Povídky

Tak a prohlídku máme u konce. Polovině z nich stejně v hlavách uvízne jen to, že se tu zjevuje nějaký duch. Rozloučit se, poděkovat za návštěvu, usmát se na ty, kteří poděkují za výklad, a zaskočit ke kase, jak to vypadá s další skupinou. Tam už si skupinku přebírá Petr, další průvodce. Ten je z rodiny Vlčků, takže je tu vlastně téměř doma. Zámek patří jeho strýci. Petr je kámoš ještě z gymplu, to on mi tuhle prázdninovou brigádu dohodil.

“Máš nejaký program na večer?” “Pizza, víno, pukance a kniha od Santina.” “Zabudni. Ideme do mesta!” “NOPE!” Zavreté dvere a ďalší nudný piatkový večer. Ak sa čítanie knihy v izbe za zatvorenými dvere dá nazvať nudným. Pre mňa je to oddych.

To je náhoda, co? Už to bude nějaký ten pátek, co jsme se neviděli. Ani bych nedokázal spočítat, jak dlouho vlastně bylo. Ale stalo se hodně věcí, že? Je to až neskutečné, jak čas mění všechno. Jo, vím, že vypadám úplně jinak, než jsem vypadal předtím… před třemi roky? Fakt? To je mazec. A co teprve hlava, ta taky prošla změnami. Ani nebudeš věřit, ty jo. Ale všechny vzpomínky tam zůstaly, na to vem jed.

Les se rozestoupil a přede mnou se objevil palouk a na jeho konci skoro kulaté jezírko. Na druhém břehu křoví, přístup do něj jen od palouku. Tráva není dlouhá, zřejmě ji pravidelně spásá vysoká (jo, bude to tak, na kraji lesa jsem uviděl srnčí bobky). A prasata sem nechodí, není to vůbec rozryté. Sluníčko svítí na okraj jezírka a na palouk, vypadá to úžasně idylicky.

Moje velká příležitost přišla, když přišel s novou látkou. Nebylo to tak hrozný, ale já se začal tvářit, že to nechápu. Po hodině jsem za ním vyrazil: „Pane profesore? Omlouvám se, ale já to nějak nemůžu pochopit, vysvětlil byste mi to znova?“ Snažil se mě odbýt, odkázat na někoho jiného, ale já začal dělat psí oči a nešťastné výrazy, až podlehl: „Tak po vyučování zůstaňte ve třídě, zkusím vám to znovu vysvětlit.“

„Sprchy jsou tady…“ Sakra. Na to jsem málem zapomněl. A to sebou mám osušku i sprcháč, protože mi bylo jasné, že se nechci vracet domů jako zpocený smraďoch, jen mi nějak nedošlo, že se budem sprchovat spolu. No nic, svlékl jsem se, omotal okolo pasu osušku, pod ní stáhl slipy, chytil sprcháč a statečně kráčel do sprch. Will šel hned za mnou.

Podíval jsem se a uviděl boha. Muž kolem pětadvaceti, měl černé vlasy. Z dálky mu svítily modré oči, a měl tak dvoudenní strniště, byl oblečen v modré polokošili. To přece nemůže být on. Začal jsem uvnitř panikařit. Ten by se na mne podíval a hned by utekl. Sice jsem se den předtím snažil dát tak nějak dohromady, ale že by tomu nějak pomohlo, si nemyslím.

„Tak já se jdu převléct do koupelny.“ Vzal jsem plavky a hned jsem zalezl. Když jsem vyšel, Tom ze mě nemohl spustit oči. Je pravda, že jsem chodil do posilky, ale nechtěl jsem to přehánět. Musím ale uznat, že i na Toma byl pěkný pohled. Krásně tvarované prsní svalstvo. A štíhlý pas.

Ráno přišel Pavel opět pozdě a bylo vidět, že je duchem nepřítomný. „Podívejte, pořád žije.“ „Sotva.“ „Jsem zamilovaný.“ „Spíš nažhavený,“ řekl na to Patrik. „Tak jsi našel 11, co?“ zeptal jsem se. „12. S Danem jsem prováděl věci, na které jsem předtím nikdy ani nepomyslel.“ „Jaké? Počkej, myslíš takové ty věci, co se dělají na druhém rande?“

Během dneška jsem to stihl, takže už pár lidí na to i zareagovalo. Teď to odsejpalo rychleji. A to jsme byli jen dva. Pavel se asi někde zdržel se svým novým objevem. Tak kolem druhé polední přišel. „Podívejme se, pořád může chodit,“ neodpustil si poznámku Patrik. „Jaké je hodnocení?“ musel jsem se přidat. „6 za námahu, 3 za splnění.“

Ráno se všichni shromáždili v zasedací místnosti doslova těhotné očekáváním a zvědavostí. Dlouho to netrvalo. Vstoupil generální a za ním vyšší černovlasý muž. Azra zbledl. Neviděli se celé věky, od té doby co… Ale nemohl se zmýlit. Poznal by ho vždycky. Stále stejné černé kučeravé vlasy, jen kratší, tmavé, téměř černé oči. Jen na bradě byla jizva, kterou si nepamatoval. Je to snad památka na tu „událost“?

Byla to menší restaurace s krásným secesním nábytkem. Za pultem stáli dva kluci mého věku. Bylo celkem vtipné, jak se oba dva od sebe lišili. První z nich byl krásný černovlasý boreček s krásnýma modrýma očima. Ten druhý mi svým stylem připomínal pankáče. U telefonu, který byl u pokladny, stál muž tak kolem 40 let a vedle něj byla tabule s výběrem pizzy. Neváhal jsem a vzal do ruky fixku, která ležela vedle ní.

První prázdniny na vejšce, po prváku. Měsíc jsem brigádničil, abych měl nějaké peníze, a druhý měsíc jsem trávil na chatě. Máme docela pohodlnou chatku trochu stranou od ostatních. Kousek do lesa na procházky a na houby (jo, taky je tam pěknej palouček s malinama, mňam), na kole za pár minut ve vesnici, kde je prodejna, ve které je možno obstarat nejen potraviny, ale i další potřebnosti, prostě takové to klasické smíšené zboží. A k řece na koupání je to taky kousek. Takže klid, pohoda, vystačím si. Naši dorazí vždycky v pátek na víkend, v neděli odpoledne zase odplachtí a já mám chatu zase sám pro sebe.