Povídky

Musím si to přiznat – jsem zamilovanej. Kevin je vlastně docela obyčejnej kluk, světlý, lehce narezlý vlasy…, ale dokáže se tak rozzářit, jak jsem to u nikoho neviděl. Kevin Krtek. Vlastně se k němu hodí i to příjmení, protože když se do něčeho zavrtá, tak ho od toho jen tak někdo nedostane, je umíněně vytrvalej.

Spustil jsem: „Promiň, měl bych tu mít k vyzvednutí balíček přes Uloženku.“ A protože jsem ukecanej, tak jsem hned zahajoval další konverzaci: „To je trochu překvapivý místo na vyzvednutí balíčku, většinou bych to čekal někde jinde…“ „Proč? Tady je to ideální místo, tady nebývá nikdy nával,“ usmál se na mě. „Řekneš mi jméno a heslo?“ a šel ke skříňce, kterou otevřel. Na poličce tam bylo pár balíčků. „Ondřej Vávra a počkej,“ vylovil jsem mobil, otevřel zprávu a řekl heslo. „Fajn, Ondřeji, souhlasí.“ A zase se usmál. Když se usmíval, tak to byl docela hezkej kluk. Teda docela – docela dost.

„Konečně, už jsem se bál, že nezavoláš. Mám okousaný všechny nehty na rukou. Tak co? Jak to vypadá?“ „Promiň, to jsem opravdu nechtěl,“ smál se do telefonu Dominik. Bože, ten jeho smích je tak krásný, pomyslel jsem si. „Prý jsi mluvil s tetou.“ „Jo, mluvil, potkal jsem jí v obchodě, ale moc mi toho neřekla.“ „Aha, no tak ti to budu muset říct já. Co děláš ve čtvrtek v pět dopoledne?“

V roku 2018 budem oslavovať už 93. narodeniny. Preklínam však každý jeden deň, ktorý na tejto zemi nadsluhujem, pretože trpím veľkými výčitkami. Prežil som život, ktorý by nebol ničím zvláštny, keby som si so sebou neniesol jedno veľké tajomstvo. Kým zomriem, musím uľaviť svojej ubolenej duši, už len z úcty k môjmu dávnemu priateľovi Franzovi.

„Pojď!“ Chytil mě za ruku a táhl mezi tanečníky a rozjel se dost dobře. Písnička dohrála a následoval ucouraný ploužák. Přimáčkl se na mě a omotal okolo mě ruce. Má pěkně hbitej jazyk. Nejprve mi olízl krk a pak mi při té puse skoro došel dech. Ruka mi sjela po jeho zádech na zadek a za kraťasy. Byl naostro. Krásnej pevnej malej zadek, ách… Vydrželi jsme tam asi do jedné.

Obláček, který chvíli zakrýval slunce, odplul. To zazářilo v plné síle a zahřálo ho v zádech. Magická síla slunce vrhla jeho stín ostře před něj. Byl nyní se svým stínem stejně vysoký. Zastavil a prohlédl si svou siluetu. Štíhlý, s dlouhýma nohama, širokými rameny… měl ze sebe pocit spokojenosti, vypadá dobře, fakt.

"… štetka sa už preberá," počujem hlasy, keď sa zobúdzam. To ma niekto sleduje počas spánku? Hlas oznamujúceho je príliš blízko, a čo je na tom najhoršie, dotyčný skoro kričí. Vystrčím prostredník a otočím sa ku stene, aby tom, kto ma sleduje, došlo, že ešte chcem spať, alebo aspoň chvíľku byť sám, kým sa preberiem.

A on tam stál a koukal se na něj. Vlastně se na něj nemohl vynadívat nikdy, už od začátku, od prvního dne, kdy se znovu potkali. Znali se už dřív, ale okolnosti je rozdělily. Během té doby se z něj stal klenot… a ten klenot měl teď zase odejít. Kéž bych tak měl nějakou šanci, pomyslel si.

Bylo už pomalu k večeru. Měl jsem celkem blbou náladu a hlavně jsem byl na sebe nasraný, že jsem takový srab, protože jsem mu nic nenapsal. Všiml jsem si, že se na mne Patrik tak nějak tajemně usmívá. Bože, co má zas za lubem? říkal jsem si. Když vtom přišel poslíček se zbožím, ale nic neměl s sebou.

„To bylo na střední. Tehdy jsem se zamiloval do svého učitele na chemii. Ironií bylo, že bydlel ve stejném paneláku jako já. Jen o dvě patra výš. Všiml jsem si, že tam za ním často chodí spíše muži než ženy. Pak jsem ho jednou uviděl v gay klubu. Byl jsem trochu na mol, takže jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám. Přisedl jsem si k němu a v podstatě se mu vyznal, jak jsem do něj zamilovaný. Řekl, že si to už dlouho myslel, ale nebyl si jistý.“

Myslím, že u odběrů jsme museli vypadat jako spolek ztracených duší. Nevykládal jsem nikomu, co a jak, a oni se neptali. Tomáš byl pozitivní.

„To je pěkný,“ ozvalo se za mnou. Strašně jsem se lekl, až jsem málem upustil tužku. Za mnou stál poslíček, který dovážel zboží. Opět celý v černém. Jediné co měl krásně bílé, byl jeho úsměv. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás polekat.“

Opalovali jsme se asi půl hodiny a já se nemohl vynadívat na jeho tělo, i když byli vidět jen jeho záda. Vlastně ne jen záda, jak už jsem zmínil, měl krásně tvarovaná lýtka. Ale nejkrásnější část byl zadek. „Sakra, koukej se jinam,“ říkalo mi mé lepší já. Měli krásnou zahradu. Posázené kytky a stromy různých barev. Nebylo to přehnané, ale tak akorát. Zabralo to, mé vzrušení už opadlo. Tedy spíše opadlo by, kdyby se Tom neotočil na záda. To snad udělal naschvál. „Nedívej se tam. Nedívej se tam,“ říkal jsem si.