Venkovský příběh – 47. Strach

„Do píči!“ zařvali jsme společně s Dominikem.

„Pucku, za tebou na skříni jsou dvě takový tenký modrý lana!“ zavolal Dominik do okna.

Pucek byl ve vteřině dole i s lany, přivázali jsme se a druhé strany Pucek přivázal k zábradlí schodiště v předsíni a byl připraven nás vytáhnout. Vodu jsem měl po pás, Dominik o něco níže, brodili jsme se k místu, kde byl Robin zaklíněný. Jindy nohama pevně na zemi stojící Dominik začal panikařit:

„Ty vole, musíme ho nějak vytáhnout, co s těma kládama?“

„Popadneme je, odstrčíme je a pošleme po vodě do hajzlu, ať se dostaneme k Robinovi!“ organizoval jsem Dominika, adrenalin mi jel na plné obrátky, ale dařilo se mi uvažovat chladně a věcně.

Klády byly těžké jak prase, ale proud vody nám je naštěstí nadnášel, tak jejich odklizení nebylo zase tak náročné, ale oba nás znervózňovala červená voda okolo Robina. Pucek volal paní Daňkové, která byla zdravotní sestra, aby přiběhla na pomoc, a mezitím zalarmoval záchranku, která však mohla přijet jen dlouhou oklikou. Robina jsme vytáhli bez větších obtíží, přenesli ho ke vchodu, odvázali se a nyní již všichni tři jsme ho podél domu, kde tolik vody nebylo, přenesli na silnici, která byla jen nějakých padesát metrů na kopečku, kam naštěstí voda nedosahovala.

„Robine, jsi při smyslech?“

Robin se na mě podíval zoufalým pohledem, bílý jak stěna, ale naštěstí vnímal.

„Robine, víš, co se právě stalo?“

„Ty vole, Fílo, ty zasraný klády, králíci jsou v prdeli, chudáci.“

„Robe, na králíky se teď vyser, chytni mě za ruku a pravidelně ji mačkej, ať vím, že jsi při vědomí, a něco mi říkej, klidně mi nadávej do pračuráků, hlavně mluv, ať neusneš!“ organizoval jsem ho, nějaká první pomoc byla úplně mimo mě, tak jsem si narychlo vzpomněl, co jsem kdy viděl v nějakých filmech nebo seriálech, a doufal jsem, že jednám správně.

„Joo, Fílo, jak si jenom ty přeješ, vílo záchranářko,“ zazněla slova, ze kterých mi bylo jasno, že blouzní.

Robin silně krvácel z pravého stehna, kde měl od klády velkou tržnou ránu. Sundal jsem tričko a snažil se místo nad ránou co nejvíce stáhnout. Mezitím dorazila paní Daňková, která hned začala se správnou první pomocí.

„Robine, hlavně nám něco povídejte, to je jedno co, třeba to, jak se cítíte, nebo to, co říkáte dnešnímu počasí, hlavně si s námi povídejte!“ ponoukala také paní Daňková.

„Jo, Robine, slyšíš to i od profíka, víš, co jsem ti říkal před chvílí, že mi můžeš říkat, hlavně mluv!“

Znovu jsem chytil Robina pevně za ruku, tak jako kdybych ji držel prvně v životě.

Robin se na mě podíval:

„Neee, Fílo, ty nejsi žádnej pračurák, pračurák jsi, že tohle říkáš.“

Pak se podíval na Dominika s Puckem.

„Díky, kluci, za pomoc, a Dome, promiň, já jsem chtěl ty králíky fakt zachránit, králíci jsou super zvířata a teď jsou, kdo ví kde, já fakt chtěl, věř mi.“

„Robe, králíky neřeš, to je to nejmenší, anebo je řeš, hlavně mluv!“ hladil Dominik Robina po vlasech.

Z dalších řečí Robina bylo jasné, že mluví hodně z cesty, ale důležité bylo, že mluvil a neupadal do spánku, na čemž paní Daňková důrazně trvala. Konečně dorazila sanitka, Robinovi zajistili ránu profesionálním materiálem, naložili a odvezli do nemocnice. Teprve když jsem viděl, jak sanitka odjíždí, začaly moje nervy pracovat naplno. Celý jsem se začal třást, tím, jak jsem byl mokrý, tím, jaká mi byla zima, ale hlavně tím, jaký jsem dostal strach. Strach, jaký jsem nikdy neměl.

„Fílo, pojď k nám domů, udělám ti čaj, zavolej klukům, aby k nám taky šli. Radši nebuďte sami, sice se z toho Robin vzpamatuje raz dva, ale radši,“ oslovil mě Pucek.

„Fílo, běž s Puckem, já za váma za chvilku dorazím,“ poplácal mě Dominik.

„Dome, ty se hlavně postarej o rodiče a Monču.“

„Tak dobře, jako radši budu s nima, ale když se stalo, co se stalo, tak přijdu.“

„Ne, Dome, díky moc, ale s Puckem a Aničkou si dáme čaj a bude pohoda, však Robina zašijou a bude v pohodě.“

„Tak o tom žádná,“ potvrdil Dominik a s tím jsme se rozešli.

Chudák Dominik, společně jsme zachránili, co se dalo, a teď už se tomu musel nechat volný průběh, na zahradě asi třičtvrtě metru vody a dolní patro zatopené tak na dvacet čísel. Dominik naštěstí nečekal, a jakmile se začaly objevovat první špatné zprávy, začal organizovat stěhování do patra, čímž dost věcí zachránil. Byl jsem rád, že jsem mu mohl alespoň trochu pomoci, a těšilo mě, že alespoň v této chvíli jako by opadlo napětí mezi mnou a Robinem. Byli jsme tam oba pro Dominika a to, co mezi námi bylo, najednou přestalo existovat.

Později jsem volal do nemocnice, chtěl jsem za Robinem zajet a přivézt mu nějaké věci, ale špatná situace s povodněmi byla prakticky po celém okrese, a tak mě doktor od tohoto kroku odradil a prosil, abych nejezdil.

„Pane Machu, chápu vás, ale prosím omezte riziko, že se sem nedostanete nebo nedejbože by se něco stalo, chápejte, po tom, co se děje, tady nevíme, kam dříve skočit, tak čím míň budete riskovat, tím líp. A nebojte, vím o vás, váš partner vás uvedl jako kontaktní osobu, takže spolu můžeme komunikovat. Pan Bláha ztratil docela dost krve, ale nebojte, není to nic hrozného, je po chirurgickém zákroku, kdy jsme mu ránu vyčistili a zašili, má tam tedy osmnáct stehů, je to opravdu hluboká a velká rána, ale nyní je již na pokoji a spí, což je dobře. Při ztrátě krve bude teď pár dní hodně unavený a moc tomu nepřidala ta špína, takže jsme raději nasadili taková slabší antibiotika. Navíc má zlomená tři žebra, ale také nic, z čeho bych měl obavy. A jestli můžu doporučit, dnes mu již nevolejte, předpokládám, že bude teď jen spát.“

„Děkuji, pane doktore, za skvělé zprávy, nechám ho spát a zítra dopoledne bych za ním již zajel a přivezl nějaké věci.“

Pan doktor byl rozverný a docela mě uklidnil, klukům jsem řekl, že je vše v pořádku a že teď bude Robin asi hodně spát, ale že na to, jak to vypadalo hrozně, to dopadlo ještě dobře. Byl jsem v divném rozpoložení, samozřejmě mě netěšilo, co se stalo, ale na druhou stranu jsem o sobě pochyboval, zda se mám ještě o Robina takhle starat, vlastně jsme spolu už jen kvůli tomu, že Robin musí vyřešit dům ve Vojkově, aby se měl s klukama kam vrátit. A chci se vůbec starat? Na druhou stranu dal Robin v nemocnici kontakt právě na mě. Večer jsme si volali ještě s Dominikem a probírali události dnešního dne, chudák jeho mamka dostala ze všeho nějaký nervový kolaps, paní Pavelkové mi bylo upřímně líto, její milovaný domov utrpěl takovou ránu. Naštěstí paní Daňková měla u sebe nějaké oblbováky, a tak jí je Dominik dal a nyní spí. Pak jsme probírali moje pocity:

„Víš, Dome, samozřejmě Robinovi se vším pomůžu, ale mám takovej divnej pocit, rozešli jsme se a já mu teď pomáhám a budu pomáhat, ale říkám si, mám to vůbec dělat?“

„Fílo, nebuď debil, já vím, že to musí bejt na hovno, ale zkuste spolu fungovat a nepřecházejte do nějaký nenávisti. Už jenom, že dal kontakt na tebe, něco znamená, nikoho takhle blízkýho teď nemá, jasně, ještě kluky, ale ti jsou na takovýhle věci moc mladý. A jestli uznal, že tě potřebuje a jsi jedinej, tak to prostě musíš udělat a tak, jak uvažuješ, vůbec neuvažuj. Udělej to i pro svoje svědomí, asi to ničemu nepomůže, ale pak si řekneš, že ses zachoval správně a ne jako nějakej zmrd.“

„Takže si teď myslíš, že se chovám jako zmrd?“

„To si zase nemyslim, chápu tyhle myšlenky, vidíš, dávám ti královský rady, ale sám jsem to nikdy nezažil a vůbec nevím, jaký bych měl myšlenky já. Ale Fílo, ty ani Robin nejste hádavý typy, zkuste spolu fungovat alespoň jako kámoši.“

V noci jsem toho moc nenaspal, přemýšlel jsem nad vším a hlavně nad tím, co mi řekl Dominik, je pravda, že to, co mi řekl, je rada k něčemu, o čem nemá ani páru, ale pravdu má. Na stranu druhou už vidím, jak se nyní budu snažit, a Robin pak na mě bude házet pořád ty jeho kyselé obličeje.

Druhý den ráno jsem začal balit věci pro Robina do nemocnice, když mi zvonil telefon s neznámým číslem.

„Prosím, Mach.“

„Dobrý den, pane Machu, tady doktor Polívka, včera jsme spolu mluvili ohledně stavu pana Bláhy.“

Jeho hlas byl úplně jiný než včera. Zatímco včera byl takový veselý, mírně direktivní, ale velice příjemný, dnes byl váhavý, tlumený, a hlavně s velice vážným tónem.

„Pane Machu, musím vás bohužel informovat, že stav pana Bláhy se prudce zhoršil. Z té špinavé vody se do těla dostala infekce, která byla rezistentní vůči provedenému čištění rány a podávaným antibiotikům. V průběhu velmi pozdního večera došlo k sepsi organismu a pan Bláha upadl do bezvědomí. Můžete prosím přijet co nejdříve, rád bych s vámi probral osobně další postup.“

Před očima se mi zatmělo, sedl jsem si na postel a prožíval šok. Ne, to ne, to nemůže být pravda, říkal jsem si, přece včera říkali, jak je to v pohodě, Robin s nimi komunikoval a pak byl jen unavený a spal. Jak se mohlo stát tohle? Začaly se mi koulet slzy a já opět pocítil strach, a jestli včera to byl ten největší strach, co jsem kdy zažil, tak to byl slabý odvar toho, co jsem cítil nyní. Srdce mi tlouklo, špatně se mi dýchalo a před očima jsem měl mžitky. Ani nevím jak, dopotácel jsem se do auta a jel do nemocnice. Jak jsem se tam dostal, také nevím, byl jsem uzavřený v jakémsi tunelu a jen tupě koukal před sebe. Vůbec si nepamatuji, zda jsem potkal nějaká jiná auta, zda jsem nejel přes vlakový přejezd, když zvonil, zda jsem někde vjel na červenou, prostě nic. Jen si pamatuji, jak mě doktor Polívka vede do své ordinace, nebo jak se tomu v nemocnici říká.

„Pane Machu, velice mě nastalá situace mrzí, chci vás však ubezpečit, že jsme postupovali přesně tak, jak si zdravotní stav pana Bláhy vyžadoval, a uděláme vše, co bude třeba pro zlepšení zdravotního stavu a celkového vyléčení.“

Vnímal jsem to celé opět jako z tunelu:

„Přežije to? A prosím buďte upřímný!“

Doktor Polívka si poposedl a urovnal brýle:

„Pane Machu, na toto vám nemohu odpovědět, naší prioritou je poskytnout takovou péči, která povede k vyléčení, ale pokud chcete upřímnost, prosím připravte se na všechny varianty, stav pana Bláhy je opravdu vážný, tělesná teplota přesahuje čtyřicet jedna stupňů.“

Má hlava v dlaních se potila, oči slzely a bylo vidět, že jsem upadl do beznaděje.

„Pane Machu, teď ty dobré zprávy, otrava krve je obecně mezi lidmi považována jako jistá smrt. Tak tomu už naštěstí dávno není, je spousta léků a hlavně výborných antibiotik, které se s tím poperou. Pan Bláha je stále mladý, silný muž, a především jeho zdravotní stav je výborný, z krevních testů jsme zjistili, že jeho zdravotní stav by mu mohl závidět kdejaký dvacátník. Proto prosím nezoufejte a upněte se na tyto informace.“

„Mohu ho prosím vidět?“

„Pane Machu, váš partner je nyní na jednotce intenzivní péče, kam je vstup zakázán, a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu je nutné zamezit sebemenšímu riziku nákazy. Ale můžete alespoň přes sklo.“

„Tak alespoň to, prosím.“

Oblékli mě do toho podivného nemocničního skafandru a vlekli mě studenou chodbou dveřmi s nápisem JIP. Doktor Polívka pak najednou zahnul, já za ním. Přede mnou se objevilo skleněné okno a skrz něj jsem uviděl Robina. Ležel klidně, napojený na všemožné hadičky. Jeho jindy spíše snědší kůže byla úplně bílá, bílá téměř tak jako ložní prádlo, pod kterým byl ukrytý. Zpod deky koukala jen jeho chlupatá hruď, která mi dávala jedinou jistotu, že je to Robin.

Teprve teď se mi definitivně zhroutil celý svět, začal jsem se celý klepat a z hlubokých útrob hlavy se mi na povrch opět dostal pocit obrovského strachu. Strachu o Robina, ne o to, co bude mezi námi dvěma, ale holý a nejprostší strach o jeho život. Přišel mi najednou tak slabý, bezbranný, jako dítě, o které se bojí jeho rodiče. Kromě strachu se objevil ještě jeden a o dost intenzivnější pocit. Pocit, který jsem dlouho nezažil, který jsem si přál znovu cítit, ale nedostávalo se ho. Objevil se až nyní, ve chvíli, kdy jsem nevěděl, zda mi jeho trvání bude ještě umožněno. Uvědomil jsem si, že Robina stále miluji, to, co se ve mně nyní vzbouřilo, bylo to, co jsem cítil v dobách, kdy jsme se poznávali, a hlavně v době, kdy jsme si řekli, že to, co k sobě cítíme, není jen obyčejné kamarádství, a navíc to, co cítíme, je vzájemné.

I přes ten krásný pocit jsem si uvědomil, že jsem všechno podělal, vždyť bych mu tu jeho avantýru odpustil a ve chvíli, kdy to bylo mezi námi nejkřehčí, jsem se nechal tak blbě unést kvůli chvilkovému pocitu štěstí a něčího zájmu. Tolik bych chtěl Robinovi říct, ale nejde to, asi by se mi vysmál, ale to je jedno, musel bych mu vše říct, protože to není momentální pohnutí mysli, to je fakt, který jsem měl uložený kdesi v hlavě a který se díky tomu všemu, co se nyní stalo, znovu přihlásil o slovo.

Doktor si všiml mého rozrušení a vyvedl mě ven, posadil na chodbě na sedačku:

„Pane Machu, jste v pořádku, nedám vám něco na uklidnění?“

„Ne, děkuji, já to nějak zvládnu.“

„Dobře, pošlu sem za vámi sestřičku, ona vás vyvede. I přes to, co jsem vám řekl, neztrácejte naději, obzvláště když je opravdu velká.“

Před nemocnicí jsem si sedl na lavičku a nepřítomně koukal před sebe, byl jsem v letargii, nedokázal bych popsat, co se kolem mě děje, nedokázal bych popsat, jaké bylo právě počasí. Tak nějak po paměti jsem vytáhl telefon a volal jsem Dominikovi:

„Nazdar, Fílo, tak co, už je to lepší s Robinem?“

„Dome, volali mi z nemocnice, abych přijel… Dome, Robin má otravu krve, je v komatu a asi umře,“ řekl jsem skličujícím tónem.

Chvilku bylo naprosté ticho.

„Fílo…, Fílo, ty seš tam autem, že jo?“

„Jo, jsem, ještě chvilku budu sedět tady a pak pojedu domů, musím to říct klukům.“

„Fílo, zůstaň tam, nikam nejezdi, já pro tebe hned jedu, jsem tam maximálně do půl hodiny. Hlavně nikam nejezdi! Slib mi to!“

„Jo, budu tady sedět, stejně jediný, co teď zmůžu, je sedět a čumět na nemocnici.“

Cítil jsem se tak prázdný, opuštěný, jako bych ztratil část mého já. Jak se asi cítí Robin? Ví o sobě? Zdá se mu něco, nebo prostě o sobě neví a nic nevnímá? A pokud někde tam mimo svoje tělo o sobě ví, jaké má asi myšlenky? Je něco, co pro něj mohu udělat? Asi nic, ale kdyby přece, tak snad by mi to doktor řekl. Musím teď věřit doktorům a sestřičkám, že se o něj postarají, jak nejlépe dovedou a že Robin bude bojovat ze všech sil.

Dominik zastavil u nemocnice, když jsem otevřel dveře, byli tam všichni tři, ti tři nejlepší přátelé, které mi osud nadělil. Všichni vykulené oči a pozorovali, jak se budu chovat. Jen jsem jim pokynul na pozdrav, sesunul se vedle Dominika, který řídil, a nic neřekl. Dominik mě poplácal po stehně:

„Brácho, už je ti trochu líp?“

„Ani nevím, Dome, ale asi pořád stejně.“

„Fílo, dej mi klíčky od tvýho auta, já ti ho odvezu domů,“ naklonil se Pucek.

To jsem hodně ocenil, stačilo, že jsem nevěděl, jak jsem dojel do Písku do nemocnice, zpátky bych se určitě někde vyboural.

„A jaký jsou zprávy o Robinovi?“ zeptal se Kaká.

„Úplně na píču, Robin je v bezvědomí nebo v komatu nebo co, neví o sobě, doktor mi sice řekl, že naděje je a docela dobrá, ale zároveň mi řekl, ať se zkusim připravit i na tu druhou variantu. Ty jo, to je v hajzlu… Co když… co když Robin umře?“

„Fílo, neumře! Rob má hodně tuhej kořínek a tady nějaká infekce ho neporazí!“ zahřměl Dominik.

„Jo!“ vyhrknul Kaká. „Hele jeho rodina prošla sračkama a zůstal sám, to přece nejde, aby dopadl podobně.“

„Kéž byste si byli opravdu tak jistý,“ povzdechl jsem si.

„No to si teda jsme jistý!“ vykřikli oba sborově a Kaká pokračoval:

„Fílo, já bych třeba kvůli tobě neumřel, nenechal bych tě tady, tam nahoře nebo dole nebo kam se dostanu, bys mi chyběl, a stejně tak je to u Robina.“

Řekl to tak neohrabaně, bylo cítit, že neví, co má říct, ale bylo to takové typické pro Kaká, že jsem se musel nepatrně usmát. Kaká mě poplácal po rameni a vyrazili jsme domů.

Doma mě čekal další nelehký úkol, musel jsem to říct klukům. Ti ještě žili v domnění, že Robin je jen lehce pomlácený, ale o nic vážného nejde. Dominik, Kaká i Pucek šli se mnou. Kluci hned, jakmile viděli naše obličeje, znejistěli. Filda se začal třást strachy, Libor stál jak solný sloup, ale hned se zeptal:

„Netváříte se tak kvůli taťkovi, že ne?!“

„Libčo, Fildo, Robin dostal otravu krve a jeho stav je horší než včera, ale nebojte, doktor mě ujistil, že se z toho dostane, ale je momentálně v bezvědomí a na přístrojích.“

Filda začal plakat, zavěsil se na mě, a když si všiml Kaká, který stál vedle mě, přešel k němu. Libor nic neodpověděl, postavil se čelem ke zdi a pěstí do ní začal vší silou bušit. Přiskočil k němu Pucek s Dominikem a vší silou mu ruku drželi, aby si ji nezlomil.

„Kluci, zhluboka dejchejte a vemte rozum do hrsti, i když to půjde fakt těžko.“ Samotnému mi to nešlo přes pusu, ale snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. „Důležitý je, co říkal doktor, Robin je jinak absolutně zdravej a má ty nejlepší předpoklady se z toho dostat. Nasadili mu nějaký hodně silný antibiotika a tu ránu mu čistí několikrát denně, je na tom nejpřísnějším oddělení, kam se žádná jiná infekce nedostane, smí za ním je doktoři a sestry. Postarají se o něj, vědí, co dělaj.“

„Takže tě k němu ani nepustili? Neviděl jsi ho?“ zeptal se Libor.

„Ne ne, nepustili, ale viděl jsem ho přes sklo.“

„Zejtra jedeme s Fildou s tebou!“

„Bránit vám v tom nebudu, ale nevím, jestli nás tam zase pustí. Budete se muset vydezinfikovat a vzít si to jejich doktorský oblečení. A bude opravdu jen přes to sklo.“

„To je jedno, musím ho vidět!“

„Já chci taťku taky vidět,“ prosil Filda.

„Dobře, zítra pojedeme všichni.“