Venkovský příběh – 51. Den D

Smůla se konečně prolomila a Canarie přinesla štěstí přesně tak, jak Robin prorokoval. Ačkoli u nás se začalo ochlazovat a toho roku byla tuhá zima, my jsme měli všechno sluncem zalité a ani si nevšimli, že nějaká zima je. Po návratu jsem si byl zase zaběhat s Dominikem, a když jsme měli chvilku pauzu, vyzvídal, jak bylo na dovolené.

„Dome, to byla ta nejlepší dovolená, konečně ti můžu vrátit to, co ti dlužím,“ usmíval jsem se nadšením.

„Cooo? Co mi dlužíš?“

„No před lety jsem ti dělal svědka i s proslovem, proto budu rád, když mi to vrátíš.“

Dominik se podíval na nebe, zvedl ruce nad hlavu, ukázal pěsti nebi a zvolal:

„Konečně… konečně… jo, konečně vás to napadlo, vy dva bejci. S váma to je jak telenovela, nekonečnej příběh, kde stejně všichni vědí, jak to dopadne.“

Vzal mě za ramena a začal se mnou třást:

„Fílo, udělali jste mi radost voba, to to trvalo, však jste se měli brát chvilku po nás.“

„Jo měli, ale víš, co se pak stalo, tak se furt něco řešilo, až to nějak vyšumělo. A tehdy by to stejně bylo jen nějaký registrovaný partnerství, dneska už je to doopravdický. Takže výzvu přijímáš?“

„No jasně, že se ptáš, jen nepočítej, že ten proslov bude super jako tvůj, to víš, já jsem obyčejnej jouda z dílny.“

„Ale co to meleš za kraviny, možná jsi jouda z dílny, ale chytrej jsi fakt dost, jen tě nebaví intelektuální sračky. A samozřejmě kdo jinej by mi to měl dosvědčit než ty. Nejvíc nejlepší kámoš.“

„Tak co já vím, mohl jsi říct třeba Kaká.“

„No, víš, Kaká chce Robin.“

„Hmmm, takže jsem taková nouzovka,“ pousmál se.

„Dome, neser, však víš, jak jsem to s tebou vždycky měl, ty bejt teplej, tak jsem si tě vzal, už když nám bylo deset.“

„Jéééé, tak mě zahřálo, jsme jak puberťáci, když jsme si říkali tyhle věci.“

„No myslím, že tohle jsem ti nikdy neřekl.“

„Přímo ne, ale trochu naznačil, pamatuješ tehdy, když jsi mi říkal, jak na tom jsi? Tohle si dodneška pamatuju, tak mi došlo, že jsem byl tvůj, jak se dneska říká, crush.“

Doběhli jsme k nám domů, Robin byl už doma, a tak mu Dominik popřál k rozhodnutí:

„No a hlavně, kdy to vůbec budete mít?“

Robin nejistě pokrčil rameny:

„No to bych taky rád věděl, ale necháme to na pozdní jaro nebo brzkej podzim, teď by to bylo moc narychlo, asi se toho musí zařídit bambilion.“

„No a co Kaká? Už jsi se mu svěřil, že ho chceš za svědka? Já to teď probíral s Dominikem a mám ho jistýho.“

„Jojo, právě jsem za ním byl teď osobně, začal se mnou třást, radovat se, že jako samozřejmě jo, ale hlavně doufá, že bude rozlučka se svobodou, to ho zajímalo nejvíc,“ smál se Robin.

Dominik se pousmál:

„Von je pořád hroznej puboš, pořád by jenom pařil, já už toho mívám dost po chvilce. Ale musím uznat, že mi přijde posledních pár tejdnů takovej vyklidněnější, přišel mi v poslední době bez nálady, ale jinak bude mít pubertu ještě v osmdesáti.“

Téma svatba a organizace jsme ještě mockrát probírali se všemi na našich pátečních seancích v hospodě. Konečně jsme se rozhodli a hlavně sehnali místo, kde to všechno proběhne. Vzpomněli jsme si na svatbu Dominika a statek, kde se to konalo, i když jsme neplánovali tolik lidí, nakonec jsme zjistili, že chceme pozvat nejen partu s rodinami, ale také chlapy z truhlárny s rodinami, já několik kolegů z práce, a najednou to bylo lidí dost. Na statku jsme sehnali volný víkend v půli června, takže bylo rozhodnuto.

Přípravy jsme dělali průběžně, abychom nešíleli na poslední chvíli, a kupodivu vše probíhalo v poklidu, ale jedna událost to přece jen narušila. Jednoho dne mi zavolala Šárka. Šárka mezi nás zapadla skvěle a účastnila se u nás různých zábav a večírků, nejezdila na všechny akce, ale pravidelnou návštěvnicí byla rozhodně. V telefonu zněla tajemně a volala nám, aby nám řekla, že by nás oba hrozně ráda viděla a jestli nechceme někdy zajet do Písku pokecat o životě a tak. Jasně, že i my Šárku rádi uvidíme, a domluvili jsme den. Jen nám to přišlo s Robinem trochu podivné, poté, co ho pustili z nemocnice, jsme se vídali už jen na akcích, ale že bychom spolu zašli jen tak na kafe, to ne, a tak jsme si říkali, že to nebude jen tak. A to se nám také potvrdilo.

Šárka byla vysmátá jako vždycky, ale pak zvážněla:

„Kluci, mně to je trochu blbý, ale snad mi pomůžete, já jsem taková, že nevím, co si myslet, ale možná mě pošlete do prdele. Hele, co byste mi řekli o Danovi?“

„O Danovi? Myslíš asi Kaká, co?“ zeptal jsem se překvapeně.

„No jasně, mně ta jeho přezdívka nejde přes hubu,“ pousmála se.

„Noooo, jako teď nevím, co mám říct, co chceš vědět nebo o co jde?“

„No takhle, když se tady Robin vrátil z nemocnice a vy jste mě pozvali na tu vítací párty, tak jsem si tam s Danem docela rozuměla, no a tak jsme se párkrát potom viděli a docela jsme si sblížili a celkově si hodně rozumíme. Ale tak znáte ho, on je takovej, jakej je, a já pořád přemejšlím, jestli se mám bát to posunout někam dál, nebo radši couvnout. On všechno bere na lehkou váhu, všechno je sranda, pohoda a čím víc to je vážný, tím víc to je vtipný. Tohle mi trochu hlodá v hlavě, ale jinak jsem s ním hrozně ráda, vůbec se s ním nenudím.“

„No tak s Kaká se fakt nudit nebudeš, to ti můžu garantovat, on je jak neřízená střela, ale přesně tohle chování je to, co mi milionkrát zvedlo náladu a odlehčilo moje myšlenky. Šári, hele, za Kaká dám ruku do ohně, on se ti může zdát, že je ho někdy plno, ale to je prostě jeho nátura a jeho způsob vyjadřování, a jestli se bojíš, že neumí brát věci vážně, tak to ti mohu říct, že on fakt umí brát věci vážně, jen by to nebyl on, kdyby to neřešil s humorem nebo nějak svérázně. Neboj, pokud to dáte dohromady nějak víc, tak on se o tebe fakt postará, tomu věř.“

Vykreslil jsem Kaká v dobrém světle, ale přidal se i Robin:

„Jo, Šári, přesně jak říká Filda, a možná bys měla vědět, že to byl právě Kaká, kterej nám tehdy dohodil svýho tátu jako právníka, když jsme bojovali o kluky, a jeho nápad byl i ten, kdy vymyslel, jak to udělat, abych hrál před sociálkou heteráka, aby nám je fakt přiklepli. Tehdy mi dohodil Péťu, jako jeho bejvalku, aby byl obraz dokonalej. Hodně se věnoval našemu Fildovi s fotbalem. Prostě Kaká je fakt zlatej, neboj se ho, jen si možná od něj někdy budeš potřebovat třeba na den odpočinout,“ smál se.

„Ufff, tak to ráda slyším, víte já mám blbý zkušenosti a nechci si to zase podělat, i moje Vendula si rozumí s jeho holkama a i s Danem samotným, tak mám naději, že si ještě na starý kolena někoho najdu.“

„Prosím tě, co blbneš, jaký starý kolena? Jestli k němu něco cejtíš, tak se toho neboj, on vlastně hledá někoho celej život, vždycky měl jenom krátký známosti a s Peťou to nakonec nevyšlo. Ačkoli jsou oba fajn, tak přece jsou každej někde jinde, tak se furt hádali, spíš kvůli kravinám, kolem holek. A neboj, i když je možná někdy prudší, tak by nikomu neublížil, když ho naštveš, tak se uteče uklidnit k nám,“ smál jsem se.

Když se sešla naše parta na pivu, tak jsme podrobili Kaká křížovému výslechu. Nevybalili jsme to na něj rovnou, ale spustili palbu otázek, a když už nebylo kam hnout, tak vše přiznal.

„Kaká, ty jsi hroznej vůl, kdejakou štětku nám představíš, ale jakmile je to fakt vážný, tak to tutláš,“ komentoval Pucek.

„Jak štětku? Už jsi mě viděl s nějakou štětkou? Všechno to byly známosti, no dobře, jednou jsem si štětku fakt zaplatil, ale to bylo ve chvíli, kdy už jsem nadržeností mlátil hlavou o zeď. No, ale je pravda, že s Petrou jsem to měl stejně.“

„No tak to vypadá, že je to smrtelně vážný,“ poplácal ho Dominik.

„Noooo, asi jóóó, a vůbec, kde jste to zase vypátrali, vy dva agenti?“

„No jak? Potkali jsme Šárku a ona se tak trochu prokecla, znáš to, ale překvapilo nás to, takovejhle typ holky nás u tebe překvapil,“ řekl jsem.

„Co? Jako že je hnusná, že je tlustá?“

„No tak Kaká, klidni trochu hormon, nic takovýho jsme neřekli a už vůbec si nic takovýho nemyslíme. Jenom je pravda, že tenhle typ u tebe nás překvapil.“

„Prostě si rozumíme, je hezká zase tak nějak jinak, máme stejnej humor, docela si nahráváme ve stěrech a opravdu se spolu nenudíme, a jo, jestli to chcete slyšet, tak ji mám rád.“

Pucek se zasmál:

„Ty vole, Kaká, ty sis pěkně naběhnul, Šárka má taky dceru, to máš okolo sebe jenom babinec.“

„Půco, nezáviď, ty máš jenom dvě, ale já mám kolem sebe pět bab, víš, jak si mě budou považovat, mám naprosto dokonalej harém, ale neškemrej, nepůjčím, a už vůbec ne nějakejm mladejm vošoustům, co se kolem nich budou motat, to víš, že už po nich čumej, cucáci nadržený. Já je poženu!“

Šárka se začala objevovat po boku Kaká už bez schovávaček a Kaká, který byl v poslední době takový skomírající, se zase rozzářil, byl samý úsměv, samý vtípek, jeho zevnějšek byl opět téměř dokonalý a doma měl zase pěkně naklizeno, pokud nepočítám sem tam pohozené ponožky nebo trenky po pokoji. Zkrátka našel nový motor pro svůj život, z čehož jsme čerpali všichni.

Jaro bylo v plném proudu, spíše se už pomalu blížil jeho konec a nám se přiblížila svatba, Kaká se zbavil holek a trval na tom, že musí proběhnout rozlučka se svobodou stůj co stůj. Bez rozlučky se prý svatba nesmí konat. Výhodou je, že stačí jedna rozlučka a nemusí se to dělit na holky a kluky, a tak bude jenom klučičí, a to u něj doma. Kaká ale přišlo líto, že by to měla být rozlučka jen v pěti, a tak s Dominikem pozvali ještě pár chlapů od Robina z dílny, díky tomu nás bylo dvanáct, což už slibovalo pořádnou párty.

Kaká vyzdobil dům různými papírovými kravinami, občerstvení jsem zajistil já s Robinem a v brzkém odpoledni jsme se postupně všichni sešli, začalo se klasicky jenom vzájemným pokecem, ale jak odpoledne běželo, postupně se pustila hudba a někteří již začínali cítit účinky alkoholu. Vše probíhalo nadmíru poklidně, jen v jednu chvíli někdo volal Kaká, který odběhl se slovy, že musí jít stranou do klidu. Po jeho návratu se pokračovalo v načatém večeru. Najednou se rozrazily dveře, my viděli dva policisty v kuklách s nějakým samopalem, kteří řvali:

„POLICIÉÉÉ, POLICIÉÉÉ! Všichni na zem, obličejem k zemi? Vypni tu hudbu dělej! Děléééj, slyšíš? Tu hudbu vypni!“ řval na Pucka, který byl hned u aparátu. Ten hudbu vypnul. „A teď na zem, jako ostatní! DĚLÉÉJ!“

Když jsme všichni leželi, chodili mezi námi, až jsem najednou cítil hlaveň samopalu na svém zadku, pootočil jsem hlavou a koukal na Robina, který ležel naproti mně a taky se na mě snažil koukat. I on měl nad sebou policistu, který mu mířil samopalem na zadek. Chudák byl pěkně rudý a vystoupla mu žíla na čele, což znamenalo, že je dost nervózní. Mě s Robinem chytli zezadu za tričko a zvedli.

„Vy dva jste zatčeni, a jelikož jste nebezpeční, tak použijeme donucovací prostředky!“

A začali nám nasazovat pouta, stihli jsme se podívat okolo sebe, ale to už jsme se začali usmívat, jelikož všichni ostatní už stáli nebo seděli. Každý jsme měli svého policistu, ti nás ohnuli přes koleno, vytáhli pendreky a každý jsme schytali pět lehčích ran po zadku, pak je odhodili a následoval donucovací prostředek pevnou rukou. Do toho začala hrát hudba stylu laciné techno:

„A teď musí proběhnout osobní prohlídka.“

Sundali nám pouta, postavili se za nás:

„Ruce vzhůru!“ dostali jsme příkazem, jakmile jsme tak udělali, chytli nás za boky a v tu ránu jsme byli bez trička. Pak šli před nás, osahali nás na těle:

„Abyste neřekli, že jde o policejní násilí.“

Odhodili své čepice a strhli ze sebe košile. To už jsme se smáli na celé kolo a okolo nás se ozýval bouřlivý potlesk a smích. Před každým z nás stál nablýskaný svalovec z fitka, který se v rytmu hudby začal kroutit a tělem otírat o nás. Bylo to vtipné, ale vůbec jsme nevěděli, co dělat, jak se chovat.

„No tak, recidivisti, prohlídka ještě neskončila, kalhoty dolů!“ A postavili se před nás s přísným pohledem, opět s pendrekem v ruce s typickým poklepáváním pendrekem o svou druhou dlaň. Nám se moc nechtělo, ale ozvalo se:

„Zase musíme použít donucovacího prostředku.“ A praštili nás pendrekem přes zadek, nebylo to moc, byli opatrní, ale poslechli jsme, abychom nepokazili srandu. Pendreky nám kontrolovali nohy a jezdili s nimi skoro až k našim rozkrokům.

„A příště ať osobní prohlídka tak dlouho netrvá! Bude to vypadat takhle, jasný?!“ zahřměli a strhli si svoje stripterské kalhoty, které odletěly kamsi za ně. Koukaly na nás dvě bambule v tangách. Začali třást boky tak, že jejich přirození létalo nahoru a dolů, což vypadalo hrozně směšně. Položili nás opět na břicho a zadky si sedli na naše záda a začali po nich jezdit sem a tam, vzápětí jsme před očima měli tanga, který před chvilkou měli ti dva borci na sobě. To už jsme ale zase stáli na nohou a zezadu se o nás třeli borci svýma ptákama. Byli kompletně oholený, ty jo takový holý miminka, to je fakt moc, najednou jsem cítil ruce za gumou trenýrek, jak je lehce stahují, přesto jsem uslyšel:

„Můžu?“

To samý řekl ten druhý Robinovi, to jsme jim nedovolili, ale obecenstvo skandovalo intenzivně:

„Dolů, dolů, dolů!“ Až jsme podlehli a povolili jim to.

Dva “policajti“ a dva snoubenci tam stáli nazí přede všemi, policajti se o nás chvilku otírali a my si směli i sáhnout, oba jsme toho využili, ale ani jeden jsme z toho nijak vedle nebyli. Ozvala se policejní houkačka, borci rychle posbírali svoje svršky a zbraně, a jak se rychle objevili, tak rychle zmizeli se slovy, že je velitel odvolal k jinému naléhavému případu.

Ostatní začali tleskat, hulákat, pískat a skandovat.

„Noo vy jste přece idioti, co??“ řekli jsme s Robinem sborově a začali se oblékat.

Vysmátý Kaká za námi přišel, chytil nás za ramena:

„Tak co? To byli sexy borci, co? Ale ani jednomu se nepostavil, co to?“

„No tak Kaká a ty se divíš?“

Kaká nadhodil posmutnělý výraz:

„Takže se vám nelíbili? To mě mrzí, já si říkal, že tohle by vás mohlo rozparádit, normálně to dělají jen pro ženský, ale nakonec jsem je přemluvil, když jsem vysvětlil situaci.“

„To jsem si mohl myslet, že za tím stojíš ty, to by nikdo jinej nevymyslel,“ smál jsem se. „No upřímně, takový fitness holátka, celkově typický fitnessáci, to není nic pro nás, to kdybys tohle předvedl ty, tak by to mělo daleko větší úspěch. Ale Kaká, nesmutni, povedlo se ti to, tak šáhli jsme si na pořádný svaly a provedení bylo naprosto skvělý, vy jste se bavili, my jsme se bavili, byla to fakt prdel a je vidět, jak sis dal na tom tak moc záležet, takže za mě ti děkuju, Kaká.“

„Fakt? Jééé, to kdybych tušil, tak bych to nějak vymyslel, vy dva moc dobře víte, že s tímhle bych problém fakt neměl.“

„No to si piš a nebuď z toho špatnej, já si to taky užil, ale jak sem vlítli a šli po mně a Fílovi, tak jsem začal hrozně přemejšlet, co jsem kde udělal, a srdce jsem měl až v krku, takže máš velký štěstí, že jsem se ti tu nepřiposral,“ doplnil Robin.

Spát jsme šli až na ránem, ale s pocitem skvěle prožitého dne, ten druhý den byl horší, byli jsme rozlámaný, nebylo nám moc dobře, a tak jsme spíš polehávali a kluci se o nás postarali. Hlavně Filda, který okoukal něco ode mě a začal se angažovat v kuchyni. Zpočátku to byly takové roztomilé patlanice, ale nyní se už dost naučil, a tak nám uvařil skvělý vývar.

Robin se ke mně zavrtal:

„Tak, Fildo můj, za tejden už budeme svázaný k sobě napevno, trvalo a rozdělí nás až smrt. To jsme si teda počkali, co?“

Pousmál jsem se:

„Jojo, Robíku, trvalo to, ale tak hlavně, že je to tady, a možná dobře, že až teď, co bylo třeba, jsme vybudovali, a teď už si můžeme užívat klidu. Jen mě mrzí, že se toho nedožili naši, ti mi tam budou hodně chybět.“

„To mi povídej, tak víš co, táta ani ne, ale máma tam chybět bude a samozřejmě ségra s Vencou, ale tak nesmutni, i tak tam bude plno skvělejch lidí.“

„Však já nesmutním, spíše jsem dostal takovej nával sentimentu, jako by se jedna velká etapa života uzavírala a teď nás čeká další, dost možná ta poslední. Zázemí máme vybudovaný, o budoucnost postaráno, kluci dospělí, jen co si někoho najdou, tak zmizí a nás už čeká jen si užívat života, naštěstí nejsme ještě starý, takže to ještě pěkně roztočíme.“

„Přesně tak, a zbytečnej sentiment, však se podívej, jak se kluci o nás staraj, když vědí, že nám není dobře, i když si za to můžeme sami, no není to fajn? Co myslíš, byli jsme dobrý fotříci?“

Trochu jsem se zamyslel:

„Já myslím, že jsme se posnažili, určitě to nebylo ukázkový, ale tak i tak si myslim, že stydět se nemáme za co. Libor je hrozně schopnej ve firmě, umí bejt docela drsnej, když je třeba, ale tak to má bejt. No a Filda, to je taková sportovní hospodyňka, hrozně zajímavá kombinace, fotbal je pro něj srdeční záležitost, ale pak se postaví do kuchyně, uvaří, sem tam poklidí. Prostě zvláštní, ale je fakt hodnej, jen si říkám, aby někdy blbě nenaletěl.“

„Taky mi to tak přijde, o Fildu mám trochu strach asi přesně v tom směru, co naznačuješ, ale myslím, že Libor na něj dohlídne, maj se rádi a Libor nad ním drží dost ochrannou ruku, ten ho do žádnýho průseru spadnout nenechá.“ Pak se Robin pousmál: „No ale pochválit se umíme skvěle, a když jsme u toho, myslíš, že jsme něco posrali?“

Zamyslel jsem se:

„Nooo, jednu věc si hodně vyčítám, vlastně jsem ji dodneška nepochopil a hrozně mě mrzí.“

„Zadrž! Že je to ta věc s Fildou, když se bál udělat coming out?“

„Přesně! Pořád mi vrtá hlavou, kde jsme udělali chybu, jak ho mohlo vůbec napadnout, že zrovna tohle by nám vadilo. Pořád to vnímám, že v nás neměl dost důvěry, a to beru jako svoje, nebo teda naše selhání. Už xkrát jsem to s ním chtěl probrat, ale zase si říkám, nech to bejt, nakonec to dopadlo dobře, tak to hovno nerozmazávej.“

„Mám úplně stejný myšlenky, ale myslím, že bychom to měli nechat spát, třeba v nás důvěru měl, ale dopadlo to takhle, kdo ví, co se v tý puberťácký hlavě mlelo. Vzpomeň si na sebe, nebo já když si vzpomenu, co všechno mi jelo hlavou…,“ šťouchl do mě s úsměvem Robin a po této filozofické debatě jsme usnuli a probudili se až k večeru.

Těch pár dní uteklo jako voda a bylo to tady. Den, který jsme odkládali tolik let, až na něj málem nedošlo. Večer před svatbou se Robin nastěhoval ke Kaká, prý abych neviděl nevěstu dříve než na place. Robin mi jen prozradil, že mu Kaká sehnal nějakého barbera, který ho ráno přijde upravit, aby prý vypadal trochu lépe. To mě trochu zaskočilo, na nic takového jsem vůbec nemyslel, říkal jsem si, hezky se obléknu, udělám nějakou důkladnější hygienu a hotovo. Naštěstí Petra se amatérsky věnovala péči o vlasy, a tak mě zachránila a trochu upravila.

U nás byl sraz všech účastníků, vyjma Kaká, který vezl Robina. Mým osobním řidičem byl Dominik a garde dáma Monika. Vlastně jsme se sešli jen naše parta, partnerky kluků, jejich děti, pár lidí z práce. Ovšem co mně osobně udělalo zvláštní radost, bylo, že naše pozvání přijali rodiče Dominika a Kaká, už to byli stařečci, přes sedmdesát, Přemek, bývalý kovář, který býval tak obrovský, se proměnil v dědečka z pohádky, ta tam byla jeho mohutná postava, ale radost ze života, tu neztratil. Když se u nás ukázali, měl jsem srdečnou radost, těšilo mě, že zde máme i zástupce této generace, jako by tu byli najednou přítomni i moji rodiče.

„Tak ses konečně dočkal, viď, Filipe, moc ti to sluší, je z tebe krásný mužský a počkej, až uvidíš toho svého vyvoleného, ten to vzal opravdu z gruntu,“ řekla paní Tůmová.

Všichni jsme se přesunuli na statek, kde se mělo všechno odehrát, čekalo se akorát na Robina s Kaká. Když konečně přijeli, vystoupil Kaká ve značkovém obleku, přesně podle jeho stylu, obešel auto ke spolujezdci, pousmál se:

„Tak tady ti ho vezu,“ otevřel dveře a já přestal dýchat. To, jaký oblek bude mít na sobě, jsem věděl, ale netušil jsem, že mu padne, jako když ho má ušitý na míru. Účes ostře zkrácený po stranách zvýraznil hustší vlasy na horní části hlavy. Nechal si taky zamaskovat šediny, kterých začínalo být čím dál více. Bradku měl také ostře seříznutou a okolo byl oholený jak dětská prdelka. Za těch několik hodin, co jsem ho neviděl, omládl minimálně o patnáct let. Viděl, jak jsem zaražený, přišel blíže s lehkým úsměvem:

„Ahoj, můj ženichu, trochu mě děsí tvůj pohled, blbý?“

„Ne, blbý, Robine, ty jsi nádhernej, tobě to sekne, že se teď stydím.“

„Prosím tě a za co?“

„No jak vypadám já, měl jsem na to myslet, teď to vypadá, jako když si bereš nějakýho starýho strejce.“

„Co blbneš? Sluší ti to a moc, taky jsi zapracoval na vlasech,“ a lehce mi přes účes přejel rukou. „Jsi krásnej, a hlavně za chvilku už budeš jenom můj.“

I Dominik ke mně přišel a povídal:

„Teda, Fílo, já nebejt zadanej, tak ti toho Robina snad vyfouknu. Udělali z něj vopravdu sekáče.“

Za zvuku hudby jsme pomalu kráčeli k oddávajícímu, šli jsme oba současně a za zády nám sekundovali svědci. Oddávající s klasickou medailí na krku, která mi vždy přišla hrozně legrační, se na nás koukal pohledem plným očekávání, až spustila asistentka oddávajícího:

„Zde vám představuji pana Robina Bláhu a pana Filipa Macha, kteří se rozhodli vstoupit do společného partnerství…“

Dál jsem nevnímal, byly to obřadní řeči, které mě nezajímaly, spíše jsem se koukal před sebe a vzpomněl opět na rodiče, v tuhle chvíli hlavně na mamku, bohužel mě na tohle místo již nemohla doprovodit, ale doufám, že to tam nahoře vše vidí a je náležitě pyšná. Představuji si ji v těch jejích slavnostních kytičkových šatech s kapesníkem u nosu a napětím, jak to za chvilku celé dopadne. Najednou jsem začal mít v krku knedlík a cítil jsem tlak slz v očích, aby se nespustily, probral jsem se zpět do reality, zrovna do chvíle, kdy asistentka dokončovala:

„… a dohodli se na užívání společného příjmení Bláha-Mach.“

Slovo si vzal oddávající a navázal sladkými řečmi, které se říkají. Za zády jsem slyšel pár lehkých smrkanců dámského osazenstva. V tu chvíli jsem byl maximálně šťastný, promítal jsem si celé ty roky po boku Robina, a i přes všechny peripetie, které jsme spolu zažili, bylo jasné, že tohle je to nejhezčí vyvrcholení našeho vztahu. Trvalo to fakt dlouho, ale stálo to za to, ačkoli jsem byl šťastný tak, jak jsem asi nikdy nebyl, nebyl jsem dojatý. Možná už jsou moje city v tomhle směru obroušené, ale rozhodně to neznamenalo, že by byly jiné. Podíval jsem se na Robina, i ten stál jen tak s lehkým úsměvem a poslouchal oddávajícího, když si uvědomil, že se na něj dívám, podíval se i on a svůj úsměv o notný kus roztáhl. Pak už to ale přišlo:

„Ptám se vás, Robine Bláho, berete si ze svobodné vůle zde přítomného Filipa Macha za svého partnera?“

Robin se na mě znovu podíval, v levém oku se mu skvěla maličká slza. Nadechl se, znovu si mě okem změřil, jako by na chvilku zapochyboval:

„Ano.“

„Ptám se vás, Filipe Machu, berete si ze svobodné vůle zde přítomného Robina Bláhu za svého partnera?“

Podíval jsem se na Robina, trochu vyčítavým pohledem, za to jeho zaváhání:

„Ano.“

„Tímto prohlašuji vaše partnerství za právoplatně uzavřené. Nyní si prosím vyměňte prstýnky a první partnerské políbení.“

Nasadili jsme si prstýnky a chystali se na polibek. Oba jsme v tu chvíli zaváhali, později jsme si potvrdili, že nám to před ostatními z nějakého důvodu přišlo trapné. Dominik i Kaká si všimli našeho zaváhání, až Kaká směrem k Robinovi zahučel:

„Pořádnou mu vraž, koukej mu vykousnout mandle!“

To hrozně rozesmálo Dominika a smích okamžitě přeskočil na nás, Robin mi mandle nevykousl, ale přilepil se na mé rty a přitlačil mě k sobě za zátylek, jako by mi chtěl hlavu rozmáčknout.

A najednou jsme byli svoji. Kaká nám popřál s humorem sobě vlastním a Dominik se na mě vrhnul pevným objetím:

„Fílo, hrozně gratuluju a přeju už jen štěstí, ani nevíš, jak dlouho jsem na tenhle den čekal. Už bez žádnejch sraček, brácho!“

Následovali ti nejstarší hosté, uplakaná mamka od Dominika:

„Kluci, vám to tak sluší, škoda, že se toho nedožili vaši rodiče, jsem si jistá, Filipe, že tvoje máma by byla moc pyšná, takhle jsem s dovolením pyšná já. Hodně štěstí a mějte se hlavně pořád tak rádi.“

Táta od Dominika to zkrátil:

„Chlapi, ať se vám fakt daří a hlavně zůstaňte takový, jaký jste!“

V podobném duchu bylo i blahopřání od rodičů Kaká. Následovala přání od ostatních a hromadné focení, potom se Robin vzpřímeně postavil a zahlásil:

„Tak a teď konečně začíná to, kvůli čemu jste dorazili v tak hojném počtu, odeberte se do stodoly, kde se začíná podávat občerstvení, ale buďte ve střehu, některé z vás si ještě zavoláme ke společným fotkám.“

Po focení jsme se přidali k ostatním a začalo se podávat jídlo. Nehráli jsme si na takové ty tradice rozbití talíře, vzájemné se krmení a podobně. Pojali jsme to jako slavnostní oběd, po kterém má následovat svačina, večeře, druhá večeře… no prostě taková lepší letní párty pro jedlíky.

Nyní přišel čas svědků, první si pozornost vyžádal Kaká:

„Vážení hosté a hlavně tady naše dvě hrdličky, když mě Robin požádal, abych mu dosvědčil, že má toho svýho Fílu opravdu rád, chtěl jsem skákat pět metrů radostí, když ovšem dodal, že se k tomu nabalí nějaká řeč, radost mě trochu opustila. Prosím vás, já nejsem žádnej řečník, abych se nad něčím zamýšlel, co bylo nebo nebylo. Už se dostávám do věku, kdy nevim, co jsem měl včera k večeři, ale vím naprosto přesně, jaký Večerníček běžel v televizi přesně před čtyřiceti lety. Co bych mohl říct, k těmhle dvěma, vždycky s nima byla fakt sranda a to, že konečně skončili spolu i před zákonem, mě dělá šťastným. Přeji vám tedy hodně štěstí, mějte se rádi, mějte rádi taky nás a hlavně ještě dlouhý léta spolu.“

Nadšeně jsme mu zatleskali a poděkovali, Robin mu to svědkování opravdu hodně zkomplikoval, ale uznali jsme, že se s tím popral skvěle a za sebe předvedl opravdu heroický výkon. Byl z toho chudák tak nervózní, že za potlesk v rychlosti poděkoval a utíkal k baru, kde do sebe rychle kopnul panáka vodky. Vrátil se ke stolu a naklonil se k nám, spíše k Robinovi, a prstem pohrozil:

„Robe, tohle už mi nedělej, to bylo naposledy, už žádný další vdavky, rozumíš?“

Museli jsme se smát, ale zároveň jsme ho povzbudili, aby nebláznil, že se to líbilo nejenom nám, ale i ostatním.

Po chvíli požádal o slovo Dominik:

„Vážení hosté, milý Filipe, milý Robine. I na mě jste si vymysleli podobnou vylomeninu, jako tady na Kaká. Fílo, je mi jasný, že od tebe to je takový akt pomsty za moji svatbu. Filipa znám již od doby, co jsme se narodili, vždycky jsem si ho vážil pro jeho zahloubanou, klidnou povahu, chytrost a hlavně spolehlivost. Byl, je a stále bude takový můj kámoš na život a na smrt, se kterým můžu probrat úplně všechno. Co? No to radši ani nechtějte vědět. Robin vstoupil do mýho života později, v dobách, na které stejně asi všichni vzpomínáme nejraději. Oblíbil jsem si ho pro jeho tehdy netradiční zbojnický zjev, kdy na mě působil dost originálně, a originální bylo i jeho smýšlení. Co ale následovalo, bylo to, na co jsem ve svém životě, hned po Monče a potomcích, nejvíce pyšný. Měl to být jen obyčejný pátek, plný puberťáckých, především alkoholových radovánek, což nakonec taky byl. Tento večer se však také prolnuly osudy našeho Filipa a Robina, což jsme nějakou dobu vůbec netušili. Byli pěkně potichoučku, aby nevzbudili podezření a snad i zatracení od těch nejbližších. K žádnému zatracení či opovržení nedošlo, naopak to naše přátelství ještě více prohloubilo a já jsem nesmírně šťastný, že vám mohu dnes a tady povídat tyhle nesmysly.

Vaše pohádka je poněkud převrácená, nejdříve jste symbolicky postavili dům, pak jste vypustili do světa úžasnou, poctivou mladou generaci v podobě Libora a Fildy, vybudovali jste si úspěšnou firmu a teprve nyní se vracíte téměř na začátek, abyste jste si řekli ’Jo, jdeme do toho spolu bok po boku, a navždy.‘

Fílo – bráško, Robe – taky bráško, přeju vám hodně štěstí, radosti a nyní si již jen užívejte života bok po boku. To vám přeju z celého srdce já, moje rodina, všichni zde přítomní a spoustu jiných, kteří tu dnes s námi nejsou.“

Drsňák Dominik zase jednou ukázal svou citlivou duši a já si zase vzpomněl na moje zmatené city z mého mládí vůči němu. Ještěže mi tehdy nedocházelo, o co tady jde, já bych to nevydržel, vyznal se mu a bylo by po všem. Ba ne, nebylo, Dominik by asi byl zaskočený, ale přes palubu by mě nehodil. A proto ho mám tak rád, vlastně to popsal přesně, když jsem já nemohl mít Dominika, tak mi Dominik dohodil Robina, a to byl jeho největší majstrštyk.

Další události naší svatby probíhaly až nečekaně hladce, přesně tak, jak jsme si to vysnili. Jediným malým zádrhelem byl opilý šestnáctiletý syn Robinova kolegy z dílny. Nepozorovaně ochutnával, co se okolo baru nabízelo, až to dopadlo tak, jak to asi většina známe od sebe. Dělal to ale mistrně, kdyby neusnul na stole a při zvracení nevydával šílené zvuky, tak by si toho nikdo nevšiml. Naštěstí to bylo venku, tak stačilo trochu vody a neštěstí bylo odstraněno. Nakonec si pro něj přijel dědeček a zábava mohla pokračovat dál.

S hosty jsme se bavili nějak do jedenácti a pak je opustili s tím, ať se hezky baví dál a že my si půjdeme lehnout. Na pokoji jsme měli v lednici ještě nějaké pochutiny a lahev sektu. Já odhodil boty do rohu a sedl si do křesílka. Robin udělal s botami to samé, navíc si vytáhl košili z kalhot, rozepnul, došel pro šampus, nalil, přiťukli jsme si a pak si sedl do křesílka naproti mně. Nic jsme neříkali, jen odpočívali po náročném dni a užívali trochu klidu. Robin se na mě jen lehce usmíval a já na něj, ovšem při pohledu na něj jsem opět zjihl. Seděl pohodlně natažený, rozepnuté sako i košili a ze vzniklé škvíry na mě vykukovala jeho chlupatá hruď a stále bříško. Byla to taková elegantní erotika.

„Robine, takhle se budeš muset oblíkat a rozepínat častěji.“

„Co? Proč?“ pousmál se.

Vstal jsem, klekl si k jeho křesílku a začal hladit po těle:

„Protože tohle je extrémně hot, vypadáš tak elegantně a tou rozepnutou košilí hodně provokuješ.“

Povstal, rukou zvedl i mě a začal mi rozepínat košili:

„Tak to uděláme tak, abys mě taky provokoval.“

Nyní jsem byl jako Robin, zajel mi rukama kolem boků na záda a přitáhl si mě k sobě. Já udělal to samé. Svými hrudníky jsme se hřáli a koukali si do očí.

„Řekni, Fildo, jak si představuješ naši svatební noc?“

Pousmál jsem se:

„Přesně takhle, koukat se na nejkrásnějšího kluka pod sluncem, držet ho a užívat si vědomí, že už je jenom můj.“

Robin se zase začal smát:

„No nejkrásnější pod sluncem, jo? Ty jsi tedy kecka, ale jinak tvoje představa se mi moc líbí. Upřímně na nějakej živočišnej mrd nemám ani pomyšlení, ale na to, na co ty, myslím taky.“

V tomhle postoji jsme vydrželi snad půl hodiny, nakonec se mě Robin pustil:

„Počkej tu chvilku, mám nápad.“

Odešel do koupelny a já slyšel, jak napouští vanu. V našem apartmánu byla totiž vana pro dva a mně bylo jasné, co zamýšlí. Po nějaké době proud vody ustal, Robin vyšel z koupelny a na sobě měl již jen košili, nic jiného. On prostě ví, co mu sluší a co mě rozpálí. Sněhobílá košile krásně kontrastovala s temnějším odstínem Robinovy kůže. Přišel ke mně, naznačil, ať nic nedělám, a celého si mě svlékl, až jsem před ním stál, jak mě příroda stvořila. Pak mi podal ruku a vedl mě do koupelny. Zde mi gentlemansky pomohl do vany a ponořil mě do horké lázně s asi metrovou vrstvou pěny. Doběhl pro skleničky a šampus, položil na roh vany, sundal svou košili a zanořil se do vany vedle mě. Já se schoulil na jeho hruď a vnímal, jak klidně dýchá a stejně tak klidně bije jeho srdce. Hladil mě po hlavě, krku, zádech, zatímco já jsem ho hladil po bříšku, nohách a samozřejmě jsem sem tam zajel i mezi nohy. Když už začala voda chladnout, vylezli jsme, vzájemně se osušili a zalezli do postele, kde jsem se na Robina nalepil zezadu a objal. Celé to proběhlo bez nějakého aktu lásky. Přesto to byl snad ten nejvíce erotický zážitek v životě a myslím, že podle signálů to platí i pro Robina.

„Dobrou noc, muži.“

„Dobrou noc, muži.“