Povídky

„Odpočívej, naber sil, promluvíme si později.“ Promluvíme si, Inar se nevěřícně díval na vzdalujícího se muže. Před pár dny byl míň než nic, nyní leží ve vládcových komnatách a pán celé říše si s ním chce promluvit o jeho budoucím osudu. Znavený vším, co se stalo, usnul. Aniž to věděl, když se probudil, byl už někým jiným.

Očima skenuju jeho obličej. Tváří se tak přísně a odhodlaně, že je mi jasný, že s ním nic nezmůžu. Ne po dobrým. A na nějakou další lest dneska nejsem přichystanej, achjo. Navíc se stejně každou chvíli vrátí naši... Poraženecky si povzdychnu. „Tak dobře. Ale beru tě za slovo. Že až to doděláme, bude zábava,“ mrknu na něj.

Pozoroval ho, jak se pitvoří, poslouchal dívčí štěbetání a klukovský uvolněný smích. Další z věcí, kterou na něm miloval. Tu bezprostřednost a praštěnost, to, že se pořád ještě v mnohém choval jako nezvladatelný puberťák. Jako když se k němu nastěhoval.

Pak jeho pozornost přitahují prsty, ty dlouhé a bílé prsty, kterými mu Sid vjíždí pod tričko a hladí mu kůži na zádech. Potom mu tričko stahuje přes hlavu a háže na zem. Svými rty se přitiskne Arnymu na ústa a opatrně ho líbá, jemně jazykem olizuje jeho chvějící se rty a pak pomalu vjíždí mezi ně dovnitř. Arny mu to vrací, zprvu váhavě a nejistě, ale pak čím dál prudčeji a odvážněji. Sidovy dlaně ho hladí po zádech, po břichu, prsty si hrají s jeho bradavkami, až Arny lapá po dechu. A potom…

Natiahol k Brianovi plátenú tašku. „Našiel som to pri kontajneroch, bola by toho škoda… Čakal som, že z teba bude trčať tucet hadičiek a konečne ťa budem môcť trebárs udusiť vankúšom. Ale prekvapil si ma. Tak vitálny by si sa aj zvládol brániť." Brian sa rozosmial. Z tašky na neho zízala dodávka obľúbených vecí. Balíček kiwi, pomaranče, biela čokoláda a croissanty akiste naplnené vanilkovou príchuťou. „Asi sa nechám zostreliť častejšie."

Teta Marcela šla po schodech od kuchyně a nesla si láhev s vodou. Člověk se v noci vzbudí, má žízeň a bloudit do kuchyně v cizím baráku… Dveře od koupelny se otevřely a vyšel Zdeněk. Marcela se zarazila a zírala na něj. Měl na sobě lehký krátký župan bez rukávů, vlastně jen takový přepásaný kabátek, který mu dosahoval do půli stehen. Sakra, fakt pěknej chlap…

„Nevím. Nepamatuju si, co se mi zdálo,“ posmutněl a sklopil hlavu. Věděl jsem, že lže. Měl to napsané v očích. Prstem jsem mu za bradu zvedl hlavu tak, aby se na mě podíval: „Danieli, prosím, nelži mi. Vidím, že nejsi úplně v pohodě. Řekni mi, co se děje? Bojím se o tebe.“ Sotva jsem to dořekl, v očích se mu objevil vztek.

Jednání byla dlouhá, ne však nezajímavá. Získal rozhovory, fotky, mohl by to být opravdu dobrý článek. S tou myšlenkou se Deritus zastavil u baru. Ne zrovna příjemný muž na něho zkusil několik dost otřepaných balících taktik, které odpálkoval. Vypil si svůj drink, těšil se na koupel a spánek. Neušel snad ani deset metrů, když se mu trochu rozostřilo vidění, nohy ztěžkly, musel se opřít o zeď. „Neboj, hezounku, pomůžu ti. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ poznal hlas muže z baru.

Každá story má ňákej okamžik, ve kterým začíná. Může to bejt den narození, den, kdy jdete poprvý do školy, nebo když poznáte svoji osudovou lásku. U mě by to byl den, kdy jsem v prváku se školou na exkurzi políbil jednoho kluka. Jenže to nebyla žádná osudová láska, dokonce jsem ho neznal víc jak pár hodin, byl z druhýho konce Států, takže jsem ho už ani nikdy neviděl.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, rozběhl jsem se ke skříni, ve které schovávám různé maličkosti a vzpomínky na minulost. Modlil jsem se, aby tam ta krabička byla. Po půlhodinovém prohrabování věcí jsem ji konečně našel a zkontroloval obsah. Byl tam. A naštěstí byl úplně v pořádku, bez jakékoliv vady. S blaženým úsměvem na rtech jsem ho vrátil zpátky do krabičky a tu schoval tentokrát do skříně mezi oblečení.

Postupovali stále výš a výše, až dosáhli svého cíle. Byl to náročný výstup, který jim dal po celém dni už celkem zabrat, ale stálo to za to. Ačkoliv na vrcholu je čekalo zklamání, vše bylo nejen zavřeno, což bylo s ohledem na situaci v celém světě pochopitelné, ale vše zde historické bylo navíc ve více či méně dezolátním stavu, i když jakési pokusy o rekonstrukci tu snad probíhaly. Po několika památečních fotkách nastal čas na návrat. Zde si též uvědomili jednu zajímavost tohoto výletu. Každým výstupem se dostávali výš a výš, a právě nyní dosáhli vrcholu celého dne – i Krušných hor.

Hneď som vyskočil z postele, išiel ku dverám a skúsil som cez to okienko vidieť čo najviac. Chodba ostala prázdna, bola tiež celá biela a čistá. Na opačnej strane som videl viacero dverí, zrejme ďalšie izby. Videl som aj do izby oproti mojej. Na posteli ležal ďalší chalan. Veľa som ale spozorovať nevedel. Ten chudák mal tvár samú modrinu a opuchlinu, takže som veľa odhadnúť nevedel, mimo toho, že bol asi v podobnom veku ako ja. Spal. Ani som sa mu nedivil, podľa jeho vzhľadu musel prejsť oveľa väčším peklom ako ja.

Sice jsem mu tenkrát, když se nám návštěva těch adventních trhů tak nečekaně a zajímavě vyvrbila, řekl, že s ním budu tu hru na zvrhlýho Ježíška hrát i bez punče… A on proti tomu nejenom nic neměl, ale naopak to ještě vypadalo, že se na to dost těší… Jenže tím to tak nějak zvadlo. Přitom mi přijde, že by si to asi i chtěl zopakovat. Já teda chci určitě. Jenže… nedokážu mu to tak úplně narovinu říct.