Romány

„Tak všichni aspoň uvidí, komu patříš.“ Skyler to řekl tak samozřejmě, až si Elliot v první chvíli význam jeho slov ani neuvědomil. Trvalo to několik desítek sekund a spoustu hrubých a chtivých doteků, které jeho myšlenkové procesy jen zpomalovaly. „Komu… patřím?“ „Přesně tak,“ vydechl Skyler a odtáhl se od něj, aby mu viděl do očí. „Nebo si snad myslíš, že na tebe má nárok někdo jinej?“

I v jeho hlavě to znělo bizarně, rozpalovaly se mu tváře a styděl se sám za sebe jen za to, že své myšlenky formuloval do tak konkrétní podoby. Že tu žádost vyslovoval ve své hlavě. Nedokázal se ale zastavit. Takže jsem se chtěl zeptat, jestli bys mě nechtěl tak trochu… lovit. Víš co, naprosto běžná věc. Budu se ti snažit utéct, nakonec mě chytneš, někam mě odvlečeš a budeš si se mnou dělat, cokoliv jenom budeš chtít. To zní jako naprosto ideálně strávenej páteční večer, no ne?