Venkovský příběh – 48. Šárka

S klukama jsme do nemocnice jezdili skoro každý den, personál měl s námi trpělivost, a tak nás pouštěli vždy na několik minut podívat se, jak se Robinovi daří. Stav byl však stále stejný, vždy jsem se snažil najít sebemenší náznak zlepšení, třeba to, že měl jednou ruku v jiné poloze než včera, bylo pro mě dobré znamení. Bylo to ale jedno velké nalhávání, ruka byla jinak, jelikož ji tak zanechala sestra, která Robina opečovávala. Ke zlepšení sice nedocházelo, ale na druhou stranu nedošlo ani ke zhoršení, což bylo opravdu důležité.

V práci jsem byl roztržitý, dělal jsem spousty drobných chyb a ani na vteřinu jsem se nedokázal soustředit. V hlavě se mi naopak neustále přehrávaly vzpomínky na Robina, na hezké věci, které jsme spolu prožili, a zároveň se tam rozvíjely všechny možné teorie, které mohou přijít. Velká voda byla ta tam, zanechala u Dominika na domě pěknou spoušť. Až na tu nešťastnou zeď a králíkárnu se nic nestalo, kromě nánosů bahna a neskutečného nepořádku. Abych trochu rozehnal chmury, utíkal jsem po návratu z nemocnice rovnou za Dominikem, abych mu pomáhal uklízet a čistit. Bylo dobré, že jsme se tam scházeli všichni, včetně Aničky od Pucka, občas přišel pomoci i Filda s Liborem.

„Fílo, jestli se ti nechce sem chodit pomáhat, já nasranej nijak nebudu,“ řekl mi jednou Dominik.

„Dome, naopak, mně se sem chce, jsem tu s váma ve společnosti, a když tu nakládám tyhle sračky, tak sem tam se dostanu myšlenkou i jinam než k Robinovi.“

„Dobře, to asi chápu, ale kdybys to nějak nedával, tak běž normálně domů, jo?! A neboj, dostane se z toho, už jak jsi nám řekl, jak je na tom, jsem věděl, že to je jen taková epizoda. Robin je hodně silnej, ten si život s náma určitě nenechá jen tak utýct,“ pousmál se Dominik.

Naši kluci tu situaci prožívali každý trochu jinak. Filda se uzavřel víc do sebe a čekal, jak to dopadne, bylo však vidět, že se bojí každé nové zprávy. Jako by mu tento stav i vyhovoval, lepší takhle, než aby došlo ke zhoršení. Zajímavé je, že v takové situaci člověk přemýšlí spíše nad tou horší variantou, než aby si připustil a hlavně věřil v tu lepší možnost. Libor naopak poté, co se z prvotního šoku oklepal, se začal aktivně zajímat o chod ve firmě. Je pravdou, že Robin už ho do několika věcí zasvětil a Dominik, jakožto menšinový společník, měl dobrý přehled o organizaci práce. Jednoho večera se tak tihle dva sešli a probrali, co kdo ví. Po návratu domů tak Libor rezolutně prohlásil, že je třeba dodělat zakázky, že firma jich má zhruba na půl roku dopředu.

Další den jsme tak jeli já, Libor a Dominik do dílny. Libor s Dominikem si všechny svolali, já jsem všechny informoval o Robinově stavu. První pak začal Dominik:

„Chlapi, vzhledem k týhle blbý situaci mi teď bude sekundovat tady Robinův Libor, prozatím jsme se dohodli, že si vezme na starosti příjem novejch zakázek, ale pokud by jich bylo dost, tak je bude odmítat a samozřejmě nám bude pomáhat i tady na dílně.“

„Jo, přesně, jak říká Dominik, musíme počkat, co taťka, až se probere, ale důležitý je, aby byly hotový ty nasmlouvaný zakázky, co jsme nabrali, musíme splnit, na tom si táta zakládá nejvíc. A hlavně o práci se nebojte, budete mít furt co dělat, navíc jsme se s Dominikem dívali na firemní účet a i bez zakázek budeme všichni živí docela dost měsíců. Co mi táta vždycky říkal a co vás i znám, tak jste skvělá parta, prosím tak, abyste takoví zůstali, aby až se táta probudí, jsme se mu mohli podívat do očí a říct, že se na nás může spolehnout!“

Já dýchal zhluboka a z Liborových rtů jsem hltal každé jeho slovo. Stal se z něho opravdový chlap, velký, mohutný, sebevědomý a hlavně férový. Vystupoval jako pravý šéf. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na Robina a dmul se pýchou. Nevědomky jsem pohlédl tam nahoru, jako bych tam měl vidět Evku s Vencou, jak se také dmou pýchou.

Novinky ohledně Robina stále nepřicházely, ale i tak jsme většinou všichni tři stále za Robinem jezdili. Takto to bylo skoro dva týdny. Toho dne mi volal Libor a vzápětí Filda, že by dnes vynechali, jel jsem tak do nemocnice sám. Stál jsem na klasickém místě, ale dnes jsem se tam cítil zvlášť osamoceně, zřejmě za to mohla nepřítomnost kluků, ale nijak jsem jim to nevyčítal, situace byla neměnná a oni taky potřebovali trochu žít. Najednou se za mnou ozval příjemný hlas:

„Dobrý den, vy musíte být pan Mach.“

Otočil jsem se a uviděl sestřičku, kterou jsem tam dosud nezaregistroval:

„Dobrý den, ano, jsem.“

„Pan doktor i kolegyně mi říkali, že sem chodíte, já jsem Šárka, my jsme se ještě neviděli, včera jsem se vrátila z dovolené, takže taky budu mít péči o toho vašeho Robina.“

„Filip Mach, dobrý den.“

„Ten váš Robin pořád jenom spí, no alespoň si pořádně odpočine.“

„A vy máte nějaké nové informace? Nebo jak to vidíte?“

„Takovýhle informace chtějte po panu doktorovi, já nic nevím, a i kdybych věděla, stejně vám je říct nemůžu. Ale Robin rozhodně bojuje, podívejte se ten zarputilý výraz ve tváři, hlavně na rtech.“

„Co? Vy tam něco vidíte, vždyť takhle vypadá, když spí, a stejně tak celou dobu, co tady leží.“

Pousmála se:

„Ale Filipe, vy se málo koukáte, když spí,“ řekla trochu vyčítavě. „Ale asi ze mě taky mluví zkušenost, podívejte na ty rty, které jsou zaoblený trochu dolů, jako by byl naštvaný a vzdoroval, to značí, že se s něčím pere a nevzdává to. Kdyby rezignoval, byly by rty v rovině, jako že je mu všechno jedno.“

Snažil jsem se odhalit detail, na který mě Šárka upozornila, ať jsem dělal cokoli, neviděl jsem nic. Šárka to však řekla tak příjemným a zároveň sebejistým tónem, že mi zvedla náladu a upevnila mě v naději, že vše dobře dopadne a Robin infekci přepere. Byl jsem i rád, že se o Robina bude starat Šárka, ne že by ostatní personál byl nějak špatný, ale Šárka ve mně vzbudila velkou důvěru a pocit bezpečí.

Další den už jsme dorazili všichni a Šárka nás přišla pozdravit a seznámit se s klukama:

„No chlapi, bohužel ani dneska pro vás nemám žádnou novinku, ten váš Robin je umanutej a pořád s náma nechce mluvit, ale nebojte, on dostane rozum!“ smála se. „A doufám, že se neodbýváte a pořádně jíte, tím byste Robinovi po probuzení moc nepomohli, kdybyste se šidili. Bude potřebovat pořádnou podporu a ne hladový krky.“

„To se nebojte, jídlo spíše řeší tady taťka Filip,“ poukázal Filda.

Šárka byla samý úsměv, vtip a dokázala, že jsme na chvilku zapomněli, kde jsme a proč. Zapovídali jsme se, až se Šárka bála, že dostane sprdung od staniční. Za chvilku jí měla končit směna, a tak slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že na ni počkám a zajdeme na kafe do nedaleké kavárny. Liborovi jsem dal klíče od auta, ať jedou domů, že pojedu domů vlakem.

V kavárně bylo útulno, ani nevím, jak jsem se tam ocitl s cizí ženou, byla to pro mě vlastně premiéra a vůbec jsem netušil, jak se chovat:

„No víte, Šárko, upřímně tohle je moje první návštěva kavárny, no vlastně celkově nějakého podniku, takhle s ženou, dívkou, holkou…,“ zasekl jsem se, jelikož jsem nevěděl, jak ji oslovit.

„Filipe, tak trochu jsem to tušila nebo si říkala, že jestli, tak to bude po dlouhé době. Ale asi bychom si mohli první potykat, ne? Já jsem Šárka, ahoj.“

„Já Filip, ahoj,“ pousmál jsem se a prvotní nervozita byla pryč. „No Šárko, já ani nevím, co mám říkat, a vlastně ani nevím, jak jsme se tu tak ocitli.“

„To byla moje drzost, to já jsem tě vytáhla, hezky se s tebou mluví a s mladejma taky, to je hlavní důvod. Říkala jsem si, že se potřebuješ trochu rozveselit.“

„No, chtělo by to dobrý zprávy, ale obávám se, že ať se budeš snažit jakkoli, tak budu nudnej parťák. Přece určitě máš někoho, s kým by ses pobavila víc než se mnou.“

„Já?“ zasmála se na celé kolo. „No měla jsem jednoho, když zjistil, že jsem těhotná, tak zdrhnul, a pak nějaký epizody s jinejma byly, ale nikam to nevedlo. Mám prostě na chlapy smůlu, ale mám svoji dcerku a my si vystačíme bohatě.“

„No a teď se tady zahazuješ se mnou a dcerka tě hledá.“

„No to víš, šestnáctiletá puberťačka opravdu touží po mojí přítomnosti.“ A opět propadla v hurónský zvonivý smích, který mě nakazil.

„Vidíš, takhle se mi líbíš! Víš, jak jsem se teď vrátila z dovolený a řekli mi, koho tam máme, tak jsem začala sondovat. No co si budeme povídat, to víš, že od holek jsem se leccos dozvěděla a přišlo mi to hrozně roztomilý, sice už jsem zažila, že u nás ležel kluk, kterej měl kluka, ale ty tam chodíš každej den, holky říkaly, jak se ho snažíš hypnotizovat očima, že je to až dojemný. Tak jste se mi oba zalíbili, a to jsem vás ještě neviděla. A ty mladý kluci, prý jsou vaši, jak jste se k nim dostali?“

Šárka byla hodně zvědavá, mně to ale nevadilo, spíše naopak, jako by viděla, že mám potřebu o Robinovi mluvit, a tak jsem jí povyprávěl celý náš příběh, pěkně od začátku až do dnešních dní. Při vyprávění jsem v sobě začal pociťovat ještě větší prázdnotu a uvědomil jsem si, jak moc jsem Robinovi ublížil, jak moc mi chybí a že vlastně nevím, jak budu bez něj fungovat. Jakákoli vyhlídka na budoucnost je černá. I když se Robin uzdraví, bude stejně konec, odstěhuje se a kdo ví, jestli ho budu ještě vídat, a pokud ano, jestli nebudu trpět ještě víc.

„No a tak jsem to celý naše usmiřování takhle fantasticky posral a těsně před tou nehodou jsme se rozešli, po víc než dvaceti letech,“ dokončil jsem svoje vyprávění.

Šárka byla chvilku ticho a pak spustila:

„Filipe, měli jste to divoký, ale co bych dala za to, něco takovýho prožít. Teď bych tě nejradši ohnula a nasekala ti jak malýmu děcku a hned potom bych šla do nemocnice za Robinem a udělala mu to samý, i když nevnímá, to si ale piš, že tohle by vnímal. Jste dva mezci, ale z toho vyprávění je mi jasný, že vy dva k sobě patříte, že jste jedna duše a bez sebe budete fakt trpět.“

Začal jsem mít mokré oči:

„Ani nevím, proč ti to tady říkám, když se vlastně známe takhle chvilku, ale já si nemůžu pomoct, prostě mi hrozně chybí a vím, že ho pořád miluju a s nikým jiným už to nikdy nebude takový.“

„Ach jo,“ pohladila mě Šárka po ruce. „Vy jste jak ze Shakespeara, ale věř, že Robin je fakt zarputilej a všechno dobře dopadne.“

Pak jsme už nechali Robina Robinem a já si naopak vyslechl příběh Šárky, chudák měla opravdu na chlapy smůlu, vůbec jsem to nechápal. Přitom já být normálně hetero, tohle by byla ta holka do nepohody a pro založení rodiny. Bylo mi to líto, proč takovýhle holky vždycky přitahují jen samý šmejdy, vyžírky a netáhla? Nakonec jsme kecali spíše jako dva rodiče, kdy jsme si vyměňovali zkušenosti z výchovy, hodně jsme se u toho nasmáli a usoudili, že výchova puberťáků přidává na věku alespoň dvacet let.

S Šárkou jsme zůstali v kontaktu, kdy jsme si začali psát o tom, co děláme, jaký jsme měli den a tak. Ten den jsem ani nešel pomáhat Dominikovi s úklidem, tak jsem mu jen napsal omluvu a on mi jen napsal, že ať neřeším, že hlavně, že jsem si byl trochu povyrazit. Večer doma mě popadla echt stísněná nálada, že jsem musel jít za Fildou s Liborem a oba je obejmout:

„Kluci, sorry, já vím, že už jste na to starý, ale já to potřeboval. Slibte mi jedno! Slibte mi, že alespoň vy dva mě nikdy neopustíte. Mám vás hrozně rád a chci vám bejt vždycky nablízku.“

Oba se zarazili, až se Libor zeptal:

„Počkej, tati, ty máš nějaký nový zprávy?“

„Nee, kluci, to nemám, všechno zůstává, jen jsem si s tou sestřičkou Šárkou hrozně hezky popovídal a docvaklo mi spoustu věcí, tak mám takovou náladu, takovou divnou, co?“

„Tak divnou, spíše jsme to nečekali, ale asi chápu,“ prohlásil opatrně Filda.

Další den jsem Šárku v nemocnici neviděl, nenápadně jsem se zeptal, kde je, a dostalo se mi odpovědi, že dnes má noční. No takže se dneska neuvidíme, škoda, ale nevadí, však se zase brzy uvidíme.

Šárka toho večera nastoupila na svoji noční směnu, udělala si svou rutinu okolo pacientů a dnešní noc slibovala klidnou službu. Po úvodním kolečku si sedla do sesterského pokoje a spíše tak bloumala, chvilku si četla, ale to ji hned přestalo bavit.

„Dneska tu je ale nuda,“ řekla si sama pro sebe a pokusila se znovu ponořit do četby. Blížila se půlnoc, a tak vyrazila na obvyklé kolečko, kdy některým pacientům podala potřebné léky, vyměnila infuzi a zkontrolovala, zda přístroje nevykazují nějakou anomálii.

Na konci ji čekal Robinův pokoj, kde taky vše zkontrolovala. Smutně se však na Robina podívala, poupravila mu deku, polštář a pohladila po rameni. Pak jí to nedalo, vzala si stoličku a sedla si vedle jeho lůžka. Vzala jeho ruku do své:

„Robine, co s vámi? Slyšíte mě? Robine, nevzdávejte to, na to jste ještě příliš mladý. Jste zdravý a krásný muž, musíte tu s námi zůstat! Máte za co bojovat, skamarádila jsem se s vaším Filipem, je to úžasný člověk. Oba jste moc sympatičtí, no pravda, vy se mi jako chlap líbíte více. Ale řeknu vám tajemství, Filip moc dobře ví, jak vám ublížil, a pořád vás miluje, jak jen si umíte představit. Vím o vás všechno a vím, že jeden bez druhého se nebudete mít dobře, vy se k sobě prostě hodíte a potřebujete se navzájem. Jsem si jista, že i vy to ve svém nitru víte a chcete, i po tom všem, Filipa obejmout. To, co je mezi vámi dvěma, vám může leckterá ženská závidět, to je přesně to, o čem každá sní a čeká na to. A jestli ne kvůli Filipovi, nevzdávejte to a bojujte za ty své dva kluky, pořád vás budou potřebovat, vaše práce s nima ještě neskončila, tak alespoň kvůli nim. A kdyby ani kvůli nim, tak to zkuste kvůli mně, ať vím, že spravedlnost na světě pořád ještě existuje.“

Položila zpět jeho ruku na deku a v tichosti odešla.

Od tohoto okamžiku uplynuly dva dny, tu noc se mi podařilo spát velmi tvrdě, přesto se mi do snu vkradlo vyzvánění, které se nenechalo odbýt a pořád mi do snu vstupovalo. Začal jsem se pomalu probouzet a uvědomil si, že to vyzvání telefon. Hodiny ukazovaly 3:10 ráno, nahmatal jsem telefon a slepenýma očima jsem nemohl přečíst, kdo volá.

„Prosím, Mach.“