Romány

„… abychom nezapomněli: překvapení dnešního závodu právě přichází! Skupina naší proaktivní mládeže našich vesnic, která si říká…, která si říká složitým názvem…, která si… duko – merát ne ve – ta det…“ „Ne! To nad tím!“ „To nahoře, vole!“ „To česky! Ty strejci!“ (znělo od známých kluků z publika) „… která si říká Spojená aliance vesnic, připravila speciální cenu výherci! A překvapení přináší všem dobře známý Václav Mokřina – tak ať nezakopneš. A potlesk!“ Venca napochodoval na provizorní pódium, držel tác s dortem (opravdu hezkým – musel ho někdo vybírat s láskou!) a pádil nervózním krokem ke stupínku. A smál se od ucha k uchu. „… ještě ho ukaž publiku… dort, Václave, dort…“

„Mí Žerčičáci, Ledečáci, Telibáci, Kobylničáci a Kladěrubáci,“ zvolával a při každém jménu se strhl nadšený povyk – včetně Rosťovy kohorty, „a ano i vy, Řehničáci, i vy jste dneska součástí dějin Holí a našich vesnic. Můžeme prohrát? Ptám se: můžeme prohrát? – Ne! Nemůžeme! Protože právo je na naší straně! Co nám sebrali? Co nám ukradli? Jo – dráhu! Kde máme trénovat? Co si vezmeme zpátky? Jo! Dráha je nás všech! Tak se mnou poďte a ukončete všechny ty kraviny posledních tejdnů! Poďte se mnou a poďte vyhrát! Dneska jim dáme co? Na prdel!“

„Seš si tím fakt jistej, Karle?" ozval se Kuba, pochybující o jeho dalším postupu. „Jasně, tohle je plán B a plány B vždycky fungujou, když nefungujou plány A, ne?" „Tak hlavně, abys nemusel vymýšlet plán C," procedil Kuba, ale dál už se do toho nemíchal a znovu se pohroužil do intenzivního přemýšlení o mohyle, o nadrženosti a celém tomhle podivném létě. Karel jeho připomínku ignoroval a už se nemohl dočkat, až si vyzkouší svou novou výslechovou techniku.

Ozval se první tlumený vzdech. Marek se rozhlížel a snažil se určit, který z nich to byl, od kterého to může čekat nejdřív. Jenže všechna péra byla z tohohle úhlu pohledu stejná: velký naběhlý žalud, za ním ruka, co pumpuje po celé jeho zbývající délce. Ozvalo se další slastné vzdechnutí a další dvě. V Markovi začala stoupat nervozita, otáčel se a s obavou odhadoval, jak je který daleko.

Rozhostilo se ticho. Kluci usilovně přemýšleli, proč vlastně tenhle kopec má takovou pověst, proč neradi chodí i jenom do okrajových částí. Hledali odpověď na otázku tak svědomitě, že si nikdo z nich nevšiml, že ten děsivý zvuk se protáhl strání znovu.
"Báchorky a povídačky o strašidlech a bubácích – toho se ještě ve svym věku bojíte, jo? Sorry, ale s dětma žádný Hole nedobiju. Buď se vzchopíte, nebo končíme. Ale to si dobře uvědomte, co to bude znamenat."

Venca sledoval jejich výměnu s rozpaky. Kdyby nevěděl, co Dan Honzovi včera udělal, určitě by ho teď litoval. Taky vůbec netušil, co se Honzovi honí hlavou. Na jednu stranu se toho bál, ale na druhou, a zvlášť při pohledu na nahého Dana, ho celá situace začala v obou slova smyslech vzrušovat. Do jeho hlavy se teď vkradlo slovo visící všude kolem ve vzduchu: odplata. Celým tělem mu projel podivný pocit. A nejspíš proto udělal něco, co by od sebe ani sám nečekal…

Tonda přestal odpočítávat. Zmatený Honza skutečně vypláznul jazyk a snažil se dosáhnout jím k jeho koulím. Bylo to dojemné, jak se najednou úporně snažil dostat se s jazykem tam, kde ještě před malou chvílí ani ve snu být nechtěl. Tonda to ocenil. I když si myslel, že by mu výchovná rána jen prospěla, mohlo to zase všechno zkazit. Raději se tedy s rozkrokem přiblížil k Honzovu obličeji a umožnil mu udělat to, co tak usilovně naznačoval.