Povídky

Z přemýšlení mě vytrhly až zvuky dalšího provazu. Dal mi kotníky k sobě a začal je spoutávat. Napřed několikrát obtočil provaz okolo, pak ho zase protáhl mezi nimi a na závěr udělal uzel. Pak jsem cítil, jak zabořil obličej do mých nohou. Chvíli čichal jejich vůni, následně vzal konec provazu od nohou, přitáhl mi je k rukám, dost utáhl, ještě několikrát obtočil a udělal závěrečný uzel poblíž nártu. Byl jsem teď v poměrně těsném kozelci a s roubíkem v puse.

I když bych ho nejradši něžně popadnul, položil na bříško a olízal mu všechny ty jeho poklady. Pak na něj mírně nalehnul, aby si užil váhu chlapa, a pomalu bych mu u toho mezi půlky natlačil svůj zcepenělý ohon. Ale jenom náznakem, abych si mohl jemňounce masírovat tekoucí žalud o jeho svěrač. Občas bych ho přeci jenom přitisknul víc a špičkou proniknul. A potom znova a zase a vždycky o kousek víc, o jedno zasténání hlouběji. Fantazie se mnou mlátí skoro ode zdi ke zdi. Přesto se v reálu nesmím ani pohnout, abych ho neprobudil dřív, než bude sám chtít.

Stačilo ovšem svléknout bundu, tričko, kalhoty a bylo všem vše jasné. „Hele, tohle vypadá na úchyla, co si hraje na kurvičku!“ Myslel jsem, že se hanbou propadnou, i když mne tahle situace i rajcovala. S pohledem na nástěnné hodiny jsem ze sebe dostala: „Prosím, pusťte mne, ať stihnu letadlo. Vše se přeci vyjasnilo a nejsem tedy žádný terorista.“ „Jistě terorista nejsi, ale děvka ano. Nevíme, zda kurvičky jako ty smí odletět!“ „Prosím, pusťte mne. Co po mne chcete?“ To už je oba měli venku. „Co myslíš, že bychom asi chtěli?“ To už jsem klečela u jednoho z nich a věnovala se jeho chloubě. Zatím ten druhý mi stáhnul kalhotky pod zadek s evidentním úmyslem.

No dobře, tak ho třeba ty naše šňůry po klubech fakt nebaví. Okej. Ale přece si hned nemusí hrát na nějakýho moralistu, ne? A navíc, změna je život. A to jsem si nevymyslel já, na to dávno přišel někdo chytřejší. Tak pokud jsem se fakt změnil, tak je to očividně důkaz toho, že žiju. A co je na tom sakra špatnýho – žít?

Zíral na Romana a snažil se pochopit to, co mu řekl. Má ho rád, tak rád, že mu nabízí pomoc a sám nic nečeká, dokonce počítá s tím, že se Vítek vrátí… Ke komu? K člověku jenž s ním v posledních týdnech zacházel… Sklopil hlavu, nedokázal se ovládat, rozbrečel se. Roman si ho stáhl do náruče, pevně Vítka objal, něco šeptal, ale mladík ho dlouho ani neslyšel přes svůj vzlykot a štkaní. Až když se trochu zklidnil, dolehla k jeho uším slova, která mu Roman naléhavě šeptal do vlasů.

A dost! Ještě chvilku posedím a jedu domů. Nebudu pak někde stepovat na zastávce a čekat kdoví jak dlouho na noční tramvaj. A nikdo nový nepřichází a nepřichází. Je pátek, jasně, ale přece nemohli všichni odjet na chaty a na chalupy. Ale asi jo. Kdyby lidi nebyli hloupí, vymysleli by, jak se nějak domluvit. A všichni bychom si přišli na své. Jenomže ješitnost a umanutost… Ale co, projdu se ještě jednou tudy dozadu. Naposledy. Třeba tam přece jen někdo bude.

„A teď je čas na ten doutníček…,“ zašeptal mi sladkým hlasem do ucha a vyhoupl se mi na klín. Naše ocasy, oba tvrdé jak šutr, se o sebe otřely a mnou proběhla další nadržená vlna. Na pikosekundu jsem si představil, jaké by to bylo krásné, kdyby se na mě povozil, ale zatahání klipů, pevně přicvaknutých na bradavkách, mě přesvědčilo, že dneska si zcela jistě můj klacek nesmočí. To moje díra mu poslouží…

První den jsem nakráčel a zabral jsem si svoje stálý místo ve třídě, hodil jsem si na něj batoh a šel se přivítat s lidma, který se trousili dovnitř. Proklouz tam s nima kluk střední postavy, tmavý krátký vlasy, takovej trojúhelníkovej obličej s velkejma modrejma očima, který vypadaly docela vyplašeně. Rozhlížel se. Zachytil Páju, kterej šel kolem: „Promiň, já jsem tu novej, kde je nějaký volný místo?“

„Co se ti nelíbí, zmrde? Chtěl jsi pořádně seřezat prdel? Chtěl! Tak drž!“ A bijí mne intenzivně dál vším, co jim přijde pod ruku. Už jsem tak omlácen, že už mi to ani tak nevadí.

Mlha ještě halila vesnici, Ulf stál u své lodi, s ním nejlepší muži. Arn přicházel, na sobě otcův plášť, u boku jeho dýku. Meč mu dal na cestu do Valhally, nesl svůj. Přivítal se s Ulfem, několik mužů ho pozdravilo kývnutím, pár se odvrátilo. Byl mladý, hodně mladý podle mínění některých, na žádné výpravě ještě nebyl, neměl důvěru všech. Po pár dnech si získal respekt. Projevil odvahu a zručnost, v těžkých chvílích se ukázal jako platný člen nejen posádky Drakkaru. Plavba byla náročná, bohové jim nepřáli a jedna bouře střídala druhou.

V tomhle nevysvětlitelném napětí mi ulevují chvíle, jako je právě tahle. Tahám Daka za trencle a kochám se okamžiky, kdy mu z nich občas vyklouzne některý z kousků všech jeho zahalených rozkošností. On se u toho snaží uplácat něco ke snídani, ale já mám úplně jiné chutě. Vejce nechci mít umíchaná, ale hezky z ostra natlačená na jeho překrásnou prdelku. Sedím u stolu, kousek od kuchyňské linky, právě tak daleko, abych ho mohl takhle škádlit a hrát si s ním.

Zaklonil jsem hlavu, abych se nemusel do těch modrých kukadel dívat, a zanedlouho jsem se s táhlým zasténáním udělal hluboko do jeho krku. Po dlouhé době jsem vytáhl svůj klacek z jeho úst. Byl usoplený, uřvaný, oslintaný a měl plnou pusu mé mrdky. „Spolkni to!“ Ublíženě na mě zakoulel očima, ale neprotestoval a spolknul všechno, co měl v ústech. Jeho rty byly oteklé, oči červené, stále plné slz, přesto se na mě pousmál, snad abych si byl jistý, že to všechno dělá na důkaz své lásky a nikterak mu to nevadí.

Vstal som z postele a začal som sa hrabať vo svojich veciach. „Čo robíš?“ sledoval ma Mišo pootvorenými očami. „Idem do sprchy,“ povedal som, držiac kozmetickú tašku, uterák a trenky na spanie. Pánske sprchy boli spolu s toaletami spoločné pre celé poschodie. Upravil som si mäknúce péro tak, aby ho cez tepláky moc nebolo vidno, a zamieril som k dverám.