Povídky

Podíval jsem se mu do očí. Bylo to jako zkusit přezírat kočku. Chvíli jsem se díval, než jsem to nevydržel a uhnul očima. „Stejně by ti to donesli… Dal. Tedy Dalibor, ale všichni mu řikaj Dal. Místní donchuán… vypadá dobře, že jo? Všechny ženský po něm jedou… No a on nedávno vyjel po mně. To, že jsem na kluky, to tady všichni vědí, možná ti to šéf vyklopil ještě dřív, než tě sem přived, ne? Nevím, jestli se Dal vsadil, nebo jestli to chtěl jen tak zkusit, že prostě dostane každýho, koho si zamane, nebo co… Já se docela obyčejně zaláskoval a on měl zářez na pažbě a já posměch, protože mě hned na to nechal. Jsem blbeček, co?“

„Počkej, máš tady…,“ Lukáš se natáhl a dotkl se ukazováčkem Richardova spodního rtu. Ten pohnul rty a vtáhnul si první článek do úst, zlehka ťuknul špičkou jazyka o bříško prstu, potom silněli, nakonec ho olízl. Jeho světlé magické oči byly upřeny přímo na Lukáše, ten měl pocit, že se dívá přímo do něj. Vztáhl ruku k jeho blonďatým rozcuchaným vlasům, jako by si ho chtěl přitáhnou blíž, když si plně uvědomil, co dělá. Rychle mu prst pustil a odtáhl se.

Richard mu roztáhl tlusté půlky zadku a opatrně mu zasunul kolík do zadku, opatrně proto, že ho nechtěl poranit tak, aby musel vyhledat lékařské ošetření. Když překonal svěrač, už tak něžný nebyl a pořádně mu kolíkem protáhl díru. Tohle chtěl udělat celý den každému, s kým měli co do činění (Emilce ne), věděl však, že by Martin hrubě nesouhlasil, a jeho spolupráci potřeboval. Dovolil mu to až nyní.

Tretí večer sme nielenže skončili v mojej posteli, ale po prvý krát sme sa navzájom vyhonili, pričom sme sa celý čas bozkávali. Nemusel som sa ani veľmi ovládať, aby som mu po tele neprešiel jazykom a nevzal si jeho vtáka do úst. Stačilo mi, že sa bozkávame a pritom sa navzájom honíme. Na niečo viac príde čas, hovoril som si v duchu.

„Jdeš na návštěvu? Nemusíš dělat tolik rámusu, rád tě pozvu i bez toho.“ Ležérně se rozkročil ve dveřích, na sobě stále jen kalhoty. „Tohle je fakt kontrola, nešaškuj,“ zavrčel muž se zbraní v rukou. Simon ustoupil, a jakmile Erik vstoupil, přibouchnul dveře a přišpendlil ho ke zdi. „Hmm, s plnou výstrojí, sexy.“ Políbil ho. Erik to nevydržel ani vteřinu.

Postavil ho na všechny čtyři a opatrně do něj vstoupil, Lukáš zavzdychal a sám přirazil. Pán se udělal velice rychle, ale zůstal v něm a laskal mu penis, dokud také nestříkal. Za to se styděl úplně nejvíc, že se mu to líbilo.

„Čekal jsem tak dlouho a nakonec jsem nevěděl, že se vrátil. Šel rovnou za mnou, jako voják a posel měl podat hlášení. Nikomu tak nebylo divné, že po své cestě přišel do našeho domu. Byl uveden do přijímacího salonku. V domě jsme byli sami, jen já a on.“

Pravou rukou ho zkušeně uchopil. Ano, v tomhle měl opravdu bohatou praxi. Palcem rozmazal kapičku nedočkavě se chvějící na špičce žaludu a pustil se do práce. Už nechtěl nic zdržovat. Rychle kmital zápěstím a snažil se si představovat své oblíbené pornoherečky, ale neustále mu myslí probleskovalo štíhlé tělo s dlouhými hladkými svaly. Jo, tělo toho pitomýho kluka. Při představě jeho hladkého hebkého štíhlého penisu ve své dlani se Richard udělal.

„Viděl sem to, tak mi laskavě nelži.“ Tvrdost Zdenkových slov ho ranila. Nic neprovedl, proč se má obhajovat a proč mu jeho přítel nevěří? „Já ti nelžu,“ řekl ostře. Zdenek se rozmáchnul a ubalil mu facku. Radek upadl.

Už od začátku března jsme, když jsme vařili něco z vajec, vajíčka ze skořápek vyfukovali. Bylo jich docela dost. Přemýšlel jsem, jestli je mám nějak obarvit, ale pak jsem si řekl, že je nechám normálně hnědá a bílá. Přivázal jsem je na barevné mašličky a na Modré pondělí jsem je navěšel na jablůňku, kterou máme před vchodem na statek.

Nesnáším lidi. Jo, prostě je nesnáším. Jsou křiví jak šavle. Všichni. Nedá se nikomu věřit. Pořád bejt ve střehu, kdy ti kdo něco provede, nějakou sviňárnu. Naposledy jsem jen tak tak stačil zablokovat účet, než mi ho stačil vybrat můj ex. Styk s lidma jsem se rozhod omezit na nutný minimum. Jedinej, kdo je na světě rovnej, jsou hadi. Od hada vždycky víš, co můžeš čekat. Je předvídatelnej. Pokud se něco stane, je to vždycky tvoje chyba, ne hada.

„Zrychli, to už se nedá vydržet,“ skučím mezi vzdechy, jenže Marc to vidí jinak. Zase mi trochu pohoní ocas, ale přiráží furt pomalu. Mučí mě a já zatínám prsty do těch nažehlenejch srdíček. Snažím se ho přirážením donutit k tvrdýmu rychlýmu finiši, ale on se nenechá vyvést z klidu. Nemám představu, jak dlouho si se mnou takhle hraje, ale připadá mi to jako věčnost. Pomalu dovnitř, chvilku počká a stejně pomalu ven, že ho skoro vytáhne.

Nejdřív bych ale upozornil, že pokud ten deník svíráš v rukou a chystáš se ho teď hned vyhodit, nedělej to. Přerušil bys totiž řetězec lidí, kterým je tento deník určený. Přerušil bys řetězec lidí, kteří jsou důvody, proč můj život skončil. Ano…, pochopil jsi správně. Pokud ten deník držíš v ruce a ten před tebou dodržel pravidla, pak jsi jeden z příběhů, které mě připravily o sílu.