Venkovský příběh – 49. Předtím, potom

„Ahoj, dobré ráno, Filipe, asi jsem tě vzbudila, co? Tady Šárka.“

Okamžitě se mi zatmělo před očima, volá Šárka v takovouhle hodinu, to znamená, že se něco stalo, něco se změnilo:

„Jo, spal jsem, tak jsou tři hodiny, co se stalo?“

„Slíbila jsem ti, že když bude nějaká změna, že ti hned zavolám, ale prosím tě, hlavně mě nikomu nepráskni, to bych odsud vyletěla.“

„To je jasný, Šári, prosím tě, hlavně už mluv!“ naléhal jsem a zároveň se bál, co bude následovat za informaci, hlavou mi projelo, že dosavadní stav pořád živil nějakou naději na něco. A to, co se teď dozvím, bude definitivní.

„Fílo, je to asi půl hodiny, co se tvůj Robin konečně probral, vnímá, je sice dost zmatenej, ale neboj, to je normální, to bude za chvíli pryč. Komunikuje omezeně, ale to je proto, že je dost slabej a cokoli ho hned unaví. Já ti chtěla ale zavolat tu nejdůležitější zprávu, že je zpátky na Zemi. Ráno ti to bude volat někdo z doktorů, asi Polívka, tak dělej prosím překvapenýho, on ti řekne i víc, co a jak dál.“

Celý jsem se roztřásl, podíval se do bílého stropu a v duchu děkoval všem, ucítil jsem tu největší radost, ale zároveň slabost, která přišla asi tou obrovskou úlevou.

„Ježííšmarjáá, Šári, já se zblázním, to je, to… je, já tomu nemůžu uvěřit, to je…, ani nevíš, jakou mám radost, to je ta nejlepší zpráva, kterou mi kdy někdo řekl. Šári… moc, moc, moc děkuju, to máš u mě,“ vydechl jsem ze sebe zmateně.

„No tak já už tě nechám, slíbila jsem ti to, tak jsem to splnila, tak běž zase spát.“

„Šári, myslíš, že teď půjdu spát? To je to poslední, co se mi teď chce.“

„No dobře, ale já už musím jít, ať mě nikdo nevidí a hlavně neslyší, že s tebou mluvím.“

„Jo, jasný, utíkej, a ještě jednou fakt strašně děkuju.“

Dal jsem si hlavu do dlaní a tiše do nich křičel radostí, radost mě úplně pohltila, chodil jsem po místnosti a usmíval se, jako kdybych vyhrál ve Sportce. Pozitivní emoce se mnou cloumaly, že jsem těžko popadával dech. Povedlo se to, pořád mě všichni povzbuzovali, já pořád viděl tu horší variantu, a nakonec měli pravdu všichni ostatní a děkuji jim za jejich předpovědi, které navíc měly logické odůvodnění.

Když jsem se jen trochu uklidnil, vešel jsem do pokoje za Liborem, zatřásl jsem s ním a zároveň pohladil. Hladit už dávno nepotřeboval, ale teď jsem musel. Díval se na mě trochu naštvaně, ale záhy mu došlo, že se něco děje:

„Libčo, vstávej a pojď se mnou za Fildou do pokoje!“

Vyvrávoral se, jeho delší vlasy trčely do všech stran, takže vypadal jak nějaká medúza. U Fildy jsem postupoval podobně, jen trochu něžněji, přece jen byl pořád takové koťátko. Filda na rozdíl od Libora zbystřil hned.

„Kluci, vnímáte mě? Kolik ukazuju prstů?“

„Pět, co se děje?!“ odsekl Filda.

„Před chvilkou mi volali z nemocnice, před necelou hodinou se táta Robin probudil a je mimo nebezpečí.“

„Joooo!“ vykřikl Filda a vrhnul se obejmout vedle sedícího staršího bráchu. Ten spokojeně pokýval a pak frajersky zakřičel:

„Jooo, do prdele, jooo!“

Je jasné, že jejich radost byla nezměrná, celou dobu to nebyli oni, byli zasmušilí, až mi to trhalo srdce, ale během té jedné dvou vteřin to byli zase oni. Mám tu Fildu i Libora, na které jsem zvyklý. Teď už chybí jen Robin.

Hned jsem tu novinu chtěl volat i klukům, ale vzhledem k brzké ranní hodině jsem jim to raději jen napsal. Dominik mi hned volal zpátky:

„Fílo, takhle skvělý probuzení jsem ještě neměl. Vidíš, říkal jsem ti to, je to bojovník a poslal ten hnus do píči a je zpátky s náma. A neboj, vy dva se taky udobříte, za to dám ruku do ohně. Kdy ho můžeme vidět?“

„Dome, to se všechno ještě dozvím, budu ráno mluvit s doktorem, ale jakmile to půjde, dám vědět a pojedeme se na něj všichni podívat.“

Vtom se ve dveřích objevil Pucek:

„Ty vole, Fílo, já už jsem byl vzhůru a chystal se do práce, tak sem letim osobně. To je prostě skvělý, docela mi spadnul kámen ze srdce.“

Jen Kaká reagoval až později poté, co se vyspal do růžova:

„Fílo, paráda, já věděl, že to nevzdá, a ty to nevzdávej s ním a on to nesmí vzdát s tebou, a kdyby přece zlobil, tak mu nasekám, to umím moc dobře.“

Bylo asi devět hodin a volal doktor Polívka, řekl vlastně to samé, co Šárka, ale dle dohody jsem dělal překvapeného a měl velkou radost, kterou jsem vlastně nijak předstírat nemusel.

„Děkuju vám strašně, strašně moc, vám i celýmu týmu. Můžu ho dnes se syny navštívit?“

„Pane Machu, můžete, ale zklamu vás, musí to být stále tak jako doposud. Pan Bláha je opravdu velice slabý a nemůžeme riskovat, že na něj něco přenesete, i když se třeba cítíte naprosto zdrávi. Zkrátka ho ještě na tomhle lůžku podržíme pár dní, pustíme vás, až si budeme jisti, že nehrozí už žádné nebezpečí.“

„A ono hrozí ještě nějaké nebezpečí?“

„Pane Machu, to bohužel hrozí vždy, ale výsledky vypadají více než skvěle, ale pochopte, nesmíme nic podcenit, ještě prosím pár dní s osobním setkáním vyčkejte.“

„To je jasný, pane doktore, do toho vám vůbec mluvit nebudu a budeme vás poslouchat na slovo, vím, že všem můžu věřit po tom, co jste dokázali.“

Doktor Polívka se pousmál:

„Ale jděte, my jenom nasadili léčbu, ten hlavní boj svedl pan Bláha.“

Odpoledne, hned jak to šlo, jsme byli s klukama v nemocnici. Na chodbě jsme potkali Šárku:

„Co ty tady? Vždyť jsi měla noční?“ podivil jsem se.

„No to jo, ale teď mám zase odpolední, to víš, tady to nefunguje úplně pravidelně,“ smála se. „Tak pojďte, zavedu vás za Robinem.“

Konečně se otevřely dveře do známé místnosti s oknem, skrz které jsme se chodili dívat celou dobu. Robin už neměl napojené umělé dýchání, zpočátku se díval trochu nepřítomně, pak ale zaostřil a lehce pokynul rukou na pozdrav. Zároveň se jeho nepřítomný pohled proměnil na ten nejlaskavější. Pohled, který jsem už dlouho neviděl, pohled, kterým mě častoval nejvíce v našich začátcích. Rychle jsem si utřel slzy, které už už se chystaly opustit prostor očí, nevím proč, ale ruku jsem hned přitiskl na sklo, které nás oddělovalo. Měl to být pozdrav, mělo to být přivítání po návratu z jiné dimenze, mělo to být znamení, jak moc jsem rád, že je zpět. Libor s Fildou udělali to samé. Působilo to, jako bychom ho chtěli vtáhnout zpět mezi nás. Po nějakých pěti minutách Robin usnul, trochu jsem zpanikařil, ale Šárka byla celou dobu s námi, a tak hned přiskočila:

„Nebojte, kluci, to je normální, je hodně slabej, a tak je vzhůru jenom chvilku a pak usne, ačkoli teď spal pořád, tak pořád potřebuje hodně spát, ale za pár dní to bude dobrý.“

Sundali jsme ruce ze skla, které bylo díky tomu skvěle upatlané, našel jsem rychle papírový kapesník a pokoušel se sklo vyčistit.

„Prosím tě, nech to bejt, já to setřu,“ pousmála se Šárka.

„Děkujem fakt moc, Šári, za všechno, vidíš, ještě ti tady zasíráme sklo.“

„Prosím tě, jdi, Filipe, to sklo jsem už drhla tolikrát, že si můžu založit firmu na čištění oken.“

Když jsme odcházeli z nemocnice, cloumaly se mnou emoce, hlavou mi lítalo milion myšlenek. Chvilku jsem byl v opojení, chvilku jsem se cítil úplně sám a beznadějně. Připadalo mi, že nebylo nic uprostřed, buď euforie, nebo totální zmar a strach z budoucnosti. Sedli jsme si do auta a tam na mě vše dolehlo, začal jsem se třást a intenzita myšlenek byla ještě úpornější. Nemohl jsem ani nastartovat. Libor mě pozoroval a po chvilce jen řekl:

„Tati, nechceš, abych to odřídil já?“

„Libčo, to budeš moc hodnej, já nějak nemůžu.“

Sedl jsem si dozadu vedle Fildy, který byl také potichu, chytili jsme se za ruce a celou cestu si nic neřekli, jen jsme se na sebe chvilkami dívali, z těch pohledů bylo jasné, že intenzivní myšlenky máme oba, přesto se v nich zračila obrovská úleva.

Večer jsme měli sraz s partou u Šichty, všichni pečlivě poslouchali novinky, i když šlo vlastně jen o tu jednu, avšak nejdůležitější.

„Fílo, teď už není čas smutnit, ale radovat se!“ poplácal mě Kaká a poručil rundu.

„Jako to samozřejmě, ale tak víš, jak jsme to měli, než se to stalo, vlastně z jednoho strachu jdu do druhýho.“

„Hele chápu, ale to si teď nesmíš připouštět, důležitý je, že je zpátky mezi náma a myslim, že měl dost času přemejšlet, že to taky posral, vlastně hlavně on,“ povzbudil mě Dominik.

„Přesně, to je důležitý, ale buď radši připravenej, že to mezi váma vopravdu skončí, ať pak nejsi zbytečně zklamanej,“ doplnil Pucek.

„Půco, ty fakt umíš potěšit, proč někdy nedržíš hubu?!“ okřikl Dominik Pucka.

„Ale však má pravdu, nech ho bejt, já s tím vlastně tak počítám, jenom se toho bojím,“ bránil jsem Pucka.

„Pánové, dnešní útrata je na mě, díky všem za pomoc na baráku, hodně jste mi pomohli. Ještě to bude teda velkej voser, než to dám dohromady,“ přehodil téma Dominik a díky tomu se stočilo mimo mě a řešil se dům Dominika po povodni. Naštěstí se nemuselo nic bourat, ale bylo jasné, že práce tam bude minimálně na rok, a tak jsme se dohodli, že pokud budeme moci, přijdeme pomoci, ať zase brzy bydlí normálně.

Večer příjemně ubíhal a mně to připomnělo doby, kdy jsme tam sedávali ještě jako bezstarostní puberťáci. Nejspíše stejně to tak vycítil i Kaká a prohlásil:

„Chlapi, co vy a filmovej večer u mě?“

Slovo dalo slovo a odebrali jsme se ke Kaká. Po příchodu do pokoje bylo vidět, že Kaká trochu zpustl. Ne že by měl vždy naklizeno, ale v pokoji bylo jasné, že pořádek zase tak moc neřeší. Doby, kdy mu uklízela mamka, byly dávno pryč, jeho rodiče si užívali důchodu na cestách a v Záboří se ukázali jen čas od času. Zapůsobilo to na mě takovým staromládeneckým dojmem. Šli jsme do našeho klasického úboru a pustili nějakou střílečku. Kupodivu jsme ani moc nekecali a zahleděli se do filmu.

Já se chvilkama díval po mých kumpánech, věk se na nás už začal podepisovat, kůže už nebyla tak pevná a začaly se objevovat první nepatrné varhánky. Dominik měl již chlupaté celé tělo a nad gumou z trenýrek se začal boulit malý, nenápadný pupík, který dával vědět, že je taky na světě. Kaká si figuru furt držel, i když od dávných dob zmohutněl. Dominik si mých pohledů všiml, pousmál se a píchnul mě prstem do mého břicha, které bylo ještě o něco větší než to jeho:

„Teda, Fílo, co ta vana tady, pantáto?“

„No ani mi nemluv, pěkně mě sere, musím s tím něco začít dělat.“

„Tak spolu budeme zase chodit běhat, ale vopravdu, žádný výmluvy, taky to potřebuju sundat.“

„Prosím tě, těch tvejch šílenejch tři kilo nadváhy…“

„No jenom nech bejt, sám nevím, kde jsem k tomu přišel.“

„Vy máte ale starosti!“ poukázal Pucek, který měl už klasický pivní pupek.

Dominik, který stále lítal okolo baráku, usnul jako první a hned vzápětí Pucek. Kaká je pozoroval a tak lehce se usmíval. Přišlo mi, že je rád, že nás tam zase po delší době má, že má nějakou návštěvu a nějaké rozptýlení.

„Tak co, Kaká, pořád řešíme mě nebo Dominika, co ty? Co ženský?“

„Ále, pořád stejný, co ti mám povídat, tak jednou za dva měsíce nějakou ulovím, tak ji vezmu sem, ale je to maximálně na dvě noci a pak konec.“

„Kaká, neber to ve zlým, ale ty se cejtíš sám, co?“

Lehce pokýval:

„To je to tak vidět?“

„No pozoruju tě celej večer tady a přijde mi to tak, podle toho, jak se tak díváš, a koneckonců trochu i z toho, jak to tady vypadá.“

„Co? Je ten bordel až takovej?“

„To zase ne, ale přijde mi to, jako bys rezignoval, vím, že se o barák starala tvoje máma, ale tak si to zkus udržovat hezčí, než to máš teď, budeš mít z toho větší radost, a když si sem dovedeš nějakou buchtu, tak to bude i líp vypadat. No a to sem vodíš i tvoje holky?“

„Ne, ty maj svoje pokojíčky, tam je pořádek, tam si uklízej samy. Ty jo, puberťačky jedny už to jsou,“ prohlásil pyšně.

„Nooo to ti řeknu, počkej, za chvilku tě budou posílat pryč, aby si sem mohly přivést frajery,“ smál jsem se.

„To mi ani nepřipomínej, až tu nějakýho cucáka uvidim, tak nebude stačit zdrhat.“

„Ale hlavně Kaká, ty vole, proč nezavoláš, nepřijdeš, když máš takový pocity, ty, kterýho bylo vždycky všude plno, tak se stydí zavolat, napsat?“

„Fílo, každej máte svoje starosti, tak ještě abych vás vopruzoval, a možná právě proto, že jsem byl vždycky středem pozornosti a měl na každým prstě deset holek, tak si teď připadám trapně, jak jsem dopadl.“

„Ty vole, Kaká, co to kecáš? To je poprvý, co slyším, že se stydíš, s Petrou vám to nevyšlo, ale tak co? Máte dvě super holky a na umření taky ještě nejsi, ženskou si ještě najdeš, však do penálu máme ještě daleko, a navíc podívej se na jiný chlapý v našem věku, jak vypadaj, a promiň, ale ode mě to určitě vezmeš, ty jsi prostě pořád pěknej chlap, podívej se na svoji postavu, za mě jsi pořád hodně sexy, však víš.“

Kaká se pousmál:

„Díky, Fílo, od tebe to fakt beru, spíš mám asi smůlu, ale to se jednou prolomí.“

„Přesně tak! Takhle mluví Kaká!“

Uplynuly čtyři dny a volali z nemocnice, že Robinův stav se zlepšil natolik, že začal komunikovat, aniž by se vysílil a že ho budou moci přesunout na běžný pokoj. Dokonce mi nabídli možnost nadstandardního pokoje pro jednoho, což jsem s chutí využil, ať je Robin v klidu.

Hned odpoledne jsme jeli s klukama za ním. Cestou jsme skoro nemluvili, bylo mi jasné, že se kluci na tátu těší, já taky, ale radost se mlátila se strachem. Co si řekneme? Jak se mám tvářit? Jak se na mě bude tvářit Robin? Jak to bude po propuštění z nemocnice? Vždyť ještě bude potřebovat péči, jasně, nějakou zastane Libor s Fildou, bude však stát o moji pomoc? Když nás vedli chodbou k Robinovi na pokoj, srdce mi bušilo snad ještě více, než když jsem kdysi šel rodičům oznámit, jak to se mnou je a s kým se stýkám.

Najednou jsme stáli před dveřmi, za kterými Robin ležel. Sestřička, která nás vedla, viděla rozrušení nás všech.

„Připraveni? Jste nějací bledí,“ zeptala se.

„Ano, jsme, pardon, to víte, jsou to nervy.“

„Tak běžte dál, tady to je,“ a šla se věnovat své práci.

První vešli kluci, a jak viděli Robina v polosedě na posteli, hned se na něj vrhli, aby ho umačkali objetím. Já se opřel ramenem o futra a dojatě sledoval tu scénu. Libor byl šťastný, ale po chvilce se pustil, aby Robinovi nevypojil hadičku, co do něj vedla z kapačky. Cíťa Filda se ho držel jako klíště a rozdýchával tu situaci.

„No tak, Fildo, dejchej zhluboka, vždyť už je všechno v pořádku, ještě pár dní tu poležím a pak mě pustí,“ snažil se ho Robin utěšit.

Filda se ho pustil a tím jsme měli na sebe s Robinem čistý výhled, přistoupil jsem k němu a objal ho celého, jak jen se dalo, hadička nehadička. Robin mě držel jen tak lehce, což jsem přikládal jeho slabosti.

„Vítej zpátky, Robine.“

„Děkuju ti, Fílo.“

Pak následovala smršť otázek a odpovědí, jak se cítí? Co rána? Co žebra? Jestli pořádně baští? Co Dominik a jeho dům po povodni? Co doma? Co firma? Během toho řečnění mě Robin najednou vzal tak nenápadně za ruku a stiskl tak silně, až jsem myslel, že mi chce rozdrtit prsty. I když to trochu bolelo, nechal jsem ho být. Novinek za tu dobu bylo habaděj, Libor si po delší době všiml, jak mě Robin drží, podíval se na Fildu:

„Brácha, pojď tady do bufáče na kafe a nějakou chálku.“

„Proč? Já nemám hlad, ještě tu chvilku budeme s tátou, dokud jsou návštěvy.“

„Brácha, fakt pojď, mám hlad a žízeň, zvu tě,“ popadl ho za ramena a tlačil před sebou směrem z pokoje.

Když odešli, nastalo ticho, atmosféra mezi námi byla tísnivá a těžká.

„Fílo, musím ti něco říct, vlastně se tě spíš nejdřív na něco zeptat.“

„Robe, já ti taky musím něco říct.“

„Fílo, začnu první, dokud nejsem moc unavenej a jsem nabitej pozitivní energií od vás.“

Robin chvilku mlčel, byl evidentně rozrušený a jako by hledal slova:

„Fílo, můžeš mi, prosím, to všechno odpustit? Pořád přemejšlím, jak ti to vysvětlím, ale sám sobě úplně neumím odpovědět. Asi mě pálilo dobrý bydlo, všechno bylo tak stejný a já měl pocit, že mi ujel vlak, že jsem si nic neužil. Vždyť jsi byl můj první kluk a jinýho jsem nepoznal, kromě těch pár společnejch úletů. Pak jsme byli na jedný zakázce, kde byl soused Standa, a ani nevím jak, prostě pochopil, jak na tom jsem, a naznačil, že on není proti, no a už to jelo. Nechci tě tahat do detailů, ale prostě najednou tu byl někdo novej, poznávali jsme se a mě to hodilo časem zpátky do dob, kdy jsme se poznávali my dva. Nemohl jsem se toho nabažit, chtěl jsem to prožívat zas a stále znova. Měl jsem kvůli tobě výčitky, ale tohle bylo silnější, a jak jsi nás nachytal, nevěděl jsem, kudy kam a začal okolo sebe kopat, nevěděl jsem, co dělat, jak se chovat k tobě, ke Standovi, ke klukům, k sobě…

Víš, Fílo, jak jsem byl v limbu, prej úplně bez sebe, tak jsem měl takový divný sny, hnusný sny. Kdy jsem slyšel hlasy táty, mamky, Evky, Venci, a dokonce i tvejch rodičů, který mi nadávali za to, co jsem udělal, jak jsem všechno posral. Dokonce i nějaký cizí hlasy mi říkaly, že jsem tady ještě neskončil, že na mě snad pořád ještě čekáš. Pak jsem se dostal do nějaký místnosti, kde jsem viděl sám sebe a mluvil sám se sebou, aby mi konečně docvaklo, jakej jsem čurák a jak moc jsem ti ublížil, a to všechno kvůli tomu, že jsem chtěl zažít něco novýho. Fildo, prosím tě, odpusť mi, jestli to alespoň trochu půjde, a neopouštěj mě.“

Zatočila se mi hlava, ale bylo to úlevou a štěstím. I já mu nyní silně zmáčkl ruku:

„Robe, odpuštěno, pokud ty mně odpustíš to, co jsem provedl na Canarii.“

Robin koukal překvapeně:

„To mi přece nemůže projít tak snadno? A ten Španěl je zapomenutej, chápu, proč jsi to udělal.“

„Robine, projde ti to snadno, i když bych tě měl víc potrápit, ale myslím, že už jsme měli trápení všichni dost. Ještě před tím úrazem jsem si říkal, že to, že se odstěhuješ, bude nakonec lepší, že budeme moct oba svobodně dejchat a nežít v tom dusnu, co jsme byli. Rozsvítilo se mi! Ani ne tak ve chvíli, kdy se ti to stalo, ale ve chvíli, kdy jsi upadl do bezvědomí a vypadalo to s tebou fakt bledě. Došlo mi, jak jsem bez tebe hrozně sám a i přes to všechno, co se stalo, tě miluju a nedokážu se od toho pocitu odpojit. Nedokážu bez tebe fungovat a ať jsou kluci jakkoli skvělí, ani všichni dohromady by mi tě nenahradili. Ani nevíš, jak moc jsem šťastnej za to, co jsi mi teď řekl.“

V podbřišku mně v tu chvíli začali lítat motýlci jako zamlada a zároveň jsem se začal dojímat. Robin mě pohladil:

„Fildo můj, nedojímej se, nebo se taky dojmu, ani nevíš, jak jsem se bál, že tu jsi u mě jenom kvůli lítosti, co se mi stalo, a hlavně jsem se bál, jak mě teď pošleš exkluzivně do prdele. Vůbec bych se ti nedivil.“

„Robe, zasloužili bychom oba se poslat do prdele, ale nejde to, je to prostě tak silný, že i kdybych chtěl, tak bych to nedokázal.“

„Fildo, mám to úplně stejně vůči tobě, prostě jako bych tě teď znova poznal, stejně jako tenkrát na tý zahradě u Kaká. Pamatuješ? Ten večer jsem nikdy z hlavy nevymazal.“

Chvilku bylo úplné ticho, jen naše ruce se hladily a naše pohledy prostupovaly jeden druhého, nakonec se Robin znovu pousmál:

„A teď mi řekni, hodně mě to zajímá, nevím proč, a jestli nechceš, tak neodpovídej, hlavně si to nevylož nějak špatně. Prostě holá zvědavost, užil sis to s tím Španělem?“

Nevěděl jsem, co odpovědět, a tak jsem mu odpověděl otázkou:

„A ty se Standou?“

„No upřímně, zase tak moc ne, nebylo to jako s tebou, to se nedá srovnat, prostě jak říkám, starej život mě nudil a vůbec mi nedocházelo, jak skvěle se mám.“

Já pořád váhal:

„Noooo, jáááá, víííš…“

Robin se pousmál:

„Takže užil, to je dobře. Patří mi to.“

„No ty to na mně prostě poznáš, jo, užil jsem si to hodně, ale nemyslím si, že je tohle vhodný téma. Nechci přecházet do výčitek, jestliže jsme si teď odpustili. A odpustili jsme si? Já tobě rozhodně.“

„Neboj, Fildo, odpustili, žádný výčitky nebudou, jen mě to zajímalo, ale říkám si, že nemůžeme dělat, že se to nestalo, a můžeme si o tom normálně povídat, bez výčitek. Třeba z tebe dostanu něco, co by tě bavilo, abych mohl bejt zase ten nejlepší partner. Ber to tak, že všechno, co se do teď stalo, bylo předtím, a teď už bude jen potom, a to potom bude stát za to, to ti slibuju.“

„Tak jo, jen mi slib ještě jednu věc, kdyby ses někdy cejtil jako předtím, že bych ti přišel nudnej, život ti přišel nudnej, měl bys chuť něco zkusit, cokoli, i kdyby tě lákal někdo jinej, řekni mi to, prosím, určitě spolu něco vymyslíme. Jen nesmíme dopustit to, co jsme dopustili nyní.“

„Fildo, to ti opravdu slibuju, to samý bych chtěl slyšet od tebe, pokud bys měl takový pocity, ale udělám všechno pro to, abys takový pocity neměl. A teď zavolej těm našim dvěma raubířům, ať se přijdou s tátou rozloučit, chce se mi zase pekelně spát.“

Když kluci vešli na pokoj, Robin si je změřil pohledem:

„Tak, mládeži, snad mě brzo pustí, tak byste měli vědět, že jsme se tady s Filipem domluvili, že jsme vlastně idioti a že všechno zůstane ve starejch kolejích. Žádný vaše stěhování, žádný moje stěhování, žádnej rozchod, žádný výčitky.“

„No konečně vám to došlo!“ zvolal Libor.

„C, co, cooo nám došlo?“ zeptali jsme se s Robinem sborově.

„No, že asi bez sebe nebudete fungovat,“ vyjasnil Libor a měl pravdu.

Filda sice neřekl ani slovo, ale úsměv a pohled mluvil za vše. Jeho pohled byl tak radostný, jako když byl malý a rozbaloval o Vánocích dárky. Pak už jsme nechali Robina spát, aby brzy nabral sílu do života.