Macek – 6. Máma

Nějak jsem se z toho včerejška oklepal a vzpamatoval. Sebral jsem baťůžek a hajdy do práce. V šest jsem byl na place. Roman tam samozřejmě nebyl.

„Ahoj, Karlos… Hele, no… no nevím, jestli tady budu ještě dělat.”

„Čau Kili, neblbni, co se stalo? Jak to?” překvapeně na mě vyvalil oči.

Lidi tady ještě skoro nebyli, tak jsem mu to u baru všechno vyblil. Seru na toho magora. Karel koukal, vyslechl mě, ani jednou mě nepřerušil… Koukal na mě a pak vzal telefon.

„Čau, Romane, v kolik dneska přijdeš? Aha, no a to mám jako furt dělat jen já…? Hmmmm, ale do tvejch věcí mi nic není. Ne, jsem tu sám… Jo. No měl by přijít. Hele a jak včera s penězma, dobrý? … Jak nasranej? … Proč možná nepřijde? … Ušetřil?” Volume šlo nahoru. „Si děláš prdel? Hele ty možná jo, ale já nejsem takovej chudák, abych klukovi, co tady maká, nezaplatil to, co si vydělal!!!” To už řval jak tur! „Romane, ty jsi fakt ubožák…” To už řekl úplně potichu.

„Kili, fakt se moc omlouvám! Promiň, samozřejmě ti to hned dám. Kolik ti nedal?”

Šel do kasy, vyndal ty čtyři tácy a dal mi je.

„Víš, já si vás s Renatou vážím. Byl bych rád, kdybys tu zůstal. Nedovedu si to představit jen s tím magorem. Jde ti to, nejsi flákač. Ale asi bych se nedivil, kdybys to vzdal.”

„Nevzdám, Karlos!” mrknul jsem na něj a šel dozadu dělat.

Ten den se Roman ani neukázal. Slavil jsem svoje malé vítězství. Jupíííííí. Hlavně mám prachy a Karel je fakt slušnej chlap. Ještě jsme to během práce probírali a já mu řekl svůj názor. A sice, že by se měl na Romana vykašlat. Je šikovnej, rychlej a jeho opravdu nepotřebuje. Koukal na mě, vrtalo mu to hlavou, věděl to asi sám. Jenže prej se bojí papírů, že to nezná a nezvládne. No jo no, tohle je jeho boj. 

Dneska se mi šlo na kolej vesele! Tralala, tralala… V tabulce, kde si píšu všechny útraty, jsem si udělal rozpočet na další měsíc do vejplaty. Mělo by to s odřenejma ušima vyjít. Vánoce nějak vokrouhám, tak jsme velký, ne? Docela se mi dobře spalo.

Ve škole mi René oznámila, že jí vyšel Erasmus. Pojede do Španělska. Ona už to měla nějak dopředu obšlápnutý, teda na prváka na to jde zhurta. No René, co byste chtěli. Koukal jsem na ni jak pochcanej hrnec.

„Liáno, neser mě, taky někam pojedeš! Děláš, jak kdybych byla tvoje stará!”

No to měla pravdu, tak už s úsměvem jsem jí zašveholil:

„Redžinaldo Prskavá, moje stará nejsi, protože jinak bych tě nepustil za Španělama ani hovno!”

Vyprskla a šli jsme na sekanou. Bufáč u nás je fakt mňamozní. Jen já měl v hlavě spíš guláš. Proč do prdele musí všichni lidi, co mám rád, brát roha? To je taková zábava ode mě utíkat, odjíždět, odcházet? Byl jsem z toho smutnej. Opravdu. Koukal jsem z balkonu a zaobíral se nesmrtelností chrousta. Když jsem jel do Brna, taky jsem byl sám. Teď je to teda lepší v tom, že už jsem tady zabydlenej, mám svůj rytmus. René mi ale bude chybět, safra chybět. Zas je tu Karlos a škola, funguju. Už se nebojím tolik jako v létě. Třeba za ní budu moct vyrazit do Španěl… Třeba na stopa? Jé a někde mě ještě znásilní kupa snědejch Španělů… Hahaha. „Macku, ty jsi pako, kde se to v tobě bere?“ vlepím si online facku.

Ani se to nezdá, jak ten čas letí. Je tu listopad a jedu zas domů. Začal jsem si prát na koleji, tak dneska nejedu se špínou. „Liáno, jsi pašák!” plácám se po ramenou. Mami se mi zdála na tom stejně, stejná houpačka. Pocity, že je dobrá a že zase dobrá není. Jak se v tom jen vyznat? Doma to bylo podobný jako minule. Teda až na ten bordel. Docela jsme měli doma vždycky naklizeno. Žádnej desinfekční maraton všech možnejch rohů a breberek se teda nikdy nekonal, ale měli jsme doma čisto a voňavo. No teď to teda trochu pokulhává, všude poházený věci. Ten záchod, no… Mamka se omlouvala, že to nestíhá, má toho moc v práci a tak. Tak jsme to společně dali trochu do kupy. Doma to bylo fajn, dostal jsem s sebou i buchtu. Byli jsme za taťkou, ale jsem s ním denně v kontaktu, takže jsem mu všechno už povyprávěl. K Jirkovi jsem tentokrát nešel, protože trajdal někde v zahraničí. Smůla, ale nic jinýho jsem ani nechtěl hledat.

Cestou zpátky byla moje hlava zas plná otazníků. Vzpomínal jsem na Marťase a ten bezstarostný čas. Zase jsem přemejšlel: Udělal jsem dobře? Neměl jsem zůstat doma a jít třeba na jinou školu? S úsměvem jsem si řekl, že kdysi byla moje hlava plná otázek kolem Žána, a teď? To je jako dospívání, jako že starosti? Starosti má každej, i děti, jen v každý chvíli to asi má jinej level. Ty jo, Macku, ty seš hotovej Jung. Hahaha.

V Brně se dostávalo všechno do rutiny. Získával jsem pevnou půdu pod nohama. Až na to, že po těch nočních vyspávám. Někdy vychrupuju i ve škole. Vždycky se zašiju někam dozadu, nebo občas do mě René musí drbnout. Do školy se stíhám i na něco podívat, vypůjčit knížky, udělat nějakej ten referát a tak. Obecně mě to hodně baví, ale jsou taky věci, co mi teda moc k srdci nepřirostly. Třeba biostatistika, to budu muset prostě nějak našprtat. Zatím jsem v pohodě, teda za chvíli s tím možná zamávaj zkoušky. Hahaha. A ty se opravdu blíží. Máme začátek prosince a ve škole už budeme končit. Pak je nějaký volno a pak zkouškový. Letňák začíná někdy v únoru. Celou dobu chci bejt na koleji, platit to musím stejně, takže musím vydělávat.

Mamka mi večer nebrala telefon. To je divný. No třeba usnula. Nebudu hysterčit. Blíží se Vánoce, jak to vůbec bude probíhat? Neodvažuju se na to zavést řeč ani o tom moc přemejšlet. Poprvé sami dva, to bude hodně smutný, hodně. Nebudu se tím teď zaobírat a hotovo.

V baru se to po tom incidentu trochu uklidnilo. Hlavně teda proto, že Roman tam skoro nebyl. Jedu na plný obrátky. Takže docela cvrkot: škola, práce, dospávání, škola… Ani s Vaškem se skoro nevidím. Párkrát jsme si hezky povídali na balkoně. Taky má nějakou práci a zdá se, že škola není jeho hlavní činností. Sice už je tam druhý rok, ale ještě nemá splněný ani všechno z prváku. Zdá se mi, že má hlavu v oblacích, vůbec nic neřeší. Od toho našeho sexíku už nebyla moc příležitost si zadovádět. Tak aspoň na tom balkóně jsme se trochu pomuckovali. Doufám teda, že dole nikdo nebyl, aby neměl ve vlasech tužidlo. Hahaha.

Čekám peníze od mamky. Musím na prosinec ještě zaplatit kolej. Zatím nic nepřišlo, i když datum už minulo. Je to divný, zatím vše běželo hladce. Musím se večer opatrně zeptat. Jenže v práci bylo lidí jako blázen, že jsem nestíhal ani ten telefon.

Zkoušel jsem to teda další den, nic. Zvonilo to, ale mami founa nezvedla. Sakra, že by takhle vždycky vytuhla? Pokaždý aspoň druhej den napsala, že to nezvedla a tak. No teď žádná sms, nic. Hmmm. Další pokus – telefon nedostupnej. Kašlu na to a v pátek jedu domů zjistit, co a jak.

Tak stojím přede dveřma našeho bytu a marně se snažím odemknout. Klíč tam nepasuje nebo co? Co to do pr… je? Zvoním. Otevře strejda Eda.

Čumím jak trubka:

„Ahoj.”

Chci jít dovnitř. Jenže on dá ruku do futer… Co to jako, ty vole?

„Nazdar mladej, co chceš?”

„Jdu domů!”

„Tady už nebydlíš!”

„Co to meleš? Co to jako má bejt? Kde je máma? Si děláš prdel, ne? To fakt není vtipný!” Začnu řvát.

Někde pod náma bouchnou dveře. Čapne mě za bundu a vtáhne dovnitř. Připlácne mě na zavřený dveře. A v následujících minutách pochopím, proč jsme se nikdy s příbuznejma moc nesbližovali.

„Tak hele, tvoje máma tu není. Už tady nebydlíš! Jasný?”

„Jak nebydlíš? Ty tady nebydlíš! Ty magore! Vždyť tu mám pokoj a věci. A naši taky. Trošku blbý fóry!” Vůbec mi nedocházelo, co se tady stalo. Hlavně, kde je sakra máma? „Kde je máma?! Pusť mě, ty hovado!”

Chtěl jsem se vykroutit. Plesk. Dostal jsem takovou petelici a druhou o zeď, zakňučel jsem. Před očima jsem měl hvězdičky. Jako strejda mě bude fackovat v našem bytě? Já to nepobíral. Hlavně se mě zmocňovala zoufalost, kde je máma?

Koukal jsem vyděšeně a strejc mě vzal zas za bundu a táhl mě bytem a řval:

„Hele mladej, tady máma není! Koukej se, ani tvoje věci tu nejsou.”

Smýkal se mnou po bytě a ukazoval mi náš byt. Můj pokojík byl skoro prázdnej a ostatní místnosti taky. Až na jednu a tam to vypadalo jako skladiště. Poznal jsem, že tam je naházená spousta našich věcí.

Začal jsem řvát, slzy mi tekly a jen jsem opakoval:

„Kde je máma? Kde? Kam jste dali mámu? Prosím, kde je?“

Strejda mě dotáhl do kuchyně a tam seděla teta. Měla skoro nepřítomnej pohled.

„Teto, prosím tě, kde je máma? Co jste s ní udělali?”

Tetě vyklouzla slza:

„Kiliáne, maminka je v nemocnici, no v ústavu, je v…”

„Drž hubu!“ strejda s ní zatřásl.

Vzal mě pod krkem a zahnul ke dveřím.

„Vypadni vodsuď a už se sem nevracej! Je ti to jasný? Nebo se ti může něco hodně nepěknýho stát!” Vyprovodil mě ještě pořádnou fackou a vystrčil ze dveří. Stál jsem ubrečenej na chodbě… Co se to jako stalo? Ještě za mnou přiletěl batoh. Byl večer a já v takovým šoku, že jsem nebyl schopen vůbec uvažovat. A taky jsem byl hrozně unavenej, teď v noci do Brna zpátky nejedu. Sešel jsem patro a zas koukal. Co teď?

Jdu pomalu dolů a pípne mi sms.

„Klára je v sanatoriu…“

To musela teta napsat asi tajně, naštěstí i s adresou. Moje závity se omezily jen na to přečkat noc a zítra jít do tý nemocnice. Zase nemocnice. Já už nemůžu. Ale musí se to vysvětlit. Přece nám nemůže ten magor sebrat byt i s věcma? Nebo že by mu naši nějak dlužili? Já tohle nikdy vůbec neřešil.

Hlavou mi to běhalo sem a tam. Stál jsem furt na chodbě jako tydýt. Kili, dobrý, dobrý, seber se. Co teď? Spát na Hlaváku fakt nechci. Napadne mě zalézt do sklepa, klíče naštěstí mám. Hele, vzadu někdo nechal nějakej starej stůl. Ty vole, Liáno, tos dopadl. V hlavě mi hučelo a nemohl jsem se vzpamatovat. Jednal jsem jak robot. Nějak jsem se nakonec uvelebil, bundu jsem si schmoustal pod hlavu. Naštěstí tam bylo docela teplo. Sundal jsem si boty a pomalu napůl usínal.

Probudila mě rána jako kráva. Asi jsem ve spaní nohou shodil nějakou železnou trubku. Asi byla u stolu opřená. To byla rána, jak když třískneš do zvonu. Železnej zvuk. Do prdele, snad to nikdo neslyšel. Nebo se na to lidi vykašlou, nějaký rány. Doufám teda. Jsem napnutej jak guma od trenclí. Ticho, nic. Ani nedejchám. Uffff, tak snad dobrý. Koukám s mobilem, jestli tam ještě někde u toho stolu není něco opřený, no je tam ještě jedna. Tak ji dám na zem. Ještě vydržet pár hodin. Jsem celej zlámanej.

A do prdele, dveře. Rozsvítilo se.

„Je tu někdo?”

Dědek Hrabánek, super. Tak to vodsuď pofrčím jak Pendolino. Snad nepůjde až sem dozadu. Slyším, jak se šourá, no jo a Betyna už je u mě a ňufá mi do boku.

„Kdo to je? Betyno, pocem, volám policajty!”

„Dobrý den, pane Hrabánek, to jsem já, Kilián.”

Dědek se zarazí, stojí a kouká na mě jak na špatně vyřezanýho svatýho. Já zas mžourám na něj!

„Kiliáne, co tady děláš?”

„Pletu svetry!”

Zvedám se. Nechci se s ním vůbec bavit, holt půjdu někam do háje.

„Bože, kluku, ty vypadáš… Proč nejsi doma? Jsi něco provedl? Po baráku se říká, že mamka už tady nebydlí! Vy jste to prodali?”

„Hmmm…“ Seru na něj!

„Neumíš mluvit? Ty jeden sp… Kiliáne, sakra!“

Koukal mi přímo do očí a já jemu, taková zvláštní chvilka.

„Jo. Ne, já vlastně nevím, co se stalo. Ale vyhodili mě.”

„Vem si věci, tady nebudeš. Půjdeš ke mně!”

Betyna kolem mě poskakuje a dědek mě pozoruje. Teda teď nevím, jestli sním nebo bdím nebo jsem se fakt už probudil. Koukám a asi mi to nedochází.

„No nekoukej a švihej!” Nevím, jestli se mi to už v té palici nějak všechno nemotá, ale zdá se mi, že to říká až tak nějak mile.

„Děkuju, pane Hrabánek,“ odpovím vděčně.

Sbírám si věci, boty do ruky a šourám se v ponožkách sklepem za ním.

„Proč to děláte, pane Hrabánek? Vždyť mě nemáte rád?” ptám se už u něj v obýváku.

„Vyspíš se tady na gauči,” vytahuje nějakou deku a polštář. „A kdo ti řekl, že tě nemám rád? Že seš spratek, to seš! Že mě štveš, to štveš! Rád nerad, ve sklepě spát nebudeš! Jak nějakej bezdomovec! Hele, tvůj táta byl fajn chlap. Když jsem potřeboval, vždycky mi pomohl, i mamka. Je mi to líto, co se stalo. Ty taky nebudeš špatnej, ale spratek, to jo. A Betyna tě má ráda, vždyť bych s ní nevydržel!”

Usmál se na mě. A já se usmál na něj.

„Máš hlad? Vem si buchtu. Víš, co je s mámou?”

Vrtím hlavou s plnou pusou, jako že ne.

„Hele, je to divný. Mně se zdá, že do práce moc nechodila. A poslední dobou jsem ji ani neviděl, a když, tak koukala jako mimo mě. Nevím, chlapče.”

Trochu jsem mu řekl, co mě čekalo doma.

„To přece nejde! Kiliáne, musíš za mámou, třeba to nějak vysvětlí, nebo když tak musíš na policajty. Tohle si ten tvůj strýc nemůže dovolit. Nezoufej, to bude dobrý. V klidu se vyspi a ráno uvidíme.”

Trochu mi zvlhly oči, poděkoval jsem mu a zakutal se pod deku.

Mžourám po pokoji, kde to jsem? Jo aha. Slyším tlumený zvuky, asi z kuchyně. Tak se pomalu vyhrabu ze svýho dočasnýho pelechu. Jsem, jak kdyby po mně přejel parní válec.

„Dobrý den.” Podrbu Betynu za uchem.

„Ahoj, chceš kafe nebo čaj? Tady si vem něco k snídani…”

„Ne, to já vás přece nebudu obtěžovat. Jste moc hodnej, nebudu…”

„Kiliáne, neštvi mě!”

„Tak kafe, děkuju.”

Postavil přede mě hrnek a chleba se sýrem. Docela rád jsem to nakonec zblajznul.

„V koupelně máš ručník na pračce, tak plav se osprchovat. A kde jsi vlastně na škole?”

„Dělám veterinu v Brně. Pracuju u toho v baru. Moc toho nestíhám, měl jsem jezdit častěji za mamkou.”

„Možná jo, ale taky dost možná, že bys tím nic nezměnil. V tom se teď nebabrej. Koukej, jak z toho ven.”

„Víte, volali jsme si každej den. Vypadala právě že v pohodě. Neřekla mi, že nechodí do práce. Ani že se něco děje. Že se k nám přistěhoval strejda s tetou. Vůbec to nechápu!”

„Hmmm, to je těžký. Musíš za ní jít a všechno si vysvětlit.”

Pan Hrabánek měl starost a myslel to dobře. Taky jsem ani nic jinýho dělat nemohl. Teda takovej dědek nerudnej se zdál a teď mi jako pomáhá? Celej svůj život si myslím, že by mě nejraději zašlapal do země… Já tomu všemu přestávám rozumět.

Vygůglil jsem si adresu a vyrazil za mamkou. Myslel jsem si, že to nejhorší mám za sebou.

Vešel jsem do recepce a od přepážky na mě zdvihla oči nějaká plastiková holka. Divně si mě změřila od hlavy po paty. Jak kdybych byl nějakej vandrák. Možná moje kruhy pod očima a krosna na zádech v ní moc důvěry nebudily. Přitom jsem, podle mě, na to všechno vypadal celkem oukej. Sice půl noci ve sklepě… Ten stres a únava se asi taky podepsaly.

Ale co, vykouzlila USA úsměv a frázi jak z příručky strana pět:

„Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?”

„Jdu za mamkou, měla by tu u vás být. Klára Chalupová!”

„Jistě, podívám se, zatím počkejte a posaďte se prosím.”

Za chvíli přišel doktor, nepříjemnej od pohledu.

„Dobrý den, jsem doktor Hruška, co si přejete?”

„Dobrý den, chtěl bych jít za paní Chalupovou,” opakuju důvod.

„No a vy jste kdo?”

„No já jsem její syn…!”

„A můžete to nějak prokázat?”

Si dělá prdel, ne? Vyvalím na něj oči.

„No chcete vidět občanku?”

„No tím asi neprokážete, že to je vaše matka, že ano.”

Zalapám po dechu… Jsem už vzteklej.

„Čím teda… to můžu prokázat?”

„Rodným listem, přirozeně,” usmívá se na mě.

Ty vole, to je debil. Mokrým hadrem přes držku, ne, mokrým hadrem přes Hrušku.

„No… no ten tady nemám,” říkám už trochu zoufale.

Zezadu přišla ženská ve středních letech, asi taky doktorka.

„Copak je, kolego?”

Koukal, jako by ji chtěl zakudnout pohledem. Slečna od recepce se pousmála. Připadám si jako v nějakým špatným filmu.

„Za kým jdete?”

Tak to potřetí všechno vysvětluju.

„Á, paní Chalupová, no to je moje pacientka. Pojďte se mnou.”

„Nikdo k ní nesmí, paní kolegyně,” sekal důrazně slova.

Doktorka se na něj otočila, zpražila ho pohledem a stejnou dikcí mu nasekala:

„Je to moje pacientka a vám do toho nic není.”

Čuměl jsem na ně a byl jsem z toho vyplašenej.

„Pojďte do kanceláře.” Jemně mě vzala za loket a odvedla mě do svého kanclu.

„Jsem doktorka Bláhová. Posaďte se. Starám se tady o paní Chalupovou. Víte, situace je složitá. Kolega je trochu více opatrný. Máme své důvody, nezlobte se. Já vám samozřejmě věřím, že jste syn. Ale bohužel to budete muset opravdu prokázat, hlavně do budoucna. Paní Chalupová byla u nás hospitalizována s těžkým depresivním akutním stavem. Byla sem přeložena z nemocnice na žádost příbuzných.”

„Proboha, jakých?” sevřelo se mi srdce, zase.

„Všechno vám vysvětlím. Maminka je na uzavřeném oddělení a její stav neumožňuje návštěvy.”

„Musím ji vidět!”

Ty jo, od toho, co jsem sem vstoupil, tak se mnou prohánějí emoce jak na horský dráze. Zoufale jsem se na ni podíval. Pátravě si mě prohlížela. Přeskakovala očima ze mě na krosnu, na okno a pak zas zabodla oči do mě.

„Hmmm… no, dobře. Půjdeme za ní, ale pouze na chvilku. Hned jak řeknu, půjdeme pryč. Maminka je pod těžkými sedativy a moc nevnímá, prosím připravte se na to. Mluvit nebude. Věci si nechte tady. Pojďte.”

Připravit jsem se nestihl. Šli jsme celkem rychle, vešli do pokoje a… Ne, na to jsem se připravit nemohl. Mami ležela na posteli jako živá mrtvola.

„Ahoj, mamí.” Nehla brvou. Bez barvy, bílá, strhaná a mimo. „Já jsem tvůj Macek, Kilián. Vidíš mě?”

Selhával mi hlas. Obestoupil mě chlad a srdce se sevřelo. Mamka pohla očima, ale koukala mimo mě. Roztřásly se mi nohy. Začala mě pohlcovat beznaděj a strašnej smutek. Já… já… já tady přece nemůžu na všechno zůstat sám! To nevydržím, už ne. Já ji potřebuju, já ji mám rád. Do prdele, já ji mám rád! Je to moje máma, maminka. Sakra, proč něco neudělají… Tekly mi slzy.

Doktorka mě vzala za paži.

„Půjdeme.”

Než jsme došli zpátky do kanclu, řval jsem jak malej. Úplně mě to sejmulo. Zase. Tohle ne. Měl jsem hysterák, hýkal jsem a brečel. Připadal jsem si podvedenej. Podvedenej vesmírem, životem, vším a všema. Tatí, co mám dělat? Proč jste mě tu nechali? Doktorka mě uklidňovala, dokonce mě objala. Myslím, že jsem ji nějakou dobu vůbec nevnímal. Postupně jsem se uklidnil, teda uklidnil… Přestal jsem hystericky brečet a jen jsem tupě koukal do hrnku s kafem, co se přede mnou objevil.

„Pane Chalupo, už mě vnímáte? Jo? Dobře. Je tady několik věcí, které vám řeknu, i když vlastně nyní nesmím.”

„Umřel mi v létě tatínek a pak to asi mamka nezvládla,” zvedl jsem k ní usoplenej a ubrečenej obličej.

„Ano, to víme. Heleďte, paní Chalupovou našli někde na ulici, byla úplně mimo. Jako pomatená, víte, chodila sem a tam, měla nějakou ataku. Takže ji odvezli rychlou do nemocnice. No a pak ji nechali převézt k nám na sanatorium. Bylo to až dost rychlé na můj vkus. Už v nemocnici se k ní hlásila její švagrová a švagr. Bohužel ona nebyla a není dosud ve stavu, kdy by mohla něco potvrdit, projevit se a tak dále. Hlavně její švagr byl velmi aktivní. Sem ji převezli již s předběžným opatřením soudu o přidělení opatrovníka. A tím je nyní váš strýc. Neznám detaily, jak k tomu došlo. Nechci spekulovat, ale na tohle musel být nějak připravený.”

Krve by se ve mně nedořezal, úplně jsem se roztřásl. Ten bastard. Kde se tady tak najednou objevil? Koukal jsem na ni a svíral čelisti vzteky, byl jsem naštvanej, vzteklej, otřesenej, zoufalej a strašně moc nešťastnej.

„Pane Chalupo, doporučuju vám, zajistěte si právníka. Váš strýc se vyzná a upřímně, nedělal na mě dobrý dojem. A teď k zdravotnímu stavu. Může to být přechodné, zkouším vše, co jde. Musíte mi věřit. Musím ji dostat do stavu, kdy bude vnímat. Je to nevyzpytatelné, ale vůbec zatím nereaguje. Neumím říci prognózu. Je tam velký stresový faktor. Musíte být ale silný, kvůli ní. Nevím, jestli je nyní dobře, abyste ji navštěvoval. Ty připomínky na minulost, zase na druhou stranu jste její nejbližší. No já nevím, jak se to bude vyvíjet. Víte co, dejte mi telefon. Nemohu oficiálně, ale když vás vidím, risknu to. Kdyby se něco dělo, dám vám vědět. Taky se můžete ozvat sám, jen dopředu napište, abych byla sama. Měla bych z toho velké problémy. Váš strýc tady udělal velké dusno.”

„Udělám cokoliv, je to moje máma. Skončím se školou a…”

„Chtěli vaši rodiče, abyste na tu školu šel?”

„Ano, moc mě přemlouvali. Mamka potom taky, když táta… No měla myslím radost. Nevěděl jsem, že je v takovém stavu. Neměl jsem tam nikdy chodit.”

„No myslím si… Zkuste se na té škole udržet. Kdyby se maminka zlepšila a zjistila, že jste kvůli ní přestal, mohlo by ji to ještě vrátit zpět do deprese. Víte, někdy na člověku nepoznáte skoro nic, je v pohodě a pak přijde prostě zkrat. Možná i kdybyste s ní byl denně, tak by to nedopadlo jinak. Budeme v kontaktu, když to bude vhodné, řeknu vám, ať přijdete, ano?”

„Děkuju…“

Byl jsem úplně otřesenej. Co teď? Hlava nějak stávkovala, a tak jsem sedl na bus a jel do Brna. Tam jsem se složil do postele a zachumlal do klubíčka, vyždímanej jako citron. Po čase jsem se přeci jen propadl do spánku, ale nebyl moc klidnej. Čumím do stropu a postupně mi dochází, co se v Praze vlastně stalo. Od okamžiku, kdy se otevřely dveře našeho bytu, jsem byl jak mimo sebe, absolutně v šoku, až do teď. Musím začít přemejšlet trochu prakticky. Takže udržet se na škole, to znamená zas řešit peníze. Vůbec jsem si do jistý doby sakra neuvědomoval: peníze. Bral jsem to automaticky. Teď je řeším furt, krutí brko. Vypadá to, že ten debil Eda zkonfiskoval náš byt. Takže domov nemám, ani jiný věci, jen co mám na koleji. Nechci ho už ani asi nazývat strejdou. Jestli měl nějaký papíry od soudu, tak policajti jsou asi zbytečný. Oukej, Kili, bude to drsný. Ale nevzdám se! Prostě ani nemůžu, kvůli mamce, kvůli sobě, kvůli nám. A toho hajzla strejdu si podám. To znamená právník, nebo někdo, kdo mu zláme nohy, že jo. To znamená peníze. To znamená práci, líp placenou, nebo další. Nebo chodit na eskort, ale přece nejsem žádná pračka na čůráky. Boha mária, o čem to přemejšlím. Jít dál, kurva musím jít dál. A tak tady sbírám poslední zbytky sil, doluju je fakt hodně odspodu.

Začalo mi nějak kručet v břiše a uvědomil jsem si, že mám hlad jak hrom. To už je taková praktická věc, takže jsem se vyhrabal z pelechu a šel si koupit něco k jídlu. Když jsem se vracel na kolej, tak nějaká ženská věšela na nástěnku inzerát. Čučel jsem okolo, a když odešla, tak jsem si ho šel přečíst. Noooo tiskárna a grafické studio hledá pomocnou sílu. Sto padesát na hodinu. Upssss. Plakátek jsem drze strhnul.

„Dobrý den, Kilián Chalupa, volám na inzerát na pomocnou sílu do tiskárny. Ano. Ne. Student. Víc zájemců? No já mám vážný zájem. V kolik? Aha. Dobře v pondělí, děkuji. Na shledanou.”

Naházel jsem do sebe nějakej koblížek s marmeládou a kakao a zas nějak upadl do říše snů.

V neděli přijel ten mamlas spolubydla.

„Ty seš tu, jo?” Hmmm, dobrej pozdrav.

„Ne vole, to je můj hologram!”

Za ním stála nějaká holka, no ty vole. Tak to tady křena dělat nemusím. Sebral jsem se a šel za Vaškem. Klepal jsem na jeho pokoj a nic. Asi vyspává nějakej flám, dobrý no. Tak dneska mám volno a vlastně nic na práci. Do baru se mi nechce, sice nějaká kačka by bodla, ale nemám na to sílu. Musím se nějak srovnat.

Strašně se mi stejská, je mi smutno, a tak se jdu podívat do zoo. Je to teda výdaj navíc, ale potřebuju nějakou vzpruhu. Strávil jsem tam skoro celej den. Koukal jsem se na ty zvířata, pozoroval je a přemejšlel. Jestli se to teda dá tak nazvat, protože nic moc jsem nevymyslel. Nevím, jak co zaplatím, v baru to hodí tak s bídou na půlku toho, co potřebuju. Kolej, menza, telefon, lítačka, nějaký jídlo okolo. Teda, jak tohle dám dohromady? Mám z toho strach. Vy se máte, daj vám najíst, máte střechu nad hlavou, lékařskou péči… Akorát ty klece zkurvený. A v takový zkurvený kleci jsem se cítil bejt taky. Akorát bez střechy nad hlavou a jídla.

Ty voleeeee, co tady dělá Hadr? Proti mně jde docent Hadrbolec. Tak přece se teď neotočím a neuteču, i když… Nechci vidět lidi.

„Dobrý den, pane profesore.”

„Dobrý den, měl byste chodit více do školy a méně po zábavách, kolego!” zpražil mě pohledem, že jsem byl jak nejmenší mravenec. Proč si hergotboty každej myslí, jakej vedu nezřízenej život? Dyť se do prdele snažím jen přežít!

Neměl jsem sílu, podíval jsem se na něj odevzdaně a šel jsem dál. Vypadalo to, že tady asi pracuje. Vyšel z nějaké budovy jen pro zaměstnance. Hmmm, asi na škole blbě platí a taky musí vydělávat bokem. Hahaha.

No do smíchu mi moc nebylo.

Od školy už máme pokoj, ale stejně jsem se tam nějak poflakoval. V pondělí jsem šel do studovny, knihovny a seděl u kompa. Byl jsem jak na jehlách, odpoledne jsem totiž měl jít do tý tiskárny. Představit se, bylo tam více zájemců, tak si asi budou vybírat. Potřeboval bych nastoupit už včera, hahaha. Špekuloval jsem, jak to mám krutí brko udělat, abych je přesvědčil, že jsem jejich spása. Dokonce jsem koukal na nějaký poučný videjka, co dělat na pohovoru. Asi budu muset improvizovat, anebo prostě nic, nebudu nic hrát a hotovo. To je fakt, kašlu na to, nebudu se tam kroutit jak nějaká pipka. Dny mám relativně volný a práce se nebojím. To je jediný, co můžu asi tak nabídnout, a na to žádný certifikáty nejsou. Buď mi budou věřit, nebo ne. Měl bych teda šprtat, ale hlavně musím zaplatit kolej, že jo. A na to zatím nemám love.