Romány

Maty tiše pokračoval: "Když jsem byl menší a začal se koukat po klucích, tak jsem z toho měl takový divný pocity, jako že to je něco špatnýho, zakázanýho, nějakej hřích." Nahodil jsem takovej pseudoterapeutickej všechápavej (Sára by asi řekla 'retrívrovitej') pohled. Nechtěl bych se v případě nějaký zásadní svěřovačky přitrouble tlemit a udělat tim mýmu kámošovi na srdci další pidišrám: "A teď si myslíš co?" –– "Že je hřích nepoužívat to tvý skoro dvacítkový péro!"

"Spíš mi pověz, co brácha. Je dobrej? :-)" Šmarjá, jak to teď Majda myslí? Je to jen vyptávání starší ségry, aby řeč nestála? Chce slyšet, že brácha už je dospělej a rozumnější? Nebo hodlá vyzvědět, jestli třeba netají nějaký průšvihy? Ne že by nějaký měl, teda žádný, o kterejch bych věděl, ale od práskání tu nejsem. A nebo… heh, nechce snad vědět, jestli jsem s nim spokojenej v posteli?! Jako… jsou přece lidi a neni jich málo, který se i na tohleto zeptaj uplně klidně, ve stylu co chceš k obědu?

"Jo, pomoh jsem ti, protože jsem se nehodlal koukat, jak se s tim trápíš. Chápu, že pro tebe je stříkat jako dejchat." Moh jsem myslim celkem počítat s tim, že se o tom Matyáš nebude nikde šířit. Komu by o tom asi tak vyprávěl – maximálně mně. Kdo jinej by to taky celý poslouchal. Určitě jsem teď taky nechtěl řešit a potenciálně dál podněcovat Matyho fantazii v tý věci, nakolik patříme k sobě jako dvojice. Ale fakt jsem nechápal, jak snadno moh dostat pocit, že tahle jednorázová výpomoc, po který usnul jako špalek, je love forever.

Bylo jasný, že mu nějak musim píchnout a že to neni ta chvíle, kdy máte kdovíkolik času na rozmyšlenou. Chtělo to akci a já se s vědomim zase tak dvacet třicet centimetrů mimo tělo (přesně ten moment, kdy jednáte na autopilota a přitom máte pocit, jak z lehkýho povzdálí sledujete sami sebe jako nějakou cizí osobu) najednou přichytil, jak klečim s hlavou nehorázně blízko Matyášovýho klína a dotýkám se jeho penisu.

Přece v nějakym rozumnym světě, natož pak v tom nejlepšim možnym, kluk jako já nepusinkuje svýho homosexuálního kamaráda, kterej po něm otevřeně jede. V takovym světě má Matyáš svýho přítele a jsou spolu šťastný, já mám svůj klid na čtení, nad tátou nevisí Damoklův meč toho, kdy mu tělo vypoví poslušnost, máma neni nervák, matura je v pohodě za náma, všechno do sebe zapadá a… ale no jo, my žijeme v reálným světě.

"Já myslel… jako… já čekal, že tu to…," koktal Matyáš. "Nechceš si to předtim vykloktat do hrníčku?" bavil jsem se. "Kluci! Jako. Že tu budou. A to. Že se budou třeba líbat. A mazlit. A tak." "A mrouskat, co?" dodal jsem. "Taky," kejval Matyáš horlivě hlavou… ale pak se zarazil. "Teda néé. Nebo… třeba." Tak proto se pán tolik styděl dovnitř! "Ty seš tele, Matyáši," smál jsem se už nahlas. "V normálním baru se taky za běžnejch okolností hnedka nesouloží, to přece musíš vědět líp než já. Nebo kdo z nás tu je větší pařmen?"

To… to jako mám rozebírat před třídou, jestli se rád mazlim? Ausgerechnet v duu s Matyášem?! Zrudnul jsem nejen ve tváři, ale snad i od kořínků až ke konečkům. "Cojéé, File?" mlsal mý rozpaky pohledem. Eště se takhle dívej, řikal jsem si a na tý půlce stolu, co nezabíraly tácy se zbytkama našich obědů, otočil časopis k němu. Matyáš se hned namotivoval: "Tyve, já snad eště začnu mít tu ňéminu rád," řehtal se jak kůň, až se po nás kuchařky otáčely.