Povídky

"Chtěl bych se tě dotknout. Tak moc," namítne co nejtiššeji. Ovšem chlapec naproti němu ho slyšel, a proto se tváří smutně. Dokonce má i slzy v očích. Jenže jeho hlas tomu neodpovídá. Ne, když vyslovuje to, co Derek už dávno ví. Přece by tu nebyl ten zpropadený deník, kdyby to nebyla pravda. Nebylo by tu tolik lidí zasažených tou událostí. Nebylo by žadné peklo, jemuž je v posledních dnech vystaven.

"Víš, proč jsem ji nikdy nenosil?" "Netuším." "Stál mi v ní ještě deset let potom." "Jednou se nám to hodí. Ušetříme za Viagru." "Jednou se z tebe určitě zblázním," řekne a pohladí tu mikinu, jako by to bylo štěně.

Thomas koukal jako čertík z krabičky. Připadal si jako domorodec v civilizaci… nebo spíš jako civilizovaný člověk v neznámé divočině. Se směsicí pocitů vysunul nůž z mrtvého zvířete a hleděl na podivně zabarvenou a divně vonící krev. Pak se stejně ohromeně otočil k lesu, který se rozprostíral za pláží. Štíhlé, světlé kmeny nesly větve s košatým porostem červených a růžových listů, zatímco u kořenů rostly podivně zabarvené a tvarované mechy, rostliny a houby, které nikdy v žádném herbáři neviděl a ani neslyšel, že by kdy mohly takové věci existovat. Vypadalo to spíš jako něco, co vzešlo z plátna zfetovaného malíře-surrealisty.

Páni. To mě dostalo. Takže on se mnou vážně počítá do budoucna. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Po večeři jsme šli ještě k němu probrat to ještě jednou a v klidu. No… nakonec z toho nic nebylo. Možná to bylo vlivem vína, které jsem si dal, nebo tou větou, kterou Richard vyslovil, nevím. Ale zničehonic jsem vzal Richarda za ruku a odvedl ho do ložnice.

Ach jo, to jsem zase položil otázku. Dominik byl chvíli zticha a nic neříkal, jen koukal do blba. Tak mě napadlo, že ho trochu rozveselím. Odložil jsem sklenku a přiblížil se k němu blíž. Až když se můj nos dotýkal jeho tváře, jako bych ho chtěl políbit, jsem řekl: „Zapomeň na to, jestli si pamatuješ, před tím v předsíni jsme měli něco rozdělaného.“

Lukas vrávoravě vykročil a málem upadl. Opřel ho tedy o sebe a vedl halou ke schodišti. Na schodech se Lukas zapotácel a málem je strhl oba. Elstar ho zachytil a prostě vzal do náruče. Kolem krku se mu ovinuly dvě hřejivé ruce a Lukasova tvář se přitiskla k jeho krku. Šimral ho svým dechem a vlasy se neposlušně toulaly na rameni. Když vyšel po schodišti, zahnul ke dveřím pokoje, loktem otevřel dveře a vstoupil.

Se sestrou jsme vždycky měli zakázáno se k rašeliništi i jen přibližovat, takže nás samozřejmě lákalo. Ta oka vody, ostrovy rašeliníku, sem tam zakrslá břízka. A nejhezčí to bylo, když se nad slatí lehce převalovala mlha. Bylo to jak romantická pohádka. Zastavil jsem se a koukal na slať. Ve sluníčku vypadala klidně a nevinně. Vzal jsem větší kámen a hodil jsem ho na kus, co vypadal jako cestička. Dopadl s mlasknutím a hned se začal potápět. Zavřelo se za ním bahno se zvukem, který zněl jako zoufalý povzdech.

Probudily to hlasy. Skupinka chlapců se dostala do podzemí. Přelezli mříž u vchodu a vydali se pátrat do hloubi. Nadšené hlásky, světelné kužele baterek, které objížděly zdi. Nic z nich necítilo. A přece – jeden, jeden by mohl být vhodný! Otestovat. Rozlétlo se to proti němu. „Fuj, strašně mě tu zamrazilo!“ vykřikl chlapec a chytil se za hrudník. Už vědělo – miluje svou matku, která jeho a otce opustila. A vědělo už, jak matka vypadá. Teď útok… Nikdo z chlapců si nevšiml v postranní chodbě malého víru prachu, který začal rotovat a zvedat se jako vzdušný čertík.

Peter vstal skoro ráno, pretože sa mu aj tak už nedalo a prehadzovať sa na posteli ho už nebavilo. Aj tak sa necítil moc vyspatý, skôr akoby ho prešiel parný valec. Tak sa postavil z postele, ponaťahoval sa a pár sekúnd pozeral na jasné slnečné ráno. Lenže do hlavy sa mu vkradol pomaly ten problém, ktorý pravdepodobne bol za dverami spálne. Mozog sa mu pomaly rozbiehal. Čo ak sa mu včerajší večer len prisnil, možno si udrel hlavu a potom sa po byte rozprával sám so sebou, možno to bola všetko len halucinácia a on sa potreboval len vyspať.

Podíval jsem se poočku na něj. Byl opřený o zábradlí a díval se upřeně na mě. Ty krásné velké hnědé oči. Když postřehl, že se na něj dívám, tak oči přimhouřil, vyplázl jazyk a velmi pomalým pohybem začal olizovat svou zmrzlinu. Sledoval jsem fascinovaně jeho jazyk, jak si hraje se zmrzlinou, mizí zase v ústech a zase se objevuje. Pomalu mi docházelo, že to je vlastně erotická provokace. Přimhouřil jsem taky oči a napodobil jeho hru se zmrzlinou. Zasmál se a pokračoval. Měl jsem pocit, že mi to musí roztrhnout kalhoty.

Normálně bych jí možná žral. Kdybych neměl plnou hlavu jinýho ksichtu. Trochu fousatýho. Klučičího.

Od ľaku sa pošmykol, ale celou silou sa chytil kľučky, div ju nevytrhol z dverí. Po prvotnom šoku ostal stáť vo dverách kúpeľne a díval sa na postavu, ktorá stála v chodbe a osvetľovalo ju svetlo z kúpeľne.

Jedním dlouhým skokem jsem se vrhnul směrem k němu a napřáhl meč, zrovna když železná palice v rukou podsaditého válečníka se svistem rozčísla vzduch, aby rozdrtila na kusy Svenovu hlavu. Těžká palice pod mojí ránou padla do rozryté země i s odťatou rukou, která ji třímala, jen na prst daleko od Svenových skrání. Vzápětí můj meč s mlaskavým zvukem prošel hrdlem dalšího bojovníka. Napřáhl jsem ke Svenovi ruku a pomohl mu vstát. Z rozšklebené rány na lýtku mu do sandálů crčela krev. Kolem se rozhostilo přízračné, nepochopitelné ticho. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem právě spotřeboval poslední zbytky energie. Opřeli jsme se o sebe a vyměnili přátelské mrknutí. Pak mi Sven vlepil pusu. Pichlavou a špinavou.