Macek – 19. Vazba

Ondra

Koukal jsem na pidižvíka, jak se činí. Lítal sem tam, tu s hadrem, tu rovnal věci, skládal deky. Vydatně mu pomáhaly děti. Mamka se přidala do úklidu a já nakonec taky. Jediná Petra si sedla s kafem na gauč a rozdejchávala se. Šel jsem ven uklidit tu lopatu a z toho nejhoršího otlouct ty troje botky. Copak děcka, ty mají další, ale pochybuju, že Prdelka bude mít další.

Petra přišla za mnou ven:

„Ondroslave, to muselo bejt super, viď? Děcka úplně září a jak na mě byly naštvaný. Chtěla jsem je vzít studenou vodou a že prej jsou indiáni a že vydrží všechno. Super, ne?“

„No docela jim závidím, všem třem. Ségra, tohle jsme tu neudělali ani my!“

„Hele a nechceš si toho svýho indiána taky umejt?“

„Jsi blbá!“

Tlemila se mi. Pravda je, že jsem z toho trestání ještě úplně mimo. Raději jsem utekl ven, než koukat, jak tam ten indiánskej náčelník uklízí. Měl jsem z toho všeho dost pozdvižení. A jo, jasně, že bych si ho chtěl umejt a osušit a pomazlit…

Kilián byl teda jak prase. Nohy špinavý, zamazanej, zpocenej. Mamka převlíkala peřiny, děti je natahaly zpátky na místo. Šel jsem utírat hračky od nalepenejch patron a uklízet je. Bert občas nějakou patronu slíznul. Kili se s mamkou chvíli přetahoval o špinavý nádobí. Už to celkem vypadalo k světu, a tak nějak to probíhalo celkem v klidu.

Petra za chvíli sbalila děcka, že budou muset už jít. Rozloučili se. Kili ještě před Petrou klopil oči k zemi a tak nějak přešlapoval sem tam. Nebylo mu příjemně, ale Petra už byla úplně v pohodě. Dokonce si myslím, že bejt tam, tak se se ségrou k tý bitvě přidáme. Nakonec zbylo vytřít podlahu. Kili začal a já to vzal z druhý strany. Musel jsem se zabavit, abych nekoukal na jeho vystrčenej zadek. Za chvíli to bylo úplně v ažuritě. Mamka se smála a občas měla vtipný poznámky, že co asi jako dělaj starý indiánky a tak.

Kili vylil poslední kýbl a strčil hlavu do kuchyně a jen zapípal:

„Jdu se umejt a spát, dobrou noc. A promiňte.“

A svištěl pryč. Bert samozřejmě za ním. Mamka za ním volala:

„Udělám k večeři tousty, tak ještě přijď…“

To ale podle mě už neslyšel nebo nechtěl slyšet. Nestydatě jsem si představoval, jak si asi meje ty čmouhy na bříšku. Chvíli jsme čekali, ale Kili nikde. Nebylo zas tak pozdě večer, asi fakt zalezl k sobě. Taky se mi většinou po průseru chtělo zalézt do pokoje. Ale jestli ještě cítí provinění, tak to znamená, že trest nebyl dostatečnej. Chichichi. Jasný… už si píšu.

„Hele Ondro, jdi za ním, ať se jde najíst. Vždyť musí bejt hladovej. A že už ať se neomlouvá, aspoň jsme pořádně uklidili!“

Jako udělat to my se ségrou, tak to by takhle tolerantní nebyla. To bysme měli aspoň tejden zaracha. No nic. Jdu.

U Prdelky bylo ticho a klid. Zaťukal jsem na dveře, věčně pootevřený kvůli Bertovi. Tak mě napadlo, že kvůli němu nemá Kili ani soukromí. Že ho někdy nevypakuje, aby si mohl zavřít a to…

„Kiliáne, spíš?“

Zvedla se hlava a zavrtěl, že ne.

Sedl jsem si k němu na postel a vystrnadil Berta. Nebude se s ním válet furt!

„Máš se přijít najíst.“

„Nemám hlad, jste hodnej, díky.“

„No ale Iva to už udělala.“

„Hmmm.“

A zas se zakutal pod peřinu. Mamka to tak samozřejmě nenechala, naložila mi talíř.

„A ne že to bude jíst v posteli!“

Tak jsem zas šel nahoru.

„Kili? Tady máš tousty, je to pro tebe. Mamka jich nadělala dost. A nemáš to jíst v posteli.“

Dal jsem talířek na stůl a čekal. Kili se posadil, musel mít hlad. Tousty se rozvoněly a on seděl jak cipís a koukal. Nakonec teda vylezl, jen ve volnejch trenkách. Stydlín, zase honem skočil do tepláků a trička. Bylo vidět i v teplákách, že Prdelka je pěknej kus. Nejraději bych po něm skočil a zas si ho pěkně položil… já si ho snad vyškubnu! Dole jsem to zajedl. Teda, že mě přepadne bílej sex tak brzo, to jsem teda fakt netušil. Po tý náloži toustů a dvou pivech jsem se sotva odvalil nahoru.

Macek

Po tom vařečkovým vejprasku jsem nějak nemohl zařadit ten správnej stupeň a dělal jsem pátý přes devátý. Děcka a vlastně všichni mi pomáhali uklízet. Jenom Petra se asi z principu neúčastnila.

Za chvíli se děcka loučily, musely už domů. Pepík zvedl ruku a plácli jsme si:

„Stálo to za to, že jo?“

„Mě to náhodou vůbec nebolelo,“ přidala se Anička.

„To je jasný! Jako Ondra Jasný!“ spiklenecky jsem jim šeptal.

Chichotaly se tomu a prej, že zas domluví, aby mohli přijet a všichni ostatní odjet. Jinak je to prej trapný a bledý tváře jsou taky pěkně trapný.

No to mě polilo horko, ještě to tak. Zopakovat to, uffff. Ještě jsem důkladně umyl podlahu. Teda jenom kus, protože mi z druhý strany šel naproti pan Ondra. Byl jsem z toho zplavenej, špinavej a smradlavej. Tak jsem jen houkl, že se jdu umejt a spát. Byl jsem rád, že to je z krku, a chtěl jsem bejt co nejdřív mimo dění.

Přišel jsem do koupelny a uviděl se v zrcadle. No potěš koště. Pomazanej ksicht a hrudník. No nic, jdu se odrbat. Hned jak jsem zůstal nahej, začal Žán provokovat a normálně se k tomu postavil. Moc diskuse jsem nepřipouštěl, protože jsem byl nadrbanej jako stepní kozel. Znova jsem si přehrál ten svůj trest…

„Nechceš mě pohladit?“

„Ne, chci tě hned vymrskat!“

To bylo všechno, co jsme si řekli, protože ten pocit, jak jsem ležel bossovi na kolenou, jak mě držel, jak dopadaly ty rány, už sám o sobě znamenal, že jsem se jen taktak neudělal. A teď tady nahatej, opřenej o vanu mastím Žána, že nemůže popadnout dech. Koule mi lítaj sem a tam a dost to plácá. Za chvíli jsem označkoval dlaždičky a vanu. Osprchoval jsem to a začal drbat ze sebe ty pruhy. Docela dlouho jsem zanedbával to roští dole a Žán se pomalu nořil do černýho bobra. Bylo mi to sice blbý, ale tak jinou možnost nemám. Chodit takhle se mi moc nelíbí. Tak jsem si řekl, že to prubnu a schodím srst. Vzal jsem to z gruntu. Normálně si něco nechávám nad Žánem. Ale dneska ne, za prvý bude jako holátko a nebude držkovat. Když tak řeknu, že se s miminama nebavím. A za druhý, změna je život a stejně je to jedno, když nikam nechodím. Docela to trvalo a vždycky je to hrozně komický. Kdyby mě tak někdo viděl. Je jasný, že ať je mezi náma cokoliv, tak v tomhle přistupuju k Žánovi opatrně, až skoro s láskou. Všechny ty zákoutí a předkoutí musím pěkně projet žiletkou. Nakonec ležím ve vaně, roztažený nohy, a holím si hráz. Lepší polohu jsem nenašel. Ještě jsem vzal i podpaží, ať tolik nevoním, a hotovo!

Zalezli jsme s Bertem ke mně a nebylo mi dobře. Takovej divnej pocit. Budu si muset opravdu najít nějaký bydlení. Dneska mám z toho indiánskýho průseru chuť normálně zdrhnout. Za chvíli za mnou přišel tatí. Rozebírali jsme to spolu. Bylo mi smutno. Mamka, taťka, já sám. Moc smutno. Taťka mi rozuměl, jen říkal, ať to tady zkusím a že bych měl za mamkou jet. Já vím, tatí, pojedu. Musím co nejdřív, vždyť ona je taky sama, čeká na mě. Uklouzla mi slza.

Klepání? Pan Ondra mě přišel přemlouvat na tousty. Hladovej jsem byl jako vlčák, to jako jo, ale příšerně se mi nechtělo vstávat. Měl jsem problém se vůbec pohnout.

Jenže za chvíli přistály tousty na stole. To nešlo vydržet. Nebudu ze sebe přece furt dělat Marunu, už toho bylo před tím dost. A taky mi kručelo v břiše. Tak jsem se vykopal a bylo mi zas trochu stydno. Měl jsem takový volný trenky, takže i Žán měl dost prostoru. Tak se bimbal sem tam. Honem jsem natáhl tepláky. Pravda je, že když to tak beru kolem a kolem, tak bych se před ním stydět nemusel. Protože pan Ondra už měl tu čest mít prince Kiliána ohnutýho přes koleno, mít ho několikrát v náručí a jednou podle všeho dokonce i nahatýho, jenže stejně. Já jsem prostě takovej, stydím se před ním. Baštil jsem tu dobrotu! Iva tam dává kolečka klobásy a dost sýra, že se olizuju až za ušima. Pan Ondra na mě chvíli koukal, popřál doboru a šel. Hupsnul jsem napapanej hned zpátky do postele a usnul jako dřevo.

Minulej tejden jsem byl na prohlídce, doktor mě poslouchal snad ze všech světovejch stran a prej dobrý. Mám teda ještě dávat pozor a moc se nepřepínat. Hahaha, jedinej, kdo se zatím, přepíná je Žán. Takže zejtra valím do baru, konečně, jupííííí. Vstávali jsme teda s docela dobrou náladou a s vírou, že se aspoň něco vrátí do starejch kolejí.

Přišla mi smska z neznámýho čísla. Vašek? Vašek! Napsal mi, že se nadobro vykašlal na školu a pracuje. Že je v Brně a jestli nechci zajít na kafe. To jsem přesně potřeboval, trochu vypadnout z tohohle všeho. Jasně, že chci. Třeba tam přijde nahatej, jak je jeho zvykem. Hahaha. Vzpomněl jsem si živě na naše poslední setkání, na ty jeho půlky. Žán si hned rozvzpomenul, jak se dobejval mezi ně. Musel jsem si ulevit, protože to bylo tenkrát úplně top. Odpoledne jsem paní Ivě mezi dveřma řekl, že přijdu dnes až v noci nebo spíš ráno. Vyjeveně na mě kejvla. Chtěl bych jim říct o baru, ale oboum, tak to ještě počká. Podrbal jsem Bertíka a mazal.

Těším se na Vaška, že uvidím jeho veselej kukuč. A nezklamal. Usmíval se na mě už z dálky, svérázně milej a docela opálenej. Seděli jsme nakonec u piva.

„Kili, ty teda vypadáš! Proč seš tak hubenej?“

„Co jako? Hele ty taky oblečenej nevypadáš nic moc, nahej jsi byl lepší, hahaha.“ Kecal jsem, protože mu to moc slušelo. Moc rád jsem ho viděl, a dokonce ani ta pusa na tvář, hned jak jsme se potkali, mi vůbec nevadila. Ať si lidi myslí, co chtěj. Zakotvil nakonec v nějaký cestovce a dělá delegáta v Turecku. Proto je tak pěkně opálenej. Válečka u móříčka a občas zařídí nějakej vejlet a tak. Hmm to bych taky jel. Vylíčil mi nestydatě pár zážitků i Turkama i s turistama a turistkama. On je prostě kanec, krásnej kanec. Jevilo se to jako bezstarostnej život. Škodolibě jsem mu po dvou pivech začal závidět.

„Tak řekni a já si tě zabalím do tašky a pak si tě na pláži celýho vybalim, položím si tě na lehátko a budu tě mazat zvenku i zevnitř.“ Srandičky to by mu šlo.

Začal jsem se trochu červenat a Žán sebou zaškubal. Prej že by se taky rád ohřál. Uteklo to a já musel do baru. Šlo se mi lehce a těšil jsem se na Karlose. Tralala, tralala. Dneska je bezva den.

Ondra

Spal jsem jak na trní. To byla ale děsná noc, často jsem se budil. Ráno jsem vylejzal, jak kdybych skládal vagon uhlí, celej rozlámanej. Ještě, že je neděle. Tak Prdelka se tady mihnul ráno. Nad hlavou mi asi začali lítat malí horníci a se sbíječkama mi chtěli rozpůlit kebuli. Sebral jsem se a jel domů. Trochu jsem uklízel a díval se, co nás v práci čeká další týden. Odpo mi napsala mamka:

„Kilián někam šel a prý se vrátí až v noci. Nechci ho hlídat, ale nevíš, kam šel? Trochu se přece jen bojím.“

„Mami nevím. Zeptám se ho.“

To je divný, v neděli na noc se zdejchnul? Začal ve mně hlodat žárlivej brouček. Prdelka je sice dospělej, ale nedá mi to, musím zjistit co a jak.

Volat se mi moc nechce, tak píšu smsku. V hlavě mi furt bubnuje, musím si vzít další Ibalgin.

„Kiliáne, budeš večer doma? Chtěl jsem se domluvit co a jak v práci.“

„Pane Ondro, nebudu. Přijdu až v noci. A nemůžeme se domluvit po sms? Ale myslel jsem, že zítra už do práce půjdu.“

„A do školy?“

„To nevím, jestli zvládnu vstát ☹.“

To je legrace? Takže po nocích se toulá a do školy nepůjde? Koukám, že s tou dospělostí to nebude tak horký. Klacek jeden.

„Tak snad přijdeš tak, abys vstal, ne?“

„Jsem domluvenej do jedný ráno.“

„Domluvený na čem?“

„Chodím pomáhat do baru.“

Aha jo tak, takže to je ten bar. Hmmm a je to venku. Za chvíli přistane další smska.

„Moc se omlouvám, že jsem vám to neřekl dřív. Chodím sem už od začátku školy na brigádu, protože bych to jinak nezvládnul. A měl jsem předplaceno 2 tisíce kvůli té chatě a chtěl jsem to Karlosovi – šéfovi, co nejdříve odpracovat. A taky dál, abych měl na další výdaje. Nezlobte se, já u vás budu dělat jako dřív. Do teď to přece nevadilo, ne?“

To se dá pochopit, tak dospělej asi je. Honí peníze na živobytí. Dobře a teď jak to navlíknout, aby s tím skončil. Kluku zlatej, já to všechno dávno vím, jenže rád bych ještě věděl, co je to za bar. Aby nebyl v nějakým hampejzu nebo pajzlu. Budeme si muset opravdu promluvit o všem. Nemůžu ho nechat v tom takhle plácat. Spíš nechci. Chci, aby na tu školu chodil. Chci, aby se na mě smál. Chci, aby se ke mně rád vracel, a chci… chci ho.

„Kiliáne, nevadilo a nevadí, ale takhle se zase zničíš. Můžeme to probrat osobně? Nebude ti to vadit?“

Dlouho se nic nedělo, tak jsem připsal ještě další zprávu.

„V kolik přesně a kde tě mám vyzvednout? Odvezu tě v noci domů.“

Už jsem měl strach, že mi nenapíše. Honilo se mi to hlavou a rozhodl jsem se, že si budem muset nalejt čistýho vína. Prostě mu řeknu, že vím, co a jak. Snad to vydrží. A udělám to hned zítra. Už mě to nebaví to hraní na schovávanou. Víme a on neví, že víme. To už nikam nevede.

„Dobře. Děkuji.“

V další zprávě přistála adresa a čas 1:05.

Macek

Ty voléééé. To jdu jednou ven a hned mě vyhmátne? Jo, chtěl jsem jim oběma říct, že dělám v baru a vracím se v noci nebo nad ránem. Taky proč tam dělám a jak už dlouho. Jenže boss odjel, a tak jsem jen řekl Ivě, že přijdu dýl. S tím, že jim to řeknu pozdějc. No dobře, mohl jsem to řešit dřív. Se mi ale brutálně nechtělo. Mám totiž furt obavu, aby si nemyslel, že to pak u něj flákám. To teda neflákám! Flákám školu, to jo. Jinak to, ty brďo, nejde. Bláhově jsem si myslel, že to zvládnu. Juj Kilián nezničitelnej. Jenže pravda je taková, že to nejde. A pan nezničitelnej vzal za svý. I když to nejsou brigošky na celejch 8 hodin, stejně to nedávám. Z toho je snad jasný, že z existenčních důvodů jsem školu jaksi vyoutoval. Jo ještě tam chodit můžu, vylejou mě asi až v létě, ale stejně na to nemám moc času. Zkoušky nemám hotový, možná mi chybí i nějakej zápich.

Tak jo, tak si teda promluvíme, ale tobě se to, hošánku Ondřeji, líbit nebude. Mám takový tušení, že bude chtít, abych něčeho nechal. Jenže to, holenku, ne! Jak bych se asi uživil? Takže je to na spadnutí, já neustoupím a on mě vyhodí a pošupajdím i z bydlení. Dřív nebo pozdějc, protože to zase nezaplatím.

Apropó mý finance jsou zas v prd… nejsou v patřičné kondici. Má to jedno významný hodně vymazlený plus – nemám hlad. I když vím, že těch pár korun, co ode mě paní Iva chce, je směšnejch. Ale už jsem se v tomhle prostě smířil s tím, že jsem vyžírka. Jedna strana mýho já se brání a druhá, ta temnější, mi našeptává, že bych byl blbej. Za to se snažím chodit často s Bertem a občas aspoň nasekám polínka do kamen. Až bude počasí, tak pomůžu na zahradě.

S Karlosem jsme si padli hned kolem krku a hned jsem dostal vynadáno.

„To, žes mi nedal vědět, že jsi v nemocnici a tady, v Brně, to ti neodpustím. Ne kvůli práci, ty blboune, ale dyť tě máme s Magdou rádi. Víš, jakej jsme měli strach?“

Trochu jsem se bál, že bude naštvanej kvůli těm prachům, co jsem si vyprosil na firemní chatu. Jenže on je bezvadnej a vůbec se o tom nezmiňoval.

„Sorry, Karlos, já měl svoje důvody. Víš, chodil za mnou každej den pan Ondra.“

„Ten tvůj frajer?“

„Nééé, to není můj frajer. To je můj chlebodárce. Ale nějak jsem se bál, abyste se tam nepotkali a on se nedozvěděl, že mám ještě jednu práci.“

„Kili, ty seš vůl, vždyť se to dalo domluvit, ne? Fakt mě to mrzí.“

„Nezlob se. Už jsem mu to řekl, tak o baru už ví,“ kníkal jsem a taky mě teď mrzelo, že to tak muselo bejt. Jenže všechno tak nějak plynulo a upřímně jsem v tom špitálu ani neměl na nic sílu.

„Hele, ale je to ten, co se ti líbí, ten tvůj vysněnej svalovec, ne?“

Super, to tady budu zas jak puboška, začal jsem mít horko ve tvářích.

„Jo, to je.“

„Chichichi, ty se červenáš! Jéééé, to je hezký. Neboj, to bude dobrý.“

Měl z toho druhý Vánoce. Před ním jsem se ani nestyděl. Moc dobře ví, jak moc se mi Ondra líbí. No tak sem holt ještě emocionálně nestabilní Macík. Hmmm, Macík, takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Mamka naposledy.

„Jo Kili, mám jednu novinu, blbou teda asi pro tebe. Chodí i Roman.“

„Néééé. Ufffff. No radost z toho nemám. A co? Dobrý?“

„Moc ne, zvykl jsem si už si to celý vést sám a docela mi to vadí. Jenže neměli jsme moc prostor to řešit a já nemám momentálně prachy na to ho vyplatit. Víš přeci, že jsme to pořizovali spolu.“

„Ty jo, to je blbý.“

Od tý doby se ten den začal nějak kalit. Byl jsem zvyklej na jinej nedělní provoz, takový piánko. Jenže teď jsem musel bejt i za barem a vařit kafata, nalejvat drinky. Karlos všechno nestíhal. Hmmm, to se to nějak rozjelo.

Jenže pak přišel Roman. Debil.

„Jak to, že je tady zas ta smradlavá čubka?“

„Hele brzdi, jo. Necháš ho na pokoji, jasný?“

Roman pupkem přirazil Karlose k baru a pohrdavě na něj koukal.

„Sám si brzdi, nebo si budu myslet, že jsi stejnej buzerant.“

Karlos ho odstrčil a poslal ho do prdele.

Když jsem byl vzadu, tak přišel, vzal mě za horní lem trička, šmejknul se mnou bokem.

„Ještě mi budeš lízat prdel, ty chcípáku.“

„Nejsem žádnej šlemojed, ty prase! A nech mě bejt.“

Vyvlíkl jsem se mu a utekl k baru. Něco za mnou řval, že si to prej vypiju a tak. Jinak Roman vypadal jako ještě větší koule než dřív a ještě víc zpocená a zpustlá. Oči měl krvavý a smrděl. Fuj, bylo mi z něj zle a šel z něj strach. Jenže vím, že dokud je tu Karlos, tak mi nic neudělá. Sám už bych tu s ním nebyl.

Za Karlosem přišli nějaký známý a on se s nima potřeboval chvíli pobavit. Roman si stoupl za bar. To bylo teda terno. Když přišla objednávka na sendvič nebo tousty, tak jsem je šel dozadu udělat. Roman po mně loupal očima a jen se škodolibě uculoval.

Najednou se sebral a šel dozadu. Zůstal jsem u baru sám. To je debil, vždyť já nikdy nekasíroval. Vůbec se mi nechtělo ho volat. Stejně by mě poslal někam. No nic, tak jsem udělal pár drinků a odbavil to. Dvakrát jsem si přepočítal, co mám vrátit. Pak si všiml Karlos, že tam lítám sám, a přišel. Šel jsem dělat zas dozadu, bylo spoustu nádobí. Roman se odkoulel k baru.

Pak přišel šok. Ve dveřích stáli dva policajti v černejch uniformách!

„Jste Kilián Chalupa?“

Nezmohl jsem se na slovo.

„Neumíte mluvit?“ řval ten druhej.

„Jo…“

„Jste zatčenej z podezření z krádeže. Půjdete s námi.“

„Cože? Já nic neukradl, co to je?“

Roztřásly se mi kolena a vůbec jsem nevěděl, co se děje. Chtěl jsem jít pryč. Jenže ten chlupatej mě chytil, zkroutil mi ruku za zády a ohnul mě přes stůl.

„Chcete dělat problémy? Chcete?“

„Ne… já ne, kam, proč?“

Byl jsem vystrašenej a naštvanej. Ten chlap mě dloubl dost do boku. Zabolelo to a já se instinktivně ohnal.

„Je tu odpor, dělej.“

Skočili na mě, povalili na zem, dostal jsem ránu do břicha a klepeta. Ty vole, vždyť já nic nedělal. Pak to šlo ráz na ráz. Prohledali a vzali všechny moje věci a vyvedli mě ven. Roman se smál, Karlos vyděšeně koukal a oba něco řešili s dalším bengem.

Co se to děje? Do prasečí prdele, co mě ještě potká? Adrenalin napínal moje tělo a zatím mi nedovolil se složit. U nich v kanclu probrali všechny moje věci.

„Tak kams to schoval?“

„Vůbec nevím, o čem mluvíte.“

„Takovýhle frajírci tady vždycky změknou, že jo? Hele mladej, neser mě a zpívej!“

Nevím, kde se to ve mně vzalo, vzdor, vztek, zoufalost, strach, nevím.

„Nic jsem neudělal a nic nevím, hele starej.“

Přilítla facka, to jsem nečekal. To mě vyděsilo ještě víc. Ale přece mě musí pustit, já nic neudělal.

„Okej brouku, tak hele. Kladení odporu při zadržení, krádež hotovosti, přiznat se nechceš. To je jednoduchý, půjdeš rovnou za katr. Vyndej si tkaničky od bot.“

Koukal jsem na něj vyjeveně a nebyl schopnej pohybu. Za katr? Cože?

Hrozně zařval:

„Dělej, ty šmejde!“

Skoro jsem se pochcal. Uffff.

Ocitl jsem se v cele předběžného zadržení. Vystresovanej a zoufalej. Vyrozuměl jsem, že jsem měl ukrást peníze. Já?

Byl tady nějakej kavalec, deka a židle. Mý věci nacpali do pytle a dali mi podepsat seznam. Mohl jsem někomu zavolat, ale komu budu volat v noci, že jo?

Ondra

Teda lituju zas toho kluka. Takhle dělat v noci. Mně stačí se probrat, abych pro něj mohl jet. Takže lituju i sebe, chichichi. Nějak jsem se posbíral a vyrazil. Naštěstí kladiva v hlavě už nebouchaj. Bar je v centru. Stojím naproti na blikačkách a čekám. Nic. To je tele, to na sebe nechává takhle čekat? Nemám rád čekání a ještě jsem tady vycapenej na blbým místě. Nechci vypadat jako stíhačka, takže čekám do půl. Volám a telefon je nedostupnej. Co je? Začínám mít blbej pocit. No nic, jdeme.

Bar je docela pěknej, útulnej. Je tu pár lidí, hraje fajn muzika. Pár vyšších stolečků na stojáka, kousek malinkýho parketu a pak normální stolečky. Kiliána nevidím. U baru je docela sympatickej týpek. Jo a tamhle se vyvalilo co za mobidicka? Hmmm, to bylo asi půlnoční překvapení.

„Dobrý večer, co si dáte? Budeme ale za chvíli zavírat, tak za hoďku.“

„Dobrý den, hledám Kiliána Chal…“

„Jéžiš, pojďte dozadu.“

Hrklo ve mně a ten sympaťák mě táhl dovnitř. Ten druhej mě pozoroval divným pohledem.

„To jsem rád, že jste tu, jste Ondra, že jo?“

„Co se stalo?“

„No já tomu nerozumím. Ale takhle, Kilián je asi na policii. Přišli ho sem zatknout, asi před hodinou.“

„Proč?“

„Ten debil vedle, jinak už to říct nemůžu, je zavolal, že prej Kilián ukradl peníze z kasy.“

„Cože?“

Vytřeštil jsem na něj oči a vystřelil jsem zpátky. Přilítl jsem k tý kreatůře, vzal jsem ho pod krkem a přirazil ho k regálu, až se zatřásly sklenice. Vytřeštil oči, hrdina.

„Tys zavolal na Kiliána poldy? Udělal ti něco, ty šmejde?“ řval jsem na něj. Zezadu mě chytal ten druhej. Jenže já se prát umím! Stiskl jsem víc a vzal mu trochu kyslík. Chlap se začal třást.

„Dělej, mluv!“ řval jsem.

Začal koktat:

„No on asi… já… nikdo jinej tu nebyl, ztratilo se třicet táců.“

Pustil jsem ho a otočil se na toho druhýho.

„No, ono se to opravdu ztratilo, nevím jak, ale nejsou tam.“

Začal jsem mluvit potichu a důrazně a zapíchl jsem tomu žoku sádla prst do prsou.

„Tak tos posral, ty chudáku. Kilián by nikdy nic neukradl! A ty ses teď zapletl se mnou a se mnou to není sranda! A jestli ses do teď neposral, tak ti garantuju, že se posereš a do vejšky. Přemejšlej o sobě ty ubožáku, jak asi dopadneš? Ještě si na Kiliána něco zkusíš, tak tě upozorňuju, že umím bejt hodně příjemnej, chápeš?“

Chlap byl bílej jako stěna a ty jeho prasečí oči nevěděly, kam se upíchnout. Napínaly se mi ruce a pěsti, udržel jsem se. Nejsem magor, ale prostě tohle ne! Poplácal jsem ho dost důrazně po tváři, což vyvolalo další zděšení v jeho očích. Nikdo, nikdo nebude ubližovat Prdelce, NIKDO.

Vzal jsem toho druhýho a vrátili jsme se dozadu.

„Hele, jak to tady je? Co ten je kokot zač? Co ty, seš majitel? Viděl někdo Kiliána něco vzít? Proč ses ho nezastal? Každýho srovnám, chápeš?“

„Jsem Karel, říkají mi Karlos. Kilián by to podle mě neudělal. Já to těm policajtům říkal, že stejně jako on jsem to mohl vzít já nebo Roman. Jenže oni to nechtěli vůbec poslouchat. Sebrali ho. Říkali, že půjde do chládku. Jsem hrozně rád, že jste se tu objevil. Kilián mi nedal na vás číslo a nechtěl, abyste věděl, že tu pracuje. Myslí si, že ho vyhodíte, protože to po tý práci tady bude flákat. Já ho mám fakt rád. Ty peníze vůbec nevím. Myslím si, že to vzal Roman. Je to debil. Jenže on má u policie známýho.“

Vypadalo to, že tenhle kluk mluví celkem rozumně. Trochu jsem se uklidnil a přemýšlel co teď.

„Jsem Ondra. Tady máš vizitku a prozvoň mě. Kilián je vůbec tajnůstkář, já vím. Hele a k tý kase má přístup kdo?“

„No za barem dneska furt někdo byl. Když náhodou odcházím, tak kasu zamykám. Ale dneska tam furt někdo byl. A jo počkej, každej z nás tam byl nějakou dobu i sám. Teoreticky to mohl bejt kdokoliv z nás. Jo, a prosím tě, můžeš mi dát vědět, co a jak?“

Šel jsem ven a volal švárovi, potřebuju poradit a on je advokát. Samozřejmě to nezvedal. Nedá se nic dělat, musím ho vzbudit.

Když na někoho zvoníte ve dvě ráno, většinou to moc velký vítání není. Po omluvách a vysvětlení, co se stalo, jsme seděli v jejich obýváku.

„Ondro, pojedeme se zeptat, co se s ním stalo, mně by to měli říct. Řekneme, že jsem jeho právní zástupce. Vím, kde mají Cépézetky, tak pojedeme rovnou tam.“

„Díky.“

Advokát Kryštof byl nejen švagr, ale můj hlavní právní poradce ve firmě, v životě a vlastně v celý rodině. Tak jsme jeli.

„Co si přejete?“

„Dobrý den, jdeme se zeptat na Kiliána Chalupu, měl být zadržený.“

„No my vám žádné informace sdělovat ne…“

„Jsem právní zástupce pana Chalupy. Doktor Kryštof Svoboda. Takže nám laskavě sdělte, z čeho je pan Chalupa obviněn, pokud tedy je, a na základě čeho byl zadržen.“

Jo Kryštof je svéráz a ostrej. Řekl to dost nesmlouvavě a policajtovi trochu spadla brada. Asi nečekal, že se o kluka bude někdo ještě v noci zajímat. A hned, že přijde jeho právník.

„Ano, tedy, no. Zatím obvinění vzneseno nebylo. Je v cele předběžného zadržení. Po dobu 48 hodin nemusí být zdůvodnění.“

„No to ne, ale nějaký podnět, že jste ho zavřeli, jste mít museli.“

„Kladl odpor při zatýkání.“

„Aha, takže podáme stížnost a předpokládám, že bude k dispozici váš kamerový záznam z toho zatčení. Máte přeci povinnost každou událost zaznamenat, že? Sebrali jste kluka po těžké nemoci a divíte se, že s vámi nechce jít dobrovolně?“

„Ehmmm, no ano. To jistě. Stížnost? Jako proč ne, to si bezevšeho podejte. Je podezřelý, že zcizil hotovost.“

„Kdy ho pustíte?“

„Já nevím…“

Policajt koukal trochu vyplašeně a nakonec zakejval hlavou a…

„Heleďte, já u toho nebyl, ale pustíme ho zítra v sedm hodin. Já o tom víc nevím.“

„Uvidíme, je v pořádku?“

„Ano, je. Já na to ještě dohlédnu. A zítra na něj můžete počkat, nebude to dříve než v sedm.“

To je paráda, jak to funguje. Když se o člověka nikdo nezajímá, tak ho nechaj svýmu osudu. Takhle se rozvířila hladina, najednou se hoši snaží. Jsem teda ukrutně nasranej. Prdelka, malej cipís někde v cele?

Nespal jsem ani minutu. Kryštofa jsem znova vyzvedl před sedmou a jeli jsme tam.

Macek

Za nějakou dobu mi policajt přinesl teplej čaj. Docela rád jsem si ho dal, byl i dobrej. A dal mi ještě jednu deku. Hmmm, to je panečku Alcrón.

Jenže jak se vlekl čas, tak ze mě odplul ten adrenalin, rozčilení a emoce. Pomalu mi docházelo, co se stalo. Takže jsem zloděj. To vůbec nemůžu přijít na oči paní Ivě, už vůbec ne zpátky k nim domů. Kdo by chtěl zloděje pod střechou? Kdo by mu svěřil klíče od domu? Nic, tady to končí. Až mě pustí, jdu rovnou na nádraží. Nic jsem neukradl, ale nálepka se nesmaže. Možná tomu věří i Karlos. Nic, všechno je to v loji. Stočil jsem se na tom kavalci do klubíčka a utápěl se ve vlastní sebelítosti. Nejsem k ničemu, všechno poseru. Jen někomu visím na krku. Už takhle nechci žít. Nechci žít. A tehdy jsem si řekl, jestli by nebylo lepší se tady na to vykašlat tak nějak obecně, úplně. Jít za taťkou. Bylo mi hrozně. Smutno. Když umřel tatínek, cítil jsem strašnej smutek dlouhou dobu, ale stále tam byl pocit jít dál. Furt jsem měl nutkání snažit se kvůli němu a vůbec jít a bojovat za sebe, za mámu. Jenže teď nic nezabíralo, nic. Neměl jsem sílu, vůbec žádnou sílu. Ležel jsem tam ani nebrečel, jen tak koukal do tý schmoustaný deky a nechtěl jsem tu už bejt. Co se mnou bude? Kdy mě pustí? Jsem jak nějakej kriminálník. Všechno se mi honilo hlavou a vůbec jsem nemohl spát. Začalo mi bejt i fyzicky blbě, myslel jsem, že se poblinkám. Fuj. Klepal jsem se jak drahej pes a východisko žádný. Tatí, co budeme dělat? Já vím, už tam pro mě chystej místo.

Přečkal jsem to nějak asi do rána. Nevěděl jsem, kolik je hodin, protože okno tady nebylo a furt se tady svítilo.

„Pane Chalupo, pojďte, budete propuštěn.“

Ha, propuštěn? Paráda, takže seberu, co mám, a pryč. Pryč z tohohle hnusnýho života, nic dobrýho mě tady nečeká. Nečeká. Vůbec. Nic.

Zase jsem podepsal, že to, co jsem podepsal, že mi vzali, tak mi teď vrací. Dal jsem si šňůrky do bot a vedli mě ven. Jenže venku stálo auto a to já znal a hlavně jsem ho vůbec nechtěl vidět, už nikdy v životě. Držel se mě ten pocit, že úplně všechno je hnusný, je proti mně. Že mě celej svět zradil, všichni i mamka i Marťas i Bert i Ondra i Brno i Karlos, Vašek. A taky, že tyhle všechny jsem zradil já, tím jakou cestu jsem si vybral. Jenže takhle to bejt nemělo, tohle já nechtěl. Prostě totální pocit nicoty. Došly baterky, není šťáva, nejde to prostě dál. Jako kdybych měl vyměřený kroky jen k tý hluboký řece a dál už nemohl udělat ani krok navíc. Otočil jsem se na chodníku a šel pryč.

„Kiliáne!“ ten hlas bych poznal všude. Ale teď ho nechci slyšet, už ne. Ta zrada všeho zaplavovala moji hlavu, duši i srdce. Všichni si se mnou jen hrajou. Nechci, ne. Nechci už být myš na hraní. Vzepřu se v tom posledním.

Jdu dál.

„Kiliáne, počkej!“ Hlas zesílil, auto nastartovalo a bouchly dveře. Všechno se dělo mě za zády. Za chvíli to bude za zády všechno už navždy. Těšil jsem se do vody. Strašně jsem se těšil a v hlavě mi začal blikat jen jeden úkol. Poslední. Budu mít klid, všechno skončí. Všechno tohle skončí! Srdce tlouklo jak splašený. Představoval jsem si jen vodu a jak do ní vběhnu, ona se za mnou zavře a já tam dole otevřu pusu a jen jednou se zhuboka nadechnu…

Slyším za sebou kroky, ohlídl jsem se a vidím Ondru, jak si to šněruje za mnou. Přidal jsem do kroku. Doluju poslední zbytky sil a popobíhám. Kroky za mnou zrychlujou taky. Běžím. Zuřivě, nikdo mi nesmí vzít tu poslední možnost. Osvobození, nirvánu. Nikdo to nesmí udělat.

Slyším jen svoje hluboký nádechy a údery srdce. Buch, buch. Jsem jak mimo sebe. Někde musí bejt řeka. Běžím jak o život, nebo o smrt. Nikdy jsem tak šíleně neběžel.

Ondra

Co ten kluk dělá? Otočil se a jde pryč? Jen na okamžik se střetly naše pohledy a hned jsem se lekl. Strhanej obličej a vyhaslej pohled. Nešťastnej a úplně jalovej. Sevřelo se mi srdce, úplně mou projel chlad. Podobně jak když jsem ho našel ležet bezvládně na zemi. Bože. To není dobrý, poznal jsem to. Vyrazil jsem za ním. Kryštof si přesedl a jel za náma.

Volal jsem, nic. Zrychlil. Sakra. Klopýtá, vždyť mi nemůže utéct. Já toho debila, co mu to udělal, opravdu přizabiju.

„Kiliáne, počkej!“

Vyrazil tak prudce, jako by mu přeskočilo. Kde se to v něm bere? Lidi nelidi, běží bezhlavě dál, pryč.

Kilián zakopl o obrubník a letěl vzduchem na chodník. Ach jo. V minutě jsem u něj.

Leží na zemi na břiše a ani se nehne.

„Je ti něco?“

Žádná odpověď, vzal jsem ho za rameno, vyškubnul se.

Začal jsem ho hladit po ramenu a mluvil potichu.

„Kiliáne, co je?“

Ten uzlík se na zemi začal třást. Plakal. Zase.

Jemně jsem ho vzal do náruče a nesl do auta. Vůbec se nebránil, byl jak hadrová panenka. Měl zavřený oči, a když je otevřel, tak byly stále prázdný. Jak kdyby je měl ze skla, jen upřený před sebe.

Došel jsem k autu. Kryštof otevřel dveře.

„Volej Petrovi!“

Kilián byl celej zelenej a studenej. Vlezl jsem si k němu a hladil jsem ho.

„To bude dobrý, Kiliáne, to bude dobrý, uvidíš. Jsem tady s tebou.“

„Nikdo… nemůžu… už ne… nechte mě jít…“

„Kam bys chtěl jít?“

„Odejít… za tátou…“

Zatrnulo mi, on neví, že jsem byl u jeho hrobu. Tak mi to bylo jasný. To je zlý.

„Teď ne, teď musíš do tepla jo?“

„Nechte mě jít…,“ slzy mu jen pomalu stékaly po tvářích.

Měl jsem z toho taky slzy na krajíčku. Svině, jsou to svině.

Konejšil jsem ho, jak jsem to jen mohl dokázat. Stále opakoval totéž. Dojeli jsme domů. Nebyl schopnej pohybu. Vyndali jsme ho ven a já ho nesl domů. Jenže Kilián se nějak probral. Začal se kroutit, kopat, mrskal se.

„Ne, já tam nemůžu, jsem zloděj, nemůžu. Iva, nemůžu, chci pryč. Néééé!“

Řval hystericky jedno přes druhý, skoro mi vypadl z náruče. Jenže to měl smůlu, sevřel jsem ho vší silou. Neměl chudák šanci, ale řval jak tur. Opakoval dokola, že je zloděj, že chce za tátou… Bertík hned vyskočil a běžel k nám. Mamka nechápavě koukala. V očích měla velkou starost. Nemohl se uklidnit. Držel jsem ho jako svěrák. Když jsme došli ke schodům, jako by mu došly síly. Přestal sebou házet a škubat se. Stále něco kníkal a mumlal. Donesl jsem ho k němu a snažil se ho položit do postele. Doufám, že to nejhorší pominulo. Že ten záchvat je pryč, nestíhal jsem zpracovávat, proč a co se mu stalo. Sundal jsem mu kecky a bundu. Ta postel na něj měla dobrej vliv, začal malinko spolupracovat a rozpínal si kalhoty. Jakmile byl v trenkách a tričku, tak se ten pidižvík zamotal do peřiny, ani hlava mu nebyla vidět. Začal se zas třást.

Petr vzkázal, že si má vzít prášek na spaní a že večer zajde. Kryštof stál za mnou a přišla mamka s práškem.

Sedla si k němu a pohladila tu kopičku pod peřinou:

„Kiliáne, pojď si vzít prášek, no pojď.“

Z peřiny se vyhrabala ta smutná bledá tvář a zašeptala:

„Já jsem nic nevzal, opravdu, nevzal.“

„To my přece víme, Kiliáne. Vyspi se, bude to dobrý, uvidíš, tady jsi v bezpečí, no podívej, Bertík se na tebe tak těšil.“

Neznatelně se usmál a pohladil Bertíka, kterej se za přítomnosti mamky držel na zemi. Mamka plácla do peřiny a už tam byl a oblízal Kiliho a ten ho drbal a tál. Pozoroval jsem ho a zdálo se mi, že ten nával zoufalství odplouvá. Aspoň ten nejhorší, ten, co člověka dostane až na hranici, kdy už je jen otázkou jednoho pohybu, že je po všem. Sám jsem si to prožil a cítím ulehčení. Za toho střapatýho kulihracha. Kilián si vzal prášek a zavrtal se do peřiny. Bert už bez obav se točil do klubíčka hned vedle něj. A ruka v jeho kožichu hladila. Byl klid. Uffff.

Co to bylo za zkrat? Nebude to na psychiatra? Nebude mít nějaký následky z toho všeho? Honilo se mi toho hlavou hodně.

Seděl jsem vedle v křesle do tý doby, než jsem uslyšel pravidelný odfukování. Kilián usnul a hned tak se neprobudí.

„Ahoj Karlosi, jo je v pořádku. No, bylo to dramatický. Můžu tě vidět? Kde? Aha, dobře, tak zhruba za hodinu.“

Macek

Mám to trochu zastřený. Na chodníku jsem už opravdu nemohl nic. Vzal mě do auta. Trochu jsem se probral u baráku. Zas na mě přišla ta panika, je to hurikán uvnitř sebe. Hrozný, snažil jsem se utéct, jenže to moc nešlo. Držely mě dvě silný ruce a svíraly, strašně silně mě svíraly a já se stejně snažil vyvlíknout. Docela rychle mě opustily síly. Teda ono to sevření na mě působilo hezky, tak jako kotva. Najednou pevnej bod. Bylo toho strašně moc v tý mojí kebuli. Jednou stranou bych se do tý náruče vtisknul a na druhou jsem chtěl utéct. Hádalo se to a já z toho byl najednou hodně vyčerpanej. Když se už všechny trable začaly zase zlepšovat, tak zase rána a ta mě dorazila. A jsem sám docela v šoku, jak to se mnou mává. Jak to nedokážu ustát. Ta náruč mě nakonec uklidnila a na posteli už jsem nechtěl momentálně nic jinýho než na nic nemyslet a spát. Boj jsem vzdal, protože už jsem byl v tom baráku. Paní Iva ke mně promluvila tak hezky a starostlivě. Mý obavy, že mě odvrhnou další lidi, se vlastně tímhle vším nenaplnily. Naopak, starali se. Další uklidňující dávku jsem dostal od Berta, ten jeho kukuč a čumák, je to můj největší kámoš. Než jsem se propadl do spánku, tak se mi už trochu i vyjasnila hlava. Proč jsem zas tak vylítl? Dobře, zašili mě na pár hodin, ale nic jsem přece neudělal. Nic mi nemůžou dokázat. Není to nic příjemnýho, ale proč ten zkrat? Jsem asi zralej na psychouše. Bože ještě tohle.

Probudil jsem se odpoledne.

V pokoji jsem byl jenom s Bertíkem. Netroufnul jsem si dolů. Vůbec. Napsal jsem panu Ondrovi zprávu.

„Už nespím. Jste tu?“ Přišel za chvíli.

„Ahoj Kili. Jak se cítíš?“

„Blbě, nevím, co mám dělat,“ byl jsem fakt bezradnej.

„Co se najíst?“

„Omlouvám se, pane Ondro, akorát vám dělám starosti. Já, já… já…“

„Za prvé to neděláš schválně a za druhý jsi tady doma, chápeš?“

„To nejsem, budu muset odejít. Paní Iva tady nemůže mít… zloděje.“

Pan Ondra se nadechl a přivřel oči:

„No, to nemůže, ale to taky mít nebude. Nejsi zloděj a nech toho, nebo ti nařežu.“

„Ne, to ne, prosím.“

„Tak neblbni a pojď se mnou dolů, jo?“

Zatahal mě zas za tvář, jako to dělával v nemocnici, a široce se usmál. Vstal jsem teda a šel dolů. Dostal jsem najíst. Byli jsme tam jen tři, já, Iva a Ondra. Paní Iva mě ujišťovala znova, že se nic neděje. Vůbec nic. Já věděl, že děje, a bez rozmýšlení jsem najednou cítil, že už můžu. Jenom to nedokážu do očí.

„Můžete si oba, prosím, sednout sem?“

Posadili se na gauč a já jsem si sedl na zem bokem k nim tak, abych na ně neviděl. Bertíka jsem si našteloval před sebe a mazlil se s ním a potichu a pomalu začal…

„V létě mi umřel tatínek…“

Byl to dlouhej monolog, moje zpověď. Přesně to jsem celou dobu nechtěl, znova to prožívat, ale teď jsem měl pocit, že je to správně. Čas od času jsem mokrou tvář zabořil Bertíkovi do kožichu. Snažil jsem se říct všechno včetně toho, že se mi protiví lítost a milodary. Že nechci bejt na obtíž. Vyprávěl jsem o našich, o dovolených, o blbostech, o Marťasovi, o René, o škole, o dědovi, o strejdovi. Když jsem skončil, tak jsem se zvedl a šel do pokojíčku si zase lehnout. Čuměl jsem do stropu a cítil jsem se malinko líp, ta tíha na mejch bedrech se zdála menší.