Povídky

Druhej den docela natěšenej, co se bude večer dít (nebo možná nadšenej, že se bude něco dít). Začal jsem na Bertovi vyzvídat: „Hele, jaký jsi vlastně říkal Mikulášovi básničky, když jsi byl malej?“ „Žádný. Já i jako malej byl velkej.“ Vyprsknul jsem: „Tak jo, jaký jsi říkal básničky?“

Dokonce jsme byli do toho programování tak zažraní, že jsme si plánovali, že po maturitě spolu odjedeme do Ameriky, usalašíme se v Silicon Valley a rozjedeme tam nějakou nabušenou IT firmu, se kterou uděláme díru do softwarovýho světa… Anebo naopak zaplácneme díru na softwarovým trhu, že jo. No prostě plán byl jasnej – s nějakým nápadem tam prorazíme, vyděláme si velký peníze a náš brand budou znát lidi napříč všema kontinentama. Jo, byly to sny sotva patnáctiletých kluků, dneska už se nad tím jenom usmívám, ale přesto… Byly to naše sny.

Vážně jsem neměl žádné postranní úmysly, jen jsem chtěl udělat Jardovi radost… A on potom řekl: „Ještě, že nejsi holka, to bych si napřed letěl zkontrolovat auto.“ A pak buďte vstřícní…

Věnováno všem jakýmkoliv menšinám, kterým se kdekoliv děje bezpráví. Zvláště pak věnováno slovenské komunitě, kterou zasáhly tragické události v Bratislavě. V neposlední řadě pak samotným obětem a jejich blízkým. Musím se současně omluvit za pozdní zveřejnění tohoto příspěvku. Musel jsem své pocity nechat usadit, abych byl schopen je převést do slov, a získání některých informací též netrvalo chvilku. Další omluva směřuje ke všem Slovákům. Vím, to, co jsem napsal, by mělo být napsáno v jejich mateřštině, ale ač slovensky umím, není to na takové úrovni, která je potřebná k napsání něčeho takového. Upřímnou soustrast všem.

Večer zaklepání na dveře. Otevřel jsem a za dveřma stál Josef. „Ahoj, pojď dál.“ „To ani nestojí za to. Nesu vám plakátek. Horní Franta usoudil, že se nějak dlouho nic nedělo a že by potřebovaly děti něčím zabavit, tak se rozhod, že by se moh uspořádat Halloween.“ Bert povytáhnul obočí: „Mě tenhle svátek moc nebere, ale když myslíte, že se tím děcka zabavěj, tak jo. Lepší než slavit sedmej listopad, že jo. Jak si to představujete?“

Vsunul Randžitovi prsty mezi rty a jemně zatlačil. Usmál se, když mu došlo, že milenec netuší, proč to dělá, ale přesto si nechal pusu otevřít. Když ale pochopil, překvapeně se uhnul. „Tohle někdo dělá?“ zeptal se rozpačitě.

Marty sám nad sebou kroutí hlavou, zatímco se potichu plíží lesem. Našlapuje co nejopatrněji, aby ho objekt jeho zájmu nacházející se několik desítek metrů před ním nezaslechl, a drží se za stromy nebo keři pro případ, že by se ten sledovaný subjekt přece jenom ohlédl. To teda fakt nevím, jak bych mu to vysvětlil. Myslel by si, že jsem nějakej… úchylák, co nemá na práci nic jinýho, než ho stalkovat… A to by vlastně… nebylo tak daleko od pravdy. 

Myšlenky mu v hlavě vířily jedna přes druhou. Nepochyboval ani v nejmenším, komu napíše. Kdo by to taky měl být než Ramon. Jeho spřízněná duše, jeho druhá půlka. Nejlepší věc, která ho v životě potkala.

„Mimochodem… Dobré ráno,“ naklonil se k Martinovi, když konečně dojedl poslední sousto, a políbil ho. Potřeboval ranní pusu a tu si taky vzal. Vůbec ho netrápilo, že má vedle sebe jednoho ze svých rodičů. Že na ně máma musí koukat.

Držel ho blízko a měl velkou chuť zajít dál. Stačilo jen víc zatlačit a položil by ho na lehátko. Nic ale neudělal. Prostě stál a užíval si momentální pobláznění smyslů.

Byla to ordinace jako každá jiná. Stůl, lehátko, různé přístroje. Jen okem přelétl na křeslo pod oknem. Věděl, že na takové se v životě neposadí. Zvědavost dítěte uvnitř něj mu však nedala a musel si to aspoň vyzkoušet. Jen se posadil a ve vteřině měl před sebou udivenou tvář blonďáka v lékařském plášti.

„Přesně!“ ukáže na mě prstem a spokojeně se zaculí. „Takže pro mě to celý není o tom, že to, co jednou nevyšlo, už nemá cenu znovu zkoušet. Já bych to změnil spíš na: dvakrát se neutopíš v jedné řece. Víš, jako že vstoupit tam podruhý můžeš, ale byl bys debil, kdybys tam skočil úplně stejně nepřipravenej jako napoprvý, nepoučenej ze všech těch chyb.“

Teda, to je první den v práci jak vyšitej, kroutím hlavou, zatímco se na chodbě snažím dohnat Štěpánovu vzdalující se postavu. Jsem z toho všeho zmatenej a… jo, asi i rozhozenej. Doufal jsem, že můj nástup do novýho zaměstnání bude trochu… uspořádanější! Jenže paní Karolína, personalistka, která na pohovoru a pak i při podpisu pracovní smlouvy působila sympaticky a především schopně, mi včera volala s omluvou, že tu dnes u mýho nástupu nebude, ale že prý se nemusím bát, protože se o mě postará sám pan ředitel osobně. No, a pan ředitel to postarání se pojal, mírně řečeno, docela nesystematicky.