Romány

Sebastián vybere míč, odpálí ho přes síť. Kluk za sítí po něm sice skáče, až se rozplácne do písku, to už ale míč odskakuje ven z hřiště. Ten bod je dostane do finále. Filip vyskakuje do výšky, rozbíhá se k Sebastiánovi a objímá ho.

Přijde mi zpráva. Jen se nenápadně podívám. Objeví se fotka. Sakra, schovám mobil zpátky do kapsy. Nechci se teď tady na městským úřadě dívat na fotky nahýho zadku. I když byl pěknej. Vím, že mě Sebastián spamuje dalšíma zprávama, cítím, jak mi mobil neustále vibruje v kapse. Ale už se na něj nepodívám.

Vezmu jeho hlavu do svých dlani a dívám se do jeho vlhkých zarudlých očí. Na moment je zavře, ale zpod zavřených víček se pomalu vykutálí první slza, další už nejsou tak velké a řinou se ven rychleji. Otevře oči a dívá se na mě takovým pohledem, jako by styděl sám za sebe. Položím si jeho hlavu na rameno a nechám ho se vybrečet. Po chvilce ode mě ustoupí, jako by se nic nedělo, obličej má rudý a uslzený a u nosu se táhne náznak nudle. Prohrabe kapsy, ale nic nenajde.

Hodím Vojtovi míček. Nemám moc rád psy, ale tenhle je jinej. Takovej trochu jako Sebastián. Jaký pán, takový pes… možná. Šli jsme dozadu k rybníkům. Slunce už pomalu zapadalo za vodní hladinu. Všude byly červánky a já se cítil šťastný. Sebastián se smál, Vojta pobíhal kolem a vrtěl ocasem.

Zadek i palec mě bolely pěkných pár dní, ale nakonec skoro všechna bolest přešla. Jen jsem cítil podivné prázdno. Najednou jako by mě Tereza obtěžovala. Vyhýbal jsem se jí a snažil si sám sobě namluvit, že ve skutečnosti jsou mé výmluvy pravdivé. Jednou jsem se vrátil pozdě ze školního výletu, podruhé se protáhla akce na hřišti. Věděl jsem, že musím jít dál.

Podívám se do police nahoře, první je prázdná, ta druhá je přímo nad Sebastiánem. Ten nevypadá, že by chtěl někam uhnout. Stoupnu si na špičky a natáhnu se přes něj celým svým tělem. Vezmu první papír a prohlídnu si ho. Konečně. Ztratím rovnováhu, chytnu Sebastiána za rameno, abych nespadl. Odskočím od něj. On se natáhne ke mně, aby si vzal ten zpropadený papír. Podám mu ho, naše prsty se dotknou. Chytne mě za konečky prstů, chci se mu vysmeknout, ale on mě nepustí.

Před restaurací zase chvíli váhám, když vstoupím, už tam může být, pak nebude cesty zpět. Ach, proč to tak hrotím, jdeme jenom pokecat, mám holku, nic se neděje. Naopak, co kdybych si to nějak blbě vykládal a on to tak vůbec nemyslel.

„Já tě chápu, že nechceš teď a tady, ale někdy se přeci můžeme odvázat. Nechceš ke mně večer zajít?“ nakloní se ke mně, nosem se dotýká mé tváře, jako by chtěla, abych ji políbil. „Ne, já jsem šťastný! Chápeš to?“ zakřičel jsem na ni. „Tak promiň,“ uraženě se na mě podívá, vezme si svoje věci a odkráčí na hodinu. Ve dveřích se potká s mým dalším kolegou Karlem.

Protáhnu se davem ke stanu s pitím, objednám si pro sebe pivo a pro Terezku vinný střik. Se dvěma kelímky v ruce se otočím a a vydám se zpět. Davy lidí mezitím zhoustly a já jsem vytlačen až k parketu, někdo do mě strčí, že obsah kelímků málem rozliju. Otočím se, ale už nikoho nevidím. Zato na parketu spatřím boha, vlní se do rytmu s dalším klukem, jako by byli jedno tělo.