„Kiliáne, slyšíte mě? Halooo.“ A klepal mu při tom prstem na hrudní kost. Zdálo se mi, že Kilián trochu pootevřel oči. Jéééé. 

„No zatím trvalejší kontakt nemáme, ale před chvíli ještě nemžoural. Chvíli trvá, než ty sedativa z těla odejdou.“

„Můžeme to taky zkoušet?“

„Jo, mluvte na něj, dotýkejte se ho, můžete ho oslovovat. To je všechno dobře. Jen s ním nehýbejte kvůli těm vstupům. Chodí sem rehabilitační s ním cvičit, to nebojte.“

Tak jsem na něj mluvil a dotýkal se ho. Hladil po čele. Akorát jsem tak nehulákal.

„Kiliáne, slyšíš mě?“ 

Povídal jsem o počasí a blbosti, co mě napadly. Měl odkopanou ťapku, tak jsem mu polochtal chodidlo a… nic. Možná není lechtivej. Už se nijak neprojevil. Vypadal unaveně a spal jako dudek. 

Motor Kilián zase zabrumlal a já se konečně z toho pocitu zmaru, lítosti nad osudem a strašný tísně nějak vypotácel. Musel jsem to začít brát jako fakt. Za prvé jsem nechtěl sklouznout k tomu, aby mi ho bylo přehnaně líto. Jako bylo, ale to si musím schovat někde hloubš v sobě. A za druhý by mě to svazovalo, vztekalo a dráždilo to moji chuť po pomstě, a to není dobře. Tahle návštěva byla pro mě snazší, už jsem trochu věděl, jak to tam chodí. Člověk si zvykne na leccos a hlavně jsem měl konečně pocit, že se to opravdu zlepšuje. 

Takže ve čtvrtek dopoledne jsme měli u mě zase bojovou poradu. Já, Petra, Tom a mamka. 

„Shrnu fakta. Kilián je skoro polosirotek, jeho mamka je v transu v nemocnici. Tatínek mu loni v létě umřel. Strejda nějakým způsobem zastupuje jeho mamku a okupuje jejich byt. Kiliána vyhodili z koleje, neměl kam jít, tak se uhnízdil u nás. Peníze jsou tím vším protkaný. Jo ještě, dělá někde v baru, nevíme kde. Ale bývá tam do noci, nebo do rána. No, a ještě se u toho snaží studovat. Ta škola byla podle všeho jeho velký přání. To je zhruba tak všechno. Chtěl jsem se s váma poradit, až se probere, co s ním? Co myslíte, máme mu říct hned, že to všechno víme?“

„Ty, brácha, já nevím, já bych na to šla nějak pomaleji.“

„Petra má pravdu, také bych počkala podle situace. Nemůžete na něj nastoupit a všechno mu zbořit. To bude hrozný, aby se z toho zase nesložil. Představ si, že zavážíš papír, a najednou uběhne několik dnů a probereš se v nemocnici, to samo o sobě bude dost.“

„No to asi jo. Ale jak mu pak máme pomoct? Přece mu musíme nějak pomoct.“

Já byl spíš pro to, říct mu, že jsme to zjistili. Holky spíš ne a Tom byl tak mezi. Když jsem se ale vcítil do kůže Kiliána, tak jsem trochu vzal zpátečku. Nechci ho ještě tímhle srazit znova na kolena. Přeci jen je to dospělej člověk a měl by o sobě rozhodovat sám. Taky jsem se začal bát, abych ho hned neodehnal tím, že jsem si jak detektiv všechno zjistil a lezu mu do soukromí. To je pravda. Musíme na to pomalu.

Nakonec se to začalo vyvíjet úplně svou cestou. A my mohli jen malinko manévrovat.

Macek 

Kurva drát. Co to je? Vůbec nevím, co se děje. Jsem v nebi? Proč je mi teda zle? Co jsem zase pil? To to nebe stojí teda za pěkný hovno! Těšil jsem se, že budu mít klid. Naposledy si pamatuju teplo, co mě celýho obalilo jako voňavá peřina, bylo mi tak krásně. A teď? Fuj. Ještě k tomu mi přijde, že jsem snad zas nějakej nalitej? Točí se mi hlava a…

Znova jsem se probral a je to stejný. Nebo probral jsem se předtím a teď spím? Co je sen a co realita? Už mě to sere! Já chci pryč, pryč odsaď. Hlavu mám jak naklepanej kokosovej vořech. Do prdele, ať na mě nikdo… sakra, co to mám v nose? Proč nemůžu vstát, nejde to. Vztekám se. Dejte to pryč a…

Proč mě zas budí? Co to dělaj? Proč to dělaj? Já jsem nahej? Ufff. Mně je blbě. Kurva, kurva, kurva! Pomoc. Pomooooc. Točí se mi hlava. Zdá se mi, že mi někdo šahá na zadek a utírá… COŽE? Si dělá prdel? Sakra, já to nechci! Ze zoufalství už brečím. Mami, kde jsi? Ať mě nechají, řekni jim to, prosím, prosím. Prosím, proč mi to děláte? Nedělejte to! Mně je trapně, bože! Cejtím, jak mi někdo dává nějaký kalhotky nebo co. Už nemám sílu se pohnout, chci utéct. Jsem zoufalej, strašně zoufalej. 

„Kiliáne, Kiliáne, no podívejte se na mě… tak. Jste šikovnej. Nevztekejte se, jenom jsem vás přebalil. Já vím, ale musíte to vydržet. Jste pašák.“

Co to? Ne! Přebalil? Nějaká ruka mě pohladila. Já chci pryč a…

Vždycky jsem se propadl do nějaký jiný dimenze. Z jednoho snu horšího do druhýho, ještě horšího. Většinou mě někde někdo honil, běžel jsem a už nemohl. Pak jsem se zastavil, doběhli mě a…

Slyšel jsem hlasy, známý hlasy. Konejšivý. Někdo na mě šahal, hladil mě. Já nevím, co to je? Bylo mi na blití. Hnus. Hnusnej hnus. Pak zas padám, padám. Pak zas ten hlas, to je hlas pana Ondry, jemnej, něžnej, konejšivej, uklidňující. Pak zas díra… a tak dokola. Jsem z toho tak vyčerpanej. Hodně moc vyčerpanej, bojím se usnout, ale nemůžu to vůbec ovlivňovat. Padám střídavě ze slunce do hnusu. 

Začalo se to lepšit a jeden hnus ustupoval druhýmu. Byl jsem vzteky bez sebe. Nechápal jsem, co se se mnou stalo, nevzpomínám si. Byl jsem nešťastnej. Jsem někde v nějaký laboratoři na pokusy? Vezmou mi nějaký orgány? Nebo už mi je vzali? Vzpomněl jsem si na mamku. Ta chudák asi taky takhle leží. Vlhly mi oči. Moje mamka, co asi dělá? Taky jen tak koukala, odevzdaná svýmu osudu. Najednou jsem to možná pochopil, proč by měla něco dělat? Něco říkat? Proč? Když je to všechno v háji! Seru na to, ať si mě klidně rozřežou, dají to do pytlíků a do mražáku. Doufám, že Žán bude mít svůj speciální pytlík. Sebelítost mě úplně dostala, co po mně zbyde? Já, princ Kilián, budu v igeliťácích! Kam jsem to dopracoval? Proč já? Slzy jak hrachy se mi vpíjely někam do polštáře.

Pak přišel nějakej doktor, asi, anebo hlava tý mafie, a začal…

„Pane Chalupo, jste v nemocnici, jste na jednotce intenzivní péče. Měl jste kolaps. Nemusíte se bát. Byl jste na tom hodně špatně, ale jste mladý a ty kritické stavy jste celkem rychle zvládnul. Ale máte zápal plic, musíte zesílit, jste trochu nevyživený. Proto máte infuze a z tohohle stojanu vám kapeme antibiotika, podpůrné léky na dýchání a tak. V nose máte ještě hadičku s výživou do žaludku. Máte cévku. Všechny věci máte u nás schované, mobil, doklady a peněženku máte v trezoru. Chápete mě? Vy nemluvíte? … No prostě takový je teď stav.“

Ne že bych nemohl mluvit, ale co na to mám říct? Ty vole, co se se mnou stalo? Kolaps? Zápal plic? Jak si to mám ověřit? Čekám, že řekne: ale srdce máte v pořádku a to vám teď vezmeme. Nikdo po mně ani neštěkne. Nikoho nemám. 

„Přeložíme vás…“ 

A je to tady! Vytřeštil jsem oči, přitáhl si peřinu k bradě a celej jsem se skrčil. Zmocňuje se mě panika. 

„… na JIP na plicní. Nemusíte se bát, Kiliáne, klid. Ještě před tím vám vyndáme tu hadičku z nosu, ale musíte začít jíst. Bohužel ještě nějaký den budete muset ležet i s tou cévkou. Až vám vyndáme ty infuze a přejdete na prášky, tak už to půjde všechno pryč. Ano? Ale musíte spolupracovat, ne jako v noci, ano?“

Opatrně na něj kejvnu. Tak možná mi srdce nechají. Zatím.

„Jo a můžeme někomu dát vědět, že jste tu?“

Jasně, vyhlašte to v rozhlase! Zavrtím hlavou.

Ondra

Kiliána ve čtvrtek přeložili z KARIMu na JIPku na plicní. První, co jsem uviděl, jeho oči! Kouká! Hurá! A nemá tu hroznou hadici v nose. Hned se k němu ženu:

„Ahoj, Kiliáne…“ A nic. Kouká na mě trochu vystrašeně a tak trochu divně. Cítím bodanec u srdce.

Oddělení bylo dost podobný, jen tam těch hejblátek a přístrojů bylo míň. Taky tam už nebylo tolik zdravotníků. Z toho stojanu mu stále vedly hadičky do kanyly. To znamená, že ještě nemohl z postele. Přišel nějakej sestřák, takovej namakanej potetovanej chlap, asi v mým věku.

„Dobrý den. Vy jste Kiliánův bratr?“

„Dobrý den, ne, ne, známý.“

„Aha, no trochu tady s Kiliánem bojujeme. Že jo?“ rozverně na něj mrknul.

Koukl jsem na toho drobka. Ten se načuřil a koukal jak sedm čertů.

„Moc se mu u nás nelíbí a asi mu u nás ani nechutná. Víte, co má rád? Klidně mu můžete přinést, co by jedl. Bohužel ani nepije. To ty infuze budeš mít ještě dlouho, chápeš to, Kiliáne? S námi ale bohužel nemluví. On je němý, nevíte?“

Pohled mi lítal z Kiliána na toho sestřáka.

„Nemluví? No já nevím, co má rád. Kiliáne?“ Jen pohled, bez hnutí brvou. „Jen vím, že údajně má bezlepkovou dietu.“

„Jéžiš, no to je možná ono. Proto on nechtěl jíst, že jo? Hned to tam jdu napsat. Díky.“

Kilián se ještě víc nafoukl, a kdyby mohl, tak mě pohledem snad uzemní. No co, říkal to? Říkal.

Přišel jsem k němu, pozoroval mě. Už se trochu uklidnil. Hladit ho si vůbec netroufnu, taky by to bylo najednou blbý. Tak mu jen tak na chvilku stisknu ruku. Chtěl jsem ho přivítat zas mezi živejma. Nic. Bylo mi smutno, hlavou mi letělo jak ve zrychleným filmu: jeho kutloch, hrob, Hrabánek, jak tam ležel bez sebe, jeho trička. Opravdu mu teď nic říkat nemůžu. Tváří se jak bůh pomsty a taky bůh ví, co mu lítá v tý roztomilý hlavičce. Třeba by vyletěl z kůže, nebo by možná začal mluvit. Ale riskovat to nebudu. Léčbu šokem odkládám.

„Kiliáne, chcete něco přinést?“ Nic. „Ovoce? Jídlo? Čtení? Co…?“ Nic.

Tak to nějak uteklo, nebyl jsem u něj dlouho. Občas mě pozoroval, koulel očima a nedal na sobě nic znát. Tak jsem se rozloučil a šel. Jesus, to bude ještě těžký. Dneska jdu z nemocnice s těžkým srdcem i těžkou hlavou. Hned jsem volal Petrovi. 

„Víš co, Ondine, zajdi za mnou.“

Macek

Přišel pan Ondra, tý jo! To čumím, on za mnou vážně přišel? Pan Ondra? Tak mu nejsem jedno? Počkat, anebo je s něma zpřaženej! No jasně, jsem mu jedno a celá ta tiskárna je jen zástěrka! A do prdele. Mordujou tam brigádníky, je to černej trh s orgánama. Uffff.

Musím odsud zdrhnout, co nejdřív. To víš, že jo! Jíst a pít, to zrovna! Kdoví, co v tom je! A ještě začne s tou bezlepkovou dietou. Ať jdou všichni do paďous. Jestli mi tady ten potetovanec šáhne na zadek, tak mu rozbiju držku! Všechno stranou! Bojuju o život, nebo aspoň o zadek! Musím vymyslet urychleně plán, jak se odsud zdejchnu.

Jen jak odešel pan Ondra, tak mi to najednou bylo všechno líto…, zavřel jsem oči a usnul. Asi na chvíli. Pak přišel tatí a normálně si utíral oči kapesníkem.

„Tatí, co budeme dělat?“

Koukal na mě a tím pohledem mě hladil a já usnul znova. Nebo jsem už spal?

Ondra

„Ondro, neblbni, vzpomeň si na včerejšek, předvčerejšek! Co bys dal za to, aby se probral a podíval se na tebe? Tak je to dobře, ne?“

„Máš pravdu, Petře, ale on je nějakej divnej. Proč nemluví? Proč nejí?“

„Dej mu čas. Každej na ty sedativa reaguje jinak. Říkal jsem ti, že je možný, že bude jako opilej. Trochu mimo. Chápeš! A taky, víš, jak mu asi je? Si to představ. Padneš a vzbudíš se, nevíš, kde jsi, nemůžeš z postele, s plínou mezi nohama a utíraj ti zadek. Mladýmu klukovi, pochop ho. Je najednou úplně bezbrannej, závislej na ostatních. Co bys dělal ty?“

„Hmm, asi bych koukal zdrhnout.“

„Vidíš. Mluvil jsem s Michalem. Antibiotika začaly pěkně zabírat, vodu na plicích nemá. Tohle se lepší. Ve středu mu začali vypínat ty sedativa. A v noci začal vyvádět, všechno si strhával, při hygieně se vzpouzel, mlátil sebou. Já se mu teda taky nedivím. Museli mu uvázat ruce a nohy. Nakonec mu zas něco dali. Dneska za ním Michal byl a všechno mu vysvětlil. Jen nevíme, jestli to pochopil a vnímal. Nezačal ještě mluvit.“

Cože? Svázali ho? Bože to snad ne, to bych se zbláznil. Vyděšeně jsem na něj civěl.

„Myslíš, že to bude trvalý?“

„Doufám, že ne. Lidi po tom občas vyvádějí, no. Prostě mu dej čas. Jo a já si do karty musím napsat tu bezlepkovou dietu.“

„Hele, teď mě napadlo…,“ povyprávěl jsem mu, co jsem zjistil, a chtěl jeho názor – říct/neříct. Nebo co říct?

„Už jsem to probíral s Petrou. Podle mě ho teď určitě nechte v tom, že nic nevíte. Neblbni, netlač na pilu. Teď je v nemocnici, uvidíš časem, co řekne sám. K čemu se přizná. Třeba s tou dietou, můžeme to potom dovyšetřit. Uvědom si, že pro něj je to psychicky hodně náročný. Já vím, že i pro tebe. Fakt mu musíme dát čas. Nic jinýho se nedá dělat. Já bych to řešil, až ho budou chtít pustit, a to nebude zas tak dlouho trvat.“

Zajel jsem za mamkou, vyprávěl jsem jí o dnešku. Pozorně poslouchala. Se všema zasvěcenejma jsme si po telefonu odladili náš plán. Takže, Prdelka je bezlepkáč, bezproblémovej kluk, bydlí na koleji, prostě zatím děláme, že nic nevíme.

„Jo a bude bydlet tady!“

„Co?“

„No Kilián, bude bydlet tady. Jasná věc, ne?“

Vykulil jsem na mamku oči. No jo vlastně, všichni jsme řešili, co říct a neříct, ale zatím nikdo moc neřešil, co bude, až ho pustí. Sice mi to v hlavě někde vzadu už hlodalo, ale zatím to nebylo aktuální. Měl jsem to tak, že ho budu moct ubytovat ve svým 2+kk.

„No, jestli bude chtít?“

„To mi je jedno, ale prostě bude tu! Mám tady spoustu místa, ty máš malej byt, u Petry to taky nejde. Přece ho nenecháme tam v tom?“

„No tam ho určitě nenechám!“

„Nebo myslíš, že si od tebe nechá platit byt nebo kolej?“

„Máš pravdu, nějak to musíme navlíknout. Jsi zlatá.“ Trochu mě mrzelo, že ho nebudu mít u sebe, ale co když není na kluky a já bych se akorát ztrapnil? Tady je přece jen rodinnej barák, tady by měl plus mínus i svoje soukromí.

Macek

Asi už je další den, nevím. Ztratil jsem pojem o čase, lítá mi to v palici sem tam. Dneska je mi, dneska je mi… hrozně. Líp než včera, ale furt hrozně. A zdá se mi, že mám nějaký výpadky paměti. Ale na druhou stranu trochu se mi ta moje palice rovná. Ze včerejška ve mně zůstala vzpomínka, že jsem měl panickou hrůzu, že jsem v nějakým obchodě s orgánama. To je teda pěkná blbost. Znova mi říkali, co se mi stalo. A vzpomněl jsem si na chatu a na to, že mi bylo špatně, v krku mě bolelo už dlouho. Tak si asi nevymejšlej. Ty vole, jsem prostě v nemocnici. Hnusný smradlavý nemocnici. Ale určitě mě nikdo zabít nechce. Až se sám před sebou stydím, co jsem si myslel. To jsem teda pěknej magor. Prej jsem trochu vyváděl. No to bych klidně rád udělal z fleku znova, protože mě to tady strašně štve. Jen už bych asi nesnesl bejt přivázanej.

Taky se mi ze všeho zvedá kufr a z těchhle jejich čajů obzvlášť. Nemůžu to do sebe dostat. A jídlo už vůbec ne. Teda já nechci jíst, abych to, neto… nekadil. Držím to, jak můžu, a už mě i docela bolí břicho. Sice mi to nedávno uteklo, ale stejně se to ve mně kroutí a mám křeče. Snad to přejde, musím to vydržet, než mě pustí. Ptali se mě, jestli se můžu doléčit doma a jestli pro mě může někdo přijet. Tak to by mě snad mohli pustit brzo, ne? Všechno jsem jim pěkně odkejval. Jen abych byl pryč, prosím, už abych byl ve svý noře v tiskárně. Snad tam na nic nepřišli. I když riziko tu je. Musí přece někdo uklízet a musí chodit do úklidovky. Snad ale chodí jen do tý jedný, tam je všechno, co potřebujou. Ani pan Ondra nic neříkal. Hlava se dostávala do obrátek a naštěstí už mi od těch kravin dala pokoj. No jo, pan Ondra, bylo to od něj milý, že za mnou přišel. Dokonce řekl, že mi něco přinese. Tak to by mohl přijít teda aspoň ještě jednou. Chtěl bych. I když jsem mu neřekl, že něco chci.

Přišla sestra, taková gestapácká hysterka, a že jestli nebudu aspoň pít, tak budu muset mít furt infuzi a blá blá blá. Dávala mi zas to pití. Hele nejsem žádná cimprlína, ale tohle je fakt hnusný. Hrnek se šroubovacím víčkem a takovou násoskou do pusy. Jak dudlík pro mimina, akorát tvrdej. Jenže já si hned představil, kdo to přede mnou asi cucal. Jaký pacoši tu byli? Jestli to žužlala nějaká bezzubá bába…? Ufff, to nedám… a udělalo se mi na blití. A ještě vevnitř byl ten odpornej čaj. Sestra vzala tenhle zkurvenej bazmek a už se s ním přibližovala k mý puse. Stačilo hodit bradou a vyrazil jsem jí to. Byla rudá vzteky, třískla tím o stoleček a šla. Ufff. Já se zblázním, jestli jsem předtím to vydržel, tak z tohohle mi hrábne na stopro.

Do stropu už jsem musel propálit snad sto děr, jak jsem tam měl furt zabodnutý oči. Polibte mi s těma vašima jídlama a pitíma kapsu. Vzpomínal jsem na mamku, třeba taky takhle leží. No jo, vlastně měl jsem za ní jet! Do prčic. To jsem úplně zapomněl. Udělalo se mi zas ouzko. Jsem nějakej pošahanej. Je to jak na horský dráze, jednou brečím, jednou se peru a přijde to na mě, ani nevím jak. Opravdu. Asi bych se tý sestřičce měl omluvit. Dělá svoji práci a chce mi pomoct. Jenže já nechci čůrat a nechci kakat. Nechci!

Žán se mnou nemluví vůbec. Je nasranej, že jsem dovolil, aby do něj nasoukali nějakou hadičku. Taky ho to dost bolí. Jenže mně je Žán teď opravdu srdečně jedno. Mamka. Ty vole a Karlos!!! A škola! Do prdele, vždyť já nechodím do baru! Co si asi myslí? Musím mu dát nějak vědět. Omluvit se. Hmm, tak to jsem asi skončil. Je mi to líto, je mi mě líto. Snažil jsem se usmát na sestru, ta mě jen zpražila pohledem. Jsem vůl. Pak se zas objevil ten potetovanej vazoun. Z toho mám až trochu strach.

Za chvíli se zpoza plenty objevil pan Ondra s paní Pinďourovou, teda s paní Jasnou. Už jsem skoro pozdravil, ale proč vlastně? Proč budu tenhle zkurvenej svět zdravit? Proč s ním komunikovat, když se nemůžu jít ani vychcat? Nebudu, není proč!

Ondra

Mamka šla dneska se mnou. Měla velkou radost a těšila se na Kiliána. Přišli jsme, zabalili jsme se do těch mundúrů a pustili nás dál.

Kilián vypadal skoro jako včera. Zarputilej, zabetonovanej výraz, oči jak blesky. Když viděl mamku, trochu ta jeho tvář povolila a usmál se na ni. To je teda mrzout, na mě se škaredí a hele ho. Cejtil jsem se drobet ukřivděně.

„Dobrý den, Kiliáne, přinesla jsem vám banány a jablka. To můžete, ne? A jak vám je?“

Odpovědi se nedočkala, dala věci na stoleček. A šla Kiliána pohladit, ten kluk se jí úplně roztekl pod rukama. Mamka je asi samaritánka. Koukal jsem na ně jako v transu. Měl jsem radost. Takhle ho vidět mi dělalo dobře. Něco mu ještě popovídala a rozloučila se. Mně řekla, že na mě počká venku. Prdelka koukal lačně na banán, ale hned se zamračil. To je tvrdá palice!

„Kiliáne, nemáme někomu dát vědět, že jste tu?“ zkouším zase něco vyšpízovat.

Koukal na mě a vrtěl hlavou. Pak najednou dal nataženej palec a malíček k uchu, asi telefon?

„Mobil? Volat? Mám zavolat?“ Vrtěl hlavou a ukázal na sebe. „Vy chcete volat…? Aha, psát zprávu?“ Zakejval. „Chcete můj mobil? Ne…? A kde máte svůj?“

Krčení ramen. Z druhý strany přišel ten sestřák.

„Kiliáne, vy nepijete, to nejde. Tohle teď přede mnou vypijete, jasný?“

Hmmm, ten je drsnej, ale zase se mu nedivím. Prdelka se jen ušklíbl a zavrtěl hlavou.

Sestřák se s ním nemazal, vzal ten kelímek, vzal ho zezadu za hlavu a chtěl mu dát napít. Kilián přešel do protiútoku a vyrazil rukama a hrnek letěl obloukem na zem. Nejdřív se ten píďa lekl a zajel pod peřinu, potom opatrně, ale načuřeně pokukoval, a nakonec otočil trucovitě hlavu. Fakt, jak malý dítě!

Koukal jsem na to jak Alenka z říše divů, to je trdlo! Ten vazoun zvedl obočí, zatnul pěst a na ruce mu zahrály svaly. Otočil se a šel utřít ten čaj z podlahy.

Vstal jsem a šel jsem za ním.

„Heleďte, ale on takovej nebýval. Co to s ním je?“

„Nevím, vzteká se a nevím proč. Něco mu vadí. Ale musí, prostě musí pít a jíst. To není sranda. Nejraději bych ho ohnul a nařezal mu, spratek jeden. Promiňte, já vím, že prošel těžký stav. Omlouvám se, ale máme tady taky jen jedny nervy.“

„To se neomlouvejte, já to chápu…“

„No jsme zvyklý, heleďte a nechtěl byste to zkusit vy?“

„Co?“

„Dát mu napít, nebo ten banán, hm?“

Hrneček s tím cucákem už Kilián na stolečku neměl, asi ho tam ještě nedali zpátky. Za rohem jsem si všiml umývadlo a vedle na stolečku různý věci, tácky, utěrky a taky… kelímky, obyčejný jednorázový bílý kelímky. Takový ty měkký, co jen trochu víc zmáčknete a ono se to vyleje. No co, napustil jsem do jednoho vodu.

„Kiliáne, musíte pít, vážně. Myslíme to s váma dobře.“ Domlouvám mu a v ruce držím kelímek. Vrtí se a hlavu otočil ode mě pryč. Pokrčil koleno, drbnul do mě a já mu kus vylil na peřinu. Začínal jsem být pomalu taky vzteklej. Potichu mu sekám slova: „Jestli se nenapiješ, tak ti tady nařežu na zadek!“

Vyjukaně se na mě otočil, chvíli mě opatrně pozoroval, pak koukal na ten kelímek a jen otevřel pusu. Tak jsem se nahnul a začal jsem do něj lejt tu vodu. K mýmu překvapení si ten kelímek vzal do ruky a celej ho do sebe vyklopil. Hmmm, že by poznal, že není nemohoucí? A že se může sám napít? Sláva!

Sledoval mě a ty jehly v očích zmizely. Koukal se na mě jako štěně, který lumpačilo a čeká, co bude.

Sledoval jsem ho a beze slova začal loupat banán. Jenže co? Bože, ten kluk se mi zdá. Celej se, jak struna, napnul, tvář v křeči, a pak… a pak jsem to uslyšel a posléze i ucítil. Zrudnul, sklopil oči a utekla mu slza, druhá, třetí… Ach jo, to je moc i na mě, je mi ho zas tak líto. Tady bych vážně dělat nemohl. Člověk tady normálně ztrácí svoji důstojnost. Vůbec si nedovedu představit sebe na jeho místě.

„To nic, Kiliáne,“ usmál jsem se na něj, ale on mě neviděl, oči nezvedl, jen z nich kapaly ty slzičky na peřinu.

Šel jsem za tím potetovancem.

„Á, Matýsek se posral?“ usmál se. Poslal mě na chodbu, že pro mě zas přijde.

Chvíli to trvalo. Vrátil jsem se a viděl tu hromádku neštěstí. Ubrečenej, nejraději by asi utekl. No to já na jeho místě taky. Sakra.

„Kiliáne, musíte jíst a pít! Jinak vás neodpojí a budete furt to… no… do plíny.“

Koukl se na mě, že by se kámen ustrnul. Ale nejde to, musím.

Vzal jsem ten banán a dávám mu ho. Otočil hlavu zase pryč.

„Kiliáne! Neser mě! Dostaneš!“ zkusil jsem zopakovat přechozí medicínu, a? A zabralo to.

Zase se otočil a pootevřel pusu, tak jsem mu tam ten banán strčil a trochu nemístně si pomyslel: jo chlapče, nejraději bych ti tam strčil… banán. Trochu jsem se zastyděl, vždyť ten drobek je teď úplně na lopatě. Pak si ten banán milostivě vzal a dlabal. Dal si nohu zpod peřiny a to mi neměl dělat, sklouzával jsem očima na to chlupatý lejtko a kus stehna. Mně asi šibe! Přece nemůžu mít tady takový myšlenky! Ale že má tu tlapku pěknou. Chichichi.

Koukal na kelímek, tak jsem mu natočil ještě vodu a on se už sám napil. Chtěl jsem už jít, ale on mě chytil za ruku, podíval se mi do očí.

Macek

Prát se tu s nikým nechci, nebo chci? Sice mám z tohohle chlápka trochu strach, ale to neznamená, že mi bude do pusy cpát tenhle vocucanej pičus. Takže hrnek tentokrát letěl až na podlahu. Měl jsem strach, přikrčil jsem se a natáhl si peřinu až pod oči. Jen si povzdechl a šel to uklidit. Bylo mi stydno. Jenže já to nechci cucat.

Pak přišel pan Ondra. To je s ním taky, jednou mi tyká a jednou vyká. Ani se v tom nevyznám. Nesl kelímek, zase. Sakra já ten jejich čaj nechci!

Pak na mě houkl tak, že jsem se zas lekl. Ještě pan Ondra! Ono, když nemůžete utéct, odejít, bránit se, je to těžký… A ještě, když se vám ten dotyčnej líbí. Moc líbí. Otočil jsem se teda zpátky… Počkat fakt řekl: nařežu ti na zadek? No jindy: wau, ale teď mě to opravdu spíš vyděsilo. Už toho bylo na mě prostě moc. Já vím, že se chovám jak magor. Co by mi asi řekl Marťas? Ten by mě možná srovnal jako první.

Poslušně otevřu pusu, to je max, na co se teď vzmůžu. Voda? Obyčejná, lahodná voda? Chytil jsem ten kelímek a vylil to do sebe. Mňam. Jenže ve mně se to zavařilo, zabublalo. Chtěl jsem to udržet, moc jsem chtěl. Svíral jsem se k sobě, jak to jen šlo. Napínal jsem svaly na zadku, jak jsem jen mohl. Půlkama bych snad přeštípl kramli. Drž to, Macku, drž!!! Jenže to byla hrozná bolest a křeče a ten tlak… ten najednou… povolil. Fůůůůj. Já se tak styděl. Já jsem se normálně posral! To ne, prosím, proč se mi to děje? Jsem už úplně zlomenej, začal jsem brečet. Zrovna ještě před ním. Já chci umřít, to je tak hrozný.

Pan Ondra byl hodnej, zvedl se a šel pryč. Za chvíli přišel… ten potetovanec. Ježíš, ten mi dá, rozmaže to po mně, pěkně si mě vychutná. Hned jsem sklopil hlavu a přál si tam nebejt. Rukou mi rozdrbal vlasy a vzal moji ubrečenou tvář a zvedl ji. Hezky se na mě podíval.

„Kiliáne, nebreč, ser na to, to je normální… Teda vlastně, kašli na to. Prostě to umejeme, budeš zas čistej, ju?“

Ten chlap mě prostě… prostě mě umyl a přebalil. Ještě mě pak plácl po zadku.

„Vidíš a je to pryč.“ Odkráčel i s tím…

Bože můj. Já už nemůžu. Už nemůžu.

Banán, normálně bych si to asi užil, banán jsem už docela dlouho nejedl. Měl jsem na něj hroznou chuť, ale zase jsem musel hrát divadlo. Spíš teda po tom zážitku předtím už do sebe nechci nic dávat. Docela důrazně mi zase domluvil a já jsem zas poslušně otevřel klapačku. Jen jsem ucítil tu chuť, tak jsem to popadl a žvejkal tu dobrotu. Jenže to přece nemůžu, zas se podělám! Kruci.

Když odcházel pan Ondra, bylo mi teskno, moc smutno, cítil jsem se osamělý.

Jenže on se asi za půl hodiny vrátil a přinesl mi čistou Dobrou vodu, dvě flašky.

„Děkuju.“

Ondra

Pochopil jsem, že ten nemocniční čaj nechce. Zašel jsem teda ještě rychle do sámošky a koupil dvě vody. Víte, co udělá obyčejná voda? Dokáže rozsvítit dvě oči. Když už jsem odcházel, ozvalo se za mnou:

„Děkuju.“

Ve vteřině jsem se otočil a z postele se na mě usmála střapatá hlava.

„Rádo se stalo, Kiliáne. Dobrou.“ To jsem řekl napůl v transu.

Hned jsem to volal mamce. Mluví!

Jel jsem už domů, těšil jsem se na svoji postel. Dneska mám z tý návštěvy docela radost. Kilián mi udělal radost. Pacholek jeden, on mluví! Buď si z nás dělá šoufky, anebo prostě z nějakýho hlubšího důvodu moc mluvit nechce. Otevřel jsem si láhev Tramínu, vypil ji celou na počest toho všeho nebo na splín z toho všeho. To se postupně střídalo. Mezitím jsem poskládal ze sušáku ty vypraný věci a začal se mi rodit další plán. Petr se dozvěděl, že z JIPky ho za nějakej den posunou na normální pokoj. Dobrý a pak už domů. Jenže kam domů? Musíme začít řešit, jak to navlíknout. Budeme postupovat po krůčkách, takže nejdřív bude potřebovat v nemocnici věci, pantofle, prádlo, nabíječku, jé ten mobil, na to jsem zapomněl. Zkusím z něj schválně vymámit, jestli mu ty věci nemám přinést z koleje.

Macek

„Koukám, že už jste se aspoň rozpil. Vám nechutnal ten čaj, co?“ Zavrtěl jsem na sestru hlavou. „No jo, když to je těžký, když s námi nechcete mluvit. Tak vám budeme dávat vodu, ano?“ usmála se.

Zakejvu a taky se zakřením. Co komu budu povídat? Pití takovej problém není, to jde všechno do toho pytlíku u postele. Sice to musej vylejvat, ale to není tak hrozný. Na to už jsem si trochu zvykl. Ale to druhý, ne, to už nechci. Ráno jsem dloubl do chleba, byl to bezlepkovej a pěkně hnusnej. Chudáci ty, co to fakt musí jíst. Na oběd jsem si vzal jednu lžíci kaše a to bylo všechno. Dostal jsem vynadáno, ale už jsem zvyklej.

Snad pan Ondra zas dneska přijde. Moc se na něj těším, moc mi voní. Začalo mi dělat dobře, jak se o mě stará. Dlouho se o mě nikdo nestaral. Sestry se taky staraj, ale není to ono. Od něj je to ono! Natřepal mi polštář, přinesl nějakej časák. Hlavně, když mi dával ten banán, tak se mě dotkl a to bylo, bylo to… no, takový hezký. Teda ne že bych chtěl něco zneužívat, kdybych neměl ty hadice a Žána na vodítku, tak už tady běhám sám. Jenže je to hezký, když mi dává pít. Tak před ním budu dělat, že se sám nenapiju, aspoň ještě jednou, dvakrát…

Připadám si celej ulepenej, zpocenej a nevábnej. Je to tady strašně dlouhý. Kolem se občas prostřídaj pacoši, občas někoho vedou v andělovi na vécko. Nebo slyším, jak ho dávají na gramofon. Nejdřív jsem nevěděl, co to je, ale pak jsem zjistil, že je to židle s víkem, pod kterým je kýbl na… Prostě pojízdný vécko. Jé, kéž bych taky už takhle mohl, aspoň na ten gramofon.

V noci to bylo hrozný, zdály se mi odporný sny. Honilo mě hovno. Velký, nechutný, obrovský, s velkýma zubama a chtělo mě sežrat. Vzbudil jsem se vyděšenej, lapal jsem po dechu a koukal, kde jsem.

V druhý rundě mi tam naskočil Karlos, honil mě s břitvou, chytil a začal mě rozřezávat. Koukal jsem, jak se mi z břicha vyvalujou střeva, byl jsem svázanej na nemocniční posteli. Řval jsem jako tur.

Někdo se mnou zatřásl…

„Haló, haló, no už je to dobrý, no… Kiliáne, to byl jen sen.“ Hladila mě sestra, třásl jsem se a mžoural jsem jako pitomej. Dala mi prášek pro spaní.

Ondra

Trochu mě ráno bolela hlava. Jaro začalo být cítit ve vzduchu, tohle mám hrozně rád. U mamky jsme sebrali Bertíka a šli jsme ven. Bylo to super, oběd a odpoledne na návštěvu.

Sešli jsme se tam zas v hojným počtu, mamka, ségra, Petr a já. Vzali jsme džus, mandarinky a zas banány.

Na chodbě za námi přišel doktor.

„Dobrý den, prosím vás, promluvte s ním. Dělá nám starosti, nechce jíst. Zkoušeli jsme všechno možný. Musí pochopit, že se odsud jinak nedostane. Jinak se to všechno zlepšuje. Vztekat se už taky přestal, to byl asi ještě pozůstatek z těch sedativ. Mohl by se doléčit i doma, ale takhle to hned tak nepůjde.“

Postupně jsme se zas vystřídali. Seděli jsme na dvou židličkách s mamkou a ta mu taky domlouvala. Sice se nevztekal, ale načuřenej byl. Loupal po nás očima sem tam. Ty pacholku, počkej.

Vzal jsem broskvovej džus a nalil ho do kelímku. Pozoroval mě, co dělám. Zajímavý je, že už tady má jen ty kelímky, a ne ten cucák. Hele, už tam má i mobil, tak to si o něj musel nějak říct. Nechal jsem nalitej kelímek stát na stolečku. Hejbat se může, tak co?

„To je pro vás, Kiliáne!“

Koukal na kelímek, koukal na mě. Sem tam. Ty jeho pohledy mě zabijou. On na mě koukal tak… tak měkce. Jsem sračka, a když otevřel pusu, tak jsem mu prostě dal napít sám. Byl zase v polosedu a já blbec mu ještě druhou rukou přidržel hlavu. Nedávno jsem mu ji držel u záchoda. Neměl bych si taky udělat kurz ošetřovatele? Tuhle píďalku ale ošetřuju rád.

Tak jsme to zvládli a Kilián se spokojeně usmíval, zářil jak sluníčko. Tak hochu, takhle ne! Počkej, ony existujou i jiný metody než pětadvacet na zadek.

Vzal jsem mandarinku a začal ji loupat. Mluvil jsem k mamce, jako by tam Kilián nebyl. Kilián mě soustředěně pozoroval. No a já si tu mandarinku vzal a dal si jeden měsíček do pusy. Po očku jsem kouknul na něj, vyplašeně zamrkal a zesmutněl. Rvalo mi to nitro, ale nabídl jsem mamce. Kilián koukal vyvaleně na tu mandarinku v mojí ruce.

„Kiliáne, vy asi nechcete, že ne?“

„Chci!“

Mamka si musela dát ruku před pusu, aby nevyprskla.

„Tak si vemte, přinesli jsme to pro vás.“

Pomalu natáhl ruku a vzal si ji ode mě. Žužlal jeden měsíček po druhým a koukal střídavě na nás. Trochu smutnej, ale prozradily ho oči, který byly spokojený.

„Děkuju vám, moc.“

Tři slova? Fakt?

„Kiliáne, budete potřebovat nějaký věci, až vás přeloží na normální oddělení. Oblečení, pantofle. Můžu vám pro ně někam zajet? Na kolej? Nebo někam jinam? Nemáme vás někde omluvit?“

Zavrtěl hlavou.

„Taky nabíječku?“

Nic.

„Kiliáne, přece tu nemůžete běhat bosky a nahatej!“

Mámit z jalový krávy tele by bylo úplně v pohodě, ale s tímhle rošťákem prostě nehnem. Už jsem měl na jazyku mu to všechno říct. Ale udržel jsem se, když jsem viděl ten jeho kukuč. Nechci ho odehnat.

Ale během toho jeho estrádního vystoupení mě něco napadlo. Na chodbě ještě čekali Petra s Petrem.

„Hele, on furt nic nechce jíst a mandarinku zblajzl?“

„Jo, jen jestli si s náma nehraje. Není to žádný vořezávátko!“ smál se Petr.

Mamka si přisadila a smála se:

„To máš pravdu, ale je roztomilej. Je to pěkný herec!“

No mi neštymovalo, proč by hrál a hladověl, když mu evidentně chutná?

„Moment,“ vrátil jsem se sám ještě za Kiliánem.

„Kiliáne, proč nechceš jíst? Nechutná ti to?“

Zavrtěl hlavou, to je jako nechutná, nebo ne, chutná? To by se v tom prase vyznalo. Mě klepne!

„Můžeš mi laskavě aspoň odpovědět?“ trochu už jsem zvýšil hlas.

„Jo,“ řekl nejistým hlasem.

Ty vole, co jo?

„Takže nechutná?“

„Něco je dobrý.“

„Proč teda? Bolí tě břicho, nebo něco jinýho?“

Koukal se na mě a nic neřekl. To je zabejčenej bejček! Chvíli jsme se propalovali pohledem a on najednou uhnul a malinko kejvnul dopředu.

Pootočím hlavu, jak to chci pochopit.

„Proč, Kiliáne?“

Stejný posunek.

Jééé, mně to asi došlo, maleeeej.

„Kvůli tomu, tomu… kakání?“

Zrudnul jak rak a špitnul:

„Jo.“

To už jsem se neudržel, vyletěla mi ruka a pohladil jsem ho.

Venku jsem chytil doktora:

„Pane doktore, on nám nezačne jíst, dokud nebude moct jít na záchod.“

„No já nevím, zítra mu dáme už prášky, ale tu výživu…, když furt nejí… Sice ji už má jen do žíly, ale víte, jak vypadal…? Ne, víte co? Dobře, zítra to zkusíme. Všechno mu vyndáme a uvidíme během pár hodin. Bude muset začít jíst. Jestli je to kvůli tomu, co říkáte, tak by měl začít jíst hned. Jestli nezačne, tak dostane zpátky tu infuzi a cévku. Vysvětlíme mu to.“

Macek

Tak tohle je velký. Za zástěnou vykoukla Petra, přišla za mnou na návštěvu Petra? A pak i můj novej obvoďák? A pak paní Jasná? A pan Ondra? Teda paní Jasná už za mnou byla, pan Ondra za mnou chodí každej den, teda co si pamatuju. Ale Petra a doktor Karas? Všichni do mě postupně hučeli, že musím jíst a blá blá blá. Jenže bych je chtěl vidět, kdyby měli tam dole naložíno… No pak mluvte, hrdinové!

Jenže ty vole, oni jsou hodný! Udělali mi obrovskou radost. Jenže jsou taky pěkně zákeřný. Protože se mě opakovaně ptají na kolej a na věci a mají různý narážky, až mi to přijde divný. A jsem teda hodně rád, že nemusím odpovídat, nemusím mluvit. To jsem si vymyslel dobře, aspoň mám pokoj. To je super pocit, prostě NEMUSÍM. Mlčím a poserte se. Teda to zatím zajišťuju sám.

Zákeřný jsou ještě v jedný věci… furt mi něco nosí. Jenže kdyby to byl třeba ten hnusnej chleba, tak to není žádnej problém. Jenže oni mi přinesli džus? Mňam, broskvovej. Ještě je super meruňkovej a mangovej a mulťák a skoro každej oranžovej. Z toho jsem začal skoro hned slintat jak ten bernardýn. Už dost dlouhou dobu jsem na Májkách, rohlících a vodě. Když bylo dobře, tak jsem si dal Trenčianský párok s fazulou. Jenže slintám ještě po jedný věci, aby mi dal napít pan Ondra. Skenuju ten kelímek a čekuju, co udělá. Nic, sedí a kouká na mě. To je kdo s koho? Jenže já chci ten džus a chci ho od něj! Kili, vabank! Jdi do toho! Tak jen trochu pootevřu pusu a jinak se nehnu. Na paní Jasnou raději nekoukám, protože bych se hanbou propadl. Ale já ho chci mít blízko! Už to dlouho nevydržím, tak asi nic, no. Trochu jsem sklopil oči a on? On se zvedl, vzal kelímek a dal mi napít. A já cítil jeho ruku na zátylku a lemtal jsem ten nektar. Už jsem v nebi, juj. Tralala, tralala. Sedím nabumbanej a koukám na ně, pusu od ucha k uchu. Je mi tak pěkně.

Jenže pak přišel další podraz. Vylovil mandarinku. Ne, prosím ne! Ještě vytáhnou hroznový víno a poběžím za ním jak pejsek. Nebo broskev, nebo maliny, jé, čerstvý maliny. Nebo třešně. Středobodem mýho vnímání se stala ta zrovna oloupávaná mandarinka. Hmmm. Sleduju její cestu, pan Ondra probírá s paní Jasnou vybavení špitálu nebo co, a…? Co? On to snědl? A kouká na mě? Úplně jsem se zarazil a dobrej pocit vystřídal smutnej. To není pro mě? To jsem debil. No ale to se mohl nacpat doma, ne? Hm co, stejně vlastně nechci jíst. Voněla, ta oloupaná kůra tak voněla! Nebudu se ponižovat!

„Kiliáne, vy asi nechcete, že ne?“

Bez uvažování ze mě vyjelo:

„Chci!“

Prej, tak si vemte. To jako už nedostanu od něj? Hmmm, nemá se k tomu. Prve jsem vyhrál, ale teď rezignuju a beru si sám. Mňam. Přemejšlím, kolik se mi vejde do břicha materiálu, než to bude kritický.

V pondělí dopoledne byla vizita. Stáli tam nade mnou, bylo jich jak na orloji. Bylo mi řečeno, že prej jim někdo z rodiny řekl, že nejím kvůli tý plíně. Nevím teda, žádnou rodinu jsem tu neměl. Ale věděl jsem, kdo jim to asi řekl, a zpětně jsem mu byl moc vděčnej, protože to prej ze mě všechno vytahaj. Teda pod podmínkou, že začnu jíst. To jsem nadšeně odkejval. Už jsem v tý posteli nemohl vydržet, byla tam zábava jak v márnici a ještě tam bejt upoutanej. Brrrrr.

Za chvíli přišla sestra a ten potetovanec. Uffff. Vyndávali mi kanyly, měl jsem dvě, jednu v ruce a jednu pod klíční kostí. Bylo mi jasný, co teď přijde. Cejtil jsem, že mi začínají červenat tváře. Začal jsem bejt hodně nervózní a rukama jsem mačkal prostěradlo.

„Lenko, já to dodělám.“

Sestra se zaculila a odešla. Ten vazoun mě odkryl a mrknul na mě:

„Máš tam něco?“

Zavrtěl jsem hlavou. Tak škub, škub a sundával mi tu nehoráznost, prostředek mýho ponížení, ty debilní plínkový kalhotky. Zůstal jsem před ním ležet nahatej. Rukama jsem se zakryl. Žán věděl, co ho čeká, tak se úplně polekal, já taky. Oba nás polejvalo horko. Nepamatuju si, když mi to tam dávali. Pomalu mi ty ruce odsunul a poplácal mě po boku.

„Lež, uvolni se, neboj se, Kiliáne.“

Vzal Žána a tu hadičku začal pomalu vytahovat. Na to, jakej to byl hromotluk, tak byl jemnej. Očima jsem vypaloval další díru do stropu a jen tiše lapal po vzduchu. Cejtil jsem se jak v nějaký pokusný laboratoři, kde nemáte jinou možnost než držet a nemáte vůbec žádnej kousek důstojnosti. Ležel jsem tam s roztaženýma nohama, rozpláclej jak žába. Celej jsem si přišel ulepenej, špinavej a určitě ne extra voňavej.

Pocity příjemný nebyly ani při tom vytahování. Bylo to děsný, každej centimetr štípal a pálil. Prej to bude bolet při čůrání. To je mi teď srdečně jedno, hlavně ať už je to pryč. Všechno odnesl a já se už hrabal pod peřinu.

„Tak to ne, ty rarachu! Ještě půjdem do sprchy, ne?“

Rozzářily se mi oči, jen jsem nadšeně vydechl:

„Jo!“

Vyskočil jsem hned z postele a bylo mi šumák, že ten anděl za mnou někde zaostává.

„Počkej, po…“ Jak mě viděl, hned mě chytil. Vůbec jsem nečekal, že se mi tak zamotá hlava. Udělaly se mi mžitky před očima a padnul jsem mu do náruče. „…malu. Dlouho jsi ležel. Odvedu tě tam a musím tam s tebou počkat. Jasný?“

„Hmmm.“

Trochu jsem si upravil toho anděla, no stejně půjdu s holým zadkem. Je mi to jedno, jdem do sprchy, tralala, tralala. Dovedl mě do sprchy, zavřel dveře a postavil se k nim bokem. Sprcha byla větší místnost, byla tam židlička, madla a tak.

Začalo mi bejt trochu trapně. Vzal si ode mě toho anděla. Pustil jsem na sebe vodu a byl jsem jak v sedmým nebi. Jéééééé. Mydlil jsem se snad třikrát, chtěl jsem smejt všechen ten nemocniční sajrajt.

„Hele, chápu, že to je fajn, ale nemůžu tu s tebou strávit celej den. Seš tam jak kachna!“

„Jo, už jdu.“

Jenže jsem nemohl, protože jsem si to užíval a stejně tak si to od první chvíle užíval Žán. Když jsem stál zády ke dveřím, tak to šlo, ale ty jo, já se nemůžu otočit!

„Ty vole, Žán, klesni!“

„A zrovna ne!“

„Dyť je to blbý, co já tady s tebou? Neser mě!“

„Ty mě neser! Počkej, za padesát let budeš ještě prstíčkem hrabat, abych se hnul. Možná i dřív!“

„Jdi do prdele!“

„No kéž by.“

Řeč s ním prostě nebyla. Kór když v zádech cítil toho potetovance. Vypnul jsem vodu a vzal si ručník. Utřel jsem se a s ručníkem před Žánem jsem se otočil.

Chvíli na mě koukal a pak chápavě řekl:

„Aha, jo tak. No tak hele, nějak to proběhnem. Tady máš pyžamo a vem si před sebe ten ručník. Já ho pak odnesu.“

Vykulil jsem na něj oči a zapomněl, že se mám krejt, když jsem se natáhl pro to erární pyžamo. Potetovanec se usmíval, jako nevysmíval, usmíval a sklouzl mu pohled… Žán se ještě víc propnul.

Pyžamo mi bylo velký, musel jsem si držet gatě, aby mi nespadly. I když teď by mi asi fakt nespadly. Provedli jsme to, jak řekl. Nikdo si toho nevšiml.

U postele si vzal ručník, plácl mě po zadku a řekl jen:

„Šikula.“ Nemá to bejt obráceně? Nemaj se po zadku plácat sestřičky nebo v tomhle případě sestřáci? Hahaha. Pod peřinou jsem se zatočil do klubíčka a bylo mi tak krásně, jak znovuzrozenej. Za chvíli pro mě přijeli i s vozíčkem, naložili mě a všechny moje věci a odvezli mě o patro výš na normální pokoj.