Povídky

Šel rychle, neměl tuhle sterilně bílou, světly ozářenou chodbu rád. Navíc mu Vašek psal, že si dají spolu kafe. Chtěl tam být co nejdřív, měl pauzu na oběd jen 45 minut. Překvapil ho prudký pohyb, rychlé otevření dveří, ruka, která ho chytla a vtáhla dovnitř. Byl jak slepý. Světla na chodbě ho oslňovala a tady byla absolutní tma. Někdo ho přirazil břichem na zeď, tlačil se na něho, takže cítil, že mu jde jen o jedno a je připravený k akci. „Sundej si ty zatracený kalhoty,“ ozvalo se mu u ucha.

Moe ho našel v místnosti, kde se milovali. Viděl ho pootevřenými dveřmi. Chlapec rovnal kožešiny, pak jednu uchopil a přivoněl k ní. Moemu se sevřelo srdce. Tak moc chtěl zůstat, vstoupil a zabouchl za sebou. Nils se prudce otočil. Pohledem se vpíjeli jeden do druhého. Jako hypnotizovaný k muži hoch došel. Okamžitě byl sevřen silnýma rukama, drcen v těsném objetí. Moe ho dravě políbil, natiskl na zeď.

„Loď je větší než ta minulá, máme svou kajutu, chceš se jít podívat?“ lákal ho Erik. Mladík se nechal zvednout ze židle a vést do jejich budoáru. Hydraulické dveře potichu oddělily jejich útočiště od okolního světa. „Je to na heslo, bez něho se neotevřou.“ „Jaké je to heslo?“ zeptal se Gil. „To ti řeknu později, nechci, abys mi utekl,“ culil se Erik. Mladík pomalu couval k posteli, které si všiml při příchodu. Cestou se svlékal. Nahý se na ni uvelebil. „Nemám v plánu utíkat.“

Mladík se postavil, chtěl asi vypadat výhružně, dodat svým slovům váhu. Při pohledu do mužových očí mu došla slova a vyschlo v krku. Ten si naopak pohled na jeho odhalené tělo nepokrytě užíval. Issa mu podal ruku a on se jí opatrně chytil. Stáhl si ho zpět k sobě. Okamžitě Tadeáše políbil, přitiskl. „Jsi blázen, není čas na nic a ty myslíš jen na jedinou věc.“ Muž ho položil na zem, zalehl ho plnou vahou, rukama sevřel mladíkovu tvář. Upřeně se mu díval do očí. „Čekal jsem příliš dlouho, než abych promarnil byť jen vteřinu.“

Tohohle kluka chce. A bude ho mít. V náhlém popudu ho vzal za ruku. Míša neuhnul. - Pojď, jen se trochu poznáme… - Slyšel z vlastního hlasu potlačovanou touhu, věděl, že Míša si musel všimnout, že je vzrušený. Cítil mírné chvění, které necítil už dávno, protože to bylo taky už dávno, kdy měl důvod ho cítit.

Mladík seděl u stolu, kde ho zanechal při odchodu. Rozcuchaný, zarudlý a s úsměvem na tváři. „Dostal jsi odpovědi na své otázky?“ Tadeáš se nepřestával červenat. Ani se nemohl panu Holensovi podívat do očí. Než vůbec něco řekl, stařec ho předběhl. „Moc jste toho nenamluvili, nebo se pletu?“ Teprve teď se mu mladík podíval žhnoucím pohledem do tváře. „Nikoho, jako je on, jsem nikdy nepotkal.“ „Věřím. Ale myslím, že se k sobě hodíte víc, než oba tušíte.“

Starý muž vyšel z domku. Zastavil se a natočil ohnutá záda ke zbytkům slunce. Chvilku se vyhříval. Pak vzal dřevěný džber a došel ke studni za domkem. Spustil okov, rozvrzaným rumpálem jej vytáhl a přelil vodu do džberu. Pak se s ním vydal pomalým krokem k hájku. Došel na místo. Pánův palouk, místo jeho pána… Vědrem zalil trávu. Postál a vydal se zpátky. Cestu s vědrem si zopakoval ještě pětkrát. To už slunce zapadalo. Pokýval hlavou, jako by hodnotil vykonanou práci… Poslední zavrzání rumpálu, přelití vody do džberu a vydal se se džberem k domku. U dveří se zastavil. Natáhl ruku se sukovitými, pokroucenými prsty k nápisu na kameni u dveří a pohladil ho. „Durabo,“ zašeptal.

Spletité chodby mu připomínaly spíš bludiště. Jeho průvodci, nebo kati, mlčeli. Po dlouhé chvíli spatřil v ústí chodby tlumené světlo. Sevřelo se mu hrdlo. Popraviště, mučírna, nebo svoboda? Neodvažoval se doufat, život ho naučil čekat vždy to horší. Vyšli na malou loučku, měsíc ji ozařoval svými paprsky. Několik postav v pláštích s kápí stálo u koní. Jedna z nich se rozběhla směrem k němu, cestou se svezla kápě z hlavy.

Večer se chystali spát každý ve své kožešině, Nire už se nemohl spánku dočkat. Oheň dohoříval, když se Kirem zeptal: „Můžu zase k tobě?“ V duchu se dovolával všech bohů, ale kývnul na souhlas. Za chvíli už měl chlapce v náruči. Jeho tělo opět zareagovalo. Hoch se k němu přitiskl silněji. Nire otevřel oči, chlapec se mu díval do tváře.

Byl umlčen polibkem. Za chvilku leželi na kožešině z medvěda, která byla na zemi. Mladík byl nahý a pekelník se pásl pohledem na jeho těle. Pevně sevřel Lukášovy boky a dravě se ho zmocnil. Miloval ho divoce, bez zábran. Ochutnával svíjející se tělo, které měl ve své moci. Olizoval, kousal i líbal jeho pokožku, nemohl se nasytit, chtěl pořád víc. Lukáš se zachytil jeho zad, zaryl mu nehty do horké kůže, slyšel vlastní steny a výkřiky slasti. Vnímal jen muže, který si ho tu na podlaze bral. Chtěl ho, chtěl všechno, co mu dával. Miloval ho.

Políbil ho, ale tentokrát už jazykem vnikl do pootevřených úst. Vítek mu oplácel stejně. Mužovy ruce už bloudily po jeho těle, neomylně tiskl a laskal místa, která v noci objevil. „Bude pohádka i na dobré ráno?“ zeptal se chlapec zastřeným hlasem. To už se Alex otíral o jeho klín svým. Zelené oči mu planuly, když se na Vítka podíval. „Co bys řekl?“

Dlouho po půlnoci usínali v leže na boku. Vítek přitisknutý zády k Alexově hrudi a břichu, zadkem přesně v jeho klínu. V pase ho objala silná paže a v této poloze ho k sobě Alex ještě víc přitiskl. Líbal ho do vlasů. „Nevrť tím zadkem, nebo se nevyspíme,“ zachroptěl. „Nevím, o čem mluvíš,“ uchechtl se Vítek. Moc dobře cítil, jak Alexova chlouba tvrdne a narůstá. Zavrtěl se znovu. Alex ho jemně kousl do krku, Vítek zvrátil hlavu a zašeptal: „Ještě jednou, na dobrou noc?“