Povídky

Nebylo to po prve, co se líbal, ale po prve to byl vjem tak intenzivní, že zapomněl na všechno kolem. Na to, že člověk, který ho líbá, je jeho profesor, že je to někdo, kdo se za svou orientaci stydí natolik, že se maskuje vztahem se ženou. Nemyslel na to, že je v pozici žáka, který by si měl udržovat odstup, už jenom proto, že by se mu to mohlo škaredě vymstít.

Nigrum stál před sochou. Objevil ji náhodou, Ignis byl stejný, jak si ho pamatoval, na jeho lících slzy. To byl obraz, jež se mu vryl do paměti. Stařec v Ignisově náruči musel být Lukáš, poznával ho ve starcově bezvládném těle. Dotkl se tváře muže, který byl mrtvý, ve chvíli kdy se změnili v sousoší. Lhal mu, Lukášovi, spor mezi ním a Ignisem byl právě pro to, že on Ignise chtěl a Ignis jeho ne. Žárlil a využil první příležitost pro pomstu, za svůj úskok zaplatil a často na ty dva myslel.

Osaměli. Svlékli se, omývali, mazlili. Po prožitém boji potřebovali jeden druhého. Nazí vystoupili na břeh, ruku v ruce došli k místu, kde se na ostrově poprvé milovali. Nire se posadil, Kirem si udělal pohodlí mezi jeho nohama. Hlavu položil do Nireho loketní jamky. Prsty mu hladil zápěstí. „Nač myslíš?“ zeptal se ho Nire. Pohladil mladíka po vlasech, hřbetem ruky polaskal jeho šíji. „Ostrov byl místem, kde jsme spolu byli nejdéle. Pořád jsme cestovali, utíkali, bojovali. Tady byl náš domov. Doufal jsem, že napořád, nebo alespoň dlouho. Všechno se změnilo tak rychle, a přece. Najednou mám pocit, že sem to všechno směřovalo, k téhle chvíli.“

Wapashi. Kdo bude odhánět sny?“ optá se vážně Gordon. V ruce drží skleničku lehce provoněného nápoje. „Já.“ Gordon k němu zvedne oči. „Nechápu. Jsi tady, jak můžeš být někde ve snu?“ Wapashi pokrčí rameny. „Já to taky nechápu. Jen vím, že teď jsem v mnoha snech. Někteří se brání. Nechtějí mě pustit do svých snů, bojí se, někteří mě vítají. Někteří dokonce mě očekávají. Jako ty.“ „Ano, jako já. Zatraceně!“

Dotýkal se rozpálené kůže, jazykem slízával kapičky potu. Martin se svíjel nedočkavostí, chvěl se po celém těle. Políbil ho, vnímal vzdechy, kterými naplňoval jeho ústa. To byl ten okamžik, kdy… „Dane, Dane!“ Mohutná Markova ruka s ním třásla. Vztekle zabručel. Nádherný sen, proč ho budí. Uvědomoval si své vzrušení, touhu, neochotně otevřel oči. První, koho spatřil, byl Martin, na dosah od něho. Stáhl si mladíka k sobě do náruče, políbil. Rád by teď dokončil, co započalo v jeho snění.

Mladíkův obraz mu zůstal v hlavě, jako by si ten moment vypálil do mozku. Ruce pod hlavou, krátce střižené vlhké vlasy. Do zlatova opálená pokožka, z níž slunce kradlo kapičky vody a to včetně těch, co se třpytily na světlých chloupcích na hrudi a níž. Mokré plavky, přilepené k tělu prozrazovaly, že Vojtu příroda opravdu obdařila. Pak zvedl víčka, klidný pohled světle modrých očí, doprovázený milým úsměvem.

Pak se k němu to nahé štíhlé tělo přitisklo a Tim věděl, že je ztracený. Možná, že po tom podvědomě toužil od okamžiku, kdy Damiena poprvé uviděl. Jeho štíhlá postava, kaštanové vlasy a velké modré oči. Byl krásný, to si Tim jasně uvědomoval. Chtěl ho nenávidět, kvůli firmě, kvůli otci, ale nedokázal to. Damien ho očaroval.

Muž si pohrával se dvěma kusy dřeva, které se s trochou fantazie mohly podobat mečům. Poklekl vedle mladíka, zajel mu rukou do vlasů, nedokázal odolat, políbil něžně lákavá ústa. Meč i cvičná dřeva padly na zem, Kirem se dobýval pod volnou tuniku. Nire mu oplácel stejně. Přitáhl chlapce k sobě, sevřel pevné, štíhlé tělo, vstal. Došel k posteli, položil chlapce, odpoutal se od jeho rtů. Pomalu líbal krk a hrudník, prohlížel si každou jizvu. Znal je všechny, stále mu pohled na pozůstatky mučení působil fyzickou bolest.

„Pane, pane, počkejte.“ Otočil se za hlasem. „Pane, prosím, vezmi mne s sebou. Budu plnit všechny tvé rozkazy, přísahám.“ Mladíček, sotva dvacetiletý, tělo pevné, samý sval a šlacha. Vzpomenul si, kovářův syn. Jak se k němu otec chová, věděli v ležení všichni. Oči chlapci hořely očekáváním. „Jedu daleko, sám nevím, co mne čeká…“ „Pane, prosím, udělám cokoliv.“

Potichu jde do kuchyně, kde by si něco dobrého zobl na ten další level. Má pocit, že tam zahlédl brambůrky, které jsou tam od jeho předešlé návštěvy, ale čert to vem. Vytáhne je. Sáček roztrhne, když ho něco pevného obejme a tlačí doprostřed místnosti. „Nech toho, Idire,“ namítne slabě, přestože celé tělo se mu chvěje touhou. „Co to děláš?“ „Polibek.“

Keď šli popri nich, zrazu Lukáš do Tomáša vrazil tak, že ten sa cez zvodidlo takmer prekotil. Než stihol zareagovať, Lukáš ho na zvodidle privalil, začal Tomáša hrýzť do krku, pod ktorým ho jednou rukou držal. Druhou sa mu začal hrať s jeho polkami, pekne obtiahnutými v tesných nohaviciach. Tomášovi to bolo príjemné, mal rád dominantných chalanov a niečo takéto rozhodne nečakal, takže prekvapenie tiež zohralo svoju rolu. Zrazu sa však Lukáš odtiahol, povedal len: "Prepáč," a išiel ďalej. Tomáš to nechápal, prečo ho prepána Lukáš takto naťahuje?

„Ahoj,“ hlesne. Nezměnil se. Je stále tak… mocný. „Kdo je to Michal?“ Libor se bez uvažování rozmáchne a jednu mu ubalí. „Už nikdy jeho jméno nevyslovuj!“ otočí se a rázuje k babiččinu domu. Trhnutí ho zastaví. Idir ho schová do svého objetí. Oba dva dešťové kapky ignorují. „Kdo to je?“ „Přítel. Našel jsem si přítele,“ řekne. V puse má sucho. „Proč? Nestačím ti?“ „Nic ti vysvětlovat nemusím,“ odsekne a vykroutí se z jeho náruče.

„Jen zkouší spojení,“ ujistil ho Dan. Vzal první židli, zapřel ji napříč přede dveřmi a na ní vybalancoval skleničku. Pokud bude kdokoliv zkoušet neslyšně vejít, tohle mu v tom zabrání. Zkontroloval zbraně, uložil je k jejich lůžku. Vysoká matrace, polštáře a velká peřina, vše v příjemných, krémových barvách. Podlaha se sestávala ze souvislé vrstvy čehosi, co nejvíc připomínalo linoleum, ale nebylo. Zbývající nábytek byla skříň, ve které nalezl oblečení v různých velikostech a osušky. Dvě vytáhl. „Omrkneme koupelnu?“