Romány

Rozhodl jsem se, že tam nestojím od toho, abych studoval jeho myšlenkové pochody. Nemínil jsem se zabývat důvodem jeho chladu. Znal jsem ho už dlouho a spadnout znova do neustálého hádání a výměny pěstí jsem nechtěl. Myslel jsem si, že bude lepší ho nechat, aby si sám srovnal v hlavě, jaké signály k němu vysílám. Byla řada na něm, aby začal mluvit, až bude chtít.

„Pořád samé proč. Tvá slovní zásoba není zrovna dvakrát pestrá,“ ušklíbnu se. Odvážně zakloním o kousek hlavu a dotknu se jeho nosu tím svým. Jemné tření kůže o kůži mnou projíždí jako zásahy elektrického proudu. Pozoruje mě skrze přivřená víčka. „Nemáš žádný důvod chtít mi pomoct. Co za tím je? Chceš, abych ti byl zavázaný?“

Ubytováni budeme v penzionu, protože naše snobská těla nemůžou přece ležet v chatce nebo normálně ve stanu. Proč snobská? Inu během těch dvou dní, co navštěvuji soukromou vysokou školu v Brně, jsem zjistil, že sem chodí fakt jen ti lepší a bohatší. Ne teda naprosto všichni, ale drtivá většina mých spolužáků je dost za vodou. Jonatan mě úspěšně sere (to se jinak říct nedá, pardon) stejně jako já jeho. Ovšem včera došlo k překvapivému zlomu.

„Pronásleduješ mě, Mário?!“ osopil se na mě Jonatan. Můj úhlavní nepřítel, kterého jsem v ten den potkal minimálně třikrát. Pokaždé to skončilo stejně hloupě. Poprvé jsem ho pokydal zmrzlinou, podruhé ledovou tříští a do třetice všeho zlého rovnou kávou. Naštěstí ledovou.